Národní shromáždění republiky Československé souhlasí se smlouvou o přátelství, vzájemné pomoci a mírové spolupráci mezi republikou Československou a Federativní lidovou republikou Jugoslavií, podepsanou v Bělehradě dne 9. května 1946.

V den svátku Vítězství dne 9. května 1946 byla podepsána v Bělehradě v zasedací síni předsednictva vlády v 17 hod. 30 min. smlouva o přátelství, vzájemné pomoci a mírové spolupráci mezi Československou republikou a Federativní lidovou republikou Jugoslavií.

Historický dokument podepsali za Československou republiku ministerský předseda Zdeněk Fierlinger a za Federativní lidovou republiku Jugoslavii maršál Josip Broz-Tito.

Podepsání smlouvy byli přítomni m. j.:

1. se strany československé:

místopředseda vlády Klement Gottwald,

ministr zahraničních věcí Jan Masaryk,

ministr spravedlnosti Dr. Prokop Drtina,

státní tajemník v ministerstvu národní obrany Mikuláš Ferjenčík,

generální sekretář ministerstva zahraničních věcí, velvyslanec Arnošt Heidrich, předseda Hospodářské rady Eduard Outrata,

velvyslanec Dr. Josef Korbel,

2. se strany jugoslávské:

ministr zahraničních věcí Stanoje Simić,

ministr vnitra generál-poručík Alexander Ranković,

ministr financí generál-poručík Sreten Žujović,

předseda Hospodářské rady a ministr průmyslu Andrija Hebrang,

ministr dolů a hutí Bane Andrejev,

ministr veřejných prací Vlada Zečević,

ministr práce Vicko Krstulović,

ministr spravedlnosti Frane Frol,

ministr námořnictví Ante Vrkljan,

ministr zemědělství Vaso Čubrilović,

generální sekretář předsednictva vlády Miter Bakić,

předseda výboru pro kulturu a umění Vladislav Ribnikar.

Předkládajíc ve smyslu ústavních předpisů (§ 64 ústavy) Národnímu shromáždění k projevu souhlasu tuto smlouvu, aby pak byla ratifikována presidentem republiky, vláda poznamenává toto:

Smlouva československo-jugoslávská je jedním z článků v nové bezpečnostní soustavě Československa, s jejímž budováním bylo započato již za války a která byla postavena na zcela nových a odchylných základech, než tomu bylo v dobách první republiky. Je to nejen důsledek změn, které mezitím nastaly ve struktuře mocenského a hospodářského seskupení států, nýbrž i výsledek snah budovatelů, směřujících k tomu, aby se vyvarovali všeho toho, co způsobilo, že dřívější bezpečnostní systém v roce 1938 selhal.

Základ nového bezpečnostního systému republiky byl položen již za války smlouvou československo-sovětskou o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik, podepsanou v Moskvě dne 12, prosince 1943.

Smlouva o přátelství, vzájemné pomoci a mírové spolupráci sjednaná dne 9. května 1946 mezi Československou republikou a Federativní lidovou republikou Jugoslavií je pak dalším důležitým krokem k zajištění bezpečnosti republiky. Hlavním účelem této smlouvy je, jak tomu už bylo při smlouvě československo-sovětské, zajistiti společnou obranu pro případ, že by Německo obnovilo svou útočnou politiku proti svobodě, politické nezávislosti a územní celistvosti Československa nebo Jugoslavie.

Spojenecká smlouva československo-jugoslávská odpovídá tedy svým obsahem v podstatě smlouvě československo-sovětské; casus foederis nastane podle ní v případě, že by jedna ze smluvních stran byla zapletena do nepřátelství s Německem, které by obnovilo svou útočnou politiku, nebo s jiným státem, který by se s Německem spojil k útočnému činu.

Smlouva československo-jugoslávská stejně jako již smlouva československo-sovětská představuje oblastní (regionální) dohodu ve smyslu článků 52-54 Charty Spojených národů. Vzhledem k tomu, že řečená smlouva je uzavřena na obranu proti Německu a směřuje tudíž proti obnovení útočné politiky státu, který byl za druhé světové války nepřítelem signatářů smlouvy (článek 53, odstavec 2, Charty), není donucovací akce podniknutá podle této smlouvy odvislá od zmocnění Rady bezpečnosti (článek 53 Charty). Smluvní strany jako členové Organisace Spojených národů mají toliko povinnost zpraviti Radu bezpečnosti o každé činnosti, kterou podnikají nebo zamýšlí podniknouti na zachování mezinárodního míru a bezpečnosti podle zmíněné smlouvy (článek 54 Charty)

Smlouvou s Jugoslavií jako již před tím smlouvou se Sovětským svazem je Československo zapojeno do bezpečnostní soustavy, která byla vytvořena smlouvami Sovětského svazu s Velkou Britannií ze dne 13. června 1942, s Francií ze dne 10. prosince 1944, s Jugoslavií ze dne 11. dubna 1945 a s Polskem ze dne 21. dubna 1945.

Podstatný rozdíl této nové soustavy bezpečnostní oproti soustavě, na níž byla zúčastněna Československá republika v dobách předmnichovských, spočívá jednak v tom, že fungování spojeneckého svazku smlouvou založeno není, pokud jde o poskytnutí pomoci, více vázáno na účast států třetích, jednak v tom, že bylo upuštěno od toho, aby splnění závazku o vzájemné pomoci bylo učiněno závislým na vůli států jiných, které by mohly býti při rozhodování vedeny také jinými záměry než úmyslem pomoci Československu. Nejdůležitější rozdíl je ovšem dán tím, že nyní, kdy SSSR je sousedem Československa, průchod jeho vojsk spěchajících na pomoc Československu není vázán na souhlas států nezapojených do tohoto bezpečnostního systému, jak tomu bylo v dobách prvé republiky.

Jednotlivé závazky vyplývající ze smlouvy československo-jugoslávské jsou patrny z ustanovení článků I-V, která jsou tak jasná, že nepotřebují žádného rozboru.

Smlouva nabyla podle článku VI účinnosti dnem podpisu, podléhá však ratifikaci.

Zůstává v účinnosti 20 roků s možností automatického prodloužení vždy o 5 roků.

Je třeba uvésti ještě, že smlouva československo-jugoslávská byla dne 21. května 1946 ve slavnostní schůzi jednomyslně schválena Národní skupštinou Federativní lidové republiky Jugoslavie.

President Československé republiky a

Presidium Národního shromáždění Federativní lidové republiky Jugoslavie,

přejíce si slavnostně potvrditi svazky upřímného přátelství, které od nepaměti spojuje bratrské slovanské národy Československa a Jugoslavie a které bylo v této vítězné válce znovu osvědčeno ve společném boji proti témuž nepříteli a témuž nebezpečí,

majíce na paměti životní zájem obou zemí na společné obraně pro případ, že by Německo obnovilo svou útočnou politiku proti jejich svobodě, politické nezávislosti a územní celistvosti,

jsouce přesvědčeni, že společná obrana proti takovému nebezpečí je v zájmu zachování mezinárodního míru a bezpečnosti, které je i cílem Charty Organisace Spojených národů, kterou obě země přijaly,

jsouce rozhodnuti dále utužovati a prohlubovati duchovní a hospodářské vztahy, které byly již dříve společným úsilím vytvořeny mezi oběma zeměmi, rozhodli se sjednati za tím účelem smlouvu a ustanovili svými zmocněnci:

President Československé republiky

pana ZDEŇKA FIERLINGERA, předsedu vlády,

Presidium Národního shromáždění Federativní lidové republiky Jugoslavie

pana JOSEFA BROZ-TITA, maršála Jugoslavie, předsedu vlády Federativní lidové republiky Jugoslavie,

kteří, vyměnivše si své plné moci a shledavše je v dobré a náležité formě, dohodli se na těchto ustanoveních:

Vysoké smluvní strany se dohodly, že se v zájmu obou zemí a jejich národů sdruží v politice osvědčeného a trvalého přátelství, které budou utužovat úzkou součinností mezi oběma zeměmi.

Vysoké smluvní strany se zavazují, že učiní společně všechna opatření ve své moci, aby znemožnily jakoukoli novou hrozbu a zamezily opakování útoku se strany Německa neb kteréhokoli jiného státu, který by se s ním přímo neb jakkoli jinak spojil. Za tím účelem se Vysoké smluvní strany zúčastní v duchu nejupřímnější součinnosti všech mezinárodních akcí pro zachování mezinárodního míru a bezpečnosti a plně přispějí k tomu, aby se tento cíl stal skutkem. Při provádění této smlouvy budou Vysoké smluvní strany dbát svých závazků jakožto členů Organisace Spojených národů.

Kdyby jedna z Vysokých smluvních stran byla zapletena do nepřátelství s Německem, které by obnovilo svou útočnou politiku, neb s kterýmkoli jiným státem, který by se s Německem k útočnému činu spojil, poskytne jí neprodleně druhá Vysoká smluvní strana vojenskou a jinou pomoc všemi prostředky, které má po ruce.

Vysoké smluvní strany se zavazují, že žádná z nich nesjedná spojenectví a nezúčastní se koalice, namířených proti druhé Vysoké smluvní straně

Vysoké smluvní strany budou upevňovati společně i každá ve své působnosti hospodářské, duchovní a jiné styky mezi oběma zeměmi dle úmluv a dohod k tomu cíli sjednaných.

Tato smlouva nabývá účinnosti ihned po podpisu a bude ratifikována v době co nejkratší. Ratifikační listiny budou vyměněny v Praze co možná nejdříve.

Tato smlouva zůstává v účinnosti po dobu dvaceti let ode dne podepsání. Jestliže však žádná z Vysokých smluvních stran nesdělí dvanáct měsíců před uplynutím dvacetiletého období, že si přeje, aby se účinnost této smlouvy skončila, prodlužuje se její účinnost po každé o pět dalších let tak dlouho, dokud jedna z Vysokých smluvních stran dvanáct měsíců před uplynutím běžícího pětiletí písemně neoznámí svůj úmysl její účinnost ukončit.

Čemuž na svědomí zmocněnci podepsali tuto smlouvu a připojili k ní své pečeti.

Sepsáno ve dvou vyhotoveních, každé v jazyce českém a srbsko-charvatském. Obě znění mají stejnou platnost.

V Bělehradě, devátého května roku tisícího devítistého čtyřicátého šestého.

Prezidijum Narodne Skupštine Federativne Narodne Republike Jugoslavije i

Prezident Čehoslovacke Republike

u želji da se svećano potvrde veze iskrenog prijateljstva koje od pamtiveka spajaju bratske slovenske narode Čehoslovačke i Jugoslavije i koje je bilo u ovom pobedonosnom ratu ponovo potvrdjeno u zajedničkoj borbi protiv istoga neprijatelja i iste opasnosti,

imajući u vidu životni interes obeju zemalja za uzajamnu odbranu u slučaju da bi Nemačka obnovila svoju napadačku politiku protiv njihove slobode, političke nezavisnosti i teritorijalnok intergriteta,

uvereni da je zajednička odbrana protiv takve opasnosti u interesu održavanja medjunarodnog mira i bezbednosti, što je cilj i Povelje Organizacije Ujedinjenih Naroda, koju su obe zemlje prihvatile,

rešeni dalje učvršcivati i produbljavati duhovne i ekonomske veze, koje su vec ranije bile stvorene zajedničkim naporima izmedju obeju zemalja,

rešili su da zaključe ugovor i imenovali za svoje opunomocenike:

Prezidijum Narodne Skupštine Federativne Narodne Republike Jugoslavije, Pretsednika Vlade Federativne Narodne Republike Jugo

slavije,

Maršala Jugoslavije, gospodina JOSIPA BROZA-TITA,

Prezident Čehoslovačke Republike, Pretsednika Vlade, gospodina ZDENJEKA FIERLINGERA, koji su se, pošto su izmenili svoja punomočja, nadjena u dobrom i ispravnom obliku, saglasili u sledećem:

Visoke Strane Ugovornice sporazumele su se da će se u interesu obeju zemalja i ujihovich naroda udružiti u politici oprobanog i trajnog prijateljstva, koje će učvršćivati uskom saradnjom izmedju obeju zemalja,

Visoke Strane Ugovornice obavezuju se da ce preduzeti zajednički sve mere u svojoj moći da onemoguće bilo kakovu novu pretnju i da spreče ponavljanje napada od strane Nemačke ili bilo koje druge države koja bi se s njim direktno ili bilo na koji drugi način udružila.

U tu svrhu Visoke Strane Ugovornice učestvovaće u duhu najiskrenije saradnje u svim medjunarodnim akcijama za održavanje medjunarodnog mira i bezbednosti i u potpunosti doprinosiće tome da bi se ovaj cilj ostvario.

Pri izvršenju ovog Ugovora Visoke Strane Ugovornice pridržavaće se svojih obaveza kao članice Organizacije Ujedinjenih Naroda.

Ako bi jedna od Visokih Strana Ugovornica bila upletena u neprijateljstvo sa Nemačkom, koja bi ponovila svoju napadačku politiku ili sa kojom bilo drugom državom, koja bi se sa Nemačkom udružila u cilja napadačke akcije, druga od Visokih Strana Ugovornica bez odlaganja pružiće joj vojničku i drugu pomoć svim sredstvima koja joj stoje na raspoloženju.

Visoke Strane Ugovornice obavezuju se da nijedna od njih neće stupiti u savez, niti uzeti učešća u koaliciji, koji su upereni protiv druge Visoke Strane Ugovornice.

Visoke Strane Ugovornice učvršćivaće zajednički i svaka u krugu svoje delatnosti, ekonomske, duhovne i druge veze izmedju obeju zemalja na osnovu ugovora i sporazuma zakljucenih u tom cilju.

Ovaj Ugovor stupa na snagu odmah po potpisivanju i bice ratifikovan u najkraće vreme. Ratifikacioni instrumenti izmeniće se u Pragu što je moguće pre.

Ovaj Ugovor ostaje u važnosti dvadeset godina od trenutka potpisivanja. Ako pak nijedna od Visokih Strana Ugovornica ne saopšti dvanaest meseca pre isteka dvadesetgodišnjeg roka.da želi da važnost ovog Ugovora prestane, produžuje se njegova važnost svakog puta za pet daljih godina dotle dok jedna od Visokih Strana Ugovornica dvanaest meseca pre isteka tekućeg petgodišnjeg perioda pismeno ne javi svoju nameru obesnažiti ga.

U potvrdu čega su opunomoćenici potpisali ovaj Ugovor i stavili na njega svoje pečate.

Radjeno u dva primerka svaki na češkom i srpsko-hrvatskom jeziku. Oba teksta imaju podjednaku važnost.

U Beogradu devetog maja hiljadu devet stotina četrdeset i šeste godine.