V poslední době množí se případy, kdy přestárlí, práce a výdělku neschopní a nemajetní občané, nemajíce vlastních prostředků k výživě, ucházejí se u různých úřadů a orgánů lidové správy o podpory z veřejných prostředků, pro něž však zatím není zákonného nároku. Jedná se zejména o občany pracující v zemědělství, kteří dnem 1. července 1926, kdy vešlo v platnost sociální pojištění, nedosáhli ještě 60. roku věku a podléhali tudíž pojistné povinnosti. Z různých však důvodů nebyli buď vůbec pojištěni, anebo byli pojištěni nepravidelně, takže do svého 65. roku věku nedosáhli předepsané čekací doby a nepožívají proto důchodu starobního z veřejného sociálního pojištění. Občané ti nemají však také ani nároku na státní starobní podporu ve smyslu zákona z 21. března 1929, č. 43 Sb. z. a n. a zákona ze 13. prosince 1945, č. 155 Sb. z. a n. Přitom však jde o lidi, kteří skutečně celý život pracovali, ale kteří, jak to tak na venkově bývá zvykem, pracovali přechodně u zemědělců, v lesích, při sezonních pracích. Jejich hlavním zdrojem příjmu byl námezdní a pracovní, byť i nepravidelný poměr. Dnes jsou bez jakýchkoliv prostředků k výživě pro sebe i svoje rodiny. Jde celkem o nepatrný počet osob, které se dostaly do této mezery zákonné bez vlastní viny, lidi, kteří pracovali dokud pracovati mohli, ale nyní jsou přestárlí, práce neschopní a odkázáni jen na veřejnou dobročinnost. Bylo by spravedlivo, aby i těmto starým práce a výdělku neschopným občanům, bylo zabezpečeno jejich stáří.

Táží se proto podepsaní pana ministra ochrany práce a sociální péče:

1. Jsou tyto poměry panu ministru ochrany práce a sociální péče známy?

2. Je pan ministr ochrany práce a sociální péče ochoten učiniti vhodná opatření, aby i těmto osobám přestárlým dostalo se veřejné podpory ve stáří?