Vláda odpovídajíc na interpelaci poslance
Strechaje o nápravu křivd československých
partyzánů sděluje toto:
Sociální péče o partyzány přísluší
jednak ministerstvu ochrany práce a sociální
péče (pokud jde o partyzány-invalidy propuštěné
z vojenského svazku a o pozůstalé po osobách
z počtu mužstva), jednak ministerstvu národní
obrany, pokud jde o ostatní partyzány, resp. pozůstalé
po důstojnících a voj. gážistech.
V kompetenci MOP a SP jsou vyřizovány přihlášky
o zaopatření oněch invalidů a pozůstalých,
kteří nemají žádné nebo
jen nepatrné požitky z prostředků veřejných,
přednostně. Pokud ovšem došly přihlášky
tak neúplné, že z nich nebyly zřejmy
ani podstatné náležitosti, musili býti
žadatelé vyzváni k doplnění,
avšak toto doplňování přihlášek
se provádí se strany úřadů
bez průtahu.
Zatímní zaopatřovací požitky
jsou invalidům a pozůstalým vyměřovány
a poukazovány s největším urychlením,
a to s platností od 1. května 1945, po př.
od 1. června 1945, došlo-li k události, zakládající
nárok na zaopatření, v měsíci
květnu 1945.
Na Slovensku Štátny úrad pre vojenských
poškodencov v Bratislavě přiznává
podle směrnic o zálohách na důchody
válečným poškozencům, jež
schválil Sbor povereníků dne 23. července
1945, zálohy na budoucí důchody obětem
druhé světové války, čítajíc
v to i partyzány a oběti osvobozeneckých
bojů. Pokud se žadatelé u uvedeného
úřadu přihlásili a předložili
žádost řádně doloženou,
vydá úřad okamžitě výměr
o přiznání zálohy na budoucí
důchod. Vyskytují se však případy,
že se žadatelé z neinformovanosti u uvedeného
úřadu nepřihlásí buď vůbec,
nebo předloží žádost bez předepsaných
dokladů. Tyto žádosti musí býti
zasílány příslušným místním
národním výborům k doplnění,
což si vyžádá určitého času.
Úřad vede však tyto žádosti ve
zvláštní evidenci.
Zaopatřovací úřady v Brně,
v Praze a v Bratislavě učinily již opatření,
aby ihned, jakmile od kmenové invalidovny vojenské
dostanou list o odchodu z činné služby, vyplácely
válečným poškozencům zálohy
na budoucí renty.
Ministerstvo národní obrany projednává
žádosti pozůstalých po partyzánech
o jednorázovou podporu týmž způsobem
jako žádosti pozůstalých po voj. osobách.
V naléhavých případech jsou poskytovány
aspoň zálohy na podporu. Větší
počet poděkování pozůstalých,
v nichž se zdůrazňuje i rychlost, s jakou byly
podpory poskytnuty, nasvědčuje tomu, že normálně
jsou žádosti o podpory vyřizovány dosti
rychle, i když snahou MNO je pracovati ještě
rychleji.
Často je totiž vinou pozůstalých samých,
že o podporu buď zažádali pozdě,
nebo dosud snad vůbec ne. Žádosti pak podávali
prostřednictvím různých nepříslušných
úřadů, místo, aby tak učinili
přímo u MNO. Upozornění na možnost
podati si žádost o podporu k MNO byla uveřejňována
každý měsíc. V měsíci
říjnu byla stanovena lhůta do konce listopadu
1945 a vzhledem k tomu, že žádosti o podporu
byly dále předkládány, byla stanovena
konečná pevná lhůta do 10. března
1946. Praxe potvrdila, že je nutno prověřovati
často dodatečně některé údaje,
protože jinak by podpory mohly býti projednávány
v jednom případě úmrtí několikrát
a mohly by býti poskytnuty i pozůstalým po
osobách, které s odbojem neměly naprosto
nic společného. To platí zejména pokud
jde o partyzány-nevojáky.
Kromě jednorázové podpory mají ovšem
pozůstali po důstojnících-partyzánech,
jimž byla důstojnická hodnost přiznána,
nárok na zaopatřovací platy podle voj. zaopatřovacího
zákona čís. 76/22 jako pozůstalí
po důstojnících z povolání.
K tomuto bodu interpelace jest ještě připojiti,
že se právě projednává ve vládě
osnova zákona o péči o vojenské a
válečné poškozence, oběti války
a fašistické persekuce.
Invalidé partyzáni jsou přijímáni
do zat. voj. invalidoven, kde jsou také přeškolováni.
Invalidovny, resp. invalidní oddělení MNO
starají se též o umístění
invalidů, a to jak ve veřejných tak soukromých
službách. Vojenská správa je toho názoru,
že se invalidé uplatní velmi výhodně
též při lehčích rukodělných
pracích v závodech průmyslových a
vyjednává s některými závody,
jež přislibují v tom směru pomoc i při
vyškolení. Zmiňujeme se zde zejména
o výhodném umístění invalidů
v průmyslu porcelánovém, kde by se mohli
velmi dobře uplatniti ve větším počtu.
Ani tato místa nebudou pro Slováky uzavřena,
nenajdou-li dostatek vhodného zaměstnání
na Slovensku. Jde však zejména o ta vyvrátiti
invalidům odpor k práci rukodělné,
již považují za nedůstojnou pro sebe.
Zde je třeba velmi přesvědčivého
poučování. MNO pořádá
exkurse invalidů do vhodných závodů,
aby se invalidé přesvědčili sami o
tom, že práci určitého druhu budou moci
konati, že budou placeni jako by byli zdrávi a hlavně,
že tyto práce nejsou "nižší
a špatně placené".
Na Slovensku jsou invalidovny zřizovány postupně,
neboť poměry na Slovensku jsou jiné než
v Čechách a na Moravě, kde válka nezpůsobila
tolik škod. Původní invalidovna v Čeklísu
nevyhovovala svému účelu a byla proto v prosinci
1945 přestěhována do Bratislavy (do budovy
býv. četnické školy), která plně
vyhovuje. Tato invalidovna je pro 500 mužů. Invalidovna
v Čeklísu bude po adaptaci opět dána
do provozu. Kromě toho zřizuje se nová invalidovna
v Senici. Tím bude odstraněna okolnost, že
invalidé nemohli být na Slovensku přijati
do invalidoven pro nedostatek místa a musili býti
umístěni částečně v
českých zemích.
Pokud jde o žádosti, resp. návrhy na přiznávání
partyzánských hodností, jsou řešeny
jedině jmenováním nebo povýšením
do navrhované hodnosti. Návrhy projednává
komise k tomu účelu zvláště pověřená.
MNO přistupuje velmi vážně k této
otázce, nesmí ji však vyřizovati ve
chvatu, aby jmenování důstojníků
a povyšování nebylo přiznáno
i těm, kteří se jen za partyzánský
štít schovávají.
Pro nižší důstojníky, kteří
mají býti aktivováni, byla zřízena
aplikační škola. Do 1 běhu byli přijati
jen záložní důstojníci z řad
zahraničního vojska a partyzáni. Z celkového
počtu je partyzánů 30%. Do vojenské
akademie při povolání ke zkouškám
byla dána přednost příslušníkům
zahraničního vojska a partyzánům.
Přijetí záviselo na všeobecné
zkoušce a testové zkoušce inteligence. U českých
uchazečů z řad partyzánů a
členů domácího odboje bylo přijato
78%, kdežto ze středoškoláků bylo
přijato jen 18%. U slovenských uchazečů
z řad partyzánů byli přijati všichni.
Ministerstvo vnitřního obchodu bere ve svých
směrnicích, týkajících se distribuce
předmětů denní potřeby zvláštní
zřetel na partyzány. Neuzavírá se
též snahám partyzánů pro zřizování
svépomocných družstevních organisací.
V konkrétních případech družstva
Partkol ve Zlíně a v Ružomberku došlo
však do ministerstva vnitřního obchodu pouze
podání v záležitosti neobhospodařovaného
textilního zboží a odpověď byla
družstvu již zaslána prostřednictvím
ONV ve Zlíně; jiné žádosti zmíněného
družstva nebyly u ministerstva podány. Ministrem průmyslu
byla zástupcům Partkolu slíbena všemožná
podpora a tento slib byl také dodržen. Zástupcům
družstva Partkol bylo vydáno úřední
osvědčení, ve kterém bylo žádáno,
aby toto družstvo bylo ve své činnosti co nejvíce
podporováno a aby veškerá jeho podání
byla projednávána s největším
urychlením. V ministerstvu samém byl zaslán
presidiem všem odborům oběžník,
ve kterém bylo upozorněno na význam a činnost
družstva Partkol a bylo výslovně přikázáno,
aby veškeré žádosti partyzánů
vyřizovány byly bez zbytečných formalit,
zejména osobním, případně telefonickým
projednáním celé záležitosti
a aby se družstvu Partkol vycházelo všemožně
vstříc. Žádost družstva Partkol
o vydání živnostenského listu, která
byla ministerstvu průmyslu zaslána okresním
národním výborem ve Zlíně,
byla neprodleně vyřízena a byl dán
souhlas k vydání živnostenského listu,
znějícího na výrobu předmětů
lidové a umělecké výroby.
Ministerstvo spravedlnosti vypracovalo a 16. ledna předložilo
vládě návrh zákona o beztrestnosti
jednání, souvisejících s bojem o znovunabytí
svobody Čechů a Slováků. Ustanovení
o beztrestnosti by se vztahovalo i na jednání partyzánů,
k nimž došlo z důvodu osvobozovacího boje.
Zároveň učinilo ministerstvo spravedlnosti
opatření, aby nebylo pokračováno v
řízení pro trestné činy spáchané
v revolučním období a s revolucí související
a aby osoby, na které pro takové činy byla
uvalena vyšetřovací vazba, byly z vazby propuštěny.
Osnova byla usnesením vlády z 5. února 1946
předložena Prozatímnímu Národnímu
shromáždění k ústavnímu
projednání.