Zákonem o hromadném poručenství, jehož návrh vláda podává, má vlastně býti sjednán právní základ pro stav, který ve skutečnosti již jest.

Instituce hromadného poručenství jest důsledkem vývoje, který se datuje od úpravy § 208 obč. zák., jak byla provedena I. dílčí novelou k obč. zákonu.

Podle § 108 obč. zák. poskytuje zákon všem osobám, jež nejsou pod otcovskou péčí, zvláštní ochrany pomocí poručníka nebo opatrovníka. Poručníky mají býti v prvé řadě osoby s poručencem spřízněné. Je patrno, že tato instituce poručenství nebyla vyhovující právě v těch případech, kdy jde o poručence bez příbuzenských vztahů, zejména o děti nemanželské nebo úplně opuštěné. Zde bylo převzetí úřadu poručenského přenecháno jen dobročinnosti obětavých jednotlivců a je pochopitelno, že zde vznikaly nedostatky, které nemohly býti lhostejné rostoucí péči o dítě.

Proto prvá dílčí novela k obč. zákonu upravila v § 208 obč. zák. instituci t. zv. hromadného poručenství, které mělo nastupovati tehdy, pokud by nebylo vhodných poručníků. Na základě § 208 obč. zák. bylo pak vydáno nařízení ze dne 4. června 1916, čís. 195 ř. z., kterým byli zavedeni t. zv. generální poručníci. Tato instituce se udržela řadu let, avšak současně se vyvíjela organisovaná péče o mládež, která zejména v orgánech okresní péče o mládež nalezla velmi účinný nástroj moderní péče o mládež opuštěnou.

Dne 16. prosince 1938 bylo pod čís. 334 Sb. zák. a nař. vydáno vládní nařízení o hromadném poručenství, kterým na základě zkušeností, jež byly mezitím získány, byla upravena otázka hromadného poručenství a úkoly nositelů hromadného poručenství byly rozšířeny a svěřeny okresním péčím o mládež, okresům a obcím. Na základě tohoto vládního nařízení byla pak instituce hromadného poručenství skutečně organisována a v praxi se dobře osvědčila.

Sluší zdůrazniti, že na vládním nařízení ze dne 16. prosince 1938, čís. 334 Sb. z. a n. bylo pracováno již před 30. zářím 1938, takže toto vládní nařízení jest vlastně výsledkem práce konané v duchu zásad československého právního řádu.

Jde však o úpravu otázek, které spadají pod pojem rodinného práva.

Podle ústavního dekretu presidenta republiky ze dne 3. srpna 1944, čís. 11 úřed. věstníku československého o obnovení právního pořádku jsou (čl. 2) z používání vyloučeny předpisy z doby nesvobody m. j. z oborů soudního práva osobního a rodinného. Doba nesvobody jest podle tohoto ústavního dekretu počítána ode dne 30. září 1938, takže vládní nařízení čís. 334/1938 spadá do doby nesvobody a proto podle striktního předpisu cit. ústavního dekretu pozbylo právní účinnosti, i když se svým obsahem nikterak nepříčí demokratickým zásadám právního řádu československého a i věcně vyhovuje svému účelu.

Jde však o to, aby nynější faktický stav v oboru hromadné poručenské péče měl základ zákonný, poněvadž by mohlo dojíti k určitým nepříznivým důsledkům pro poručence, kdyby právní postavení veřejných poručníků nemělo bezpečné základny. V tomto smyslu jde o úpravu značně naléhavou.

Vládní návrh přejímá vládní nařízení čís. 334/1938 Sb. z. a n. v jeho podstatě a pokud byla provedena určitá úprava, jest to úprava spíše textová a odpovídající přesnější systematice jednotlivých ustanovení.

Ústavně-právní výbor připojil k § 2, odst. 1 větu "pokud nejde o města statutární" a v témže odstavci za slova "mínění okresního národního výboru", vsunul o závorky "(okresní správní komise)". Rovněž k § 5 připojil větu "jde-li o město statutární, zemského národního výboru".

Tím ústavně-právní výbor chtěl upraviti zvláštní postavení měst statutárních, u nichž odpadá vyjádření okresního národního výboru v § 2 a u nichž jako nadřízený úřad v § 5 přichází v úvahu zemský národní výbor místo okresního národního výboru. V § 6 vsunul ústavně-právní výbor mezi slova "nebo je-li nutné, aby se hájila účinně práva a zájmy poručencovy" za slovo "je-li" slůvko "to", takže § 6 zní: "Soud ustanoví nositele hromadného poručenství poručníkem v těch případech, kdy není vhodné osoby, která by byla ochotna přijmouti poručenství, nebo je-li to nutné, aby se hájila účinně práva a zájmy poručencovy."

Jinak ústavně-právní výbor schválil vládní návrh beze změny.

Ústavně-právní výbor jest si vědom, že návrhem zákona o hromadném poručenství není řešen celý problém péče o dítě v jeho plném dosahu, neboť tu jde o problém značně rozsáhlý a nebylo by možno instituci hromadného poručenství ve skutečnosti již fungující ponechati bez právní úpravy po dobu, než bude možno upraviti zákonem celou otázku organisace péče o mládež, při kteréžto úpravě bude jistě vzat zvláštní zřetel na péči o sirotky po obětech nacistické persekuce a války.

Ústavně-právní výbor uvažoval o tom, zda by působnost zákona o hromadném poručenství neměla býti rozšířena na území Slovenska, avšak přihlédnuv k tomu, že ustanovení rodinného práva, z nichž instituce hromadného poručenství vlastně vyplývá, mají na Slovensku jinou zákonnou úpravu, než na území Čech a země Moravskoslezské a že i vývoj organisace poručenské péče na Slovensku byl jiný, došel k názoru, že rozšířiti automaticky účinnost zákona i na Slovensko by nebylo dobře možné. Vypracovati pak zákon, který by vyřešil celou materii, by si vyžádalo přece jen delší doby, takže by tím byla prodlužována právní mezera pro instituci hromadného poručenství, kterou nelze připustiti.

Ústavně-právní výbor pozastavil se nad tím, že zákon nabývá účinnosti dnem 8. listopadu 1945, tedy že jím jest přímo ze zákona vyslovena zpětná působnost. Ústavně-právní výbor považuje toto ustanovení za zcela výjimečné a diktované tím, že jest nutno sanovati dobu, kdy instituce hromadného poručenství byla bez právního základu, avšak zdůrazňuje, že zpětnost zákona považuje za výjimečnou, jíž jest se vystříhati.

Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno o důvodech tohoto zákona, doporučuje ústavně-právní výbor, aby vládní návrh zákona o hromadném poručenství (tisk čís. 21) s textovými doplňky v této zprávě uvedenými, byl schválen.

Prozatímní Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

Přednosta poručenského soudu (v tomto zákoně dále "soud") může pověřiti hromadným poručenstvím:

1. okresní péči o mládež pro obvod, na který se vztahuje její působnost, nebo

2. okres pro obvod soudu, nebyla-li úkoly hromadného poručenství pověřena okresní péče o mládež, nebo

3. obec pro obvod obce, nebyly-li úkoly hromadného poručenství pověřeny ani okresní péče o mládež ani okres.

(1) Návrh okresní péče o mládež nebo okresu nebo obce, aby byly pověřeny hromadným poručenstvím, předloží soud se svým návrhem presidentu krajského soudu k předběžnému schválení; jde-li o pověření obce, dotáže se president krajského soudu před rozhodnutím o schválení i na mínění okresního národního výboru (okresní správní komise), pokud nejde o města statutární.

(2) Schválení budiž odepřeno, nelze-li s jistotou očekávati, že navržená korporace bude plniti úkoly hromadného poručenství úspěšně.

Obce a okresy lze pověřiti hromadným poručenstvím jen, mají-li řádně vybavenou správu péče o mládež.

(1) Korporace (§ 1), která byla pověřena hromadným poručenstvím, je nositelem hromadného poručenství.

(2) Nositel hromadného poručenství vykonává je veřejnými poručníky.

Přednosta soudu může po schválení presidenta krajského soudu odníti nositeli hromadného poručenství pověření, vyžaduje-li to zájem poručenců; jde-li o obec, dotáže se president krajského soudu před schválením tohoto opatření na mínění okresního národního výboru, jde-li o město statutární, zemského národního výboru.

Soud ustanoví nositele hromadného poručenství poručníkem v těch případech, kdy není vhodné osoby, která by byla ochotna přijmouti poručenství, nebo je-li to nutné, aby se hájila účinně práva a zájmy poručencovy.

(1) K návrhu nositele hromadného poručenství může president krajského soudu, vyslechna přednostu soudu, naříditi, aby byl nositel pověřen poručenstvím nad všemi nemanželskými dětmi, které se v jeho obvodu narodí, dokud nebudou míti řádného zákonného zástupce.

(2) President krajského soudu dá takové pověření vyhlásiti v obvodu nositele hromadného poručenství způsobem v místě obvyklým, oznámí je zemskému národnímu výboru a ten zařídí, aby o něm byly vyrozuměny osoby a ústavy uvedené v odstavci 3.

(3) Porodní asistentky, porodní ústavy, nemocnice a podobné ústavy jsou povinny oznamovati nositelům hromadného poručenství narození nemanželských dětí do 24 hodin.

(1) Soud může nositele hromadného poručenství ustanoviti též jen spoluporučníkem.

(2) Jsou-li pro to zvláštní důvody, zvláště že poručník nemůže řádně obstarati jednotlivé úkony, může soud přenésti na nositele hromadného poručenství i jen jednotlivá práva a povinnosti poručníkovy, zejména dozor, vymáhání výživného nebo podpor, zjištění bydliště nebo pobytu nemanželského otce, vyhledávání příbuzných a vyšetřování státní nebo domovské příslušnosti.

(3) Nositel hromadného poručenství může býti podle potřeby ustanovován i opatrovníkem nezletilého pro úkon.

Nositel hromadného poručenství musí dbáti, aby každý nezletilec měl zákonného zástupce. K příkazu soudu je povinen konati vyhledávání, jehož je třeba ke zřízení poručenství a k ustanovení způsobilého poručníka, a předložiti návrhy soudu co nejdříve. Náleží mu vykonávati i neodkladné úkony poručníkovy, dokud poručník nemůže začíti svou činnost.

(1) Nositel hromadného poručenství dohlíží na činnost poručníků a opatrovníků nezletilých svého obvodu; dohlíží i na to, aby nezletilci pod otcovskou mocí nebyli zanedbáváni ve výživě a výchově a aby jejich jmění nebylo ohroženo nepořádnou správou.

(2) Nositel hromadného poručenství si vyžádá pomoc orgánů veřejné správy, jde-li o důležitý zájem soudního chráněnce, zejména o jeho výživu, výchovu a zdravotní stav.

(1) Nositel hromadného poručenství ustanoví veřejnými poručníky osoby, které jsou plně způsobilé k poručenství a o kterých možno podle jejich vzdělání, zaměstnání a životních zkušeností očekávati, že budou úkoly veřejného poručníka úspěšně plniti. Přijetí funkce veřejného poručníka je dobrovolné.

(2) K ustanovení veřejného poručníka je třeba souhlasu soudu, v jehož obvodu nositel hromadného poručenství působí.

(3) Proti rozhodnutí, kterým byl souhlas odepřen, může podati nositel hromadného poručenství ve lhůtě 15 dnů od doručení stížnost k presidentu krajského soudu; ten rozhodne s konečnou platností.

(4) Je-li veřejných poručníků několik, budiž působnost mezi ně rozdělena způsobem, který určí nositel hromadného poručenství v dohodě se soudem.

(5) Ustanovení veřejného poručníka bude uveřejněno nositelem hromadného poručenství v úředním listě a podle potřeby i v jiných listech a k jeho návrhu vyhlášeno soudem na soudní desce.

(1) Veřejný poručník vykoná u soudu slib, že bude řádně plniti úkoly uložené mu právními předpisy. Slib tento platí i jako slib podle § 205 občanského zákoníka.

(2) Vykonání slibu budiž soudem potvrzeno na legitimaci (§ 13).

(1) Při svém ustanovení obdrží veřejný poručník od nositele hromadného poručenství legitimaci, kterou se podle potřeby prokáže při výkonu své funkce, poučení o právech a povinnostech poručníkových a poučení pro výkon úkolů veřejného poručníka, uvedených v §§ 15 až 22. Legitimaci je povinen při zániku své funkce nositeli vrátiti.

(2) Vykonávaje své povinnosti je veřejný poručník chráněn podle ustanovení trestního zákona, daných k ochraně orgánů veřejné moci.

Při výkonu poručenství a spoluporučenství, jednotlivých úkonů poručenských a opatrovnictví nezletilého pro úkon, které byly svěřeny nositeli hromadného poručenství (§§ 6 až 8), řídí se veřejný poručník předpisy platnými pro poručníky a opatrovníky.

Veřejnému poručníku náleží spolupůsobiti při uplatňování nároků matčiných podle §§ 167 a 168 občanského zákoníka.

(1) Veřejný poručník je povinen poručence svého obvodu občas navštěvovati a přesvědčiti se při tom o jejich osobních a majetkových poměrech. Dbá, aby poručníci plnili své povinnosti a aby nepřekročovali svá oprávnění, nýbrž se v případech zákonem určených dožadovali souhlasu soudu.

(2) Shledá-li veřejný poručník, že poručníci zanedbávají své povinnosti, oznámí to soudu, je-li třeba, aby soud ihned zakročil; jinak upozorní zákonného zástupce na závady a dohlédne, aby došlo včas k nápravě.

(1) Veřejný poručník je poradcem poručníků pro výkon jejich úřadu a pro styk se soudy nebo úřady.

(2) Nemajetným nezletilcům a jejich zákonným zástupcům pomáhá při sepisování podání, jich předkládání soudům nebo úřadům, při opatřování dokladů a pod.; za tuto činnost nesmí ani žádati ani přijmouti odměnu. Prostředkuje peněžní a jiné věcné výpomoci pro nemajetné nezletilce a umisťování nezletilců do cizí péče nebo do léčebných a jiných ústavů.

Veřejný poručník je povinen zjišťovati případy, kdy jsou nezletilci vydáni mravní zkáze, kdy se rodiče nebo zákonní zástupci nestarají o jich výživu nebo výchovu, kdy je jmění nezletilců ohroženo nepořádnou správou nebo kdy se rodiče, zákonní zástupci nebo jiné osoby žijící s nezletilcem ve společné domácnosti dopouštějí činů, které mohou míti naň nepříznivý vliv, a dávají tím důvod k zakročení; zjištěné závady buďtež oznámeny soudu.

(1) Veřejný poručník je povinen dbáti toho, aby se nezletilcům svěřeným jeho péči nebo dozoru dostalo potřebné sociální a zdravotní péče.

(2) Dohlédne zvláště, zda mají zapotřebí lékařského ošetření, po případě pravidelného lékařského dozoru a učiní potřebné opatření.

(3) Je-li toho třeba, zvláště ke zjišťování příčin nedostatečných výsledků výchovy a nepříznivého zdravotního stavu a k vyšetřovaní prostředí, v kterém dítě žije, použije veřejný poručník pomoci poraden pro matky a děti, škol, zdravotních, výzkumných a podobných ústavů a jiných zařízení péče o mládež.

Veřejní poručníci nejsou oprávněni přijímati při výkonu své funkce peníze ani cenné papíry pro své svěřence, jejich rodiče nebo pěstouny. K tomu je oprávněn jedině nositel hromadného poručenství a ten hodnoty vyúčtuje.

Styk veřejného poručníka se soudem je přímý a podle povahy věci ústní nebo písemný. Veřejný poručník je oprávněn nahlížeti do poručenských a opatrovnických spisů a činiti z nich opisy nebo výpisy.

K příkazu soudu podává veřejný poručník o osobních a majetkových poměrech nezletilců svěřených jeho dozoru jednotlivé nebo pravidelné písemné zprávy; jinak je povinen zachovati o nich naprostou mlčenlivost.

Ten, u koho jsou umístěni nezletilci svěření péči nebo dozoru veřejného poručníka, je povinen dáti mu žádaná vysvětlení, dovoliti přístup k těmto nezletilcům a prohlídku místností pro ně určených a je na jeho vybídnutí předvésti k soudu, k úřadu nebo k lékaři.

Tam, kde je podle povahy případu toho potřebí, dohodnou se veřejní poručníci o postupu s dozorčími důvěrníky vykonávajícími dozor podle předpisů o ochraně dětí v cizí péči a dětí nemanželských. Také nositel hromadného poručenství dohlíží, aby opatření veřejných poručníků byla v souladu s opatřeními dozorčích důvěrníků.

Je-li nositel hromadného poručenství zároveň pomocným zařízením pro soudní péči o mládež, možno veřejných poručníků užíti i k předepsanému spolupůsobení v trestním soudnictví nad mládeží.

(1) Neodstraní-li nositel hromadného poručenství závady, jichž nápravy se domáhá ten, kdo se pokládá za stižena postupem veřejného poručníka, lze podati stížnost k soudu.

(2) Soud může, nevyčkávaje stížnosti, k návrhu nebo z moci úřední změniti opatření veřejného poručníka nebo nositele hromadného poručenství nebo až do svého rozhodnutí výkon opatření zastaviti.

Soud je povinen odstraňovati závady v činnosti veřejných poručníků jich vhodným poučováním a přesvědčovati se, zda svědomitě plní své povinnosti. Shledá-li závady, upozorní na ně nositelé hromadného poručenství, a není-li zjednána náprava, zemské ústředí péče o mládež, jde-li o okresní péči o mládež, anebo nadřízený dozorčí orgán, jde-li o svazek územní správy.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem 8. listopadu 1945 a platí v zemích České a Moravskoslezské; provede jej ministr spravedlnosti v dohodě se zúčastněnými ministry.