Prozatímní Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

Ženy, jež dobrovolně vstoupily do československé branné moci, byly do ní zařaděny k vykonání vojenské služby a tuto službu konaly a po případě konají, staly se dnem svého dobrovolného vstupu příslušnicemi československé branné moci.

(1) Po dobu vykonávání vojenské služby v československé branné moci příslušejí jim vojenské náležitosti a jiná práva podle předpisů platných pro vojenské osoby v činné vojenské službě.

(2) Až do svého propuštění z činné vojenské služby podléhají veškerým československým vojenským služebním, kázeňským a kárným předpisům, jakož i vojenské trestní soudní pravomoci.

(1) Jejich povinnosti podle §§ 1 a 2 končí dnem propuštění z činné vojenské služby. O propuštění rozhodne ministr národní obrany na jejich žádost nebo z úřední moci.

(2) Po propuštění přísluší jim nárok na zaopatřovací platy podle předpisů platných pro vojenské osoby v záloze, a to ženám, které dosáhly hodnosti vojenského gážisty, podle předpisů platných pro vojenské gážisty v záloze, ostatním ženám pak podle předpisů platných pro válečné poškozence.

(3) Nárok na zaopatření přísluší rovněž státně spolehlivým pozůstalým po těch příslušnicích československé branné moci, které pro poruchu svého zdraví (těla), utrpěnou za činné vojenské služby a z příčin souvisejících s vykonáváním této služby, zemřely anebo po svém propuštění zemrou, není-li tu osoby, která má zákonnou povinnost pozůstalé vyživovati a zaopatřiti, a jest s to tak učinit.

(4) ženy propuštěné z československé branné moci jsou oprávněny používati hodností nabytých v činné vojenské službě jako čestných a nositi předepsaný vojenský stejnokroj za podmínek platných pro vojenské osoby mimo činnou službu. Ministr národní obrany může z důležitých příčin vysloviti ztrátu tohoto oprávnění.

Tímto zákonem nejsou dotčena práva, jichž nabyla příslušnice československé branné moci v zahraničí po svém propuštění anebo pozůstalí po nich podle dekretu presidenta republiky ze dne 10. května 1944, č. 5 Úř. věst. čsl. č. 2/44 o postavení žen v československých vojenských jednotkách.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem 6. října 1944; provede jej ministr národní obrany v dohodě se zúčastněnými ministry.

Ústavní listina vyslovuje v § 106 zásadu právní rovnosti pohlaví, přesto však žena nebyla branným zákonem (novela čís. 53/1327 Sb.) uznána za způsobilou k branné povinnosti. Ve válečných letech 1939 až 1945 se v zahraničním boji i v domácím odboji a v květnovém povstání ukázal býti tento předpoklad neodůvodněným. Bylo by tedy nespravedlivé upírati ženám způsobilost sdíleti s muži boj za svobodu svého státu a národa. Bylo by to snižováním jejich skutečných zásluh a podílu v aktivním i pasivním boji proti německým okupantům. Památka přečetných padlých, popravených a umučených žen nás k tomu zavazuje. Tento zákon, jak již patrno z jeho označení, nemá však řešiti otázku branné povinnosti žen. To je přenecháno nové koncepci branného zákona. V zákoně jde toliko o prozatímní právní úpravu vojenské služby žen, které vojenskou službu konaly, po případě konají.

Právním předchůdcem tohoto zákona jest dekret presidenta republiky ze dne 15. května 1944 o postavení žen v československých vojenských jednotkách, který prorazil zásadu nezpůsobilosti žen k vojenské službě. Dekret prohlásil ženy československé státní příslušnosti zařaděné do čs. vojenských jednotek k výkonu vojenské služby po dobu války, za příslušnice čs. branné moci v zahraničí. Jejich aktivní náležitosti resp. zaopatřovací platy pro ně a jejich rodinné příslušníky a pozůstalé byly dekretem upraveny podle dohody s vládou státu, na jehož území vojenské jednotky byly postaveny. Po návratu do republiky mělo se jim dostati zaopatřovacích platů podle předpisů platných pro vojenské osoby v záloze, povolané za války do činné služby vojenské. Ohledně jejich povinností a podřízenosti je dekret postavil na roveň osobám povolaným k osobním úkonům podle § 73, odst. 1 a 2 a § 130 zákona č. 131/36 Sb. o obraně státu. Dekret nabyl účinnosti dnem 27. září 1941.

Analogické použití citovaných ustanovení zákona o obraně státu není v souladu se smyslem a určením jich ve srovnání se skutečně vykonávanou vojenskou službou žen v čsl. branné moci v zahraničí. I když tu jakási obdobnost jest, jsou přece jen značné rozdíly mezi osobními úkony a činnou vojenskou službou, při čemž nelze srovnávat povahu, obsah a event. nebezpečenost služeb. Rozdíl vystupuje tu markantně zejména v § 73 zákona o obraně státu, který podřizuje vojenským velitelům (voj. úřadům) osoby, povolané k osobním úkonům při armádě v poli, po každé stránce jako ostatní příslušníky branné moci. Ženy byly však příslušnicemi branné moci, i když nekonaly právě vojenskou službu při armádě v poli. Z toho jest usuzovati, že § 1 citovaného dekretu z 15. 5. 1944 změnil ustanovení § 73, odst. 1 a 2 zákona o obraně státu v tom směru, že ženy zařazené do čs. branné moci podléhají po každé stránce vojenským velitelstvím resp. úřadům jako ostatní příslušníci branné moci, i když vojenskou službu nevykonávají v poli. Důsledek toho se pak logicky a nezbytně musí projevit v § 130 zákona o obraně státu a ženy zařazené do čs. branné moci podléhají kázeňské i vojenské soudní pravomoci za všech okolností, nejen za podmínek § 130 (1) zák. o obraně státu.

Ze srovnání cit. ustanovení zákona o obraně státu s faktem zařazení žen do čs. branné moci a výkonu vojenské služby na podkladě dekretu z 15. 5. 1944 vyplývá, že zákonná ustanovení zákona o obraně státu nemohou se stát právním podkladem vojenské služby žen. Jest nesporné, že zákon o obraně státu neměl vůbec na mysli v ustanoveních o osobních úkonech vojenskou službu žen. V § 73 (3) cit. zák. naopak výslovně zdůrazňuje, že osoby povolané k osobním úkonům nelze přidržovati k vykonávání vlastní služby vojenské. Použití zákona per analogiam není za těchto okolností přípustné.

Právní úprava vojenské služby žen však ani nevyžaduje takového postupu. Bylo již uvedeno, že dekret presidenta republiky z 15. 5. 1944 prorazil zásadu nezpůsobilosti žen k vojenské službě, a tím dočasně suspendoval zásadu uvedenou v § 2 (2) branného zákona - ve znění vyhlášky ministra NO čís. 30/1934 Sb. - že branná povinnost se vztahuje na čs. státní příslušníky mužského pohlaví. Na tuto dočasnou suspensi navazuje nynější zákon, jehož účelem jest dáti právní základ jen faktickým důsledkům vzniklým dekretem z 15. 5. 1944 až do doby definitivní legislativní úpravy otázky branné povinnosti žen. Za tohoto stavu, kdy ustanovení branného zákona o omezení vykonávání vojenské služby na muže pozbylo, resp. pozbude právní účinnosti, stávají se příslušnice branné moci vojenskými osobami a proto není důvodu, aby se na takové ženy nevztahovala všechna práva i povinnosti stejně jako na ostatní vojenské osoby.

K jednotlivým ustanovením této osnovy se poznamenává

Podle § 14 br. zák. se počíná branná povinnost dnem zařadění do branné moci. Tímto dnem se stává zařaděný příslušníkem branné moci (vojenskou osobou). Dnem dobrovolného vstupu nastává rovněž branná povinnost, tedy den dobrovolného vstupu jest totožný se dnem zařadění - § 12 br. zák.

§ 2 (1) nepotřebuje bližšího vysvětlení.

Vojenská trestní soudní pravomoc zahrnuje především v § 11 voj. tr. řádu všechny vojenské osoby v činné vojenské službě. Ježto ženy zařazené do branné moci jsou eo ipso prohlášeny za vojenské osoby v činné službě, není zákonné překážky, aby byly podřízeny také vojenské trestní soudní pravomoci, aniž je třeba použíti analogických ustanovení zákona o obraně státu.

Osnova nevymezuje trvání vojenské služby žen, o které tu jde. To se ponechává definitivnímu legislativnímu vyřešení otázky branné povinnosti, event. dobrovolné vojenské služby žen. V konkretních případech přenechává zákon ministru národní obrany rozhodnouti o propuštění. Důvodem k propuštění bude především žádost vojenské příslušnice, může jím však býti též superarbitrační anebo kárný nález ev. odsuzující rozsudek vojenského soudu anebo jiné důležité důvody, jako ztráta čsl. státního občanství vdáním za cizího státního příslušníka, návrh příslušného vojenského velitele a pod.

Zákonem jest přiznán vojenským příslušnicím propuštěným z branné moci nárok na zaopatřovací platy v případě poruchy (poškození) zdraví, zjištěné superarbitračním řízením, a to podle předpisů platných pro vojenské osoby v záloze. Tyto předpisy jsou shodné s předpisy, jichž bylo použito k zaopatření osob povolaných k osobním úkonům (důvodová zpráva k § 73 zák. o obraně státu) podle toho, mají-li ženy hodnost gážisty nebo osoby mužstva.

Zaopatřovací platy příslušejí i pozůstalým po té ženě, která z příčin souvisejících s vykonáváním vojenské služby zemřela, ať již ještě za vojenské služby nebo po svém propuštění. Nárok na zaopatřovací platy nemají ovšem ti pozůstalí, kteří mají nárok vůči jiné osobě na plnění zákonné vyživovací nebo zaopatřovací povinnosti (nedospělé děti) a je-li tato osoba (otec a j.) schopna tuto-povinnost plnit. Nárok rovněž nemají rodinní příslušníci státně nespolehliví ve smyslu platných ustanovení.

Na rozdíl od mužů přestávají býti ženy, na něž se zákon vztahuje, příslušnicemi branné moci dnem propuštění. V ocenění jejich účasti na osvobozovacích bojích ponechává se jim výjimečně oprávnění používati hodností, nabytých v činné službě, ale jen jako čestných. Rovněž jsou oprávněny nositi předepsaný vojenský stejnokroj. K vyvarování zneužití toho jest nošení stejnokroje vázáno podmínkami platnými pro vojenské osoby mimo činnou službu, při čemž se však nečiní rozdílu, jde-li o gážistu či ženu bez hodnosti. ev. s hodností osob mužstva.

Kdyby se stalo, že by žena přece zneužívala své čestné hodnosti a práva nositi stejnokroj způsobem, ohrožujícím dobrou pověst čs. branné moci, může ministr národní obrany vysloviti ztrátu těchto oprávnění.

Na ženy, které byly propuštěny ještě před účinností tohoto zákona, nebo které před touto dobou zemřely, vztahuje se dekret presidenta republiky ze dne 15. května 1944, č. 5 úř. věst. čsl. č. 2/44, a to zejména § 2, odst. 2 obsahující ustanovení o zaopatřovacích platech jim anebo jejich pozůstalým. Republikace tohoto dekretu byla zařízena.

Vojenské jednotky čs. branné moci v zahraničí vstoupily na území ČSR již v říjnu 1944 a proto vzhledem k místně omezené platnosti dekretu z 15. 5. 1944 - pro čs. armádu v zahraničí - jest nutné, aby ustanovení tohoto zákona nabyla zpětné účinnosti. Dekret z 15. 5. 1944 zůstává však v platnosti, ježto podle jeho ustanovení v § 2, odst. 2 byla upravena práva na zaopatřovací platy ženám (ev. pozůstalým), které byly ještě v zahraničí před navrhovanou účinností tohoto zákona (6. 10. 1944) propuštěny nebo zemřely (padly).