Ústavodárné Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

Zákon ze dne 24. července 1919, č. 462 Sb., o propůjčování míst legionářům, se doplňuje takto:

V § 2 se vkládá mezi odstavce 4 a 5 nový odstavec tohoto znění:

"Spojeneckým a spřáteleným armádám uvedeným v předchozích dvou odstavcích se klade na roveň Rudá armáda Svazu sovětských socialistických republik."

Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení; provede jej ministr národní obrany v dohodě se zúčastněnými členy vlády.

Ve smyslu zákona č. 462/1919 Sb. jsou armádami spojeneckými nebo spřátelenými armády americká, anglická, italská a srbská bez jakéhokoliv časového omezení, armáda ruská pak jen do 28. února 1918 (§ 2, odst. 4 cit. zákona).

Tato diskriminace ruské armády, jejíž slavné tradice převzala Rudá armáda, byla výsledkem politických názorů tehdejších zákonodárců. Tyto názory jsou nyní překonány a ustanovení § 2, odst. 4 cit. zákona odporuje změněným poměrům. Sovětská armáda přinesla největší oběti o obnovení Československé republiky. V rámci této armády bojovaly i československé jednotky proti společnému nepříteli. S SSSR nás ostatně váže smlouva o přátelství a poválečné spolupráci, sjednaná 12. prosince 1943 (č. 11/1946 Sb.).

Ustanovení § 2, odst. 4 cit. zákona, které vylučuje sovětskou armádu z výčtu armád spojeneckých a spřátelených, nepůsobí na veřejnost příznivě a je proto třeba toto diskriminující ustanovení novelisovat tak, aby i československým příslušníkům, kteří v prvé světové válce bojovali v řadách sovětské armády, byl přiznán charakter legionáře.

Těchto československých státních občanů je přibližně asi 2.000.

Podle názoru ministerstva národní obrany lze je rozděliti ve tři skupiny:

1. v první skupině jsou ti, kteří vstoupili do československého zahraničního vojska v Rusku a z něho odešli do sovětské armády před 28. říjnem 1918 a v ní 28. října 1918 službu skutečně konali;

2. v druhé skupině jsou ti, kteří byli příslušníky bývalé carské ruské armády a z ní po jejím rozpadu přešli do 28. října 1918 přímo do sovětské armády a v ní 28. října 1918 službu skutečně konali;

3. ve třetí skupině jsou pak ti, kteří do 28. října 1917 vstoupili do sovětské armády, aniž před tímto dnem byli příslušníky t. zv. zahraničního vojska nebo býv. carské armády a 28. října 1918 službu v sovětské armádě skutečně konali.

Za hodnověrný průkaz okolností požadovaných v § 2, odst. 3, že totiž jim nebylo možno z důvodů na jejich vůli nezávislých vstoupiti nebo přestoupiti do čs. zahraničního vojska v Rusku, lze požadovat zejména svědectví aspoň dvou hodnověrných osob, a kdyby takových osob nebylo, vlastní prohlášení žadatelovo. Dále bude při posuzování nároku na přiznání charakteru legionáře u příslušníků první skupiny vzato v úvahu nařízení Odbočky čs. národní rady v Rusku, vydané v době odjezdu čs. zahraničního vojska z Ruska na francouzskou frontu, podle něhož těm příslušníkům, kteří chtějí zůstat v Rusku, nemá v tom být bráněno. Pokud pak jde o stanovení délky služební doby, bude se tato počítati u první skupiny dnem zařadění do čs. zahraničního vojska v Rusku a končiti dnem odchodu z něho a u všech tří skupin prokázaným dnem zařadění do sovětské armády a prokázaným dnem propuštění z jejího svazku, nejpozději však dnem odjezdu posledního vojenského transportu čs. zahraničního vojska v Rusku do vlasti, t. j. dnem 2. září 1920.

Zatím nelze odhadnout, jakého finančního nákladu si provedení osnovaného zákona vyžádá (viz čl. 3 vl. nař. č. 151/1920 Sb.), poněvadž není ještě známo, kolik ze shora uvedeného počtu 2000 lidí v úvahu přicházejících je ve státní (veřejné) službě, resp. v jakých služebních kategoriích.