b) co se týká ochrany zájmů autorových, ustanovením, že právem lze odepříti svolení, je-li to odůvodněno povahou díla nebo nehmotnými zájmy původcovými, a že tam, kde svolení odepřeno býti nemůže a kde dílo na konec přes odpor autorův je rozhlasem (radiem) rozšiřováno, autorovi se musí dostati přiměřené odměny. Nelze-li užíti § 30, rozhodne při neshodě stran o přiměřené odměně soud. Za příslušný se prohlašuje věcně příslušný soud obchodní v Praze, aby všechny podobné spory podle možnosti byly soustředěny u soudu jediného.

Nucenou licencí navrhovanou v § 16 a) je zeslabena výhradnost práva původcova podle §§ 21, 27, 31 a 36 zákona a přísně vzato není zcela správné, jestliže se v oněch ustanoveních právo původcovo označuje jako výhradné, když ve skutečnosti výhradným není. Přes to není nutné měniti vzhledem k § 16 a) znění uvedených paragrafů. Již podle dnešního stavu není právo původcovo naprosto bez výhrad a bez výjimek, když zákon některé užití chráněných děl výslovně dovoluje (srov. zvláště §§ 23, 29, 33). Mluví-li se přece jen o výhradném právu původcově, má tím býti náležitě zdůrazněno, že původci přísluší ochrana proti každému zásahu a proti každému užití jeho díla, které výslovně není dovoleno. Vyjádření této základní zásady nelze dobře v zákoně postrádati. Ostatně i čl. 11 bis Bernské úmluvy se nerozpakoval vysloviti v odstavci 1 výhradnost původcova práva, třebas hned v odstavci 2 dopouští výjimky z této výhradnosti.

Konečně třeba poznamenati, že text § 16 a) mluví jen o původci a omezení jeho práv. Samozřejmě, pokud by šlo o rozšiřování díla zpracovaného, k němuž původské právo podle §§ 7 a 8 zákona přísluší zpracovateli; byl by s hlediska § 16 a) zpracovatel díla podroben stejným obmezením jako původce.

K č. 3: Podle § 18, odst. 1. zákona č. 218/1926 Sb. z. a n., nelze v převodu vlastnického práva k dílu spatřovati - není-li ujednáno jinak - také převedení původského práva k dílu. Jen jako vykládací pravidlo vyslovuje zákon v odstavci 2 téhož paragrafu, že, převede-li původce při díle výtvarného umění nebo při díle fotografickém rozmnožovací prostředek (formu, desku a podobné), má se za to, že převedl také právo rozmnožovací.

Dohody o převodu původského práva k dílu při současném převodu hmotného substrátu díla nebývají řídké, zvláště při dílech, které má na mysli § 18, odst. 2 zákona, ale vyskytují se často také, jde-li o nabytí vlastnického, práva k plánům a náčrtkům pro umělecká díla zákonem chráněná. Také bývá obvyklé do veřejných soutěží na díla literární nebo na jiná díla, umělecká vkládati podmínku že soutěžící, který dosáhne některé z vypsaných cen nebo jehož dílo bude vypisovatelem soutěže zakoupeno, souhlasí s tím, aby - podle povahy věci - dílo buď bylo vydáno nebo provedeno nebo jeho myšlenek využito a pod. V zásadě jsou podobné podmínky soutěží nebo dohody mezi původcem a nabyvatelem díla nezávadné, zvláště pokud ono využití původských práv (vydání díla nebo jinaké jeho užití) je přiměřeně honorováno. Povážlivým zjevem třeba však nazvati, jestliže se při některých soutěžích nebo dohodách klausule výše naznačené stávají typickou součástí, a jmenovitě děje-li se tak za takových okolností, že se pak původci díla za praktické využití výsledků jeho tvůrčí činnosti nedostane náležité odměny. Stesky toho druhu projevovány jsou především z oněch řad, které se domáhaly také doplnění § 4, odst. 2, č. 6 zákona (srv. výše k č. 1).

Opravné návrhy žádaly, aby zákon byl doplněn ustanovením, že převede-li původce do vlastnictví jiné osoby plány nebo náčrtky k dílu umění stavitelského, nepřechází tím na vlastníka bez zvláštní úmluvy a přiměřené odměny za to smluvené ani právo k stavebnímu provedení díla nebo jeho části, ani k jakémukoliv napodobení, rozmnožení nebo zpracování nabytých plánů nebo náčrtků a že úmluvy tomu odporující nemají právního účinku.

Osnova navržené zásady poněkud jinak formuluje, hledíc zejména k tomu, že zásada, že v převodu vlastnického práva k dílu nelze ještě spatřovati převod původských práv k dílu, je již v prvním odstavci § 18 vyjádřena s náležitým důrazem.

Nově upravený odstavec 3 § 18 žádá podle svého znění hlavně, aby bylo rozlišováno mezi odměnou za zhotovení plánu a odměnou za jeho praktické využití a aby tedy nezůstávalo při dnes tak obvyklém paušalování obojí odměny. Původci není ovšem bráněno, aby své původské právo k plánům nebo náčrtkům na někoho nepřevedl smlouvou darovací; takovéto vzdání se práva na odměnu má býti platné.

Znění bylo upraveno tak, aby zachyceny byly i upravovací plány, uvedené v doplňku k § 4, odst. 2, č. 6 zákona.

K č. 4 a 5: Podle § 21, odst. 1 platného zákona je autor díla literárního chráněn proti šíření díla rozhlasem (a proti veřejnému přednášení); jen pokud dílo není vydáno.

Tato úprava původského práva k dílům literárním je vzhledem k článku 11 bis, odst. 1 nového znění Bernské úmluvy (viz výše v poznámkách k č. 2) příliš úzká a nedostatečná a je nezbytné dosavadní znění římského textu přizpůsobiti.

Novému znění Bernské úmluvy by vyhovělo, kdyby se v § 21 zákona zmínka o šíření rozhlasem prostě postavila před slova "a pokud dílo není vydáno". Organisace spisovatelů vyslovily však přání, aby při změně § 21 byla ještě více zlepšena ochrana děl literárních, dosud v četných směrech slabší než ochrana děl hudebních, a to tím, že by se i autoru díla literárního vyhradilo nejen právo užití díla k přenesení na nástroje nebo na jejich zařízení, určené k mechanickému přednesu, nýbrž i právo veřejného přednesu takovými nástroji, a dále že by se mu vyhradil veřejný přednes vůbec i u děl vydaných. Oběma těmto přáním, třebas jdou přes rámec římského textu, bylo vyhověno v novém znění § 21 (čl. I. č. 4 osnovy). Vedle toho provedena byla ještě proti původnímu znění ta změna, že výraz "rozmnožiti";byl nahrazen přesnějším "rozmnožovati", jehož užívají i dosavadní §§ 27, 31 a 36 zákona.

Nové ustanovení, že autoru literárního díla je vyhrazen veřejný přednes díla nástroji, na které bylo přeneseno, nebylo by v souhlasu s licencí vymezenou v § 23, č. 7 zákona, podle něhož do původského práva nezasahuje, kdo užije k veřejnému provozování zařízení určených k mechanickému přednesu, daných v oběh se svolením oprávněného. Bylo proto nutno toto ustanovení potlačiti a místa tak uprázdněného bylo užito k zavedení nové licence, jež prolamuje výhradné právo dílo veřejně přednášeti. Přesné dodržování předpisu, že autor literárního díla má výhradné právo je veřejně přednášeti, znamenalo by, že by se na př. ani vydané dílo nesmělo citovati při veřejné přednášce vědecké nebo přednášeti ve školách nebo jinak za výchovnými účely. V těchto směrech chce nová náplň § 23, č.,7 (čl. I, č. 5 osnovy) připustiti nutné výjimky.

Přes meze římského textu jde nové znění § 21 konečně také potud, že se nevztahuje jen na souhlas, nýbrž i na jiné technické prostředky, kterými by bylo lze dílo šířiti podobně jako radiem. Při rychlém pokroku techniky snadno se může státi, že v době nepříliš vzdálené bude hromadné šíření děl provozováno i jinými prostředky, než jsou dosud známé. Osnova chce už předem na tuto možnost pamatovati a tím předejíti to, že by po objevu nějakého nového prostředku pro hromadné šíření děl vznikly v oboru práva autorského pochybnosti asi podobného druhu, jako vyvolal svého času objev a prudký rozmach rozhlasu.

Při jednání o novelisaci §§ 21 a 27 platného zákona byl učiněn také námět, aby se zvláštním ustanovením upravila otázka předvádění gramofonových desek a radiových přístrojů zákazníkům v obchodě.

Není sporu o tom, že, předvádí li se na př. gramofonová deska jednotlivému zákazníku v uzavřené kóji, nezasahuje se tím de lege lata ani při hudebních dílech do původského práva, kdežto zase naopak že nelze neviděti veřejné předvádění v tom, když se deska předvádí ve větší obchodní místnosti před širokým kruhem obecenstva (zvláště neskládá-li se obecenstvo jen ze zájemců a zákazníků), nebo když se z obchodu s radiovými přístroji rozšiřuje program rozhlasové stanice pro obecenstvo na ulici, atp.

I předvádění gramofonových desek nebo radiových přístrojů zákazníkům je však účinnou jich propagací a sami autoři ve vlastním zájmu nechtějí je brzditi požadavkem, aby obchodník s gramofonovými deskami nebo s radiovými přístroji platil za takové předvádění chráněných děl provozovací honorář.

Šetření konané u zúčastněných organisací ukázalo, že praktická potřeba nevyžaduje nějakého zvláštního zákonného ustanovení o této věci. Obchodníci s gramofonovými deskami a s radiovými přístroji dostávají od autorského sdružení, zastupujícího u nás nejen zdejší autory, nýbrž i autory sdružené v obdobných organisacích cizozemských, generální bezplatné svolení předváděti ve svých obchodních místnostech gramofonové desky nebo radiové přístroje koupěchtivým zákazníkům. Na tomto stavu věci nemá býti nic měněno a stav bude ještě autorisován tím, že podle dohody zúčastněných organisací, sjednané na zvláštní poradě v ministerstvu obchodu, bude do sazebníku vyhlašovaného ministerstvem školství a národní osvěty podle § 30 zákona pojato ustanovení, že za předvádění desek a radiových přístrojů v obchodech s takovými předměty za podmínek výše naznačených se žádný provozovací honorář neplatí.

Při stylisaci tohoto dodatku k sazebníku poskytne ministerstvo školství a národní osvěty příležitost k vyjádření ministerstvu obchodu, jež bude moci podle potřeby slyšeti organisace zastupující zájmy výrobců a obchodníků s gramofony a gramofonovými deskami i s radiovými přístroji.

K č. 6: Podle dosavadního znění čl. 9 Bernské úmluvy byly feuilletonové romány, novely a všechna jiná díla z oboru literatury, vědy nebo umění, nechť byl jejich předmět jakýkoliv, uveřejněné v novinách nebo v periodických časopisech některého státu Jednoty, chráněny proti otištění v ostatních státech bez autorova zmocnění. S výjimkou feuilletonových románů a novel mohl však býti každý novinový článek otištěn jinými novinami, nebylo-li jeho otištění výslovně zakázáno, vždy ovšem s udáním pramene. Na denní zprávy a na různé zprávy rázu běžných zpráv tiskových se ochrana nevztahovala.

Na toto ustanovení navazuje § 24 zákona o právu autorském.

Na římské konferenci byl čl. 9 upraven takto:

"(1) Feuilletonové romány, novely a všechna ostatní díla z oboru literatury, vědy nebo umění, nechť jest jejich předmět jakýkoliv, uveřejněné v novinách nebo v periodických časopisech některého státu Jednoty, nesmějí bez autorova zmocnění býti v ostatních státech otištěny.

(2). Články aktuálního významu spadající do diskuse hospodářské, politické nebo náboženské mohou býti uveřejněny tiskem, není-li uveřejnění výslovně vyhrazeno. Vždy jest však třeba přesně udati pramen; sankce pro tuto povinnost řídí se právním řádem státu, kde se žádá za ochranu.

(3) Ochrana této úmluvy neplatí pro denní zprávy nebo pro různé zprávy, které mají ráz pouhých informací tisku."

Srovnání nového znění čl. 9 úmluvy s § 24 zákona č. 2181926 Sb. z. a n. ukazuje, že ochrana poskytovaná československým zákonem je po některých stránkách užší, po jiných širší než ochrana podle římského textu. Podle § 24 zákona nesmějí býti otiskovány, romány feuilletonové, novely, básně a pojednání uvedené v odstavci 2., kdežto jiné články a stati uveřejněné v novinách (pokud snad jich uveřejnění podle odstavce. 3 není vůbec volné) mohou býti otištěny v novinách jiných, není-li to výslovně zapověděno (odstavec 1). Mohly by tedy býti otiskovány i články a stati, které se nedají zahrnouti do kategorií uvedených v čl. 9, odst. 2 úmluvy, ale za to by i články a stati, na jaké míří čl. 9, odst. 2 úmluvy, mohly býti otištěny jen v novinách a nikoliv v jiném periodickém tisku (v autentickém znění římského textu se užívá slov "par la presse", ale podle mínění na konferenci zastávaného třeba těmito slovy rozuměti jen tisk periodický). Jistý rozdíl je i v tom, že první odstavec § 24 zákona se týká jen článků a statí uveřejněných v novinách, kdežto druhý odstavec čl. 9 úmluvy jistě sluší vztahovati i na články a stati uveřejněné v jiných časopisech.

Má-li se § 24 zákona přizpůsobiti předpisu čl. 9 římského textu, nestačilo by, aby se jeho první odstavec nahradil textem druhého odstavce čl. 9 úmluvy. Mohla by pak vzniknouti pochybnost, co platí o článcích a statích, které nejsou výslovně chráněny podle § 24, odst. 2 zákona (v dosavadním znění), ani nenáležejí mezi kategorie v čl. 9, odst. 2 úmluvy vyjmenované. Duchu římského textu jistě odpovídá toliko řešení, že všechny články a stati, na které se nevztahuje čl. 9, odst. 2 (nebo odstavec 3), ať je jejich obsah jakýkoliv, mají býti chráněny podle odstavce 1.

Tomuto pojetí je přizpůsoben nový text prvních dvou odstavců § 24 zákona, jak je navržen v čl. I osnovy pod č. 6. Aby byla zachována struktura dosavadního § 24, jest odstavec 1 věnován článkům a statím, při nichž je otiskování dovoleno, není li výslovně zakázáno. V odstavci 2. se pak vytýká, že všechen jiný obsah redakční části časopisu zásadně bez souhlasu autorova jinde otiskován býti nesmí. Dosavadní odstavec 3 zůstává. osnovou nedotčen; zprávy a sdělení, o kterých v něm je řeč, nejsou podrobeny předpisům odstavců předcházejících.

Zároveň se změnou prvních dvou odstavců byl upraven nadpis § 24, který už dnes vzhledem k obsahu tohoto paragrafu mohl obstáti jen jako jakási denominatio o potiori.

V novém textu se už nemluví o periodických časopisech, neboť přívlastek "periodický" u podstatného jméno "časopis" lze jistě považovati za nadbytečný. Pojmu "časopis" neužívá se ovšem v technickém smyslu práva tiskového. Jinak užito bylo v odstavci 1 volného překladu úmluvy. Výslovně bylo vytčeno, že otiskování článků a statí časového významu o otázkách hospodářských, náboženských a politických je dovoleno "k výměně názorů"; takový asi smysl třeba dáti úmluvě, pokud se mluví o "articles de discussion". Slova úmluvy "par la presse" vyložena, byla restriktivně "v jiných novinách nebo časopisech". Obratu "uveřejniti tiskem" nebo pod. mohl by býti snadno přikládán smysl daleko širší, než bylo, jak shora naznačeno, na římské konferenci zamýšleno.

Ponechána byla z původního textu zákona slova "není-li to výslovně zapověděno". Římský text mluví v autentickém znění o výhradě (si la reproduction n'en est pas expressément réservée), ale věcných rozdílů jistě není. Zákon vyžaduje výslovné zápovědi, ale vidí zápověď již ve všeobecné výhradě otištěné na čelním místě listu; tím spíše bude nutno zápověď spatřovati ve zvláštní výhradě otištěné u jednotlivého článku nebo stati, neboť se nežádá, aby se užilo určitých slov. Předpis dosavadního zákona byl jen doplněn ustanovením, že údajem pramene třeba rozuměti také údaj autora, byl-li článek, který se otiskuje, jako dílo určitého autora označen:

V odstavci 2 bylo užito výpočtu dosavadního znění zákona, ale nemluví; se již o "feuilletonových románech", neboť tento útvar literární je u nás málo obvyklý, nýbrž o románech vůbec, a vedle novel se uvádějí i povídky, které jistě se v časopisech vyskytují častěji než novely nebo romány. Výpočet je sice stejně jen příkladný, ale doporučuje se učiniti jej co nejúplnějším.

Z dosavadního znění Bernské úmluvy převzato bylo do čl. 9, odst. 2 i. f. římského textu ustanovení, že sankce na porušení povinnosti, udati při otiskování pramen, se řídí právním řádem státu, kde se žádá o ochranu. K tomu sluší srovnati § 47, č. 1 čsl. zákona.

Čl. 9, odst.1 římského textu chrání i umělecká díla otištěná v novinách a časopisech. V tom směru se u nás vystačí s §§ 27 a násl. a §§ 31 a násl.

K č. 7: Ochrana děl hudebních proti šíření rozhlasem je v dosavadním paragrafu 27, odst. 1 upravena.shodně s čl. 11 bis, odst. 1 římského textu. Když se ale v novém, znění § 21 (srv: výše k č. 4) šíření díla rozhlasem staví na roveň i šíření díla jinými technickými prostředky, třeba provésti stejnou změnu také v § 27, odst. 1. Jinak zůstává toto ustanovení nezměněno.

K č. 8: Ochrana děl literárních, uměleckých a fotografických je v zákoně č. 218/1926 Sb. z, a n. konstruována jako subjektivní právo původce a je také zásadně ponecháno iniciativě původce, aby se bránil proti zásahu do své právní sféry, žalobou (civilní nebo trestní) stíhal porušení svých práv, uzavíral dohody o hospodářském využití původského práva a vymáhal jich plnění.

Ale zkušenosti již s dřívějšími předpisy o ochraně původského práva ukázaly, že zvláště při dílech hudebních jediný autor sám prostě nemůže vésti v evidenci všeliké provozování svých děl, starati se o vybírání honorářů za toto provozování atd. Vznikala pak autorská sdružení, která si vytkla za úkol v těchto směrech autory zastupovati, zprostředkovati osobám pořádajícím veřejné produkce svolení autorů a vybírati za to honorář. Podobná sdružení existují dnes ve všech významnějších státech a je mezi nimi dohodou upravena, náležitá kooperace.

Náš zákon z roku 1926 počítá s tímto stavem v § 30. Ustanovení to se v praxi plně osvědčilo. Šlo by nyní o to, aby postavení autorského sdružení podle zkušeností získaných u nás i v cizině bylo vhodně upraveno a posíleno.

Za tím účelem činí osnova opatření, aby bylo možno tuzemské autorské sdružení vybaviti výhradným právem, udíleti za původce svolení k veřejnému nedivadelnímu provozování chráněných hudebních děl a k některým dalším způsobům využití původského práva k takovým dílům. Podobná zákonodárná opatření učiněna byla již v četných státech cizích (z poslední doby nejvýznamnější je německý zákon ze dne 7. července 1933), jinde se připravují nebo se aspoň o nich uvažuje.

Připravované opatření má přinésti výhody jak autorům, tak osobám, které k veřejným produkcím atp. potřebují autorského svolení. Práva přiznaná autorskému sdružení usnadní kontrolu veřejných produkcí i vybírání honorářů a tím zaručí, že příjmy z autorských práv budou autorům připlývati větší měrou než dosud. Ale i pro osoby potřebující autorského svolení bude výhodnější, budou-li věděti, že mají co jednati jen s jedinou organisací a že svolení této organisace (udílené často za poměrně nepatrný paušální poplatek) chrání je proti jakémukoliv ohražení se strany autorů sdružených v tuzemské organisaci nebo v cizích organisacích kooperujících. Ustane také nekalá soutěž, kterou některé osoby dnes provozovaly tím, že na př. pořádaly produkce bez souhlasu autorů a bez placení jakéhokoliv honoráře, spoléhajíce na to, že jejich zásah do autorských práv zůstane utajen. Všechny tyto důvody vedly na př. organisace hostinských ve státě, že se samy přimlouvají, aby se jednomu autorskému sdružení doslalo výhradného práva.

I jinak vzbudily zprávy, že se chystá opatření naznačené v čl. I, č. 8 osnovy, v kruzích interesované veřejnosti příznivý ohlas. Zmínky zasluhuje, že se pro tento námět vyslovila zvláště také naše rozhlasová společnost. Jisté pochyby byly projeveny jen se strany gramofonového průmyslu a pochyby ty vyvolaly i veřejnou diskusi. Osnova ovšem nechce nijak nepříznivě zasahovati do zájmů gramofonové industrie, ale na druhé straně zase nenahlíží, že by tyto zájmy mohly býti ohroženy ustanovením zmocňující ministerstvo školství a národní osvěty, aby tuzemské odborné sdružení autorisovalo udíleti svolení k užití chráněných hudebních děl k přenesení na nástroje nebo na jejich zařízení, určené k mechanickému přednesu. Vkládá-li se do zákona ustanovení § 30 a), není nevhodné upraviti je tak, aby bylo možno sdružení přiznati i právo naznačené v předchozí větě. Zda se tak skutečně stane hned, když po prvé bude rozhodováno podle nového § 30 a), bude ještě uváženo. Jestliže by řečené právo bylo sdružení přiznáno a v praxi se to neosvědčilo, bude snadno možno zjednati nápravu tím, že se ono oprávnění sdružení zase odejme. Netřeba zajisté zdůrazňovati, že ministerstvo školství a národní osvěty bude v této věci postupovati v dohodě s ministerstvem obchodu, do jehož oboru působnosti náleží zájmy gramofonového průmyslu, a že i zúčastněné organisace budou míti možnost se vyjádřiti.

Výhradné právo sdružení nechce v ničem obmezovat autory samotné. Proto je vysloveno v odstavci 4, že i když tuzemskému odbornému sdružení bude přiznáno právo podle odstavce 1, není tím nijak bráněno autorovi, aby sám uděloval svolení k využití díla způsobem naznačeným v odstavci 1, č. 1 až 3 a za to vybíral honorář. Stejné postavení má příslušeti tomu, na koho původské právo přejde posloupností dědickou.

Navržený text vyslovuje přímo jen zásadní myšlenku, že lze autorskému sdružení přiznati jistá výhradná práva. Podrobnosti jsou v odstavci 3 odkázány do prováděcího nařízení. Jednak nelze dnes ještě plně přehlédnouti, co vše bude třeba ustanoviti, aby sdružení, jemuž právo podle odstavce 1 bude přiznáno, mohlo řádně plniti svoje úkoly. Hlavně však třeba umožniti, aby stanovené podrobnosti mohly býti rychle a snadno přizpůsobovány nabytým zkušenostem a měněny nebo doplňovány, jak se to ukáže vhodným. Toho všeho se dosáhne, ponechá li se bližší provedení vládnímu nařízení. Znění nového § 30 a) bylo však upraveno tak, aby se rozhodnutí ministerstva školství a národní osvěty podle odstavce 1 mohlo státi třebas i dříve, než bude prováděcí nařízení podle odstavce 3 vydáno.

K č. 9 a 10: Článek 11 bis římského textu zahrnuje v odstavci 1 i radiové rozšiřování jiných chráněných děl než děl literárních nebo hudebních. Technický rozvoj posledních let ukazuje, že můžeme očekávati v budoucnosti ne příliš daleké i praktické využití nedávných vynálezů v oboru přenášení obrazů a fotografií radiem atp. Vzhledem k tomu, a také aby i v tomto směru byl plný souhlas mezi nynějším zněním Bernské úmluvy a vnitřním zákonodárstvím, navrhuje se upraviti nově § 31, odst. 1 o dílech umění výtvarného a zároveň § 36, odst. 1 o dílech fotografických. Při tom ovšem nebylo možno užíti výrazu "rozhlas", jehož užívají §§ 21 a 27 zákona, neboť výraz ten se hodí jen na rozšiřování zvuku radiem. Aby nebylo rozdílu mezi §§ 21 a 27 na jedné straně a §§ 31 a 36 na straně druhé, bylo i tu šíření radiem postaveno na roveň šíření jinými technickými prostředky.

V čl. II osnovy byla převzata bez věcných změn prováděcí doložka obsažená v § 70 zákona č. 218/1926 Sb. z. a n., jen vzhledem k novému § 16 a) byl mezi ministry pověřenými provedením zákona výslovně uveden také ministr pošt a telegrafů.

Zvláštního předpisu o účinnosti zákona ani zvláštních ustanovení přechodných zapotřebí není. Osnova stane se tedy jako zákon účinnou 30 dní po svém vyhlášení ve Sbírce zákonů a nařízení (§ 4 zák. č. 139/1919 Sb. z. a n., jímž se upravuje vyhlašování zákonů a nařízení).

V Praze, dne 6. prosince 1935.

Předseda vlády:
Dr M. Hodža v. r.

Ministr spravedlnosti:
Dr Dérer v. r.