Náš národ má mnohé chyby, ale jednu velkou přednost. Dovede snášet ústrky, nespravedlivé útoky, ale tam, kde aby šlo o jeho samostatnost, o neodvislost jeho státu, tam přestanou v národě vnitřní spory a celý národ se semkne v jediný šik na ochranu toho, co právě za účinků této krásné vlastnosti dobyl.

Proto při prohlášení pana předsedy vlády jako by šel světlý paprsek 28. října oběma síněmi zákonodárných sborů, nebylo vidět snad až na komunisty rozdílu stran, všichni souhlasili s rozhodnými slovy svého předsedy vlády, schvalovali je spontánním projeven souhlasu i potleskem a dotvrdili je nadšeným zapěním národní hymny.

Rozhodný projev pana předsedy vlády, jeho odhodlání vyjednávat, ale zároveň také pevně vše nezadatelné hájit a držet, posiluje v nás přesvědčení, že v těchto pro náš stát nad jiné těžkých dobách dostane se naší zahraniční politice pevného, stranickými a ideologickými zájmy nezakaleného vedení, a že právě takto silni vojensky i diplomaticky dosáhneme mírové konsolidace střední Evropy.

Neboť vždy jen slabí jsou předmětem útoků. (Potlesk.)

Místopředseda dr Hruban (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. Modráček. Dávám jemu slovo.

Sen. Modráček: Slavný senáte!

O páteční řeči pana předsedy vlády můžeme právem říci, že byla promluvena ze srdce milionů. Udělala jasno jak zde u nás doma, tak i vůči zahraničí. A mohu říci, že přispěla svým dílem k tomu uklidnění, které nastalo po nervosním napětí, jež zachvátilo Evropu po schůzce v Berchtesgadenu a po řeči Hitlerově. Pravím přímo, že rázná řeč rakouského kancléře Schuschnigga a rázná řeč našeho předsedy vlády a ovšem v přední řadě statečný projev francouzské vlády a francouzské sněmovny, že nedopustí znásilnění střední Evropy a zejména Československa - právě toto odhodlané vystoupení přispělo mnohem více k uklidnění, o němž jsem se zmínil, než obrat, který nastal v britském kabinetu. (Výborně! - Sen. Stodola: Vive la France!) Tady se ukázalo snad po prvé, pohříchu, že proti politice meče je ještě nejlepší odpovědí odhodlanost. (Výborně!) Kdyby byla Společnost národů, kdyby.byly státy demokratické rázněji mluvily v minulé době, nevzrostli by diktátoři do té grandiosní výše, jakou dnes mají. (Výkřiky.) My přejeme z plna srdce a celým svým přesvědčením britskému premierovi Chamberlainovi, aby jeho úsilí o dohodu s Italií a Německem mělo úspěch. Počáteční neklid, který vzbudila změna britského kabinetu, dnes ustoupil již nazírání chladnějšímu. Vidíme, že na zásadách britské politiky se nic nezmění, že britská vláda chce pouze pokračovat v cestě neúmorného a věčného vyjednávání, které v minulosti prováděla.

Pravím, že přejeme britské vládě v této snaze plného úspěchu, neboť kdyby se podařilo zmírnit rozpory, které rozdělují Evropu, bylo by to prospěchem i pro nás. Ovšem tady se musíme ptát, zdali přece jenom neukáže budoucnost, že Eden měl více pravdy, nežli jí měl Chamberlain, totiž že asi úsilí britské vlády těžko bude mít ty úspěšné konce, jež snad si Chamberlain představuje a jichž chce dosáhnouti.

Slavný senáte, je to kapitola trochu spletitá a také trochu smutná. Vzpomeňte jenom na ten řetěz odzbrojovacích konferencí v době poválečné. Co z toho bylo? Jenom neustálá honba po vyšším a vyšším zbrojení. Vzpomeňte na pakt Briand-Kellogův, jímž se všechny státy zavázaly, nevyjímaje Japonsko, Německo a Italii, že nepůjdou do války. A výsledek: Habeš, Španělsko, Čína.

Teď se mluví zase o paktu čtyř velmocí. Takový pakt jsme už měli r. 1933. Čtyři velmoci, Velká Britanie, Francie, Italie a Německo, se zavázaly, že se budou dohodovati a že učiní všechna opatření k zabezpečení míru v Evropě. Ten pakt byl uzavřen, tuším, v červnu a v říjnu už uzavírá Velká Britanie, Francie a Italie pakt proti Německu, proti jeho vyzbrojování, poněvadž Hitler rozuměl paktu čtyř úplně po svém, že totiž znamená pro něho svobodu a možnost, dělat si, co chce. Pak následuje vystoupení Německa ze Společnosti národů - a je po paktu čtyř. Vzpomeňte si na to nekonečné jednání mezi Francií a Italií o přátelské spolupráci? Co sebezapření bylo třeba na straně Francie! K přátelskému paktu skutečně došlo. Dne 7. ledna 1933 uzavírá Francie přátelskou dohodu s Italií. Tehdy, pokud se pamatuji, Mussolini sám toto ujednání s Francií ve své řeči oslavoval. To bylo v lednu a v dubnu připojuje se už k francouzsko-italskému ujednání Velká Britanie. Dochází k velké konferenci ve Strese, kde se sjednává dohoda o střední Evropě. V této chvíli, kdy dochází zdánlivě a za ohromného potlesku všeho světového tisku k tomuto ujednání, za zády západních mocností vyjednává už Mussolini s Hitlerem.

Před tím Hitler, jak víte, prohlásil všeobecnou brannou povinnost. V této době žádá Francie na Italii, aby byl vydán Ante Pavelič, původce marseilleského atentátu, při němž padl jugoslávský král Alexandr a francouzský předseda vlády Barthou. Ante Pavelič utekl totiž do Italie, ale Mussolini odmítl ho vydat a pustil ho na svobodu. To bylo v době přátelské dohody!

A co následovalo? Italie zbrojí a pořádá výpravu proti Habeši. Je po dohodě streské, po přátelské dohodě mezi Francií a Italií. Dochází k sankcím a k válečnému napětí mezi Velkou Britanií a Italií. Hitler využívá této krise v dohodě s Římem, vypovídá locarnskou smlouvu a obsazuje demilitarisované porýnské pásmo. A Společnost národů jen protestuje a odsuzuje tento čin. Nic jiného se nestává, než že se při rozechvění, které se zmocnilo Francie a Anglie, vyjednává o utvoření osy Berlín-Řím. A zase se mezi Mussolinim a Hitlerem vyjednává a také sjednává dohoda o Rakousku a střední Evropě vůbec.

A teď další pokračování: vypukne občanská válka ve Španělsku; Italie a Německo tam posílají zbraně a t. zv. dobrovolníky v masách, v tisících. Velká Britanie se bojí, aby z toho nevznikl konflikt, a tlačí na Francii, aby se spřátelila s politikou neutrality. Svolají se konference, na nichž se.má usnésti všeobecná neintervence, ale ty nemají vůbec výsledku, když se zavazuje Anglie a Francie, že tam nebudou posílati ani zbraně ani vojáky, ale Mussolini a Hitler se nezavazují k ničemu a posílají tam zbraně a vojáky dál. A Anglie pořád ještě věří v dohodu. Aby vůbec zabránila konfliktu, uzavírá s Italií počátkem ledna 1937 dohodu, v níž si zabezpečuje společně s Italií bezpečnost ve Středozemním moři. Neuplyne ani několik měsíců, snad ani ne několik neděl, a už několik anglických lodí je potopeno na dno mořské ponorkami a aeroplány italského původu. A Anglie i toto přijímá a pořád chce dohodu. Je tam sice velké rozechvění, nicméně Eden, který nedávno odstoupil, uklidňuje to svými skutečně výbornými řečmi, a pořád se myslí na dohodu a pořád se hlásá z Anglie: My nesmíme tvořit žádný ideologický blok, poněvadž by to byla evropská válka. A odpověď je ta, že se osa Řím-Berlín, osa ideologická, rozšiřuje o Tokio proti komunismu. Ale víme, co si pod komunismem v Berlíně a v Římě představují. (Výkřiky sen. Mikulíčka.) Teď stál najednou Eden před trojhranem, který na jedné straně měla má účel rozdvojovat síly Anglie mezi východ asijský a Evropu, aby byla všude dost slabá, aby v Evropě byly západní mocnosti oslabeny a na východě rovněž a aby mělo Japonsko volné pole v Číně. (Výkřiky sen. Mikulíčka.) A teď, prosím, Eden zase nabídne ruku k smíru, a z Říma se mu řekne - cituji vlastní slova Edenova: Buď hned, anebo nikdy. A Angličan, ten flegmatický Angličan si řekne: To už je přece jenom trochu moc - a nechce tu hru dál hrát. Jde. Nastoupí po něm Halifax, resp.. Chamberlain, a chtějí jednati dále. Dobře. My ovšem proti tomu nemůžeme vystupovati z toho důvodu, že příliš málo rozhodujeme o mezinárodní politice, a musíme býti rádi, když anglická vláda, Chamberlain, prohlásí, že se tím Velká Britanie nevzdává svých zájmů na střední a východní Evropě a že trvá na prohlášení, které učinil své doby Eden proti imperialistickým pokusům ve střední Evropě. To nás ovšem musí uspokojiti a musíme ponechati britské vládě, aby zkusila dále své štěstí.

Jak jsem řekl, my v našem zájmu státním bychom si přáli dohody, ale po těchto zkušenostech, jež jsem vám stručně vyjmenoval, je těžko tomu uvěřiti, a proto musíme si býti vědomi, že nebezpečí, které ohrožuje Evropu, trvá dále a že musíme býti na ně připraveni. (Výkřiky sen. Mikulíčka.) Pro nás ovšem plyne z toho potěšení, že máme za sebou oporu mocné evropské demokracie Francie a že i veřejné mínění anglické se zajímá o nás mnohem více než kdykoli jindy, a jak jsem pravil, Chamberlain promluvil tak, že jsme mu za to vděčni. Ovšem zejména jsme povinni projeviti díky francouzské vládě a francouzské sněmovně a dělnické straně Velké Britanie. (Potlesk senátorů čsl. soc. dem. strany dělnické.)

Pohříchu jen tak mimochodem z Ruska sovětského jsme neslyšeli ještě žádného povzbuzujícího slova. (Výkřiky.) Já myslím, že všechno, co jsme zažili, ta prohlášení v náš prospěch ve světě - a dnes mohu říci, že i největší demokracie světa, Spojené státy nám projevují mimořádné sympatie, jako žádnému malému národu na zeměkouli (Potlesk senátorů čsl. soc. dem. strany dělnické. ) -můžeme vzíti s povděkem na vědomí v této těžké chvíli.

Proto, slavný senáte, není potřebí, abychom byli malomyslní. Je to zbytečné. My jsme silnější, než sami myslíme, silnější nejen svými vlastními zbraněmi, nýbrž také oporou světa. Já se o této věci ještě zmíním.

Nikdo z nás - a tu se obracím proti projevům, které tu byly proneseny jak panem kol. dr Mederlym, tak panem kol. dr Matouškem - není ani proti dohodě s Italií, ani s Německem přesto, že, jsou tam jiné režimy než u nás. To je klam. Je to čirý klam mysliti si, že nás rozdvojuje od Německa nějaký liberalismus, atheistický princip nebo nějaká teorie. Nikoli, to nemá mezi Německem a námi co dělat. My jsme několikráte vyslovili, že s Německem chceme dohodu, a v řeči předsedy vlády dr Hodži to bylo řečeno znova a bylo to také konstatováno světovým tiskem. My přece víme, že není do budoucna možno, abychom žili trvale v napjatém poměru s tou velikou říší na severu, s kterou tisíciletí jsme byli a jsme ve spojení hospodářském i politickém. Každému z nás to dá zdravý rozum. Ale, slavný senáte, dobrá vůle k dohodě musí býti na obou stranách, ne pouze na jedné. To je i ten problém. Pamatuji se, že když se sjednávalo Locarno, na popud německých nacionálů se nám odepřelo dáti prohlášení o, zabezpečení našich hranic. A teď, v poslední chvíli jsme slyšeli pana Hitlera a maršála Cringa. To byla slova nikoli přátelská. A jak je možno dělati dohodu, když se nám hrozí aeroplány? To, pánové, není.prostě možné. A přistoupiti na diktáty? Tomu odporuje naše hrdost, to řekl předseda vlády jasně a určitě, že si nedáme líbiti žádné vměšování se do našich záležitostí.

Jak dopadlo Rakousko, když se podvolilo diktátu v Berchtesgadenu? Bylo to vyřešení poměrů rakouských? Vezměte si do rukou noviny a dočtete se tam, že se v Rakousku znovu rozvíjejí pouliční boje. A zdá se mně, že t. zv. dohoda za přítomnosti několika generálů v Berchtesgadenu připravila Rakousku těžké dny, těžší nežli byly v poslední době.

Nuž, slavný senáte, Berlín projevuje ohromnou starost o německé obyvatelstvo v naší republice. Ale zdá se mně, že má pan Hitler větší starost o stranu Henleinovu než o německé obyvatelstvo a že ztotožňuje německé obyvatelstvo v republice se stranou Henleinovou, jako ztotožňuje rakouské obyvatelstvo s nacismem.

Řeknu tolik, že pan říšský vůdce Německa by si měl vzpomenouti také na Němce v jižním Tyrolsku (Výborně!), kde je třeba se jich ujmouti. Ale u nás naši Němci jsou dosti silní, aby nepotřebovali žádná pomoci z Berlín. To, co jim patří, budou vždycky míti. Je-li na světě nějaký stát, kde národnostní menšiny mohou pohlížeti s důvěrou do budoucnosti, kde mohou počítati s tím, že jejich poměr s většinovým národem se nebude horšiti, nýbrž lepšiti, to je Československo (Tak jest!), jehož celá historie je výkřikem proti potlačování a nespravedlnosti, jehož zeměpisná poloha sama nakazuje, aby u nás všichni národové, kteří obývají půdu této republiky, se cítili spokojenými.

To víme, to nám nemusí nikdo říkati, a tím méně potřebujeme, aby nám to říkali z Berlína. Ale, pánové, k tomu, aby tu nastaly dobré poměry mezi Čechoslováky a menšinovými národnostmi, jest ovšem třeba důvěry, vzájemné loyality a uznání společné půdy domoviny. (Potlesk.) Je však těžko dělati dohodu s duchem iredentismu (Výborně!), zejména když v sousedství se nám hrozí bombardovacími letadly. V té chvíli se nedělají dohody, nýbrž se připravuje obrana. (Potlesk.)

A bránit se budeme, to nechť si zapíší v sousední říši. Pan maršál Göring zapomněl na jedno, že bombardovací letadla nemá jen Německo. Máme je také my a má je také ostatní svět. (Výkřiky sen. Mikulíčka.) My ovšem ne hlásáme takovou morálku, jako Třetí říše, kde se humanita pokládá za kverulantství senilních profesorů. My se k humanitě hlásíme a budeme se hlásiti a náš učitel humanity Masaryk nás také učil se bránit. (Výborně! - Potlesk.) Ukázal nám, že jsme neměli jen Husa, že jsme také měli Jana Žižku a Prokopa Velikého. A tu je potřeba, aby pan maršál Göring si vzpomněl - nemusíme vzpomínat naší historie - na světovou válku, že Německo ji prohrálo proto, že napadlo malou Belgii - aspoň je to jedna z příčin prohry ve světové válce - a mocná říše rakouská se rozpadla v důsledku útoku na nepatrné Srbsko. Je zapotřebí, aby toto poučení nedaleké historie páni si zopakovali, aby je podrželi v paměti, ti páni, kteří nám hrozí bombardovacími letadly. (Výkřiky sen. Mikulíčka. -Místopředseda dr Hruban zvoní.) Když se takové věci pronášejí v našem sousedství, je třeba upozornit, že musíme být na stráži, že je potřeba, aby v této chvíli všechny strany, které stojí na půdě demokracie a na půdě tohoto státu, se semkly a projevily jednotu vůle před celým světem, že se nedají nikým znásilnit. (Výborně!) Všecky rozdíly stranické a stavovské musejí před touto velkou, ohromnou věcí jíti do pozadí, neboť běží o nás o všechny a běží o svobodu, která, když se jednou ztratí, těžko se dobývá. (Výkřiky sen. Mikulíčka.)

Zde se zastavuji u jednoho truchlivého zjevu. Nedivím se tomu, že k nám mohly zalétnouti vlny hákového kříže, že i u nás tak jako v Gdansku, v Rakousku a jinde, dokonce i v Severní Americe, nabyl půdy hákový kříž u německého obyvatelstva, jež skutečně je toho mínění, že je to hnutí, které spásu přináší. Nedivím se tomu, nebo aspoň to chápu, poněvadž je to konečně při sousedství s německou říší psychologicky pochopitelné. Ale co nechápu a nemohu pochopiti, je stanovisko slovenské strany ľudové. (Tak jest!) V této době, kdy je potřeba, abychom všichni projevili co nejužší solidaritu, v této době, kdy chceme oslavovati dvacetileté jubileum trvání republiky, slyšíme z ľudové strany, že chce rušiti společné státní projevy Čechů a Slováků manifestacemi pro t. zv. pittsburskou dohodu. Slyšeli jsme tady pana kol. Mederlyho. Jeho řeč byla celkem umírněná, ale to, co píše p. Sidor ve Slováku, mluví řečí mnohem říznější. Tam se dočítáme, že, v této době zahraniční krise, která nás ohrožuje, musí se Pudová strana snažit dobýti svých požadavků. Co to je pittsburská dohoda? Je to resoluce, která byla usnesena na schůzi amerických Čechů a Slováků za války v Pittsburgu. Žádá se v ní pro Slovensko vlastní sněm, soudnictví a administrativa, vše ve slovenské řeči. Všichni víme, že to vlastně už existuje, ale řekněme, že bylo myšleno více, co se tam ovšem nepovídá. Masaryk ve "Světové revoluci" praví, že tato resoluce byla usnesena proto, aby čelila nepatrné skupině fantastů, kteří chtěli dělati rozbroj ve hnutí amerických Čechoslováků, a že její význam byl lokální. Masaryk poznamenává, že se v této resoluci zároveň pravilo, že o definitivním postavení Slovenska v Československém státě rozhodnou zástupci slovenského lidu po válce doma. Ľudová strana se vůbec nezmiňuje, že by tam byl nějaký takový pasus, že definitivní stanovení poměru mezi Slovenskem a historickými zeměmi bude provedeno zástupci Slováků po válce ve slovenské domovině. To je přece důležité a rozhodující.

Pittsburská dohoda není tedy žádným státoprávním dokumentem, už proto ne, že byla významu lokálního a že byla ujednána mezi americkými občany, dále proto, že přenášela konečné rozhodnutí o poměru Slovenska k historickým zemím na budoucí rozhodnutí zástupců Slovenska po válce. Á toto rozhodnutí, jak víme, vyznělo slavnostně pro jednotu historických zemí se Slovenskem. Nezmiňuji se ani o t. zv. Martinské deklaraci, kterou se Slováci slavnostně připojili k českým zemím. Mám na mysli stanovisko Slováků v revolučním Národním shromáždění při debatě a při hlasování o ústavě republiky, kterou dnes chtějí ľuďáci měnit a doplňovat. Jak známo, proti osnově ústavy byly tehdy přednášeny různé námitky, ale nikoli se strany Slováků, nýbrž z různých českých stran. Když na stůl předsednictva revolučního Národního shromáždění docházely z českých stran různé pozměňovací návrhy, vystoupil dne 28. února 1920 jménem slovenského klubu, jenž soustřeďoval všechny slovenské směry, starý Dúla a žádal důrazně, aby všechny strany si uvědomily vážnost dějinných chvil a vzchopily se k jednotnému usnesení. Z toho důvodu - podotkl Dúla - usnesl se slovenský klub nepodávati žádných pozměňovacích návrhů. Hlučný souhlas Slováků provázel tato slova. Ústava byla odhlasována jednomyslně, se strany Slováků nepadlo ani slovo o nějaké autonomii Slovenska. To je přece událost, která má rozhodující význam pro poměr Slovenska k historickým zemím. Revoluční Národní shromáždění ústavou, kterou přijalo, prohlásilo sjednocení těchto zemí mezi sebou v jeden stát, a nikoho ani nenapadlo dovolávati se nějaké pittsburské dohody, která se vlastně tímto usnesením, měla-li nějakou platnost, stávala bezpředmětnou. Ani v pozdějších letech nebrala Hlinkova strana autonomii Slovenska nikterak vážně.

V r. 1927 schválilo Národní shromáždění zákon o organisaci politické správy, jenž na místo župního zřízení zaváděl zemské úřady, zemská zastupitelstva a zemské výbory pro všechny země republiky, tedy i pro Slovensko. Tedy zemské zřícení, jež dnes existuje, a tento zákon byl schválen i hlasy ľudové strany, která měla tehdy dva ministry ve vládě, dr Tiso a dr Gažíka. (Slyšte!) Tato osnova byla podána Národnímu shromáždění zároveň se souhlasem zástupců ľudové strany. Mluví-li dnes kněz Hlinka - a slyším to také od kol. Mederlyho - o tom, že byla zrazena pittsburská dohoda, pak byla zrazena na předním místě ľudovou stranou samou, poněvadž se pittsburské dohody vzdala a obnovuje agitaci za ni v době nejméně vhodné pro Čechy i Slováky. Nuže, dnes ľudová strana, která sama pomáhala tvořit československý centralismus, vystupuje a hodlá v době, kdy celá republika má před světem prokázat svou jednotnou vůli a solidaritu, zlomyslně a neodpovědně řešit autonomii Slovenska potencovaným bojem proti Čechům. Ptám se: Je možno pochopit takovou zaslepenost?

Slavný senáte! Je v živé paměti Nitra v r. 1933 (Tak jest!), kde přímo hanebným způsobem davy poštvané knězem Hlinkou pohaněly předsedu vlády a celou vládu republiky před světem. Tehdy jsem si řekl, že přece jenom neměla vláda republiky tak blahovolně přijímat tuto demonstraci. A nedávno jsme se dožili nové ostudy s této strany. V poslanecké sněmovně vystoupil vedoucí redaktor tiskového orgánu ľudové strany "Slovák", posl. Sidor, hájil velezrádné pikle Tukovy a vrhl urážku ve tvář československé justice a československé vlády. Ale to všechno je přímo maličkost proti tomu, co by strana ľudová páchala, kdyby v tomto roce - kdy na nás patří celý svět a kdy musíme, jak jsem pravil,

projeviti největší solidaritu před celým světem - vpadla vzad státu svými separatistickými akcemi. To by už nebyla politika, to by byl zločin, to by byla velezrada, pravím to otevřeně. (Potlesk.)

Jsem potěšen tím, že nejsou všichni členové ľudové strany ani všichni poslanci a senátoři toho mínění a smýšlení, jako pan Sidor. Viděli jsme to po řeči předsedy vlády dr Hodži v pátek, že tleskali také někteří z nich a gratulovali mu. A já teď slyším tady udiveně pana kol. Mederlyho, že by dokonce chtěl hájit republiku. (Předsednictví převzal místopředseda dr Bas.)

Tedy je vidět, že v této straně také dříme to vědomí slovenské a že se můžeme dívati na ľudovou stranu ne jako na výraz smýšlení Slovenska, nýbrž jako na výraz určité choroby, která tam byla zanesena cizokrajnými bacily (Výborně! - Potlesk.) a která neinfikovala Slovensko tak dokonale, aby všecko šlo tak, jak si vedoucí redaktor "Slováka" přeje a jak to rýsuje. Ľudová strana ve své většině je slovenská, ale její vedení není slovenské. Ono mluví po slovensku, ale jak mi říkají kolegové Slováci, často špatně, schválně to kroutí, aby ta slovenčina vypadala hodně roduverně (Veselost.), ale ducha slovenského vedení ľudové strany nemá.

Schválně jsem to sledoval po řeči předsedy vlády. Koupil jsem si schválně dvě čísla "Slováka" za sebou vyšlá a podivil jsem se, s jakým chladem, s jakou stručností tam byl uveřejněn výtah z řeči předsedy vlády, jako by to byla řeč, kterou proslovil nějaký předseda vlády někde v zámoří (Slyšte!), která se vůbec Slovenska ani netýkala. Tak chladně, bez jakékoliv poznámky, která by ukazovala, že redakce "Slováka" s tou řečí souhlasí a že za ní stojí. Jak vřelá byla slova tohoto listu krátce před tím, když glosoval článek pana Henleina a pana Esterházyho. To byla vřelá slova Ale aby glosoval s takovým citem řeč předsedy vlády a Slováka, to tento časopis neudělá.

A vzpomenu ještě další ukázky ducha tohoto listu. Za.dva nebo tři dni po uveřejnění článků p. Henleina a Esterházyho uveřejnil tam poslanec ľudové strany Štefan Haščík článek o naší zahraniční politice. Ten musel být konfiskován na řadě míst, poněvadž byl psán úplně,proti duchu Československé republiky a proti jejím zájmům. (Slyšte! Slyšte!)

To jsou ukázky jistě závažné a já je uvádím proto, abych znovu potvrdil svá slova, že vedení ľudové strany není slovenské a že vědomě nebo nevědomky - o tom nechci rozhodovat - slouží zájmům protichůdným republice i Slovensku samému. (Výborně!)

Jest opravdu trapno, že se musíme touto smutnou kapitolou zabývat,, ale zavírat oči před tím nesmíme. Je to nemoc našeho československého politického života, která musí býti vyléčena, a nebojím se říci ta slova, po případě operována. (Tak jest!) Není to možné, abychom trpěli už déle toto otravování slovenské duše a abychom trpěli, aby byla u nás strana, nota bene československá, která by nejraději proměnila naši demokracii v anarchii. To připustiti nemůžeme a také, doufám, nepřipustíme.

Naproti tomu jsem neobyčejně rád, že se mohu vyjádřiti s pevným přesvědčením, že ti, kdož se spoléhají na to, že nám v rozhodných chvílích Slováci vpadnou vzad, že by šli v rozhodné chvíli se Sidorem, se hrozně klamou. (Tak jest!)

Byl jsem tuto neděli na konferenci naší strany v Bratislavě; byli tam přítomni zástupci dělnictva ze všech končin Slovenska a přiznám se, že jsem neviděl ještě v žádném shromáždění tolik projevů nadšení, tolik horoucího citu pro československou jednotu. Po každé zmínce o ní celé shromáždění povstalo a tleskalo této veliké idei, která je základem budoucnosti obou národních větví. (Tak jest!) Odcházel jsem odtamtud s nejhlubším pohnutím, a myslím, že živelné nadšení, které se tam projevilo, je pro nás zárukou, že pracující lid Slovenska se nedá otráviti tím, jedem, který šíří Sidor se svým "Slovákem" (Potlesk.), a že všechny snahy, které by chtěly rozděliti slovenský lid od Čechů, se rozbijí o cit sounáležitosti, který žije jak v nás, tak také ve Slovácích, jenomže nesmí býti utlumován.

A jako promluvili zástupci slovenského dělnictva v Bratislavě, tak mluví dělnický lid v celé republice. Mohu říci, že tak mluví také německé dělnictvo a dělnictvo maďarské. V Bratislavě mluvili také zástupci maďarského dělnictva. Všichni jsou jednomyslného mínění, že tuto půdu, na níž stojíme, budeme hájiti proti každému násilí. (Výborně!) V tom ohledu není a nemůže býti mezi obyvatelstvem politicky uvědomělým a povzneseným nad ty zvrácené teorie, jež nazýváme fašismem, rozdílu a sporu.

Tato půda, na níž stojíme, musí zůstati svobodným domovem pracujících lidí všech národností a všeho obyvatelstva, které zastává ideje tohoto státu.

Nuž, slavný senáte, všichni jsme cítili v pátek, že touto síní kráčely dějiny. Všichni jsme si uvědomili, že nacházíme se v údobí, v němž se rozhoduje o budoucnosti nejen našeho státu, nýbrž celé evropské demokracie a že opět jako před staletími v zápasech s Římem o svobodu vyznání stojíme ve středu událostí.

Řeč předsedy vlády v pátek byla rozvážná a smělá a nemohla býti jinou v této hodině. Zavazuje netoliko vládu, nýbrž i všechny občany republiky. Nechť. Svět to vidí a slyší, že jsme si vědomi vážnosti doby a že vykonáme v ní svou povinnost. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda dr Bas (zvoní): Ke slovu je přihlášen pan sen. Thoř. Uděluji mu slovo.

Sen. Thoř: Slavný senáte!

Již dlouho nebyli členové Národního shromáždění, stojící na půdě tohoto státu, svědky takové jednotnosti a takové jednomyslnosti,, jako při řeči předsedy vlády dr Hodži. Jeho jasná, energická a v otázce udržení našeho státu nekompromisní slova plně potvrdila, že se náš národ v době nebezpečí sejde. Byl to okamžik, na nějž se čekalo v této době jako na osvobozující čin, jenž dá výraz pravému smýšlení a pravému cítění všech, kdož náš stát uznávají. Dusná politická atmosféra, politická nejasnost, neprůhlednost a dvojsmyslnost byla příčinou nejistoty, v níž náš lid žil. Proto byl s takovým napětím a řekněme nedočkavostí očekáván projev zástupce vlády dr Hodži, jaké stanovisko vláda k těmto událostem zaujme. Ačkoliv se nedalo čekat nic jiného; než mužné odmítnutí každého zasahování do našich vnitřních poměrů, konstatujeme velmi rádi, že bylo překonáno naše očekávání, neboť jasné, nebojácné vystoupení, v němž nebyla ponechána pochybnost, že by slova nebyla uvedena ve skutek, odpovídalo plně cítění všech občanů, uznávajících náš stát. Jsme povděčni proto panu předsedovi vlády za tuto jasnou řeč, která narovnala páteř mnohým ustrašencům i za hranicemi našeho státu. Ohlas, jaký byl tímto projevem v cizině vyvolán, je více než pozoruhodný a jistě že mnohým otevřel oči.