Chtěl bych jen mimochodem upozornit slavnou sněmovnu
při této příležitosti, že
nemám již jen stížnosti na málo
přísné provádění lidové
justice, ale dostávám též stížnosti
na příliš přísné provádění
této spravedlnosti. A ne od nějakých kolaborantů
nebo opatrných, kteří v době války
aktivně proti okupantům ničeho sami nepodnikali.
Mám takové stížnosti již i z řad
politických vězňů nebo z řad
vojáků naší zahraniční
armády. Musím brát v úvahu i tyto
hlasy, jež v žádném směru nemohou
být podezírány z nějaké nepřejícnosti
zdaru naší národní revoluce nebo z nadržování
kolaborantům.
Pan posl. Zápotocký dává justici
za vzor, jak prováděly očistu závodní
rady, jejich vyšetřovací komise a čestné
soudy. Nechci se o tomto postupu závodních rad vyjadřovat,
neboť to není předmětem naší
rozpravy, ale bývají hlášeny případy,
že se nepostupuje objektivně a že se někdy
ani nedbá směrnic a pokynů, které
vydává ÚRO.
Ale je zde hlavně jeden podstatný rozdíl
mezi úkoly očistných vyšetřovacích
komisí a úkoly trestně-právní
retribuce. Závodní rady jednají o funkcích,
o hmotném postavení lidí, o jejich zaměstnaneckém
poměru. Lidové soudy jednají o svobodě
nebo o nesvobodě občanů na mnoho let a v
mnoha případech i o jejich životech. Nedivme
se, že než soudci - i soudci z lidu - se vysloví
o trestu smrti nebo nesvobodě i na doživotí,
zkoumají věci opatrněji nežli ten, kdo
rozhoduje jen o služebním a zaměstnaneckém
poměru.
3. Přetíženost veřejné obžaloby
je zvyšována ještě jedním faktem:
že zajištěné osoby byly od vyšetřujících
komisí dodány do soudní vazby namnoze bez
dostatečného spisového a průkazního
materiálu. O tom zde ostatně velmi instruktivně
sněmovnu informoval jeden z těchto žalobců,
posl. dr Hřebík. Já se nebudu a nechci
o této otázce šířit, připomínám
pouze, že jsem ve svém exposé uvedl některá
data, kdy orgány veřejné žaloby dostaly
spisy proti některým význačným
provinilcům, kteří budou souzeni buď
před lidovým nebo před národním
soudem. Dodávám jen, že namnoze nám
byly odevzdány do zajišťovací vazby osoby
pouze s lístkem, na němž bylo napsáno
jen jejich jméno a jejich generalie a nic víc. Ani
ne označení trestného činu, pro který
obviněný byl do vazby dodán. Já to
prosím nevytýkám, jsem si vědom obtížnosti
celého tohoto úkolu a vím, že na to
nemohly revoluční instituce s počátku
stačit. Ale je nutno, aby o tom Národní shromáždění
bylo informováno.
4. Z toho již sama o sobě vyplývá odpověď
na otázku, zda prokurátoři doplňují
vyšetřování či nikoli. Ovšem,
že doplňují, protože, kdyby je nedoplňovali,
tak bychom ve značném počtu nemohli přistoupit
ani k podání žaloby. To vyplývá
logicky z toho, co jsem řekl právě před
okamžikem. Ale pan posl. Zápotocký se
domnívá, že prokurátoři mají
pouze povinnost u lidových soudů snést všechen
materiál, který svědčí proti
obžalovaným. Přes to, že ministerstvo
spravedlnosti ve svých instrukcích veřejným
žalobcům u lidových soudů opětně
zdůrazňovalo a zdůrazňuje, že
politika žalobní musí býti taková,
aby směřovala k co nejrozhodnějšímu
a nejpřísnějšímu potrestání
všech provinilců z doby okupace, musím přece
jenom konstatovat, že podle § 3 tr. ř. veřejný
žalobce nemá jen povinnost sbírat tento materiál
usvědčující, nýbrž všechen
materiál, který s případem souvisí.
Se závěry, jež pan posl. Zápotocký
činí z počtu případů
veřejnou žalobou vrácených nemohu souhlasit
také z toho důvodu, že poměrně
značný počet těch případů,
které byly vráceny národním výborům,
může dávat také jiný závěr,
a to ten, že udání národním výborům
v mnohých případech byla učiněna
ne zcela odůvodněně, alespoň pokud
jde o stihání podle retribučního dekretu.
Jeden takový výmluvný případ
zde uvedl již kol. dr Hřebík. My jich
známe ovšem více. Ani o tom bych se nechtěl
šířit. Všichni víme, že jeden
z nejošklivějších sociálních
zjevů v době okupace bylo udavačství.
Snad nebylo tak rozsáhlé, jak se někdy myslí,
ale byl to úkaz vážný. Ti, na něž
byl vložen těžký úkol výkonu
mimořádného soudnictví, musejí
ze své samozřejmé povinnosti dbát
toho, aby se nikdo za toto soudnictví neskrýval,
kdo nemá ani čisté svědomí,
ani dobré úmysly. (Potlesk.) Tam, kde zjistí,
že učiněná udání nemají
nic společného se vznešeným úkolem
národní očisty, musejí je odmítnout.
To je také v duchu vládního programu i v
zájmu revoluce. A jako trvám na tom, že potrestání
skutečných zrádců a kolaborantů
má býti provedeno ve vší přísnosti
a rozhodnosti stejně trvám na tom, že zneužívání
mimořádného lidového soudnictví
k vyřizování nějakých osobních
účtů nebo jakýchkoliv jiných
vedlejších účelů musí
býti zabráněno se stejnou rozhodností.
(Potlesk.)
Na tomto mém stanovisku nemůže měnit
nic ani ten fakt, že tu nebo onde může se vyskytnout
tak jako v každém jiném oboru veřejné
správy státní zástupce, který
by si kritiky takové právem zasluhoval. Ale vyskytne-li
se takový případ a jsem naň upozorněn,
postupuji tak, abych podobným možnostem anebo jejich
opakování zabránil. Dokladem toho je právě
případ "kutnohorského prokurátora"
- na nějž mne upozornil pan posl. Vodička
- a mého postupu, když jsem zjistil, že formulace
obžaloby, kterou podal, mohla v naší veřejnosti
vzbudit oprávněné podezření,
že tu taková snaha snad byla. Ale upozorňuji
hned, že také v tomto případě
žaloba sama byla podána na základě trestního
oznámení místního národního
výboru v Malé Losenici a na základě
trestního oznámení, vypracovaného
stanicí SNB ve Velké Losenici. Konstrukce žaloby
z krádeže v souvislosti s obstaráváním
dřeva pro Rudou armádu se nevyskytla tedy teprve
v konceptu veřejného žalobce, nýbrž
již v konceptu jiných orgánů naší
veřejné lidové správy. Pokud jde ovšem
o rozsah provinění přiděleného
referenta u státního zastupitelství v Kutné
Hoře a zda skutečně lze mu podkládat
úmysl maření výsledků naší
revoluce, o tom musí rozhodnout teprve příslušné
kárné řízení, které
na můj příkaz bylo zavedeno.
Pan posl. Zápotocký však neobviňuje
jen státní zástupce z nedostatku vůle
provést národní očistu, ale vyslovuje
podezření, že tu jde o velikou chybu se strany
ministerstva spravedlnosti, které zavinilo prý neudržitelný
stav, jenž vyvolává nebezpečí
podlomit u nás v nové republice víru v poctivý
úmysl provést skutečně důslednou
a spravedlivou národní očistu. Přes
to, že já nevidím tak černě dosavadní
výsledky této očisty, chci v této
souvislosti zdůraznit, že je správné,
že ministerstvo spravedlnosti má podle retribučního
zákona možnost, aby účinně kontrolovalo
činnost veřejných žalobců lidových
soudů. Je to ustanovení § 24, odst. 2 retribučního
dekretu.
Ministerstvo spravedlnosti však již předem připravilo
jednotnou praksi lidových soudů. Nejen že opětně
vydalo pokyny veřejné žalobě, jak má
v otázce retribuce postupovat, nýbrž příslušný
referent ministerstva si zve jednotlivé vedoucí
veřejné žalobce u lidových soudů
a soustavně je Instruuje o tom, .jak mají postupovat.
Mimo to dne 12. prosince 1945 se konala v ministerstvu spravedlnosti
podrobná rozprava všech vedoucích veřejných
žalobců i přednostů lidových
soudů, jíž jsem se také já účastnil
a v níž jsem učinil sám výklad,
v němž jsem velmi důrazně připomenul
všechny právní, politické, psychologické
i mravní důvody pro nutnost rozhodného zúčtování
se všemi druhy zrádcovství a kolaborace v době
nesvobody. Prošlo též tiskem moje prohlášení
zaměstnancům mého úřadu, když
jsem převzal správu ministerstva spravedlnosti,
v němž jsem zdůraznil, že za svůj
hlavní úkol v ministerstvu pokládám
rychlé a přísné dokončení
zúčtování s válečnými
provinilci. V předvečer prvního líčení
před Národním soudem jsem pak učinil
projev v rozhlase, ve kterém jsem totéž opakoval.
- To pouze na vysvětlenou, co ministerstvo podniklo, aby
řádně instruovalo veřejné žalobce
u mimořádných lidových soudů.
Pan posl. Zápotocký zde dále citoval
výnos ministerstva spravedlnosti ze 14. září
1945, týkající se otázky, zda Národní
obec fašistickou lze zařadit pod § 3, odst. 2
retribučního dekretu či nikoliv. K tomu chci
dát sněmovně toto vysvětlení:
Musím potvrditi, že ministerstvo spravedlnosti v uvedeném
výnosu skutečně dalo veřejným
žalobcům pokyn, že činovníky a
členy Národní obce fašistické
jest stíhati podle retribučního dekretu pouze
na základě konkretních trestních činů,
z nichž lze je usvědčiti, a že nestačí
pouhé členství nebo funkce Národní
obce fašistické. Tento výnos ministerstva spravedlnosti
byl současně sdělen též ministerstvu
vnitra, které teprve 12. prosince 1945 zaujalo k němu
odchylné stanovisko, jemuž se ministerstvo spravedlnosti
přizpůsobilo.
Abych slavné sněmovně vysvětlil, jak
k uvedenému pokynu došlo, musím uvésti,
že ihned po vydání retribučního
dekretu byly četné pochybnosti, které činy
mohou podle něho býti stíhány a které
nikoliv. Než se prakse ustálila, byly zastávány
v pochybných otázkách od různých
úřadů různé názory.
Takové pochybnosti se vyskytly právě u Národní
obce fašistické jako organisace založené
ještě před okupací, a to proto, že
retribuční dekret při výpočtu
jednotlivých fašistických organisací
právě ji vynechal, třebaže již
ve svém pojmenování nese označení
fašistická. Jistě překvapí, sdělím-li,
že u některých okresních národních
výborů byly dokonce pochybnosti o tom, zda je možno
podle retribučního dekretu stíhat členy
tak zv. oddílů SA. Z míst mimo justiční
resort byl vysloven názor, že podle retribučního
dekretu není stihatelné samo o sobě ani členství
v oddílech SA, není-li spojeno s funkcí.
A bylo to ministerstvo spravedlnosti, jež muselo prosazovat
- a nakonec i prosadilo - názor opačný. Uvedl-li
jsem pouze tyto dva případy, je patrno, že
teprve postupem doby došlo k vytříbení
a ustálení názorů v různých
pochybných a sporných otázkách a podle
toho byly též doplňovány, po případě
opravovány pokyny dané veřejným žalobcům.
Když pak ministerstvo vnitra zaslalo ministerstvu spravedlnosti
směrnice, které hodlalo vydati podřízeným
úřadům a orgánům a ve kterých
byla Národní obec fašistická uvedena
mezi organisacemi podobné povahy, jako jsou organisace
výslovně vypočtené v § 3, odst.
2, a zároveň sdělilo své poznatky
o této organisaci, ministerstvo spravedlnosti výnosem
ze dne 5. února 1946 výslovně odvolalo svůj
dřívější výnos ze 14.
září 1945, ztotožnilo se s názorem
ministerstva vnitra a uložilo úřadům
veřejné žaloby a veřejným žalobcům
mimořádných lidových soudů,
aby se při svých návrzích řídili
tímto právním názorem. Jsem rád,
že mohu sdělit sněmovně, že tím
předmět jinak oprávněné kritiky
pana posl. Zápotockého byl již tímto
výnosem odstraněn.
A nyní dovolte, paní a pánové, abych
pokud možno co nejstručněji odpověděl
pánům poslancům na některé
konkretní případy nesprávného
nebo domněle neoprávněného rozhodování
soudů nebo veřejné žaloby. Nemohu odpověděti
na všechny tyto případy jednak pro krátkost
času, jednak proto, že o některých jsem
si ještě nemohl získat bezpečných
informací. Ale ujišťuji slavnou sněmovnu,
že o všech těchto případech po
vyšetření podám zprávu těm
pánům poslancům, kteří o nich
mluvili.
Tak k trestnímu případu Josefa a Milady Kohoutových
z Úsilova u Klatov, o němž hovořil kol.
Štekla který vyvolal již dříve
zájem veřejnosti, musím zdůraznit,
že ministerstvo spravedlnosti věnovalo tomuto případu
zvláštní pozornost a stále jej vede
v bedlivé patrnosti. Konstatuji však, co z řeči
pana posl. Štekla patrno nebylo, že Josef Kohout
je ve vazbě u krajského soudu v Plzni a že
trestní řízení proti němu ještě
neskončilo.
V debatě byl jsem také upozorněn na případy
Milana Kramoliše a dalších obviněných,
které skončily zprošťujícími
rozsudky mimořádného lidového soudu
v Novém Jičíně, po případě
zastavením trestního řízení
podle § 90 trest. řádu. Na tyto případy
bylo již ministerstvo spravedlnosti upozorněno Svazem
národní revoluce ve Valašském Meziříčí
a koordinačním výborem stran Národní
fronty a nařídilo proto již 21. února,
aby mu byly předloženy spisy ve všech těchto
případech; jakmile dojdou, dám přezkoumati,
zda tu není podklad, aby obvinění, přestože
byli u lidového soudu zproštěni, byli podle
§u 25, odst. 2 retribučního dekretu odevzdáni
ke stíhání soudu řádnému.
V trestní věci proti Františku Žurkovi
stěžuje si pan kolega Mráz na nízký
výměr trestu, ale třeba uvážit,
že veřejným žalobcem byl učiněn
návrh na stihání tohoto obviněného
před mimořádným lidovým soudem
v Uherském Hradišti proto, že udal Josefa Vajdíka,
bývalého starostu ve Veselí na Moravě
pro neoprávněné přijetí 1000
K při plnění dodávkové povinnosti.
V důsledku tohoto udání byl také Vajdík
zatčen a držen dva dny ve vazbě. Žurek
byl za toto udání naproti tomu odsouzen do těžkého
žaláře v trvání tří
let, ke ztrátě občanské cti na pět
let a k propadnutí jedné čtvrtiny majetku
ve prospěch státu. Při výměře
trestu použil soud ustanovení § 16 retribučního
dekretu, poněvadž vzal za prokázáno,
že obviněný podporoval za okupace české
spoluobčany. Zda tento trest je přiměřený
či nikoli, to již, paní a pánové,
skutečně musíme přenechat uvážení
soudu. Tím spíše, že takto uvážil
soud lidový, v němž byl pouze jeden právník
a čtyři soudci z lidu, doporučení
národními výbory. Mimoto proti rozsudkům
mimořádného lidového soudu není
opravného prostředku a nemohl se proto veřejný
žalobce odvolati do nízké výměry
trestu.
V trestních věcech proti Josefu Čistínovi,
Karlu Moravcovi a Janu Švábeníkovi, vedených
rovněž u lidového soudu v Uherském Hradišti,
veřejný žalobce navrhoval potrestání
před lidovým soudem. Lidový soud postoupil
však tyto trestní věci podle § 26, odst.
3 retribučního dekretu řádnému
soudu, poněvadž došel k přesvědčení,
že je nutno vyslechnouti další svědky,
což se však v zákonné třídenní
lhůtě tehdy ještě nemohlo státi.
Ve věci proti Václavu Zbořilovi bylo během
vyšetřování zjištěno, že
jde o 70letého starce, u něhož byl zjištěn
stav pokročilé senilní demence, a znalci
prohlásili, že nemůže býti proto
za své skutky činěn plně odpovědným.
Jedině vzhledem k tomuto posudku znalců-lékařů
bylo trestní oznámení podle § 90 trestního
zákona odloženo.
Trestní věc proti Janu Dobrošovi byla odložena
podle § 90 tr. ř., jelikož mu udavačství,
z něhož byl obviněn, nebylo prokázáno.
V tomto případě se shodovaly úvahy
veřejného žalobce se závěrečnou
zprávou vyšetřující komise národního
výboru ve Strážnici.
Spisy této věci se týkající,
právě tak jako spisy, týkající
se Jana Dutky, v jehož jednání rovněž
nebylo lze zjistit trestní čin podle retribučního
dekretu, byly ovšem postoupeny nalézací komisí
pro stíhání provinění o národní
cti při příslušném okresním
národním výboru k dalšímu opatření.
V trestním případě inž. Josefa
Cejpy, o němž rovněž mluvil p. posl. Mráz
odpovídá skutečnosti, že veřejný
žalobce navrhl zastavení trestního řízení,
a to pro nedostatek skutkové podstaty trestního
činu podle retribučního dekretu. Musím
však zdůrazniti, že veřejný žalobce
opřel své rozhodnutí o závěrečnou
zprávu vyšetřovací a bezpečnostní
komise okresního národního výboru
v Hodoníně, která výslovně
prohlásila, že bylo zjištěno a prokázáno,
že obviněného nelze vinit z obvinění
jemu za vinu kladených. Tato komise okresního národního
výboru sama navrhla, aby trestní vyšetřování
proti obviněnému inž. Josefu Cejpovi bylo zastaveno
a aby obviněný byl okamžitě propuštěn
ze sběrného pracovního tábora v Hodoníně
na svobodu. Právě proto, že veřejný
žalobce opřel svoje posouzení věci o
tuto zevrubnou souhlasnou zprávu zmíněné
vyšetřující komise, neshledávám
důvodu, abych dal žalobci u lidového soudu
v Uherském Hradišti instrukce k jinému postupu.
Z obvodu humpoleckého nenapadlo veřejnému
žalobci v Kutné Hoře pouze 87 případů,
jak uvedl pan posl. Zápotocký, nýbrž
prozatím 342 případů. Z tohoto počtu
bylo nutno zastavit a vrátit okresnímu národnímu
výboru v Humpolci k event. dalšímu opatření
podle dekretu o provinění proti národní
cti 120 spisů, poněvadž šlo vesměs
o obvinění z členství, tedy nikoliv
činovnictví v Českém svazu válečníků
a ve fašistické straně. Stalo se tak proto,
že toto pouhé členství podle směrnic
ministerstva vnitra nezakládá skutkovou podstatu
trestného činu, který by bylo lze stíhati
před lidovým soudem. Tím také se stávají
bezpředmětnými všechny dedukce, které
v této souvislosti pan posl. Zápotocký
zde přednesl.
Pokud jde o další případy, o nichž
se zmiňoval, byly přezkoumány ministerstvem
spravedlnosti zatím spisy v případě
Bohumíra Nejedlého, který byl podezřelý
ze styku a spolupráce s Němci a s gestapem. Ze spisů
bylo však zjištěno, že Nejedlý byl
náměstkem starosty a později předsedou
správní komise v Humpolci, že v této
své funkci přišel s Němci do styku.
Německy sám dobře neuměl a používal
proto při jednání s Němci tlumočníka.
Závodní rada a zaměstnanci jeho podniku potvrdili,
že vůči nim projevoval obviněný
sociální cítění a že nikdy
nepochybovali o jeho českém a demokratickém
smýšlení. V jednání obviněného
nebyla zjištěna skutková podstata činů
trestných podle retribučního dekretu, a byl
proto spis vrácen vyšetřující
komisi okresního národního výboru
v Humpolci k event. stíhání podle dekretu
138/45 Sb.
V ostatních jmenovitě uvedených případech
z Humpolce dal jsem vyžádati spisy, aby mohla být
přezkoumána správnost postupu veřejného
žalobce.
Ve věci proti inž. Slavko Rosmanovi z Hradce Králové
je pravda, že státní zastupitelství
zastavilo trestní řízení. Když
bylo již začátkem února ministerstvo
spravedlnosti upozorněno na tento případ,
vyžádalo si spisy a ukládá veřejnému
žalobci, aby provedl doplnění a znovu prozkoumal
jednání obviněného s hlediska retribučního
dekretu. K případu proti Josefu Džbánkovi,
Jiřímu Džbánkovi a Hermíně
Džbánkové dovoluji si poznamenati, že
řízení proti nim původně zastavil
sám ústřední vyšetřující
výbor v Praze. Proti tomuto opatření se však
vyjádřila závodní rada fy. Džbánek,
a teprve tehdy byly spisy zaslány veřejnému
žalobci. Po prostudování spisů bylo
zjištěno, že Jiří Džbánek
se sice stýkal s Němci a dával jim zboží,
že však tak činil ze strachu po svém propuštění
z gestapa. Zaměstnanci podniku však také dostávali
zboží, a ač nebylo co dělat, přičinili
se Džbánkové, že žádný
ze zaměstnanců nebyl dán pracovnímu
úřadu k disposici. Kromě toho vyšlo
najevo, že Josef Džbánek byl členem partyzánského
oddílu, že hmotně podporoval partyzánskou
brigádu "Mistra Jana Husa" a uskladnil zboží
u Seče. Podle potvrzení národního
výboru v Klánovicích choval se v revolučních
květnových dnech mimořádně
statečně, a ač postaven členy SS před
strojní pušku a dána mu krátká
lhůta, neprozradil, kde jsou ukryty zbraně. Za okupace
podporoval také v okolí partyzány. V souhlase
s původním postupem ústředního
vyšetřovacího výboru města Prahy
neshledával ani veřejný žalobce v tomto
trestním řízení důvodu ke stihání
podle retribučního dekretu, a proto byl znovu Josef
Džbánek propuštěn na svobodu. Ale to neznamená,
že by nemohl pro svůj styk s Němci být
stihán ještě podle malého retribučního
dekretu. Trestní spisy si nyní vyžádalo
velitelství národní bezpečnosti k
dalšímu šetření.