Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1936.

IV. volební období.

3. zasedání.

Tisk 240.

Zpráva

I. kulturního výboru

II. ústavně-právního výboru

o vládním návrhu zákona (tisk 220),

jímž se doplňuje organisace náboženské společnosti židovské v zemích České a Moravskoslezské.

I.

Židovské náboženské poměry na území dnešní Čsl. republiky nebyly se strany státu dlouho upraveny určitě a trvale, ačkoliv židé vyskytují se zde již od počátku státu českého i uherského jako obchodníci a finančníci koruny, obdaření četnými privilegiemi (zvláště ve XIII. století), stojíce pod zvláštní ochranou královské komory.

V českých zemích sahá první systematičtější úprava až do doby josefinské, kdy počíná vlivem svobodomyslnějšího nazírání na náboženské přesvědčení člověka propracovávati se myšlenka zrovnoprávnění židů s ostatním obyvatelstvem.

Je to pro Čechy židovský řád (Judenordnung) z roku 1797, pro Moravu (General-Polizei-Prozess- und Commerzialordnung) z r. 1754 s dodatkem z r. 1763 a pro t. zv. toleranční patent z r. 1781.

Občanskou rovnoprávnost a volný výkon kultu dala židům teprve rakouská ústava z 25. dubna 1848, což potom bylo blíže vyjádřeno v císařském patentu ze 4. března 1849, čís. 151 ř. z. Rakouským státním základním zákonem z 21. XII. 1867, č. 142 ř. z. odstraněno bylo potom dosavadní omezení židů vůbec.

V téže době byli zrovnoprávněni židé i v bývalých Uhrách co do výkonu všech občanských a politických práv zák. čl. XVII/1867.

Systematická zákonná úprava kultové organisace v zemích českých, dodnes platná, stala se v býv. Rakousku až zákonem ze dne 21. března 1890, č. 57 ř. z., jímž byly upraveny vnější právní poměry israelské náboženské společnosti a jako základ této společnosti stanoveny jednotlivé náboženské obce jako veřejné územní korporace, zahrnující všechny židy, kteří v obvodu náboženské obce mají řádné bydliště.

Myšlenka jednotného zorganisování židů v býv. Uhrách ztroskotala. Uherská vláda již v roce 1868 svolala sjezd (kongres) náboženských obcí židovských a předložila jim svůj projekt. Na usnesení kongresu, která byla schválena král. rozhodnutím ze dne 14. července 1869, přistoupila však ihned jen část náboženských obcí židovských liberálnějšího směru, t. zv. obce neologické, kongresové. Tyto obce byly pak zorganisovány v zemský svaz s ústřední kanceláří v Budapešti. Obce přísnější náboženské observance, t. zv. orthodoxní přijaly vládní projekt až později; a teprve r. 1906 utvořily obdobný svaz s příslušnou ústřední kanceláří rovněž v Budapešti a jejich organisační status byl schválen král. rozhodnutím z 22. října 1871. Jen malý počet obcí nechtěl se ani potom sdružiti a zůstal ve starém stavu bez vyšší organisace, pročež se těmto obcím říkalo status quo-ante.

Tento stav, podle kterého náboženské obce na území býv. Uherska byly organisovány podle třech ritů jednak jako obce orthodoxní, jednak jako kongresové a jako náboženské obce status quo-ante, zůstal v platnosti i v československé republice.

Dlužno však podotknouti, že podle jednoho nejdůležitějšího a posud platného starého uherského předpisu t. zv. Tréfortského nařízení (nař. min. kultu a vyučování z 21. června 1888, čís. 1191 pres.) všechny tyto skupiny jest považovati za příslušející k jedné a téže konfesi jak s hlediska státněpolitického tak i s hlediska konfese židovské.

V býv. Uhrách bylo potom náboženství židovské prohlášeno zák. článkem XLII/ 1895 za náboženství recipované a jako takové zůstalo v Československé republice na rozdíl od zemí historických, kde jest israel. náboženská společnost společností dotační, pokud jde o platy duchovních a pokud jde o administrativní potřeby pouze subvenční.

Vznikem Československé republiky bylo přetrženo spojení židovských kultových obcí na Slovensku a Podkarpatské Rusi s jejich bývalými ústředními orgány v Budapešti a vytvořeny nové samostatné svazy. První od Maďarska neodvislý se sídlem v Bratislavě byl vytvořen jako "Organisace autonom. orthodox. žid. obcí na Slovensku", jejíž stanovy byly schváleny výnosem ministra plnou mocí pro správu Slovenska ze 4. dubna 1920, čís. 4181 adm. a která jest téměř obligatorní a pracuje s úspěchem. O něco později seskupily se v obdobný svaz i ostatní kultové obce a zřídily si "Svaz kongresových a status quo-ante žid. náb. obcí na Slovensku", rovněž s ústřední kanceláří v Bratislavě, jehož stanovy schváleny ministerstvem školství a národní osvěty 22. listopadu 1926, čís. 134.571/VI a kterému v roce 1928 povolena změna názvu ve "Svaz židovských náboženských obcí na Slovensku Jeschurun".

Na Podkarpatské Rusi nedošlo k vytvoření podobných svazů; tamní orthodoxní náboženské obce se přidaly r. 1923 k slovenskému svazu, jenž pro ně zřídil v Užhorodě exposituru, kde pak výnosem mšano ze dne 29. III. 1935, čís. 153.642/34 k dožádání valné části orth. žid. náb. obcí na P. Rusi schválena samostatná organisace orth. žid. náb. obcí na P. Rusi s ústřední kanceláří v Užhorodě.

Naproti tomu v býv. Rakousku (v předlitavských zemích) nedošlo vůbec k vytvoření vyšší kultové organisace židovské. Ačkoliv již při poradách jak v poslanecké i panské sněmovně X. zasedání býv. rakouského parlamentu r. 1888 bylo na přípustnost takové organisace pamatováno a také od samého vydání zákona židovstvo hlavně v českých zemích nepřestalo usilovati o takovou vyšší organisaci a zdůrazňovati její nutnost, nebylo v býv. Rakousku pro tuto organisaci z důvodů politických ani dosti porozumění.

Teprve po převratu došlo v Československé republice k prozatímnímu řešení této otázky faktickým vytvořením pěti svazů:

1. Svaz židovských náboženských obcí na Moravě (výn. mšano ze 24. 7. 1924, čís. 74.190).

2. Svaz ž. n. o. ve Slezsku (výnos mšano z 11. 5. 1925, č. 46.595).

3. Svaz pražských ž. o. (výnos mšano z 26. 11. 1925, č. 132.676).

4. Svaz českých n. o. ž. v Čechách. (výn. mšano z 18. 2. 1927, č. 133.972/26).

5. Svaz ž. n. o. s německým jednacím jazykem (výn. mšano z 18. 2. 1927, čís. 153.751/26 ),

a dokonce k vytvoření pracovního sdružení těchto svazů pod jménem "Nejvyšší rady svazů náboženských židovských obcí v Čechách, na Moravě a ve Slezsku", jejíž stanovy byly mšanem schváleny výnosem ze dne 3. září 1927, č. 97.759/27-VI. Avšak nedostatek zákonného podkladu této organisace měl za následek, že tyto svazy nemohly svoje požadavky proti svým nižším organisacím uplatňovati žádoucím důrazem, když jim poslušnost mohla býti kdykoliv vypovězena aneb alespoň omezena pohrůžkou výstupu ze svazu. Na příklad ustanovení, jímž by se propůjčila politická exekuce pro vymáhání příspěvku těmto svazům od nižších jednotek, obdobně, jako to nařizuje § 22 zákona čís. 57 z r. 1890 pro náboženské příspěvky náboženským obcím, vyžaduje ustanovení zákonné.

Již v r. 1921 Representace zemského židovstva v Čechách žádala o svolání ankety o zřízení organisace okresních resp. vyšších svazů. Od r. 1931 o úpravu vyšší organisace židovstva usiluje Nejvyšší rada svazů, která posléze po schůzi pořádané v prosinci 1931 v Moravské Ostravě předložila mšanu rámcovou osnovu o úpravě vyšší organisace a příslušný návrh vládního nařízení. Mšano však vypracovalo vlastní osnovu, která po provedeném připomínkovém řízení byla schválena v min. radě dne 6. června 1936.

Přesto, že mšano na začátku se snažilo o provedení jednotné organisace židovstva v celé republice, upustilo posléze od této unifikační snahy z důvodů účelnosti a i z důvodů urychlení tak dlouho dožadovaného provedení zákonné úpravy v historických zemích, neboť provedení unifikace naráží zatím na odpor se strany orthodoxů na Slovensku a P. Rusi, kteříž jsou daleko přísnějšího konfesního cítění.

Tímto návrhem zákona dostává se židovské společnosti náboženské v zemích České a Moravskoslezské zák. úpravy vyšší organisace.

Kulturní výbor proto doporučuje sl. senátu, aby přijal tuto osnovu zákona beze změny ve znění níže uvedeném.

V Praze dne 23. června 1936.

Vojta Beneš v. r.,
předseda.

Jan Zeman v. r.,
zpravodaj.

II.

Právní a společenské postavení židů v zemích křesťanských spočívalo bez podstatné změny až do konce XVIII. století na normách vzniklých ve XII. a XIII. století.

V dobách římsko-německých císařů nazývají prameny právní židy "servi camerae" (sluhy císařské pokladny) a ve zlaté bule z roku 1356 prohlašuje císař Karel IV., že všichni židé hrdly i statky patří komoře, jsouce v moci císařově ("takže my dle své moci můžeme s nimi činiti, nakládati, jak chceme").

Právo "míti židy" propůjčovali později němečtí císařové některým stavům říšským i biskupstvím; rovněž i opačné právo, že nemusí židů ve své zemi trpěti, povolovali císařové. Ačkoli Karel IV. a syn jeho Václav udělili židům mnoho práv a stanovili přísné tresty na jich utlačování, vycházeli oba z tehdejšího právního stanoviska, že židé jakožto chráněnci panovníkovi přímo podléhají císařské komoře.

Všeobecný sněm český konaný r. 1501 usnesl se, že vydá se židům v Čechách veřejný ochranný list, "že mají se po věčné časy u země koruny české trpěti a proviní-li se některý ze židů proti zemským zákonům, že se má toliko vinník potrestati, celému židovstvu že se to však nikterak přičítati nemá." Tento list potvrdili po té: Ferdinand I., Maximilian II., Rudolf a Matyáš. Král Ferdinand II. propůjčil židům r. 1627 netoliko tatáž práva jako jeho předchůdci, nýbrž rozšířil jejich práva. Císařovna Marie Terezie nařídila sice vypovězení židů z Čech, než již příštího roku povolila jim další pobyt v zemi na neurčitou dobu; duchovenstvu přikázala, aby nežádalo tax za sňatky židovské; prvorozencům dovolila vcházeti ve sňatek. Později přiznal se některým židům i inkolát; povolení ke sňatkům záviselo též na jistých podmínkách.

R. 1780 prohlásil císař Josef II. v tolerančním ediktu, "že židům v Čechách nedostává se žádoucí osvěty a dovolených způsobů výživy, by se stali užitečnými členy státu"; týmž ediktem dovolila se jim na př., aby zdělávali role, aby se učili všem řemeslům a provozovali svobodná umění a obchod ve velkém, šetříce všeobecných předpisů, aby byli zproštěni obvyklých dvojnásobných tax soudních.

Další krok k reorganisaci židovských poměrů právních učinil císař František, který vydal pro Čechy t. zv. patent židovský ze dne 3. srpna 1797 a pro Halič židovský řád patentem ze dne 7. května 1789, což mělo židy sblížiti s ustanoveními soukromého práva a setříti rozdíl mezi křesťanskými a židovskými poddanými. Od těch dob mělo celé židovstvo u nás býti svobodno u výkonu náboženství a zděděných zvyků, pokud neodporují zemskému zřízení a nové soustavě vládní. Než rejstříky o narozeních, sňatcích a úmrtích vedly se za dozoru katolických duchovních správců. V židovské rodině právy nadané směl pouze prvorozený syn za života otcova, nikdy však druhorozený nebo vnuk se ženiti, pokud se pro tyto neuprázdnilo místo v rodině.

Pro jiné korunní země existovaly zvláštní řády židovské: pro Horní a Dolní Slezsko toleranční patenty ze dne 11. dubna 1782, pro Moravu z r. 1754 spolu se židovským řádem policejním, procesním a obchodním.

Stát pomýšlel upraviti právní poměry židů zákony jednostejnými v celé říši; než vytčeného tohoto cíle nebylo dosaženo. Co se zvláště Čech dotýče, nebylo na venkově žádných norem pro židovské obce; vztahovalať se veškerá ustanovení jmenovaného židovského patentu s výjimkou § 18 pouze na pražskou obec židovskou, kdežto pro ostatní židovstvo a pro náboženské obce v Čechách zřízené nebylo až do roku 1890 zákona o organisaci a upravování právních poměrů. Pro židovstvo v království Českém na venkově ustanovuje toliko § 18 cit. pat., že tam, kde se spojí několik židů dobrovolně k náboženským účelům, mohou se utvořiti židovské spolky. Však o tom, jakým způsobem mají se tyto spolky založiti, dle jaké organisace mají se říditi, nemělo zákonodárství žádného ustanovení, takže, ač ve skutečnosti židovské obce v Čechách byly, přece nebyly uznávány za veřejnoprávní korporace.

Takové poměry panovaly i v jiných korunních zemích, takže tato organisace, závislá na libovůli jednotlivcově neodpovídala zájmům a potřebám státem uznaného vyznání.

Naproti tomu však počítal stát s činitelem tímto, ukládaje obci obstarávání náboženského vyučování, povinnost zřizovati sobě duchovního správce, který má spolupůsobiti při sňatcích, vésti na základě státem na ni vznesené povinnosti matriky narození, sňatků a úmrtí, zřizovati a udržovati hřbitovy; mimo to bylo poskytnuto náboženským obcím školským zákonodárstvím právo dozoru, které vykonávaly tím, že vysílaly jednoho delegáta do místní a okresní školní rady.

Po vydání státních zákl. zák. v Rakousku zastaraly v podstatných kusech zmíněné staré řády židovské, zvláště vzhledem ke čl. 14. zákl. stát. zák. ze dne 21. prosince 1867 č. 142 ř. z., který měl zaručiti každému úplnou svobodu svědomí a prohlásil požívání občanských a politických práv nezávislým na náboženském vyznání. Dle toho bylo židům výnosem ze dne 30. dubna 1877 č. 6988 dáno na vůli, aby zakládali si zvláštní obce na základě vlastních statutů, k čemuž bylo potřebí pouze povolení ministra kultu a schválení statutu politickým úřadem zemským.

Na základě četných peticí židovských korporací a zastupitelstev přikročilo se k nové úpravě zevnějších právních poměrů židovských náboženských společenstev ústavní cestou. To stalo se zákonem ze dne 21. března 1890 č. 57 ř. z.

Předmětem zákonné úpravy jest židovské náboženské společenstvo ve formě náboženských obcí, které následkem historického vývoje měly veškeré židovské obce pojati do sebe, aby tyto samostatně upravovaly a spravovaly své záležitosti (čl. 15 cit. stát. zákl. zák.). S druhé strany musí však stát v zájmu veřejného řádu o to usilovati, aby tato správa dála se dle jistých zákonných norem. Co se týče vnitřních záležitostí, obmezuje se ingerence státu na požadavek, aby pro každou náboženskou obec byl sdělán statut. Základní směrodatný princip zákona spočívá ve snaze, aby se upravily židovské náboženské obce bez porušení samosprávy zaručené státním základním zákonem náboženským společenstvům. Vytýkáť cit. zákon ze dne 27. března 1890 zásadu, že bez ohledu na různé rituelní odchylky, které se vytvořily historicky v mojžíšském vyznání, všichni v témže obvodu bydlící israelité tvořiti mají jen jednu obec náboženskou a že každý israelita musí náležeti k náboženské obci, v jejímž obvodě má své bydliště. Dle tohoto zákona mají se všude utvořiti náboženské obce.

Působnost obcí vztahuje se na vše, co náleží k vedení náboženského života vůbec. Je přirozenou úlohou náboženské obce, aby pořádala a kontrolovala veřejnou bohoslužbu, aby bezprostředně řídila a dohlížela na výkon rituelních příkazů a obyčejů, aby vydržovala a podporovala, ústavy potřebné dle náboženských stanov, krátce aby ukojila všechny náboženské potřeby členů obce. Příslušnost k obci náboženské není závislou na libovůli jednotlivcově, nýbrž zákonným důvodem příslušnosti je bydliště.

Každá náboženská obec zaujímá území místně ohraničené, takže v témže území může existovati pouze jedna obec náboženská.

Každý příslušník židovského vyznání, který v tomto obvodě bydlí, jest členem obce.

Obvody, které vykazují zcela nepatrný počet židů, nelze v toto rozdělení pojati; aby pak i v těchto obvodech bydlící židé nebyli vyjmuti ze svazku obce, jsou přikazováni administrativním nařízením určitým obcím náboženským.

Pokud se týče správy náboženské obce, tedy dle svého obsahu jest úřední činnost náboženských orgánů jen potud předmětem státního zákonodárství, pokud zahrnuje zároveň funkce pro stát významné.

Výši a způsob repartice dávek náboženských určují stanovy. Vymáhání těchto dávek děje se exekucí politickou.

Pokud se týče dozoru nad náboženskými ústavy, tedy otázka ovládající po výtce náboženské obřady, dotýká se poměru obce k soukromé bohoslužbě, konané v soukromých domech a ke shromážděním bohoslužebným svolaným buďsi jednotlivci anebo spolky.

Nechuť vrozená židovstvu proti jakékoli hierarchické formě, má zvláštní význam pro sdružení k rituelním účelům jakož i pro bohoslužebná shromáždění židů. Ode dávna bylo pozorovati, že vedle náboženských institucí zřízených náboženskou obcí tvořily se větší nebo menší kroužky k určitým náboženským účelům (soukromé modlitebny, schůzky náboženského rázu, rituelní spolky), které zavdávaly nezřídka podnět ke sporům s obcí náboženskou, odpírajíce jí právo dohledu. Cit. zákonem byla náboženské obci uložena povinnost, aby zřizovala modlitebny, přihlížejíc k různým obřadním zvyklostem, aby je udržovala a takto činila zadost náboženským potřebám menšin. Představenstvu náboženské obce přísluší dozor nad zřizováním, udržováním a správou soukromých modliteben.

Každá obec náboženská musí míti úředně schválené stanovy, které mají obsahovati vše, co jeví se nezbytným pro existenci a správu náboženské obce. Podstatná ustanovení, která takové stanovy musí obsahovati, jsou na př.: udání místních mezí obecního obvodu, složení, způsob ustanovování a doby úřadování představenstva, způsob jmenování rabína a ostatních náboženských činovníků, sporý vzniklé na základě obecního svazku, dávky náboženské, zkrátka stanovami se podává jak představenstvu obce tak i příslušníkům zákonem upravená směrnice ohledně jejich práv i povinností.

Stát má dozor, aby orgány náboženských obcí nepřekročily meze své působnosti a vyhověly ustanovením zákona, jakož i vydaným nařízením.

K tomu účelu mohou úřady, usnesení a opatření obce rušiti, zastupitelské sbory rozpouštěti, pokutovati, sesazovati činovníky. Těmito ustanoveními má se předejíti přehmatům správy a činovníků náboženských, zabezpečiti státní správě nejvyšší dohled příslušející jí nade všemi společenstvy náboženskými.

Posud platný nahoře citovaný zákon ze dne 21. března 1890, č. 57 ř. z., nyní nepostačuje, zvláště proto, že zná jenom náboženské obce a nezná vyšší správní nucené jednotky.

Vytvořily se sice ve skutečnosti různé svazy obcí a zejména pracovní sdružení těchto svazů pod jménem Nejvyšší rady, ale není tu zákonný podklad nucenosti, proto nemohly tyto svazy své požadavky proti nižším organisacím důrazně, t. j. exekučně uplatňovati, protože tyto nemusily poslouchati a mohly ze svazů prostě vystoupiti.

Bylo by samozřejmým, že zde by měla býti provedena t. zv. unifikace, t. j. vydati zákon platný pro celé území republiky. Není to však podle důvodové zprávy možno, a to pro toho času nepřekonatelné rozdíly v historických zemích a na Slovensku a Podkarpatské Rusi; ano jde to tak daleko, že židé na Slovensku a Podkarpatské Rusi, jmenovitě orthodoxní, nejsou naprosto ochotni spolupracovati se židovstvem v zemích historických, takže provedení zákona by se jistě prý nezdařilo.

Jest to překvapující, ale tvrdí tak důvodová zpráva k vládnímu návrhu a není příčiny jí nevěřiti.

Naproti tomu zřízení vyšší organisace v zemích České a Moravskoslezské je velmi naléhavé z důvodů nahoře uvedených.

Podle osnovy náboženské obce židovské v zemích České a Moravskoslezské slučují se v jednotné společenstvo, jež má zejména za úkol pečovati o náboženské potřeby společné, nebo pro jednotlivé náboženské obce neúnosné, podávati státní správě příslušné návrhy, dozírati na fondy a ústavy a podávati státní správě žádaná dobrozdání (§ 1).

Orgány společenství mohou náboženské obce židovské sdružiti ve Svazy, zejména k zakládání a vydržování ústavů, jež by byly nad síly jednotlivých obcí (§ 2).

Důležitým je ustanovení, že i Společenství i Svazy jsou právnickými osobami, mohoucími nabývati jmění a se zavazovati (§ 3).

V § 4 osnovy jest předepsána pro společenství "ústava" náboženské společnosti židovské v zemích České a Moravskoslezské, kterážto ústava potřebuje schválení vlády, a obsahuje předpisy organisační a kompetenční.

Tato "ústava" není nic jiného než stanovy vyšší jednotky administrativní, a není to právě nejvhodnější pojmenování stanov, když pod slovem,,ústava" rozumí občanstvo ústavu republiky.

V § 5 se stanoví, že orgány a členy sborových orgánů společenství i svazů mohou býti jen českoslovenští státní příslušníci.

V § 6 je propůjčeno vymáhání příspěvků politické exekuci.

V § 7 je vymezen státní dozor.

V § 8 ustanovuje, kdo vykonává působnost příslušející státní správě ve věcech projednávanou osnovou zákona upravených.

V § 9 přikazuje se vypracovati první řád náboženské společnosti židovské v zemích České a Moravskoslezské Nejvyšší radě svazů náboženských obcí židovských v zemích České a Moravskoslezské a předložiti jej ministerstvu školství a národní osvěty za účelem schválení vládou republiky Československé.

Ústavně-právní výbor projednal osnovu ve schůzi konané dne 23. června 1936 a usnesl se navrhnouti, aby slavný senát schválil vládní návrh zákona beze změny ve znění dole otištěném.

V Praze dne 23. června 1936.

Vojta Beneš v. r.,
místopředseda.

Dr Havelka v. r.,
zpravodaj.

Zákon

ze dne..................1936,

jímž se doplňuje organisace náboženské společnosti židovské v zemích České a Moravskoslezské.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

(1) Náboženské obce židovské, nedotýkajíc se jejich postavení jako základu úpravy vnějších právních poměrů náboženské společnosti židovské podle zákona ze dne 21. března 1890, č. 57 ř. z., slučují se v zemích České a Moravskoslezské v jednotné společenství, jehož úkolem jest pečovati o náboženské potřeby, které buď

a) jsou židovskému vyznání v obvodu dotčeného společenství společné, nebo

b) přesahují rámec a síly jednotlivých náboženských obcí židovských v něm sdružených.

(2) Společenství uvedené v odstavci 1 jest pro svůj obvod zejména též povoláno, aby

a) podávalo státní správě návrhy a dobrozdání ve věcech židovského kultu,

b) zakládalo a vydržovalo ústavy a zařízení sloužící potřebám, uvedeným v odstavci 1,

c) dozíralo na užívání a správu společných fondů a ústavů, zřízených v dřívějších dobách pro židovstvo jednotlivých zemí, pokud se týče činilo o těchto věcech opatření se schválením ministerstva školství a národní osvěty,

d) přejímalo státní příspěvky určené na kultové potřeby a je vyúčtovalo.

(3) Úřady státní správy vyslechnou též společenství, jestliže v jeho obvodě

a) jde o to, aby bylo povoleno zřízení nové náboženské obce židovské nebo změna v ohraničení náboženských obcí židovských,

b) mají býti schváleny stanovy některé náboženské obce židovské nebo jejich změna,

c) má býti náboženské obci židovské odňato státní uznání, má-li se obvod takové náboženské obce židovské přiděliti jiné nebo několika jiným náboženským obcím židovským a má-li se rozhodnouti o jmění zrušené náboženské obce židovské,

d) má býti schváleno zřízení společného rabína pro několik náboženských obcí židovských.

(4) Státní správě nevznikají z tohoto zákona žádné nové výlohy, společenství a jednotlivým náboženským obcím židovským pak žádné nároky na nějaké příspěvky ze státní pokladny.

§ 2.

Orgány společenství, povolané k tomu podle § 4, mohou sdružiti náboženské obce židovské uvnitř svého společenství ke všem nebo k některým v § 1, odst. 1, písm. b) uvedeným účelům ve Svazy. Tyto svazy mohou zejména též zakládati a vydržovati ústavy a zařízení sloužící potřebám, pro něž je Svaz zřízen. Svazy nesmějí přesahovati obvodu země.

§ 3.

Společenství (§ 1) i svazy (§ 2) jsou způsobilé býti podmětem práv i právních závazků.

§ 4.

(1) Podrobnější předpisy zejména o tom, které jsou orgány společenství, popřípadě i svazů náboženských obcí židovských, jak se zřizují i obnovují, jak je vymezena jejich působnost, jak se děje zastupování dotčených kultových organisací při právních jednáních, jak se zřizují, mění a zrušují případné svazy náboženských obcí židovských, která jsou práva a povinnosti náboženských obcí židovských vzhledem k jejich společenství pokud se týče vzhledem k svazům, jak jsou upravena volební práva i řád do společenství i případných svazů, jak se uhrazují hmotné potřeby těchto organisací, zejména jak se rozvrhují příspěvky k dotčeným potřebám, jaká jest jejich maximální výše a za jakých podmínek může býti tato výše výjimečně překročena a jak se rozhodují spory mezi náboženskými obcemi židovskými, jich společenstvím a případnými svazy, obsahuje ústava náboženské společnosti židovské v zemích České a Moravskoslezské, do níž jest pojmouti i ustanovení o postupu při změně ústavy.

(2) Ústava v odstavci 1 zmíněná potřebuje pro státní obor schválení vlády republiky Československé a vyhlásí ji ministr školství a národní osvěty ve Sbírce zákonů a nařízení. Totéž platí i o změnách dotčené ústavy.

§ 5.

Orgány a členy sborových orgánů společenství i svazů náboženských obcí židovských, podle tohoto zákona zřízených, mohou býti jen českoslovenští státní občané příslušníci náboženských obcí židovských, ležících v obvodu společenství, vyjímajíc ty, kteří jsou vyloučeni z práva volenu býti do místních obcí z jiného důvodu, než pro konání vojenské služby.

§ 6.

Pravoplatně předepsané příspěvky k hmotným potřebám kultových organisací, jichž se tento zákon týče, lze vymáhati politickou exekucí.

§ 7.

Státní správa dozírá, aby kultové organisace, zřízené podle tohoto zákona, nepřekročovaly oboru své působnosti a neporušovaly zákonů a nařízení ani ústavy v § 4 uvedené. Tomu odporující usnesení a opatření může státní správa zrušiti a k sjednání zákonného stavu užíti zákonných donucovacích prostředků, po případě provinivší se orgány i sesaditi pokud se týče rozpustiti a učiniti na přechodnou dobu opatření stran zastávání příslušných funkcí.

§ 8.

(1) Působnost, příslušející ve věcech tímto zákonem upravených státní správě, vykonává, pokud není tímto zákonem jinak stanoveno, ministerstvo školství a národní osvěty, jde-li však o svazy náboženských obcí židovských (§ 2), v prvé stolici zemské úřady.

(2) Na posavadní působnosti státních úřadů ve věcech náboženských obcí židovských se však tímto zákonem nic nemění. To platí i o případech, jichž se týče § 1, odst. 3.

§9.

(1) První ústavu náboženské společnosti židovské v zemích České a Moravskoslezské vypracuje Nejvyšší rada svazů náboženských obcí židovských v zemích České a Moravskoslezské a předloží ji ministerstvu školství a národní osvěty do 6 měsíců.

(2) Až do doby, kdy tato ústava bude vládou republiky Československé schválena, zůstává nedotčena působnost, která podle stanov, ministerstvem školství a národní osvěty schválených, přísluší Nejvyšší radě svazů náboženských obcí židovských v zemích České a Moravskoslezské, jakož i její presidiální konferenci a svazům náboženských obcí židovských v zemích České a Moravskoslezské.

§ 10.

(1) Zákon tento nabude účinnosti dnem, kdy prvá ústava náboženské společnosti židovské v zemích České a Moravskoslezské bude vládou republiky Československé schválena. Avšak již před tímto dnem lze provésti podle předpisů tohoto zákona opatření, jež zákon ku provedení předpokládá již v době předchozí.

(2) Zákon provede ministr školství a národní osvěty v dohodě s ministrem vnitra.