Konstatujeme rádi, že mezi soudci je značná část těch, kteří pochopili úkol soudu v lidové demokracii. Největší podporu musíme dát těmto průkopníkům. Podporu morální i hmotnou. Užasla jsem, že plat zkušeného soudce v Praze po dvanáctileté službě je dnes 3.775 Kčs měsíčně, plat kvalifikovaného úředníka, otce dvou děti, po mnohaleté zkušenosti 2.500 Kčs. Z nového přídavku po srážkách zvýší se plat soudce o 125 Kčs měsíčně. Za hodinu přes čas dostane úředník 5 Kčs. Naproti tomu policejní inspektor, který je služebně soudci v mnohém podřízen, bude míti měsíčně 7.000 Kčs. Jsme pro správný plat za správnou práci. A proč právě soudci jsou tak neúměrně málo placeni? Necítíte právě zde veliké nebezpečí ovlivnění lidmi, kteří vnucují dary? Necítíte to všichni, jak takový soudce, povolí-li jen jednou ve slabé chvíli a přijme od strany nebo od advokáta jen 100 cigaret, je provždy stahován níž a níž do džungle darů a vlivů? Kde je potom soudcovská nezávislost? Poctiví soudci jsou znechuceni a odcházejí anebo chtějí odejit do soukromých a národních podniků. Příliv nové generace je kvalitativně špatný. Obraťte pozornost na poměry u soudů! Svobodná republika pracujícího lidu musí se postarat o řádný životní standard svých soudců. (Potlesk.) Vždyť jsou to obhájci našich zákonů a právě zde mají být nejlepší z nejlepších.

Soudnictví prodělává přerod ve smyslu vnitřním i formálním. Kdo dřív slyšel, že by se líčení konalo v závodě? Inženýr Horák u nás v Kladně na přání dělnictva byl propuštěn z huti Pražské železářské společnosti. Byl dotčen a žaloval závodní radu a dělníky. Bylo voláno v jeho věci na 200 svědků a dělníci si řekli: "My k soudu nepůjdeme, ať přijde soudce sem." A přišel. Přímo do železáren. Soudce-žena. Svým jednáním získala si úctu. Lid při vší své důslednosti byl a je vždy velkomyslný. Dělníci se spokojili, že dr Horák byl vyřazen ze závodu. Ale takoví lidé, místo aby šli do sebe a dali svoje schopnosti národu, vezmou si advokáty a honí dělníky po soudech. A výsledek? Materiál proti inž. Horákovi se rozšířil tou měrou, že přijde pravděpodobně před lidový soud, anebo bude určitě stíhán podle dekretu o národní cti. (Potlesk.)

Tento případ je opět dokladem, že byl nejvyšší čas, aby ministerstvo spravedlnosti splnilo požadavek odborů a sankcionovalo opatření závodních rad učiněné v době revoluce. Je nutno tato opatření rozšířiti i na jednotlivce, kteří pracovali k očistě i po 5. květnu, a to po stránce osobní i finanční, resp. civilní i trestní. Na př. ochrana před žalobami pro urážku na cti, pro propuštění kolaborantů, obvinění ze zločinu útisku, případné nedodržení lhůty výpovědní i jiných vzhledem k revoluci a k neznalosti přesných ustanovení zákonů. Stane se, že obviněný, jehož spisy jsou postoupeny lidovému soudu, podá žalobu na ochranu cti proti svědkovi, který vypovídal před úředními orgány a své tvrzení opakoval notáři Perkovi z Unhoště do očí. Žaluje notář a jeho žena dělníka, který pracuje na severu. Za nynějšího právního stavu může vyložený zrádce zterorisovat svědky tak, že nakonec je mnohý svědek přestrašen a raději řekne, že nic neví, než aby chodil jako obžalovaný po soudech.

Na Kladensku máme velké pobouření pro tento případ; ozývá se volání zavřít Perka i jeho advokáta dr Srbu z Prahy III., Malostranské nám. č. 10, (Potlesk.) protože ovlivňují a zastrašují svědky, ruší vyšetřování, rozvracejí autoritu vyšetřujících lidových orgánů národních výborů. Musíme říci otevřeně slovo na adresu početné skupiny advokátů. Obhajují kde koho, jen když má peníze a zaplatí. Máme případy, kdy do trestních komisí k provádění dekretu o národní cti nechtěli jíti advokáti jen proto, že se zařizují už na spoustu odvolání. Peníze jsou mnohým milejší než-li důvěra lidu. Zatím co jedni advokáti řeší s námi obětavě právní i hospodářské problémy poválečné doby, honí se druzí za bohatstvím. Jaký to kontrast se zaměstnanci Mariánských Hor, o nichž zde mluvil ministr Laušman! Co dělá advokátní komora, aby zarazila jedovatou hlízu, která tímto stavem začíná prolézat? Jak jinak jedná ku příkladu komora notářů, která ihned po zveřejnění případu notáře Perka vyslala svého předsedu k prozkoumání věci a k jednání.

Bylo by správné, k lidovým a národním soudům připustit jenom advokáty ex offo, to jest advokáty, kteří hájí zadarmo. Je třeba uložiti advokátům bezpodmínečný požadavek, že advokát musí před soudem hájit pravdu, jak mu také advokátní řád předpisuje. Porušuje-li advokát tuto svou povinnost a ospravedlňuje-li zločin, místo aby napomáhal k vítězství pravdy, musí býti co nejpřísněji trestně stíhán jako zločinec. Advokát nemá u vyšetřujících a trestních komisí okresních národních výborů co hledat. Každá intervence u okresního národního výboru a jeho komisí budiž okamžitě odmítnuta a intervenuje-li advokát za protizákonným účelem, budiž trestně stíhán. Ostatně nemá advokát ani podle zákona právo intervenovat u okresního národního výboru.

Přichází doba, aby byla uplatněna svobodná volba soudců, jak ji má Sovětský svaz i jiné státy již dávno. Jen tehdy budou soudci nezávislí, budou-li svobodně voleni a budou-li se opírat o demokratickou vůli lidu. Poměry v našem soudnictví dokazují, že dosavadní stav je neudržitelný. Máme již zdemokratisovanou veřejnou správu, t. j. národní výbory, ale je zachován dále byrokratický aparát soudcovský. Lid a zástupci lidu nejsou souzeni opět zástupci lidu, nýbrž shora jmenovanými úředníky. Tento stav zahrnuje v sobě krajní nebezpečí pro demokracii, totiž, že jmenovaní úředníci budou rozhodovat a zavírat do kriminálu volené zástupce lidu. A nepřáli bychom si, abychom po nějakých 20 letech znovu museli konstatovat, že jsme před 20 lety, bohužel, zachovali starý byrokratický aparát soudcovský, místo abychom byli ihned zřídili opravdový demokratický soudcovský aparát.

Jsme tedy pro to, aby soudcové byli co nejlépe materiálně zabezpečeni, ale zároveň s veškerou rozhodností žádáme, aby soudcovská místa mohli zastávati jen ti soudci, kteří mají důvěru a plně si jí také zaslouží.

Množí se urážky na cti. Žaloby zrádců a kolaborantů pro urážky na cti nemají býti vůbec připuštěny. Byl-li očerněn skutečně nevinný člověk, je to jistě jen výjimka, a nevinně očerněný občan dostane úplnou satisfakci tím, že trestní komise okresního národního výboru ve svém nálezu výslovně uvede, že byla nad veškerou pochybnost prokázána úplná nevina stíhaného občana, a zároveň bude pranýřovat toho, u koho by se prokázalo, že ze zlého úmyslu učinil falešné udání. V krajním případě bylo by možno věc upravit tak, aby o těchto urážkách na cti rozhodovaly vyšetřující trestní komise okresních národních výborů, vždyť konečně tyto komise nejlépe mohou věc posoudit a touto věcí se zabývají stejně již od jejího vzniku. Vyšetřující komise u okresního národního výboru by ihned odmítla žalobu pro urážku na cti, když došla k závěru, že stihaný je podezřelý z činu. V ostatních případech by rozhodovala komise trestní. Obdobně by ve věcech projednávaných před lidovými soudy rozhodovaly lidové soudy samy.

Lidové vyšetřující a bezpečnostní komise vyžadují účinné pomoci při své velké a obětavé práci. Jsou to čestné a nehonorované funkce. Práce je ohromná. Kdo chcete kritisovat, přijďte jim jen pomoci. Jsme povinni učiniti vše, aby lidová správa národních výborů a lidové soudnictví pracovalo v nejtěsnějším souladu. Dostávám návrhy z řad občanů, aby se zřídila ústřední kontrola veřejné správy a soudnictví. Jestliže jsou však případy, a ty jsou, že si soudce ve sporu se zástupci lidu, kteří usilují o spravedlnost, uleví výrokem, že lid, když má moc v rukou, tak blbne, pak není to jen osobní povzdech nad trampotami s prostými lidmi, ale je to současně odpor proti lidové moci. Na schůzích dr Stieber otevřeně chválí a děkuje za zachování i sebe starších zákonů z dob absolutismu.

My však máme zkušenosti, že u pracujícího lidu, to jest u ohromné většiny národa, je nanejvýš vyvinut smysl pro spravedlnost. Lid to také byl, který proti národnímu útlaku okupantů nejhrdinněji bojoval a proto přinesl také největší oběti. Z toho důvodu za žádných okolností nestrpí fašistické zbytky a jejich ochraňovatele, kteří jsou ještě zahnízděni i v naší zemi. Pryč se semeništěm nového Michova! To je smysl nutné a důsledné očisty národa. V tomto směru musí býti uzpůsobena úprava zákonů a jejich orgánů v novém právním řádu. Tento řád musí býti naplněn duchem naší národní demokratické revoluce.

Prostí lidé podléhají někdy dojmu, že advokáti a soudci, opírajíce se o starý právní řád, mohou potírat řád nový, t. j. soustavu dekretů a vymožeností revoluce, tím, že zabraňují očistě národa a brzdí práci a výstavbu a znemožňují výstavbu nového řádu lidové demokracie. Nebezpečí, že by lid prováděl anarchii, u nás není. To ukazuje úspěšná činnost národních výborů, závodních rad a jiných orgánů. Veliký státník Stalin řekl: Vůdcové přicházejí a odcházejí, ale lid je věčný. To můžeme říci i o soudcích. Soudci přicházejí a odcházejí, ale majestát lidu je věčný.

Náš pan president ocenil na Štědrý den v rozhovoru s horníky vysokou politickou úroveň našeho národa a kladenského lidu zvlášť. Proto není třeba míti obavy, že by lid využil své moci k nějakým zákrokům, má-li v čele pevně stmelenou vládu národní fronty. Vláda a parlament musí učiniti vše, aby právní jistota nového řádu byla zabezpečena. (Potlesk.)

Místopředsedkyně Hodinová-Spurná: Ke slovu není již nikdo přihlášen, rozprava je skončena.

Dávám slovo k doslovu zpravodaji posl. dr Šípovi.

Zpravodaj posl. dr Šíp: Vážená sněmovno!

Kolegyně Škrlantová přednesla tu několik pozměňujících návrhů k projednávanému dekretu. Poukazuji na to, co jsem řekl již úvodem, že ústavně-právní výbor je si sám dobře vědom, že by bylo možno i záhodno v některých směrech provésti korektury, ale že tyto korektury nejsou naléhavě nutné a že si praxe dovedla účinně vypomoci normálním soudcovským výkladem. Ústavně-právnímu výboru běželo především o to, aby návrh ministerstva spravedlnosti, který je velmi naléhavý a pilný, mohl býti co nejrychleji projednán. Proto opakuji doporučení ústavně-právního výboru, aby s těmi změnami a doplňky, jak jsem je přednesl, Národní shromáždění návrh přijalo. (Souhlas.)

Místopředsedkyně Hodinová-Spurná: Přistoupíme k hlasování.

Osnova má 4 články, nadpis a úvodní formuli.

Poněvadž není pozměňovacích návrhů, dám o celé osnově hlasovati najednou podle zprávy výborové. (Námitky nebyly.)

Námitek není.

Kdo tedy souhlasí s celou osnovou zákona, to je s jejími 4 články, nadpisem a úvodní formulí podle zprávy výborové, nechť pozvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Tím Prozatímní Národní shromáždění přijalo tuto osnovu zákona podle zprávy výborové ve čtení prvém.

Z usnesení předsednictva podle § 54, odst. 1 jedn. řádu vykonáme ihned druhé čtení.

Ad 3. Druhé čtení osnovy zákona, jímž se mění a doplňuje dekret presidenta republiky ze dne 19. června 1945, čís. 16 Sb., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech (tisk 115).

Jsou nějaké návrhy oprav nebo změn textových?

Zpravodaj posl. dr Šíp: Nejsou.

Místopředsedkyně Hodinová-Spurná: Není jich.

Kdo ve druhém čtení souhlasí s osnovou zákona tak, jak ji Prozatímní Národní shromáždění přijalo ve čtení prvém, nechť pozvedne ruku! (Děje se.)

To je většina. Tím Prozatímní Národní shromáždění přijalo tuto osnovu zákona také ve čtení druhém.

Tím je vyřízen 3. odstavec pořadu.

Přistoupíme k projednávání čtvrtého odstavce pořadu, jímž je

4. Zpráva výborů branného a rozpočtového o vládním návrhu zákona (tisk 65) o zatímní úpravě vojenské služby žen v československé branné moci (tisk 116).

Zpravodajem za výbor branný je pan posl. dr Loubal. Dávám mu slovo.

Zpravodaj posl. dr Loubal: Vážená sněmovno!

Projednávaná vládní osnova upravuje právní poměry žen, které sloužily, resp. ještě slouží v naší armádě. Nejde tedy o úpravu branné povinnosti žen pro budoucnost, kteroužto otázku bude řešit připravovaný branný zákon, nýbrž jde o petrifikování stavu, který vznikl via facti tím, že za poslední války ženy vstupovaly do naší zahraniční armády, aby tam bok po boku s našimi vojáky bojovaly za osvobození naší vlasti. Poslední válka jasně ukázala, že moderní válka není jen věcí armády operující v poli, nýbrž že je to záležitost celého národa a jeho členů obojího pohlaví od nejmladších let až do pozdního stáří. V takto pojaté a vedené válce nemohly ženy zůstat stranou a vstupovaly do naší zahraniční armády.

Tak prvně vidíme naše ženy, jak záhy po napadení Sovětského svazu nacistickým Německem vstupují do naší tvořící se armády. Tyto ženy nevstupují do naší armády, aby konaly nějaké nebojové služby, tyto první naše hrdinky jdou s puškou v ruce do první linie a tam skutečně bojují. Tak v první době četné z nich bojovaly jako t. zv. šnajperky, t. j. byly vyzbrojeny puškami opatřenými optikou, a ukryty na místě s dobrým výhledem a výstřelem, ostřelovaly jednotlivé cíle na větší vzdálenost. K této bojové činnosti bylo potřebí zvláštní statečnosti a ženy se zde plně osvědčily. Teprve později jich bylo používáno také k jiným úkolům jako ve zdravotní službě, kde se výborně osvědčily jako lékařky, ošetřovatelky, lékárnice, dále v hospodářské službě, byly dále činny v telefonních ústřednách, obstarávaly kancelářské práce, konaly služby u zbraní, protiletadlového dělostřelectva i jinde. Také ženy-důstojníci zastávaly funkci mladších důstojníků a část žen funkci poddůstojníků u vojenských těles. K tomu chci podotknout, že v moderní válce to neznamená, že by zmíněné služby byly vykonávány někde za frontou, naopak, ženy při těchto službách a úkonech byly v bojovém pásmu a vydány tak ztrátám na životě a zraněním. Tím více vyniká jejich schopnost, která je všeobecně uznávána, že ženy všechny tyto úkony vykonávaly naprosto spolehlivě a k plné spokojenosti nadřazených velitelství.

Také na Západě, Středním Východě a jinde vstupovaly ženy do naší zahraniční armády.

Fakt vstupu žen do naší armády vyvolal otázku jejich postavení v naší armádě, zvláště pokud se týče podřízení jich služebním, kárným a jiným předpisům, a vyvolal otázku zaopatřovacích platů pro ty, které utrpěly újmu na zdraví, nebo zaopatření pozůstalých po těch, které položily svůj život za vlast.

Právní stav se vyvíjel takto: Ústavní § 106 vyslovuje zásadu právní rovnosti pohlaví, přesto však žena nebyla branným zákonem uznána za způsobilou k branné povinnosti. Ve válečných letech se však ukázalo jak v zahraničním boji, tak i v domácím odboji a v květnovém povstání, že zásada zastávaná branným zákonem je neudržitelná a také nespravedlivá, poněvadž právě život ukázal, že ženám nelze upírati způsobilost sdíleti s muži boj za svobodu svého národa. Bylo by to snižování zásluh, které ženy mají na aktivním a pasivním boji s okupanty. Zavazuje nás k tomu také památka četných padlých a popravených žen. Ale to je otázka, kterou definitivně bude řešit připravovaný branný zákon. V této osnově jde o úpravu vojenské služby žen v československé branné moci, jak vznikla za války, především však, jak jsem řekl, o úpravu jejich právních poměrů a s tím souvisících zaopatřovacích platů.

Prvé řešení této otázky bylo provedeno dekretem presidenta republiky ze dne 15. května 1944, čís. 5 Úředního věstníku československého, vyhlášeným znovu ve Sbírce z. a n. pod čís. 136/1945. Tento dekret prohlásil ženy československé státní příslušnosti, zařazené do vojenských jednotek k výkonu vojenské služby po dobu války, za příslušnice československé branné moci v zahraničí. Jejich aktivní náležitosti, resp. zaopatřovací platy pro ně a jejich rodinné příslušníky byly dekretem upraveny podle dohody s vládou státu, na jehož území vojenské jednotky byly postaveny. Po návratu do republiky se jim mělo dostati zaopatřovacích platů podle předpisů platných pro vojenské osoby v záloze, povolané za války do činné služby vojenské. Stran jejich povinnosti a podřízenosti je dekret postavil na roveň osobám povolaným k osobním úkonům podle §u 73, odst. 1 a 2, a §u 130 zákona čís. 131/36 Sb. o obraně státu. Dekret měl působnost od 27. 9. 1941. Citovaný odst. 3, § 73, jmenovaného zákona stanoví: "K vykonávání vlastní vojenské služby nelze osoby povolané k osobním úkonům přidržovati, nebyly-li podle platných předpisů do vojenské služby povolány." Z této citace je zřejmé, že tu není místa pro analogické použití předpisů zákona o obraně státu pro úpravu poměrů žen sloužících za války v naší zahraniční armádě, poněvadž tyto předpisy nejsou v souladu se smyslem a určením jich ve srovnání se skutečně vykonávanou vojenskou službou. I když tu jakási obdobnost je, jsou přece jen značné rozdíly mezi osobními úkony a činnou vojenskou službou, při čemž nelze srovnávat povahu a obsah a eventuální nebezpečnost služeb. Rozdíl vystupuje tu markantně zejména ve zmíněném již §u 73 zákona o obraně státu, který podřizuje vojenským velitelům, resp. vojenským úřadům osoby povolané k osobním úkonům při armádě v poli po každé stránce jako ostatní příslušníky branné moci.