Osoby uvedené v § 3, odst. 1, č. 1 možno
v pohraničním území přikázati
jako nájemníky pouze tenkráte, lze-li vzhledem
k jejich zaměstnání nebo povolání
důvodně předpokládati, že zůstanou
v obci trvale.
Ustanovení §§ 16 a 17 se vztahují v pohraničním
území na všechny obce.
Ustanovení §§ 18 a 19 se vztahují v pohraničním
území též na domy státu, zemí
a okresů, jakož i podniků, fondů a ústavů,
spravovaných těmito korporacemi, vyjímajíc
úřední a naturální byty. O
výkonu práva podle § 19, odst: 2 a 3 a o přikazovacím
právu podle § 2, odst. 2 platí však u
těchto domů přiměřeně
ustanovení § 8, odst. 2.
Na žádost osidlovacího úřadu
může ministerstvo ochrany práce a sociální
péče v dohodě s ministerstvem vnitra a příslušným
ministerstvem (na Slovensku pověřenectvo sociální
péče v dohodě s pověřenectvem
vnitra a příslušným pověřenectvem)
uložiti okresnímu (zemskému) národnímu
výboru, aby pro některé skupiny osob, jejichž
pobyt je v obci ve veřejném zájmu nutný,
vyhradil potřebný počet bytů.
Tento zákon platí v pohraničním území
ve všech obcích, jinak jen v obcích, které
mají podle posledního sčítání
lidu více než 3.000 obyvatelů nebo které
určí zemský národní výbor
(na Slovensku pověřenectvo sociální
péče); jeho rozhodnutí musí býti
vyhlášeno v obci způsobem v místě
obvyklým a obsahovati určení lhůt
pro první hlášení.
Zrušuje se použivatelnost (platnost)
1. vládního nařízení ze dne
3. srpna 1944, 166 Sb., o úřadu pro hospodaření
obytnými místnostmi, jakož i všeobecných
opatření podle něho vydaných;
2. zákona ze dne 26. června 1940, č. 178
Sl. z., o bytové péči;
3. §§ 11 až 17 zákona ze dne 25. listopadu
1943, č. 160 Sl. z., o opatřeních po nepřátelských
bojových činech, o náhradě škod
těmito činy způsobených a o doplnění
právních předpisů o civilní
protiletecké ochraně.
Tento zákon nabývá účinnosti
dnem vyhlášení a pozbude jí dnem 31.
prosince 1948; provede jej ministr ochrany a práce a sociální
péče v dohodě se zúčastněnými
ministry.
Jedním z neblahých a nejtíživějších
následků, které zanechala válka v
národním hospodářství téměř
celé Evropy, je nedostatek bytů. U nás jsou
jím nejvíce postižena velká města,
zejména Praha, Brno a Bratislava, průmyslová
střediska a pak oblasti, jimiž prošla válka.
K vytvoření přesného přehledu
tohoto nedostatku chybí nám číselný
podklad. Pokud jde o země Českou a Moravskoslezskou,
nemáme z území, okupovaného Němci
v roce 1939 dat od roku 1943, kdy Němci zakázali
prováděti statistiku; o pohraničí
máme záznamy jen do roku 1938. Jednotné a
organisované zachycování statistických
jevů, týkajících se bytové
potřeby, nebylo možno dosud soustavně prováděti,
poněvadž od skončení okupace žijeme
v době stálých přesunů obyvatelstva,
jehož počet v jednotlivých obcích i
celých krajích se tím ustavičně
velmi podstatně mění. Přesný
přehled bytové potřeby budeme míti
teprve až po skončení odsunu Němců
a Maďarů a po osídlení pohraničí
českým a slovenským obyvatelstvem. Základem
této příští statistiky bude sčítání
bytů, provedené státním úřadem
statistickým koncem ledna letošního roku.
Hlavní příčiny dnešního
nedostatku bytů nutno hledati především
v soustavném poklesu a posléze v úplném
zastavení stavební činnosti za okupace, pak
ve zničení značného počtu bytů
válečnými událostmi a konečně
v návratu našich lidí ze zahraničí.
První důvod projevuje se v zemích České
a Moravskoslezské v konkrétních číslech
takto: ve 62 největších městech území,
okupovaného Němci v roce 1939, činil ryzí
přírůstek bytů v roce 1938 - 16.275,
v roce 1939 - 20.466, v roce 1940 - 16.569, v roce 1941 - 9.106,
v roce 1942 - 3.554 a v roce 1943 - 754 bytů. Za normálního
vývoje hospodářských poměrů
byl by tedy v těchto městech činil ryzí
přírůstek bytů za léta 1939
až 1945 včetně úhrnem přibližně
asi 112.000, zatím co vlivem okupace byla jich za tuto
dobu získána ztěží polovina.
Válečné události zemi českou
příliš nezasáhly, takže zde úbytek
bytů jejich vlivem je poměrně malý.
V Praze bylo 149 budov úplně zničeno, 185
velmi těžce poškozeno, 418 těžce
poškozeno a 7.028 jen lehce poškozeno. Hůře
je na tom země Moravskoslezská, kde byly velmi těžce
poškozeny celé okresy Hodonín, Brno-venkov,
Mor. Ostrava, Opava, Krnov a Těšín a mimo to
města Brno, Opava, Hodonín, Vyškov, Mor. Ostrava,
Prostějov, Zlín a Břeclav. V Brně
bylo na př. z celkového počtu 26.286 budov
úplně zničeno 1.247, velmi těžce
poškozeno 1.159, těžce poškozeno 2.773 a
lehce poškozeno 7.502. Nejtíživěji bylo
válkou postižena Slovensko, zejména jeho část
východní a střední, kde byly úplně
zpustošeny celé kraje; celková ztráta
obytných domů, které byly zničeny,
odhaduje se počtem asi 10.000.
Kolik za tohoto stavu se nám nedostává bytů,
lze zjistiti jen přibližným odhadem, a to ještě
odhadem objektivní bytové potřeby, t. j.
pouhým vyčíslením rozdílu mezi
počtem domácností a počtem bytů
bez ohledu na jejich kvalitu.
Podle záznamů, bylo v zemích České
a Moravskoslezské na území, okupovaném
Němci v roce 1939, ke dni 1. ledna 1945 celkem 2,288.000
domácností a naproti tomu jen 2,066.000 bytů,
takže se nedostávalo 214.000 bytů. Z uvedeného
počtu domácností bylo asi 96.000 německých,
jejichž byty po skončení okupace se pravděpodobně
uvolnily. Tím sice poklesl číselný
rozdíl mezi počtem bytů a domácností
asi na 120.000, avšak opačně se zvýšil
zničením značné části
bytů válečnými událostmi. Do
tohoto poměru zasáhl mimo to podstatně též
odchod četných českých domácností
do pohraničí a s druhé strany větší
příliv českého obyvatelstva ze zahraničí
do vlasti.
Obdobným způsobem možno odhadnouti potřebu
bytů v Praze. Zde bylo celkem 311.500 bytů a 356.400
domácností, takže rozdíl činil
14.900. Poněvadž naproti tomu se uprázdnilo
asi 22.000 bytů po Němcích, nedostávalo
by se asi 23.000 bytů, nehledíme-li ovšem k
potřebě bytů pro osoby, které jsou
sice v Praze zaměstnány, avšak bydlí
prozatím jinde. V Brně odhaduje se tato potřeba,
i přes značný počet zničených
domů, toliko asi na 14.000 bytů, ježto je zde
větší zásoba bytů po Němcích.
Všechna tato čísla jsou ovšem velmi pohyblivá
vzhledem ke stálým přesunům obyvatelstva.
Mimo to operujeme při těchto odhadech toliko s objektivní
potřebou bytů. Subjektivní potřeba
bytů je vyšší, ježto při ní
možno uvažovati jako předmět nabídky
toliko byty hygienicky nezávadné a úměrné
svou výměrou počtu členů domácnosti.
Lze proto počítati, že subjektivní potřeba
bytů v zemích České a Moravskoslezské
se pohybuje ve vnitrozemí přibližně
asi kolem 300.000.
Tato cifra se podstatně sníží, jakmile
bude ukončen transfer Němců a přesídlení
českého obyvatelstva do pohraničí.
Zde odhaduje se totiž celkový počet bytů
asi 1,228.000, z nichž přibližně asi 1,100.000
připadá na německé domácnosti.
Značný počet těchto bytů, zejména
v zemi Moravskoslezské, byl zničen válkou
a část jich je v místech, které nebudeme
osidlovati. Lze tudíž míti za to, že v
pohraničí je k disposici přibližně
asi 500.000 bytů pro české obyvatelstvo.
Dnes ovšem nelze předvídati, bude-li všech
těchto bytů skutečně plně využito
pro osidlovací účely, a není tudíž
rnožno ani počítati s tím, že osídlením
pohraničí se nám uvolní stejný
počet bytů ve vnitrozemí.
Posuzujeme-li i za tohoto stavu otázku nedostatku či
nadbytku bytů s hlediska celého území
zemí České a Moravskoslezské, dospějeme
ke kladným výsledkům. Vada jest však
v krajinném rozložení bytových jednotek.
Nedostatku bytů jako místnímu zjevu, někde
tíživějšího, jinde lehčího,
se proto nezbavíme ani po odsunu Němců, ani
po skončeném osídlení pohraničí.
I pak nám zůstane neuspokojena bytová poptávka
v některých oblastech, a to jak v pohraničí,
tak ve vnitrozemí. Půjde tu o větší
města, o průmyslová střediska a o
kraje zničené válkou, tedy vesměs
o oblasti, v nichž se projevuje bytová nouze tíživým
způsobem i dnes. Hůře tomu bude na Slovensku,
které mnohem více utrpělo válečnými
událostmi a které nemá ve svém - téměř
ryze zemědělském - pohraničí
tolik ubytovacích možností pro obyvatelstvo
z vnitrozemí, jako jich skýtá pohraničí
zemí České a Moravskoslezské. Mimo
to nutno na Slovensku počítati pro nejbližší
budoucnost i s industrialisací některých
krajů, která problém zmírnění
nedostatku bytů učiní ještě tíživějším.
Je pochopitelné, že za tohoto stavu nebude prozatím
možno ponechati bytové hospodářství
volnému vývoji, nýbrž bude potřebí
je regulovati. Tomuto účelu má sloužiti
především zákon o mimořádných
opatřeních bytové péče, jehož
návrh je připojen.
Stěžejním motivem, který vedl k vypracování
tohoto návrhu, byl nedostatek bytů a mimo to nutnost
umožniti plynulý přesun českého
a slovenského obyvatelstva do pohraničí.
Návrh proto rozlišuje v § 36, pokud jde o místní
působnost zákona, jednak pohraničí,
jehož pojem je vymezen v § 29, jednak ostatní
území státu.
Na tomto území má býti pro místní
působnost zákona rozhodujícím jedině
nedostatek bytů. Proto má zde zákon platiti
v obcích s více než 3.000 obyvateli, ježto
povšechně lze předpokládati, že
na venkově, pokud nejde o okolí velkých měst
a průmyslových středisk, není rozsah
bytové nouze takový, aby vyžadovala zvláštního
usměrnění. Počet obyvatelstva sám
o sobě nemůže však býti dostatečným
kriteriem pro posouzení otázky, zda v obci je nedostatek
bytů či nikoli. Z toho důvodu skýtá
návrh zemským národním výborům
(na Slovensku pověřenectvu sociální
péče) možnost, aby rozšířily
působnost zákona i na menší obce, ponechávaje
s druhé strany úvaze místních národních
výborů větších obcí, aby
podle místních poměrů na bytovém
trhu rozhodly kladně nebo záporně o jeho
nucené regulaci. To znamená, že účinnost
předpisů §§ 1 až 8 a 10 až 17
v té nebo oné obci bude závislá na
nedostatku bytů, po případě u §§
11 až 14 i na jeho intensitě. Má tedy míti
většina ustanovení zákona, pokud jde
o vnitrozemí, povahu tolika rámcové normy,
jejíž působnost v obci bylo by možno po
případě vynutiti opatřením
podle § 20 návrhu.
Naproti tomu v pohraničí má zákon
platiti ve všech obcích bez ohledu na počet
obyvatelů, tedy i na venkově, a rovněž
ve všech obcích má podle §§ 31 a
33 návrhu býti zavedena účinnost uvedených
ustanovení §§ 1 až 8, 10 a 15 až 17.
Toliko ustanovení §§ 11 až 14 o nadměrných
bytech mají býti předpisy fakultativními,
jejichž působnost by byla závislá na
naléhavé bytové potřebě v obci.
Věcně postihuje zákon jen byty, ovšem
pokud jde o §§ 16 a 17 i takové, které
byly svému původnímu účelu
odňaty. Co se rozumí bytem, návrh blíže
neurčuje, poněvadž pojem bytu je tak mnohotvárný,
že jej nelze vystihnouti jednotnou definicí, a proto
také až dosud v žádné normě
nebyl vymezen. Tento nedostatek nezpůsobil však v
praksi nikde potíží.
Výjimky z věcné působnosti zákona
jsou obsaženy v § 28, jehož působnost pokud
jde pohraničí je částečně
omezena ustanovením § 34 návrhu.
Pod pojem domů státu, o nichž mluví
§ 28, č. 1, písm. a) návrhu, jsou zahrnuty
též domy státních podniků, uvedených
ve vl. nař. 206/1924 Sb. ve znění vl. nař.
č. 179/1939 Sb., ježto tyto podniky, postrádajíce
samostatné právní subjektivity, nemohou býti
samostatnými vlastníky domů. To platí
i o domech čsl. státních drah. Zmiňuje-li
se však návrh přes to zvláště
o domech železnic a železničních fondů,
míní tím domy, které jsou ve vlastnictví
nebo správě železnic soukromých. Naproti
tomu v § 26, odst. 1 vylučuje návrh z pojmu
státních domů výslovně domy,
které byly zkonfiskovány podle dekretu č.
12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., pokud ovšem je stát
nepodrží jako svůj majetek. Úmyslně
se zde neuvádějí domy znárodněných
podniků, ježto u nich nemůže býti
pochybností o tom, že je nelze považovati za
domy státu. Znárodněné podniky mají
totiž podle vl. nař. č. 6/1946 Sb. postavení
samostatných právnických osob a mohou proto
býti i samostatnými subjekty práv a závazků.
Leč ani o domy podniků spravovaných státem
ve smyslu § 28, č. 1, písm. a) tu jíti
nemůže, ježto návrh má při
této výjimce na mysli podniky tak podrobené
správě orgánů státu, že
se tím stávají článkem v organisaci
veřejné správy.
Pokud jde o byty uvedené v § 28, č. 1, písm.
h), je podmínkou jejich vynětí, aby byly
již původně vystavěny jako závodní
a jako takové pronajímány nebo jinak dávány
v užívání zaměstnancům
podniku. Vyloučeny jsou tudíž byty v domech,
jež získal podnik jinak než stavbou; výjimka
platí pro domy přidělené zaměstnavateli
do vlastnictví podle dekretu č. 12/1945 Sb. a č.
108/1945 Sb. S výjimkou těchto domů má
býti přiznání výhrady závislé
též na tom, že byty jsou zřízeny
při podniku, t. j. že tvoří s jeho provozními
budovami s místního hlediska jeden celek. Návrh
navazuje v tom ohledu na výpovědní důvod
stanovený v § 1, odst. 2, č. 10 zák.
č. 44/1928 Sb. o ochraně nájemníků
ve znění vyhl. č. 62/1934 Sb.
Podstata zákona spočívá v ustanoveních,
která upravují regulaci bytového trhu. Základním
prostředkem k jejímu provádění
má býti především ohlašovací
povinnost, jíž se zabývá návrh
v §§ 1, 7, 16 a 17. Povinnost podle §§ 1,
16 a 17 postihuje vlastníky domů a povinnost podle
§ 7 nájemníky a jiné uživatele
bytů. Povinnost, stanovená v §§ 1 a 7,
se týká bytů, jichž se vůbec
neužívá nebo jichž se užívá
k bydlení, kdežto povinnosti podle §§ 16
a 17 podléhají byty, jichž se užívá
k jiným účelům než k bydlení.
Primerní je ohlašovací povinnost podle §
1, ježto jejím zavedením v obci vzniká
automaticky i povinnost hlásiti byty podle §§
7, 16 a 17. To je vyjádřeno v § 1, odst. 3
návrhu.
Ohlašovací povinností podle § 1 se sleduje
dvojí účel: jednak umožniti místnímu
národnímu výboru stálý přehled
bytů, u nichž má dojíti k výměně
nájemníka nebo jiného uživatele, jednak
získati evidenci bytů, jichž se vůbec
neužívá nebo užívá jen občas
a které by bylo možno zařaditi proto do bytového
trhu.
Tento druhý účel úzce souvisí
s ohlašovací povinností podle § 7, která
chce zachytiti všechny případy dvojích
bytů, ať již jsou v téže obci nebo
v obcích různých. V poslední době
vyskytuje se totiž velmi často, že nájemník
nebo jiný uživatel určitého bytu získal
v pohraničí nový byt, aniž by svůj
původní byt vyklidil, ponechávaje jej buď
prázdný nebo zanechav v něm bez vážných
důvodů svoji rodinu.
Ohlašovací povinnost podle §§ 16 a 17 má
nepřímo sloužiti k tomu, aby bytovému
trhu bylo možno vrátiti byty, které mu byly
odňaty. Návrh zde rozlišuje jednak byty, jichž
se užívalo již před 21. květnem
1938 a dosud užívá k jiným účelům
než k bydlení, jednak byty, jichž se užívá
k jiným účelům než k bydlení
teprve po 20. květnu 1938. O prvých jedná
§ 16 návrhu. Ty chce zákon navrátiti
bydlení jen tenkráte, jestliže se uvolní
a nebudou-li tu důležité důvody, aby
jejich dosavadní způsob užívání
zůstal nadále nezměněn. Druhých
bytů se týká § 17 návrhu. Zde
půjde v praksi téměř vesměs
o úřední místnosti různých
institucí, založených za okupace, které
dnes již nevyvíjejí činnosti nebo jsou
v likvidaci. Oba tyto druhy ohlašovací povinnosti
vztahují se podle § 33 návrhu v pohraničí
na všechny obce, kdežto na ostatním území
jen na obce s více než 20.000 obyvateli nebo které
určí okresní národní výbor.
Shrneme-li všechny tyto druhy ohlašovací povinnosti
v jedno, bude nutno podle §§ 1, 7, 16 a 17 hlásiti
místnímu národnímu výboru.
I. byty, jichž se vůbec neužívá
nebo jichž se užívá k bydlení,
a to
1. byty, které nejsou pronajaty, ani jinak dány
v užívání - vyjímaje pochopitelně
byt vlastníka domu -, tedy zpravidla byty prázdné;
2. byty, v nichž nájemník nebo jiný
uživatel trvale nebydlí, tedy byty,
a) jichž nájemník nebo jiný uživatel
vůbec neužívá nebo užívá
jen občas, ponechávaje je buď vůbec
nebo po určitou dobu prázdné, nebo
b) které dal nájemník nebo jiný uživatel
zcela nebo z části do podnájmu nebo jinak
v užívání a sám bydlí
trvale jinde;
3. byty, jejichž nájemník nebo jiný
uživatel má jiný byt a v nichž bydlí
osoby, které jsou podle zákona povinny sdíleti
s ním obydlí, tedy vzhledem k §§ 92 a
145 obč. zák. jeho manželka a nezletilé
děti;
4. byty, u nichž nájemní poměr neb jiné
právo na jejich užívání zanikne
nebo které - jako na př. při vyklizení
bytu vlastníkem domu - se jinak uvolní;
5. byty, jejichž nájemník zemřel, vyjímajíc
případy, ve kterých nastane v zemích
České a Moravskoslezské podle § 6, odst.
1 zák. č. 44/1928 Sb. o ochraně nájemníků
ve znění vyhl. č. 62/1934 Sb. po nájemníkově
smrti přímo ex lege přechod práv a
povinností z nájemní smlouvy na příslušníky
jeho rodiny a tito neodmítnou podle § 4 vl. nař.
č. 248/1941 Sb. pokračovati v nájemním
poměru;
II. byty, jichž se užívá k jiným
účelům než k bydlení, a to
1. byty, jichž se před 21. květnem 1938 užívalo
a dosud užívá k jiným účelům
než k bydlení a
a) u nichž nájemní poměr nebo jiné
právo na jejich užívání zanikne
nebo které - jako na př. při vyklizení
takového bytu vlastníkem domu - se jinak uvolní;
b) jejichž nájemník zemřel a jeho manželka,
ani jeho děti nebudou v bytě provozovati živnost
nebo jinou činnost, k jejímuž provozu se ho
dosud užívalo;
2. byty, jichž se užívá k jiným
účelům než k bydlení teprve po
20. květnu 1938, a to i když nájemní
poměr nebo jiné právo na jejich užívání
trvá.
V jakých lhůtách musí býti
ohlašovací povinnost splněna, stanoví
návrh v § 1, odst. 2, § 7, odst. 2, § 16,
odst. 1 a § 17, odst. 1. Zmínky z nich vyžaduje
toliko ustanovení § 1, odst. 2, č. 2, podle
něhož nutno hlásiti byty do 15 dnů po
té, kdy bude jisto, že nájemní poměr
nebo jiné právo na užívání
bytu zanikne nebo kdy byt se jinak uvolní. Návrh
zde používá úmyslně široké
dikce, chtěje postihnout všechny případy
zániku nájemního poměru nebo jiného
práva na užívání bytu, které
se snad mohou vyskytnouti. V praksi půjde však zpravidla
o zánik nájemního poměru, a to téměř
výlučně na podkladě zrušení
nájemní smlouvy výpovědí, takže
nejčastěji budou vlastníci domů povinni
hlásiti byty podle tohoto ustanovení do 15 dnů
po té, kdy výpověď nájemní
smlouvy nabyla právní moci.
Pokud jde o zadávání bytů, podléhajících
ohlašovací povinnosti, přiznává
návrh v § 2, odst. 1, § 16, odst. 2 a §
23, odst. 2 místním národním výborům
přikazovací právo, jehož podstata je
rubem povinnosti vlastníků domů pronajmouti
takovéto byty osobám, jež jim označí
místní národní výbor. Jaké
podmínky musí býti při tom splněny,
zejména u osob přikazovaných za nájemníky,
stanoví §§ 3 a 6, po případě,
pokud jde o pohraničí též § 32.
K ustanovení § 3, odst. 1, č. 1 dlužno
uvésti, že nedostatečným se rozumí
byt, u něhož poměr počtu příslušníků
domácnosti nájemníka nebo jiného uživatele
k počtu obytných místností, po případě
k výměře obyvatelné podlahové
plochy, je takový, že tu nejsou splněny ani
základní podmínky zdravého bydlení.
Přikázání za nájemníka
nezakládá samo o sobě nájemní
poměr. Nájemní smlouva stává
se skutkem teprve dohodou mezi vlastníkem domu a označenou
osobou za podmínek stanovených v § 1094 obč.
zák.; nedošlo-li by o těchto podmínkách
mezi stranami k dohodě, může je podle §
22 návrhu stanoviti závazně pro obě
strany okresní národní výbor.
Určité omezení přikazovacího
práva místních národních výborů
je obsaženo v § 4 návrhu. Jde tu především
o byty v domech obecně prospěšných bytových
družstev. Důvodem této výjimky jsou
předpisy zák. č. 70/1873 ř. z. (na
Slovensku zák. čl. XXXVII/1875) a vl. nař.
č. 116/192 5 Sb., podle nichž smějí
družstva pronajímati byty toliko svým členům.
Dosavadní prakse, zavedená v zemích České
a Moravskoslezské vl. nař. č. 108/1943 Sb.,
které podrobilo byty v družstevních domech
nucené distribuci bez jakéhokoli omezení,
přímo nutila družstva k porušování
těchto předpisů; zejména tomu bylo
tam, kde členství v družstvu bylo stanovami
omezeno na určitou kategorii osob, do níž nebylo
možno zařaditi přikázaného nájemníka.
Výjimka podle § 4, odst. 1 návrhu týká
se v zemích českých celkem 43.106 bytů,
z nichž 28.781 připadá na hl. město
Prahu.
Z důvodů osidlovacích bylo nutno v §
4, odst. 2. přiznati obdobnou výhodu též
jiným vlastníkům domů. Jde při
tom především o osoby české nebo
slovenské národnosti, které nabyly domů
v pohraničí před okupací, pak byly
nuceny je vykliditi a nyní chtějí opět
se do nich nastěhovati, a vedle toho o osoby, kterým
v rámci osidlovací akce budou přiděleny
domy do vlastnictví podle dekretů č. 12/1945
Sb. nebo č. 108/1945 Sb. V prvém případě
je výhoda závislá na předpokladu,
že vlastníci domů vyhovují podmínkám
jako jiné osoby přikazované za nájemníky,
t. j. že jsou státně spolehlivé, že
nemají v obeci vůbec bytu nebo bydlí v bytě
zdravotně závadném, že vykonávají
v ní své zaměstnání nebo povolání,
tvořící hlavní zdroj jejich výživy,
a že byt není pro ně nadměrný.
Naproti tomu na splnění těchto podmínek
návrh netrvá u osob, kterým byly přiděleny
domy do vlastnictví podle uvedených dekretů
a jimiž podle těchto ustanovení mohou býti
toliko osoby státně spolehlivé. Zde totiž
zájmy bytové péče musí ustoupiti
zájmům osídlení, které s hlediska
veřejného zájmu převažují.
Další výjimku z přikazovacího
práva místních národních výborů
stanoví § 5 návrhu. Má usnadniti státní
správě překládání státních
zaměstnanců, vynucované služebními
zájmy, čemuž až dosud stavěla se
namnoze v cestu nemožnost opatřiti byt pro přeloženého
zaměstnance. V podstatě jde tu o určitou
obdobu zajišťování bytů státních
zaměstnanců, zavedeného u nás v roce
1922 a upraveného posledně ustanoveními §§
9 až 16 zák. č. 118/1928 Sb., která
v zemích České a Moravskoslezské byla
zrušena vl. nařízením č. 462/1941
Sb. Na Slovensku byl tento zákon nahrazen obsahově
shodným zákonem č. 178/1940 Slov. zák.,
jehož působnost není časově omezena,
takže předpisy jeho §§ 10 až 17 o zajišťování
bytů státních zaměstnanců platí
až dosud.
Proti výkonu přikazovacího práva místních
národních výborů nemůže
býti překážek, půjde-li o byty
prázdné nebo uvolněné. Aby však
bylo možno použíti tohoto práva i pro
byty, které jsou pronajaty nebo jinak dány v užívání,
zmocňuje návrh v § 2, odst. 2, § 8, odst.
1 a § 17, odst. 2 místní národní
výbory, aby nájemní nebo jiné smlouvy
o užívání takovýchto bytů
prohlásily za zrušené. Je nepopíratelné,
že tu jde o značný zásah do soukromých
práv, avšak s druhé strany nutno uvážiti,
že jak z důvodů sociálních, tak
z nutnosti udržeti klid a veřejný pořádek
nelze připustiti, aby některých bytů
nebylo vůbec využito, zatím co tisíce
rodin je bez přístřeší. Ostatně
tímto opatřením mají býti postiženy
jen byty, jichž nájemník nebo jiný uživatel
nezbytně nepotřebuje. Proto návrh v §
8, odst. 3 a § 17, odst. 2 přesně formuluje,
kdy místní národní výbor tohoto
práva použíti nesmí, eventuelně
kdy ho použíti může. Nehledíc k
tomu, nejsou rozhodnutí místních národních
výborů konečná, takže postižený
nájemník nebo jiný uživatel bytu má
možnost domoci se svého skutečného práva
pomocí opravného prostředku, po případě
i stížností k nejvyššímu správnímu
soudu. Jeho ochrana má mimo to býti zajištěna
též ustanovením § 24 návrhu, podle
něhož nelze u odvolání vyloučiti
odkladný účinek. S právem místních
národních výborů prohlásiti
určité nájemní nebo jiné smlouvy
o užívání bytů za zrušené,
souvisí, pokud jde o formální právo,
též ustanovení § 23, odst. 1 návrhu.
Do rámce nucené regulace bytového trhu náleží
též ustanovení § 10, jakož i §
15 návrhu, která podle § 1, odst. 3 stávají
se rovněž v obci účinnými, byla-li
vlastníkům domů uložena ohlašovací
povinnost podle § 1.
Prvé ustanovení jedná o dobrovolných
směnách bytů. Je to ve skutečnosti
určitá výjimka z ohlašovací povinnosti
a z přikazovacího práva, poněvadž
výměnou nájemníkovy osoby zaniká
původní nájemní poměr a zakládá
se nový. Z toho důvodu nelze ani na ustanovení
§ 10, odst. 3, které je určitou obdobou §
13, odst. 2 vl. nař. č. 103/1943 Sb., hleděti
jako na nový zásah do svobodné disposice
s byty, příslušející vlastníkům
domů.
Účelem ustanovení § 15 návrhu
je snaha zabrániti tomu, aby za nedostatku se bezdůvodně
zmenšoval počet bytových jednotek tím,
že by se rušily byty jejich slučováním
nebo používáním jich k jiným
účelům než k bydlení.
Poněvadž za bytové nouze nelze připustiti,
aby byty jako samostatné bytové jednotky byly neomezeně
pronajímány osobám žijícím
osaměle, zejména svobodným, bylo nutno učiniti
zvláštní opatření ve prospěch
těchto osob. Úpravě této otázky
jsou věnována ustanovení §§ 11
až 14 návrhu. Jejich účinnost v obci
má podle § 11, odst. 1 návrhu býti podmíněna
mimořádnou bytovou potřebou a rozhodnutím
místního národního výboru,
věcně odlišným od rozhodnutí,
kterým byla vlastníkům domů uložena
ohlašovací povinnost podle § 1. Ustanovení
§§ 11 až 14 návrhu nestávají
se tedy v obci účinnými automaticky zavedením
ohlašovací povinnosti podle § 1.
Podle § 13 návrhu mají býti nájemníci
a jiní uživatelé nadměrných bytů
povinni dáti nadpočetné místnosti
do podnájmu (u bytu vlastníka domu do nájmu)
nebo jinak v užívání. Na rozdíl
od pronájmu celých bytů přiznává
zde návrh nájemníkům a jiným
uživatelům bytů právo na svobodnou volbu
podnájemníků (nájemníků),
ježto poměr mezi těmito osobami blíží
se svou povahou soužití ve společné
domácnosti. Teprve nesplní-li nájemníci
nebo jiní uživatelé nadměrných
bytů tuto povinnost do stanovené lhůty, může
jim místní národní výbor podnájemníka
(nájemníka) přikázati. Okruh osob,
které jak při svobodném výběru,
tak při nuceném podnájmu (nájmu) mohou
přicházeti v úvahu, je v návrhu přesně
vymezen. V městech, kde je vysoká škola, musí
býti při tom dána přednost posluchačům
těchto škol, kteří jsou nedostatkem
vhodného přístřeší nejvíce
postiženy. Nelze však tuto výhodu přiznati
jedině jim, ježto vyřadili bychom tím
z možnosti ubytování jiné osoby, žijící
osaměle, které vykonávají v obci své
zaměstnání nebo povolání, tedy
zejména svobodné veřejné zaměstnance
a zaměstnance podniků, namnoze velmi důležitých.
Nebylo by důsledným, kdybychom chtěli pro
budoucnost čeliti nedostatku bytů vytýčením
přesných směrnic pro regulaci bytového
trhu a nenapravili při tom zároveň křivdy,
spáchané na českém a slovenském
obyvatelstvu za okupace, ani neodstraniti závady způsobené
vadnou distribucí bytů v revoluční
době. Návrh pamatuje na obě tyto skutečnosti
zvláštními předpisy, a to ustanoveními
§§ 9, 18 a 19.
Ustanovení § 9 má umožniti, aby českému
a slovenskému obyvatelstvu byly navráceny byty,
zejména lépe vybavené, o něž
je připravili za okupace Němci a Maďaři
a v nichž namnoze bydlí dosud jejich pomahači
a zrádci. Vzhledem k tomuto svému účelu
má ustanovení § 9 platiti i v těch obcích,
kde nebude zavedena nucená regulace bytového trhu.
Základním prostředkem k odstranění
závad, způsobených neusměrněnou
nebo nekontrolovanou distribucí bytů v prvních
dobách po osvobození, má býti revise
bytů, zadaných po skončení okupace.
Této revisi je věnováno ustanovení
§ 18, s nímž souvisí, pokud jde o pohraničí
též § 34, odst. 1 návrhu. V pohraničí
má býti revise provedena podle § 31 návrhu
ve všech obcích, kdežto na ostatním území
státu toliko v obcích, kde to místní
národní výbor uzná za nutné
nebo kde mu to okresní (zemský) národní
výbor (na Slovensku okresní národní
výbor nebo pověřenectvo sociální
péče) uloží. Z výsledků
revise musí místní národní
výbor vyvoditi důsledky, o nichž jedná
§ 19 návrhu. V § 19, odst. 1 se vyslovuje všeobecná
zásada, že místní národní
výbory jsou povinny zjednati nápravu. Aby tak mohly
učiniti, zmocňuje je návrh v § 19, odst.
2 a 3, aby v případech zjištěných
závad prohlásily nájemní nebo jiné
smlouvy o užívání bytů za zrušené,
ukládaje jim však zároveň, že tak
bezvýjimečně učiniti musí,
byly-li zjištěny závady uvedené v §
19, odst. 2. Byty, jež se takto uvolní, jsou vlastníci
domů podle § 23, odst. 2 návrhu povinni pronajmouti
přikázaným nájemníkům.
V §§ 20 až 28 obsahuje návrh ustanovení
společná pro celý obor navrhovaného
zákona.
Nejvýznačnějším z nich je ustanovení
§ 20, které zavádí devoluci provádění
zákona na okresní, nebo u statutárních
měst na zemské národní výbory
(na Slovensku u měst Bratislavy a Košic na pověřenectvo
sociální péče) pro případ,
že by místní národní výbor
nedbal svých povinností, jež mu náleží
jako veřejnému orgánu, pověřenému
výkonem bytové péče v obci.
K §§ 23 a 24 dlužno uvésti, že v zemích
České a Moravskoslezské platí podle
vl. nař. č. 150/1944 Sb. pro řízení,
prováděné místními národními
výbory, přiměřené předpisy
vl. nař. č. 8/1928 Sb. Změnu těchto
předpisů zavádí návrh v §
24 pouze v tom směru, že odvoláním -
vyjímajíc odvolání z označení
osoby přikázaného nájemníka
nebo podnájemníka - nebude možno podle §
77, odst. 2 odníti odkladný účinek.
Zajištění zdárného osídlení
pohraničí českým a slovenským
obyvatelstvem vyžaduje specielních opatření
pro regulaci bytového trhu na tomto úseku státního
území. Z toho důvodu bylo nutno návrh
doplniti zvláštními ustanoveními, jež
byla pojata do §§ 29 až 35. Zvláštní
zmínky z nich vyžaduje § 30, který pověřuje
prováděním zákona v pohraničí
okresní (zemské) národní výbory
(na Slovensku okresní národní výbory
a pověřenectvo sociální péče)
místo místních národních výborů.
Příčinu navrhované odchylky dlužno
hledati v tom, že při osidlování nelze
prováděti bytovou politiku a v jejím rámci
nucenou distribuci bytů toliko s hlediska zájmu
jednotlivých obcí, nýbrž s hlediska
celé osidlované oblasti, representované administrativně
okresním národním výborem.
Zákonem má býti nově upravena regulace
bytového trhu a je proto nutno vypořádati
se též s platnými normami, které se
zabývají stejnou materií.
Z toho důvodu vyslovuje návrh v § 37, pokud
jde o země Českou a Moravskoslezskou, nepouživatelnost
vl. nař. č. 166/1944, jakož i všeobecných
opatření, vydaných podle něho buď
úřadem pro hospodaření obytnými
místnostmi nebo okresními úřady (městy
se zvláštním statutem), jako na př.
všeobecný zákaz stěhování
v obvodu téže obce nebo úprava podnájmu
v Praze a pod. Úřad, zřízený
tímto nařízením a obsazený
výlučně Němci, zanikl současně
s okupací; jeho činnost nebyla obnovena. Nepovšimnuta
ponechává návrh vl. nař: č.
103/1943 Sb. o opatřeních, jimiž se usměrňuje
bytový trh, ve znění vl. nař. č.
218/1943 Sb., jakož i vl. nař. č. 82/1944 Sb.
o zajištění a usměrnění
potřeby místností, určených
k jiným účelům než k bydlení,
poněvadž účinnost obou nařízení
prošla koncem roku 1945.
Pokud jde o Slovensko, zrušuje se použivatelnost jednak
zák. č. 178/1940 Slov. zák., jednak §§
11 až 17 zák. č. 160/1943 Slov. zák.,
jednajících o ubytování obyvatelů
budov poškozených a zničených bojovými
činy. Naproti tomu není potřebí uváděti
zde zák. č. 254/1942 Slov. zák. ve znění
nař. SNR č. 127/1945 Sb. n. SNR, zabývající
se zajišťováním bytů státních
zaměstnanců, ohlašovací povinností,
zabíráním bytů a omezením stěhovacího
práva, ježto účinnost tohoto zákona
byla výslovně omezena na dobu branné pohotovosti
státu, takže vzhledem k vl. vyhl. č. 102/1945
Sb. skončila dnem 31. prosince 1945.
Zákon má podle § 38 návrhu nabýti
účinnosti dnem vyhlášení. Jeho
provádění nebude vyžadovati zvláštní
úhrady ze státních prostředků.