Třetí etapou národního pojištění má býti t. zv. pojištění dlouhodobé, které bude soustřeďovati veškeré důchodové pojištění a zaopatření všech zaměstnanců. To bude jistě etapa nejdůležitější a její vypracování bude vyžadovati mimořádné péče.

Je zajisté správnou devisou, sledovanou všemi veřejnými a směrodatnými činiteli a také politickými stranami, že dosavadní roztříštěnost v pojištění, způsobená a také odůvodněná právním a dobovým vývojem, musí ustoupit naprostému organisačnímu sjednocení jakožto prvému předpokladu jednotné obsahové náplně.

Je zapotřebí ale také zdůraznit, že máme-li zejména v otázce důchodového pojištění plniti a splniti všechny od něho očekávané výsledky, musíme si na všechny ty ohromné náklady a výdaje s tím spojené nejdříve opatřiti dostatečné prostředky, t. j. musíme si je vydělati. Národní pojištění samo o sobě, a to jak v části nemocenského pojištění, tak také v části pojištění důchodového musí a bude míti tendenci vzestupnou, čili bude jeho snahou zunifikovati všechny náležitosti a důchody z něho plynoucí na nejvyšší úroveň. Říkám to proto, aby bylo jasno a aby byla předem vyvrácena námitka, že vlastně mohlo dojíti pro určité kategorie pojištěnců ke zhoršení dosavadního stavu.

Zde si však dovolím upozorniti ještě také na jednu křivdu, která jest páchána na několika stovkách anebo snad tisících našich občanů, a jistě najdeme, jak o tom nechci pochybovati, i zde možnost zjednání nápravy. Dosavadní naše sociální zákonodárství včetně zákona o podporách o přestárlé, přece jen nepostihlo všechny potřebné. Objevuje se nám v praktickém životě následující zjev: Ačkoliv sociální pojištění vešlo v platnost 1. července 1926 a postihlo všechny námezdně pracující dělníky a dělnice, kteří nedosáhli tímže dnem 60. roku věku, přece jen celá řada těchto pracujících a zejména z nejnižších vrstev, nedosáhla v důsledku nestálého pracovního poměru anebo také vinou zaměstnavatele toho, aby měla dnes nárok na starobní důchod. Jsou to lidé hodně přes 65 roků staří, práce a výdělku neschopní, odkázaní na veřejnou dobročinnost. A poněvadž nechceme míti a také nemůžeme a nebudeme míti mezi sebou žebráků, musíme i pro ně nalézti vhodnou formu nějakého starobního zaopatření.

Domnívám se, že ministerstvo ochrany práce v čele s panem ministrem dr Šoltészem, najde snad v rámci svého rozpočtu možnosti, aby administrativním zásahem tuto otázku vyřešilo, alespoň do té doby, než bude možno toto řešiti jiným vhodným a možným způsobem. Zde snad bude možno použít prostředků z výtěžků UNRRY, určených k sociálním zařízením a podporám.

Konečně bych se chtěl zmíniti ještě o těch 17 ohlašovaných zákonných předlohách, resp. osnovách, o kterých pan ministr ochrany práce a sociální péče mluví ve svém výkladu o státním rozpočtu na r. 1946. Jsou jistě všechny tyto ohlašované osnovy důležité, ale za nejdůležitější z nich pokládám osnovu zákona o obnovení soukromoprávních pracovních poměrů, které byly rozvázány z důvodů politické, národnostní nebo rasové persekuce, kterýžto zákon bude obnovou zákona platného už dnes podle dekretu pro zaměstnance veřejné, dále zákona o dovolených, zákona o zajištění zemědělských prací, zákona o státním řízení mzdové politiky, zákona o zřízení ústavu pro pracovní normy a krom toho zákona o kodexu práce a národním pojištění. Jsou to jistě úkoly nemalé, úkoly, které budou namnoze vyžadovat i do jisté míry určitého finančního nákladu, ale nebude možno v žádném případě se jich řešení vyhnouti.

Musím konstatovati, že naše sociální politika se stává skutečně velkorysou sociální politikou, tak jak toho dnešní doba a poměry vyžadují. Převádíme naši dosavadní, řekl bych pouhou pasivní sociální péči, na skutečnou moderní sociální politiku. A tato politika studuje také do značné míry i náš stranický program, náš program křesťanské solidarity, náš program křesťansko-sociální. O tom nás přesvědčuje nejen samo nové označení tohoto ministerstva, ale hlavně jeho dosavadní činnost a práce a její zdárné a dobré výsledky. Naše veřejnost vidí, že zejména v tomto oboru veřejné správy vláda plní a splní důsledně svůj košický program, a to do důsledků.

Z těchto důvodů čs. strana lidová, kterou mám čest v tomto slavném Prozatímním Národním shromáždění zastupovati, bude pro celý rozpočet ministerstva ochrany práce a sociální péče, jakož i pro celý náš státní rozpočet hlasovati. Jsme přesvědčeni, že schválením státního rozpočtu budujeme pevný základ naší nově osvobozené vlasti a že budujeme také lepší budoucnost našeho drahého národa. (Potlesk.)

Podpredseda Cvinček: Slovo teraz má paní posl. Uhlířová.

Posl. Uhlířová: Paní a pánové!

Při probírání rozpočtu ministerstva školství a osvěty zaujme nás vysoká položka vydání tohoto ministerstva, která činí 5 a půl miliardy Kčs, tedy nejvíc vedle rozpočtu ministerstva národní obrany.

Je nutno říci, že přes toto vysoké číslo není náklad na potřeby ministerstva školství předimensován, protože právě školství bylo po šest let protektorátu nejvíc ničeno a deptáno. Nacisté zahrotili svoji ďábelskou činnost na vyhlazení českého a slovenského národa nejdříve náporem na naše školství. Škody, jež byly takto napáchány, jsou nejenom rázu věcného, který se jeví v tom, že byly naše školy všech druhů vypleněny, pomůcky zničeny, učebnice odevzdány do starého papíru, zeměpisné i historické mapy odstraněny, žákovské i učitelské knihovny poslány do stoupy, školní budovy byly zabrány pro účely lazaretní a noclehárny. Mnohem horší jsou však škody duchovní, zdržení ve studiu, zničení tisíců existencí našich mladých lidí, což nemůže nahradit žádný rozpočet, byť byl i sebe vyšší. Nelze dosti dobře srovnávat letošní rozpočet ministerstva školství s naším předválečným rozpočtem, protože byly do něho zařazeny úplně nové položky, které v něm dříve nebyly, tak na příklad zemědělské školství, celá tělovýchova a branná výchova, která byla převedena z rozpočtu ministerstva zdravotnictví.

Podobně je zvýšena položka na studentskou sociální péči. Kromě toho jsou v letošním rozpočtu zahrnuty položky na učitelské platy, což dříve nebylo. V celku jsou jednotlivé položky ministerstva školství proti roku 1938 zvýšeny třikrát, což plně odpovídá dnešním poměrům.

Úkoly školské správy v osvobozené republice jsou nesmírné. Před 11 měsíci jsme začali budovati svoje školství z úplných trosek. Základem této obnovy byl košický vládní program, který v kapitole 15 praví doslovně: "Obnoveny budou české i slovenské školy všech kategorií okupanty a háchovským režimem zavřené. Znovu budou otevřeny i knihovny i divadla, uzavřené v době okupace". A dále se v tomto programu praví: "Vysokoškolské a středoškolské mládeži, která byla postižena uzavřením škol, bude umožněno urychlené absolvování příslušných učilišť, budou vydány mimořádné předpisy umožňující nadanému dorostu vstup do takových škol a kulturních institucí na podkladě prokázané schopnosti bez ohledu na formálnosti, platící pro dobu normální".

Minulý týden jsem právě o tomto bodě jednala s panem ministrem školství a žádala jsem ho, aby vydal výnos na všechny střední školy v republice, jímž by byl vymezen rozsah látky k maturitní zkoušce našich studentů a studentek, kteří letos maturují a patří mezi ty nešťastníky, kteří byli ze střední školy vyloučeni, zavřeni anebo posláni do říše či do továren. Podotýkám, že je mezi nimi veliké procento takových, kteří jsou dnes v životě úplně osamoceni, protože jejich rodiče zahynuli v koncentrácích nebo byli popraveni. Jako doklad odevzdala jsem panu ministru školství seznam takto postižených žáků oktávy jedné střední školy v Brně. Veřejně zde konstatuji, že mi pan ministr školství slíbil vyřídit tento oprávněný požadavek kladně.

Zmínila jsem se před chvílí, že mezi položkami rozpočtu ministerstva školství je zvýšena částka na středoškolskou a zejména vysokoškolskou sociální péči. Není potřebí jakkoli o tom diskutovat. Pro čs. stranu národně socialistickou je tato položka samozřejmá. Měli jsme již dříve příležitost projeviti své stanovisko vůči našemu studentstvu. Nikdy jsme nezapomněli, že to byli vysokoškolští studenti, kteří se stali první obětí řádění K. H. Franka, že byli první, do nichž se střílelo, že to byly první oběti z řad našeho domácího odboje. (Potlesk.) Mnozí z nich, kteří tyto hrůzy přežili, měli těsně před posledními zkouškami nebo před promocí. Během těchto strašných dlouhých šesti let si někteří studenti založili rodinu, dnes mají děti a dokončují svá studia.

Studenti středních i vysokých škol jsou spolehlivou oporou republiky. (Potlesk.) Není mezi nimi reakčních živlů, to jsou jen strašáky v mnohých hlavách těch, kteří označují za reakční živly všechny, kdož chtějí jít svou samostatnou cestou. (Potlesk.) Většina našich studentů prošla peklem koncentráků, kriminálů, nasazení, luftschutzů, a jak se všechny ty nacistické vymoženosti jmenovaly; a to naše studenty zocelilo. My, pedagogové a učitelé z povolání, můžeme o tom nejlépe mluvit, a to skutečně pravdivě a objektivně. Naše studující mládež obstála v těžké zkoušce národa skvěle. Společné nebezpečí a utrpení za války vychovalo z našich studentů jednolitý, národně uvědomělý celek a dnes jsou z nich ve zdrcující většině socialističtí studenti. To nejlépe dokumentují volby jednotlivých fakultních spolků i vysokoškolského svazu, které nad slunce jasněji dokazují, jakého smýšlení je naše mladá inteligence. Je hluboce národně uvědomělá a je socialistická. (Potlesk.) Přispějeme proto bez debaty na dobudování jejich existencí, abychom aspoň tímto způsobem, pokud je to možno, zmírnili škody a bezpráví, jež byly na nich napáchány.

K sociální otázce studentů připojuje se stejně ožehavá otázka asistentů a docentů vysokých škol, jejíž řešení je nezbytné. Všichni víme, že asistenty a docenty na vysokých školách představují převážně mladší síly s velikým životním a pracovním elánem, které touží po vědeckém bádání a bez jejichž pomoci a spolupráce by v mnohých případech nebyla činnost na vysokých školách vůbec myslitelná. Pokud však jde o jejich existenční zajištění a platové poměry, ty nejsou takové, aby odpovídaly důležitosti jejich práce.

Za nacistické okupace nebyli vysokoškolští učitelé a asistenti záměrně pojati do platové novely č. 15 z r. 1944, platné od 1. ledna r. 1944 pro všecky ostatní veřejné zaměstnance. Teprve dekret presidenta republiky č. 73 vyrovnal tuto zjevnou křivdu. Zůstalo však při dřívějším, zcela nesprávném zařazení asistentů vysokých škol v platovém systému.

Částečné nápravy těchto neudržitelných poměrů bylo dosaženo výnosem ministerstva školství a osvěty z 8. září 1945 a později vládním usnesením z 8. února 1946. Bohužel, obě tyto úpravy zůstávají pro většinu asistentů jen na papíře, neboť vyřizování všech těchto záležitostí, zvláště ustanovování asistentů, trvá u ústředních úřadů neobyčejně a nepochopitelně dlouho. Konkrétně uvádím, že řada návrhů, podaných na př. brněnskými akademickými úřady v červnu, červenci a srpnu loňského roku, není dodnes vyřízena. Jde přitom o případy naprosto jasné, kde ministerstvo školství a národní osvěty dává jen formální souhlas k rozhodnutí akademických úřadů. Důsledkem těchto průtahů pak je, že značná část brněnských vysokoškolských asistentů nedostává za svou odpovědnou a tak důležitou práci plat, nýbrž je vyplácena naprosto nedostatečně zálohami ve výši 1.500 nebo 2.000 Kčs měsíčně, ač jde o síly většinou plně kvalifikované, ženaté a také s dětmi.

Asistenti uvítali zmíněnou platovou úpravu svých poměrů, jak jsem se o ní nahoře zmínila. Jsou s ní prozatím spokojeni, neboť mají plné pochopení pro hospodářské obtíže státu, ale žádají, aby obě tato opatření byla co nejdříve také provedena. (Potlesk.)

Dále je nutno uvésti, že některá systemizovaná místa asistentská jsou po dobu více než 20 let obsazena docenty. Již v r. 1938 podány návrhy na jmenování těchto docentů mimořádnými profesory a návrhy tyto byly opakovány příslušnými profesorskými sbory v letních měsících r.1945. Nejsou však doposud vyřízeny, ač pan ministr školství dal do novin prohlášení, že podepsal 153 návrhů na jmenování vysokoškolských profesorů. Pokud je nám známo, bylo jmenováno jenom několik málo profesorů na filosofické fakultě Karlovy university v Praze, pak jmenování docenta dr. Ericha Olšara z právnické fakulty Masarykovy university v Brně přímo řádným profesorem vysoké školy politické a sociální a jmenování několika málo profesorů právnické fakulty Masarykovy university v Brně, o němž se praví, že bylo provedeno jaksi bez přímé ingerence ministerstva školství.

Za těchto poměrů musí být ovšem řada stolic suplována docenty, kteří za to nejsou náležitě honorováni, ba často nejsou honorováni vůbec. Nejmenování vysokoškolských profesorů má však také ten následek, že docenti, navržení k jmenování, váží dosud systemizovaná místa asistentská, a tak je zabráněno vysokým školám přijímati na tato místa nové kvalifikované uchazeče, z nichž se má vychovati nový učitelský vysokoškolský dorost. V některých případech přesluhují vysokoškolští profesoři přes zákonem stanovený věk 70 let, ač je za ně náhrada, a tím je také brzděno jmenování docentů profesory.

Obracím se dnes s tohoto místa proto na pana ministra školství, aby provedl jmenování vysokoškolských profesorů a docentů co nejdříve, aby všichni zúčastnění měli potřebný klid, který potřebují ke své vědecké práci. (Potlesk.) Je také nezbytně nutno, aby chystané školské reformy byly co nejdříve provedeny, aby po projednání státního rozpočtu přišel do sněmovny zákon o pedagogických fakultách, na jehož uskutečnění čeká 60titisícová armáda učitelstva národních škol.

Je nezbytně nutné, aby se při zakládání nových škol, zejména odborných, postupovalo podle určitého plánu. Mám konkretně na mysli požadavek města Znojma na zřízení obchodní akademie. Znojmo, pohraniční a největší město jihozápadní Moravy, dožaduje se zřízení tohoto učiliště - a doposud marně. Vezmeme-li si diagram obchodních učilišť v republice, přesvědčíme se, že jsou mnohé kraje u nás po této stránce přímo předimensovány, zatím co jihozápadní Morava nemá obchodní akademie. Město Znojmo bylo válkou těžce postiženo, utrpělo nesmírné hospodářské ztráty, a je proto bezpodmínečně nutno, abychom pomáhali jeho budování nejen po stránce hospodářské, ale i kulturní.

Nová struktura hospodářského života republiky si vyžádá zvýšenou potřebu odborně školených sil. Projevuje se to už dnes. Nejlépe to vynikne srovnáním s rokem 1937 až 1938, kdy bylo na odborných školách republiky 158.050 žáků, dnes, počítáno k 1. březnu t. r., je na těchže školách 234.700 žáků. Vzrostl také počet učňů na odborných školách, a to ze 120.000 v. r. 1937/38 na 160.000 v letošním roce.

Úkolů ministerstva školství a osvěty je dnes velký počet nejen po stránce školské, ale i lidovýchovné. Českoslovenští národní socialisté hájili vždy zásadu, že se na kultuře nesmí šetřit. Měli jsme vždy na mysli Havlíčkovo, že jen vzdělaný národ si udrží svobodu a s ní spojenou dobrou vládu. Proto prohlašuji jménem poslaneckého klubu národně socialistického, že hlasujeme pro rozpočet ministerstva školství. (Potlesk.)

Podpredseda Cvinček: Ďalším rečníkom je pán posl. Šenšel. Udeľujem mu slovo.

Posl. Šenšel: Vysokovážená snemovňa, pardon, pomýlil som sa, vysokovážené prázdne poslanecké lavice!

Na jednom debatnom večierku predložil som účastníkom otázku, čo je hlavnejšie, žalúdok a či srdce. Že vraj žalúdok, lebo my Slováci tak hovorievame, že sila z brucha pochodí. Lenže žalúdok ti môže rakovina zožierať, ale srdce ti je zdravé a žiješ ďalej. Poraň však srdce najmenším pichnutím, žalúdok ti život nezachová. Hľa, obraz pomerov hospodárskeho a duchovného života vo štáte. Môžeme mať najvzornejšie hospodárske zriadenie, môžu byť najdokonalejšie zákony o poštátnení a môžeme ich trebárs najpresnejšie uskutočňovať, ak sa spreneveríme ideám, ktoré vytvorily našu republiku, hospodársky, politický, štátny bankrot, nedaj Bože, príde skôr-neskôr.

Duchovný život sa v nie poslednom rade odzrkadľuje v kultúre. Nositeľom kultúry je škola, výchova. Týchto vecí sa chcem hlavne dotknúť.

My slovenskí demokrati sme za jednotne školstvo v republike. Aj školstvom chceme dokumentovať nedeliteľnosť, jednotnosť štátu Čechov a Slovákov. (Potlesk.) Jednotné majú byť učebné osnovy v rovnakých typoch škôl za Moravou i pred Moravou. Odchýlnosť v osnovách môže byť prípustná iba regionálnymi požiadavkami našich zemí. Českí žiaci majú sa prirodzene viac učiť o svojej reči, o svojej literatúre, o svojej histórii, o svojom zemepise, a to isté zabezpečujeme aj pre svoje slovenské deti. Ale nevôľa nás chytala, keď sme sa dovedeli, že českí žiaci sa učia o slovenskej literatúre dosť veľa, ale slovenskí žiaci o českej iba nedostatočne málo. (Potlesk.) Takéto neodôvodnené odchýlky v učebnej osnove nášmu povereníctvu musíme iba zazlievať.

Jednotnosť školstva chceme mať aj v jednotnej organizácii. Schvrchovanosť nad školstvom musí byť rovnaká. A toto je veľmi odlišné. V Čechách je takzvané verejné školstvo. Rozpočítané je na ne: na materské školstvo 92 miliónov a na národné 1,878 miliónov Kčs. Štátne školstvo je v Čechách v nepatrnej menšine, rozpočítané sú 3 milióny na materské školy a 30 miliónov na národné. Na Slovensku je tomu celkom inak. My máme len a jedine a výlučne štátne školstvo. Zriaďovanie, organizovanie školstva je v štátnych rukách. Vecný náklad hradí štát, osobný náklad platí štát, dozor nad školami je štátny. Sme teda pred českými zemami ďaleko, hodne ďaleko vopred.