Předložený vládní návrh
zákona o řízení ve sporech o rodový
původ rozpadá se obsahově ve dvě části.
V prvé části jsou dány předpisy
o řízení ve sporech o popření
nebo o uznání manželského původu
dítěte (§ 1). Druhou část tvoří
ustanovení § 2, který se vypořádává
se spory, které byly vedeny podle předpisů
z doby nesvobody, jejichž účinnost zanikla
dne 8. listopadu 1945.
Ústavně-právní výbor projednal
podrobně jednotlivá ustanovení a přijal
je v zásadě ve znění vládního
návrhu s těmito změnami:
Název zákona byl pozměněn takto: "Zákon
ze dne ............ 1945 o řízení v některých
sporech z rodinného práva." Původní
znění názvu připomínalo totiž
všem členům ústavně-právního
výboru terminologii z doby okupace. Navržené
nové znění plně vystihuje obsah zákona
a demokratické nazírání nové
republiky i v oboru právní terminologie.
Další změna byla provedena v § 1, odst.
2, kde byla přestylisována prvá věta
takto: "Ve sporech o původ dítěte jsou,
pokud je toho třeba k zjištění původu,
strany, svědci dítě, o jehož původ
jde, a uzná-li to soud za nezbytné, i jiné
osoby povinni, podrobiti se vyšetřování
po stránce dědičnosti, zvláště
jsou povinni trpěti odnětí krve k provedení
krevní zkoušky." Pokud jde o označení
sporů, že jde výhradně o spory o původ
dítěte, byl k tomu ústavně-právní
výbor veden snahou, aby byly vyloučeny zejména
spory manželské, t. j: spory o rozvod, o rozluku a
o neplatnost manželství, při kterých
by napjatý poměr sporných stran mohl vésti
k zneužívání, po případě
k šikanám některých osob, které
by se případně objevily jako svědci
ve sporu. Přesun slov "pokud je toho třeba
k zjištění původu" směřuje
k tomu, aby docela jasně bylo stylisováno, která
z osob ve sporech o původ dítěte se objevujících
jest povinna trpěti odnětí krve a podrobiti
se vyšetření po stránce dědičnosti.
Podle nyní opět platných předpisů
občanského práva vystupuje totiž jako
žalovaný opatrovník, kterého zřizuje
soud a jímž jest obyčejně osoba z kruhů
advokátních. Jistěže u tohoto opatrovníka,
který je samozřejmě také procesní
stranou, nemůže přijíti v úvahu
nějaké vyšetřování po
stránce dědičnosti anebo snad odnětí
prve.
Chceme zdůrazniti, že ustanovením 2, odst.
2 po prvé se v právním řadu československém
uzákoňuje povinnost jednotlivce strpět vyšetření
po stránce dědičnosti, po případě
i odnětí krve k účelu provedení
krevní zkoušky. Sice již dříve
se užívalo krevních zkoušek, ale v době
předmnichovské bylo možno důkaz takový
provésti jen, jestliže osoba, která měla
býti vyšetření podrobena, s tím
souhlasila. Nyní zaváděná povinnost
je jistě zásahem do osobní svobody jednotlivce,
ale třeba uznat, že veřejný zájem,
aby se soud ve sporu mohl dobrati materielní pravdy, převažuje
nad zájmem soukromé osoby, aby zůstala nedotčena
ve své tělesné integritě.
K uzákonění povinnosti v § 2, odst.
2 bylo by nesporně došlo při nové úpravě
civilního řízení soudního.
Když už tato povinnost byla zavedena v době nesvobody,
nebylo by vhodné čekati, až bude možno
provést novou kodifikaci procesních předpisů,
neboť obnovení dřívějšího
stavu bylo by vlastně jakýmsi krokem zpět.
Jako nové ustanovení byl do § 2 vsunut odstavec
4, který souvisí se změnou, provedenou na
§ 4, vládního návrhu. Podle § 4
měl totiž zákon nabýti účinnosti
dnem 8. listopadu; t. j. dnem, kdy podle vyhlášky
ministra vnitra č. 34/1945 Sb. nabyl účinnosti
čl. 2 ústavního dekretu presidenta republiky
o obnovení právního pořádku.
To by tedy znamenalo, že by zákon měl t. zv.
zpětnou účinnost. Proti zpětné
účinnosti jsou zásadní námitky
teoretické i praktické a připustiti ji lze
jen tehdy, není-li skutečně jiného
vyhnutí. V projednávaném vládním
návrhu by u § 1 zpětná účinnost
celkem nevadila, protože tam jsou shrnuty předpisy
shodné s ustanovením § 6 nařízení
o přizpůsobení předpisů rodinného
práva ze dne 6. února 1944, říš.
zák. I, str. 80, kterých mohl soud užívat
i po 8. listopadu 1945. Jisté potíže by však
mohly vzniknout u § 2, pokud obsahuje ustanovení o
likvidaci sporů, které podle oživlých
ustanovení občanského práva po 7.
listopadu 1945 by nemohly býti zahájeny, resp. dále
vedeny. Není vyloučeno, že soudy takové
spory po 7. listopadu 1945 vyřídily způsobem,
jenž se odchyluje od navrhované úpravy a že
podobná vyřízení už nabyla moci
práva. Nebylo by jistě vhodné, aby v těchto
případech zpětná účinnost
navrhovaného zákona zasáhla i rozhodnutí
pravomocná. Na ochranu zájmů stran stačí
ustanovení, že po odmítnutí nebo zamítnutí
žaloby, která by vzhledem k odst. 2 nebo 3 byla měla
být dále projednávána, nebrání
nové žalobě námitka rei iudicatae a
že nové řízení bude moci využíti
výsledku řízení dosavadního.
Pokud odmítnutí nebo zamítnutí žaloby
není dosud v právní moci, užijí
předpisů odst. 2 nebo 3 stolice opravné.
Po tomto doplnění § 2 nemusí zákon
působit nazpět. Navrhuje se proto v § 4 čtrnáctidenní
vacatio legis.
Ústavně-právní výbor doporučuje,
aby prozatímní Národní shromáždění
vládní návrh přijalo v připojeném
znění.
Prozatímní Národní shromáždění
republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:
(1) Pro řízení ve sporech o popření
nebo o uznání manželského původu
dítěte platí zásada vyhledávací,
zejména v těchto směrech:
1. Prvý rok se nekoná;
2. soud vyšetří skutkový základ
sporu z úřední povinnosti úplně
a podle pravdy, nejsa ani co do skutečností ani
co do průvodních prostředků obmezen
na údaje a návrhy stran; o skutečnostech
stranami nepřednesených a o důkazech jimi
nenabídnutých, kterých se má užíti
z úřední povinnosti, buďtež však
strany slyšeny;
3. předpisy o právních následcích
pojících se k tomu, že se strana opominula
vyjádřiti o skutkových tvrzeních nebo
o listinách, neplatí; rovněž neplatí
předpisy o právních následcích
uznání žalobního nároku, vzdání
nebo doznání. Jaký význam má
soudní doznání, posoudí soud podle
§ 272 c. ř. s.;
4. nedostaví-li se jedna strana k jednání,
nenastanou zákonné následky zmeškání.
I když se ta neb ona strana k jednání nedostaví,
lze je provésti a v něm pokračovati. Bude-li
jednání odročeno, budiž k němu
obeslána i strana, která předchozí
rok zmeškala;
5. v odvolacím řízení mohou býti
uplatňovány skutečnosti a nabízeny
důkazy, které před soudem první stolice
nebyly předneseny. Zásady uvedené pod č.
2 a 3 platí i v řízení odvolacím.
Odvolací soud projedná a rozhodne spor, nejsa obmezen
odvolacími návrhy stran.
(2) Ve sporech o původ dítěte jsou, pokud
je toho třeba k zjištění původu,
strany, svědci, dítě, o jehož původ
jde, a uzná-li to soud za nezbytné, i jiné
osoby povinni podrobiti se vyšetření po stránce
dědičnosti, zvláště jsou povinni
trpěti odnětí krve k provedení krevní
zkoušky. Zdráhá-li se některá
z jmenovaných osob bez náležitých důvodů
tak učiniti, může býti užito přímého
donucení, zvláště může býti
nařízeno nucené předvedení
za účelem vyšetření. O důvodnosti
zdráhání rozhodne soud usnesením.
Proti usnesení, kterým soud prohlásí
zdráhání za bezdůvodné, může
podati rekurs ten, kdo má býti vyšetřen,
proti usnesení, kterým soud uzná zdráhání
za důvodné, může podati rekurs strana.
(3) Ustanovení o tom, proti komu se podává
žaloba, kterou se odporuje manželskému původu
dítěte, o soudní příslušnosti
a o řízení v těch to sporech platí
také pro spory o bezúčinnost legitimace dodatečným
sňatkem rodičů.
(1) Řízení v zahájených a dosud
pravomocně neskončených sporech o určení
pokrevního původu nemanželského dítěte,
jakož i v zahájených a dosud pravomocně
neskončených sporech o popření manželského
původu dítěte, v kterých podal žalobu
státní zástupce, soud, u kterého je
věc, usnesením zastaví; útraty se
navzájem zruší. Stejně platí
o řízení k popření manželského
původu dítěte, zahájeném po
jeho smrti na návrh státního zástupce.
(2) Do řízení v zahájených
a dosud pravomocně neskončených sporech o
popření manželského původu dítěte,
jakož i ve sporech o bezúčinnost legitimace
dodatečným sňatkem rodičů vstupuje
místo žalovaného dítěte opatrovník
k obhájení manželského původu
dítěte; ustanoví jej soud, u kterého
je věc.
(3) Žalobu o popření manželského
původu dítěte nelze ve sporech zahájených
před účinností tohoto zákona
a dosud pravomocně neskončených zamítnouti
proto, že nebyla dodržena popěrná lhůta
§ 158 obč. zák., byla-li žaloba podána
včas podle ustanovení platných v době
podání žaloby.
(4) Byla-li v době od 8. listopadu 1945 do dne, kdy nabude
účinnosti tento zákon, žaloba, na kterou
by se vztahoval odstavec 2 nebo 3, pravomocně odmítnuta
nebo zamítnuta, může žalobce do tří
měsíců od účinností
tohoto zákona podati žalobu novou. V řízení
o této žalobě může soud užíti
přiměřeně ustanovení §
412, odst. 2 c. ř. s.
Použivatelnost předpisů upravujících
věci, které upravuje tento zákon, se zrušuje.
Tento zákon nabývá účinnosti
14. dnem po vyhlášení a platí v zemích
České a Moravskoslezské; provede jej ministr
spravedlnosti.