Nato pod rubrikou "3. Společná ustanovení" zařaděny byly předpisy, které se vztahují jak na právo užívací, tak na právo požívací. Proto až zde zařaděn byl § 510 obč. zák. jako § 311. Při tomto paragrafu uvážila superrevisní komise, že se užívání nebo požívání věcí zuživatelných samo o sobě nevyskytuje, nýbrž jen užívání nebo požívání celých majetkových mas, k nimž náležejí však i hotovosti nebo jiné zuživatelné věci. Při tekstování odklidily se jisté nepřesnosti. Nemůže býti předmětem užívání nebo požívání hodnota, která je vlastností věci. Tekst přizpůsoben byl proto předpisům o zápůjčce. Ježto uživatel nebo poživatel má povinnost vrátiti stejné množství věcí téhož druhu, bylo ustanovení omezeno na zuživatelné věci zastupitelné. Poslední věta § 510 obč. zák. o jistině vložena však byla do následujícího § 312, který - stejně jako §§ 313 a 314 - byl přijat z návrhu subkomitétu. Superrevisní komise však nepřevzala do § 314 z návrhu subkomitétu druhou větu třetího odstavce, že soudní krok, o kterém podle § 313 již bylo rozhodnuto, že má býti proveden, mají učiniti věřitel a uživatel nebo poživatel společně anebo jeden za oba. Jinak byly schváleny tyto paragrafy jen s některými změnami. Rozhodnutí soudní podle § 313 děje se řízením nesporným (čl. XLIV uvoz. a prov. předpisů). § 314 rozlišuje dlužníka ochotného platiti a toho, na kterém splacení je třeba vymáhati. Nato zařaděn byl § 315 (§ 520 obč. zák.) o jistotě, kterou uživatel nebo poživatel má vlastníkovi dáti, je-li podstata ohrožena, a dále o tom, že věc za slušné odbytné má býti puštěna vlastníkovi, nedá-li se jistota. Podle konkursního a odpůrčího řádu třeba posuzovati, zda se tyto akty mohou vzíti v odpor.

Nato pod rubrikou "4. Služebnost bytu" zařaděny byly §§ 316 a 317 (§§ 521, 522 obč. zák.) podle starého znění jen s přesnější formulací, v jaké formě může býti služebnost bytu zřízena.

O § 318 srv. výše u § 262.

Subkomitét rozšířil právo žalobní ze služebností, jako je má vlastník nebo ten, kdo vlastnictví vydržuje. Superrevisní komise vytkla stručně v § 319 (§ 523 obč. zák.), že k ochraně práva ze služebnosti slouží žaloby obdobné žalobám z vlastnictví a z domnělého vlastnictví.

Pod rubrikou "Zánik služebností" se zařadila jednak všeobecné, jednak zvláštní ustanovení. Ve všeobecném ustanovení § 320 byl převzat § 524 obč. zák.

§ 321 rozšířil § 525 obč. zák. také na služebnosti osobní a zaměnil závěr § 525 obč. zák. výrokem, že přechodná nemožnost výkonu služebnosti nezpůsobí její zánik. Otázku, zdali jde o přechodnou nemožnost výkonu či o trvalou změnu služebné věci, musí arci rozhodnouti soudce.

Superrevisní komise byla si vědoma, že faktické změny způsobí podle § 321 zánik služebnosti, že však služebnost, ačkoliv zanikla, zůstane i nadále knihovně zapsána. Tomuto částečnému průlomu do knihovního zřízení nelze se vyhnouti. Zrušením služebnosti získá se nárok na zrušení knihovního zápisu. Knihovní stav nemůže býti významný ani při poctivosti nabyvatele panujícího pozemku při jeho důvěře v pozemkovou knihu. Touto důvěrou nelze napojiti pramen, který zplna vyschl. Při tom se uvažovalo o výkupu služebností. Superrevisní komise uznala tento výkup v tom případě, je-li zde změnou poměrů hrubý nepoměr mezi obtíží služebného pozemku a výhodou pozemku panujícího nebo vůbec mezi břemenem služebnosti a výhodou, kterou poskytuje.

§ 322 (§ 528 obč. zák.) byl převzat, ale formulován tak, aby z něho bylo jasno, že jde o předpis vykládací.

§ 527 obč. zák. byl škrtnut, ježto jde v podstatě o ustanovení práva knihovního.

Beze změny byl schválen § 323 (§ 526 obč. zák.) o sjednocení panujícího a služebného pozemku v jediné osobě. Služebnost takto nezaniká. Je to shodno také s vlastníkovou služebností, jak ji přijala superrevisní komise. Při § 324 (§ 529 obč. zák.) byla třetí věta o rodinných služebnostech vypuštěna, poněvadž vytvářela z rodiny jakousi právnickou osobu a dopouštěla možnost jakýchsi rodiných fideikomisů. Jinak byl tento paragraf přijat. § 530 obč. zák. byl vypuštěn, poněvadž se vztahoval na renty, o nichž jsou příhodné předpisy při reálných břemenech.

Při zástavním právu bylo se již subkomitétu a také superrevisní komisi zabývati otázkami dosavadního právního vývoje, ale také potřebami hospodářského života, které si nových forem žádaly, jichž v domácím zákonodárství nebylo. Mnohá otázka zasahovala tu hluboko i do samého pojmu práva zástavního. Důležitá novota jak subkomitétu, tak i superrevisní komise v osnově z r. 1931 bylo zavedení rejstříkového práva zástavního pro podniky a závody. Moderní doba vytvořila v podnicích a závodech věci obzvláštní hodnoty. Mnohé kapitály jsou v nich investovány. Ode dávna jako podniky obchodní byly také předmětem zcizení pod firmou. Exekuce vymáhajícího věřitele hledala v nich svou úhradu. Ale pro úvěr hypotekární, kterého byly schopny i dosti malé pozemky, poněvadž v pozemkové knihy byly zapsány, nepřiznávala se podnikům a závodům zástavní způsobilost, poněvadž nebylo pro to zákonné formy. Subkomitét a superrevisní komise chtěly tomu odpomoci zastavením podniků a závodů ve zvláštním zástavním rejstříku. Není to nic nového. Ve Francii již zákon ze dne 1. března 1898 doplnil článek 2075 Code civil a zákon ze dne 17. března 1909 v tom pokračoval. Obchodní podnik (le fonds de commerce) je možno zastaviti zápisem do rejstříku, který se vede v tamní soudní kanceláři. I jiné státy mají nebo připravují pro takovéto zastavení své zákony (osnovy). Podnik a závod při rychlém koloběhu svého zboží a svých tovarů nejsou sice takovou stabilní úvěrovou jednotkou jako nehybný pozemek. Než hodnota zhuštěná v podniku a závodu volá po tom, aby se jí mohlo využíti pro úvěr i zastavením podniků a závodů. I zde by musila býti důvěra v podnik a závod jako při osobním úvěru k osobě podnikatele, ale zastavení podniku a závodu bylo by veliké "plus" proti dnešnímu stavu, kde musí postačovati pouze důvěra osobní bez zajištění reálního. Úvěr sám nemá za svůj hlavni cíl úhradu, která při každé exekuci, také při podniku, znamená hospodářskou katastrofu. V tisíce případech pomáhá úvěr hospodářskému rozvoji. To mělo býti i účel rejstříkového práva zástavního. Nebylo určeno pro velkozávody a velkopodniky. Ty opatří si peníze rozmnožením akcií a bankovními koncerny. Rejstříkový úvěr byl určen hlavně pro střední podniky, které pro nedostatek formy dosavad úvěrové schopnosti postrádají. Navrhovaná instituce rejstříkového práva zástavního nebyla však ani v kruzích, pro něž byla tato forma úvěru především tvořena, přijata sympaticky; vyslovovány byly zvláště pochyby, zda živý organismus podniku, jehož prosperita a tím i hodnota tolik závisí na hospodářských poměrech, skutečně bude věřiteli takovou jistotou, že by úvěr rejstříkovým právem zástavním podložený mohl býti pro dlužníky podstatně výhodnější než úvěr osobní, a projeveny byly i obavy, že podmínky osobního úvěru - který i po zavedení rejstříkového práva zástavního byl by pro podnikatele zpravidla nezbytný - by se jen ztížily a zhoršily. V meziministerském řízení požadováno bylo proto škrtnutí příslušných předpisů osnovy z r. 1931 a vláda to schválila. Tím není řečeno, že by otázka zastavení podniků nebo závodů zvláštní případnou formou měla býti považována za nadobro pohřbenou. Z kruhů některých podnikatelů, zvláště zemědělských pachtýřů, se po nějaké podobné formě stále volá. Ale věci ty bude lépe ponechati zvláštnímu zákonu.

Předpisy občanského zákoníka o zástavním právu byly často dosti kusé. Dotýkaly se namnoze jen zřizování zástavního práva mezi stranami. Nechávaly stranou mnohé jiné předpisy, kde zástavní právo proti vůli dlužníkově, na př. exekucí, vznikalo. Jak subkomitét, tak superrevisní komise, nechtějíce rušiti systém občanského zákoníka, zůstaly tu při smluveném právu zástavním. Přes to ustanovily se podstatné znaky práva zástavního tak široce, aby jimi bylo kryto jak smluvené právo zástavní, tak i všechno jiné právo zástavní, které vzniká podle předpisů jiných.

Superrevisní komise vytkla proto v § 325, že splnění všech závazků může býti zajištěno zástavním právem. Jakkoli zástavní právo může býti realisováno jen při plnění peněžitém, volila se přes to slova "splnění závazků", poněvadž pohledávka nepeněžitá může býti v budoucnosti změněna v pohledávku peněžitou. Konečně i jiné závazky, na př. různé plnění pachtýřovo, nebo plnění při smlouvě o dílo, mohou býti zajištěny právem zástavním. Volila se pasivní forma "může býti zajištěno", poněvadž toto zajištění se může díti jak podle smlouvy, tak i v řízení exekučním nebo správním. Tyto všechny případy zahrnuje slovo "zástava" v druhé větě § 325. Může vznikati z vůle stran nebo z úřední moci. Superrevisní komise mimo tyto pojmové znaky práva zástavního neodkazuje k nijakým jiným předpisům, podle nichž právo zástavní vzniká. Je jich celá řada. Mnohé z nich již platí a mnohé se teprve v nových zákonech zavádějí.

Jako předmět zástavního práva se ustanovila v § 325 každá "věc", která je v právním obchodě. Jsou to všechny věci uvedené v hlavě o věcech, tedy i práva. Jednotlivé věci se uvedly ještě zvláště v §§ 327 až 333. Tím ovšem není počet jich vyčerpán. Věci uvedené v těchto paragrafech jsou však tolik typicky odchylné, že se způsoby jich zastavení musí zvláště vytýkati. Pro jejich větší význam začala superrevisní osnova zastavením věcí v knihách veřejných zapsaných, pak nemovitostí nezapsaných a staveb dočasných. Věci zapsané v knihách veřejných zastavují se zápisem práva zástavního (vkladem nebo záznamem), nemovitosti nezapsané a stavby dočasné uložením zastavovací listiny u soudu; podstatný obsah listiny je v § 328 uveden přesněji než v § 451, odst. 2 obč. zák.

Při zástavě věcí movitých byly dávné pochybnosti, jak se má vyjádřiti moc, kterou má zástavní věřitel k movité věci. Ve starém zákoníku stálo slovo "Verwahrung". Mnohé náměty vracely se tedy k slovu "schování". Než výraz "schování" nepřiléhá povždy dobře. Někdy má zástavní věřitel i užívání zastavené věci, na př. při dobytčeti, které užitek poskytuje. Subkomitét navrhl proto slova "skutečná moc". Superrevisní komise věc zjednodušila a žádá při movitých věcech odevzdání, čímž míní to, co občanský zákoník nazýval odevzdáním hmotným. Při tom se považovalo za případné, aby se z předpisů o smlouvě zástavní (§ 1370 obč. zák.) připojil předpis o listu zástavním, v němž má býti zastavená věc tak popsána, aby ji bylo od jiných věcí rozeznati, jak to již i subkomitét učinil. Vznik zástavního práva není vázán na vydání tohoto zástavního listu. Vydání toto má jen chrániti zástavce. Může na jeho vydání žalovati. Subkomitét připojil tu ještě podle § 1206 něm. obč. zák. a § 593 uherské osnovy společný závěr zástavce a zástavního věřitele anebo úschovu u osoby třetí. To je ovšem již pravá úschova podle občanského zákoníka. Superrevisní komise to schválila. Zjednodušila však zastavení movitých věcí znameními. Připustila je všude tam, kde jiný způsob zastavení není v obchodě obvyklý (§ 331). Znamení musí však býti taková, aby z nich každému mohlo býti jasno, že věc je zastavena, jak již to bylo i v § 452 obč. zák. Z tohoto § 452 jak subkomitét, tak i superrevisní komise vypustila závěrečnou větu o odpovědnosti toho, kdo opatrnosti této neužije, poněvadž věřitel nese tu svou škodu vlastní. Má-li ovšem vinu zástavce, neuživ příhodných znamení, ač se k tomu zavázal, odpovídá podle obecných pravidel o náhradě škody. Znameními se budou podle § 331 zastavovati za těchto podmínek i soubory věcí, pokud není o nich předpisů jiných.

V § 332 dáno je ustanovení o zastavení pohledávek; v konečné redakci předepsáno bylo pro zastavení pohledávek vyrozumění dlužníka (odchylka od předpisů o postupu) a upraveno zastavování pohledávek z cenných papírů. O zastavení pohledávek za státem nebo za fondem pod veřejnou správou srv. nyní zákon č. 287/1936 Sb. z. a n.

V § 333 byl přijat návrh subkomitétu o zastavení věcí cizích s malými změnami tak, aby došla jasného výrazu myšlenka, že poctivému nabyvateli zástavy vzejde zástavní právo jako tomu, kdo poctivě nabude vlastnictví od nevlastníka. Jinak právo zástavní nevznikne, ale nemusí to býti vždy vlastník, kdo bude oprávněn domáhati se vrácení věci (na př. zastavil-li věc její uživatel nebo poživatel, bude se vrácení domáhati sám).

Při objemu zastavení se vytklo v § 334 (§ 457 obč. zák.), na co se zastavení vztahuje. Plody jsou tu ty, které nebyly odděleny. Při movitých věcech není ovšem nemožná úmluva stran, že se zástavní právo na příslušenství vztahovati nemá, a vůbec třeba otázku, co se z příslušenství zastavené věci octne v zástavním indexu, řešiti pozorným výkladem dohody. V § 335 byl připojen předpis o tom, že při zastavené pohledávce vzniká i právo na zástavní a jinaká práva ji zajišťující. Dává se tu do zástavy pohledávka a s ní vzejde i právo na zástavní právo, které ji pojišťuje. K tomu bylo připojeno ustanovení o vzniku nadzástavního práva, čímž je učiněn zbytečným § 454 obč. zák. Superrevisní komise nepovažovala za potřebné, aby se v obč. zákoníku ustanovilo, že zástavní právo se vztahuje i na pojistnou náhradu při pojištění požárním, poněvadž o tom jsou nyní předpisy zvláštní (§ 79 zák. č. 145/1934 Sb. z. a n.).

Podle dřívějšího občanského zákoníka zařadila se nyní práva a povinnosti ze zástavního práva při nepostačitelnosti zástavy, dále jakmile je pohledávka splatná a konečně při placení pohledávky. Při nepostačitelné zástavě je činiti rozdíl mezi zástavou, která hned od počátku je nepostačitelná vinou zástavcovou anebo pro nedostatek, který později najevo vyjde, a dále mezi zhoršením zástavy dříve postačitelné. V prvním případě má věřitel právo domáhati se na zástavci nápravy zajištění tak, aby jistota odpovídala zástavní smlouvě. Zástavcem se tu rozumí ten, kdo zástavní právo zřídil. V druhém případě přihlédla superrevisní komise k příhodným předpisům obč. zákoníka švýc. (čl. 808 a 809), které činí rozdíl, když zástavce jako vlastník jakýmkoliv způsobem zástavu zhorší, a když zástava z nějaké jiné příčiny pozbude své hodnoty. Tekst komise ukládá povinnost doplniti zástavu zástavnímu dlužníku, který zhoršení zavinil. Zástavním dlužníkem je, proti komu se lze domáhati úkoje ze zástavy, tedy zpravidla sám zástavce, a převed-li zástavce věc na jiného, jeho právní nástupce. Nejde-li o vinu zástavního dlužníka, je povinen doplniti zástavu toliko osobní dlužník. Může také dluh přiměřeně uplatiti. Při posouzení otázky, zda jistota věřitele je dostatečná, třeba vycházeti z úmluvy stran; nebude tedy pod § 338 náležeti případ, kdy věřitel při zřízení zástavního práva věděl nebo musil věděti, že zástava ztratí na hodnotě, a přece si dodatečné doplnění jistoty nevyhradil. Superrevisní komise se nepřiklonila k námětům, které žádaly redukci zastavení, když zajištění je nadbytečné, poněvadž takový předpis by mohl býti základem šikanosních sporů.

Poněvadž při zástavě se mohou vyskytovati případy, že z povahy věci plyne, že zástavní věřitel zastavené věci užívati musí, uložila superrevisní komise v § 339 zástavnímu věřiteli, aby pečoval o zástavu jemu svěřenou způsobem, který odpovídá řádnému hospodaření. Přináší-li řádné hospodaření těžení požitku, je zřejmo, že zástavní věřitel musí vybrané požitky po srážce svých nákladu zúčtovati. Superrevisní komise povolila zřízení nadzástavního práva k věci movité jen s jistou sankcí. Nedá-li k tomuto zastavení vlastník zastavené věci své svolení, odpovídá věřitel i za náhodu, která by věc u něho nebyla postihla. Není příhodné, aby se toto zastavování všeobecně usnadňovalo. Věc vlastníkova mohla by se tím dostati do rukou, v kterých by ji zástavce míti nechtěl. V § 340 slova "u něho" se vztahují, jak přirozeno, na zástavního věřitele.

Superrevisní komise zvolila v § 341 (§ 461 obč. zák.) tak široká slova, aby kryty byly všechny možné způsoby úkoje ze zastavení. Užila-li slov, že se má uspokojení díti dle exekučního práva, nemíní se tím jen exekuční řád (zákon) a jsou tím zahrnuty i jiné způsoby exekučního hrazení podle jiných zákonů, než je řád (zákon) exekuční.

Již ministerské nařízení ze dne 19. září 1860, č. 212 ř. z., rozhodlo spory v této příčině vycházející, že zástavnímu věřiteli je zůstaveno, zda chce vymáhati svou pohledávku na osobním dlužníkovi nebo jen na dlužníkovi hypotekárním. Jak jeho výpověď, tak i žaloba mohla tedy směřovati i jen proti hypotekárnímu dlužníku. Stejně s tím stanovila superrevisní komise v § 342, že úkony, aby pohledávka dospěla, je-li osobní dlužník osobou rozdílnou od zástavního dlužníka, musí býti namířeny také proti zástavnímu dlužníkovi, aby se mohl zástavní věřitel uspokojiti ze zástavy. Hledá-li zástavní věřitel uspokojení ze zástavy, není mu tím zabráněno, aby hledal také uspokojení současně nebo i později u dlužníka osobního (§ 345). S tím souvisí také, že osobní dlužník musí doplatiti, když se co při úkoji ze zástavy nedostává (§ 344). Hyperocha zůstane zástavnímu dlužníkovi (§ 344). Předpis § 345 o libovůli věřitelově, že může zaplacení hledati u osobního nebo u zástavního dlužníka nebo u obou, nijak se nedotýká předpisu exekučního práva, dle nichž se za zúžení získané jistoty může žádati. Při jednání o § 345 byly náměty, aby se dalo osobnímu dlužníkovi beneficium excussionis realis, ale věc by se příliš zkomplikovala a nelze dohlédnouti, kam by ve svých důsledcích až vedla.

V § 343 přijala superrevisní komise podle návrhu subkomitétu rozpětí zástavního práva, které se nějakým způsobem získá, na tříleté úroky zákonem ustanovené nebo vyšší smluvené, na úroky z těchto úroků a na vedlejší závazky, které se dlužníkovi zpravidla jeho věřitelem ukládají. Toto rozpětí má za účel, aby se nečinily dlužníkovi obtíže, zejména při cessi pozůstalostních podílu a dále také při disposici vlastníkově hypotékou, a aby tedy zde byl pro další úvěr obvyklý rámec povinností dlužníkových. Přirozeno je, že tento rámec dlužníkovi nic neukládá. Jeho povinnost, aby to neb ono plnil, musí býti založena smlouvou nebo je mu uložena zákonem.

Subkomitét rozšířil § 462 obč. zák., jednající o ius offerendi, podle vývodů teorie (Exner) také na vnucenou správu. Tím povstala odchylka od § 200 ex. ř., který ius offerendi toliko v dražebním řízení připouští. Superrevisní komise, ačkoliv uznávala, že ius offerendi je materiálně právní předpis, rozhodla se přece, aby předpis tento odkázán byl do exekučního práva, a doporučila, aby v jeho osnově bylo ius offerendi přiměřeně vybudováno. Také podle slovenského práva upraveno je ius offerendi právem exekučním (§ 190 ex. zák.).

Kontroversi, zda ius offerendi lze vykonávati také při dražených movitostech, rozhodl již exekuční řád v záporném smyslu. Superrevisní komise to schválila.

Superrevisní komise stejně se subkomitétem vypustila předpis § 463 obč. zák., který vylučoval dlužníka z dražení, poněvadž má o tom předpis § 180 ex. ř. Za příhodné uznala tu pak stanovisko slovenského práva (§ 169 ex. zák.), které jen osobního dlužníka, nikoliv dlužníka zástavního, z dražení vylučuje. § 466 obč. zák. byl vypuštěn, poněvadž je vyřízen předpisem § 345 nového tekstu.

Při "povinnostech při placení pohledávky" zařadila superrevisní komise podle návrhu subkomitétu u § 1369 obč. zák. předpis o povinnosti zástavního věřitele při tomto placení. Již subkomitét se tu odchýlil od § 1369 obč. zák. Vrácení movité zástavy a vydání vkladné listiny na výmaz práva zástavního musí se díti současně s placením. Neplní-li se takto s druhé strany, může dlužník placení odpírati. Dlužník má zejména při placení hypotekární pohledávky eminentní zájem na tom, aby měl výmaznou listinu v svých rukou. Stanovisko toto sdílela také již judikatura. Vlastník musí však míti nárok na vydání výmazné listiny, i když pohledávka jiným způsobem než vyrovnáním zanikla, anebo když její zajištění zástavním právem pominulo. Subkomitét se měl za povinna ustanoviti tuto povinnost, poněvadž by se bylo mohlo vydání výmazné listiny s poukazem na § 1426 obč. zák. odpírati. Superrevisní komise tyto návrhy zjednodušeným tekstem v §§ 346 a 347 přijala. V § 346 se rozumí "potřebnou listinou" především vkladná listina na výmaz zástavního práva z veřejných knih; při nemovitostech ve veřejných knihách nezapsaných a při stavbách dočasných bude "potřebnou listinou" listina o zániku zástavního práva k takovým věcem, která bude míti náležitosti listin u soudu ukládaných. Dále připojila komise v § 348 předpis, že dlužník, který bez své viny nenabude vědomosti o zastavení pohledávky, osvobodí se placením věřiteli nebo jiným vyrovnáním pohledávky.

Subkomitét přijal § 1371 obč. zák. o neplatnosti úmluv, které se příčí povaze práva zástavního. Superrevisní komise jednak vypustila první větu, jednak tekst druhé věty pozměnila a přeřadila jednotlivé případy. Předpis byl zařaděn jako § 349. K tomu byla připojena jako § 350 z § 1372 obč. zák. zápověď tak zv. "pactum antichreticum", aby učiněna byla přítrž lichvářským dohodám.

Jako § 351 byl zařaděn všeobecný předpis o zániku práva zástavního způsoby uvedenými v hlavách 46 a 47, pokud se ovšem způsoby ty na právo zástavní hodí a v dalších ustanoveních nejsou vyloučeny.

V § 352 byly sloučeny §§ 467, 468 a § 469, věta 1 a 2 obč. zák. Superrevisní komisi bylo především vodítkem, aby zastavení movité věci zůstalo vždy patrné. Není možno vrátiti věc zastavenou a vyhraditi si k ní své zástavní právo. Sjezd německých právníků v Liberci považoval úmluvu takovou za bezúčinnou a superrevisní komise důvody jeho plně schválila. Dá se ovšem mysliti, že zástavní věřitel chce, aby jeho zástavní právo i dále trvalo, třebas by se věc vrátila. Ale pak ji musí opatřiti znameními, z nichž každý zastavení musí seznati. Dřívější § 467 obč. zák. o výhradě zástavního práva musil tedy býti vypuštěn. Tekst nového paragrafu přiměřeně opraven ("Zanikne-li zastavená věc movitá..."), aby kryty byly i případy prvního zániku věci.

Zástavní právo zapsané v knihách veřejných zaniká výmazem (§ 354), kdežto o zániku zástavního práva k nemovitostem ve veřejných knihách nezapsaným a k dočasným stavbám podle § 192 platí zásady o zástavním právu k věcem movitým (§ 353).

Na rozdíl od práva německého a švýcarského a na rozdíl od návrhu subkomitétu zůstala superrevisní komise v § 355 při formulaci třetí novely k občanskému zákoníku pro vlastníkovu disposici uvolněnou hypotékou. Vlastník nemůže uvolněné právo zástavní na sebe převésti. Otázku vlastníkovy hypotéky řešila superrevisní komise kompromisně. Neodmítla zplna naději zadních hypotékařů, že se dostanou do předu, když přední právo zástavní zanikne. Naproti tomu zase přiznala vlastníkovi, aby uvolněnou hypotékou disponoval; disposice ta není omezena na případy, že se již uvolnila celá hypotéka, a je tedy možná, i když část původní pohledávky ještě je hypotékou zajištěna (slova § 355 "uvolněné právo zástavní" tady znamenají "právo zástavní, pokud jest uvolněno"). Ale superrevisní komise se vyvarovala následků třetí novely, která staré zástavní právo i s pohledávkou zaplaceného věřitele nechávala netknuté ve veřejné knize až do disposice vlastníkovy a tím vydávala je nebezpečí exekučního zásahu cizích věřitelů. Superrevisní komise propustila vlastníkovi, aby dal ve veřejných knihách poznamenati, že zástavní právo se uvolnilo. Do deseti let od této poznámky musí zástavním právem disponovati, sice jeho disposiční právo zanikne, a každý ze zadních hypotékařů má pak právo, aby za výmaz neužitého disposičního práva vlastníkova zakročil. Rozhodl-li se vlastník jednou pro poznámku uvolnění, nemůže pak výmazem poznámky dosáhnouti toho, aby si prodloužil dobu svého disposičního práva. Proto bylo připojeno, že poznámka uvolnění může býti vymazána jen se samým právem hypotekárním. Disposiční právo vlastníkovo má za účel zachovati hypotekární pořad příští pohledávce, nemá proto žádné hodnoty při vnucené dražbě a správě. Ale věřitel mohl nabytím hypotéky státi se zároveň hypotekárním dlužníkem. Tu právo zástavní sice zanikne, ale pohledávka věřitele proti osobnímu dlužníku trvá dále. Kromě toho může míti vlastník z důvodu náhrady (§ 1195) i po uvolnění zástavního práva nějaké pohledávání. Majíc zřetel na tyto okolnosti, dopustila superrevisní komise, aby vlastník takové své nároky při rozvrhu nejvyššího podání mohl likvidovati.

Právo vlastníkovo, aby uvolněným zástavním právem disponoval, je jeho právem výlučným. Na místo této disposice nemůže nastoupiti disposice vymáhajícího věřitele. § 350 ex. ř. na tento případ právem nedosahuje, poněvadž disposice hypotékou je vlastníkovi právě za tím účelem propuštěna, aby novým úvěrem hrozící exekuci unikl. Vymáhající věřitel nemůže tedy vésti exekuci na právo vlastníkovo nakládati s hypotékou, aby svou vlastní pohledávku nebo pohledávku někoho jiného s ní spojil. Toto ustanoveni, jakož i § 470 obč. zák. novelové verse byly vloženy do uvozovacích a prováděcích předpisů (čl. XLV).

V dosavadním právu nebyl rozřešen pořad práv zástavních, když zůstalo právo zástavní ještě za zbytek staré pohledávky váznouti a s uvolněným právem zástavním nová pohledávka byla spojena. Superrevisní komise rozřešila všechny tyto pochybnosti v § 357 posloupným pořadem v podpořadí.

Superrevisní komise převzala z třetí novely i smluvní obmezení disposice vlastníkovy uvolněným právem zástavním. Zlepšila však dosavadní předpis, že toto omezení trvá jen potud, pokud zástavní právo, v jehož prospěch se vlastník svého práva vzdal, zajišťuje pohledávku, kterou zajišťovalo v době poznámky. O výmazu této poznámky je předpis v čl. XLVI uvoz. a prov. předpisů.

Chtějíc zabrániti přílišným komplikacím, vyloučila superrevisní komise disposici oprávněného na právu na pohledávkách.

Poněvadž konverse, o níž jednají §§ 38 až 41 třetí novely, je blízká disposici vlastníkově hypotékou, zařadila superrevisní komise v §§ 360 až 364 i předpisy o konversi, pro kterou zavádí jméno "záměna". Na paragrafech zmíněných byly provedeny jen některé změny. Tak bylo vytčeno, že pohledávka nově zapisovaného práva zástavního nesmí býti "vyšší" než pohledávka původní, aby mohla pohledávka nová použíti legálního rozpětí dle § 343. "Zástavním právem váznoucím na nemovitosti" jest v § 360 rozuměti také zástavní právo již uvolněné, i když je už při něm poznámka podle § 356. Superrevisní komise dala také ustanovení o tom, co platí, když bude provedena konverse toliko částečná (§ 363).

Pro zástavní právo simultánní přijal subkomitét z polské "wspołności" český název "vespolné právo zástavní". Superrevisní komise je také přijala. Široké znění § 365 o vespolném právu zástavním kryje i vespolné právo zástavní k věcem movitým. Zejména pak při vespolném právu zástavním k nemovitostem bylo jak subkomitétu, tak i superrevisní komisi řešiti mnohé těžké otázky. Při nich dva principy se přihlašovaly, princip věřitelský a princip poměrného hrazení. Princip věřitelský dává věřiteli plnou vůli, aby se z kteréhokoli vespolně zavazeného tělesa zaplacení domáhal. Princip poměrného hrazení přikazuje na jeho pohledávku jen tolik, kolik na ni z rozvrhových podstat poměrně připadá. Dosavadní zákonodárství poskytuje věřiteli plnou svobodu, aby se domáhal zaplacení pohledávky nebo její části z kteréhokoli vespolně zavazeného tělesa podle své vůle. To přijato bylo i pro osnovu (§ 365). Ale příkré následky toho pro zadní hypotekáře napravují se náhradním jejich nárokem podle § 222 ex ř. (§ 190 ex. zák.). Bude pak věcí reformy exekučního práva, zda by se neměla nějak omeziti volnost věřitele pohledávky vespolným právem zástavním zajištěné, hledati úkoj zároveň ze všech věcí vespolně ručících, když plné úhrady může býti dosaženo již z věci jediné.

Mezi řečenými principy byla i volba pro uvolněná práva zástavní. Německý obč. zákoník přijal tu princip věřitelský. Z kterého vespolně zavazeného tělesa věřitel úhradu vezme, tam pro celou tuto úhradu zástavní právo pro vlastníka se uvolní. Na ostatních tělesech zanikne. Ani subkomitét ani superrevisní komise nemohly uznati tento princip za správný a spravedlivý. Byly by jím poškozeny zadní hypotéky na tělese, kde se dává plná úhrada. Majíť nárok dle § 222 ex. ř. (§ 190 ex. zák.) toliko při prováděném řízení dražebním. Již subkomitét, a také superrevisní komise přijala proto pro uvolněné právo zástavní princip poměrného hrazení. Vlastníkovi se nemůže ze zástavního práva více uvolniti, než co by mu na jeho těleso při poměrném hrazení připadlo. Princip tento přijat byl však jen v zájmu zadních hypotekářů. Není-li jich, obmezoval by se vlastník zbytečně v svém vlastnictví. Podle návrhu subkomitétu byla tu přijata pro vlastníka úplná volnost. Byl-li sám vlastníkem vespolně zavazených těles, mohl disponovati celým vespolným právem zástavním. Bylo-li vlastníků několik, mohlo se tak státi vzájemnou jich dohodou. Nebylo-li této dohody, mělo se vespolné právo zástavní mezi vlastníky rozděliti. Superrevisní komise byla si však vědoma, že vespolná práva zástavní znamenají pro knihovní stav povždy značnou komplikaci. Uvolnění vespolného práva zástavního bylo jí vítanou příležitostí, aby se knihovní těleso této složitosti zbavilo. Uvolněné vespolné právo zástavní třeba proto na jednotlivá tělesa jako solohypotéky rozděliti. Je také možno je zúžiti, že se jednotlivá tělesa ze zavazení vůbec vypustí. Způsob rozdělení se zřetelem na výši solohypotéky je však vlastníkovi plně svobodně zůstaven. Také několika vlastníkům, je-li mezi nimi dohoda; neshody mezi vlastníky se vyřídí nesporným řízením (čl. XLVII, odst. 2 uvoz. a prov. předpisů). Jsou-li v pořadí za vespolným právem zástavním jinaká knihovní práva, nelze vlastníkovi nebo několika vlastníkům přiznati toto právo. Dalo by se jim právo věřitelské. Jim může příslušeti pouze právo, aby rozdělili vespolné právo zástavní podle principu poměrného hrazení. Poměrné hrazení se tu děje podle odhadních cen. Jaká odhadní cena bude tu vzata za základ, určí podle čl. XLVII, odst. 1 uvoz. a prov předpisů vláda nařízením. Při poměru, jakým podle odhadních cen se vespolné právo zástavní rozvrhuje, třeba do něho pojmouti také hodnotu, která vypadá na těleso z vespolného (práva zástavního mezitím vypuštěné. Podle zásad výše uvedených je to nutno pouze tehdy, byli-li v době propuštění za vespolným právem zástavním již někteří hypotekáři. Domáhá-li se vespolný věřitel zaplacení jen z jednoho tělesa, má dlužník, který platí, podle okolností postih podle obecných pravidel. Superrevisní komise nepřiznala mu zde postih mezi hypotékami, který navrhoval subkomitét.