Prozatímní Národní shromáždění
republiky československé usneslo se na tomto zákoně:
Pracovní poměry zaměstnanců nastoupivších
v roce 1945 presenční službu nebo vojenský
výcvik příslušníků náhradní
zálohy zůstávají zachovány
a platí o nich obdobně ustanovení zákona
ze dne 31. března 1925, č. 61 Sb., o zachování
pracovních (služebních) poměrů
po dobu cvičení ve zbrani (cvičení
služebních), s výjimkou ustanovení §
2, odst. 1, § 4, odst. 2 a § 5, věty třetí
a čtvrté.
(1) Zaměstnanci nemají v době, kdy vykonávají
presenční službu (vojenský výcvik)
nároku na dovolenou; doba presenční služby
(vojenského, výcviku) se však započítává
do doby rozhodné pro vznik nároku na dovolenou a
její výměru.
(2) Nastoupením presenční služby (vojenského
výcviku) není dotčen nárok na dovolenou
za rok 1945; pokud této dovolené nemohlo býti
plně využito do nastoupení presenční
služby (vojenského výcviku), přísluší
za ni, po případě za její část,
náhrada v penězích:
Zaměstnancům uvedeným v § 1 přísluší
při nastoupení presenční služby
(vojenského výcviku) vedle mzdy (platu), na kterou
mají nárok podle platných předpisů
nebo ujednáni, ještě mzda (plat) po dobu jednoho
týdne.
Předpisy a ujednání pro zaměstnance
příznivější zůstávají
nedotčeny.
Tento zákon nabývá účinnosti
dnem 1. října 1945; provede jej ministr ochrany
práce a sociální péče v dohodě
se zúčastněnými ministry.
Navržená osnova je právním předpisem,
který prozatímně upravuje pracovní
poměry osob nastoupivších v roce 1945 presenční
službu (vojenský výcvik) do té doby,
než bude projednána připravovaná všeobecná
osnova o pracovních poměrech osob, po dobu vojenské
služby, o započítání vojenské
služby a o úpravě nároku osob konajících
vojenskou službu ze sociálního pojištění.
Doba nástupu presenční služby (vojenského
výcviku) však počala již dnem 1. října
1945 a proto je nutno vydati předpis dočasný,
který by zbavil nastoupivší brance obav o zajištění
existence jejich pracovního poměru do té
doby než bude provedena úprava všeobecná.
Vzhledem k tomu přejímá osnova ustanovení
zákona č. 01/1925 Sb. s některými
odchylkami. Osnova přináší v zájmu
branné morálky nejen prospěch zaměstnancům,
ale i závodům, které při stávajícím
nedostatku pracovních sil budou míti jistotu, že
po skončení presenční služby
se jejich zaměstnanci vrátí na svá
dosavadní pracovní místa.
Vyloučení § 2, odst. 1. zák. č.
61/1945 Sb. plyne z účelu osnovy zachovati pracovní
poměry všech branců bez ohledu na dobu
trvání jejich pracovního poměru. Vyloučení
§ 4, odst. 2 cit. zákona, případně
nová úprava dovolené, vyplývá
z rozdílnosti délky presenční služby
proti délce cvičení ve zbrani. Vyloučení
§ 5, věty třetí a čtvrté
cit. zákona je dáno nutností stanoviti důsledně
také pro zaměstnance povinnost vrátiti se
do dřívějšího zaměstnání
a zajistiti tak závodům návrat jejich zaměstnanců.
Dosud platné vlád. nařízení
č. 33/1942 Sb. nemá ustanovení o započtení
presenční služby do doby rozhodné pro
nárok a výměru dovolené. Vyloučení
nároku na dovolenou v době výkonu presenční
služby je dáno účelem dovoleně.
V roce 1945 však mnoho zaměstnanců buď
z důvodů vyvolaných mimořádnými
poměry nevyužilo dovolené nebo nezískalo
čekací dobu a proto bylo nutno jejich nároky
výslovně určiti.
Toto ustanovení unifikuje platný předpis
§ 1154 b), odst. 1 o. z. o., který podle soudní
judikatury se vztahuje i na osoby povolané k činné
vojenské službě jak za mobilisace, tak i mimo
případ mobilisace (Sb. n. s. 2698/23, Sb. ž.
s. 54, Kol. 80/1925) a vyrovnává rozdíl mezi
dělníky a soukromými zaměstnanci (§
22, odst. 2, z. k. č. 154/1934 Sb.). Doba vojenského
výcviku se tu považuje za dobu rovnocennou presenční
službě, takže vylučuje použití
§ 2; odst. 2, zák. č: 154/1934 Sb. pro brance
konající vojenský výcvik.
Vedle ujednání jde tu zejména o některá
odchylná ustanovení platná pro veřejné
zaměstnance.