Nechci tu hovořit o provinilých Němcích. Myslím, že tato kapitola je z největší míry odklizena. Ale chci se dotknout toho, co se týká jenom nás samých, útoku na náš charakter a toho, čím bychom měli odčinit všechny ty bolesti minulosti.

Naše retribuce je část procesu, probíhajícího nejen u nás, ale, jak víte, celým světem, a myslím, že by bylo nesmírně zajímavé studovat, jak to dělali jinde, jakých zkušeností nabyli, jakých omylů se oni dopouštěli a jak vůbec se retribuce po této stránce jeví. Nejde, paní a pánové, o to, čemu se říká individuální zrada. Jde o zrady, poklesky, omyly a hříchy kolektivní, takřka masové, neboť právě v masových poklescích hledal nacismus svého pomocníka pro světový plán. (Potlesk.) Proto to ohromné hnutí páté kolony v celém světě. U nás 5. kolona byla představována nejenom těmi miliony Němců, ale také vlajkaři. Kuratoriem (Hlas: Bienertem!)... Nikoliv! Bienert nebyl pátá kolona. Bienert hřešil, mýlil se, ale pátou kolonou nebyl; prosím, račte myslet. Já ho nechci hájit, mně do něho nic není, ale nedovolím také, aby se zbytečně mátly pojmy. (Potlesk.) Bienert do toho nešel jako člověk, který si německého příchodu přál. Toho pokazila teprve v době okupace ta hrůza a to všechno, co šlo s ní.

Paní a pánové, pátá kolona byla kupována mezi bezectnými lidmi. Vy víte, co dělala ve Francii, a přečtěte si Wintrovu knihu "To není konec Francie", abyste viděli, co pátá kolona ve Francii byla. Gustav Wintr byl znamenitý žurnalista a výborný, vysoce vzdělaný člověk, který Francii znal tak jako nikdo jiný.

Paní a pánové, pátá kolona byla za druhé získávána mezi limi omezenými. Jenom lidé omezení, bez rozhledu po světě, lidé udeření nacistickým okupanstvím anebo zkažení fašistickým myšlením se dali získat pro pátou kolonu. Ona měla rozleptávat občanskou morálku před válkou i ve válce, a všimněte si, kde: v demokratických státech západu. Demokratické státy totiž až k druhé světové válce prožívaly těžký úpadkový proces. Nesmíme si to zapírat, musíme být po této stránce spravedliví i vůči této skutečnosti. Morová epidemie ohrozila přirozeně také nás. A proto bylo nutno proti této epidemii ještě za revoluce zakročit tak, jako se zakročuje proti epidemiím. Rychle, okamžitě a radikálně. Byli jsme prostě na tento retribuční proces nepřipraveni a nemohli jsme čekat, až se na něj připravíme. Bylo nutno řešit tyto věci tak, abychom se co nejdříve mohli mravně zdvihnout, abychom co nejdříve mohli začít své dvouletky, to jest v první řadě mravní pozdvižení, kterým ve své podstatě vedle vlastních hospodářských úkolů naše dvouletka také je.

Nebylo možno studovat problém okamžitě nastupující retribuce nejdříve vědecky, analysovat jej sociologicky a zkoumat pečlivě psychologicky. To udělají teprve ti, kteří nyní, v dobách počínajícího klidu, začnou studovat tento hrozný problém, jak si takového studia zaslouží. 50 let se u nás bude studovat retribuce i to, co ji vyvolalo. To není možno vyřešit za chvíli, k tomu je nutno spolupráce všech poctivých lidí. Tak to budou dělat soudy i vědecké kruhy v Sovětech, kde měli poměrně zrádců velmi málo, tak budou tento proces studovat všude jinde. Je proto přirozené, že jsme se nemohli vyhnout omylům, a že jsme se konec konců nemohli vyhnout ani určitým křivdám. Je to spjato s celou povahou věci a není možno, abychom se domnívali, že můžeme vyřešit takovou strašnou tragedii rázem a bez bolesti. Námitky, že nám to ve svět škodí, myslím, nejsou správné. My se po této stránce nemůžeme ohlížet na svět a naopak věřím, že čím poctivěji provedeme svůj retribuční proces, tím více nám to ve světě prospěje.

Ovšem, bylo by těžkou, ba strašnou chybou, kdybychom omyly a křivdy, ba i ty hrůzy, jež naši revoluci doprovázely a o nichž tu bylo dnes také mluveno, jakkoli zakrývali anebo dokonce omlouvali. (Potlesk.) Není to prostě možné. To je povinnost k nám samým, abychom se učili ze svých vlastních chyb.

Máme zlé zkušenosti se zločinci z první světové války. Víme, jak unikli trestům, jak unikli tomu, čemu říkáme retribuce, protože tehdy západní vítězové dali trestání válečných zločinců do rukou samých Němců. Proto došlo nyní na Norimberk. Pro tu zkušenost z první vojny a pro zkušenost z pecí v Majdanku, z pecí v Osvěčimi, z pecí v Mauthausenu i z ostatních strašných koncentráků Německa. Úspěch Norimberka sám o sobě je opravdu veliký, skvělý, neboť se svět odvážil prohlásit válku za zločin a ty, kteří ji zapalují, za zločince a poslat je na šibenice. Je to po prvé v lidských dějinách, je to ohromný mravní i politický úspěch a musíme být za něj vděčni všem spojencům, neboť tehdy se východ i Západ ještě dovedli dohodovat a z toho spojení pro nás tehdy ještě svítila naděje lepších časů.

Nemyslím, že Norimberkem a retribucemi jsou války zastaveny. Je mi však jasno, že budoucí války tím budou ztíženy. Jsem šťasten, že došlo k novému rozhodnutí: že za války jsou odpovědni nejenom vůdcové, ale že jsou za zločin války odpovědny celé národy. Už za války počal, jak je známo, spor o to, zda měl vinu Hitler s řadou svých spoluvinníků, nebo s nimi také národy. Zvítězilo tady stanovisko, které Tomáš Masaryk vždycky hlásal: že v demokracii je každý z nás odpověden za celek, za celý národ. Toto nové hledisko je pro nás nesmírně důležité proto, že přiznaná kolektivní vina nám umožnila jinou velikou věc: odsunout Němce a zdůvodnit odsun morálně poukazem, že všechen německý lid usedlý pod Sudetami je lidem vinníků a že máme plné právo, abychom ho pro příští časy vystěhovali z naší země. To je náš největší válečný úspěch: odstěhování Němců.

Jejich pátá kolona společně s kolaboranty, jako byla naše vlajka, jako bylo známé Kuratorium, myslím, že snad právem mohu říci i okupantští žurnalisté, ti, kteří šli od počátku s Němci, to všechno mělo rozleptávat naši mravní sílu. A žel osudu, také to naši sílu rozleptalo ve spojitosti s tím, co jsem uváděl o těch šesti či sedmi germánských náporech na Československo v naší minulosti. Co nedodělala pátá kolona, dodělaly šibenice a koncentrační tábory. Na Slovensku představovalo pátou kolonu, protože už to byla činnost předválečná, Tisovo Slovensko. A tak tito lidé vedle válečných kolaborantů jsou původci retribučního dekretu, kterým se dnes zabýváme.

Ani kolaboranti nebyli z jednotného dřeva. Byli to nejprve bezectní a cyničtí spekulanti, hochštapleři, jako byl Moravec. Ani jeho však nelze počítat do páté kolony, neboť když jsme my, legionáři, v roce 1935 a 1937 pořádali známou mobilisaci mravních sil na obranu státu, tento zrůdný člověk chodil po našich schůzích a mluvil proti Němcům tak jako každý jiný, ba možno, že ještě radikálněji. Emanuel Moravec byl v podstatě člověk bezcharakterní, který právě proto velmi rychle přesedlal na druhou stranu. Byli to za druhé lidští slaboši, kteří se poddávali strachu z koncentráků a mučíren, a nakonec zoufalci, kteří ztratili víru, že demokratický i východní svět se přece jen zdvihne na obranu spravedlnosti a svobody. Velmi rozhodujícím činitelem ve všech těchto věcech byl nedostatek vzdělání a rozhledu, nedostatek znalosti dějin, který přivedl tyto nešťastné a zlé lidi k pádu.

Problém národního charakteru není otázka u nás dost známá a vědecky prostudovaná. Byli sice mezi námi mužové jako Masaryk, který v "České otázce" studoval náš národní charakter a ptal se na naše mravní nedostatky a národní chyby. Byl to dr Emanuel Chalupný, který o našem národním charakteru napsal celou řadu studií a spisů, byl to Jan Herben ve své knize "Vzpomínek", z kterých přímo volá hrůza, když vypravuje, jak to byli v době pobělohorské naši lidé, kteří mučili, na kolech lámali, ubíjeli a počínali si bestiálním způsobem proti vlastním lidem. Je smutno a bolestno číst tuto Herbenovu kapitolu o našem národním charakteru. Jiný, kdo studoval československý charakter, byl Ferdinand Peroutka v knize "Jací jsme", a prosím, nepovažujte za neskromnost, jestliže i já jsem přišel se svou troškou do mlýna v knížce "O humanitní demokracii", v níž jsem zkoumal některé nedostatky našeho národního charakteru. Jinak jsme však šli kolem tohoto problému celkem hluše, zatím co Němci, když k nám v r. 1939 vtrhli, založili na pražské německé universitě 4 profesorské stolice na zkoumání, paní a pánové, nikoliv německého, ale českého charakteru. My nemáme dosud ani na Karlově universitě jediné stolice, která by se tímto vysoce vážným problémem vědecky zabývala. A tak má naše národní pedagogika na školách všeho druhu velmi vážný úkol: vědecky zkoumat charakter Čechů a Slováků, hledat naše národní mravní vady, naše špatné sklony a vyvozovat z toho ve výchově a také v politice všechny důsledky. Kdybychom z toho chtěli a dovedli i v politice vyvozovat vážné důsledky, byli bychom šťastnou zemí. Proto jsem navrhl některým profesorům pražské university, aby co nejdříve založili u nás společnost pro zkoumání národního charakteru. Doufám, že k tomu dojde tak, jak k podobné akci došlo už na Slovensku, kde jsou dále než my, nebo jako je tomu v Rusku, jako je tomu ve všech státech, ve kterých se buduje vědecká politika na vědeckých základech. Problémem národního charakteru zabýval se už dávno a dávno v devadesátých letech nešťastný Hubert Gordon Schauer. Vzpomínám na jeho článek v prvním čísle "Času" z roku 1886. Tehdy proti němu povstal Ferdinand Šulc, vyháněl ho z národa a posílal ho ke všem čertům, protože Schauer, který tak skvěle znal Schopenhauerovu filosofii, studoval Hegela, studoval Nietscheho i ostatní pruské filosofy, obzvláště junkery, viděl hrozivý růst německé armády a loďstva ke konci století XIX., byl ve svém studiu přesvědčen, že se na nás chystá strašná pohroma; klesl, byl zlomen skepsí. Počal myslit o nebezpečí existence malého národa, počal uvažovat, jak bychom měli vyjít Němcům vstříc.

Jako na Schauera působil pruský růst koncem XIX. století, tak působil na nás nástup Němců k Mnichovu a pohled na morálně rozvrácený Západ. 15. březen a studentské vraždy strašlivou národní, mravní i fysickou depresi celého národa ještě zesílily, takže nakonec jsme upadli v úžasnou resignaci. Němci měli dobře prostudovány metody, kterými šli ke svému cíli: zlámat duši, vyvrátit důvěru v sebe samy a zničit víru a odvahu národa. Tady se rodilo kolaboranství slabochů, tak jako kolaboranství vlajkařů už dávno před tím, tady se rodila ona duševní zrůda, o níž jsme tu dnes sedm hodin hovořili. Z toho nakonec po zabrání Československa se zrodil anebo povstal Emanuel Moravec. Ale nebuďme příliš smutní. Vedle něho tisíce lidí čistých a silných a v jejích čele i ten krásný český člověk Zdeněk Bořek Dohalský (Potlesk.), který dovedl tak statečně a tak hrdinsky umřít v nejtěžší době. Ale národní celek byl zlomen poraženeckým duchem západní Evropy, mravně ubitou Francií, Chamberlainovou Anglií a vším tím ostatním. Opuštěný a zrazený národ se vydal na dočasný ústup. Někteří, pravda, ustupovali z přesvědčení. Byli to vlajkaři, kteří věřili, že jediné východisko, síla a štěstí v budoucnosti je spojit se s Němci. Byli to i druzí, kteří ustupovali ze strachu a zoufalství nad ztraceným zápasem, neboť byli přesvědčeni, že Hitler svůj zápas nad světem vyhraje. A jiní sehnuli hlavy alespoň v naději, že se svět nakonec přece jen vzpamatuje. Ti potom pracovali jednak v podzemí, jednak kolaborovali s Němci, když chtěli krýt své odvážné činy. Byli to nakonec také biologické existence, které se jako ve všech národech oddávaly strašnému osudu. Lze říci, jak jsem uvedl, že zvlášť u těchto nešťastníků to plynulo z jejich nedostatečného rozhledu o dějinách a z nedostatečného vzdělání vůbec. (Předsednictví se ujal předseda David.)

To vše bylo tedy souzeno našimi tribunály. Ale doba vyvolala ještě jeden úkaz. Dohromady daleko strašnější než všechno to, o čem jsem mluvil, je úkaz udavačství celých desetitisíců okupantům a cizincům. Udavačství vycházelo z fašistického založení, z touhy po osobní pomstě a z touhy po zisku. To tedy retribuční soudy soudily, doufám, přísně a právem; a často i smrtí.

Nejtěžším a nejvážnějším důvodem kolaborace byl lidský strach. Na jedné straně, jak jsem řekl, lidé jinak česky cítící se schovávali za své kolaborantské a Němcům přátelské činy a doufali, že budoucnost je vysvobodí z takového pekla. Problém strachu jako kolektivního světového zjevu v člověku řešil americký president Franklin Delanoe Roosevelt. Zařadil jej mezi čtyři příčiny lidské bídy a mezi čtyři požadavky, které měla vyřešit válka. Tázal jsem se našeho biologa: "Příteli, je možno soudit strach, který má charakter neodolatelného donucení, charakter všeho toho, čemu říká právník nouze? Srach před šibenicemi, mučením, před koncentračními tábory?" Bylo mi řečeno: "Ano, a to u vojáků. Tam zajisté." Vidíte také, že Sověty nepřipouštěly v této druhé válce vzdávání se nepříteli. To má s tím velmi mnoho společného. A myslím, paní a pánové, že tady, pokud se týká vojáků, není možno soudit jinak, než se soudilo v Sovětech. Ovšem, jsem přesvědčen, že je nemožné nepřipouštět strach při milionech obyvatelských mas, že na milionové masy prostých lidí není možno se dívat tak, jako se musíme dívat na armádu. Je jisté možno a nutno v budoucnosti vychovávat ke statečnosti. My legionáři jsme se o to již pokusili, a myslím, že i naše kampaň mobilisace branných sil měla alespoň určitou zásluhu o to, že poměry u nás nebyly horší než byly.

O tomto problému uvažoval dr Ečer už v Londýně ve své studii v měsíčníku Kruh v roce 1943 či 1944. Tam o německé vině píše: "Jinak se však jeví problém, jde-li o příslušníky našeho národa. Zde musí zákonodárce vycházet, nechce-li se dopustit kruté nespravedlnosti k svému národu a přidat mu k strašnému utrpení pěti let utrpení další, z těchto několika základních skutečností: že celý národ až na nepatrné výjimky byl hotov bojovat a umírat za svou svobodu a že toto odhodlání projevil v květnu a v září 1938 a že je projevuje již pátý rok; dále že se náš národ dostal do obecného stavu nouze způsobeného násilím nepřítelovým bez své viny a proti své vůli."

Nevím, do které míry jsme při své retribuci připouštěli jistě vážné mínění Ečerovo, ale rozdíl musel nám býti jasný. U Němců jsme soudili zločiny, u českých lidí neodolatelné donucení, které se pohybovalo právě na hranici nouze, strach před zločinem, tedy zjev druhotný. Mám obavy, že naše retribuce soudila někdy vlastní kolaboranty přísněji než Němce. V exposé páně ministrově je řeč o 14.000 provinilých Němců, kteří nebyli osobně trestání, jen kolektivně odsunuti; a to ukazuje, že naši dopadli hůře než oni.

Odsun byl ve své podstatě, jak jsem uvedl, kolektivním trestem za německou kolektivní vinu, jíž v demokratickém zřízení nelze nikoho zbavit. Byl a měl být ovšem nikoliv pomstou, ale spravedlivým trestem i tady. Pokud se týká našich kolaborantů, trest má být také současně výstrahou, která předpokládá spravedlnost, abychom ve své výchově se vším oprávněním a se vší vážností mohli vytěžovat z problému retribuce pro budoucnost to, co, jak jsem řekl, se vytěžit dá.

Upozorňuji na to, že v celém souboru těch německých trestů byli trestání také čeští lidé, najmě české ženy ze smíšených manželství. Vzpomínám si na jeden takový případ. V Mijami na Floridě žila česká paní, kterou si vzal velmi bohatý Američan Osius. Tato žena za války přímo vášnivě - to bylo ještě více než vášeň - pracovala za naši svobodu. Prostá žena. Dostala se všude, kam se jiní nedostali, slyšeli ji všude, v chrámech, v klubech, na radiu i redakcích. Ona neustávala. Stálo ji to tisíce dolarů. Když jsem odjížděl z Ameriky, poslala mně telegram: "Pane Beneši, ujměte se mé sestry. Je rozená Zábranská ze Strakonic a vzala si Němce. A teď už je za to šest měsíců v táboře, bijí ji, hlad má, vši ji žerou a nedopustila se ničeho, než že v době, ve které to bylo dovoleno, si vzala Němce, dobrého jinak člověka, který se proti našemu národu vůbec neprohřešil." A psala mi zoufalá psaní, která jsem četl vždycky s hanbou, protože jsem ji viděl, jak běhá po Miami a po Floridě a poctivě bojuje za naši věc. Ale nebylo jenom to, že jí poslali sestru do koncentračního tábora. Ukradli jí všechen majetek, nezbylo jí nic, nemůže se vrátit do svého bytu a je pořád stejným chudákem, jako byla v pracovním táboru.

Přímo zoufalý případ překvapil mne pak nedávno v Konstantinových Lázních. Přišel ke mně na schůzi starší člověk - jmenuje se Mikeš - zavedl jsem ho do vedlejší místnosti. Chvíli stál mlčky a potom mi začal vypravovat svůj případ. Pojednou padl na kolena a začal tak strašně bědovat, že mi z toho bylo úzko. Vypravoval mi, co se mu stalo. Zůstával v Černošíně u Stříbra jako jeden ze čtyř, nebo pěti tamních Čechů, a když přišla květnová revoluce, přihlásil se sám a stal se tam předsedou národního výboru. Ale v Černošíně byly uskladněny majetky za velké miliony a on viděl, že se tam shromažďují zlatokopci. Začal státní majetek hlídat a bránit. Počala se na něho soustřeďovat nenávist těchto lidí, takže nakonec ho popadl strach a on se předsednictví národního výboru vzdal. Byl jmenován nový předseda, bývalý voják. A Mikeš noc za nocí pozoroval, jak přijíždějí auta - v 11, v 1, ve 2 hodiny - kradou státní majetek a odsunují jej na bezpečná místa. (Posl. Zeminová: V r. 1945 mělo být stanné právo!) A on měl tu odvahu, že šel a varoval zloděje i úřady. No, dlouho je nevaroval. Neboť když přišel první odsun, stala se tato věc: Mikeš nežil se svou ženou. Nevím, proč mu odepřela rozvod; ačkoliv nebyla po této stránce lepší než on. A tak 16 let žil se svou družkou, která byla, žel, Němka, Berta Wabartová. Má s ní dvě děti, chlapce 14letého, kterému dal jméno Vladislav, protože byl vlastenec, a tříleté děvčátko Bertu. Odsunuli je s matkou do Bavor. Měl své děti rád, vždyť byly jeho legálními dětmi, vždyť to byla jeho krev. Šel za nimi do Bavor, chtěl je nějak převést, ale Amerikáni ho vyhnali. Po čase dostal od svého synka český dopis, ve kterém píše tátovi: "Maminka umírá." Tehdy psal do Erlangen v Bavořích dětem, aby přišly na hranice kdesi za Horšovských Týnem, kde se s nimi sejde. A tak se tam tento Čech sešel s těmito "Němci". Za jednou závorou na jedné straně stály jeho dvě děti, na druhé straně stál on. Plakali tam a naříkali, ani ruce si podat nemohli, a potom se v pláči rozešli a vrátili se domů, otec do Černošína, děti do Erlangen. A s touto bolestí přišel Mikeš ke mně: "Prosím vás, pomozte mně. Pomozte mým dětem." Nebylo to sice smíšené manželství, ale byly to jeho děti. S radostí prohlašuji, že jsem hluboce vděčen panu ministru vnitra Noskovi za to, že mi vyšel vstříc a že v tomto samozřejmém případě se laskavě ujal těchto dětí i českého dobrého člověka Mikeše, a pevně doufám, že mu pomůže k návratu dětí do Černošína. Ale zatím jím v Černošíně vzali byt i nábytek a nezbylo jim nic než bída. Ještě dnes se do svého vlastního bytu vrátit nesmějí.

Paní a pánové, nechci se příliš zabývat těmito věcmi. Chci ukázat ještě dále na jiný problém. Je to problém našich německých učitelů, kteří zůstali republice věrni. Já ten problém nevynalezl ani jsem jej neřešil. Řešila jej loni v červnu naše vláda a rozhodla, že německým protifašistickým učitelům, kteří zůstali věrni Československému státu i za cenu pronásledování od gestapáků a Němců, bude dáno dovolení, aby tu zůstali a že jim budou vypláceny 100 % zálohy ve výši jejich pense, aby tu mohli žít, neboť tito lidé tu živoří jako hotoví žebráci. (Posl. Vodička: Vždyť mohou jít vychovávat do Německa antifašisty!) Prosím, bratře Vodičko, podívej se, oni byli věrni Československu a Němci by je pravděpodobně v Německu ubili. Snad nebudeš hnát staré lidi smrti vstříc pro nic za nic, protože nám byli věrni! Což tu nemáme ještě jiné Němce, kromě těchto věrných kantorů? A jsi jist, že všichni ti Němci byli aspoň tak věrni, jako tito učitelé (Výkřiky.), za něž se postavila československá vláda a rozhodla loni v červnu pro ně? Já se jenom ptám, jak je možno, aby za celý rok vládní rozkaz nebyl proveden, a přimlouvám se za to a prosím, aby byl proveden. Některé z těch lidí výborně znám. Takový Jan Storch, paní a pánové, to je vzácný člověk, který se bil pro Československo s Henleinovci od let třicátých a trpěl za to od nás, že nám byl věren. Ono nám to totiž tenkrát škodilo u některých Němců! To byl Storch a to byl Hála z Kozolup a Hudl ze severu a řada jiných. Jak říkám, já jsem ten výnos nevyvolal, já jenom prosím, aby nikdo nesabotoval rozhodnutí naší vlády a aby se těmto lidem dostalo, nač mají plné právo.