Ve 14.879 případech bylo upuštěno od dalšího stíhání ve smyslu § 34 c) tr. z., a to v souhlase s příslušnými okresními národními výbory, aby umožněn byl nezbytný odsun Němců a repatriace jiných státních příslušníků.

Ve 31.793 případech došlo ku přerušení trestního řízení, poněvadž pachatel byl neznámého pobytu (většinou Němci uprchli do Říše) nebo poněvadž pachatel zemřel.

Činnost mimořádných lidových soudů v Čechách a na Moravě vyjádřena v číslech vypadá takto:

Uvedl jsem již, že veřejní žalobci u mimořádných lidových soudů podali celkem 38.316 žalobních návrhů, z nichž bylo lidovými soudy vyřízeno celkem 37.982, takže zbývá toliko 334 případů, o kterých budou jednati řádné soudy.

Možno tedy prohlásit, že také lidové soudy splnily téměř plně úkol jim uložený, a to v úplnější míře, než jak bylo možno očekávat v době posledního prodlužování platnosti retribučního zákona.

Podle vynesených rozsudků bylo 713 osob odsouzeno k trestu smrti, z toho bylo 475 Němců a 234 Čechů, a 741 osob bylo odsouzeno k doživotnímu těžkému žaláři, z čehož bylo 443 Němců, 293 Čechů. K dočasnému trestu na svobodě bylo odsouzeno celkem 19.888 osob, kterým byl uložen trest na svobodě v trvání celkem 206.334 let, tedy každému z těchto odsouzených byl průměrně uložen trest v trvání přes 10 let. Téměř ve všech případech, v nichž došlo k uložení trestu na svobodě, bylo odsouzeným uloženo, že celý trest nebo značnou část trestu odpykají ve zvláštních nucených pracovních oddílech.

V 745 případech byli žalovaní uznáni vinnými ve smyslu retribučního dekretu, ale z důvodů § 16 cit. dekretu bylo upuštěno od vyměření trestu. Konečně 1634 případů bylo postoupeno od zahájení hlavního líčení řádným soudům, a to proto, že buď nemohl mimořádný lidový soud v třídenní lhůtě dospěti k rozsudku, nebo že šlo o zvlášť komplikovanou povahu souzeného případu. 9132 osob bylo osvobozeno. Zbývající případy, 5129, byly skončeny buď tím, že byly spojeny s jinou trestní věci, nebo že bylo nutno trestní řízení přerušit pro neznámý pobyt žalovaného nebo je zastavit, poněvadž žalovaný zemřel a pod.

Tato čísla jsou jasným dokladem o veliké práci, která byla poměrně v krátké době a za často velmi svízelných poměrů zdolána.

Pokud jde o jednotlivé hlavní úseky mimořádného soudnictví a druhy válečné viny, i pokud jde o jednotlivé hlavní skupiny válečných vinníků, rád bych informoval se vší stručností slavnou sněmovnu, jak se mně jeví splnění retribučního soudnictví s těchto speciálních hledisek.

Jelikož veškeré zlo, které postihlo republiku a národ a jež si vynutilo též mimořádné soudy, bylo v prvé řadě zaviněno zločinným útokem Německa a zločinnou zradou Němců t. zv. československých, bylo předním a nejhlavnějším úkolem retribuce přísně a spravedlivě postihnouti především všechny neslýchané zločiny, jichž se Němci na nás dopustili. Přehlížím-li nyní činnost mimořádných lidových soudů za celou dobu jejich působnosti, mohu prohlásit, že tento úkol byl splněn svědomitě a celkem v plném rozsahu. Všichni hlavní vinníci z řad okupantů, kteří byli v naši moci anebo kteří nám byli spojenci vydáni, došli po vyšetření jejich činnosti přísného a spravedlivého trestu.

Poukazuji zde na odsouzení K. H. Franka, Kurta Daluega, prof. Pfitznera, Schwabeho, Judexa, Czerného a mnoha dalších vedoucích osobností nacistického režimu. Vůdce sudetských Němců Konrád Henlein sám ušel stíhání tím, že spáchal sebevraždu. Řada poslanců Henleinových byla postavena před soud a potrestána. Většina však bývalých poslanců SDP nemohla býti námi stíhána, neboť mnozí z nich uprchli a někteří dokonce byli i odsunuti. Jiní za války padli nebo zemřeli.

Tragedie Lidic byla potrestána rozsudkem nad Wiesmannem a jeho společníky. Byly potrestány zločiny proti lidskosti, kterých se dopustil Jöckel v terezínské mučírně na našich uvězněných a týraných vězních, byly potrestány zločiny, kterých se dopustil Rahm a jeho druhové v terezínském ghetu, došel svého zaslouženého trestu nacistický šéf pankrácké věznice Soppa, bylo potrestáno povraždění našich četníků v Habersbirku u Chebu a mohl bych uvésti mnoho dalších a dalších případů ze všech krajů naší země, které však neměly tak obecný význam jako shora jmenované.

Při tom musím s povděkem zde také zdůraznit, že spravedlivé potrestání zejména mnoha těžkých nacistických zločinců bylo nám umožněno jedině tím, že z obsazeného Německa, kam mnozí ze strachu před spravedlivou odplatou uprchli, byli tito na podkladě Atlantické Charty a Moskevské dohody všemi našimi spojenci jako váleční zločinci našim úřadům a soudům ochotně vydáni. Používám této příležitosti, abych jménem československé vlády i jménem svým poděkoval všem spojeneckým vládám za tuto ochotnou právní pomoc pří stíhání válečných vinníků proti Československé republice.

Z vedoucích okupantských osobností jedině bývalí říšští protektoři Konstantin von Neurath a Wilhelm Frick nám nebyli vydáni, neboť byli postaveni před vojenský norimberský mezinárodní tribunál a jím také odsouzeni. Neurath byl sice od 18. března 1939 do 27. září 1941 říšským protektorem v Čechách a na Moravě, byl však dříve za éry Hitlerovy také říšským ministrem, presidentem tajné kabinetní rady a členem obrany říše. Z těchto důvodů byl zažalován v Norimberku, kde byl také ovšem odsouzen pro zločiny spáchané v Československu. Rovněž tak tomu bylo i u bývalého říšského protektora Fricka, u něhož norimberský rozsudek výslovně konstatuje, že nese odpovědnost také za útisk vykonávaný v Čechách a na Moravě, jako je terorisování obyvatelstva, otrocká práce a deportace židů do koncentračních táborů za účelem jejich vyhubení, za dobu od 20. srpna 1943, kdy převzal úřad říšského protektora.

K tomu bych chtěl ještě dále poznamenat, že v době okupace působilo v Čechách a na Moravě dle seznamu vyhotoveného ministerstvem vnitra na 5861 příslušníků Gestapa. Většina z nich ovšem včas uprchla a žije a skrývá se za našimi hranicemi. Všichni ostatní, kteří byli odevzdáni lidovým soudům, byli podrobeni přísnému soudu a podle zjištěné viny potrestáni. Bylo to zejména patrno v posledních týdnech činnosti lidových soudů, kdy bylo souzeno mnoho příslušníků Gestapa.

Podobně tomu bylo i s aktivními členy SS. Členství v SS samo o sobě bylo již v retribučním dekretu označeno za zločin. Norimberský výrok Mezinárodního vojenského tribunálu - jak je známo - označil také organisaci SS právě tak jako Gestapo za zločinecké organisace. Náš retribuční dekret postrádal sice podrobné zákonné ustanovení o Gestapu, ale vzhledem k tomu, že většina příslušníků Gestapa byla rekrutována z řad příslušníků SS, nebyla tato mezera pociťována nijak zvlášť citelně. Kromě toho u většiny gestapáků byla individuálně zjištěna jejich zločinná činnost přímo vůči našim vězněným a vyšetřovaným příslušníkům.

Rovněž tak byla lidovými soudy postižena činnost dozorců a dozorkyň různých koncentračních a pracovních táborů, věznic, trestnic a káznic, pokud bylo zjištěno, že se dopustili týrání a zvěrstev na našem území, nebo že se těchto zločinů dopustili třeba za hranicemi na našich státních příslušnících. Tak došli také zaslouženého trestu mnozí zvrhli Němci, kteří týrali a vraždili zajatce z řad našich spojenců.

Mám za to, že i s hlediska historického a státoprávního splnily zúčastněné soudy svoji povinnost, neboť při zevrubném projednávání zažalovaných deliktů bylo nashromážděno mnoho cenného materiálu, který teprve budoucnost plně zhodnotí. Tak procesy proti K. H. Frankovi, Kurtu Daluegovi a sudetoněmeckým poslancům daly možnost znovu přehlédnout zločinnou činnost příslušníků naší bývalé německé menšiny vůči československému státu, a to již od počátku zahájení činnosti Henleinovy strany.

Naše veřejnost, která těmto historicky významným procesům věnovala s počátku značnou pozornost, později ochabla ve svém zájmu o tyto procesy, jak to bylo zejména patrno za procesu proti sudetoněmeckým poslancům.

Je ovšem pravda, že zvlášť ke konci účinnosti retribučního dekretu bylo současně v běhu mnoho jiných procesů u lidového soudu v Praze - u pražského lidového soudu bylo zřízeno na 30 senátů a větší počet senátů také u Národního soudu -, takže ani tisk nemohl v dostatečné šíři zachytiti všechno důležité, co ten který den bylo u těchto soudů projednáváno. Bude tedy úkolem historiků, aby plně zhodnotili všechen shromážděný materiál u našich soudů a také ovšem materiál snesený u norimberského vojenského mezinárodního tribunálu, před kterým byly rovněž zevrubně na podkladě nalezených dokumentů - vzpomínám tu na příklad jen nalezených plánů, jak zničit a vystěhovat z Čech a Moravy český národ - a význačných svědectví probírány otázky a problémy, které se nás nadmíru dotýkají, ať již šlo o útočné akce proti Československu anebo o vraždy a surové zacházení s civilním obyvatelstvem v obsazeném území, odvlékání civilního obyvatelstva na nucené práce, germanisaci, pronásledování z důvodů politických, rasových a náboženských. Jménem Československa přednesli žalobu v Norimberku žalobcové sovětského Ruska, při čemž jim byl oporou bohatý materiál předložený československou vládou. Též američtí žalobci předložili zmíněnému tribunálu velmi důležité dokumenty, které se týkají Československa.

Slavná sněmovno, tato všechna veliká práce justičních orgánů našich i mezinárodních by byla marná a nepřinesla by toho užitku pro věc míru, který od ní celé mírumilovné lidstvo očekává, kdybychom dokumentární materiál o zločinných útočných cílech a úmyslech německých nacistických útočníků nedokázali učinit majetkem běžné znalosti nejširších vrstev lidových. Přimlouvám se za to, a moje ministerstvo spravedlnosti a já sám se přičiníme o to, aby dokumenty dokazující úmysl Němců, vyhubit nebo alespoň přestěhovat náš národ, jak se před těmito soudy shromáždily, byly zpřístupněny v populárních a levných publikacích do všech vrstev našeho lidu, a to nejen v českých zemích, ale i na Slovensku. Za neméně naléhavý pokládám požadavek, aby naše škola odevzdávala konkretní znalost o hrůzách německého útoku, jež prožila naše generace, jednomu dětskému pokolení po druhém, a věřím, že zužitkujeme-li takto materiál snesený tímto poválečným politickým a vojenským soudnictvím o německé vině na válce, tak nejlépe prospějeme nejen zájmu svého národa, nýbrž i zajištění trvalého míru. (Potlesk.)

Druhým úkolem retribučního soudnictví bylo soudit a potrestat vinu zrádců, přisluhovačů a udavačů z našich vlastních řad. Pokud šlo o souzení viny Němců, nebylo celkem v zásadě v našem tisku a v naší veřejnosti vůbec nepříznivé kritiky. Naproti tomu, pokud šlo o posuzování viny osob, stíhaných z českých řad, bylo velmi často patrno, že v tomto směru nebylo ve veřejnosti a také někdy ani mezi soudci z lidu jednotné hledisko. Bylo to zaviněno hlavně tím, že posuzovaná činnost, která objektivně měla znaky přisluhování nacistům, byla v mnohých případech - odmyslíme-li si nepochybné, vědomé zrádcovství druhu Moravcova - vynucena okolnostmi a prostou a přirozenou snahou přežít bezohledný nacistický útlak, nebo byla dokonce předstírána, aby mohla být kryta vlastní illegální činnost protiněmecká, na kteréžto okolnosti a pohnutky ostatně již také pamatoval sám retribuční dekret ve svém ustanoveni v § 16.

Posoudit všechny tyto závažné průvodní okolnosti přisluhování Němcům bylo úkolem svědomitého zkoumáni lidovými soudy a národními soudy.

Všechny lidové soudy, kterých bylo celkem 24, nezahájily současně svou činnost, poněvadž to záviselo na tom, kdy byly příslušnými okresními národními výbory podány vhodné návrhy na jmenování soudců z lidu. Upozorňuji, že na tyto návrhy neměla justiční správa žádný vliv a že jen z návrhů okresních národních výborů, v nichž byly uvedeny osoby všech stran Národní fronty a osoby z řad persekvovaných a vězněných, mohli pak být jmenováni vládou soudcové z lidu.

Přednosty mimořádných lidových soudů, jejich náměstky a soudce z povolání jmenoval president republiky k návrhu vlády ze seznamů osob pořízených rovněž za tím účelem okresními národními výbory. Jako první zahájil činnost mimořádný lidový soud v Brně a jako poslední mimořádný lidový soud v Chebu. Mezi posledními, které zahájily svoji činnost vůbec, byly lidové soudy v pohraničí, což souviselo s obtížemi, které v pohraničí byly.

Ministerstvo spravedlnosti sledovalo od počátku pozorně činnost lidových soudů a seznalo velmi brzy podle vynesených rozsudků, jak jsem již uvedl, že u lidových soudů není jednotné nazírání na jednotlivé trestní podstaty a že také ve výměrách trestů jsou značné rozdíly. V rámci zákonných možností snažilo se ministerstvo spravedlnosti tomu odpomoci tím, že soudům a veřejným žalobcům dodávalo materiál, z něhož se mohla zejména posoudit činnost a struktura jednotlivých nacistických a fašistických organisací, neboť zvláště v tomto směru bylo u soudců z povolání a u soudců z lidu málo znalostí a zkušenosti. Ministerstvo spravedlnosti vydávalo také pravidelně měsíční přehledy o činnosti všech mimořádných lidových soudů, aby tak umožnilo lidovým soudům porovnat svoji vlastní výkonnost a způsob posuzování a trestání jednotlivých trestních činů s postupem ostatních lidových soudů. Vzhledem však k tomu, že nebylo žádných opravných prostředků proti výrokům mimořádných lidových soudů, nemohla se vytvářet jednolitá praxe těchto soudů, neboť jiného jednotícího prostředku nebylo a povinnost zachovat nezávislost soudcovskou za všech okolností byla přirozená a samozřejmá. Lidové soudnictví bylo soudnictvím revolučním, zbudovaným na systému řízení stanného, a nese proto všechny známky takovéhoto tribunálu.

Není proto divu, že ve výrocích mimořádných lidových soudů došlo k různým nesrovnalostem. Naopak byl by div, kdyby takovéto mimořádné soudnictví, provozované a ve svých výrocích opřené téměř výlučně o živel laický, t. j. soudců z lidu a nikoli soudců z povolání, se bylo vůbec takových nerovnoměrnosti vyvarovalo. Připouštím proto, že byly rozsudky příliš shovívavé a že byly v podstatě pro tutéž činnost rozsudky příliš přísné. Již sám president republiky upozornil na určitou nerovnoměrnost v retribučním řízení. Je patrna jak z některých rozsudků Národního soudu, tak i z rozsudků mimořádných lidových soudů, a to častěji a spíše ve výrocích o trestu než o vině. Vzhledem k tomu, že zejména nebylo opravné soudní instance, nebylo lze tomu zabránit a bude případně otázkou dodatečného přezkoumání jednotlivých křiklavých případů cestou obnovy trestního řízení, zmateční stížnosti k zachování zákona, nebo cestou milosti dáti v těchto případech průchod spravedlnosti, o což nám jako příslušníkům spořádaného státu v prvé řadě musí jíti.

Ale z této nerovnoměrnosti nelze podle mého přesvědčení činiti závěr, že naše mimořádné soudy soudily českou zradu nebo kolaboraci s nepřítelem příliš shovívavě. K ničemu takovému skutečná bilance činnosti nikoho neopravňuje. Stejně dobře druhá část veřejnosti by mohla z jednotlivých příliš ostrých výroků soudních dovozovat, že naše mimořádné soudnictví bylo příliš ostré a přísné. Poukazuji ostatně na čísla, která jsem již uvedl, a uvážíme-li, že bylo vyneseno 234 rozsudků smrti proti českým lidem a 293 doživotních žalářů a srovnáme-li s tím průměr počtu trestu smrti v našem řádném trestním soudnictví před válkou i po válce, vynikne nám teprve v pravé podobě přísnost, s kterou národ a jeho lidové soudnictví válečné viny posuzovali.

Jestliže i při tomto hodnocení výsledků činnosti lidových soudů proti vinníkům z vlastních českých řad mohou překvapovat a zarážet některé zprošťující rozsudky, pak třeba hledat vysvětlení především v retribučním zákoně samém. Neboť značné obtíže vyvstávaly mimořádným lidovým soudům při aplikaci ustanovení retribučního dekretu tím, že byla stanovena vysoká dolní hranice trestní sazby, stanovená u všech zločinů na 5 let. Tyto vysoké trestní sazby byly pociťovány zejména postupem doby, kdy konsolidace poměrů a uklidnění myslí přinesly daleko umírněnější hledisko, než jaké se zastávalo na počátku retribučního soudnictví. Stalo se totiž, že přísedící laici hlasovali někdy raději pro zproštění než pro nejnižší pětiletou zákonnou sazbu, která v konkretním případě, i když byla shledána vina, byla shledána soudci z lidu v poměru k zavinění nepřiměřeně vysokou a příliš přísnou.

Tímto způsobem projevoval sám lid svůj přirozený smysl pro spravedlnost a přispěl k zmírnění tvrdosti zákona, která přirozeně s postupem doby čím dále tím více byla pociťována. Tu jsme také u další příčiny nerovnoměrnosti v rozhodování mimořádných lidových soudů, o které byla již v jiné souvislosti řeč. Pozdější praxe si totiž sama během doby přímo vynutila třeba neprávem rozšířené používání ustanovení § 16 retr. dekretu, a to mnohdy i v případech, kdy pro použití tohoto ustanovení nebylo podmínek. Přísedící v mnohých takových případech nerespektovali právní výklad předsedův, který, byv přehlasován, nemohl vynésti jiný trest než ten, na němž se soudci z lidu usnesli.

Někteří soudcové vytýkali retribučnímu dekretu, že měřil stejně přísně Čechům jako Němcům, že Němci jsou hlavními vinníky, kdežto Češi, jsouce svedeni okupačními poměry, jsou vinníky druhotného rázu. Namítá se proto, že pro Čechy měly býti některé skutkové podstaty jinak formulovány a trestní sazby jinak upraveny a že by pak také mnohé rozsudky byly dopadly rozdílně.

Lidové soudnictví se setkávalo přirozeně s řadou obtíží, které vyplývaly jak z nových norem dosud v našem zákonodárství neznámých, tak i často ze složitosti skutkových podkladů, které byly předmětem soudcovského hodnocení.