Obměnou slavného výroku, že státy se udržují tím, čím vznikly, můžeme říci, že také národy se udržují tím, co je zrodilo. Za své zrození nebo alespoň za národní obrození děkujeme především, ba téměř jedině kultuře! Slovo kultura to také bylo, které se od května 1945 u nás vyslovilo, napsalo a vytisklo častěji než kterékoliv jiné. Ale už brzy po revoluci a od té doby stále vzácněji se slovo kultura objevuje ve věnci radostných vět, za to však častěji ve větách smutných; často hořkých a volajících o pomoc.

Z nejdojímavějších je marné volání o pomoc našeho Národního musea, největšího musejního ústavu našeho státu, velikého odkazu doby probuzenské a všech generací pozdějších až po naše dny. Národní museum "nejkrásnější plod nejen lásky k vědě, ale také lásky k vlasti" od samých začátků musilo těžce zápasiti proti rakouskému státu o prostředky a o umístění svých vzácných sbírek. Sbírky Národního musea totiž neustále předstihovaly rozsah jeho prostor.

Tento na první pohled překvapující fakt jeví se zcela přirozeným, jakmile sledujeme vývoj sbírek a poznáváme postavení našeho musea v kulturním životě národa i v rámci vědeckých snah světových.

Sbírky Národního musea vznikly hlavně z přírodovědeckých zálib několika vysoce vzdělaných českých šlechticů. Palacký dal však Národnímu museu Program, z velké míry dodnes platný, aby se stalo "vědeckým obrazem vlasti naší", aby názorně ukazovalo věcný a duchovní obsah země České, aby sbíralo a ve vědeckém uspořádání vystavovalo vše, co českou zemi charakteristicky vyznamenává v ohledu přírodní povahy a poměrů i duchovní činnosti jejich obyvatel v minulosti a přítomnosti. Důsledné plnění tohoto velikého a bohatého programu vedlo ovšem k rychlému naplnění i tak rozlehlé budovy, vévodící Václavskému náměstí a celému vnitřnímu městu pražskému.

Avšak i Palackého velkorysý program stal se znenáhla rozvoji musejních sbírek těsným. Po rozdělení university pražské na vysokou školu českou a německou a po založení české akademie věd a umění nebylo sice Národní museum již střediskem všeho vědeckého úsilí českého jako dříve. Přizpůsobovalo se zato velikému pokroku rozkvětu evropského a světového musejnictví, jakožto zvláštního a svébytného oboru a útvaru pěstování historických a přírodních věd. Jednotlivá oddělení, zejména přírodovědecká, rozšiřovala svůj program na obsah světový nebo sestavovala alespoň srovnávací materiál ke svým sbírkám českým a vzrostla na samostatné ústavy vědecké a lidovýchovné, universitní studium doplňující a někdy je přímo nahrazující, se značnou agendou úřední. Bylo třeba budovat rozsáhlé příruční knihovny, skladiště, dílny a laboratoře, obyčejně v prostorách naprosto nevyhovujících.

Těmto úkolům, jež Národnímu museu bylo plnit, zejména když se stalo úředním, bohužel nikoliv státním ústavem samostatné republiky, nemohla již ani zdaleka stačit budova zdánlivě tak přepychová. A to ani tehdy, když byly přestěhovány národopisné sbírky do letohrádku v zahradě Kinských, botanické oddělení do místností bývalého pomologického ústavu v Troji a Zemský archiv do vlastni budovy v Belcrediho třídě, kde je také prozatím uložen archiv Národního musea, a když byl adaptacemi využit a zastaven kdekterý ještě volný prostor. Vždyť téměř všechny sbírky vyrostly na rozsah několikanásobný a v museu vynikla oddělení nová, takže se nyní pod jeho střechou tísní odděleni geologicko-paleontologické, mineralogické a zoologické, pravěké, historicko-archeologické, numismatické, divadelní a knihovna se vším příslušenstvím v poměrech, které by vzbudily úžas návštěvníků z velkých ústavů zahraničních, když přece každé z nich se bohatstvím vyrovnává proslaveným sbírkám cizím. Po květnové revoluci minulého roku se situace velmi zhoršila tou okolností, že bylo 7. května m. r. německou leteckou bombou rozbito celé levé vnitřní křídlo, a byly velmi Poškozeny i jiné části musea a že bylo po válce třeba z německého a kolaborantského majetku zajistit a často do těžce postižené musejní budovy dopravit přemnohé sbírky historické a přírodovědecké a knihovny veliké ceny hmotné a ještě větší hodnoty ideální, jež je nutno vhodně umístit; ošetřit a zpracovat.

Snaha České národní rady a Zemského národního výboru, jemuž Národní museum podléhá a jenž se o ně pečlivě stará, pomoci Národnímu museu nebyla úspěšná. Krátce po revoluci dostalo museum přidělenu budovu Zemědělského musea na Letné a dům č. 13 v Hoowerově třídě v Praze II., aby tam přestěhovalo nejohroženější části svých sbírek. Ale dříve, než se tak mohlo táti, byly obě budovy Národnímu museu zase vzaty. Dále byla pro Národní museum zajištěna tak zv. Petschkova vila v Bubenči, Zahradní ul. č. 44, kam byly s velikou námahou a s velikým nákladem přeneseny sbírky botanického oddělení, vypuzené za války z Troje a umístěné ve vlhkých a zchátralých prostorách letohrádku v Královské oboře, kde během války zle utrpěly. Prostorná budova v Bubenči s pokusnou zahradou by po malých adaptacích stačila na dlouhou řada let pro pracovny, dílny, depositáře i pro menší sbírky výstavní botanického oddělení. Ale již krátce potom, kdy sbírky tam byly nastěhovány, začal nátlak se strany ministerstva dopravy pověřeného vládou, aby ústav budovu vyklidil, poněvadž vláda se rozhodla vybudovati z ní a několika okolních vil luxusní středisko pro ubytování státních hostí. Všechny prosby, zákroky a snahy zmařiti tento plán zůstaly mamy a tak í tato poslední pomoc má býti Národnímu museu vzata. Nic se přitom nehledí na to, že drahocenné a choulostivé sbírky nesnesou neustále přehazování s místa na místo a že při tomto způsobu zacházení jdou vstříc zkáze.

Národní museum se domáhalo ponechání přidělené Petschkovy vily pro své botanické oddělení, konečně i při návštěvě u pana ministerského předsedy. Ale i to bylo odmítnuto s poukazem na to, že budovy je pro nějaké museum škoda a sbírky, že lze zatím složiti kdekoliv. Pan ministerský předseda řekl přímo: "Primum vivere, deinde philosophari!" To "vivere" je ovšem chléb a "philosophari" kultura. Pan ministerský předseda tu bohužel za okupace nebyl, ale kdyby tu byl býval, věděl by, že toho chleba bylo tak žalostně málo, že by nás byl na živu neudržel. Ale naše kultura to byla, opravdová hluboká kultura každého člena našeho národa, která nás zachovala při životě.

Národní museum nebylo dosud postátněno, nemá přes všechnu oporu, poskytovanou mu Zemským národním výborem, nejpotřebnějších místností k záchraně a zajištění pokladů nesmírné hodnoty, již lze těžko cifrou vyjádřiti, nemůže dnes ani nejskrovnějším způsobem konati své úkoly; jak to činilo v minulosti a v nejstísněnějších poměrech. A přece veliké tradice vědecké a národní zavazují! Naléhavé kulturní potřeby dneška nelze uspokojiti vyhlídkami do příznivější, ale vzdálené budoucnosti.

Dnes po druhé světové válce a na počátku nového období, jež jak. všichni věříme, přinese i nový hmotný a duchovní rozkvět národní, dovolává se Národní museum v zoufalém postavení pomoci a podpory národa, aby zachránil veliké dědictví minulosti a umožnil v dostatečných a přiměřených místnostech plniti úkoly mu svěřené na prospěch naší vlasti a našeho lidu. Soudíme, že je věcí národní a kulturní cti tady bezodkladně pomoci.

A proto se ptáme vlády:

1. Hodlá vláda vysvětliti, proč je škoda Petschkovy vily pro přední kulturní ústav s drahocennými sbírkami a proč jí není škoda na mezinárodní hotel, jehož adaptace má státi 110,000.000?

2. Hodlá vláda ponechati Národnímu museu dosavadní budovy a ihned přikázati další vhodné a dostatečné, o nichž víme, že v Praze jsou a neslouží dosud žádnému účelu, aby vzácné sbírky byly zachráněny?

3. Nechce-li tak vláda učiniti, hodlá převzíti sama odpovědnost za další škody a eventuelní zkázu sbírek, které jsou majetkem a chloubou celého národa a celé světové vědy?