Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1936.

IV. volební období.

2. zasedání.

Tisk 114.

1. sen. Svobody ministrům financí a vnitra o pronikavém zásahu berního úřadu v Berouně do samosprávných práv obce Počáple u Berouna.

2. sen. Jurana na p. ministra vnitra o postupu komisaře okresního úřadu v Novém Městě na Moravě proti nezaměstnaným a poslanci Klímovi.

3. sen. Javornického, Pichla, Šolce na p. ministra železnic ve věci služebního oděvu a služebního stejnokroje zaměstnanců čs. státních drah.

4. sen. Hokkyho ministrovi zahraničných vecí o dopravných nesnádzach nastalých v dôsledku odovzdania silnice Ďakovo-Halmi v Rumunsku, ktoré ochromily hospodársky život v 11 obciach československých.

5. sen. Hokkyho ministrovi školstva a národnej osvety o úprave záklaďnej sumy 4.908 Kč, ktorú majú zajistiť preplaty učitel'ov udržovatelia cir'kevných škôl a ktorá činí na Slovensku iba 1.200 Kč, d'alej o úprave služobných, platových a penzijných vecí cirkevných učiteľov.

6. sen. Hokkyho predsedovi vlády o penziách bývalých lesníkov veľkostatku Schönbornového.

Dne 25. prosince 1935 byla berním úřadem v Berouně uvalena vnucená správa do elektrárenského podniku obce Počáple u Berouna.

Stalo se tak proto, že obec za dnešních těžkých hospodářských poměrů, které na obec Počáple, jako na obec dělnickou, dvojnásobně doléhají, nebyla s to včas zaplatiti předepsané daně, za několik let zpět elektrárenskému podniku berním úřadem předepsané.

Zástupci obce dožadovali se, aby mohli předepsané daně postupně spláceti ve snesitelných částkách a ukazovali na to, že obec má za berní správou 60.000 Kč přirážkových nedoplatků, ale berní úřad přes to vnucenou správu na elektrárenský podnik uvalil. To znamená úplný rozvrat obecní samosprávy, a ohrožení elektrického podniku vůbec. K tomu ještě byl za vnuceného správce ustanoven člověk, který nepožívá a nemůže požívat důvěry občanstva, neboť má osobní a postranní úmysle přivodit katastrofální situaci obce i elektráren. podniku.

Berní úřad v Berouně dobře ví, že obec Počáple je jedna z průmyslových obcí, nejvíc postižených hospodářskou krisí a nezaměstnaností. Na 90 % občanů této obce jsou dělníci a ponejvíce zaměstnanci králodvorských železáren a cementáren, z nichž velká většina byla buď propuštěna ze zaměstnání, nebo pracuje obmezeně za snížené mzdy a platy až o 80 %. Platební schopnost velké většiny občanů obce není téměř žádná, k čemuž finanční úřady nepřihlížejí vůbec, naopak ženou obec do finanční katastrofy. Obec má rok od roku nová a zvýšená vydání na úkoly sociální, zdravotní a kulturní atd., leč příjmy obce rok od roku klesají. Příčina není jen v platební neschopnosti nezaměstnaných a zbídačených občanů, ale hlavně neplacením přirážek velkými a majetnými poplatníky, proti nimž finanční úřady nepodnikají téměř ničeho, ač má obec ponejvíce od nich dostati přes 60.000 Kč přirážkových nedoplatků za uplynulá leta. Všechny urgence obce u finančních úřadů, aby 60.000 Kč daňových nedoplatků bylo u bohatých ostřeji vymáháno, byly marné. Tito majetní poplatníci postavení obce ještě zhoršují tím, že na př. Pražská železářská společnost i cementárny propustily sta a sta dělníků z práce a to nejvíce z Počápel, aniž by pro sociální účele a hladové nezaměstnané daly obci jediné koruny.

Správce berního úřadu v Berouně přes to, že všechny tyto okolnosti zná a přesto, že slíbil zástupcům obce smírné vyřešení sporné záležitosti a umožnění obci splacení dlužných daní, vydal bez předběžného oznámení okr. úřadu dekret, kterým nastolil vnucenou správu do elektrárenského podniku. Přivodil tímto zásahem takové poměry v obci, že občané bez rozdílu stran a stavů uspořádali veřejný projev dne 9. ledna t. r., na kterém odsoudili bezpříkladný zásah berní správy v Berouně do obecní-samosprávy a zejména postup, jakým se tato vnucená, správa do obce dostala. Vyslovili plnou důvěru zástupcům obce a odmítli jednomyslně vnucenou správu a jejího vnuceného správce.

Poněvadž jde o čin. finančního úřadu v obecní samosprávě neslýchaný, zřejmě s postranními úmysly vlivných jednotlivců proti zájmům obce a v zájmu soukromém, táží se podepsaní pana ministra:

1. Je panu ministru financí znám tento neslýchaný případ svévolného zásahu finančního úřadu do samosprávy?

2. Je pan ministr financí ochoten nechati vyšetřiti celou tuto záležitost, okamžitě zrušit dekret berního úřadu v Berouně a vnucenou správu odvolati?

3. Jest pan ministr ochoten berního správce a ty, kdož přivodili tento neslýchaný stav potrestati?

Pana ministra vnitra se tážeme:

1. Je panu ministru znám tento neslýchaný případ svévolného zásahu finančního úředníka do samosprávy, která podléhá politickým úřadům?

2. Je pan ministr ochoten v dohodě s ministrem financí učinit nápravu?

3. Co hodlá pan ministr vnitra učiniti, aby na příště podobným zásahům do samosprávy bylo zabráněno a znemožněno?

V Praze, dne 1. února 1936.

V Bystřici nad Pernštýnem je přes 200 nezaměstnaných. Ve státní stravovací akci vyskytuje se řada nesprávností. V obecní sociální komisi není zastoupena žádná z odborových organisací, jež v místě existují. Tento stav vedl k tomu, že na čtvrtek 31. ledna 1936 byla svolána důvěrná schůze nezaměstnaných dělníků dle §u 2. shromažďovacího zákona, na níž informoval nezaměstnané poslanec Klíma z Brna. Schůze se konala v hostinské místnosti u Matějků. Před ukončením důvěrné schůze dostavil se komisař okresní politické správy Dr. Viktor Mátl, s četnickou asistencí. Při zjišťování náležitostí sesměšňoval Dr. Viktor Mátl přítomné nezaměstnané dělníky a dělnice a počínal si tak provokativně a neurvale, že se přítomný poslanec Klíma musel proti tomu ohradit. Nakonec, ač v presenční listině a v pozvánkách nebylo ničeho opominuto, schůzi rozpustil. Po odchodu účastníků a po předběžném legitimování tázal se poslanec Klíma komisaře Mátla, proč schůzi rozpustil. Byl však hrubě odbyt slovy: "Do toho Vám nic není - s Vámi nemám co mluvit."

Později dostavil se posl. Klíma na četnickou stanici, aby intervenoval ve věci místního důvěrníka strany, a žádal vydání presenční listiny zmíněné důvěrné schůze, jež bezdůvodně byla Drem Mátlem svolavateli odňata.

Dříve však než mohl říci co chce, vrhl se na něho přímo zběsile komisař Dr. Mátl a za výkřiku: "Kdo Vás volal" strkal jej z místnosti. Postup komisaře Dra Mátla způsobil značné rozjitření mezi nezaměstnanými dělníky a jen díky jejich rozvaze nedošlo k vážnějším incidentům. Podepsaní se táží pana ministra vnitra:

1. Je pan ministr vnitra ochoten přísně vyšetřiti postup komisaře Dra Mátla a potrestati jej?

2. Zařídí pan ministr, aby podobný postup státních úředníků proti nezaměstnaným a členům zákonodárných sborů nebyl napříště možný?

V Praze, dne 4. února 1936.

Vládními nařízeními ze dne 15. června 1934,čís. 133 a 134 Sb. z. a n., byly stanoveny podmínky a uspořádány předpisy o služebním stejnokroji a povinnosti jej nositi, jak to vyjadřuje obsah vládního nařízení ze dne 5. března 1927, číslo 15 Sb. z. a n. §em 21 jako důsledek platového zákona 103--26.

Při přidělování stejnokroje a služebního oděvu dochází u podniku ČSD, k různým nejasnostem a všeobecným stížnostem, neboť se nařízení vykládají povětšině v neprospěch zaměstnanců, zejména když uvedená opatřeni odňala mnohým kategoriím právo na příděl stejnokroje vůbec a ostatním pak prodlouženo užívací období tak, že dnes nejsou ojedinělé zjevy, kdy lze viděti železničáře u výkonné služby ve stejnokroji tak zuboženém, že to budí pozornost široké veřejnosti.

Osnovy citovaných vládních nařízení o služebním stejnokroji a oděvu byly předloženy vládě republiky Československé bez dohody se zástupci odborových, železničářských organisací a ústředního výboru důvěrníků při ministerstvu železnic, neboť nebylo možno dáti souhlasu k takovým opatřením, hluboko zasahujícím do vydržených práv a nároků zaměstnanců ČSD.

Nejhůře jsou posuzováni zaměstnanci v poměru pomocném, jimž správa dráhy upírá právo přiznati stejnokrojové součástky in natura přes to, že konají službu výkonnou a přicházejí ve styk při služebních úkonech s obecenstvem.

Na 30 tisíc podúředníků a zřízenců v podniku železných drah pozbylo vládními nařízeními č. 133 a 134-34 přídělu stejnokroje vůbec a těm ostatním se vydávají jednotlivé součástky z tak špatné kvality látky, že nevydrží stanovenou dobu užívací, která byla prodloužena u soukenné blůzy na 3 roky, u pláště 4 až 5 roků a u kožichů dokonce na 10 let.

Šití stejnokrojů pro zaměstnance ČSD se zadává za směšně stanovenou cenu, zpracovává se bez míry a pak železničáři jsou nuceni z vlastních prostředků obstarávati sobě přešívání, chtějí-li poněkud slušně při výkonu odpovědné služby a mezi veřejností vystupovati. Setkáváme se se skutečností, zvláště u zaměstnanců výkonné služby, že jejich stejnokroj je samá záplata, dokonce mají část občanského obleku. Že se takto před širokou veřejností znevážňuje důležitost železniční služby, netřeba zvláště dodávati, trpí tím dobrá pověst podniku ČSD. a to nejen uvnitř státu, ale zejména za hranicemi.

Správa čs. státních drah nařídila všem zaměstnancům, pokud jsou povinni nositi služební stejnokroj, že si musí z vlastních prostředků opatřiti příslušné distinkce, což vyžaduje mimořádná vydání, ke všemu nutno ještě dodati, že se ani nedodržuje podělovací termín, uvedeme-li, že do dnešního dne neobdrželi zaměstnanci ČSD příděl stejnokroje, jenž jim přináležel k 1. říjnu 1935.

Gážistům mimo hodnostní třídy se ukládá §em 11 vládního nařízení čís. 134-34 povinnost ve vnější výkonné službě nositi služební stejnokroj, ale těm, kdož podle nových platových předpisů od 1. ledna 1926 byli ustanoveni do kategorie gážistů, až do vydání vládního nařízení č. 134, tedy do 9. června 1934, nedostalo se žádného vybavovacího příspěvku na pořízení služebního stejnokroje.

Protože na všechny stížnosti ze řad železničářských organisací a důvěrnických výborů železniční správa neprojevuje dostatek pochopení k novelisování zmíněných vládních nařízení, odůvodňujíc své odmítavé stanovisko tím, že nenabyla dosud praktických zkušeností s novou úpravou služebních stejnokrojů a oděvů, táží se podepsaní:

1. jsou tyto poměry, o nichž pojednává interpelace, panu ministru železnic známy?

2. Co zapříčiňuje, že v posledních letech služební stejnokroj zaměstnanců ČSD. jest tak opožděně přidělován a jakost látky tak špatná?

3. Je pan ministr železnic ochoten dáti příkaz, aby pokud možno co nejrychleji zahájeno bylo jednání se zástupci železničářských organisací a důvěrnických výborů se zástupci správy drah o změnu vydaných vládních nařízení čís. 133/ 134-34 Sb. z. a n., která se stala v praksi neúčinnými a neudržitelnými.

V Praze, dne 4. února 1936.

Pane minister!

Komisia pre úpravu štátnych hraníc priznala jedinú silnicu medzi Ďakovom a Halmi u príležitosti úpravy, československo-rumunskej hranice Rumunsku so záväzkom, že Rumunsko bude povinné vybudovať na vlastný náklad novú silnicu medzi obcami Ďakovo a Akli.

Od doby tejto úpravy hraníc uplynulo 13 rokov, avšak silnica tá ešte ani dosiaľ nie je vybudovaná. Doprava medzi československými obcami Ďakovo a Aki deje sa ešte i dnes tak, že cestu treba vykonať cez pol druha kilometra dlhé rumunské územie. K tomu však sa vyžaduje písomné povolenie spojené s colnou prehliadkou. Užívať cesty je síce dovolené, lebo k tomu sú zaviazaní, keďže však prechod je obmedzený na určitú dobu, tým sa spôsobujú nesmierné hmotné škody a strata času gazdom.

Jedenásť československých obcí a ich obyvateľstvo má hospodársky záujem na tom, aby táto nemožná dopravná mizeria bola zažehnaná. Obyvateľstvo zúčastnených obcí totiž musí svoje hrozno, víno, jemné ovocie a vôbec svoje zemedelské plodiny, ktoré má na kopci Akli, odčachrovať hlboko pod trhovou cenou, lebo na tieto svoje plodiny pre všeobecne známé dopravné nesnádze a pre hrozne nemožný špatný stav cesty nenajde kupca.

Z predaja týchto plodín plynie do štátnej pokladnice na obratovej a dôchodovej dani ročne asi 300.000 Kč, a tento obnos by sa dozaista zdvojnásobil, keby Rumuni túto silnicu vybudovali.

A práve preto, keďže neupravenosťou silnice je i štátna pokladnica veľmi poškodená, chce tiež tá malá a chudobná obec Akli priniesť obeť na túto cestu i nad svoje sily. Zastupiteľský sbor už odhlasoval vykúpenie pozemkov pre budúcu cestu.

S úctou tážem sa pána ministra:

1. Či hodláte u rumunskej vlády intervenovat a pôsobiť, aby ona vyhovela svojmu záväzku, prevzatému pri úprave hraníc a pri prevzatí silnice, a vybudovala.silnicu medzi obcami Ďakovo a Akli?

2. Či ste ochotný dotiaľ, kým silnica nebude vybudovaná, učiniť súrné kroky u rumunskej vlády, aby dosavádne dopravné nesnádze na dotyčnom silničnom úseku boly zažehnané?

V Prahe, v mesiaci januári 1936.

Miniszter Ur!

A csehszlovák-román határ rendezésekor a Ďakovo-Halmi közötti egyetlen országutat a határrendezöbizottság Romániának itélte azzal a kötelezettséggeI, hogy Romána tartozik saját költségén Ďakovo-Akli községek között egy uj utat épiteni.

E határrendezés óta 13 esztendö mult el, de az ut még a mai napig nincs megépitve.

A közlekedés a csehszlovákiai Ďakovo és Akli községek között még ma is csak ugy történhetik meg, hogy másfél kilométert román területen kell megtenni. Ehhez azonban vámvizsgálattal egybekötött irásbeli engedélyre van szükség. Megengedik ugyan az ut használatát, mert erre kötelezték magukat, - de mert az átjárást idöhöz kötik, - ezzel mérhetetlen anyagi kárt és idövesztes­ séget okoznak a gazdáknak.

Tizenegy csehszlovákiai község lakosságának gazdasági érdeke füzödik ahhoz, hogy e lehetetlen közlekedési mizéria megszünjék. Az érdekelt községek lakossága ugyanis Akli-hegyen levö szöllöjét, borát, finom gyümölcsét, mezögazdaságiterményt mélyen a piaci áron alul kénytelen elprédálni, mert azokra az általánosan ismert közlekedési nehézségek miatt, s az ut lehetetlen rossz.karban levö állapota miatt, nem kap vevöt.

E termények után forgalmi és jövedelmi adóban évente cirka 300 ezer Kč. adó folyik be, ami bizonyosan megkétszerezödnék, ha a kérdéses utat a románok kiépitenék.

Éppen azért, mert az ut rendezetlensége miatt az államkincstárt is nagy károsodás éri, a kis és szegény Akli község erején felül hajlandó áldozni az utért. Már is megszavazta a képviselötestület a leendö uttestnek a megvételét.

Tisztelettel kérdem a Miniszter Urat:

1. hajlandó-e a román kormánynál interveniálni és odahatni, hogy Románia a határ rendezésekor és az ut átvételekor vállalt ama kötelezettségének, hogy Ďakovo és Akli között az utat kiépiti, eleget tegyen?

2. Addig is, mig az ut kiépül, hajlandó-e a román kormánynál sürgös lépéseket tenni, hogy az eddigi közlekedési nehézségek a kérdéses utszakaszon megsüinjenek?

Praha, 1936. január hó.

Pane minister!

Po dobu 18 rokov, čo jestvuje republika, odznelo nesmierne mnoho sťažností proti nespravodlivosti, že udržovatelia cirkevných škôl v Podkarpatskej Rusi musia zabezpečit' pre každé učiteľské miesto 4.908 Kč. K tomuto vyrúbeniu došlo bez akéhokoľvek právneho podkladu a úplne samovoľne, ako to konštatoval i najvyšší správny súd svojím rozhodnutím čís. 15.373/33 v istej konkretnej veci, kde zrušil rozhodnutie zemského úradu zo dňa 17. decembra 1929 čís. 132.060/III. Ale znalcom sem spadajúcich zákonov je táto vec už dávno jasná a naprosto nemožno chápať, že práve najvyšší strážca zákona dopustil sa tejto nezákonitosti postaviac sa tým do ostrej protivy voči podstate demokracie.

Udržovatelia cirkevných škôl na Slovensku musia platit pod týmto titulom iba 1200 Kč, a totiž z výšuvedeného obnosu môžu cirkevné školy na Slovensku vydržiavať najmenej 4 učiteľské sily.

Márne- sa zapodievali s touto krivdou učitelia, márme kongres škôldozorcov, márne predložili učitelia memorandum ministrovi a márne zasahovali do veci škôldozorci cirkevní. Marná bola žiadosť cirkevných úradov a biskupského sboru. Výsledok sa nedostavil.

Už dňa 15. apríla 1930 a tedy pred 6 rokmi dostal som na svoju interpeláciu odpoved', že "jednotnú úpravu dotyčných pomerov bude možno na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi previesť zvláštnym zákonom, ktorý bude vynesený vo smysle § 1. odst. 2. zákona zo dňa 24. júna 1926 (zákon učiteľský)".

Tento zákon sa, dosial ešte nezrodil.- Zmieneny zákon bol by povolaný upraviť tiež platové, služobné a penzijné pomery učiteľov církevných škôl, aby nestával i nadalej ten nedemokratický rozdiel medzi cirkevnými a štátnymi učiteľmi.

Na základe uvedeného tážeme sa pána ministra:

1. Či ste ochotný súrne zakročiť, aby základný plat cirkevných učiteľov zákonne a jednotne bol ustanovený v Podkarpatskej Rusi tak, ako na Slovensku?

2. Či ste ochotný súrne zakročit, aby čo najskôr vydaný bol zákon o úprave platových, penzijných a služobných pomerov cirkevných učiteľov, sľúbený v § 1, odst. 2. zákona č. 104/1923 Sb. z. a n. (učiteľského zákona)?

V Prahe, v mesiaci januári 1936.

Miniszter Ur!

A köztársaság -fennállásának 18 esztendeje alatt számtalan panasz hangzott el amaz igazságtalanság miatt, hogy Ruszinszkón a felekezeti iskolák fenntartóinak minden tanitói állás után 4908 Kč-t kell bitositaniók. Ez a kivetés minden jogalap nélkül teljesen önkényesen történt, mint azt a legfelsöbb közigazgatási biróság egy konkrét eset kapcsán 15.373/33 sz. döntésével. meg is állapitotta, megsemmisitve az užhorodi zemský úrad 1929 dec. 17-én kelt č. 132.060/III, sz. határozatát. De az ide vonatkozó törvények ismeröi elött ez régóta tudott dolog volt és teljesen érthetetlen, hogy a, törvények legföbb öre követte el ezt a- nyilvánvaló törvénytelenséget a demokrácia lényegével éles ellentétbe helyezkedve.

Szlovenszkón a felekezeti iskolák fenntartóinak csak 1200 Kč-t kell e. cimen fizetniök. Vagyis a fenti összegen a szlovenszkói felekezeti iskolák legalább 4 taneröt tarthatnak fenn.

Hiába foglalkozott a sérelemmel a tanitóság, hiába a tanfelügyelök kongresszusa, hiába intéztek a tanitók memorandumot. a minisztériumhoz, hiába a felekezeti tanfelügyelök. Hiába fordultak kérelemmel az egyházi hatóságok, hiába a püspöki kar. Az eredmény elmaradt.

Még 1930 április 15-én, tehát 6 év elott kaptam interpellációmra azt a választ; hogy "az érintett viszonyok egységes rendezése Szlovenszkón és Podkarpatska Rusban az 1926 évi junius 24: i gy. sz. törvény (tanitói törvény) 1. §: 2. bekezdése értelmében hozandó külön törvény által lesz foganatositható".

Ez a külön törvény még ma sem született meg. Az emlitett törvény volna hivatva a felekezeti tanitók fizetési, szolgálati és nyugdij-viszonyait is rendezni, nehogy az az antidemokratikus különbség továbbra is fennmaradjon a felekezeti és állami tanitók között.

Tisztelettel kérdem fentiek után a miniszter urat:

1. hajlandó-e sürgösen intézkedni, hogy a felekezeti tanitók alapfizetése törvényesen és egységesen állapittassék meg Ruszinszkón, ugy mint Szlovenszkón,

2. hajlandó-e sürgösen intézkedni, hogy az 1926 évi 104 sz. (tanitói) törvény 1. §. 2. pontjában beigért; s a felekezeti tanitók fizetését, nyugdiját és szolgálati viszonyait rendezö törvény mielöbb életbe lépjen.

Praha, 1936. január hó.

Pane predseda vlády!

Prevážnu časť bývalého veľkostatku Schönbornového prevzala pri prevádzaní zákona o pozemkovej reforme akc. spoločnosť Latorica. Je samozrejmé, že spoločnosť pri prevzatí veľkostatku prevzala zároveň i zamestnancov bývalého vlastníka. Tento svoj záväzok spoločnost' sice splnila, prevzala lesníkov, ktorí slúžili 40-45 rokov, avšak po 5-6mesačnej službe poslala ich na odpočinok s mesačnou penziou 80 Kč. Teraz tito zbiedačení ľudia, ktorí po desaťročia vykonávali službu verne a pilne, darmo žiadajú a darmo prosia. Ich prosby nie sú nikde vyslyšane. Bývalý vlastník posiela ich k vlastniku novému, a tento zasa nazpäť ku starému. Ked' sa už presvedčili o tom, že ani jeden ani druhý nechce ukojiť ich hlad, obrátili sa na štátny pozemkový úrad, kde žiadali, aby im boly poukázane penzie z fondu zriadeného na základe § 73 zákona.

Zemský úrad svoje zamietavé usneseme zo dňa 23. marca 1934 odôvodňoval tým, že dotyčný veľkostatok nebol prevzatý štátom pre pozemkovú reformu. A rozhodčí súd odôvodnil zamietnutie podaných sťažností tým, že dotyční interesenti boli novým vlastníkom riadne prevzatí, slúžili ďalej a až po niekoľko rokov boli penzionovaní.

Zákon o pozemkovej reforme za žiadnych okolností nemohol mat v intencii, aby už bez toho ubohých zamestnancov uvrhol v biedu a tedy je nepochopiteľným zamietavé usnesene pozemkového úradu i rozhodčieho súdu, lebo konštatácia pozemkoveho úradu i rozhodčieho súdu je nesprávna. Jestliže by menovaní boli splácali svoje penzijné príspevky u niektorej poisťovacej spoločnosti, tu by tieto zaplatené príspevky boly im buďto kapitalizované, alebo, až by dotyční dožili poistnej doby, boly by dostali plnú poistnú sumu. Avšak niekde preca sa im musí dostať ochrany v demokratickom štáte.

Po uvedenom tážem sa pána predsedu vlády:

Či ste ochotný súrne zakročiť, aby existencia dotyčných bývalých zamestnancov bola zabezpečená tým, že by im bola daná slušná penzia?

V Prahe, v mesiaci januári 1936.

Miniszterelnök Ur!

A volt Schönborn uradalom nagy részét a föld­ reform törvény végrehajtásának idején átvette a Latorica r. t. Természetes, hogy a földbirtok átvetele alkalmával egyben átvették a régi tulajdon alkalmazottait is. Ebbeli kötelezettségét teljesitette ugyan az uradalom,- a 40-45 évig szolgáló erdészeket átvette, de 5-6 havi szolgálat után 80 Kč havi nyugdijjal nyugdijaztatta öket. Most az érdekelt nyomorgók, akik évtizedeken keresztül hüen és szorgalmasan teljesitették szolgálataikat, hiába kérnek, hiába könyörögnek. Kéréseik sehol meghallgatásra nem találnak. A volt tulajdonos az uj tulajdonoshoz küldi, s ez pedig vissza a régi tulajdonoshoz. Amidön már meggyözödtek arról, hogy egyikük sem hajlandó éhségüket csillapitani, az állami földhivatalhoz fordultak, ahonnan a törvény 73 paragrafusa alapján létesitett alapból nyugdijaik kiutalását kérték.

A földhivatal 1934 március 23-iki elutasitó végzését azzal indokolta, hogy a kerdéses földbirtok nem lett a földreform részére az államáltal átvéve. A döntöbiróság pedig a beadott panaszokat azzal az indokolással utasitotta vissza, hogy az érdekeltek az uj tulajdonos által rendesen átvétettek, tovább szolgáltak s csupán több ev multával nyugdijazták öket.

A földreform törvény intenciója semmi körül mények között sem lehetett az, hogy az amugy is szegény sorsban volt alkalmazottakat nyomorba taszitsa, s igy érthetetlen a földhivatal és döntö­ biróság elutasitó végzése, mert ugy a földhivatal, mint a döntöbiróság megállapitása téves. Nevezettek, ha nyugdij.levonásaikat egy biztositó társaságnál fizették volna be, akkor is vagy tökésitik részükre a már befizetett összeget, vagy ha elérik a biztositás idejét, teljes összegében megkapják a biztositott összeget. Valahol védelmet kell kapniók egy demokratikus államban.

Kérdem ezek után a Miniszterelnök Urat: hajlandó-e sürgösen intézkedni, hogy az érdekelt volt alkalmazottak existenciája biztosittassék azáltal, hogy részükre méltányos nyugdij adassék.

Praha, 1936. január hó.