Prozatímní Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

Jednání, které by podle platných předpisů zakládalo soudně trestný čin, není trestné, došlo-li k němu v době od 30. září 1938 do 28. října 1945 z důvodu boje o znovunabytí svobody Čechů a Slováků nebo bylo-li výrazem touhy po spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů.

Vyjdou-li v kterémkoli období trestního řízení najevo okolnosti odůvodňující beztrestnost činu podle § 1, zastaví soud (státní zastupitelství, vojenský prokurátor), z moci úřední řízení pro tento čin. Pravoplatný odsuzující rozsudek pro takový čin prohlásí soud, u kterého se konalo trestní řízení v první stolici nebo soud, který by byl pro toto řízení nyní příslušný, k návrhu nebo z úřední moci za zrušený ohledně tohoto činu. Nesbíhá-li se s takovým činem jiný trestný čin, řízení zastaví, jinak vysloví rozsudkem nový trest, přihlížeje k pravoplatnému výroku o vině o sbíhajícím se jiném trestném činu.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení; provedou jej ministři spravedlnosti a národní obrany.

V době nesvobody a v revolučním období po znovunabytí svobody Čechů a Slováků došlo namnoze se strany právě těch, kdo se stavěli nesmlouvavě za myšlenku svobody českého a slovenského národa a Československé republiky, k jednání proti nepřátelům národa a státu, které by při strohém výkladu zákona zakládalo skutkovou podstatu trestného činu. Přihlédne-li se však k pohnutce a k okolnostem, za nichž bylo jednáno, příčilo by se obecnému právnímu cítění, a by tyto činy byly trestány.

Pokud jde o jednání z doby nesvobody, lze v některých případech vystačiti s ustanovením čl. 10 ústavního dekretu presidenta republiky ze dne 3. srpna 1944, č. 11 Úř. věst. čsl., o obnovení právního pořádku (č. 30/1945 Sb.), který však platí zatím jen v zemích České a Moravskoslezské; na Slovensku by pak velká část činů spáchaných do osvobození byla zachycena již ustanovením čl. I nařízení Slovenské národní rady ze dne 6. června 1945, č. 53 Sb. SNR, o úpravě některých trestněprávních otázek souvisících s obnovením československého právního řádu a o novelisování některých ustanovení trestního práva procesního. V mnohých zřetele hodných případech se však s těmito zákonnými ustanoveními nevystačí. Tyto případy mají býti zachyceny prohlášením beztrestnosti jednání uvedeného v § 1. Ustanovení se má vztahovati i na jednání, které leží mimo rámec vlastního boje, k němuž však byl podnětem boj o znovunabytí svobody Čechů a Slováků nebo touha po spravedlivé odplatě. Budou sem tedy na př. spadati též rekvisice prováděné partyzány bez právního podkladu, revoluční soudy a pod. Ustanovení o beztrestnosti se také neomezuje na činy spáchané v době nesvobody, nýbrž vztahuje se i na činy spáchané v době do 8. října 1945, kdy zahájilo svou činnost Prozatímní Národní shromáždění, kteroužto skutečnost možno považovati za skončení revolučního období.

Dodatečné prohlášení jednání za beztrestné by se vzhledem k obecným zásadám o časové působnosti trestních zákonů nevztahovalo na případy rozsouzené, ba ani na všechny případy, které dosud pravoplatně rozhodnuty nebyly. Je třeba proto zvláštního ustanovení, aby účinky prohlášení beztrestnosti bylo možno vztáhnouti i na tyto případy, a to na všechny případy, a aby se tak stalo způsobem formálně co možná nejjednodušším a nejrychlejším. Má se tak státi ustanovením § 2.

Vzhledem k ustanovení § 2, prvé věty, bude trestní řízení zastaveno v kterémkoli období řízení, tedy zejména i když byla už pravoplatně podána obžaloba nebo i když věc dospěla do stadia řízení opravného. Zmínka o státním zastupitelství se činí vzhledem na právo platné na území Slovenska, zmínka o vojenském prokurátoru proto, že zákon se vztahuje i na trestné činy, o nichž přísluší rozhodovati soudům vojenským, resp na řízení zavedená u vojenských justičních úřadů.

Pokud jde o pravoplatné rozsudky, bylo navázáno na obdobu řízení o obnovu. Poněvadž ustanovení § 1 bude za určitých předpokladů užíti i na rozsudky soudů, které dříve (v době nesvobody) vykonávaly pravomoc na území Československé republiky, které však zanikly (na př. soudy německé), bylo třeba přijati dodatek "nebo soud, který by byl pro toto řízení nyní příslušný", t. j. soud, který by byl povolán podle obecných předpisů rozhodovati v první stolici.

Vztahuje-li se rozsudek výhradně na činy, které se prohlašují podle § 1 za beztrestné, soud po zrušení rozsudku řízení zastaví. Sbíhal-li se však s tímto činem nebo s těmito činy čin, na který ustanovení o beztrestnosti nedopadá, je třeba, aby soud vyměřil, přihlížeje k pravoplatnému výroku o vině o sbíhajícím se jiném trestném činu, nový trest.

Proti rozhodnutí ve smyslu § 2 jsou přípustné opravné prostředky podle obecných ustanovení. To však není nutné zvláště zdůrazňovati.

Zákon má platiti na území celého státu.