Jestliže tedy má Sovětský svaz velký význam pro bezpečnost Evropy a celého světa, má tím větší význam v rámci organisace Spojených národů pro bezpečnost slovanských národů. Na Západě jsou obavy, že solidarita slovanských států znamená oživení starého carského panslavismu na straně jedné a zkomunisování malých slovanských států na straně druhé. Dále některé reakční kruhy na Západě - na př. v Americe v tisku Hearstově - vytýkají, že naše vláda svou politikou slovanské solidarity činí z našeho státu satelita Sovětského svazu. V neposlední řadě se tvrdí, že nás tato politika staví do nepřátelské posice vůči demokratickému Západu.

Všechny tyto výtky jsou nesprávné. Nová koncepce slovanské solidarity se liší od zahraničního carského panslavismu, který jsme jako socialisté vždy potírali. Tato koncepce je založena na zásadě rovnosti a nezávislosti slovanských národů ve vzájemném poměru a není v ní proto místa pro hegemonii Sovětského svazu, o kterou dříve usiloval carský panslavismus. Takto to formuloval sám náměstek komisaře zahraničních věcí Vyšinský v rozhovoru, konaném v Norimberce dne 1. prosince 1945 se zástupci Československé republiky, Jugoslavie a Polska. Tím odpadá i druhá výtka, že se dostáváme do poměru satelitů, neboť Sovětský svaz několikrát jasně prohlásil, že do vnitřních poměrů svých sousedů zasahovat nemíní a nebude. Na druhé straně však uznáváme, že Sovětský svaz má oprávněný zájem na tom, aby ve státech s ním sousedících, zejména ve státech slovanských, byly u moci vlády Svazu přátelské, které nepřipustí, aby se tyto státy staly nástupištěm útoku proti němu. Tento oprávněný zájem je plně respektován naší vládou Národní fronty a dává bezpečnou záruku poctivého přátelství k Sovětskému svazu.

Politika slovanské solidarity však neznamená a nemůže znamenat, že se budeme obracet zády k západu, o jehož hodnotách pro civilisaci není pochybnosti. Západ je kolébkou slavných deklarací o právech občana a člověka. Na Západě uplatňují svou váhu a politickou moc masy organisovaných pracujících vrstev. Ve Velké Britannii socialistická Labour Party převzala do rukou otěže britského imperia. Ve Francii tvoří socialistický blok rozhodující složku francouzské vlády. V Americe projevily dělnické odborové organisace svou politickou moc při čtvrté volbě presidenta Roosevelta a nepochybně ji projeví i v blízké budoucnosti ve prospěch sociálního pokroku. Budeme proto udržovat přátelské styky s těmito státy Západu, v nichž pracující vrstvy již dobyly politické moci nebo jejichž nástup k této moci se rýsuje v blízké budoucnosti.

Organisace Spojených národů se rodí za obtížné situace, o tom není pochybnosti. Jsou těžké nerozřešené problémy. Výsledky dosavadních prací Organisace Spojených národů jsou však uspokojivé a do budoucna se můžeme dívat s důvěrou. Jedním z problémů, které kalí tuto perspektivu, je problém španělský.

Všichni spojenci vyhlásili za války několikrát, že jejich cílem je vyhubení nacismu a fašismu až do kořene. Všechna ohniska fašismu nebyla však dosud vymýcena. Jedním z nich je Francovo Španělsko. Občanská válka ve Španělsku byla přípravou na válku světovou. Za této války pomáhal Franco Němcům a ltalům všemi prostředky, i takovými, které znamenaly jasné porušování neutrality, zejména proto, že pomáhal Německu proti Sovětskému svazu vojensky vysláním španělské "modré divise" na východní frontu. O jeho pomoci státům Osy za války je mnoho dokumentů, které mají v rukou na př. Američané, jak to bylo ostatně veřejně sděleno. O ceně Francova Španělska pro německé zločinné plány svědčí tyto dokumenty přečtené v Norimberku:

První z těchto dokumentů je Hoszbachův protokol, pořízený plukovníkem generálního štábu a zaznamenávající nyní již známou konferenci, kterou měl Hitler dne 5. listopadu 1937 za přítomnosti Blomberga, Fritscheho, Raedera, Göringa a Neuratha. Na této konferenci padlo definitivně rozhodnutí zničit Československou republiku. Hitler tam však rozvinul také celkový svůj plán na rozbití Evropy a světa a zdůraznil, že se rozhodl vzhledem k důležitosti tohoto plánu nevyložit jej v kruhu říšské vlády. Omezil proto konferenci na svých 5 nejspolehlivějších lidí. V této konferenci hovořil také o významu Francova Španělska pro německé plány. Prohlásil, že Německo je silně interesováno na pokračování španělské občanské války a na udržování napětí v oblasti Středozemního moře. Přisoudil tím Španělsku roli trvalého ložiska nepokoje a napětí v naději, že toto napětí povede ke srážce mezi Francouzi a Brity na straně jedné a Italy na straně druhé. Göring na téže schůzce mluvil o významu německé intervence ve Španělsku ve prospěch Franca v souvislosti s již tehdy připravovanou světovou válkou.

Druhý z dokumentů přednesl v Norimberku 13. února t. r. náměstek sovětského žalobce Ruděnka, generál Zoria. Tento dokument, nazvaný "Cíle pro další vedení války po skončení kampaně na východě", je datován 8. srpna 1941 a v něm mezi jiným v části druhé, v subparagrafu 4 je psáno - překládám z anglického textu Zoriova, str. 452 protokolu norimberského procesu - : "Plán Felix", to jest dobytí Gibraltaru s aktivní účastí Španělska, musí býti proveden ještě v r. 1941." - Je to dokument, sepsaný německým štábem válečného loďstva se schválením Hitlerovým a určený pro velící generály skupin sever, západ a jih.

Existují další dokumenty, dosud v Norimberku nepřečtené, o jednání mezi Hitlerem a Francem o konkrétních formách pomoci Francova Španělska státům Osy, hlavně Německu. Již dnes je však jasno, že Franco byl významným pomocníkem italského fašismu a německého nacismu a že by se Španělsko mohlo státi ohniskem nového nebezpečí pro světový mír, kdyby Francův režim nebyl co nejrychleji likvidován.

Spojenci trpěli podle nesprávné a dnes již překonané zásady mezinárodní politiky o neintervenci, že se v Německu zřídil a před jejich očima upevnil režim, který připravil válku. Byly doby, kdy na př. v roce 1933 mohly západní velmoci pouhými hospodářskými opatřeními tento režim přivésti k pádu. Když Němci obsazovali Porýní, mohl býti nacistický režim sražen jen částečnou mobilisací spojeneckých sil. V roce 1938 mohl nacismus býti likvidován tím, že by mu byly odepřeny jakékoliv ústupky v otázce Československa. Tyto příležitosti byly propaseny a nemohou býti opakovány s ohledem na Francovo Španělsko. Souhlasíme proto s prohlášením naší vlády, jež žádá o zásah spojenců proti Francovu režimu, aby tak byl splněn závazek za války vyslovený, že fašismus a nacismus bude vyhuben i se svými kořeny. (Potlesk.)

Z těchto důvodů je naše zahraniční politika správná a slouží k zabezpečení míru a k zabezpečení naší republiky. Zajištění míru slouží nejenom budování Organisace Spojených národů, jehož se účastníme, ale i zničení oněch zločinných organisací, které válku rozpoutaly, a potrestání těch lidí, kteří svět do katastrofy uvrhli. Naše republika se účastní intensivně a se značným úspěchem jak první, tak i druhé akce. To je další kladný přínos naší vlasti k zabezpečení světového míru.

Jestliže vyslovujeme důvěru vedení zahraniční politiky a schvalujeme její rozpočet, nemohu bohužel přejíti mlčením stinné stránky této politiky. Bylo pro nás bolestným překvapením, že dne 15. března 1939 většina našich vyslanců buď ihned, nebo krátce po okupaci odevzdala jednotlivá vyslanectví Československa v jiných státech s budovami i inventářem, spisy, a někde, jak tomu bylo ve Stokholmě, i s tajnými fondy, Němcům. Trestá-li se ten, kdo v obsazené zemi zrazoval nebo se prohřešoval na národní cti, pak tím přísněji musí být posuzováni ti zaměstnanci zahraniční služby československé, kteří porušili příkaz národní cti v jiných státech, jsouce mimo dosah moci německých okupantů.

Národ má právo znát jména těch lidí a má právo vědět, zda jsou vyšetřováni nebo ne. Bohužel víme, že někteří jsou zpět na místech, na kterých se neosvědčili. Národ má zejména právo vědět, jak to bylo s odevzdáním československého vyslanectví v důležitých státech, zejména v Polsku, ve státech baltických, ve Švédsku, Belgii, na Balkáně pak hlavně v Jugoslavii a Bulharsku.

Musí být také vysvětlena historie předání našeho vyslanectví v Ankaře. Neuvádím jména těch lidí, ač jsou nám známa, poněvadž věřím, že jejich vina nebo nevina je zjišťována řádným vyšetřováním, jehož výsledek bude, jak očekávám, sdělen parlamentu. Musíme být při tom vedeni poučením, které čerpáme z většiny revolucí, kdy reakce byla umožněna kruhy těch vlivných činitelů, které vítězná revoluce ponechala v jejich rozhodujících funkcích.

S tím souvisí druhá otázka, a to otázka obsazení našich zastupitelských úřadů v cizině. Netajím se obavou, že mnohé naše zastupitelské úřady, mezi něž počítám Londýn i Washington, nejsou obsazeny lidmi, kteří by byli na svém místě. Potřebujeme totiž vyslance vyzbrojené zejména sociálně-politickými znalostmi a vědomostmi, vyslance širokého rozhledu, kteří rozumí tomu obrovskému procesu sociální přestavby, v níž se nalézá celý svět a v níž jedním z vedoucích států - říkám to s hrdostí - je naše Československá republika. (Potlesk.)

Potřebujeme vyslance, kteří nespatřují podstatu své činnosti v recepcích a neomezují své styky na aristokratické a kapitalistické kruhy země, v níž působí, ale takové vyslance, kteří dovedou najít způsob, jak přejíti do styku s lidovými vrstvami těchto zemí a dovedou poznat na vlastní oči mohutné sociální proudění, které tak pěkně charakterisuje naši dobu. Diplomacie, to nejsou vzájemné podfuky, to je dnes odpovědná, těžká práce, která vyžaduje moderně vzdělaných lidí, oddaných velkým myšlenkám, jimiž se řídí naše republika. Očekáváme, že bude v tomto směru provedena důkladná reorganisace naší zahraniční politiky, neboť nelze dělat jinou politiku vnitřní a jinou zahraniční. V tomto poznání spočívá z velké části šťastná budoucnost naší vlasti. (Potlesk.)

Podpredseda Gottier: Ďalším rečníkom je pán posl. Wünsch. Udeľujem mu slovo.

Posl. Wünsch: Paní a pánové!

Rozruch vyvolaný řečí bývalého britského ministerského předsedy Churchilla v americkém městě Fultonu zneklidnil svět do té míry, že hladina politického života tímto vyzývavým projevem neobvykle rozvířená se dosud neuklidnila, ač od projevu uplynul již téměř celý měsíc. Odezvy na Churchillův nebezpečný výpad, ohrožující mír, se ozývají stále ještě z úst státníků, politiků, umělců i vědců nejrůznějších zemí, i z mezinárodního tisku. Také naše domácí veřejnost reagovala pochopitelně na tuto poplašnou řeč, která vyvolala dojem, že stojíme necelý rok po nejstrašnější válce na pokraji nové válečné pohromy. Je proto také žádoucí, aby se i náš parlament vyjádřil o útoku, namířeném proti našemu východnímu spojenci, jakož i proti budovatelskému dílu míru a světové bezpečnosti. (Potlesk.)

Je ovšem pravda, že Winston Churchill byl po loňských prohraných volbách nucen zaměniti místo všemocného válečného premiera za postavení vůdce oposice. Ale nezapomínejme, že zůstal přes svou rozhodnou volební porážku osobností, která na sebe upírá pozornost světa, a že je mluvčím kruhů nikoli bezvlivných, zejména hospodářsky, které se netají odporem proti novým poměrům a také proti novému Československu a jeho socialisačním snahám.

Zdá se nepochopitelné, že v době, kdy se lidstvo sotva probírá z apokalyptických hrůz poslední války a těžce zápasí s jejími následky mravními, vyživovacími i hospodářskými, že v době, kdy na polovině Evropy straší ještě rozvaliny a trosky tisíců měst a obcí varovně volají k jarnímu nebi, maří státník, který s Rooseveltem a Stalinem bojoval proti nacismu a za demokracii a svobodu, mírovou spolulupráci vítězných spojenců a zaujímá postoj podněcovatele nového válečného konfliktu.

Nejde tu ovšem o žádné názorové proměny Winstona Churchilla; nejde tu o změnu jeho stanoviska k Sovětskému svazu a k snahám o nové uspořádání světa. Churchill se nezměnil. Byl vždy zarytým odpůrcem socialismu a nových společenských řádů; byl vždy konservátorem starého světa třídních rozdílů. Takovým vždy byl a takovým zůstal. Jest ještě v příliš živé paměti, jak zahájil v červnu minulého roku volební kampaň proti Labour Party: nejprudším útokem na socialismus. Opakoval své dávné mínění, že socialismus je nesnesitelný britským představám o svobodě, že je to systém totalismu a zavrženíhodného uctívání státu. Státní kontrola hospodářství je zvrácenost a socialismus je násilí, diktatura, tyranie; socialistické zásahy do hospodářství soukromokapitalistického, to je cesta ke katastrofě.

O to tedy běží, o zásadní rozpor mezi světem kapitalistickým a socialistickým, o rozpor, který jen přechodně zmlkl za společného boje proti Německu a který dnes znovu oživují představitelé a mluvčí předválečných poměrů, poněvadž se domnívají, že Sovětský svaz je oslaben obětmi sedmi milionů lidí a obrovskými škodami, jež utrpěl v boji za osvobození Evropy.

Proto se zasazoval Churchill ve své řeči v americkém Fultonu o nejužší vztahy mezi velkou Britannií, jejím imperiem a Spojenými státy, o nejužší, intimní vztahy především mezi štáby jejich armád a o společné studium problémů, o stejnou výzbroj, o společné používání námořních a leteckých základen, prostě o západní blok, jako hrozící pěst k východu, protože prý nikdo neví, "co chce Rusko dělat v nejbližší budoucnosti". A aby posluchači této řeči ve všech světadílech nemohli pochybovat o tom, co Rusko zamýšlí, vylíčil světu nejčernějšími barvami tu část Evropy, která je ve sféře zájmů Sovětského svazu.

"Od Štětína na Baltském moři až k Terstu na moři Jaderském byla spuštěna železná opona napříč pevninou. Za touto oponou jsou hlavní města starých států střední a východní Evropy - Varšava, Berlín, Praha, Vídeň, Budapešť, Bělehrad, Bukurešť a Sofie. Všechna tato města a jejich obyvatelstvo nejen že podléhají sovětskému vlivu, ale také neustále většímu a většímu dohledu z Moskvy. Jistě to není svobodná Evropa, za kterou jsme bojovali. Nevěřím, že si Rusko přeje válku. Ale čeho si přeje, to je ovoce války a nekonečné rozšíření své moci a svých doktrín."

Paní a pánové! Každou pochybnost vylučující způsob, jakým se vypořádal generalisimus Stalin s Churchillovou řečí, přijal svět - ten nový, z bolestných zkušeností šesti válečných let se zrodivší svět s pocity vděčnosti a úlevy. A nám, občanům státu, jehož nejspolehlivějším a nejvěrnějším spojencem je právě Svaz sovětských socialistických republik, stal se projev prvního muže Svazu novým potvrzením správnosti naší politiky nejtěsnějšího a věčného přátelství se Sovětským svazem, novou posilou v našem socialisačním úsilí a hnací silou na cestě k dalším společenským a hospodářským reformám, jak si je vynutí stále pokračující a nezadržitelný vývoj. Pozorujeme a víme, že mezinárodní kapitalismus není spokojen s tím, co se děje na východ od železné opony Štětín-Praha-Terst. A víme také, že vedle svých přátel na západě má nová Československá republika i své opovědné nepřátele, pro něž je náš stát eldoradem převratníků a vasalem sovětské expanse.

Tento starý Churchillův svět zajisté nerozumí novému pojetí demokracie opravdu lidové, a nikdy také nepochopí, že ty převratné změny, které přišly po válce, musily přijít a že kola dějin, která duní na evropské pevnině, nelze obrátit nazpět. Svět z roku 1938 je mrtev a nikdo nemá tolik moci, aby jej vzkřísil k životu. (Potlesk.) To, co nazývá tato společnost západních reakcionářů vasalstvím, to naše spojenectví se Sovětským svazem, uvítal celý národ, vystavený dříve na křižovatce evropských cest nebezpečí přepadu a násilí, jako pevnou půdu pod nohama svýma i příštích pokolení. (Potlesk.) A toto spojenectví střežíme více než oko v hlavě. A je-li vasalstvím i škola, kterou nám poskytuje Sovětský svaz při výstavbě státu, i k tomu se rádi a hrdě hlásíme. (Předsednictví převzal místopředseda Cvinček.)

Paní a pánové, je plným a nejsvětějším právem Svazu sovětských socialistických republik, který ve válce ztratil několikanásobně více svých příslušníků pro dosažení svobody Evropy než Anglie a Spojené státy dohromady, že si zabezpečuje po poznatcích z minulé války sousedy loyální a že se snaží pro budoucnost znemožnit nástup na své území. Rozhodnutí Svazu zabezpečit své hranice a nedat se odstrašit ani hrozbou bloku, ani jakoukoliv nejmodernější zbraní, je jeho samozřejmou povinností v jeho zájmu vlastním, ale je to i veliká služba obecnému míru. Tak to také chápe Evropa nejen od Berlína na východ, nýbrž i demokratické síly západu. I lid velké Britannie a Spojených států cítí, že jde o všechno, a touží po tom, aby jejich vlády mluvily řečí novou a jasnou, řečí daleko přesnější, než učinila oficiální místa, když odmítla Churchillovy názory a plány, ohrožující mír.

Dokonce i ta část labouristického hnutí, která je vůči Sovětskému svazu zaujata nebo má k němu kritický a nedůvěřivý poměr, naléhá na celkovou změnu britské politiky v hlavě i v údech, to jest na odvrat od zahraniční a vnitřní politiky tak zvané národní vlády, kterou vedl Churchill, a na důkladnou reorganisaci věcnou i osobní. Více než 100 poslanců anglické dělnické strany podepsalo prohlášení, že Churchillova řeč je věci světového míru nepřátelská. A v Americe demonstrovali dělníci proti útokům vůdce britské oposice zastavením práce, pochodováním ulicemi a protestními výkřiky proti Churchillovi. Na závěrečném zasedání sjezdu pařížského kraje francouzské Konfederace práce odmítl anglický delegát jménem anglických Trade Unions Churchillův projev a označil tohoto muže za diskreditovaného politika, od něhož se lid v minulých volbách odvrátil. (Potlesk.) "To, co řekl," prohlásil tento delegát, "řekl za horních deset tisíc. Se sovětským lidem a lidem ostatních zemí přemohla britská dělnická třída společného nepřítele - nacism. S nimi zvítězí i nad Churchillem a jeho spojenci." A světoznámý spisovatel a dramatik Shaw učinil prohlášení, že kdyby měl být Churchillův návrh uskutečněn, znamenal by vyhlášení války Rusku.

Velká Britannie vykročila po volbách levou - a nyní jde o to, aby se tato změna projevila. Zatím se neprojevuje příliš patrně. Stálé dodávky Francovu Španělsku a Reuterova zpráva v těchto dnech, že Velká Britannie prodala Francovi 13 pojízdných elektráren, jež byly původně vyrobeny pro Sovětský svaz, právě tak jako Brity trpěný monarcho-fašismus v nešťastném Řecku, jehož režim nazval Churchill demokracií a postavil jej dokonce nepochopitelně na roveň demokracii naší, zneklidňuje světovou demokracii a mate i britský lid.