Prozatímní Národní shromáždění republiky československé usneslo se na tomto zákoně:

(1) V právních rozepřích, v kterých jsou republika československá anebo ústav nebo podnik jí zřízený nebo spravovaný u soudů řádných, mimořádných nebo rozhodčích žalovány z právních poměrů vzešlých ze smluv nebo z jiných skutečností v době nesvobody (článek II, čl. 1; odst. 2 zákona o obnovení právního pořádku [příloha k zákonu ze dne 19 prosince 195, č. 12 Sb. z roku 1946] a 1 vládního nařízení ze dne 2. července 1945, č. 31 Sb., jímž se stanoví kanec doby nesvobody hro obor předpisů o obnoven právního pořádku) a v kterých žalovaná strana namítá, že není vzhledem ke spornému nároku pro změny nastalé v době nesvobody zavázána; přeruší soud řízení o tomto nároku v každém období řízení z úřední moci.

(2) V exekučních řízeních proti podmětům jmenovaným v odstavci 1 pro nároky tam uvedené odloží soud exekuci, namítá-li povinná strana; že není vzhledem k vymáhanému nároku pro změny nastalé v době nesvobody zavázána.

(3) Zatímní opatření podle exekučního řádu jsou po přerušení řízení (odstavec 1) anebo po odkladu exekuce (odstavec 2) nepřípustná; rovněž nepřípustná jsou po přerušení řízení zajišťovací opatření podle § 223, odst. 1 a §§ 237 a násl. ex. zák. Dříve povolená taková opatření soud na návrh zruší; toto ustanovení se netýká zápovědi podle § 382, č. 5 ex. ř. anebo opatření podle § 237, pístu. d) ex. zák.

(4) Proti usnesením podle předcházejících odstavců je přípustný rekurs jen k jedné stolici.

Do lhůt, jejichž uplynutí je spojeno s právní újmou, nelze počítati dobu, po kterou oprávněný nemohl pro opatření podle tohoto zákona uplatňovati svá práva.

V řízení budiž pokračováno, navrhne-li to žalovaná (povinná) strana sama, nebo navrhne-li to žalující (vymáhající) strana, když úpravou otázky převzetí závazku přestane důvod opatření podle § 1.

Ustanovení §§ 1 až 3 platí obdobně i pro jiné druhy řízení soudního, v kterém by byly uplatňovány nároky povahy naznačené v § 1 proti podmětům tam jmenovaným.

Dříve než přeruší řízení, provede soud důkazy, které pokládá podle stavu věci za rozhodné, jestliže je obava, že by za přerušení mohl býti průvodní prostředek jinak ztracen nebo jeho užití znesnadněno.

Ustanovení §§ 1 až 5 platí obdobně také tenkrát, uplatňuje-li nárok některý z podmětů jmenovaných v § 1 a má-li soud podle stavu věci za to, že otázka přechodu nároku je pro změny uvedené v § 1, odst. 1 pochybná.

Ustanovení §§ 1 až 6 platí přiměřeně je-li v soudním řízení stranou jiná veřejnoprávní korporace anebo ústav nebo podnik jí zřízený nebo spravovaný anebo nadace (základiny, fondy) a má-li soud podle stavu věci za to, že otázka převzetí závazku nebo přechodu nároku je pro změny uvedené v § 1; odst. 1 pochybná.

(1) V právních rozepřích, v kterých jsou t. zv. republika Česko-Slovenská, t. zv. Protektorát Čechy a Morava, t. zv. slovenský stát, Německá říše nebo maďarský stát anebo ústav nebo podnik jimi zřízený nebo spravovaný u soudů řádných, mimořádných nebo rozhodčích žalovány z právních poměrů vzešlých ze smluv nebo z j mých skutečností v době nesvobody, přerušuje se řízení v každém období.

(2) V exekučních řízeních proti podmětům jmenovaným v odstavci 1 pro nároky tam uvedené odkládá se exekuce v každém období.

(3) Soud, u něhož se vede řízení, vyrozumí z úřední povinnosti žalující (vymáhající) stranu a finanční prokuraturu pro jeho obvod příslušnou o tom, že došlo k přerušení řízení nebo k odkladu exekuce.

(4) V řízení budiž pokračováno, jakmile finanční prokuratura oznámí soudu, že republika Československá nebo jiný podmět finační prokuraturou zastupovaný vstupuje do řízení, a navrhne, aby v řízení bylo pokračováno.

(5) Jinak platí obdobně ustanovení 1, odst. §§ 2 a 4.

Ustanovení § 8 platí obdobně, uplatňuje-li nárok některý z podmětů jmenovaných v 8, odst. 1.

Tento zákon nabývá účinnosti 7. dnem po vyhlášení; provede jej ministr spravedlnosti.

Změny, které nastaly osvobozením republiky Československé a obnovením její svrchovanosti nad okupovaným územím; projeví účinky i na poli soudního řízení. Jde tu o soudní řízení, která již byla zahájena nebo se zahájí o nároky, resp. závazky z doby nesvobody a v nichž je stranou některý z veřejnoprávních subjektů dotčených změnami nastalými obnovením Československé republiky. Prakticky tu půjde o řízení, v nich je stranou na př. Československá republika, nebo t. zv. Česko-Slovenská republika, t. zv. Protektorát, t. zv. slovenský stát, Německá říše a maďarský stát, nebo některá jiná veřejnoprávní korporace. V uvedených řízeních bude mnohdy pochybné, zda dojde k převzetí závazků republikou Československou nebo některým jiným subjektem na jejím území a v jakém rozsahu, resp. jak to bude s přechodem nároků. Vyřešení této prejudicielní otázky nelze dobře provésti v rámci soudního řízení a proto je třeba opatření, které umožní přerušit (odložit) soudní řízení, aby se zatím rozhodlo o převzetí závazku anebo o přechodu nároku. To je účel navrhovaného zákona.

K jednotlivým ustanovením se poznamenává:

V § 1 jde o nároky, které vznikly v době, kdy území republiky Československé bylo v nepřátelské moci, a které se nyní uplatňují přímo proti republice československé nebo proti jejímu nebo jí spravovanému ústavu nebo podniku. U nároků tohoto druhu bude mnohdy nejasná otázka nástupnictví v závazek, t. j. zda a v jakém rozsahu vstupuje republika československá nebo její nebo jí spravovaný ústav nebo podnik v závazek; který byl ujednán nebo vůbec vznikl v mimořádných poměrech vyvolaných porobou, jež omezila volnost jednání shora uvedených subjektů. Jak již řečeno, nelze v zahájeném soudním řízení otázku nástupnictví dobře řešiti poněvadž nástupnictví v závazek bude někdy závislé na skutečnostech, které se t: č. nechají spolehlivě zjistit, nebo bude vyřešeno vnitrostátní úpravou nebo mezistátní dohodou. S těchto hledisek může otázku přechodu závazku nejlépe posoudit žalovaná strana (bude to pravidelně státní správa) a jí proto dlužno přiznati také legitimaci k rozhodnutí o dalším průběhu soudního řízení; t: j. zda se má pokračovati (protože se uznává; že republika Československá; resp. její nebo jí spravovaný ústav atd. vstoupily v závazek), či zda je třeba projednáni věci odsunouti (spor přerušit; exekuci odložit). V souhlasu s tímto stanoviskem upravuje proto § 1 postup v soudním řízení tak, že přerušení sporu a odklad exekuce stanoví jako následek té skutečnosti, že žalovaná (povinná) strana namítá, že není vzhledem k spornému (vymáhanému) nároku pro změny nastalé v době nesvobody zavázána. Tato úprava v podstatě navazuje na obdobné řešení, které bylo obsaženo ve vládním nařízení ze dne 6. června 1940, č. 251 Sb.

Zdůrazniti třeba, že dalekosáhlé právo přiznané tu státní správě zavazuje ji postupovat při posuzování otázky převzetí závazku s krajní objektivností a spravedlností a uplatniti toto právo jen v případech zcela jasných a nepochybných. Tak na př. nemůže býti žalovanou republikou Československou popírána zavázanost v excindačním sporu proti ní vedeném, jestliže jde o věci zabavené v berní exekuci a republika do této exekuce vstoupila a v ní pokračuje. Stanoviti svrchu dotčenou povinnost státní správy přímo v normě nebylo by vhodné a není ani nutné, poněvadž lze úplně vystačiti s všeobecnými směrnicemi. ministerstva financí. Stejně bylo postupováno při shora cit. vl. nařízení č. 251/1940 Sb. a postup ten se osvědčil (srv. ostatně i výnos min. financí č. 1/1945 Věst. min. fin. o proplacení adm. závazků v oboru veřejné správy).

Námitka podle odstavce 1 bude vznesena zpravidla při ústním jednání (tedy nikoliv při všeobecném popření nároků při prvním roku), ale není vyloučena i mimo ústní jednává (na př. v odvolání a pod.); rozhodnutí o přerušení bude pak lze zpravidla učiniti teprve po ústním jednání, zejména pokud věc nebude zcela jasná (doba vzniku nároku) a pokud bude vhodné probrati se stranami otázku, zda jsou splněny podmínky přerušení.

Zdůrazniti sluší, že závaznost bude muset být popřena právě vzhledem k změnám nastalým v době nesvobody (nejde o popření závazku vůbec). Bude-li tato zavázanost popřena, dojde k přerušení z úřední moci, a to v každém období řízení. Přerušení není omezeno jen na řízení ve stolici první; nýbrž může k němu dojíti i ve vyšší stolici až do pravomocného vyřízení věci. K přerušení dojde jen co do nároku, stran kterého žalovaná namítla, že není zavázána nikoliv i co do nároku v témže sporu uplatňovaného; u něhož žalovaná strana svého závazku z naznačeného důvodu nepopřela. Byla-li by ve sporu žalována vedle některého ze subjektů jmenovaných v § 1 ještě jiná osoba, nevztahuje se arci přerušení na řízení vedené s touto osobou.

V exekučním řízení dojde po námitce povinné strany k odložení exekuce. Zatímní opatření pro zajištění nároku nejsou přípustná a budou na návrh zrušena; vyjímajíc zápovědu vedené v § 382, č. 5 ex. ř., resp. na Sloven ku opatření padle § 237, pístu: d) ex. zák., protože normovaná opatření mohu nicméně míti význam. Na Slovensku nebude ovšem přípustná po přerušení řízení ani zajišťovací exekuce podle § 223. odst. 1 ex. zák., ježto tato exekuce se rovná zatímnímu opatření dle exekučního řádu, a to přípustné není.

Omezení opravného prostředku na jednu stolici vyplývá z úvahy, že jde o otázku celkem jednoduchou po stránce skutkové i právní.

Toto ustanovení má za účel chrániti před uplynutím lhůt promlčecích a jiných lhůt, jejichž nezachování může býti spojeno s právní újmou (srv. § 216, 256 ex. ř., §§ 159, 192 ex. zák. a čl. VI, § 6 zák. č. 23/1928 Sb.); z jeho doslovu plyne, že bude věcí žalující (vymáhající) strany, aby jakmile pomine důvod opatření podle § 1, podala návrh na pokračování ve smyslu § 3.

I tu se předpokládá, že žalovaná strana navrhne pokračování v řízení, jakmile pominou pochybnosti o převzetí závazku.

Obdobná aplikace předchozích ustanovení je možná i pro jiné druhy řízení, ve kterém se uplatňují podobné nároky jako v řízení sporném podle § 1, tudíž zvláště v řízení nesporném (srv. na př. činnost nesporných soudů v řízení vyvlastňovacím). I zde se předpokládá, že subjekt, o nějž jde, popírá svůj závazek za podmínek uvedených v § 1.

Jež-to podle povahy věci může k přerušení řízení dojíti bez zřetele na to, jak daleko řízení pokropilo, mohou míti strany zájem na tom, aby bylo zajištěno provedení důkazu. Zajištění takové mohlo by se státi i za přerušení sporu podle § 384 c. ř. s:, resp. § 381 o. s. p. za podmínek tam daných. Podle § 5 má však soud - i bez návrhu stran vázaného na podmínky § 384 c. ř. s., resp. § 381 0. s. p. - provésti před přerušením řízení důkazy pro věc rozhodné, jeli obava, že by jinak za přerušení průvodní prostředek mohl býti ztracen nebo jeho použiti znesnadněno; rozumí se, že podnět k provedení těchto důkazů moha u soudu dáti i strany. Pod slovem "důkazy" jsou míněny průvodní prostředky v nejširším smyslu; tedy i výslechy přezvědných osob (srv. ostatně § 34 zák. č. 100/1931 Sb.).

Pro změny vzpomenuté v § 1 bude někdy pochybná i aktivní legitimace některého ze subjektů uvedených v § 1; proto i zde má být umožněno, aby z popudu žalovaného došlo k opatřením předvídaným v § 1. Na rozdíl od § 1 nestačí tu pouhá námitka ve smyslu § 1, nýbrž je ještě třeba, aby soud dospěl k přesvědčení, že otázka nástupnictví v nárok (přechod nároku) je skutečně pochybná. Poznamenává se, že stejné ustanovení bylo v § 6 vl. nař. č. 251/1940 Sb.

Podobné ustanovení obsahuje § 5 cit. vl. nař. č. 251/1940 Sb. Rozdíl od úpravy v § 1 - povinnost soudu zkoumati, zda otázka převzetí závazku je pochybná pro změny uvedené v § 1 - je odůvodněn povahou subjektu zúčastněného na řízení (žalovaného či žalujícího a pod.). Takovouto úpravou se zabrání, aby se § 1, odst. 1 nezneužívalo. Ustanovení o jiných veřejnoprávních korporacích dopadá ovšem nejen na svazky území nebo zájmové samosprávy, ale i na nositele veřejnoprávního pojištění. Těmto korporacím jsou postaveny na roveň nadace (základiny, fondy), ať už jsou kýmkoliv zřízeny nebo spravovány.

Ustanovení § 8 má na zřeteli případy, že u některého československého soudu je ještě z doby okupace neukončené řízení buď proti některému subjektu, jehož fiktivní existence pominula osvobozením republiky československé (zejména tedy t. zv. republika Česko-Slovenská, t. zv. Protektorát nebo t. zv. slovenský stát) nebo proti subjektu, jehož faktická moc zanikla ve vztahu k osvobozenému území republiky Československé a který jako cizí stát nemůže býti před československým soudem žalován, resp. exekvován (Německá říše, maďarský stát).

V takovýchto neskončených řízeních nelze proti dosavadní straně pokračovat. Pokud by pak spor měl býti dále veden proti republice československé, jejíž svrchovanost se obnovila osvobozením území od okupace, je nezbytně třeba této změně žaloby po stránce subjektivní dáti normativní podklad. Přitom arci nebude ani tu otázka převzetí závazku vždy jasná, ba pravidelně bude pochybnější a převzetí závazku republikou Československou bude vyžadovat vyřešení. Přirozeně, že ani tu soud nebude často s ta, aby otázku závaznosti (přechodu závazku) bezpečně řešil.

Za tohoto stavu se zdá nejvhodnější stanovit přímo v normě přerušení (odklad) řízení vedených proti subjektům jmenovaným v § 8, odst. 1. To vyslovuje doslov odstavce 1. Přerušení sporu (odklad exekuce) nastává sice ex lege, ale je účelné, aby o této skutečnosti byla vyrozuměna jak strana žalující (vymáhající); tak i finanční prokuratura, v jejímž obvodu je soud, u kterého se řízení vede. Takovéto opatření zajistí bezpečnou evidenci všech případů. Pokud jde o pokračováni ve sporném řízení, bude toto možné teprve tehdy, až bude jasná otázka převzetí závazku a zároveň do sporu vstoupí subjekt; na něhož závazek přechází. Proto je třeba, aby bylo tu výslovné prohlášení, že republika Československá vstupuje do řízení, a vedle toho učiněn návrh, aby v řízení proti ní bylo pokračováno. Ve sporu to znamená, že se tím uskuteční změna žaloby po stránce subjektivní a že na místo dřívější žalované strany bude nyní žalovanou stranou republika Československá. I tu se předpokládá, že státní správa učiní interní opatření, aby se oznámení ve smyslu § 8, odst. 3 stalo ihned v případech, kde není pochybnosti o tom, že republika Československá vstoupí v závazek, resp. ihned pak, když tyto pochybnosti odhadnou.

Úvahy, které odůvodňují úpravu uvedenou v § 1, odst. 4, §§ 2 a 4 u subjektů jmenovaných v § 1, platí, i když žalovanou (povinnou) stranou je některý ze subjektů, o nichž jedná § 8, odst. 1, a proto se zde tato úprava aplikuje (odstavec 5).

Podle tejných zásad bude postupováno i v případech, že by byl u československého soudu spor nebo jiné řízení dotčené v § 4; v kterých je stranou, uplatňující nárok, některý ze subjektů uvedených v § 8, odst. 1.

Provedení osnovy nebude vyžadovat zvláštních výdajů z veřejných prostředků.