Zdravotnický výbor ústavodárného Národního shromáždění projednal ve své schůzi, konané dne 18. září 1946, osnovu vládního návrhu o povinném očkování proti záškrtu (tisk 63) a provedl o této osnově rozpravu, při které především konstatoval s povděkem, že ministerstvo zdravotnictví osnovu o povinném očkování předložilo a od které lze očekávati, že příznivě zasáhne jednak do zdravotnických otázek vůbec, jednak úspěšně ovlivní i snažení v otázkách populačních. Zdravotnický výbor při té příležitosti také konstatoval výslovně, že iniciativu v této věci projevil také parlament, jehož někteří členové podali již po dvakráte návrh na povinné očkování proti difterii, a to po prvé dokonce již před 10 lety.

Uzákoněním povinného očkování proti záškrtu přiřadí se Československá republika k oněm státům, které již před lety uzákonily očkování. A toto očkování se také plně osvědčilo, tak na příklad v New Yorku snížil se počet úmrtí při záškrtu po zavedení povinného očkování během několika let z 1600 úmrtí ročně na 70.

Po podrobné rozpravě usnesl se zdravotnický výbor na návrh zpravodaje jednomyslně provésti tuto změnu: V § 2. odst. 1 nechť zní text takto: "Každé dítě podléhá očkování, které se provede povinně celkem třikrát. První očkování může býti provedeno teprve po dosažení 6ti měsíců života a musí býti provedeno nejpozději do dosažení 2 let. Druhému očkování podléhá dítě v kalendářním roce, ve kterém dovrší třetí rok života. Třetímu očkování podléhá dítě v kalendářním roce, ve kterém dovrší pátý rok života."

Všechny ostatní paragrafy byly schváleny beze změny.

V důvodové zprávě je třeba opraviti chybu, a to v 8 odst. Všeobecné části nahraditi v řádku 6 výraz. "vpravené serum" výrazem "vpravená očkovací látka".

Dále přijal zdravotnický výbor k návrhu zákona o povinném očkování jednomyslně připojenou resoluci.

Ústavodárné Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

(¹) K zamezení a potlačení záškrtu se zavádí povinné ochranné očkování (přeočkování) proti záškrtu (dále jen očkování).

(²) Očkování provádějí okresní národní výbory prostřednictvím okresních a státních obecních (městských) a obvodních lékařů a jiných zdravotních zařízení.

(¹) Každé dítě podléhá očkování, které se provede povinně celkem třikrát. První očkování může býti provedeno teprve po dosažení 6ti měsíců života a musí býti provedeno nejpozději do dosažení dvou let. Druhému očkování podléhá dítě v kalendářním roce, ve kterém dovrší třetí rok života. Třetímu očkování podléhá dítě v kalendářním roce, ve kterém dovrší pátý rok života.

(²) Dítě, které před počátkem účinnosti tohoto zákona dovršilo druhý rok a nepřekročilo čtvrtý rok života, musí býti očkováno do konce roku 1947 a v kalendářním roce, v němž dovrší pátý rok života. Dítě, které před počátkem účinnosti tohoto zákona dovršilo pátý rok a nepřekročilo desátý rok života musí býti očkováno do konce roku 1947.

Vyskytne-li se epidemie záškrtu, nebo vyžadují-li toho jinak veřejné zájmy zdravotní, může zemský národní výbor (na Slovensku pověřenec pro zdravotnictví) rozšířiti okruh osob, podléhajících očkování bez ohledu na omezení uvedená v § 2.

Očkování se odloží u osob, o nichž se prokáže lékařským vysvědčením, nebo u nichž očkující lékař shledá, že by se očkováním ohrozilo jejich zdraví, na dobu, po kterou trvá zdravotní stav bránící očkování.

Očkování nepodléhá osoba, o které se prokáže lékařským vysvědčením, že byla očkována v kalendářním roce, v němž se měla podrobiti očkování.

Očkování lze vynutiti politickou exekucí, zejména přímým donucením.

Zákonní zástupci dětí a osoby, jimž jest svěřena péče o dítě, jsou povinni pečovati o to, aby se děti podrobily očkování podle tohoto zákona.

(¹) Okresní národní výbory jsou povinny podle směrnic, které vydá ministerstvo zdravotnictví v dohodě s ministerstvy vnitra a školství a osvěty, sestavovati za spolupůsobení místních národních výborů, správců matrik a ředitelů škol seznamy osob podléhajících očkování.

(²) Majitelé domů nebo jejich zástupci jsou povinni na vyzvání místního národního výboru předložiti úplné seznamy osob v domě bydlících, které podléhají očkování.

(³) Uživatelé bytů jsou povinni dodati majiteli domu nebo jeho zástupci na vyzvání seznam osob v bytě bydlících, které podléhají očkování.

(¹) Místní národní výbory jsou povinny spolupůsobiti při provádění očkování a na vlastní náklad poskytnouti potřebné pomocné síly pro očkování, jakož i opatřiti a udržovati vhodné místnosti.

(²) Ostatní náklady na očkování hradí stát, pokud není úhradou povinen nositel sociálního pojištění.

(³) Očkování podle tohoto zákona je bezplatné; lékaři i pomocné síly nesmějí za očkovací úkony od stran ani požadovati ani přijímati odměny.

(⁴) Státním obecním (městským) a obvodním lékařům přísluší za očkování náhrada, jejíž výši stanoví každoročně ministr zdravotnictví v dohodě s ministrem financí vyhláškou v Úředním listě.

Jednání a opomenutí příčící se ustanovením tohoto zákona nebo předpisům vydaným podle něho potrestá okresní národní výbor, nejde-li o čin přísněji trestný, jako správní přestupek pokutou do 10.000 Kčs nebo vězením (uzamčením) do jednoho měsíce.

Zákon ze dne 15. května 1942, č. 71 Sl. z., o očkování proti záškrtu, se zrušuje.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení; provede jej ministr zdravotnictví v dohodě se zúčastněnými členy vlády.

1. V prováděcích předpisech nechť je pamatováno na to, aby se očkování provádělo sociálně šetrným způsobem, t. j. pokud možno pro každé dítě zvlášť v uzavřené místnosti, aneb alespoň za oddělenou stěnou.

2. Osnova nechť je podnětem k tomu, aby byla zákonem vyřešena otázka odpovědnosti lékaře za nehody, které se při výkonu jeho zaměstnání mohou státi.

3. Dále se ministerstvu zdravotnictví ukládá, aby při určování odměn státním, obecním, městským a obvodním lékařům dle § 9, odst 4 přihlédlo k výlohám očkujících lékařů. U venkovských lékařů obvodních pak zejména k dnešním výlohám cestovním, ježto dosavadní paušály pro tyto lékaře jsou stanoveny sazbami, které dnešním celkovým poměrům neodpovídají. Zároveň se ministerstvo zdravotnictví vyzývá, aby do té doby, než budou přiměřeně upraveny služební požitky státních, městských a obvodních lékařů, uvažovalo o stanovení podobných náhrad těmto lékařům za provedení očkování proti neštovicím.