To je většina. Resoluce se přijímá.
Kdo souhlasí s resolucí výboru dopravního,
nechť zvedne ruku! (Děje se.)
To je většina. Resoluce se přijímá.
Kdo souhlasí s doplňovací resolucí
k právě přijaté resoluci výboru
dopravního, kterou podávají posl. Štětka,
Šulík, Fusek, Žiak, Skaunic, Komzala a druzi,
nechť zvedne ruku! (Děje se.)
To je většina. Doplňovací resoluce se
přijímá.
Kdo souhlasí s dvěma resolucemi výboru živnostensko-obchodního,
nechť zvedne ruku! (Děje se.)
To je většina. Resoluce se přijímá.
Kdo souhlasí s resolucí výboru zemědělského,
nechť zvedne ruku! (Děje se.)
To je většina. Resoluce se přijímá.
Tím je vyřízen 3. odstavec pořadu.
Paní poslankyně, páni poslanci!
Tento zákon klademe do vínku obnoveného československého
státu u příležitosti památného
výročí 28. října. Činíme
tak u vědomí, že věrně plníme
odkaz a program národní revoluce, ze které
naše republika před třemi desetiletími
vznikla. Je to veliká povinnost - povinnost usilovné
vyčerpávající práce, odhadnuté
na dobu plných 2 let.
Naše dvouletka spolu se znárodněním
průmyslu a bank jest jistě dalekosáhlou sociální
a hospodářskou reformou, o níž president
Osvoboditel T. G. Masaryk mluvil v prohlášení
nezávislosti dne 18. října 1918, když
vytyčoval hlavní zásady příští
ústavy nového Československa ve Washingtonské
deklaraci. Teprve dnes, po druhé světové
válce a revoluci, uskutečňujeme za spolupráce
a souhlasu celého národa a bez překážek
sociální program naší první osvobozenecké
revoluce, který v první republice narážel
bohužel na odpor některých skupin. Washingtonská
deklarace ohlašuje výslovně dalekosáhlé
sociální a hospodářské reformy;
naše ústava, praví se v ní, postará
se o účinnou, rozumnou a spravedlivou vládu,
která vyloučí jakékoliv zvláštní
výsady a znemožní třídní
zákonodárství.
Už tehdy president Osvoboditel T. G. Masaryk položil
vlastně základ k programu košickému
a k velikému plánu národní a státní
obnovy, na němž dnes všichni svorně spolupracujeme.
Masarykovo prohlášení nezávislosti,
vydané ve Washingtoně v souhlasu s presidentem Wilsonem,
jenž téhož dne zasadil smrtelnou ránu
rakousko-uherské říši, připomíná
nám ještě jednu důležitou pravdu
z odkazu naší revoluce: Svoboda naše vzešla
z krve československých zahraničních
armád, prolité v době první světové
války na všech světových frontách.
Je-li pravda, že státy se udržují ideami,
ze kterých vznikly, znamená tato vzpomínka,
že náš národní osud bude vždy
záviseti nejen na národní jednotě,
budované v duchu spravedlnosti a bratrství, nýbrž
i na osudu a spolupráci světové demokracie
politické a hospodářské. (Potlesk.)
Dne 28. října 1918 přijal národ s
nadšením zprávu o velkém vítězství
zahraniční revoluce. Toho dne národ doma,
bez jehož vnitřního odboje by zahraniční
revoluce byla neúplná, ujal se vlády svých
věcí a přihlásil se bez výhrad
k Masarykovi jako svému Osvoboditeli. A tak i nyní,
když Košický program a program dnešní
vlády dále prohlubuje a konkretisuje základy,
jež kladla ruka Osvoboditelova a které dovršila
naše květnová revoluce, jeví se nám
28. říjen roku 1918 a 28. říjen roku
1946 jako organické pokračování, jako
jednotný, ucelený a slavný pochod všeho
československého lidu.
Nebyl však tento vývoj bez tragického přerušení.
Dvacetiletý mír, jenž následoval, byl
vlastně jen příměřím
ve velké válce za svobodu národů a
plnou demokracii. Bylo třeba nové války a
nové revoluce, aby naše vítězství
bylo dotvrzeno a upevněno po všech stránkách.
Teprve 5. května loňského roku zvítězil
Tomáš G. Masaryk trvale a věříme,
že opravdu na věky. (Potlesk.)
28. říjen roku 1946 bude však i po jiné
stránce historickým mezníkem našich
dějin, na který budou vzpomínat všechny
naše potomní generace. Je to den dovršení
našeho vítězství národního.
Vítězný boj o české Čechy
musíme vidět v historické perspektivě.
Roku 1615, tedy před třistatřiceti lety,
usnesl se český stavovský sněm, jenž
zasedl na Pražském hradě, na radikálním
zákonu politickém, který zabezpečoval
jednojazyčnost a českost naší vlasti.
Pro bělohorskou katastrofu, která brzo potom nastala,
nemohl býti tento zákon proveden. Obnovené
zřízení zemské z roku 1627 naši
zemi již z poloviny germanisovalo, poněvadž zavádělo
rovnoprávnost němčiny s češtinou.
Poměry se potom za stálého germanisačního
tlaku Vídně, za Marie Terezie a Josefa II., dále
zhoršovaly a tak roku 1812 pražský časopis
"Bohemia" posměšně mluvil o snahách
českých vlastenců, kteří podstoupili
nesnadný boj o zachování českého
jazyka, a napsal, že český jazyk již je
jako knot dohořívající lampy, zaplane
naposled a zhasne. Víme dobře, že to byl konečný
cíl výbojného Němectva, které
až do převratu roku 1918 kladlo překážky
našemu rozvoji, a jenž vyvrcholil ve snahách
nacismu, abychom přestali existovat jako národ.
Nacističtí imperialisté, protektoři
a všichni ti váleční zločinci,
kteří konči svůj bídný
život na norimberských šibenicích a v
Praze. kdyby byli vyhráli válku, byli by nás
všechny vyhnali z tisícileté vlasti, posvěcené
prací celých našich generací.
Nestalo se tak, ač náběhy Němců
byly strašné. Desetitisíce umučených
a utýraných českých lidi bylo oběti
nacistického pokusu o věčnou nadvládu
nad naší zemí a nad námi všemi.
V tomto boji znova naši vojáci za hranicemi položili
tisíce životů na oltář vlasti
a zvítězili díky pomoci našich velkých
spojenců - na prvním místě slavné
bratrské Rudé armády (Dlouhotrvající
bouřlivý potlesk.) i armád anglických
a amerických. (Dlouhotrvající potlesk.)
Teprve po této druhé světové válce,
když nacismus znovu ukázal celému světu,
že chce nás jako slovanský národ prostě
vyhubit, mohla se naplnit dějinná spravedlnost a
soud nad naší pátou kolonou, jež od staletí
byla nenávistníkem země, ze které
žila. Teprve 28. října roku 1945, kdy se sešla
první schůze Prozatímního Národního
shromáždění, v níž zasedali
prvně v našich novodobých dějinách
pouze Češi, Slováci a Ukrajinci a kdy v síni
parlamentu znělo nadšené volání
slávy presidentu Benešovi, který zúčtoval
s hitlerismem a s celou jeho politikou, byl naplněn a uzavřen
330letý zápas, uskutečněn odkaz předků
dávno mrtvých, vybojován zápas o českost
českých zemí, jež se staly opět
českými, zápas o republiku, jež z ponížení
povstala jako vítěz, jako národní
stát Čechů a Slováků. (Potlesk.)
A k letošnímu 28. říjnu smysl svého
národního zápasu dokonáme i po stránce
praktické. Po odsunu, dokonaném právě
v tyto dny, nebude u nás už žádný
zrádný a zpronevěřilý Němec;
zbavili jsme se jich jednou pro vždy a definitivně.
Pohraničí, tato cizí država v našem
národním těle, tento odrazový můstek
německého imperialismu, je opět české,
je opět osídleno statisíci českých
mužů a žen. Nikdy ještě neplála
barva našeho národního praporu takovým
právem nad celou zemí českou, nad celou Československou
republikou, jako bude plát letošního 28. října,
v němž prakticky začneme zcela novou kapitolu
našich národních dějin v historii své
vlasti jako státu a jediné domoviny Čechů
a Slováků.
Dámy a pánové, kéž si všichni
uvědomíme při drobných stížnostech
na náš život, jeho nedokonalosti a bolesti, které
všichni máme a známe, jaké úžasné
historické události jsme svědky, jak vítězně
dokončujeme boj celých generací, Božích
bojovníků z husitských Čech, českých
pánů z doby předbělohorské
i těch, kteří byli popraveni na Staroměstském
náměstí, generací našich obrozenců,
smysl legií a barikád prvé i druhé
světové války, jak tu stojíme jako
vítězi nad pobloudilými staletími,
jako první generace, jíž bylo dopřáno
dožíti se českosti českých zemí
a Československé i republiky. Moře utrpení
a bídy předchozích generací, léta
strachu, beznaděje a zoufalství nad národním
osudem, to vše je dnes odčiněno a vykoupeno.
Toto utrpení celých generací již zpráchnivělých,
které svou prací a vírou připravovaly
první skutečný 28. říjen, bude
nám svítit na naší nové cestě
a bude nám výstražným varováním,
abychom toto dědictví - českost českých
zemí - nikdy již neztratili a nepromarnili.
Paní poslankyně, páni poslanci! V předvečer
našeho státního svátku obracíme
se s bratrskými pozdravy k našemu drahému Slovensku,
spojenému s námi nerozlučnými pouty
společného státního života obou
našich národů. Litujeme, že dnešní
28. říjen také pro bratry Slováky
není obdobně plným historickým zadostiučiněním,
jakým je pro nás. Zajisté, že se mohu
ve věci maďarské menšiny odvolati na prohlášeni
vlády, jímž ve své schůzi 22.
t. m. vyjádřila politování nad tím,
že pařížská konference nepřijala
náš návrh na přesídlení
200.000 Maďarů v té formě, v jaké
jsme to žádali. Jestliže dále vláda
ve svém usnesení praví, že se všemožně
vynasnaží, aby tento problém byl uspokojivé
rozřešen i na základně, přijaté
pařížskou konferencí, pak mohu zajisté
jménem vás všech, jménem celého
Národního shromáždění,
Čechů a Slováků, prohlásit,
že v tomto domě najde naše vláda vždy
plnou podporu ústavodárného Národního
shromáždění při těchto
svých snahách.
A nakonec mi dovolte, abych se ještě zmínil
o společné práci, jež nás nyní
očekává při sdělávání
nové československé ústavy. Kéž
dobrý genius našich národů bdí
nad touto společnou prací a pomáhá
nám, abychom spravedlivě, bratrsky a definitivně
vyřešili vzájemný poměr Čechů
a Slováků a dali tak našemu nedílnému
státu pevnou páteř všeho jeho života
národního, politického i hospodářského
a bezpečnou základnu jeho dalšího radostného,
šťastného i slavného rozvoje!
Ať věčné žije a vzkvétá
naše krásná vlast, naše milovaná
Československá republika! (Dlouho trvající
potlesk.)
A nechť je nám všem společným rádcem
president Budovatel dr. Edvard Beneš! (Dlouho trvající
potlesk. - Přítomni potom povstávají
a zpívají státní hymnu.)
Sděluji, že se předsednictvo usneslo, aby se
příští schůze konala ve středu
dne 6. listopadu 1946 o 15. hodině
1. Nevyřízený odstavec pořadu dnešní
schůze.
2. Zpráva výboru kulturního a rozpočtového
o návrhu poslanců Hory, Olbrachta, dr. Ducháčka,
Tymeše, Huška, Jeleňa a druhů na vydání
zákona o udělování státní
novinářské ceny Karla Havlíčka
Borovského (tisk 185).
Končím schůzi.