Místopředseda Petr: Další řečník je pan posl. Evžen Erban. Uděluji mu slovo.

Posl. Evžen Erban: Paní a pánové!

Z celého návrhu státního rozpočtu předloženého Prozatímnímu Národnímu shromáždění ke schválení je patrna obtížná situace, v níž se republika nalézá po těžké válce a po rozvratu, který po sobě zanechal nacismus v hospodářství, v politickém životě i v občanské morálce. Za těchto nepříznivých okolností se snaží socialisté a všichni poctiví demokraté vybudovat postupně nejenom nový, důsledně demokratický hospodářský a politický pořádek, ale také organisovat nově sociální živo na takových základech, které zajistí trvalý sociální vzestup nejširších lidových vrstev a uskutečnění jejich ideálů socialistického života, prostého vykořisťování a třídního útisku. Je starou zkušeností, že lid na konec měří hodnotu nového systému nikoliv podle hesel a podle programu, nýbrž podle toho, co dovede udělat pro jeho sociální a kulturní vzestup. Stejně tak dějiny dokazují, že nový společenský pořádek se udrží proti starému, který nahradil, jen tehdy, jestliže se mu podaří dosáhnouti vyšší výrobnosti práce, uvolnit hospodářské síly, které byly ve starém řádu spoutány, a vytvořit tak předpoklady pro blahobytnější život lidu a národa. Toto naše socialistické poznání ukazuje dnes jasně na politický význam našeho boje za hospodářskou konsolidaci, zvýšení pracovní morálky a stále se stupňující výroby. My jsme dnes zatím teprve v přípravném stadiu. Vyvlastněním velkého průmyslového, finančního a agrárního kapitálu a znárodněním nejdůležitějších zdrojů našeho hospodářství vytvořili jsme si organisační předpoklady plánovitého a jen zájmem celku řízeného hospodářství, vyloučili jsme nejzákladnější formy vykořisťování lidské práce a zamezili tak přímou hospodářskou sabotáž kapitalistických kruhů, která už v tolika případech znemožnila úsilí pracující třídy o sociální emancipaci tam, kde demokracie se omezila na politickou sféru a nepronikla revolučním zásahem do hospodářství, ponechávajíc je v rukou třídy svou podstatou protidemokratické a reakční.

Jestliže se, paní a pánové, chceme dostat definitivně z dosahu vlivu kapitalistického řádu, který jsme rozhodnuti překonat vyšší společenskou formou, musíme důsledně setrvat na cestě, kterou nám vytkla naše národní revoluce. A to je cesta nekompromisního boje proti fašismu v jakékoliv formě, proti kapitalistické reakci a proti všem politickým a ideologickým formám kapitalistického řádu. Lidově demokratická forma našeho politického života je vyjádřením spolupráce dělnické třídy s ostatními pracujícími vrstvami, které tvoří stejně jako dělník hodnoty potřebné k životu národa mnohdy i za ještě těžších materiálních a sociálních podmínek.

Vládní program a celý směr naší dosavadní politiky vyjadřuje společný zájem všech vrstev pracujícího lidu, dělníků, zemědělců, pracující inteligence a drobných pracujících podnikatelů, všechny tyto vrstvy spojuje živelná nenávist proti fašismu a odhodlání odstranit kapitalistický výrobní řád, který svými rozpory a dravostí ohrožoval stejně proletáře jako malého živnostníka nebo úředníka. Jestliže se jako opravdoví demokraté řídíme při své politice skutečným zájmem nejširších lidových vrstev a jejich míněním, nevidíme do budoucna důvodu, proč bychom na jedné straně měli opouštět platformu jednotné Národní fronty, když až dosud byla způsobilým prostředkem k cestě vpřed, k uskutečňování vládního programu a základních požadavků lidu. Na tomto stanovisku nemůže nic měnit ani okolnost, že tato cesta není vždycky snadná, že na mnohých jejích úsecích jsme se museli doslova probojovávat a že i v budoucnu možno očekávat větší nebo menší odpor při uskutečňování hlubokých zásahů do hospodářských a sociálních poměrů.

Stejně však na druhé straně nevidíme a nebudeme ani v budoucnu vidět důvody, abychom připustili, aby ze spolupráce demokratických stran v Národní frontě se mohla stát někdy koalice starého a nového světa, revolučních a reakčních sil našeho národního společenství. Žádný poctivý socialista nemůže chtít, abychom takto chápanou nebo prováděnou politikou národní jednoty vykupovali někdy v budoucnosti její existenci.

Podle dosavadních zkušeností i přes všechny těžkosti, spočívající v různém vztahu politických sil našeho státu k socialismu, jsme pro udržení Národní fronty. Jsme pro udržení Národní fronty v očekávání, že i v budoucnu tato spolupráce přinese národu a jeho pracující třídě dobré výsledky. Jako socialisté budeme mít však stále na paměti, že jsou ještě vyšší hodnoty, než je Národní fronta, a to je zájem národa, zájem pracující třídy a socialismus, k němuž jsme dnes blíže než mnohé země, které se pohoršují nad netradičními formami a opravdovostí naší lidové demokracie. Forma koalice může nám, socialistům, bránit, abychom při řešení té které otázky politické, hospodářské či sociální došli k výsledkům, jež by plně odpovídaly socialistickým představám. Nemůže nám však a nesmí nám bránit, abychom vycházejíce z nezbytnosti souhry politických sil, které sice nemají stejný vztah k socialismu, ale jsou spojeny odporem proti fašismu a jednotným názorem na nejzákladnější otázky našeho národního života, abychom, vycházejíce z nezbytnosti souhry těchto sil, zůstali skutečnými socialisty, abychom i při politice někdy nezbytných ústupků a kompromisů viděli jasně svůj cíl a abychom politickou práci na něj zamířenou dělali vždy co nejdůkladněji a nejopravdověji.

Budeme proto, paní a pánové, v prvé řadě důsledně hájit základní vymoženosti národní revoluce, které nás odlišují od staré, liberalisticky chápané demokracie. Nepřestaneme bojovat, dokud nebude plně zajištěna organisační jednota naší mládeže, proti níž mohou brojit jen ti, kdo nestaví zájem celku a lepší budoucnost národa na prvé místo. Neustaneme v dosavadním úsilí, pokud nebudou zlikvidovány všechny pokusy reakce, zanášet zmatek do revolučního odborového hnutí, oslabovat je vnitřně nebo zatahovat je zpět do vod reformismu a stavovského sobectví. Nejsme ani ochotni myšlenku jednoty tělovýchovy zařadit mezi ty ideály, o kterých se vzletně mluví, ale jejichž uskutečnění se ponechává pro příští století. (Potlesk.)

Jako socialisté chceme se i v budoucnu lišit od těch, kdo vždy celou svoji činnost zaměřovali ne k překonání kapitalistického řádu, nýbrž k tomu, aby se stal snesitelnějším a přijatelným pro pracujícího člověka. Každý krok vpřed - a my jsme jich již po národní revoluci několik udělali - musíme dělat tak, aby po něm mohl přijít další krok, aby byl jen přípravou k dalšímu pokroku a ne jeho zastavením. Nelíbí se nám, že mnozí dělají s námi tento krok vpřed, ale šilhají smutně dozadu, někam tam, odkud není návratu. (Potlesk.) O to, aby tento návrat byl nemožný, se musí solidárně starat všechny socialistické a skutečně pokrokové síly naší republiky.

Nezakrývejme si, paní a pánové, že velká většina pracujících lidí u nás žije v těžkých poměrech, že musí počítat s každou korunou, že z řady naléhavých životních potřeb může ukojovat jen ty nejnaléhavější. A zase jsme při tom svědky staré dějinné pravdy, že lid je schopen největšího odříkání, že se nebojí nasadit svůj klid, své rodinné štěstí, ba i životy, když cítí, že jde skutečně o jeho věc. Mějme víru v pracujícího člověka. Jestliže jsme svědky toho, že pracovní morálka není ještě na tom stupni, kde bychom ji chtěli mít a jak bychom ji potřebovali, že lid a jeho orgány se teprve po staleté národní a sociální porobě musí učit vládnout na všech úsecích veřejného života, musíme si současně uvědomit, že klíč k lepším poměrům, k lepší budoucnosti, není jen v rukou pracující třídy, zvláště dělníků a zemědělců, ale také v rukou těch, kterým národ dává důvěru a které pověřuje řízením veřejných věcí, tedy především v rukou politických stran a jednotných organisací. Nejjistější cesta k vyšší morálce pracujících vrstev, k vyššímu pracovnímu výkonu, je důsledně demokratická a pokroková politika. Bude-li lid vždy znovu a znovu naší politikou přesvědčován, že to, co proděláváme, nemá nic společného s obvyklou taktikou reakce po válkách a jiných otřesech starého společenského řádu, nýbrž že je to cesta skutečně nova, z níž se nehodláme vrátit, ani uchýlit, bude-li lid v naší politice vidět záruku, že jeho práce, jeho odříkání a oběti, které mu dnes musíme ukládat, půjdou ve prospěch celku a tím také ve prospěch jeho, pak i lid československý po všech stránkách ukáže, tak jako to skvěle ukázal lid sovětského Ruska, že je onou dějinnou silou, která je způsobilá, aby pomohla na svět novému společenskému řádu, za jehož uskutečnění bojovaly před námi celé generace. (Potlesk.)

Žádný odpovědný politik nemůže z těžkostí současné doby vyvozovat závěry proti lidově demokratické politice, kterou děláme. Pracující vrstvy bohudík příliš dobře vědí, že dnešní neutěšený stav není průvodním zjevem budování lidového řádu, ale důsledkem rozvratu starých společenských poměrů, jejichž nezbytným průvodním zjevem jsou hospodářské krise, fašismus a války. Nebudeme lidem na př. říkat, že se mají v továrnách hůře nežli se měli třeba za kapitalistického vlastníka, nýbrž budeme jim vysvětlovat přechodné příčiny, které to způsobují. Je zájmem republiky a demokracie, aby každý příslušník pracujícího národa plně pochopil, že vyšší sociální úrovně nemůže dosáhnout, nebude-li více a lépe pracovat. Současně však budeme jako socialisté a odboráři dbát toho, abychom už na dnešní poměrně nízké hospodářské úrovni, zaviněné válkou a nacismem, použili v sociální politice i hospodářství všech prostředků, aby v prvé řadě bohatl ten, kdo bohatství tvoří, abychom odstranili poslední formy vykořisťování práce a překážky rozvoje našeho národního hospodářství. (Potlesk.) Otázka rozdělení národního důchodu se netýká jen mezd a platů, nýbrž i cen, bytů, sociálního pojištění a v neposlední řadě daňového systému. Na všech těchto úsecích sociální politiky jeví se už náznaky nové cesty, která se podstatně liší od sociální politiky v kapitalistickém řádu. Je třeba, abychom, jak porostou výrobní síly, víc a víc uplatňovali tuto novou sociální politiku. Čím větší jsou hospodářské těžkosti, tím přísněji musíme bojovat proti každému ochuzování našeho hospodářství. Trváme proto na urychleném vyřešení otázky distribuce, která se do značné míry nesrovnává s našimi demokratickými představami o vyloučení příživníků a bezpracných příjmů z našeho hospodářství. Musíme dávat také dobrý pozor na nové formy vykořisťování, které se někde objevují. Je to zvláště otázka neúměrně nebo nespravedlivě vysokých důchodů a uvolňování starých peněz. Zdůrazňujeme nutnost neustálé kontroly, zda příslušníci staré vykořisťovatelské třídy a váleční zbohatlíci nemají úspěchu v pokusech uvolňovat peněžní prostředky, získané vykořisťováním a okrádáním nejširších lidových vrstev. Praxe při uzákonění dávky z majetku a z přírůstku na majetku, stejně jako při následujícím všeobecném uvolňování peněz ukáže neklamně stupeň pokrokovosti našeho hospodářského a sociálního systému.

Paní a pánové, je samozřejmé, že náš příští hospodářský vývoj a celá vnitropolitická situace je také do značné míry závislá na vývoji v mezinárodním měřítku. Naše reakce v otázkách zahraničních pracuje stejně rafinovaně, jako v otázkách vnitřních. Středem její pozornosti je podrývání důvěry našeho lidu v nový vývoj, v němž lidová demokracie Československa hraje tak čestnou úlohu. Mluví na př. o tom, že znárodnění průmyslu byl nešťastný experiment, zveličuje nutné nedostatky prvotního budování, snaží se odcizovat jednotlivé vrstvy pracující třídy, straší dělnickým terorem ostatní pracující vrstvy, organisuje štvanice proti závodním radám, jednotnému odborovému hnutí a podobně. V zahraniční politice snaží se ubohými prostředky snižovat hlubokou úctu, kterou chová český i slovenský národ k Sovětskému Svazu a Rudé armádě.

Na tuto taktiku reakce, která se ještě - jak cítíme - nevzdala a vzdát nehodlá, musíme mít pádnou odpověď. Není třeba být socialistou, stačí být dobrým vlastencem, abychom, poučeni poslední minulostí a tolikrát prokázanou solidaritou mezinárodní reakce, která se v poslední době v tak nezakrytých formách ukazuje na půdě Německa, spatřovali v Sovětském Svazu nejbezpečnější záruku míru a národní i státní bezpečnosti republiky. (Potlesk.)

Naše láska k sovětskému spojenci a vděčnost k jeho armádě, která tak těžce krvácela, abychom mohli svobodně žít a pracovat, nepřekáží nám nijak ve spolupráci s demokratickými silami ostatního světa. Světová politika nám přinášela a může i v budoucnu přinést různé zvraty a překvapení, která nemusí být pro nás vždy příjemná. Ale při tom pro nás jako socialisty je jedno naprosto jasné. V Sovětském Svazu nemohou se nikdy vynořit Chamberlainové, Daladierové a jim podobní. (Potlesk.) To proto, že tam definitivně zvítězila pracující třída, že tam vzniklo sovětské zřízení, které je nám svým hluboce pokrokovým obsahem nejbezpečnější zárukou.

Reakce nejen že se neuplatní, ale nebude mít podstatnějších úspěchů při svém špinavém počínání, setrváme-li neochvějně na cestě, kterou nám ukázala národní revoluce a která nás spojuje se socialisty a skutečnými demokraty celého světa. Nasadíme všechny síly, abychom urychlili hospodářskou konsolidaci, abychom upevnili pracovní morálku na nových základech, abychom v nejširších vrstvách českého a slovanského národa probouzeli nejušlechtilejší city a snahy, abychom posilovali solidaritu všech pracujících vrstev, ale zároveň nasadíme všechny síly, aby z celého našeho veřejného života, z politiky, z hospodářství, z oblasti sociální i kulturní zmizely všechny zjevy, které otravují náš nový národní život a připomínají nám někdy slabost nebožky liberální demokracie, někdy zase methody vysloveně reakčního režimu. (Potlesk.) Zůstanou-li rozhodující síly našeho národa na této cestě - a já věřím, že volby to ukáží - pak příští rozpočet bude rozpočtem státu nejen podstatně hospodářsky konsolidovaného, ale také státu, jehož občané budou nezvikláni ve své víře, že jejich cesta je správná, a pevni v odhodlání přivést tuto cestu až k socialismu. (Potlesk.)

Místopředseda Petr: Přerušuji schůzi na jednu hodinu.

(Schůze přerušena ve 13 hod. - opět zahájena ve 14 hod. 12 min.)

Podpredseda Gottier (zvoní): Zahajujem prerušenú schodzu.

Budeme pokračovať v politickej části podrobnej rozpravy o štátnom rozpočte na rok 1946.

Dávam slovo pánu posl. Weilandovi.

Posl. Weiland: Vážená sněmovno, paní a pánové!

Dovolte mi, abych se k rozpočtu ministerstva vnitra zmínil několika slovy o finanční situaci měst a obcí v pohraničí. Chtěl bych poukázat na to, že je-li situace měst a obcí těžká vůbec, je tím těžší a obtížnější v pohraničí. Národní výbory a správní komise převzaly v revolučních dnech květnových správu do svých rukou, což prakticky znamenalo budovat od samých základů nejen administrativu, ale úplně nový společenský, hospodářský, kulturní a politický život.

Na města v pohraničí byly kladeny velké a těžké požadavky, ovšem požadavky nezbytné. Bylo nutno uvést do pořádku školy, které až na vzácné výjimky byly vesměs v desolátním stavu, v jakém je zanechala německá vojska. Totéž bylo s kasárnami. K tomu se vojenská správa často ještě dožadovala dalších aspoň provisorních staveb pro vojenské účely, a to bez odkladu.

Náhrady za přechodné ubytování vojska dosahovaly vysokých částek. Bylo nutno zřídit bytové úřady ve velkém měřítku, aby konfiskovaný domovní a bytový majetek Němců byl v onom chaotickém přílivu českých lidí na sever ve dnech květnových a červnových aspoň zhruba zajištěn, aby do osidlování byly vneseny aspoň základní prvky organisace. Bylo třeba zřídit sklady pro konfiskovaný majetek a likvidační komise, které by se o tento majetek staraly. Bylo třeba řádně organisovati odsun Němců, aby morální i hmotné škody tohoto odsunu byly co nejmenší. V prvních dobách odsunu v důsledku špatné organisace zanechali tu Němci nedoplatky za elektrický proud, plyn, vodu, městské dávky, a tyto nedoplatky dosahují v severočeských městech mnohamilionových částek.

Města v pohraničí se musila starat o umístění státních úřadů, vojska, sboru bezpečnosti, zajistit výživu obyvatelstva, zabezpečit a zajistit obchody, živnosti, továrny i sklady po Němcích. Nebylo možno nechat stranou ani otázky zřízení nových středních škol, požadavky lidovýchovy, divadlo i rozhlas. Městské úřady byly zavaleny žádostmi o přiznání antifašistických legitimací, státního občanství a jiných věcí podobného rázu se strany Němců, nehledě k nespočetným žádostem přicházejících českých lidí.

Prostě pohraničí prodělává převratnou dějinnou změnu a nelze vyjmenovati všechno to, co tuto změnu provází a co rozřešit, překonat a úspěšně dokončit je velkým úkolem především národních výborů a správních komisí jak místních, tak okresních.

Pan ministr vnitra ve svém exposé ve sněmovně na veřejnou správu v pohraničí upozornil a z jeho slov bylo dobře patrno, jaký význam tato správa má. Ale je třeba si uvědomit, že bylo nutno propustit zapracované a vysoce kvalifikované německé úředníky, za něž lze rovnocennou náhradu dnes jen ztěžka opatřit. Je proto nutno aspoň na čas přeložiti do pohraničí dobré, schopné a odborně zapracované zaměstnance z vnitrozemí, zejména na práce vedoucí, pokud tyto síly nelze jinak získati. Nedostatek takových sil má za následek, že jsme nuceni kvalitu nahrazovati kvantitou, což vede k vysokému zdražení administrativy. Nutno proto uvážiti, jak by se dobré síly v pohraničí udržely a jak zabrániti jejich odchodu. To se netýká jen samosprávných služeb, to se týká právě tak naléhavě továren, obchodních živností, státních i znárodněných podniků.

V té věci se uvažovalo již několikrát o zavedení pohraničního přídavku. Bohužel marně. Vláda by však měla přistoupiti co nejdříve k realisaci tohoto přídavku, protože poměry v pohraničí jsou značně odlišné od poměrů ve vnitru země, jsou těžší, služba je tu složitější, obtížnější a odpovědnější. Jest jenom přirozené, že dělník či zaměstnanec - má-li voliti za stejných. existenčních podmínek - zůstane raději na svém dosavadním působišti ve vnitru Čech nebo Moravy. Pohraniční přídavek by částečně vyrovnal nevýhody služby v pohraničí a přispěl by k ulehčení personální otázky, ke stabilisaci personálních poměrů a působil by nesporně i morálně. Je proto třeba, aby otázka pohraničního přídavku byla řešena bez odkladu, aby byla řešena co nejdříve.