Ústavodárné Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

(¹) Rozhodnutím o rozvodu a o rozluce manželství, vydaným v době nesvobody, lze podle ustanovení zákona ze dne 9. dubna 1946, č. 76 Sb., o zrušení a o změně soudních rozhodnutí v občanských věcech právních z doby nesvobody, odporovati a domáhati se jejich zrušení nebo změn také tehdy, domáhala-li se strana rozvodu nebo rozluky jen z důvodné obavy před hrozící národní, rasovou nebo politickou persekucí nebo nemohla-li se z takového důvodu účinně brániti v řízení.

(²) Rozhodnutí o rozluce nelze odporovati, uzavřela-li zatím jedna ze stran nové manželství. Dále nemůže rozhodnutí o rozluce odporovati strana, která si, domáhajíc se rozluky, musila být vědoma, že tím vydává život nebo zdraví druhého manžela ve vážné nebezpečí, ledaže tento druhý manžel sám k rozluce dal podnět nebo s domáháním se rozluky souhlasil.

(¹) Odporu podle zákona č. 76/1946 Sb. nebo podle § 1 tohoto zákona není třeba, obnoví-li rozloučení manželé, z nichž žádný neuzavřel nové manželství, manželské společenství, oznámí to osobně soudu, který by byl příslušný rozhodovati o odporu (§ 3 zák. č. 76/1946 Sb.) a navrhnou-li zároveň, aby rozhodnutí o rozluce bylo změněno tak, že se žaloba (žádost) o rozluku zamítá.

(²) Soud jedná a rozhoduje o návrhu v řízení nesporném. Vyhoví návrhu, není-li důvodu pochybovati o totožnosti navrhovatelů a o tom, že jejich manželství bylo rozloučeno, a že žádný z nich neuzavřel od rozluky nové manželství.

(³) Oznámení a návrh podle odstavce 1 mohou býti učiněny také před okresním soudem společného bydliště rozloučených manželů; okresní soud je postoupí soudu příslušnému podle odstavce 1.

(⁴) Řízení podle tohoto paragrafu je prosto kolků a poplatků.

Straně, která se nemůže domoci změny rozhodnutí o rozluce jen z toho důvodu, že druhá strana zatím uzavřela nové manželství (§ 1, odst. 2), příslušejí veškeré nároky, které by jí příslušely, kdyby bylo bývalo uznáno na rozluku z výlučné viny druhé strany.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení a platí v zemích České a Moravskoslezské; provede jej ministr spravedlnosti.

Ustanovení článku II, čl. 6 až 8 zákona o obnovení právního pořádku (příloha k zákonu č. 12/1946 Sb.) o zrušení a o změně soudních rozhodnutí z doby nesvobody a stejně ustanovení zákona ze dne 9. dubna 1946, č. 76 Sb., upravujícího řízení v těchto věcech, platí i pro přezkoumání rozsudků nebo usnesení, které byly v době nesvobody vydány ve věcech rozvodových a rozlukových. Je všeobecně známo, že v dlouhých letech poroby, kterými prošly naše země, došlo k rozvodům nebo k rozlukám četných manželství, jejichž trvání by nebylo bývalo za normálních dob nijak ohroženo. Jen těžká tíseň vyvolaná tím, že okupantský režim, když si našel důvod k persekuci jednotlivce, neušetřil ani jeho rodiny a zejména ne jeho manžela, způsobila, že se trhaly svazky, které by jinak byly docela obstály. Když na př. manželé osob, které byly pronásledovány z důvodů rasových, také byli postiženi vážnými újmami, zejména co do výkonu povolání a co do majetku, když manželský svazek s osobou, která za hranicemi bojovala nebo jinak byla činná pro osvobození Československé republiky, stačil k tomu, aby manžel zůstavší v dosahu okupační moci byl vystaven nelidskému pronásledování, sotva se lze divit, že se dály pokusy vyhnout se rozvodem nebo rozlukou podobným nebezpečím. Vyskytly se ovšem i případy hodné zavržení, že totiž manžel, který sám neměl důvod pro rozvod nebo rozluku, využil nebezpečí persekuce hrozící manželu druhému a vynutil na něm, aby se proti rozvodu nebo proti rozluce nestavěl. Zdá se však, že se podobným způsobem tlaku persekuce nezneužívalo příliš často a že početnější byly případy, že k rozvodu nebo k rozluce docházelo v úplné dohodě mezi oběma manžely, zejména když manžel, v jehož osobě tkvěl důvod pro persekuci, sám nechtěl dopustit, aby pro něho trpěl i manžel druhý. Začasté byly proto rozvody nebo rozluky prováděny jenom na oko, manželé ani, pokud to bylo možno, nepřerušovali styky mezi sebou a byli odhodláni, jakmile ustane tlak okupace, obnovit manželské společenství.

Šlo-li pouze o rozvod a oba manželé zůstali na živu a chtějí opět žíti spolu, je věc snadná, neboť podle § 110 obč. zák., jak jej vyložilo plenární usnesení nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 1927, Sb. n. s. č. 7622, stačí k odčinění následků rozvodu, že se manželé opět spojí; oznámení soudu (srv. § 114 j. n.) má jen význam pořádkový.

U rozluky by za takové situace bylo možné, aby rozloučení manželé uzavřeli nové manželství; pro to se však rozloučení manželé leckdy nechtějí rozhodnouti, jsouce přesvědčeni, že se jim má umožnit, aby se na jejich manželství hledělo jako na nepřerušené.

Nehledíc k tomu selhávají naznačené cesty naprosto v případech bohužel velmi častých, že se jeden nebo i oba manželé stali obětí persekuce nebo třebas i přirozenou smrtí zemřeli dříve, než mohli své manželské záležitosti uspořádat. Manžel pozůstalý anebo i dědicové jednoho nebo obou manželů mohou však mít vážný a plné ochrany zasluhující zájem na tom, aby bylo vysloveno, že šlo o rozvod nebo o rozluku, vynucené tlakem poměrů, a proto s hlediska vyšší spravedlnosti vlastně neplatné.

V četných případech lze tento zájem uspokojit podle výše dotčených ustanovení vydaných k obnově právního pořádku, leckdy se však tato ustanovení ukazují příliš úzkými, zejména proto, že zhusta byl pravý důvod rozvodu nebo rozluky soudu zastírán a byly uváděny a náležitě prokazovány důvody plně odpovídající československému právnímu řádu. Zdá se proto vhodné, ne-li přímo nezbytné, doplnit ustanovení dosavadní předpisy, které by poskytly odpomoc i tam, kde by dosavadní ustanovení mohla selhat. Tento úkol si vytkl předkládaný návrh zákona. Jím se také odpomůže v případech výše vzpomenutých, kdy totiž bylo tlaku okupace zneužito.

Osnova navazuje na zákon č. 12/1946 Sb. a souvislý zákon č. 76/1946 Sb. o zrušení a o změně soudních rozhodnutí v občanských věcech právních z doby nesvobody a především rozšiřuje v § 1, odst. 1 důvody, z kterých lze soudní rozhodnutí o rozvodu nebo o rozluce zrušit nebo změnit. Stačit má už důvodná obava před hrozící persekucí národní, rasovou nebo politickou; při tom se nerozlišuje, zda persekuce hrozila tomu manželu, který se rozvodu nebo rozluky domáhal, nebo manželu, který by se byl, nebýt obavy před persekucí, proti rozvodu nebo proti rozluce bránil. Při posuzování důvodnosti obavy před persekucí třeba mít ovšem zřetel k poměrům panujícím v době, kdy se řízení o rozvod nebo o rozluku vedlo, neboť tlak persekuce během doby nesvobody postupně zesiloval, zejména v některých obdobích pozdějších byl přímo hrozivý.

Nesnáze působí případy, kdy jeden manžel po rozluce, která by s hlediska § 1, odst. 1 neobstála, uzavřel manželství s třetí osobou, kdežto druhý rozloučený manžel by měl zájem na obnovení původního manželství. V kolisi mezi původním a novým manželstvím rozhodla se osnova dát přednost zachování nového manželství (§ 1, odst. 2, věta prvá), nikoliv snad proto, že by chtěla počínání manžela uzavřevšího nové manželství za všech okolností schvalovat, nýbrž v střízlivé úvaze, že za takové situace je málo naděje, zpravidla vlastně že není naděje žádná, že by původní manželství mohlo ještě plnit svou morální a sociální funkci, a s druhé strany že by zrušení nového manželství často rozvrátilo spojení, které s hlediska řečených funkcí spíše musí být podporováno. Zvolenou úpravou jsou ovšem dotčeny zájmy manžela, který - zejména když bylo dohodnuto, že se rozluka provede jen na oko - spatřoval v rozluce jen přechodné řešení na dobu poroby. Osnova proto v § 3 poskytuje takovému manželu - bez zřetele na to, z jakých důvodů byla rozluka povolena a zejména zda snad nevzal všechnu vinu na sebe - veškeré nároky, které by mu příslušely, kdyby bylo bývalo uznáno na rozluku výlučně z viny manžela druhého. Zejména se tedy bude moci rozloučená manželka z titulu plného zadostiučinění (§ 1266 obč. z.) domáhati alimentace.

Právo odporovat rozhodnutí o rozluce z důvodu, že k ní došlo z důvodné obavy před hrozící persekucí, nelze dále bez omezení přiznat tomu, kdo byl iniciátorem dřívější žaloby nebo žádosti o rozluku, ačkoliv podle okolností případu věděl nebo musel věděti, že vyslovení rozluky bude znamenat pro druhého manžela nejvážnější ohrožení jeho zdraví a pravidelně také života. Svým tehdejším postupem projevil takový manžel tolik egoismu a nelásky k druhé straně, že by nebylo spravedlivé přiznat mu nyní právo domáhat se - bez zřetele na to, co tomu říká druhá strana - zrušení nebo změny rozlukového rozhodnutí. V případech pak, kdy druhá strana již není na živu, bylo by nasnadě podezření, že odstraněním dřívějšího rozhodnutí sleduje navrhovatel jen opět sobecké cíle. Jedině tehdy, když se manžel domáhal rozluky z podnětu onoho druhého manžela nebo s jeho souhlasem, není důvodu omezovat jeho právo dožadovati se odstranění rozlukového rozhodnutí podle § 1, odst. 1 navrhovaného zákona.

Ustanovení § 2 má rozloučeným manželům, když už obnovili manželské společenství, uspořit řízení, kterého by bylo jinak zapotřebí podle výše uvedeného zákona č. 76/1946 Sb. Jde tu spíše o obdobu řízení podle § 13 dekretu presidenta republiky č. 117/1945 Sb., kterým se upravují ustanovení o prohlášení za mrtvého. Obejít se vůbec bez jakéhokoliv soudního řízení a užít na podobné případy asi zásad § 110 obč. zák. není dobře možné, když z důvodů rozvedených výše třeba úlevy pro odklizení soudního rozhodnutí o rozluce vázat na podmínky, že žádný z manželů neuzavřel manželství nové.

Vzhledem k souvislosti s ostatními předpisy o soudních rozhodnutích z doby nesvobody může osnova platit jen v zemích České a Moravskoslezské.

Pro státní finance znamená osnova, že ženám, jejichž rozluka bude takto odčiněna, bude třeba platit pensi jako vdovám. To však většinou nebude pro stát novým zatížením, neboť i když by rozluka trvala, dostalo by se takovým rozloučeným manželkám nepochybně vdovské pense ve formě příspěvku na výživu podle vládního nařízení ze dne 27. června 1942, č. 243 Sb., o příspěvcích na výživu rozloučeným manželkám protektorátních zaměstnanců.