Prozatímní Národní shromáždění
republiky Československé usneslo se na tomto záhoně.:
(1) Pro řízení ve sporech o popření
nebo o uznání manželského původu
dítěte platí zásada vyhledávací,
zejména v těchto směrech;
1. Prvý rok se nekoná;
2. soud vyšetří skutkový základ
sporu z úřední povinnosti úplně
a podle pravdy, nejsa ani co do skutečností ani
co do průvodních prostředků obmezen
na údaje a návrhy stran; o skutečnostech
stranami nepřednesených a o důkazech jimi
nenabídnutých, kterých se má užíti
z úřední povinnosti, buďtež však
strany slyšeny;
3. předpisy o právních následcích
pojících se k tornu, že se strana opominula
vyjádřiti o skutkových tvrzeních nebo
o listinách, neplatí; rovněž neplatí
předpisy o právních následcích
uznání žalobního nároku vzdání
nebo doznání. Jaký význam má
soudní doznání; posoudí soud podle
§ 272 c. ř. s.;
4. nedostaví-li se jedna strana k jednání,
nenastanou zákonné následky zmeškání.
I když se ta neb ona strana k jednání nedostaví,
lze je provésti a v něm pokračovati. Bude-li
jednání odročeno, budiž k němu
obeslána i strana, která předchozí
rok zmeškala;
5. v odvolacím řízení mohou býti
uplatňovány skutečnosti a nabízeny
důkazy, které před soudem první stolice
nebyly předneseny. Zásady uvedené pod č.
2 a 3 platí i v řízení odvolacím.
Odvolací soud projedná a rozhodne spor, nejsa obmezen
odvolacími návrhy stran.
(2) Ve sporech z rodinného práva jsou strany, svědci,
dítě, o jehož původ jde, a uzná-li
to soud za nezbytné, i jiné osoby povinni, pokud
je toho třeba k zjištění původu,
podrobiti se vyšetření po stránce dědičnosti,
zvláště jsou povinni trpěti odnětí
krve k provedení krevní zkoušky. Zdráhá-li
se některá z jmenovaných osob bez náležitých
důvodů tak učinit, může býti
užito přímého donucení, zvláště
může býti nařízeno nucené
předvedení za účelem vyšetření.
O důvodnosti zdráhání rozhodne soud
usnesením. Proti usnesení, kterým soud prohlásí
zdráhání za bezdůvodné, může
podati rekurs ten, kdo má býti vyšetřen,
proti usnesení, kterým soud uzná zdráhání
za důvodné, může podati rekurs strana.
(3) Ustanovení o tom, proti komu se podává
žaloba, kterou se odporuje manželskému původu
dítěte, o soudní příslušnosti
a o řízení v těchto sporech, platí
také pro spory o bezúčinnost legitimace dodatečným
sňatkem rodičů.
(1) Řízení v zahájených a dosud
pravomocně neskončených sporech o určení
pokrevního původu nemanželského dítěte,
jakož i v zahájených a dosud pravomocně
neskončených sporech o popření manželského
původu dítěte, v kterých podal žalobu
státní zástupce, soud, u kterého je
věc, usnesením zastaví; útraty se
navzájem zruší. Stejně platí
o řízení k pozření manželského
původu dítěte, zahájeném po
jeho smrti na návrh státního zástupce.
(2) Do řízení v zahájených
a dosud pravomocně neskončených sporech o
popření manželského původu dítěte,
jakož i ve sporech o bezúčinnost legitimace
dodatečným sňatkem rodičů vstupuje
místo žalovaného dítěte opatrovník
k obhájení manželského původu
dítěte; ustanoví jej soud, u kterého
je věc.
(3) Žalobu o popření manželského
původu dítěte nelze ve sporech zahájených
před účinností tohoto zákona
a dosud pravomocně neskončených zamítnouti
proto, že nebyla dodržena popěrná lhůta
§ 158 obč. zák., byla-li žaloba podána
včas podle ustanovení platných v době
podání žaloby.
Použivatelnost předpisů upravujících
věci, které upravuje tento zákon, se zrušuje.
Tento zákon nabývá účinnosti
dnem. 8. listopadu 1945 a platí v zemích České
a Moravskoslezské; provede jej ministr spravedlnosti.
Podle čl. 1, odst. 2 ústavního dekretu presidenta
republiky ze dne 3. srpna 1944 o obnovení právního
pořádku č. 30/1945 Sb. nejsou předpisy
vydané v oblasti československého právního
řádu v době nesvobody součástí
československého právního řádu.
Ustanovení čl. 2, odst. 1 pak sice po přechodnou
dobu, jejíž uplynutí ustanoví zákon
(čl. 2, odst. 2), přikazuje užívati
i oněch předpisů z doby nesvobody, které
se nepříčí svým obsahem znění
nebo demokratickým zásadám československé
ústavy (ústavní listiny, jejích součástek
a zákonů ji měnících a doplňujících,
vydaných do 29. září 1938), vylučuje
však z užívání předpisy
z oborů soudního práva trestního,
soudního řízení trestního,
práva osobního s práva rodinného,
pokud pocházejí z doby nesvobody.
Předpisy z oboru rodinného práva, Vydanými
v době nesvobody, jsou nepochybně i předpisy
nařízení o přizpůsobení
předpisů rodinného prává ze
dne 6. února 1943, Říš. zák.
I, str. 80, Věst. ř. prot. str. 19, pokud jimi byla
změněna ustanovení občanského
zákoníka o domněnce manželského
zrození (§ 138), o domněnce nemanželského
původu (§ 155, odst. 2, § 163), dále o
legitimaci k popření manželského původu
a o podmínkách a způsobu tohoto popírání
[§§ 156 až 159 a)]. Podle ústavního
dekretu o obnovení právního pořádku
nebude tedy už možno užívat předpisů
§§ 3 až 5 cit. nařízení o
přizpůsobení předpisů rodinného
práva a místo nich obživnou zase původní
ustanovení občanského zákoníka,
platná před cit. nařízením.
Nařízení o přizpůsobení
předpisů rodinného práva obsahuje
však vedle toho i některé předpisy další.
Nehledíc k ustanovením § 7, odst. 3 a 4, která
u nás nebyla praktická, a k ustanovením přechodným
(§ § 8 a násl.), která pozbyla významu,
jsou to ustanovení povahy procesní, zař oděná
v § 6 a § 7, odst. 1 a cit. nařízení.
Ona z nich, která pro řízení ve sporech
o rodový původ reklamují platnost zásady
vyhledávací nebo poskytují právní
podklad k vynucení odnětí krve za účelem
vyšetření po stránce dědičnosti,
byla obsažena již ve vládním nařízení
ze dne 7. května 1941, č. 180 Sb., které
bylo pak až na nepatrné výjimky zrušeno
vládním nařízením ze dne 2,
března 1943, č. 61 Sb. (zrušena byla tehdy
i jeho ustanovení o žalobách na určení
pokrevního původu).
Situace je dnes tedy taková, že v oboru látky
upravené nařízením o přizpůsobení
předpisu rodinného práva platí stará
ustanovení občanského zákoníka
o odporování manželskému původu
dítěte, ale vedle toho z nařízení
o přizpůsobení předpisů rodinného
práva se zřetelem na čl. 2, odst. 1 ústavního
dekretu o obnovení právního pořádku
zatím i ony předpisy povahy procesní, které
nelze přímo podřaditi pod pojem předpisů
rodinného práva a které se nepříčí
svým obsahem znění nebo demokratickým
zásadám naší ústavy. Mezi hmotněprávními
a formálněprávními předpisy
nařízení o přizpůsobení
předpisů rodinného práva je tu asi
obdobný poměr jako mezi hmotněprávními
předpisy občanského zákoníka
o rozvodu a rozluce na jedné a předpisy dvorského
dekretu ze dne 23. srpna 1819, č. 1595 sb. zák.
soud., a ministerského nařízení ze
dne 9. prosince 1897, č. 283 ř. z., o řízení
ve sporech manželských, na druhé straně.
S vyhledávací zásadou ve sporech o rodový
původ počítal již vládní
návrh jednotného civilního řádu
soudního, který byl předložen v roce
1937 Národnímu shromážděni, a
je třeba učiniti opatření, aby tato
zásada platila bez přerušení až
do uzákonění řečeného
návrhu i potom, až již nebude lze s hlediska
čl. 2 ústavního dekretu o obnovení
právního pořádku vůbec užívati
příslušných ustanovení nařízení
o přizpůsobení předpisů rodinného
práva. Proto, přítomná osnova - podobně
jako vl. pař. č. 180/1941 Sb., které je ovšem
také normou z doby nesvobody - anticipací ustanovení
vládního návrhu jednotného civilního
řádu soudního zavádí pro spory
o uznání a popření manželského
původu vyhledávací zásadu. Zároveň
však dává osnova z důvodů účelnosti
po vzoru vládního nařízení
č. 180/1941 Sb. soudu právo vynutiti ve perech z
rodinného práva vůbec provedení potřebných
důkazů k vyšetření dědičnosti,
zvláště provedení krevní zkoušky.
S účastí státního zástupce
na řízen,'_ ve sporech, o které jde, však
osnova nepočítá,.protože určení
rodového původu má sice důležitý
význam, není však na něm veřejný
zájem do té míry, aby do řízení
musil být vždy zapojen veřejný orgán,
jehož vlastním oborem působnosti je jiná
právní oblast.
Ustanovení § 1, odst. 1, pokud mluví o sporech
o uznání a popření manželského
původu dítěte, má zachytiti netoliko
spory podle §§ 158 a 159 obč. zák., nýbrž
i spory, kterými má býti najisto postaveno,
že dítě je manželské, třebas
se narodilo před 180. dnem od uzavření sňatku
a manžel odporoval jeho manželskému původu
podle § 156 obč. zák., nebo třebas se
narodilo po uplynutí 300 dnů po smrti manžela
nebo po rozluce (§ 138 obč. zák.) nebo po rozvodu
(dvorský dekret ze dne 15. června 1835, č.
39 sb. zák. soud.). Ale patří sem i spory,
zda nastala t. zv. legitimace ex lege podle § 160 obč.
zák., t. j. zvláště spory, kterými
se uplatňuje, že dítě by nebylo možno
považovati za manželské, ani kdyby pocházelo
z manželství, které by nebylo postiženo
vadami uvedenými v § 160 obč. zák.;
pokud se však některé otázky t. zv.
legitimace ex lege dosud vyřizovaly řízením
nesporným (srv. čl. XVI, odst. 2 uvozovacího
zákona k jurisdikční normě), nenastane
změna. Konečně náleží
pod § 1, odst. 1 i spory, kterými se manželský
původ dítěte popírá nepřímo
tím, že se tvrdí, že matkou dítěte
ve skutečnosti nebyla provdaná žena, která
je jako matka v rodné matrice zapsána (srv. na př.
rozhodnutí Sb. n. s. č. 4588).
Obsahově je § 1, odst. 1 osnovy z největší
části převzat z § 636 osnovy civilního
řádu soudního, jenže se ovšem nemohl
spokojiti odkazem na příslušná ustanovení
osnovy o řízení manželském, nýbrž
vytýká podrobně podle zásad obsažených
v §§ 621, 622 a 628 osnovy c. ř. s., v čem
bude záležeti uplatnění t. zv. vyhledávací
zásady ve sporech o uznání nebo popření
manželského původu dítěte. Jinak
se kryje v podstatě s § 1, odst. 1 vl. nař.
č. 180/1941 Sb.
Ustanovení § 1, odst. 2, které je v jádře
převzato z § 1, odst. 2 vl. nař. č.
180/1941 Sb., je třeba, má-li se náležitě
uplatniti vyhledávací zásada vyslovená
v § 1, odst. 1. Ustanovení toto, které se i
v praxi zatím osvědčilo, nemá platit
jen ve sporech, o kterých ustanovuje odstavec 1, nýbrž
ve všech sporech z rodinného práva, zvláště
také ve sporech o neplatnost, rozluku nebo o rozvod manželství,
jakož i ve sporech o uzrání nemanželského
otcovství. Rozšíření okruhu osob,
které jsou povinny podrobit se vyšetření,
je odůvodněno praktickými zkušenostmi;
leckdy je zapotřebí vyšetřit např.
nedospělé sourozence dítěte, o jehož
původ jde, i jiné osoby, které vzhledem k
§ 320, č. 1 c. ř. s. nemohou být k řízení
přibrány jako svědkové.
Ke sporům o popření manželského
původu dítěte náleží vlastně
také spory o bezúčinnost legitimace per subsequens
matrimonium (§ 161 obč. zák.), které
se zpravidla opírají o tvrzení, že muž,
který uzavřel manželství s nemanželskou
matkou a dítě uznal za své dítě
nemanželské (zvláště zápisem
do matriky podle § 164 obč. zák. a dekretu
dvorské kanceláře ze dne 21. října
1813, č. 16.350), ve skutečnosti nemanželským
otcem dítěte není. Podobnými spory
se musila judikatura dost často zabývati i dříve
(srv. na př. rozhodnutí Gl. U. n. ř. č.
331, 5308, dále Sb. n. s. 5166, 17.094). Judikatura nejvyššího
soudu otázky těmito spory souvislé (zvláštní
otázky věcné příslušnosti
soudu a pasivní legitimace) rozřešila zcela
spolehlivě. Výslovné ustanovení 1,
odst. 3, jež podle vzoru někdejšího §
1., odst. 3 vl. nař. č. 180/1941 Sb. vlastně
jen kodifikuje závěry, ke kterým judikatura
nejvyššího soudu dospěla, není
tedy snad nezbytné, ale třeba je považovati
za vhodné. Do rámce osnovy ustanovení takové
dobře zapadá. Navržené znění
se neobmezuje na to, aby vytklo, že v těchto sporech
bude platit vyhledávací zásada ve smyslu
§ 1, odst. 1 a 2 osnovy, nýbrž vyslovuje také,
že příslušným bude krajský
soud (§ 50, odst. 2, č. 1 j. n.) a že pasivně
bude legitimován opatrovník k obhájení
manželského původu (obdoba § § 158,
159 obč. zák.). Naproti tomu se ovšem na tyto
spory nebudou vztahovati předpisy občanského
práva o lhůtách k popření manželského
původu dítěte. Aktivní legitimaci
bude třeba přiznati jak dítěti, tak
legitimujícímu otci, nikoliv však jiným
osobám (obdoby § 159. obč. zák. by se
tu přímo užíti nedalo).
Návratem k rodinnému právu platnému
před dobou nesvobody ztrácejí svůj
podklad žaloby o určení pokrevního původu
nemanželského dítěte, s kterými
počítalo jak původně vl. nař.
č. 180/1941 Sb., tak později nařízení
o přizpůsobení předpisů rodinného
práva. Proto se v odstavci 1 navrhuje potřebné
opatření pro spory o těchto žalobách
zahájené a dosud pravomocně neskončené.
Soud kterékoliv stolice, u kterého je právě
věc, řízení zastaví a útraty
navzájem zruší, jak to nejlépe odpovídá
povaze věci. Stejné opatření učiní
soud v zahájených a dosud pravomocně neskončených
sporech o popření manželského původu,
ve kterých podal žalobu státní zástupce,
protože jeho žalobní legitimace zaniká.
žalobní práva státního zástupce
bylo na žalobním právu otce dítěte
zcela nezávislé a netřeba proto pamatovati
na to, aby místo státního zástupce
vstoupil do sporu někdo jiný. Konečně
bude nutno zastavit i nesporné řízení,
v kterém se k návrhu státního zástupce
rozhodovalo o popření manželského původu
po smrti dítěte.
Podle nařízení o přizpůsobení
předpisů rodinného práva bylo ke sporu
o popření manželského původu
legitimováno pasivně samo dítě, o
jehož původ jde. Se zřetelem na obnovené
znění § 156 obč. zák. se navrhuje
převzetí sporu opatrovníkem k obhájení
manželského původu dítěte, jak
je patrno z odstavce 2. Stejného ustanovení je se
zřetelem na § 1, odst. 3 vl. nař. č.
180/1941 Sb. a § 1, odst. 2, č. 1 vl. nař.
č. 61/1943 Sb. třeba i pro spory o bezúčinnost
legitimace dodatečným statkem rodičů.
Žalobní lhůta k odporu proti manželskému
původu dítěte byla podle nařízení
o přizpůsobení předpisů rodinného
práva jednoroční a počítala
se ode dne, kdy žalobce nabyl vedomosti o okolnostech svědčících
proti manželskému původu dítěte.
Je tedy třeba chránit žalobce aspoň
v zahájených a dosud pravomocně neskončených
sporech před újmou, která by jim nyní
hrozila aplikací původního znění
§ 158 obč. zák., kde se počítá
s žalobní lhůtou toliko tříměsíční,
a to počítanou ode dne, kdy žalobce nabyl vědomosti
o narození dítěte. To je účelem
navrhovaného znění odstavce 3.
Toto ustanovení míří především
na předpisy nařízení o přizpůsobení
předpisů rodinného práva ze dne 6.
února 1943, Říš. zák. I, str.
80, Věst. ř. prot., str. 19.
Shora citovaná nařízení o přizpůsobení
předpisů rodinného práva, jakož
i vl. nař. č. 180/1941 a č. 61/1943 Sb. platila
jenom v zemích České a Moravskoslezské,
resp. jen v bývalém t. zv. Protektorátu.
Proto bylo třeba obmeziti i rozsah územní
platnosti navrhovaného zákona.