Podepsaní navrhují: Ústavodárné Národní shromáždění, račiž se usnésti:

Ústavodárné Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

Očkování proti záškrtu jest povinné, bezplatné a říditi je přísluší správě státní.

Očkovány musí býti děti ve věku od 2 - 7 let.

(¹) Očkování prvému musí se podrobiti děcko nejpozději v druhém roce svého věku.

(²) Přeočkování musí býti provedeno při vstupu do první třídy obecné školy.

(³) Děti docházející do školek mateřských musí býti přeočkovány po prvé ve 4, po druhé v 6 letech.

(¹) Osvobozeny mohou býti jen takové děti:

a) které trpí těžkým neduhem, takže děcko jest trvale neschopno docházeti do školy,

b) u nichž by provedení očkování mohlo způsobiti podstatné zhoršení stávající choroby.

(²) Vysvědčení za tím účelem vydaná mají platnost pouze tehdy, byla-li vydána úředním lékařem okresního úřadu.

U dětí, které nepodrobily se očkování z vážných a omluvitelných důvodů, odsouvá se povinnost očkovací u po prvé očkovaných o rok, u těch, které podléhají přeočkování do doby nejbližšího povinného očkování.

Za správné provedení očkování jsou zodpovědni rodiče neb jejich zákonití zástupci.

Očkování mohou prováděti lékaři, kteří mají právo provozovati praksi lékařskou na území ČSR.

Očkující lékaři jsou státní obvodní (měští) lékaři, v místech, kde počet očkovanců by přesahoval na jednoho lékaře 120, má právo úřad pověřený výkonem veřejné zdravotní správy jmenovati i jiné lékaře. Tito mohou odmítnouti pouze ze závažných důvodů zdravotních.

(¹) V místech, kde působí řádně a odborně vybavené poradny dětské, provádějí tyto očkování všech dětí věku předškolního.

(²) V místech, kde jsou ustanoveni školní lékaři, provádějí tito přeočkování dětí do školy vstupujících.

Každý lékař jest povinen hlásiti očkování proti záškrtu, které provedl soukromě. V hlášení musí býti bezpodmínečně uvedeno, jaké látky bylo užito, a zda se jednalo o prvé očkování, či přeočkování.

(¹) Všem lékařům provádějícím očkování na účet státu, přísluší honorář a cestovné ve výši, již určí vládní nařízení.

(²) Honoráře a cestovné lékaři hradí obec bydliště očkovaného dítěte, která také nese náklad na opatření a upravení místností pro očkování, pomocný personál a výlohy za kancelářské potřeby, nutné pro obecní evidenci očkovanců.

Ostatní náklady spojené s očkováním a přeočkováním proti záškrtu (výrobu anatoxinu a jeho zasílání) hradí státní pokladna.

(¹) Pokud neplatí všeobecné trestní zákony, trestají se přestupky a opominutí tohoto zákona nebo nařízení, podle něho vydaných, úřady politickými pokutou od 200 do 2.000 Kčs nebo vězením od 2 do 14 dnů.

(²) Pokuty připadnou obcím, v jejichž obvodu byl trestní čin spáchán; budiž jich užito ve prospěch veřejného zdravotnictví.

(¹) Zákonná ustanovení o organisaci veřejného zdravotnictví zůstávají v platnosti.

(²) Rozhodovati o očkování proti záškrtu přísluší státním úřadům, jimž jest svěřena organisace zdravotní péče; konečnou instancí jest ministerstvo zdravotnictví.

(¹) Zákon nabývá účinnosti tři měsíce po vyhlášení.

(²) Ministru zdravotnictví se ukládá, aby zákon provedl ve shodě se zúčastněnými ministry.

Záškrt jest těžké infekční onemocnění dětí hlavně ve věku batolivém, předškolním a prvních letech školních. Jest typickou inhalační nákazou, která se přenáší kapénkovou infekcí, při čemž hlavním zdrojem nákazy jest nemocný, rekonvalescent, nebo nosič bacilů, který zpravidla jest bez příznaků. Dlouhá léta svým průběhem klinickým byl záškrt méně zhoubným, rovněž nemocnost nevykazovala tak vysokých čísel statistických, jako od roku 1928, kdy případů přibylo měrou neúměrnou; přirozeně, že větší výskyt záškrtu nezůstal bez vlivu na úmrtnost.

Sledujeme-li statistické údaje od roku 1890 přibylo případů onemocnění touto zhoubnou chorobou téměř jednou tolik. V roce 1890 připadalo na 100.000 obyvatel asi 100 případů, v roce 1900 něco málo přes 100, 1910 asi stejně, v roce 1915 již 150, pak nastalo podstatné snížení až asi do roku 1925, kdy počala vlna infekce záškrtové rapidně stoupati až v roce 1934 na 300 případů v zemi České, celostátně 227 na 100.000 obyvatel.

V jižních Čechách záškrt počal se šířiti na sklonku r. 1937 v okrajových okresech, zvláště v okolí Českého Krumlova. Na podzim a v zimě r. 1938 postoupila vlna záškrtové epidemie do nitra jižních Čech, kdež silně a zhoubně se projevila v okolí Čes. Budějovic. V r. 1937 vypomáhala českobudějovická nemocnice nemocnici českokrumlovské v přijímání záškrtem nemocných, v roce 1938 měla však českobudějovická nemocnice sama co dělati s pacienty svého okresu. V českobudějovické nemocnici bylo ošetřováno v roce 1936 - 67 případů (4 úmrtí), v roce 1937 - 145 případů (6 úmrtí), v roce 1938 - 292 případů (30 úmrtí).

Jak je viděti, počet léčených na záškrt se rok od roku více než zdvojnásobil. Avšak nejen se rozmnožila tato choroba, ale nabyla podstatně i na zhoubnosti. Na počátku epidemie nepřesáhlo číslo úmrtnosti na záškrt 9%, 1938 však překročilo již 10%. Z 292 ošetřovaných zemřelo 30, t. j. 10.27%. Šlo vesměs o zhoubné záškrty s rozpadem mandlí a rozsáhlými otoky měkkého krčního vaziva. Převážná většina jich zemřela zánětem srdečního svalu okolo 10 až 15 dne nemoci.

Ihned po první vlně záškrtové epidemie z roku 1937 byla věnována zvláštní pozornost průběhu záškrtu u dětí očkovaných a neočkovaných. Byl tak získán přehled o 292 případech záškrtů bedlivě pozorovaných a léčených na infekčním oddělení všeobecné veřejné okresní nemocnice v Čes. Budějovicích.

Z onemocnělých 292 dětí bylo očkováno 41, neočkováno 251 dětí. Z očkovaných 41 dětí mělo lehký průběh onemocnění 34 (83%) a těžký průběh 7 dětí, avšak nezemřelo ani jedno děcko.

Z neočkovaných 251 dětí mělo lehký průběh 114 (45.41%), těžký 107 dětí a zemřelo jich 30 (12.35%).

V letech 1939 - 1944 bylo léčeno na témže oddělení českobudějovické nemocnice celkem 2.249 záškrtů. Z toho bylo neočkovaných 1645 - 73% a očkovaných 604 - 26.8%. Zemřelo celkem 160 nemocných, t. j. 7.1%.

Ze 604 nemocných dříve očkovaných alespoň jednou injekcí zemřelo 6, t. j. méně než 1%.

Naproti tomu z 1.605 neočkovaných zemřelo 154 - 9.3%.

Ze 604 očkovaných onemocnělo lehce 419, t. j. 69.37%, středně 145 - 24%, a těžce 40 - 6.6%.

Z 1.645 neočkovaných onemocnělo lehce 1.078 - 65.53%, středně 329 - 20%, těžce 238 - 14.4%.

Obdobné poměry byly zjištěny na infekčním oddělení v. v. nemocnice ve Strakonicích, kde bylo v roce 1938 ošetřováno 277 onemocnělých záškrtem a z nichž chorobě podlehlo 33 dětí, t. j. 13.5%.

Z uvedených čísel jest zřejmé, že očkované děti onemocněly záškrtem daleko méně a onemocněly-li, byl průběh velmi příznivý, úmrtnost necelé jedno procento, zatím co průběh u dětí neočkovaných byl daleko těžší, komplikací bylo více a úmrtnost dosáhla značně vysokých čísel 12 - 13%.

Ze shora uvedených skutečností lze souditi, že ochranné očkování proti záškrtu je nejúčinnějším prostředkem v boji proti němu a dále, že řádně organisovaným ochranným očkováním se sníží úmrtnost, na záškrt skoro na nulu. Konečně snadno lze zjistiti, že řádné přeočkování dětí proti záškrtu v celém státě nebo alespoň v krajích ohrožených bude levnější než léčení záškrtů u dětí neočkovaných. Dnešní doba však vyžaduje zvýšení populace a výchovu zdravého dorostu, jest tedy příkazem prováděti ochranné očkování proti záškrtu na podkladě zákonném stejně jako očkování proti neštovicím.

K tomu dlužno podotknouti, že k léčení záškrtů u předem očkovaných bylo by třeba použíti daleko méně léků včetně sera a že ošetřovací doba v nemocnici byla vždy podstatně kratší než u případů neočkovaných. Poměrně velký počet těžce probíhajících záškrtových onemocnění byl v letech válečných zaviněn nesporně tím, že nemocní byli do nemocnice dodáváni pozdě a v neposlední řadě také tím, že za německého vedení důvěra občanstva k nemocnici značně poklesla. Jedinou závadou zavedení povinnosti očkování by se mohla stát ta okolnost, že lékaři, vědomi si, že nemocní záškrtem, dříve očkovaní, stůňou lehce a neumírají, a že tedy není třeba ani je svěřovati nemocniční péči. Než ani tato nedůslednost v provádění epidemických zákonů by nikdy nemohla způsobiti ty škody na zdraví dětí, jaké stále a stále působí to, že nemáme děti očkováním ochráněné proti záškrtu.

Záškrt stal se svým průběhem a povahou choroby velmi zhoubným. Přesto, že včas zakročí lékař patřičnou a velikou dávkou léčebného sera, dostavují se ve velkém počtu případů těžké komplikace v nejrůznějších orgánech. Jsou to nejčastěji srdce, plíce, ledviny, nervstvo. Tyto následky pak nese si nemocný, který úspěšně boj s chorobou vyhrál, celým životem.

Zvláště jsou to záněty ledvin a srdeční vady, které zůstávají trvalými a zde pak ztráty jsou značné. Proto jest nejvýše nutno, jelikož hygienická opatření úplně nepostačují a při sebedokonalejším provádění nemohou postačiti (zdravého nositele nákazy, nejdůležitější to zdroj, nelze odstraniti) prováděti systematická a povinná opatření nová, která podstatně sníží nemocnost a úmrtnost. Za takováto opatření pokládá se nyní všeobecně ochranné očkování a přeočkování, kterým se získá odstranění vnímavosti dětí proti záškrtu, takže i zdravým nosičům nákazy, kterých odstraniti nelze, vezme se tímto způsobem vhodná půda k rozsévání nákazy.

Je přirozené, že až dosud výsledky očkování nesetkaly se s očekávaným efektem, a lze je velmi snadno vysvětliti, neboť očkování nebylo vůbec nijak organisováno a bylo zcela dobrovolné. Jedinec nerad přistoupí, neb vůbec o své vůli podnikne něco, co sám musí draze zaplatiti a o čem pak není 100% přesvědčen, že mu prospěje. Jakkoliv každý z rodičů snad vše podnikne pro blaho svých dítek, přes to v tomto případě valná většina zůstávala nedůvěřivá a raději doufala, že rodina zůstane ušetřena záškrtové infekce.

Jest bezpodmínečně nutno očkovati všechny děti; pak lze snížiti nemocnost až na ¹/₂₀ dnešní a úmrtnost též. Jsou docela zprávy, které praví, že poměr nemocnosti neočkovaných k očkovaným jest 1 : 230. I když nejsou všechna udání stejně příznivá, přesto je nutno uvážiti a v každém případě se rozhodnouti pro ochranné očkování. Rozhodně se jím počet onemocnění sníží nejméně na ¹/₂₀.

Uváží-li se pak ještě úmrtnost, musí tato přirozeně též znatelně poklesnouti z 9% dosavadních; vždyť nejvíce případů umírá následkem sdružených chorob, kdežto očkované děti většinou neonemocní záškrtem těžšího rázu a tedy i komplikací bude méně.

Z uvedeného vyplývá jasně, že dnešní dobrovolné očkování s nepřímou podporou státu a veřejných korporací musí být v zájmu záchrany celých tisíců dětí, onemocnělých záškrtem na tuto nemoc umírajících, nahraženo urychleně očkováním povinným, na něž náklad ponese stát a obce.

Lze snad namítnouti, že imunita po očkování není 100%. Jest pravdou, že 5% zůstává neimunních. To jsou však individua, která nemají schopnost vůbec vytvořit v těle svém protilátek, nevytvoří jich ani jestliže záškrt prodělají (v takovýchto případech onemocnění u jednoho a téhož individua opakuje se až 3 kráte). Ale právě tím, že systematickým očkováním sníží se počet onemocnění, neonemocní ani tito jedinci tak často, ba možno říci, že většina jich zůstane uchráněna nákazy.

K § 1. Veřejné očkování je bezplatné. Lékaři, kteří je konají, nesmějí od stran za úkony očkovací ani přijímati ani požadovati odměny. Přestupky stihají se disciplinárně. (Anal. § 21. zák. č. 412/1919 Sb. z. a n.)

K § 8. O závažnosti důvodu, pro něž bylo odmítnuto očkování, rozhodne okresní národní výbor po slyšení úředního lékaře s konečnou platností.

Náklad osobní a částečně i věcný je uložen obcím, ježto pro státní pokladnu byl by za dnešního stavu těžko únosný, kdežto pro jednotlivé obce nebude tak značný, nehledíc k tomu, že může být zahrnut do paušálu obvodních (městských) lékařů při jejich nové úpravě.

§ 12. Náklad na výrobu anatoxinu a jeho zasílání ukládá se státu, který ve svých ústavech již látku vyrábí a při účelné hospodářské výrobě nebude potřebí zvláštních nákladů na zvýšení produkce očkovací látky.

Zvýšený náklad na výrobu očkovací látky a její zasílání budiž uhražen z příslušných rozpočtových položek ministerstva zdravotnictví.

Po stránce formální navrhujeme, aby osnova byla přikázána výboru iniciativnímu a pak výboru zdravotnickému a rozpočtovému.