Předseda Josef David.
Místopředsedové Hodinová -
Spurná, dr. John, Polák.
Zapisovatelé dr. Bartuška, Bolen.
Členové vlády: ministři dr. Čepička,
Nosek.
Předseda nejvyššího účetního
kontrolního úřadu dr. Friedmann.
216 poslanců podle presenční listiny.
Z kanceláře NS: gen. tajemník NS dr. Madar;
jeho zástupci dr. Záděra, dr. Ramajzl.
Návrh ústavního výboru, vypracovaný
podle § 3, odst. 1 zákona ze dne 17. října
1946, č. 197 Sb., o ústavním výboru
ústavodárného Národního shromáždění,
na vydání ústavního zákona:
Ústava Československé republiky (tisk 1227).
Podpredseda Polák (zvoní): Zahajujem
113. schôdzu Ústavodarného Národného
shromaždenia.
Ministerstvo vnútra oznámilo prípisom zo
dňa 6. mája 1948, č. B-2303/1-6/5-48-II/4,
že povoláva na uprázdnený poslanecký
mandát za rezignovavšiu posl. dr Milanu Horákovú
posl. Václava Kolaříka.
Do dnešnej schôdze sa dostavili pp. posl. Stanislav
Bubník a Václav Kolařík.
Pretože predtým podľa § 5 rok. poriadku
v kancelárii snemovne podpísali sľubovacú
formulu, pristúpime ku sľubu podľa § 22
ústavnej listiny a § 5 rok. poriadku tým spôsobom,
že prečítaná bude ústavou predpísaná
formula sľubu, páni posl. Stanislav Bubník
a Václ. Kolařík ku mne pristúpia
a vykonajú sľub podaním ruky a slovom "sľubujem".
Žiadam o prečítanie sľubovacej formuly
a pánov posl. Stan. Bubníka a Kolaříka
žiadam, aby pristúpili ku mne vykonať sľub.
(Poslanci postávajú.)
Gen. tajemník NS dr Madar (čte): "Slibuji,
že budu věren republice Československé
a že budu zachovávati zákony a mandát
svůj zastávati podle svého nejlepšího
vědomí a svědomí."
Posl. Stan. Bubník (podávaje místopředsedovi
Polákovi ruku): Slibuji.
Posl. Kolařík (podávaje místopředsedovi
Polákovi ruku): Slibuji. (Poslanci usedajú.)
Podpredseda Polák: Klub poslancov čs. strany
socialistickej spolu s poslancami Samkom a Hrbkovou
oznámili prípisom zo dňa 7. mája 1948,
č. 839/48-Še, že posl. Samek a Hrbková
vstúpili do klubu hore menovaného (Ú 9323).
Pristúpime k prejednávaniu poriadku schôdze,
na ktorom je
Návrh ústavného výboru, vypracovaný
podľa § 3, ods. 1 zákona zo dňa 17. októbra
1946, č. 197 Sb., o ústavnom výbore Ústavného
Národného shromaždenia, na vydanie zákona:
Ústava Československej republiky (tlač 1227).
Generálnym zpravodajcom je posl. dr Vl. Procházka.
Prihlásení sú ešte títo rečníci:
pp. posl. Hložek, Kaďůrek, Zupka, dr
Kokeš, dr V. Erban, Žiak, dr Šoltész,
Jungwirtová, dr Falťan, Jura, Škrlantová,
dr Bláha, Holdoš.
Dávam slovo p. posl. Hložkovi.
Posl. Hložek (uvítán potleskem):
Pane místopředsedo, paní a pánové!
Národní diskuse o návrhu naší
nové ústavy ukázalo velikou vyspělost
našeho českého a slovenského lidu, který
sledoval s největším zájmem, jak nová
ústava realisuje své zásadní prohlášení,
že chceme dojít cestou lidové demokracie k
společenskému řádu, v němž
bude úplně odstraněno vykořisťování
člověka člověkem, že chceme dojít
k socialismu. V dosavadní naší ústavě
je jediným zdrojem veškeré moci ve státě,
ale 20 let první republiky ukázalo, že sebekrásněji,
seberadikálněji vyslovené deklarace o právech
občanské svobody a rovnosti před zákonem,
sebedokonalejší formulace politických práv
neuchránily pracujícího občana první
republiky před nejistotou a strachem, neuchránily
ho před strachem, co bude zítra.
Dosavadní ústava zaručila nezadatelná
práva člověka občanskými svobodami
a rovností, ale realizována nebyla a ani být
nemohla, protože kapitalistická struktura první
republiky a s ní souvisící sociální
řád byly v naprostém rozporu s právy
většiny pracujícího lidu. Naše
první ústava byla vytvořena na základě
kapitalistických vztahů. Proto ústava první
republiky nemohla dát a nedala pracujícímu
lidu reálných záruk konkretních práv
sociálních a proto nemohla formální
demokracie politická bez demokracie hospodářské
splnit ani daný příslib občanských
práv svobody a rovnosti. Pouhá deklarace občanské
svobody a politických práv první ústavy
neuchránila český a slovenský pracující
lid před hospodářským vykořisťováním,
nezabránila nezaměstnanosti statisíců,
nezabránila hladovým mzdám, zbídačení
dělnického stavu ani hladovým bouřím,
stávkám a střílení do lidu.
Dělník měl sice formálně stejná
politická práva jako jeho zaměstnavatel,
ale kdo měl větší moc hospodářskou,
získal si touto mocí i větší
moc a vliv politický. Proto zůstala dělníkova
občanská práva obyčejně toliko
na papíře. Dělník měl formálně
stejná politická práva jako uhlobaron, továrník
a velkostatkář, ale všichni tito hospodářští
magnáti mohli dát dělníku mzdu, která
znamenala pomalé umírání, mohli jej
kdykoli z práce propustit, a ne jednoho, ale tisíce
a tisíce. Hladové mzdy, obava před propuštěním
z práce, strach před nemocí, starost o nezaopatřenou
rodinu, stálá bída a nejistota, co bude zítra
- to byl, paní a pánové, úděl
velké části dělníků.
A jaký podíl mohl mít takový občan
na ústavní občanské svobodě,
rovnosti, vzdělání a všech ostatních
životních radostech a jak měl také s
radostí plnit povinnost obránce vlasti? Jak mohl
člověk přetížený starostí
o holou existenci sledovat bedlivě politické dění,
jak měl důsledně odolat politickému
nátlaku svého zaměstnavatele, který
měl možnost využít své hospodářské
moci proti svému zaměstnanci? Jak mohl bídou
zdeptaný odolat ohromné mašinerii, kterou uvedla
v pohyb kapitalistická třída tiskem, rozhlasem
a jinými prostředky klamání a ohlupování?
Bylo to, paní a pánové, s tou občanskou
rovností tak, jak říkal Anatol France, že
rovnost za kapitalismu znamená, že nezaměstnaný
může stejně svobodně přespávat
pod viaduktem jako kapitalista.
Novou a zcela jinou situaci vybojovala naše národní
a demokratická revoluce, revoluce, která znárodněním,
jednotnou odborovou organisací, národními
výbory a plánovaným hospodářstvím
vytvořila pevný a reálný podklad pro
skutečné zajištění občanských
svobod a práv pracujících. Prohlášení
předsedy vlády Klementa Gottwalda, které
učinil s tohoto místa 8. července 1946 o
naší ústavě v první kapitole
budovatelského programu třetí vlády
Národní fronty, stalo se základní
myšlenkou naší nové ústavy, kde
idea demokracie politické je ve vzájemné
harmonii s demokracií hospodářskou. Lidová
demokracie se už nespokojí s pouhou deklarací
práv politických, ale klade hlavní důraz
na reálná hospodářská a sociální
práva pracujících. A v tomto duchu je významná
politická deklarace návrhu ústavy o naší
cestě k socialismu velmi dobře založena kapitolou
o hospodářském řízení
jakožto pevným fundamentem celého souboru nových
práv sociálních.
Návrh nové ústavy klade péči
o občana jako člověka na první místo,
a první kapitola návrhu nepřejímá
toliko občanská práva, rovnost, osobní
svobodu, svobodu domovní, svobodu majetku, svobodu pobytu,
listovní tajemství a ostatní, jak byly deklarovány
v ústavě z roku 1920, ale navazuje na revoluční
ústavy francouzské, především
pak na vymoženosti veliké Říjnové
socialistické revoluce, a zajišťuje tak práva
člověka právy sociálními a
na prvém místě je zajišťuje právem
na práci. Sociální práva, zakotvená
v nové ústavě, spolu s právem na vzdělání,
ochranou a péčí o rodinu a děti, péče
o mládež, rovnost ženy s mužem jsou největším
přínosem skutečné svobody a rovnosti.
A všecka tato práva nejsou pouhými slavnostními
deklaracemi, ale jak právo na práci a spravedlivou
odměnu za ni, tak právo na odpočinek, zaopatření
v nezpůsobilosti k práci, celý ten krásný
soubor lidských práv je dobře zajištěn
naším novým hospodářským
a společenským řádem, je zajištěn
celou řadou nových již platných a prováděných
zákonů: zákony o znárodnění,
jednotnou odborovou organisací, národním
pojištěním, státní péčí
o dítě, novou pozemkovou reformou, školským
zákonem, pracovní mobilisací, je zajištěn
občanskými povinnostmi a osmou kapitolou návrhu
nové ústavy o hospodářském
zřízení a konečně svrchovanou
mocí lidu, národními výbory.
Právo na práci je ohniskem svobody pracujícího
člověka. Jestliže tak zvaná nedotknutelná
práva a svobody člověka, deklarované
v kapitalistických ústavách i v naší
dosavadní ústavě, zůstaly obyčejně
jenom na papíře, bylo to proto, že lidu nebylo
ústavou přiznáno a zaručeno jeho základní
právo, t. j. právo na práci. Princip kapitalistického
vlastnictví výrobních prostředků
činil právo na práci v každém
případě ilusorním, a proto právo
toto dosud v žádné kapitalistické ústavě
nebylo.
V duchu těchto kapitalistických zásad chrání
stát kapitalistické podnikatele proti dělníkům,
kteří nejsou sice otroky, ale dostávají
se hospodářsko-společenským vývojem
a ilusorní právní rovností a ilusorní
politickou svobodou do takové závislosti, která
vylučuje jakoukoliv rovnost a svobodu hospodářskou
a tím také svobodu a rovnost vůbec. Jako
červená nit probíhá heslo práva
na práci bojem pracujícího člověka
proti vykořisťovatelům. Když se právě
před sto lety rodilo ve Francii nové socialistické
hnutí, bojovalo se 19. června 1848 v debatě
francouzského národního shromáždění
znovu o ústavní zajištění svobody,
vzdělání a práce všem občanům,
právo na práci bylo však v konečném
návrhu opuštěno a mluví se už jenom
o právu na zajištění existence.
Vývoj od konce první světové války
až do nedávné minulosti přinesl sice
jakési morální uznání práva
na práci, ale ve skutečnosti bylo toto právo
stále a stále nahrazováno jen nedůstojnou,
nemorální a zcela nepostačující
žebráckou podporou v nezaměstnanosti.
Ani těžká hospodářská
krise a nezaměstnanost, které předcházely
nejkrutější válku všech věků,
samozřejmě nepřiměly dravé
kapitalisty, aby změnili svůj hospodářský
řád, aby zabezpečili pracujícím
právo na práci a zamezili takto hospodářské
zmatky, krise a nové války. Houževnatý
odpor kapitalistů, odpor reakce stavěl se i u nás,
paní a pánové, až do posledního
okamžiku proti mravnímu základu hospodářské
svobody člověka, proti právu, které
je hlavním a základním lidským právem,
které je jediným a skutečným mravním
i hmotným právem lidské společnosti,
neboť právo na práci zakládá
a zajišťuje všecka práva ostatní.
Musel přijít 25. únor r. 1948, musel přijít
den velikého vítězství pracujícího
lidu, musela být na hlavu poražena reakce, abychom
mohli dát v den 3. výročí našeho
osvobození republice ústavu, která zajištěním
práva na práci zbaví člověka
strachu z průvodních zjevů hospodářských
krizí, nezaměstnanosti a zbídačení.
Každý člen národa a každý
člen lidské společnosti má právo
být hodnocen jako člověk a právo na
práci mu toto hodnocení zajišťuje. §
26 nové naší ústavy představuje
proto zásadní změnu v dosavadním hodnocení
člověka vůbec a především
v hodnocení lidí navzájem. Pracovní
síla člověka už přestává
být pouhým zbožím, člověk
obdařený právem na práci přestává
být předmětem slepých zákonů,
nedůstojného trhu práce, předmětem
pouhé nabídky a poptávky, a práce,
kdysi kletba a trest, stává se radostí, stává
se pýchou a je povýšena na nejvyšší
symbol národní a lidské cti, je povýšena
na nejvyšší symbol krásy a důstojnosti.
(Potlesk.) V moderní době byla myšlenka
práva na práci provedena jako zásada teprve
v ústavě sovětské a potom postupně
také v jiných slovanských státech,
kterým se, paní a pánové, zítřejším
dnem stavíme hrdě po bok, abychom sociálními
právy vytvořili reálný podklad pro
uskutečnění a zajištění
rovnosti a svobody ústavy z r. 1920.
Zítřejším dnem odčiníme
odvěkou křivdu páchanou na pracujících.
Ústavou zaručená práva sociální
dají občanu dnes dosažitelné maximum
sociální ochrany, hospodářské
zřízení a státem řízená
organisace práce zbaví ho provždy strachu ze
života, z nejistoty o zítřek.
Spravedlivá odměna za vykonanou práci je
zaručena státní mzdovou politikou a směřuje
v dohodě s jednotnou odborovou organisací k neustálému
zvyšování životní úrovně
pracujícího lidu. Právo na odpočinek
se zaručuje zákonnou úpravou pracovní
doby, placenou dovolenou a péčí o zotavení
pracujících. Národní pojištění,
veřejná zdravotní a sociální
péče zajišťuje všem občanům
právo na ochranu zdraví a na zaopatření
ve stáří a nezpůsobilosti k práci.
Nová ústava dává pracujícímu
právo hájit své zájmy prostřednictvím
jednotné odborové organisace, které se ústavou
zaručuje široka účast na kontrole hospodářství
a při řešení všech otázek
týkajících se zájmů pracujícího
lidu.
Všecko, co může člověka učinit
skutečně svobodným, rovným a šťastným,
je novou ústavou jako jeho právo zaručeno.
Už se nebude národ dělit podle znalosti latiny
na pány a nepány, školy jsou státní,
základní školní vzdělání
je jednotné, povinné a bezplatné. Žádná
ústava kapitalistického státu nezajistila
svobodu a životní štěstí jeho občanům
tak, jak to dělá sociálními právy
a hospodářským zřízením
naše republika lidově demokratického řádu.
Právní a hospodářská realita
občanských svobod poráží takto
na hlavu všecky nepřátele a pomlouvače
našeho nového, spravedlivého řádu.
Ale, paní a pánové, všecky tyto krásné
články nové ústavy zůstaly
by prázdnými literami, kdyby tu nebyli lidé,
kteří je oživí, naplní a uskuteční.
A proto návrh nové ústavy dává
občanům nejen politická a sociální
práva, ale určuje zároveň i hospodářský
a společenský řád, ukládá
nejsvědomitější konání
občanských povinností, klade na ně
veliký důraz jako na bezpodmínečný
předpoklad k zajištění občanských
svobod a všech občanských práv.
Svoboda majetková je zajištěna, ale nikdo nesmí
vlastnických práv zneužívat ke škodě
celku. Každý občan musí podle svých
schopností přispívat prací ku prospěchu
celku a vůči ostatnímu světu zajišťujeme
svou cestu k socialismu obranou státu, která je
vrcholnou povinností a nejvyšší ctí
každého občana. Nová ústava osvobozuje
občana politickou i hospodářskou svobodou
od strachu před libovůlí a tvoří
takto základní kámen nesmírného
významu budoucí sebevědomé a svobodné
brannosti národa, brannosti, kterou vybojoval sovětský
lid největší vítězství
dějin. (Potlesk.) Už diskuse o návrhu
nové ústavy ukázala, jak správně
pochopil lid svůj rozhodující význam
v tomto státě; pochopil, jak zásady lidově
demokratického řádu dělají
z lidu, který byl kdysi politickým objektem buržoasie,
vrcholný výkonný orgán vlastní
mocí. Sociální práva člověka
a socialisující hospodářské
zřízení ústavy jsou pevnou basí
základních práv a svobody člověka,
který zbaven vykořisťovatelů své
práce stává se skutečně svobodným.