Tisk 293.

Jestliže první naše devalvace čsl. koruny provedená zákonem ze dne 17. února 1934, č. 25 Sb. z. a n. provedena byla z naší vlastní iniciativy, tož nedávná devalvace zemí tak zv. zlatého bloku nutí nás k tomu, abychom i my opět přikročili k úpravě své měny, neboť jinak bychom jako stát exportní utrpěli ohromné hospodářské pohromy.

Devalvace libry, dolaru, severských měn a nejnověji i měn států zlatého bloku jeviti se musí i na ceně naší koruny v cizině.

Kdežto však proti devalvaci v r. 1934 byly vážné námitky, není tomu tak dnes, kdy skoro všechen hospodářský svět volá po přizpůsobení se cizím valutám.

Snad jediné váhy jsou námitky, jak hluboko má tato devalvace jíti. Vláda po bedlivém prozkoumání poměrů mezinárodních navrhuje nejnižší mez 30.21 mgr. zlata jedné koruny, tedy úhrnné snížení maximálně o 32%. Při tom však po vzoru tří předních mocností finančních žádá za přiznání možnosti, aby nemusila sáhnouti až k této nejnižší hranici, nýbrž aby podle poměrů mohla devalvovati korunu pouze o 25% na obsah 32.21 nigr. zlata.

Toto zmocnění jest naprosto účelné.

Návrh zákona v §u 1, odst. 5 praví, že koruna devalvovaná rovnati se bude koruně před devalvací.

Toto ustanovení bude ovšem platiti pouze doma, u domácích cen a domácích kapitálů. Pro suroviny a práci, kupovanou z ciziny, nemůžeme ovšem to diktovati. Ale zlomek oné diference mezi stupněm devalvace měny cizí a měny domácí v ceně zboží dotyčného je tak nepatrný, že není třeba z toho důvodu zvyšovati jejich obchodní cenu.

Proto také vláda vydává současně nařízení o zdražování následkem devalvace. Nařízení však mluví pouze o bezdůvodném zdražování. Podobný zákaz vydán byl i r. 1934 a přece vidíme, že od té doby nastalo zdražení skoro všech potřeb životních, ačkoliv mzdy a platy veřejných zaměstnanců zůstaly na poměru měny 1 : 1.

Proto očekává výbor rozpočtový, že vláda vší vahou zabrání zdražování nejen snad z důvodu devalvace, ale ani za příležitosti devalvace. Zde je nutná bezohledná tvrdost a přísnost státní administrativy.

Jestliže devalvace naší koruny umožňuje našemu exportu boj s konkurencí zahraniční, jest všeobecné volání našich zájemníků, aby i druhá, stejně tísnivá překážka rozvoje našeho exportu byla zmírněna, totiž brzda kontigentů a devisových opatření. V tom směru volání to snad dojde aspoň částečného vyslyšení.

Dnešní osnova liší se od zákona z r. 1934 i tím, že kdežto zisk z nadhodnocení zlatého pokladu Národní Banky připadl sice státu, ale musilo ho býti použito k úhradě měnového dluhu státu u Banky, dnes tohoto jmění státního má Banka použíti k plnění povinnosti své, uložené jí třetím odstavcem §u 1, totiž k udržení kursu koruny čsl. na výši odpovídající předcházejícím odstavcům téhož paragrafu. Bylo upozorňováno, že by bylo vhodno, aby v zákoně byla též vyjádřena zlatá klausule. Při podrobném zkoumání věci s hlediska právního se ukázalo, že to není možné, a proto jen v důvodové zprávě vládní se upozorňuje, že zákonem tím není dotčena eventuální zlatá klausule, kde stranami byla smluvena.

Poněvadž zákon ten jest diktován nutností národohospodářskou a provedení jeho slibuje úlevu našemu vývozu a tím i našemu hospodářskému stavu, doporučuje rozpočtový výbor senátu, aby osnovu zákona schválil tak, jak se na ní usnesla poslanecká sněmovna a jak je obsažena v sen. tisku č. 292.

V Praze dne 8. října 1936.