§ 433.

Jestliže se něco zůstavuje pisateli posledního pořízení nebo jeho manželu, dětem, rodičům, pak sourozencům nebo osobám, které s ním jsou ve stejném stupni sešvagřeny, jest ustanovení takové zbaviti každé pochybnosti způsobem uvedeným v paragrafu předešlém.

§ 434.

Co se nařizuje o svědcích posledního řízení, platí také o osobách zúčastněných při pořízení veřejném.

Úlevy při pořizování.

§ 435.

Při posledních pořízeních na místech, kde se šíří nemoc, která, plodíc hrůzu, ochromuje styk mezi lidmi, jsou způsobilými svědky i osoby, které dosáhly roku čtrnáctého, i osoby částečně zbavené svéprávnosti.

§ 436.

K tomuto pořizování s úlevami stačí, aby byli jen dva svědci. Při nebezpečí nákazy není ani třeba, aby byli oba současně přítomni.

§ 437.

Ustanovení předcházejících paragrafů platí přiměřeně o posledních pořízeních zřízených při živelních nebo podnikových pohromách.

§ 438.

Zřizuje-li se poslední pořízení válečné, platí tyto úlevy: Písemné pořízení válečné psané cizí rukou vyžaduje k své platnosti, aby zůstavitel písemnost vlastní rukou podepsal a dal podepsati dvěma svědky, kteří nemusí býti současně přítomni. Ústní pořízem válečné vyžaduje, aby poslední vůle byla zůstavitelem prohlášena přede dvěma svědky, kteří však musí býti současně přítomni. Svědky posledního pořízení válečného mohou býti i osoby, které dosáhly roku čtrnáctého, i osoby částečně zbavené svéprávnosti.

§ 439.

Když uplyne šest měsíců od konce roku, kdy pořízení podle §§ 435 až 437 bylo učiněno, pozbude platnosti, nejde-li o pořízení zůstavitele, který od konce oné lhůty až do své smrti nebyl způsobilý poříditi. To platí stejně o posledním pořízení válečném, ale šestiměsíční lhůta se počítá od konce doby, v které lze válečná pořízení činiti.

§ 440.

Neplatnost pořízení pro nedostatek obřadností.

Neplatné je poslední pořízení, při kterém nebyla zachována některá obřadnost zde uvedená, ledaže by byla zákonem výslovně toliko doporučena.

II. Smlouva dědická.

Náležitosti smlouvy dědické.

§ 441.

Manželé mohou uzavříti smlouvu dědickou, podle níž jedna strana druhou ustanovuje za dědice a tato druhá ustanovení přijímá, nebo se takto za dědice ustanoví navzájem. Takovou smlouvu mohou uzavříti i snoubenci, ale je platná jen tenkrát, dojde-li mezi nimi k manželství.

§ 442.

K platnosti smlouvy dědické je potřebí formy notářského spisu.

§ 443.

Je-li smlouva dědická neplatná z toho důvodu, že nebyly zachovány obřadnosti pro ni předepsané, může míti přes to platnost posledního pořízení, jsou-li jinak splněny veškeré obřadnosti takového pořízení.

§ 444.

Všeobecné předpisy o způsobilosti ke smlouvám a k posledním pořízením platí též pro smlouvu dědickou. Je-li taková smlouva neplatná z toho důvodu, že nevyhovuje předpisům o způsobilosti ke smlouvám, může míti přes to platnost posledního pořízení, vyhovuje-li předpisům o způsobilosti pořizovati.

§ 445.

Výminky při smlouvě dědické.

Co jest všeobecně ustanoveno o výminkách při smlouvách, platí též při smlouvách dědických, vyjma § 736.

Právní následky smlouvy dědické.

§ 446.

Smlouva dědická nebrání manželům, aby nakládali se svým majetkem podle své libosti, dokud žijí.

§ 447.

Smlouvou dědickou nelze poříditi o celé pozůstalosti. Čtvrtina pozůstalosti zůstává podle zákona volná, aby o ní zůstavitel podle své vůle pořídil, i když byla smlouvou zůstavena smluvnímu dědici pozůstalost celá. Chce-li zustavitel zanechati dědici smluvnímu i tuto čtvrtinu, může tak učiniti jen zvláštním posledním pořízením.

§ 448.

Bylo-li pořízeno dědickou smlouvou, příslušejí dědicům nepominutelným tatáž práva jako při jiné posloupnosti dědické.

Jak smlouva dědická pomíjí.

§ 449.

Všeobecné předpisy o tom, jak pomíjejí smlouvy, platí též o smlouvě dědické.

§ 450.

Dědickou smlouvu může zůstavitel zrušiti i posledním pořízením, jestliže se dědic dopustil něčeho, co je důvodem rozluky manželství z jeho viny, ačli v době onoho posledního pořízení nezaniklo už právo domáhati se rozluky.

§ 451.

Dojde-li na rozvod nebo na rozluku, platí, není-li ve smlouvě dědické ustanoveno jinak, tato pravidla: Dobrovolný rozvod se dědické smlouvy nedotýká. Jsou-li nedobrovolným rozvodem vinny strany obě nebo není-li jím vinna strana žádná, může každá odvolati dědickou smlouvu jednostranným posledním pořízením. Je-li nedobrovolným rozvodem vinna jen strana jedna, má toto právo jen strana nevinná. Rozluka dědickou smlouvu sice ruší, ale povolání nevinného manžela zůstává v platnosti.

HLAVA 17.

Náhradnictví a svěřenské nástupnictví.

Náhradnictví.

§ 452.

Zůstavitel může pro případ, že ten, kdo byl za dědice povolán, nenabude dědictví, povolati dědice jiného; a podobně může povolati i další náhradníky. Tímto ustanovením se zřizuje náhradnictví. Dědictví napadne tomu, kdo je v řadě nejbližší.

§ 453.

I když zůstavitel ustanoví náhradnictví buď pro ten případ, že by osoba povolaná děditi nechtěla, nebo pro ten případ, že by děditi nemohla, je v pochybnosti rozuměti, že bylo náhradnictví ustanoveno pro oba ty případy.

Právní následky náhradnictví.

§ 454.

Břemena uložená dědici postihují také náhradníka, který vstupuje na jeho místo, ač nevychází-li z vůle zůstavitelovy nebo z povahy věci najevo, že se vztahují jediné k dědici. Stejně platí o břemenech postihujících náhradníka se zřetelem k náhradníkům dalším.

§ 455.

Jsou-li povoláni za náhradníky spoludědicové sami, má se za to, že zůstavitel chtěl poděliti náhradníky v takovém poměru, v jakém podělil dědice. Povolá-li se však za náhradníka mimo spoludědice ještě někdo jiný, rozdělí se uvolněný podíl rovným dílem.

Svěřenské nástupnictví.

§ 456.

Zůstavitel může naříditi, že dědictví po smrti dědice nebo v jiných určitých případech má přejíti na jinou osobu. Tímto ustanovením se zřizuje svěřenské nástupnictví. V povolání svěřenského nástupníka je obsaženo povolání náhradníka.

§ 457.

Zřízení nástupnictví je spatřovati v tom, když zůstavitel svému dědici ustanoví dědice nebo když mu zakáže, aby o zanechaném jmění pořizoval, když povolá za dědice někoho, kdo v době smrti zůstavitele není ani zplozen, když povolá dědice pod výminkou nebo se lhůtou. Zákaz určitý předmět zciziti nevylučuje práva o něm pořizovati.

Obmezení svěřenského nástupnictví.

§ 458.

Řada, v které mají po sobě následovati nástupníci, není obmezena, jsou-li všichni zůstavitelovými současníky.

§ 459.

Nejsou-li to současníci, nýbrž takoví nástupníci, kteří v době smrti zůstavitele ještě nejsou zplozeni, zanikne svěřenský závazek, jakmile jmění nabude první nástupník nesoučasník.

§ 460.

Výklad náhradnictví a svěřenského nástupnictví.

Je-li povolání za dědice, které podle toho, co je ustanoveno výše, by bylo pokládati za náhradnictví nebo za svěřenské nástupnictví, vyjádřeno pochybně, vyloží se tak, aby dědicova volnost nakládati s dědictvím byla obmezena co nejméně. Proto také, je-li pochybno, zdali jde o náhradnictví či o svěřenské nástupnictví, je nařízení pokládati za náhradnictví.

Zánik náhradnictví a svěřenského nástupnictví.

§ 461.

Náhradnictví pomine, jakmile se povolaný dědic přihlásí k dědictví. Svěřenské nástupnictví pomine, když z povolaných nástupníků již nikoho není nebo když je rozhodnuto, že případ, pro který nástupnictví bylo zřízeno, nenastane.

§ 462.

Není-li jiná vůle zůstavitelova zřejmá, přechází právo nástupníka na jeho dědice i tehdy, když se nástupník nedožije případu, pro který bylo nástupnictví zřízeno.

§ 463.

Není-li jiná vůle zůstavitelova zřejmá, pozbude moci nástupnictví svěřenské, ustanovené osobě choromyslné nebo slabomyslné, zanechá-li platné poslední pořízení, anebo jestliže soud její úplné zbavení svéprávnosti zruší nebo přemění v částečné; a nástupnictví svěřenské neožije ani tehdy, když ona osoba pro choromyslnost nebo pro slabomyslnost znovu pozbude způsobilosti poříditi, neučinivši dříve, než se tak stalo, poslední pořízení.

§ 464.

Není-li jiná vůle zůstavitelova zřejmá, zanikne náhradnictví nebo svěřenské nástupnictví, které zůstavitel ustanovil svému dítěti v době, kdy nemělo potomstva, zanechá-li toto dítě pokrevné potomky způsobilé děditi.

§ 465.

Obdoba svěřenského nástupnictví.

Právní poměry, jaké vznikají svěřenským nástupnictvím, lze zakládati také jednáním mezi živými.

HLAVA 18.

Odkazy.

Zřízení odkazu.

§ 466.

K platnosti odkazu je nutno, aby byl zůstaven osobě, která je způsobilá děditi, a aby se tak stalo platným posledním pořízením.

§ 467.

Darování závislé na výmince, že obdarovaný dárce přežije, je po zákonu odkazem, jestliže se dárce nevzdal práva dar odvolati (§ 807).

§ 468.

Zůstavitel může také jednomu dědici nebo několika spoludědicům zanechati odkaz přednostní; vzhledem k tomuto odkazu budou posuzováni jako odkazovníci.

Koho lze obtížiti odkazem.

§ 469.

Odkazy připadají k tíži všem dědicům podle poměru jejich podílů, a to i tenkrát, byla-li odkázána věc náležející jednomu ze spoludědiců. Přes to záleží na zůstaviteli, chce-li zvláště přikázati splnění odkazu jednotlivému spoludědici nebo i odkazovníku.

§ 470.

Okolnost, že hodnota dalšího odkazu, jenž byl uložen odkazovníku, přesahuje hodnotu odkazu, jenž mu byl zůstaven, nezbavuje odkazovníka povinnosti dokonale splniti, co mu bylo uloženo. Jestliže však odkazovník odkazu nenabude, je povinen ten, komu odkaz připadne, vzíti na se toto břemeno nebo přenechati odkaz, který mu připadl, odkazovníku, jenž je na tento odkaz poukázán.

§ 471.

Zůstavitel, který odkazem pamatuje na určitou skupinu lidí, jako na příbuzné, služebné nebo chudé, nebo neurčitě na účely dobročinné a podobné, může ponechati dědici nebo někomu jinému, aby určil, jak a která z těchto osob nebo účelů mají býti poděleny. Nevyslovil-li se o tom zůstavitel, má volbu dědic. Nemůže-li dědic volbu vykonati, určí odkazovníky soud.

§ 472.

Náhradnictví a svěřenské nástupnictví při odkazech.

Zůstavitel může při odkaze naříditi náhradnictví nebo svěřenské nástupnictví. Při tom se užije přiměřeně předpisů hlavy předchozí.

Vykládací pravidla o jednotlivých druzích odkazu:

a) věcí určených podle druhu;

§ 473.

Odkáže-li zůstavitel jednu věc nebo několik věcí určitého druhu a je-li více takových věcí v pozůstalosti, má volbu osoba obtížená. Musí však zvoliti takový kus, aby ho odkazovník mohl užíti. Ponechá-li se odkazovníku, aby si z několika věcí vybral, může zvoliti i věc nejlepší.

§ 474.

Odkáže-li zůstavitel jen ze svého jmění jednu věc nebo několik věcí určitého druhu a nejsou-li věci toho druhu v pozůstalosti, není odkaz platný. Není-li jich určené množství, spokojí se odkazovník těmi, které v pozůstalosti jsou.

§ 475.

Odkáže-li zůstavitel jednu věc nebo několik věcí určitého druhu, ale nikoliv jen ze svého jmění, a není-li takových věcí v pozůstalosti, je osoba obtížená povinna opatřiti je odkazovníku v jakosti, jaká je přiměřená poměrům a potřebám odkazovníkovým. Odkaz peněz zavazuje k jich zaplacení, ať hotové peníze v pozůstalosti jsou či nikoliv.

§ 476.

Zůstavitel může také jiné osobě ponechati, aby zvolila, kterou z několika věcí má dostati odkazovník. Nemůže-li nebo nechce-li tato osoba vykonati volbu, určí odkaz soud, hledě k poměrům a potřebám odkazovníkovým. Soud určí odkaz také tehdy, když odkazovník nevykoná volby, která mu byla ponechána, ve lhůtě ustanovené k žádosti obtížené osoby.

b) věci určité;

§ 477.

Je-li odkaz určité věci v jednom nebo v několika ustanoveních opakován, nemá odkazovník práva na odkázanou věc i na její cenu zároveň. Jiné odkazy, byť i obsahovaly věc téhož druhu nebo touž peněžní částku, náležejí odkazovníku, kolikrátkoli jsou opakovány.

§ 478.

Odkaz je neplatný, jestliže odkázaná věc v době posledního pořízení náležela odkazovníkovi. Nabyl-li jí později, zaplatí se mu obecná cena věci; dostal-li ji však bezplatně od samého zůstavitele, má se za to, že odkaz byl zrušen.

§ 479.

Neplatný jest odkaz věci cizí, která v době nápadu nenáleží ani zůstaviteli, ani dědici nebo odkazovníku, který ji má poskytnouti někomu jinému; mají-li uvedené osoby na věci odkázané podíl nebo nějaké právo, týká se odkaz jen tohoto podílu nebo práva, Nařídil-li však zůstavitel, že má býti cizí věc zakoupena a poskytnuta odkazovníku, avšak její vlastník ji nechce prodati za cenu obecnou, vyplatí se odkazovníku tato cena. Je-li odkázaná věc zastavena nebo jinak zatížena, postihují příjemce tyto závady.

c) pohledávky;

§ 480.

Odkáže-li zůstavitel pohledávku, která mu náleží za někým jiným, je obtížená osoba povinna postoupiti odkazovníku tuto pohledávku i s úroky zadrženými a dále plynoucími a s veškerými pomůckami a zajišťovacími prostředky.

§ 481.

Odkaz všech pohledávek zahrnuje sice i pohledávky vzniklé po zřízení odkazu, nikoli však pohledávky z cenných papíru prodejných a vkladních knížek, ani jistiny váznoucí na nemovitosti, ani pohledávky vznikající z práva věcného.

§ 482.

Odkaz pohledávky, kterou má zůstavitel za odkazovníkem, zavazuje obtíženou osobu k tomu, aby vydala odkazovníku kvitanci a vrátila dlužní úpis.

§ 483.

Prominutí dluhu se vztahuje jen na dluhy přítomné, nikoli však na ty, které vzniknou po zřízení odkazu. Promine-li se odkazem právo zástavní nebo rukojemství, neplyne z toho ještě, že byl prominut také dluh. Prodlouží-li se lhůty platební, je přes to úroky platiti dále.

§ 484.

Odkaz dluhu, který má zůstavitel zaplatiti odkazovníku, má ten právní následek, že obtížená osoba je povinna dluh zůstavitelem určitě vyjádřený nebo odkazovníkem prokázaný uznati a zaplatiti nejpozději ve lhůtě určené pro splnění ostatních odkazů, nehledíc k výminkám nebo lhůtám se zůstavitelem sjednaným. Nařídí-li zůstavitel zajištění pohledávky odkazovníkovy, jest ji zajistiti dostatečným způsobem (§§ 1212 až 1218).

§ 485.

Odkáže-li zůstavitel někomu stejnou částku, jakou mu je sám dlužen, má se za to, že odkazem chtěl shladiti dluh.

d) věna (přínosu);

§ 486.

Odkáže-li zůstavitel věno (přínos), jehož blíže neurčil, osobě, které není povinen přínos dáti, rozumí se tím beze zření k jejímu vlastnímu majetku takový přínos, jaký odpovídá jejím poměrům v době zřízení odkazu.

§ 487.

Odkáží-li věno (přínos) rodiče dcerám, platí ustanovení o započtení na podíl dědický (§§ 602 až 607).

e) zaopatření, vychování, výživy;

§ 488.

Zaopatřením se rozumějí strava, ošacení, byt a ostatní potřeby, a to doživotně, jakož i potřebné vyučování. To vše se rozumí také vychováním. Vychování však končí dokonaným dvacátým prvním rokem. Výživou se rozumí poskytování stravy na dobu života.

§ 489.

Není-li míra některého z těchto odkazů patrná z vůle zůstavitelovy, projevené výslovně nebo mlčky dosavadní podporou poskytovanou odkazovníku, určí se podle poměrů odkazovníkových.

§ 490.

f) nábytku, domácího zařízení;

Nábytkem se rozumějí věci, kterých je třeba k slušnému užívání bytu; domácím zařízením se rozumí všechno, čeho je třeba k vedení domácnosti. Nástroje k provozování živnosti se tím nerozumějí. O míře platí paragraf předcházející.

§ 491.

g) zlata, stříbra;

Odkaz zlata nebo stříbra zahrnuje drahé kovy zpracované i nezpracované, ale nikoli mince, ani to, co je pouhou částí nebo ozdobou jiného předmětu pozůstalostního.

§ 492.

h) dětem;

Dětmi se rozumějí jen synové a dcery, jestliže zůstavitel něčím pamatoval na děti někoho jiného; jde-li však o jeho děti vlastní, zahrnují se slovem tím i potomci vstupující na jejich místo.

§ 493.

ch) příbuzným.

Odkaz, zanechaný příbuzným blíže neurčeným, poskytne se těm z nich, kdož podle zákonné posloupnosti jsou nejbližší.

§ 494.

I při odkazech se užije ustanoveni § 399.

Nabytí odkazu.

§ 495.

Odkazovník nabývá zpravidla (§ 520) hned smrtí zůstavitele práva na odkaz pro sebe a pro své nástupce.

§ 496.

Po smrti zůstavitele lze právo na odkaz zciziti.

§ 497.

Prohlásí-li odkazovník způsobem, jaký je předepsán pro odmítnutí dědictví, že odkazu nechce, hledí se na to tak, jako kdyby byl práva na odkaz nenabyl.

§ 498.

Odkázané věci nabude odkazovník jen způsobem, jakým se vůbec nabývá jednotlivých práv majetkových.

Den splatnosti.

§ 499.

Odkaz jednotlivých věcí pozůstalostních a práv na ně se vztahujících, pak menších odměn pro zaměstnance, jakož i odkazy dobročinné mohou býti požadovány ihned; jiné odkazy jsou splatné za rok od smrti zůstavitele, není-li zřejmá jinaká vůle zůstavitele.

§ 500.

Je-li odkázána jednotlivá věc pozůstalostní, náležejí odkazovníku ode dne smrti zůstavitele také úroky, užitky, i cokoli jinak přibude. Naproti tomu postihují příjemce tímto dnem i závady váznoucí na odkaze, ano i ztráta, jestliže se věc odkázaná zhorší nebo zmaří skutečnostmi, za které nikdo jiný neodpovídá.

§ 501.

Byly-li někomu odkázány dávky splatné ročně, měsíčně nebo podobně, nabude odkazovník práva k částce, která připadá na celou lhůtu, když se dožije i jen počátku této lhůty. Přes to se stane dávka splatnou, teprve až lhůta projde. První lhůta běží ode dne smrti zůstavitele. O splatnosti odkazu výživy platí § 1269.

§ 502.

Právo odkazovníka na zajištění.

Co do zajištění nemá odkazovník vůči dědici více práv než jiný věřitel. Má však právo na zajištění při odkazech, obsahujících plnění, která se opakují, jakož i při odkazech, jichž splnění se nelze domáhati se zřetelem na zákonnou lhůtu (§ 499) nebo se zřetelem na lhůtu nebo na výminku doloženou k odkazovému nařízení; práva toho však nemá, je-li zřejmé, že zajištění není třeba.

Komu připadne uvolněný odkaz.

§ 503.

Odkaz, který odkazovník přijmouti nemůže nebo nechce, napadne náhradníku (§ 472). Není-li náhradníka a je-li celým odkazem pamatováno na několik osob buď bez určení podílů nebo všeobecným výrazem znamenajícím rovné podělení, přibude uvolněný podíl poměrně podílníkům ostatním.

§ 504.

Je-li odkazovníku zůstaven určitý podíl, nemá práva na přírůstek, ledaže lze míti za to, že zůstavitel chtěl vyjmenovaným odkazovníkům zanechati odkaz celý a že určením podílů nechtěl nic jiného než obmeziti odkazovníky navzájem.

§ 505.

Mimo případy uvedené v předcházejících paragrafech povinnost splniti odkaz zanikne.

§ 506.

Kdo má podle §§ 503 až 505 prospěch z uvolnění odkazu nebo z toho, že zanikne povinnost splniti odkaz, toho postihují i břemena s odkazem spojená, jestliže nezáleží pouze v osobních úkonech osoby původně obtížené.

Práva dědice přihlášeného s výhradou soupisu.

§ 507.

Je-li čistá pozůstalost odkazy obtížena tak, že je téměř vyčerpána, má dědic právo jen na náhradu nákladů učiněných ve prospěch pozůstalosti a na přiměřenou odměnu za svoji námahu. Pokud nestačí pozůstalost k úhradě těchto jeho pohledávek, může je požadovati od odkazovníků podle hodnoty odkazů a má v té příčině právo zadržovací.

§ 508.

Nestačí-li čistá pozůstalost k vyřízení všech odkazů, uspokojí se přede všemi ostatními odkaz zaopatření, vychování a výživy (§ 488), ostatní odkazy se poměrně sníží. Dědic má stejná práva jako podle § 507 a není povinen vyřizovati odkazy bez náležitého zajištění.

§ 509.

Jestliže odkazovníci odkazy již obdrželi, provede se srážka podle hodnoty, jakou měl odkaz v době přijetí, a podle užitků, které již byly z něho získány, ale tak, že zcizil-li odkazovník odkaz v omylu o jeho pravé hodnotě, nejde ztráta na jeho vrub. Odkazovníku je však vždy volno vyhnouti se přispění tím, že odkaz nebo jeho uvedenou hodnotu a získané užitky vrátí do pozůstalosti; strany nákladů nebo zhoršení se hledí k němu jako k poctivému držiteli.

§ 510.

Nechce-li dědic vykonání poslední vůle věnovati svoje prostředky a námahu, je povinen zažádati za zřízení opatrovníka pozůstalosti.

HLAVA 19.

Vedlejší ustanovení v posledním pořízení; změna a zrušení posledního pořízení.

§ 511.

Zůstavitel může k ustanovením posledního pořízení připojiti výminku, doložení času nebo příkaz; může poslední pořízení změniti nebo zrušiti.

Vedlejší ustanovení.

1. Výminky:

§ 512.

a) nesrozumitelné;

Na nesrozumitelné výminky se hledí tak, jako kdyby nebyly k ustanovení připojeny.

b) nemožné, zmatené nebo nedovolené;

§ 513.

Ustanovení, kterým se někomu uděluje právo s nemožnou výminkou odkládací, je neplatné. Na nemožnou výminku rozvazovací se hledí tak, jako kdyby nebyla k ustanovení připojena.

§ 514.

Totéž platí o výminkách zmatených a o výminkách příčících se zákonnému zákazu nebo dobrým mravům.

§ 515.

c) výminka týkající se manželství.

K výmince, aby dědic nebo odkazovník neuzavíral manželství, ani když dojde svéprávnosti, se hledí tak, jako kdyby nebyla připojena. Zůstavitel však může zanechati své manželce požívací právo nebo jiný trvalý důchod pro dobu jejího vdovství nebo se podobně postarati o jinou ženu po dobu, než se provdá.

§ 516.

Výminka, která se splnila za života zůstavitele.

Směřuje-li výminka k jednání dědice nebo odkazovníka, které jím může býti opakováno, musí býti po smrti zůstavitele znovu vykonáno, i když se tak již stalo za života zůstavitele.

§ 517.

Zda výminka přechází na náhradníky nebo na svěřenské nástupníky.

Výminka uložená dědici nebo odkazovníku nevztahuje se na náhradníka ani na svěřenského nástupníka, není-li zřejmá jinaká vůle zůstavitele.

Splnění výminky.

§ 518.

Práva výminkou obmezeného lze nabýti nebo pozbýti jen tehdy, stane-li se událost, o kterou ve výmince jde, skutkem, ať již to závisí na náhodě, na vůli dědice nebo odkazovníka, anebo na vůli osoby jiné. Záporná výminka odkládací platí jako kladná výminka rozvazovací obsahu opačného.

§ 519.

Jestliže dědic nebo odkazovník, kterému je splnění výminky na újmu, zmaří její splnění způsobem, který se příčí dobrým mravům, platí výminka za splněnou. Jestliže takovým způsobem způsobí splnění výminky dědic nebo odkazovník, kterému je splnění na prospěch, platí výminka za zmařenou.

§ 520.

Právní následky výminky odkládací.

K nabytí toho, co bylo zůstaveno s výminkou odkládací, je třeba, aby osoba, jíž bylo něco takto zůstaveno, událost, o kterou ve výmince jde, přežila a byla způsobilá děditi.

2. Doložení času.

§ 521.

Je-li nejisto, zda nastane doba, jejímž doložením zůstavitel obmezil právo někomu zůstavené, platí takové ustanovení za výminečné.

§ 522.

Je-li čas určen tak, že rozhodná chvíle nastati musí, přechází zůstavené právo jako jiná nepodmíněná práva na dědice té osoby, jíž bylo takto zůstaveno.

§ 523.

Bylo-li by zřejmé, že doba vyměřená v posledním pořízení nikdy nastati nemůže, bude toto doložení času posuzováno jako připojení výminky nemožné. Jen když se zůstavitel bezpochyby toliko zmýlil ve výpočtu času, určí se rozhodná chvíle podle jeho pravděpodobné vůle.

Poměr mezi tím, kdo nabyl dědictví nebo odkazu s výminkou nebo s doložením času, a jeho nástupcem.

§ 524.

Dokud právo dědice nebo odkazovníka zůstává odsunuto, protože vymíněná událost ještě nenastala nebo že určený čas ještě nepřišel, spravuje se poměr mezi ním a osobami, kterým dědictví nebo odkaz připadne, ustanoveními o svěřenském nástupnictví.

§ 525.

To platí stejně o poměru mezi tím, komu se dostalo dědictví nebo odkazu s výminkou rozvazovací anebo jen na určený čas, a osobou, které má dědictví nebo odkaz připadnouti, uskuteční-li se vymíněná událost nebo až přijde určený čas.

3. Příkaz.

§ 526.

Připojí-li zůstavitel, zůstavuje někomu něco, příkaz, posuzuje se tento příkaz jako výminka rozvazovací, takže se právo zůstavené zmaří, nebude-li proveden.

§ 527.

Nelze-li příkaz splniti, je povinnost snažiti se, aby alespoň přibližně mu bylo co možná vyhověno. Není-li ani to možno, podrží osoba příkazem obtížená to, co jí bylo zůstaveno, není-li zřejmá opačná vůle zůstavitelova. Kdo se učiní neschopným splniti příkaz, věda, že jej tím maří, pozbude toho, co mu bylo zůstaveno.

§ 528.

V pochybnosti je pokládati ustanovení za příkaz a nikoli za výminku.

§ 529.

Jestliže se pořizovatel vyslovil o účelu, ke kterému někomu něco zanechává, avšak neuložil povinnosti užíti zanechané věci k onomu účelu, nemá jeho přání právních následků.

§ 530.

N a příkaz jednání nemožného nebo nedovoleného (§§ 513, 514) se hledí tak, jako by nebyl k ustanovení připojen.

Zrušení posledního pořízení:

1. zřízením nového pořízení: závěti;

§ 531.

Starší závěť se zrušuje platnou závětí novější, není-li z novější závěti zřejmé, že starší má býti zachována zcela nebo zčásti v své moci.

§ 532.

Starší dovětek se novou závětí ruší, jen pokud to plyne ze závěti nové.

§ 533.

nebo dovětku.

Nařízení obsažená v starší závěti nebo v dovětku se neruší novějším dovětkem, není-li z tohoto novějšího dovětku patrno, že vůle zůstavitelova jest jiná.

§ 534.

Je-li několik posledních pořízení, o nichž nelze zjistiti, které je novější, platí všechna vedle sebe, pokud se jako celky spolu dají srovnati. Nedají-li se takto srovnati, hledí se k tomu tak, jako by každé z nich bylo ustanovilo nikoliv o podílu zůstaveném, nýbrž o podílu přiměřeně sníženém.

§ 535.

Neplatnost zrušovací doložky.

Právních následků nemá doložka připojená k závěti nebo k dovětku, která prohlašuje za neplatná příští pořízení vůbec, nebo taková, jež nebudou zřízena určitým způsobem.

2. odvoláním:

§ 536.

Chce-li zůstavitel své pořízení zrušiti a nového neučiniti, může je odvolati výslovně anebo zničiti listinu.

§ 537.

Odvolati platně poslední pořízení může zůstavitel jen za takových okolností, za jakých se platně pořizuje. Kdo byl částečně zbaven svéprávnosti pro marnotratnost, pijáctví nebo pro navyklé nadužíváni nervových jedů, může platně odvolati svoje poslední pořízení, nezkrátí-li tím své zákonné dědice nad míru § 408.