Později bylo nařízením ministerstva spravedlnosti z 12. června 1897, č. 24 Věstníku připuštěno, aby hledíc ku změnám v organisaci soudní byli ustanoveni tlumočníci i ve větších městech, kde je sídlo okresního soudu, je-li toho naléhavě třeba a jsou-li tam plně způsobilé osoby pro tento úřad.
Další kusá ustanovení jsou v § 288 a násl. nesporného patentu ze dne 9. srpna 1854, č. 208 ř. z., o soudním řízení v nesporných věcech právních.
Odkazuje se tu na zvláštní předpisy o stálých přísežných tlumočnících, stanoví se forma ověření, určuje se nárok strany na úkon tlumočnický za plat a nárok soudu na bezplatné úkony, konečně se stanoví zásada, veřejné víry ve správnost překladu a možnost odvodu.
Notářské řády, zákon z 25. července 1871, č. 75 ř. z., a zák. čl. XXXV/1874 mají ustanovení o osvědčovací a překladatelské čnnosti veřejných notářů.
Podle § 78 not. ř., zák. č. 7 5/1871 ř. z. notáři, kteří jsou ustanoveni tlumočníky
pro cizí jazyk, jsou také oprávněni osvědčovati správnost překladů jimi pořízených nebo jimi přezkoušených, podobně, obdržel-li veřejný notář oprávnění spisovati listiny z jednoho zemského jazyka do druhého.
Podle § 91 zák. čl. XXXV/1874 může notář vyhotovovati překlady v těch jazycích, pro které obdržel k tomu oprávnění v jmenovací listině nebo později (jazykové oprávnění).
Zákony soudní, civilní řád soudní, zák. č. 113/1895 ř. z. a zák. čl. I/1911 neupravují nově tohoto institutu stálých přísežných tlumočníků, ale předpokládají jej. V zemích Slovenské a Podkarpatoruské platí však obsáhlé prováděcí nařízení vydané na podkladě uvoz. zákona k civ. s. ř. uh. č. 58600/1916 I. M. o soudních tlumočnících.
Doplňkem jsou některá ustanovení jednacích řádů soudů (§ 123 j. ř., nař. min. sprav. č. 112/1897 ř. z. a § 124 j. por., vl. nař. č. 99/1924 Sb. z. a n.).
Co se týče upotřebení tlumočníků v řízení úřadů správních, § 12 vl. nař. č. 8/1928 Sb. z. a n., poukazuje na obdobu předpisů o znalcích, tedy § 61 o přibírání znalců veřejně ustanovených.
Je jisté, že institut stálých přísežných tlumočníků má důležitost jednak pro soudy a úřady, jednak pro občanstvo. Podobně jako u stálých soudních znalců je výhodou pro soudy a úřady, je-li již předem určen stálý přísežný tlumočník, u něhož všechny podmínky řádného tlumočnictví jsou zjištěny, protože vyhledávání vhodné osobnosti v jednotlivých případech by bylo neúsporné. Stálí přísežní tlumočníci jsou nezbytní k tomu, aby občanstvu bez výzvy soudu pořizovali překlady požívající veřejné víry správnosti. V této funkci slouží tlumočníci potřebám zvláště obchodu a právního styku s cizími státy.
Tyto okolnosti odůvodňují, aby byl institut stálých přísežných tlumočníků upraven všeobecně a samostatně.
Ovšem nutnost upotřebení tlumočníků ponejvíce v řízení soudním, nutnost soustředění ustanovování jich a dohledu na tyto stálé přísežné tlumočníky vede k tomu, že jako dosud je navrženo stálé přísežné tlumočnictví pokládati za věc soudní správy. Jednotná úprava je tu vhodná. K nové úpravě vedou i jiné zkušenosti. Kusá ustanovení v oblasti bývalého práva rakouského jsou pro dnešní dobu nedostatečná. Rozvoj tlumočnictví související s rozvojem poměrů hospodářských činí nutným, aby byly vydány, podobně jako se stalo v zemích oblasti býv. práva uherského, dokonalejší předpisy o tom, jak prokazovati znalost jazyků, také však aby byly pevné předpisy o dozoru a moci kárné a jejím výkonu. Takové předpisy v zemích býv. práva rakouského vůbec scházejí. Ani sazby poplatků nejsou v těchto zemích upraveny. Jedině v trestním řádě platném v zemi České a Moravskoslezské jsou některá dnes již nedostatečná ustanovení v § § 385, 386.
Při navrhované úpravě bylo celkem za základ položeno nař. č. 58.600/1916 I. M., byla však provedena řada změn:
1.Není třeba organisace stálých tlumočnických míst u krajských nebo okresních soudů. Stačí přihlížeti potřebě obvodů jednotlivých krajských soudů (na př. jde li o tlumočníka řeči menšinové nebo takové řeči, jejíž tlumočení podle hospodářských poměrů přichází častěji potřeba) nebo k potřebě obvodů vrchního soudu vůbec.
2. S tím je v souvislosti, že není třeba vypisovati konkurs.
3: Co se týče zkoušek, nezdá se vhodné organisovati zkoušky tak, jak je ustanoveno v nař, č. 58.600/1916 I. M. Komise sestavená z předsedy krajského soudu a dvou radů má při jazykové neznalosti těchto členů komise význam jen zhola formální. Ostatně pozdějšími předpisy byly příkazy znalosti jazyka z části upraveny jinak. Vhodnější je vyhraditi podrobnou úpravu tu prováděcímu nařízení.
V jednotlivostech se uvádí:
K §1:
Kdy je třeba přibrati tlumočníka v řízení soudů nebo úřadů, rozhodují příslušné předpisy práva formelního (viz na př. §§ 123 j. ř., 124 j. por., čl. 8 vl. nař. z 3. února 1926, č. 17 Sb. z. a n., §§ 100, 163, 164, 198 tr. ř. a jiné).
K odstavci 1:
Č. 1 zahrnuje případy, kdy tlumočník vykonává příkaz soudu (úřadu) a kdy se tlumočník dostaví na žádost strany (účastníka) s ní před soud (úřad), aby její výpověď tlumočil.
K č. 2: K vyhotovení překladů pro strany může dojíti arci i v řízení před soudem nebo úřadem, jestliže na př. strana předloží listinu sepsanou v řeči, která podle předpisů jazykového práva potřebuje překladu. Ustanovení toto nebrání, aby strana si opatřila překlad i u jiné osoby než u přísežného tlumočníka, ale takový překlad pak postrádá záruky úkonu veřejné víry (odstavec 4).
K č. 3: Zde může dojíti k osvědčení, že překlad listiny je správný, i v řízení před soudy (úřady), potřebuje-li soud (úřad) msti jistotu, že překlad předložený stranou je správný, avšak i mimo řízení.
K č. 4: Ověřiti opis náleží podle platných ustanovení soudu nebo notáři a výjimku z toho lze zde učiniti jen, aby byly zamezeny nepřiměřené náklady vznikající z toho, kdyby ověření se musilo státi mimo obvod dotčeného krajského soudu na př. proto, že ani soud ani veřejný notář neznaje jazyka listiny nemůže srovnání spisu řádně provésti nebo z jiného zákonného důvodu (na. př. pro vyloučení notáře nebo soudce úředníka, jenž by jinak ověření mohl provésti).
K odstavci 2:
Ustanovení odstavce 2 sleduje účel dosíci hlavní výhody plynoucí z institutu stálých přísežných tlumočníků. Tím není bráněno v jednotlivém případě použíti tlumočníka jiného, na př. jestliže by soud nebo úřad měl pochybnosti o tom, zda tlumočník zapsaný do seznamu a bydlící v obvodu krajského soudu má takové odborné znalosti, že by mohl dobře přeložiti i odborné výrazy, na příklad vědecké specielního oboru, jichž překladu je naléhavě třeba.
K odstavci 3:
Tímto ustanovením se má vyhověti požadavku úspory ve státní správě, neboť se tu poskytuje vládě možnost, aby sjednotila překladatelskou službu u různých úřadů a tím docílila úspor.
K odstavci 4:
Ustanovení, odstavce 4, že úkony provedené tlumočníkem požívají veřejné víry, shoduje se, pokud se týká úkonů překladatelských, s ustanovením § 292 nesp. pat.; v zemích Slovenské a Podkarpatoruské takového ustanovení nebylo vůbec. Není však důvodů omezovati ustanovení o veřejné víře jen na překlady, nýbrž doporučuje se rozšířiti je i na ostatní úkony, k nimž jest tlumočník oprávněn podle odstavce 1. Veřejné víry požívají ovšem úkony všech přísežných tlumočníků a nejen úkony tlumočníků stálých.
K § 2:
K odstavci 1, č. 3:
V požadavku úplné spolehlivosti jest zahrnuta i mravní a státně občanská bezúhonnost a důvěryhodnost.
K odstavci 1, č. 4:
Znalost státního jazyka je nezbytná, protože je třeba přibírati tlumočníka i k jednáním před soudy a úřady konaným podle jazykových předpisů v řeči státní, s výjimkami stanovenými v jazykových předpisech. Tak jako notář musí ovládati řeč státní, aby v ní mohl sloužiti občanstvu i pomáhati soudům a úřadům, stejně je žádoucí, aby tlumočník znal státní jazyk, jinak by nebyl zcela upotřebitelným a musily by býti dvě kategorie tlumočníků: jedněch se širší kvalifikací a působností, kteří by tlumočili i u soudů a úřadů, a druhých s kvalifikací a působností omezenou na překlady do jiné nebo z jiné řeči než státní a bez upotřebitelnosti v řízení před soudy a úřady.
V praxi se ostatně ukazuje, že je třeba žádati stejně spolehlivého průkazu nejen o znalosti cizího jazyka, jehož chce býti uchazeč tlumočníkem, ale i o znalosti toho jiného jazyka, do kterého má býti překládáno, ať je to jazyk státní nebo jiný. Nestačí ovládati na př. jazyk francouzský, anglický nebo perský, jestliže tlumočník neovládá jazyk státní, do něhož má překládati tak, aby překlad byl správný. Nejsou také vyloučeny překlady z jednoho cizího jazyka do druhého cizího (na př. z arabštiny do anglické, francouzské, ruské řeči atd.: viz na př. seznam tlumočníků, věstník ministerstva spravedlnosti 1934, str. 90 a.násl., kde jsou podobní tlumočníci uvedeni). I tu je třeba úplné znalosti obou jazyků, z něhož i do něhož se překládá.
Jinak jsou podmínky stanoveny obdobně jako v odhadním řádu, vl. nař. č. 100/1933 Sb. z. a n., o stálých znalcích pro odhady soudní. I když není pro tlumočníky žádná věková hranice výslovně stanovena, dlužno při rozhodování o tom, zda žadatel má býti ustanoven tlumočníkem, přihlížeti k jeho rozumové a mravní vyspělosti.
K odstavci 1, č. 6:
Viz obdobný požadavek v § 2 odhadního řádu. Nezpůsobilým by byl na př. němý nebo hluchý, kdo by nemohl docházeti k soudům nebo k úřadům jsa upoután na lože a pod.
K odstavci 2:
Podle § 9, č. 1 nař. č. 58.600/1916 I. M. jsou z funkce tlumočnické vyloučeni členové a úředníci soudu nebo státního zastupitelství. Úkony tlumočníků nejsou omezeny jen na soudy; proto se zdá vhodnější ustanovení osnovy vylučující zaměstnance soudů a úřadů veřejné správy.
K § 3:
Co se týče průkazu znalosti jazyka, je vhodné svěřiti podrobná ustanovení vládnímu nařízení. Toto bude přihlížeti i k tomu, kdy je třeba osvědčiti znalost zkouškou, i kdy je možno průkaz podati jiným způsobem.
K § 4:
I to souhlasí s dnešní praxí, že se ustanovují přísežní tlumočníci pro některé jazyky, jichž je častější potřeba (zvláště ovšem pro jazyk německý, ale také francouzský, anglický), jen s podmínkou, že tlumočník bude bydleti v obvodu určitého krajského soudu, jehož potřeba je pro jmenování rozhodná. Ohled na náklady řízení soudního a na náklady občanstva činí to potřebným.
K § 6:
Věci soudní správy jsou vyřizovány u vrchního soudu v tříčlenném senátě (viz § 8 jur. normy ve znění čl. I, č. 3 zákona ze dne 16. června 1936, č. 161 Sb. z. a n.), kterým se mění a doplňují některá ustanovení zákonů o soudní příslušnosti, o občanském řízeni soudním, o řízení exekučním a o soudní organisaci. Kollegiátní rozhodování ve věcech jmenování stálých přísežných tlumočníků je nadále účelné.
K §§ 7 až 11:
Vše, co je v těchto paragrafech uvedeno, shoduje se celkem s předpisy dosud platnými.
K § 13:
Viz § 123 j. ř: a § 124 j. por. Týkají se řízení soudního. Stejně však musí platiti obdobné předpisy tam, kde jde o činnost konanou na žádost stran mimo řízení soudů (úřadů).
Jde o osvědčení veřejné víry, a ta by trpěla, kdyby mohl tlumočník pořizovati překlady pro vlastní potřebu nebo pro potřebu osob příbuzných.
S veřejnou vírou, jaké požívají úkony tlumočníků, by se také nesrovnávalo, aby úkony ty konala osoba, která je zmocněncem strany v řízení, jemuž takový úkon má sloužiti.
K § 14:
Ustanovení o povinnosti, pro úřední potřebu soudu překládati podle potřeby zdarma, je již v § 291 nesp. pat., který ovšem neplatí v zemích Slovenské a Podkarpatoruské. Navrhované ustanovení jest částečně širší, neboť oprávnění žádati bezplatný úkon od tlumočníka náleží nejen soudům, nýbrž i úřadům, jednak však užší, neboť omezuje zejména toto právo na případy, kdy není strany, jež by byla povinna náklady úkonu hradit, a vylučuje případy, kdy strana má právo chudých. Prováděcí předpisy ustanoví rozsah této povinnosti.
K § 15
Viz § 47 dosavadního nařízení č. 58.600/ 1916 I. M.
K § 16:
Ustanovení § 289 nesp. pat. nežádá, aby překlad byl psán na listině nebo s ní spojen. Žádá to ale § 35 nař. č: 58.600/1916 I. M. a § 78 not. ř. Pro požadavek ten může býti uvedeno, že jinak tomu, do jehož rukou se dostává překlad, je vůbec odňata možnost přezkoumati, zda je překlad správný, že takovýmto způsobem mohou vzejíti největší nekontrolovatelné škody, zvláště jestliže původní listinu nelze již vůbec opatřiti.
Ovšem někdy je požadavek ten neproveditelný. Tak na př. jsou-li překládány části nějakého spisu, psaného nebo tištěného, který nemůže strana překladu, potřebující míti in originali v rukou spolu s překladem. Než i tu lze žádati, aby aspoň ta místa, která jsou překládána, byla opsána a aby byl překlad spojen s tímto opisem. Co se týče vidimace takových opisů, srv. § 1, odst. 1, č. 4.
K § 17:
Postup upravený v odstavci 2 souhlasí s dosavadní praxí (výnos ministerstva spravedlnosti ze dne 26.března 1937, č. 132).
K § 18:
Viz i dosavadní ustanovení § 29 nař. č. 58.600/1916 I. M.
K § 19
Viz obdobná ustanovení §§ 50, 51 nař. č. 58.600/1916 I. M. Zdá se nejvhodnějším, aby kárné řízení bylo svěřeno disciplinárním komisím řízeným podle § 100 a násl. služ. pragmatiky a povolaným stíhati porušení povinností státních zaměstnanců. Příslušnost těchto komisí v prvé instanci bude se říditi podle vrchního soudu, který tlumočníka ustanovil; o složení disciplinárních senátů, o disciplinárním zástupci, obhajování, o delegaci disciplinární komise, o vyloučení a odmítnutí členů komise, zvláště pak o řízení užije se přiměřeně předpisu §§ 101 až 151 služ. pragmatiky.
K § 20:
Viz obdobná ustanovení vI. nařízení č. 246,/1934 Sb. z. a n.
K odstavci 2 pak viz §.290 nesp. pat.
K § 21:
Kárné řízení je na místě, jde-li o lehkomyslnost nebo úmyslnost; jestliže se však ukáže dodatečně nezpůsobilost, je pojmové vhodnější zbavení tlumočnictví pro nezpůsobilost. Rozhoduje-li o tom senát vrchního soudu, který tlumočníka ustanovil, a má-li tlumočník možnost brániti se i odvoláním k ministerstvu spravedlnosti, nelze se obávati pro něho újmy.
K § 22:
Viz §§ 56, 57 nař. č. 58.600/1916 I. M.
K § 23:
Víz § 3 nař. č. 58.600/1916.
K § 24:
Dvorský dekret č. 109/1835 Sb. z. s. má v bodě prvním všeobecné ustanovení o povinnosti stran předkládati ověřené překlady listin.
Protože celý dvorský dekret má býti zrušen, je třeba jeho náhrady. Proto se navrhuje odkaz na ta ustanovení, která jsou vydána na základě jazykového zákona. Tím budou i odstraněny pochybnosti o tom, zda jsou všeobecné normy zákonné o této povinnosti.
K § 25:
K odstavci 1: Viz všeob. část důvodové zprávy.
K odstavci 2: Rozšířiti ustanovení o přísežných tlumočnících i na obce toho času se nedoporučuje, když není obecní zřízení a správní řízení před obecními orgány jednotné.
K odstavci 3: Zákon ponechává zapsaným tlumočníkům nabytá práva, pokud jsou u nich splněny podmínky předepsané tímto zákonem v § 2; jedině pro přechodnou dobu 3 let má býti upuštěno od podmínky znalosti státního jazyka.
K § 27:
Delší doba do účinnosti zákona je zde proto, aby do té doby mohly býti vydány i příslušné prováděcí normy.
Provedení zákona nevyžaduje zvětšených nákladů.
V Praze dne 1. října 1937.
Předseda vlády:
Dr M. Hodža v.r.
Ministr spravedlnosti:
Dr. Dérer v.r.