Předseda dr Soukup.

Místopředsedové: Donát, Klofáč, dr Hruban, dr Bas, dr Heller, dr Buday.

Zapisovatelé: dr Karas, Pichl.

Celkem přítomno 123 členů podle presenční listiny.

Členové vlády: ministři inž. Dostálek, dr Kalfus, Zajiček.

Z kanceláře senátní: tajemník senátu dr Bartoušek, jeho zástupce Fritsch.

Místopředseda Donát zahájil schůzi v 9 hodin 4 minuty.

obdrželi na dnešní a zítřejší schůzi sen. Juriga, Korvas.

Zprávy tisky 578, 579, 581, 582.

Návrhy tisky 583, 584 - přikázány výboru iniciativnímu.

Místopředseda Donát (zvoní): Budeme projednávati pořad schůze.

Pokračování v rozpravě o zprávě rozpočtového výboru o usnesení posl. snemovne (tisk 580) k vládnemu návrhu štátneho rozpočtu republiky Československej a finančného zákona na rok 1938 (tisk 585) á o prohlášení ministra financí, učiněném v 92. schůzi senátu dne 6. prosince 1937.

Uděluji slovo dalšímu řečníku, p. sen. inž. Havlínovi. Prosím, aby se ujal slova.

Sen. inž. Havlín: Slavný senáte!

V úvodu své řeči prohlašuji jasně - a myslím, že není třeba, abych to ještě zdůvodňoval - že budu hlasovati pro rozpočet ministerstva národní obrany. Rozpočet tak, jak byl předložen sněmovnám Národního shromáždění, a jak byl odhlasován také již v poslanecké sněmovně, je po stránce účetní vyrovnán a jak p. ministr financi tvrdil, také i reelně vyrovnán.

Musím k tomu říci některé své pochybnosti, aniž bych chtěl vcházeti znovu do probírání jednotlivých detailů, poněvadž řada pánů senátorů se tím zabývala už až více než podrobně. Chci říci toto: Rozpočet řádný je přece v jisté souvislosti také s rozpočtem mimořádným, a budu-li muset rozpočet mimořádný hraditi finančními operacemi, úhradou, tak jak nám bylo řečeno a jak mohu čísti také v senátním tisku, tedy nesmím zapomenouti, že z této mimořádné okolnosti mně vyplyne také jisté břemeno, které nebude břemenem jen pro rozpočet mimořádný, nýbrž se stane pravidelnou součástí břemene rozpočtu řádného. Nenašel jsem však v řádném rozpočtu, že by na tuto okolnost bylo pamatováno, že by úrok a úmor v té ¹/₂4 miliardy byl zaklíněn do rozpočtu řádného. Podotýkám to po stránce formální, poněvadž je to jistě nedostatek a ukázalo by se, že ta rozpočtová rovnováha není tak bezpečně vyrovnána.

Toto břemeno vznikne, o tom není žádného sporu. Jsou zde dvě možnosti, dvě alternativy, pokud budeme moci uvažovati. Především pokud se týče výdajů na obranu státu, je pochopitelné, že budou hrazeny úvěrem, a nemáme jiných možností za nynějších hospodářských poměrů, abychom počítali na jinou úhradu. Budeme tedy muset břímě vyrůstající ve formě úrokové a anuitní služby začleniti do rozpočtu řádného pro léta příští. Pokud pak se týče investic pravých, pro státní podniky, bez rozdílu jsou-li to státní dráhy nebo jiné podniky, tam to záleží od prosperity hospodářské, jak skončí hospodaření těchto podniků v příštích letech se zřetelem na tyto investice. Skončí-li toto hospodářství úspěšně, budou schopny, aby si zaplatily úrokovou a úmorovou službu, která pro hospodářství státních podniků je stanovena. Kdyby se.však na neštěstí stalo, že by hospodářský výsledek nebyl kladný, nezbude nic jiného, než hraditi tyto výdaje z položek rozpočtu řádného.

Ale je tu ještě jedna věc, která musí člověka zaraziti a na kterou je třeba poukázati. Sněmovna odhlasovala rozpočet jako rovnovážný a teprve po jeho odhlasování se zabývá odhlasováváním úhradových zákonů. Při zdravé hospodářské logice je možný jenom

obrácený, postup, že napřed by vláda musela míti odhlasovány úhradové zákony a na základě preliminovaných výnosů z těchto nových zákonů může stavěti rovnovážný rozpočet. Tak by tomu mělo býti v každém státě. aby vláda musela přicházeti před parlamentní sbory, aby si zajistila jejich hlasovací většinu. U nás je ten systém pohodlnější, naše vláda to nikdy nedělá - a při tom způsobu, jak máme zřízenu správu věcí veřejných, ani dělat nemusí. Při té závislosti parlamentu na vládě může.nastati i postup opačný, ale promiňte, já jsem povinen říci, že je to nové zúžení práv skutečné demokracie, o které se v tomto váženém sboru už tolikrát a tolik mluvilo. Vím, že by se na věci nic nezměnilo, o tam nepochybuji, ale snad dodržení aspoň určitých zásadních forem, na nichž stojí i myšlenka demokratická jako každá ideová myšlenka, by snad bylo žádoucí i u nás v našich poměrech.

Chtěl bych připomenouti ještě jednu věc k rozpočtu, která mne také trochu zarazila. Když jsem porovnával dřívější elaboráty finančního zákona, nenašel jsem v nich až dosud nikde to ustanovení, které letos dává vláda do svého vládního návrhu v čl. 31 finančního zákona, kde se mluví o zmocnění k event. poskytování zástav za zahraniční půjčky. Myslím, že také se nemusím ani o tomto passu zvláště už rozšiřovati, poněvadž by to bylo výrazem naší ne zvláště příjemné situace, kdybychom zněli uzavírati zahraniční půjčky, a nota bene od svých spojenců, s poskytováním mimořádných, těžkých a snad dokonce někdy i nás ponižujících záruk, když máme svědectví, že titíž spojenci půjčují státům, které s nimi byly v nepřátelství po celou dobu války světové a namnoze i po uzavření míru, a při;tom půjčují bez těchto záruk. Tedy, ať je to kdokoli z těch, kdo s námi chtějí hospodářsky vstoupiti v půjčkové řízení, musí vzíti na vědomí, že Československo není pro nikoho žádnou kolonií, nýbrž suverenním, neodvislým státem, že hospodářsky si ještě, zaplať bůh, tak stojíme, že co si vypůjčíme, jsme schopni také odvésti.

Dovolte mně ještě laskavě, abych připomenul k rozpočtu, že se mně zdá povážlivé, že vkládáme do finančního zákona ustanovení, kterým se zmocňuje vláda k eventuelní možné nové úpravě úrokové míry a její výše. Varoval bych, aby v těchto dobách se takového zmocnění používalo, poněvadž, jak už zde bylo poukázáno jinými, a k těm se připojuji, mohlo by toto ohroziti tvoření úsporných vkladů malých a středních vrstev a tím likviditu našich finančních prostředků, kterých nezbytně potřebuje nejen výroba bez rozdílu a obchod, ale kteroužto likviditu potřebuje také stát sám.

A teď bych přešel k některým věcem, o nichž se mluvilo v posl. sněmovně i v tomto slavném sboru a které byly předmětem ostré výměny názorů. Jsou to t. zv. dohody z 18. února t. r. Bylo překvapující, když v rozpočtovém výboru posl. sněmovny aktivistické strany přišly s určitou resolucí, ve které byla vytyčena řada požadavků krajně vážných, a myslím, že ne v pravém slova,smyslu a všeobecně přijatelných a desavuovaly tím i ministry této republiky, kteří učinili v rozpočtu právě o těchže věcech zásadní a závazná prohlášení. Při táto resoluci došlo ke hlasování a hlasování se zúčastnily nejen všechny vládní koaliční strany, nýbrž také strana sudetskoněmecká, což v tomto případě mělo svou zvláštní pikantní příchuť, to si přece nebudeme navzájem zapírati. A tu jsem si řekl, jak je to možné, aby v rozpočtovém výboru se předkládala a bylo předmětem veřejného hlasování resoluce o dohodě, která je až posud pro většinu nás tajná nebo tajená, která nebyla zákonodárným sborům ve svém úplném textu nikdy ani dána na vědomí, neřku-li, aby jim byla předložena k event. rozhodování přes to, že jenom jim patří právo rozhodovat podle ústavy o takových věcech, jichž se tato dohoda týká. To je právo, které nám dala ústava; a promiňte, jsem toho názoru, že žádná ze sněmoven nemůže a nesmí se tohoto práva dobrovolně zříci. Jestliže taková dohoda bude založena na mínění ať již jednotlivce nebo několika osob, to ještě neznamená, že je zde důvod k jakékoliv změně zákonitého stavu, poněvadž musíme držeti právě v demokracii zásadu, že demokracie je přesné dodržování zákonného řádu, který zástupci lidu byl schválen. Objeví-li se, že tento zákonný řád by byl někde těžký nebo tvrdý, jak se obecně říká, pro určitou část občanů, není možno říci, že budeme vykládati zákony jinak, nýbrž je nutno zákonodárnou cestou je změniti tak, aby odpovídaly novým změněným poměrům. To je správný postup v demokracii! Kdybychom dopustili, aby měl kdokoliv v demokratickém státě právo činiti určité výjimky nebo ústupky od ústavy a platných zákonů, nebyli bychom již v demokracii, nýbrž ve státě, kde se provozuje osobní vůle ať jednotlivcem nebo určitou společností. A to by přece odporovalo tomu, co zde v této síni po převratu odhlasovalo naše revoluční Národní shromáždění, které právem revoluce a vítězně dokonaného boje o obnovu státu rozhodovalo o příští budoucnosti tohoto státu, této republiky.

Slavný senáte, musíme při té příležitosti zároveň říci ještě druhou věc, které se nemůžeme vyhýbat. Řeknu ji velmi otevřeně a loyálně. Jsme svědky toho dlouhou řadu let v tomto státě, že nastává určiti rozpor se strany našich německých spoluobčanů o některých věcech, které jsou v ústavě formulovány jako vůle národa československého, když tento stát se tvořil. V ústavě jsme především vyslovili naprostou nedílnost a jednotnost celého státního území. To tam je, a je to řečeno velmi otevřeně, dovolte mi laskavě, ve čl. I., odst. 2. ústavní listiny, zrovna na prvním místě. Každá věc, která by proti tomu čelila, musí býti odmítnuta a limine nejenom oposicí, ať patří kterékoliv československé straně, nýbrž i každou vládní stranou, poněvadž ústava nebyla změněna ústavním právem a zůstává pravoplatnou. Myslím, že v našich poměrech je zbytečné, abych široce dokazoval, jak by vypadaly věci, kdybychom tento stát rozparcelovali na nějaké určité úseky podle národností a udělali z něho nějaké kantonální zřízení. Když o tom někteří.pánové v Československu myslejí a filosofují, nesmí zapomenouti, že nelze tyto poměry porovnávat se Švýcarskem, a to tím více, poněvadž hybné síly, které za doby středověku vytvořily Švýcarsko, byly jiné, nežli dnes, a my nemůžeme per analogiam říci, že co se stalo před několika stoletími ve Švýcarsku, musí český národ pro Československo jako národ státní opakovat. Myslím, že toto úsilí vyvěrá ze špatného pochopení a častokráte z ne dosti jasně tlumočeného názoru i se strany politiků československých, když se u nás pořád mluví o zřízení nového státu, jako by to, co zde dneska je, bylo úplné novum, které nemá žádné spojitosti s minulostí, jako bychom z ničeho byli udělali něco. A to je omyl! Vybojování samostatnosti československé je pouze obnovení starého československého státu s celou jeho tisíciletou tradicí, to jsme si řekli 28. října. A jak vypadal český stát v těchto letech, kdy ještě měl plnou suverenní možnost, než mu byla násilím vzata? Byl to stát smíšený národnostně anebo podobně? Ne! Proto jsme s touto státoprávní myšlenkou šli do tohoto zápasu, abychom vybojovali možnost navě obnoviti,svůj stát. A šli jsme do tohoto zápasu sami, nešel s námi nikdo z těch pánů a jejich krajanů, naopak, v tom nejtvrdším a nejtěžším tragickém boji, ve kterém šlo o náš osud a o celou naši existenci, stáli proti nám, byli na straně našich nepřátel a nedovedli zapříti svoji ideologii ani ve chvíli, kdy jsme slavnostně proklamovali svoji neodvislost, kdy jsme obnovili stát. Této myšlenky se nevzdáme. Neuznávali jsme nějakou změnu našeho státoprávního postavení a kontinuity českého státu ani za tvrdé vlády Habsburků a tato myšlenka žila v každém českém srdci, bez rozdílu ke kterému táboru lidé patřili, s tou jsme šli do zápasu a s tou jsme šťastně také svůj zápas vyhráli. Neobnovili jsme svůj stát tak, že by nám to někdo dal presentem. To je dnes jasnější než kdy jindy. Byla to prolitá krev, byla to nejušlechtilejší československá krev, která zalévala tu útlou bylinu, kterou dnes nazýváme svou novou československou samostatností. Proto máme plný nárok, abychom svou samostatnost hájili proti každému a proti všem. Jsem přesvědčen, slavný senáte, že v tomto ohledu není mezi námi rozdílu, i když nás dělí jakýkolivěk světový názor politický nebo náboženský, v tom ohledu cítíme všichni stejně, že by žádný člověk neprosadil, aby zákonitou cestou tento základ celého státu a naší ústavy byl změněn. (Tak jest!) V tam budeme všichni zajedno, jako jsme všichni zajedno v tom, hájiti a chrániti tento svůj stát, tuto svoji vlast, třeba i krví a třeba i obětováním svého života. Řeknu otevřeně, nemohou si naši němečtí kolegové, sídlící v tomto obnoveném státě, stěžovati, a křivdili by nám, kdyby nám říkali, že je znásilňujeme, a že jednáme s nimi způsobem, který není důstojný staré tradice demokratického národa českého. Je pochopitelné, že jsme nic jiného nemohli dělati z logiky věcí a z dějinné spravedlnosti, než jak jsme postupovali. A konec konců vzato, nezdá se vám, že jsme šli v tomto ohledu spravedlivě a poctivě - nestydím se to říci - že jsme šli dále, než šel každý národ na světě? Vždyť jsme to v naší ústavní listině vyjádřili jasně, když jsme tam mluvili po staletích po prvé pronesenými slovy: my, národ československý, chtějíce upevniti svobodu národa, jeho jednotu atd., a tam říkáme také, že chceme všem občanům tohoto státu dáti nejvyšší míru spravedlnosti. Nedělali jsme výjimky, aby se nikdo nemohl cítiti méněcenným občanem, zaručili jsme mu všecka práva, šli jsme tak daleko, že jsme nechali loyálně otevřenou i tu kapitolu ústavní litiny, kde se mluví o volbě hlavy státu. Ani tam jsme neklausulovali, že presidentem republiky Československé musí býti Čechoslovák, nýbrž tam stojí: každý občan republiky, který dosáhl určitých náležitostí. A šli jsme dále než až dosud kterýkoliv stát, a v důsledku toho máme právo chtíti, aby ti, kterým jsme nekřivdili a neukřivdili, kteří jsou účastni nejen výhody, že jsme udrželi klid a pořádek v tomto státě po celou řadu let, kdy jinde se Evropa otřásala v základech, nýbrž že jsou účastníky i určitých jiných výhod, které vyplynuly z obnovení naší samostatnosti, máme právo ode všech těch lidí, ať patří ke kterékoli národnostní menšině, žádati to minimální, aspoň slušnou loyalitu k tomuto státu.

Slavný senáte, byl jsem svědkem toho, že se zde mluvilo velmi vážně se strany sudetskoněmecké o obavách z odnárodňování. Já, jako starý hraničářský pracovník, mám zkušenost, že za rakouské éry častokrát jsme si připomínali jména určitých bezohledných germanisátorů, kteří poněmčovali českého člověka, jeho děti i jeho samého způsobem, kterému nebylo rovno. A mezi nimi nebyli jen páni Schönerer, Wolf a Iro, tam byl také pověstný Herrmann Brass, ten tvrdý člověk, který by byl hleděl zničit každého českého člověka na moravském Zábřežsku a Litovelsku. To jsme ještě nezapomněli a proto bychom si vyprosili, aby nám někdo ze sudetskoněmecké strany sem chodil dělat mravní kázání a projevoval ty obavy. Vy byste nám nemohli prokázati, že my jsme tímto způsobem šli proti vám, poněvadž kdyby náš národ byl postupoval způsobem, jak vy mluvíte, tak pomalu by tu nikdo z vás nebyl. Vždyť s tím vaším němectvím u vás mnohých je to takové, že se člověk nad tím zastaví s určitým podivem, poněvadž nevěřím, že skutečná rasa německá, národ německý v tom širokém celku by měl ve svých řadách lidi jako Hodiny, Budíky, Lišky, Kudrnáče, a jak se všichni ti páni jmenují. To je doklad, že kdysi kořen jejich byl někde jinde a možná kdybychom provedli tu genealogickou studii, že bychom se u mnohých přesvědčili, že v několika kolenech zpět to byli i lidé čeští, kteří podlehli germanisačnímu tlaku na severu.

K těmto vývodům bych chtěl expressis verbi přečíst z Němce Harry Klepetáře, který i píše v knize "Seit 1918" mezi jiným tento passus: Němci v Československu, kteří po mnoha měsíčním boji za právo,svého sebeurčení zřeli se, býti připojeni k mladé republice, chtěli, smířivše se rychle se skutečností, býti považováni za integrující součást státu a nikoliv za menšinu. V tom byli jak soc. demokraté, tak občanské strany zajedno. Obojí vypracovali návrhy na právní postavení Němců v Československu. Ježto Čechové považovali republiku za národní stát podle jejího vzniku, aniž by mohli popírati, že podle svého složení je typickým státem národnostním, nebyli s to si představiti právní postavení sudetských Němců jinak než jako menšinu. Německé návrhy o postavení Němců v Československu netvořily tudíž základnu k jednání. Spíše vedly k poznání, že předpoklady k nějakému německo-českému sblížení tu nebyly. Proto vedoucí mužové z českého tábora, seznavše německé návrhy, byli víc než před tím rozhodnuti, aby ústavu a všechny ústavní zákony schválilo revoluční Národní shromáždění, v němž Němci nebyli zastoupeni. Němci směli přijíti k slovu až ve zvoleném parlamentě.

Na teplickém sjezdu německých soc. demokratů rozvinul předseda sjezdu Josef Seliger svůj národnostní plán. Podle něj měl býti československý stát rozdělen v ohraničené národnostní okresy. Každý z těchto okresů měl po americkém vzoru voliti si své úředníky a soudce a určiti jednací a vyučovací jazyk. Stejnojazyčné okresy měly podléhati Národní radě, které by přináležela práva vlády. Pražské Národní shromáždění mělo se usnášeti jen o zákonech celostátního významu. Národní rady měly rozhodovati o všech záležitostech jim podřízených okresů, pražské vládě měly příslušeti jen společné záležitosti. Do kompetence Národních rad mělo spadati i právo policejní a berní. Národní rady byly by mohly uzavírati navzájem mezi sebou i smlouvy. Vojenským systémem měla býti milice s volbou velitelů i služební řečí. Na Seligerovu řeč na teplickém sjezdu, v níž byly tyto základní požadavky tlumočeny, odpověděl český tábor odmítnutím. Dokonce i ústřední orgán českých soc. demokratů "Právo lidu", nenašel ani jediný ze Seligerových požadavků přijatelným a prohlásil kategoricky: Nedáme si svůj stát rozkouskovat! Pro německé měšťanské strany vypracoval profesor státního práva dr Ludwig Spiegel, náležející k německé demokratické straně, návrh vycházející rovněž ze zásady sebeurčení Němců ve všech, jich výhradně se týkajících záležitostech. V Československu měla býti zřízena německá kurie, bez jejíhož souhlasu by ani celostátní záležitosti nesměly býti rozhodovány. Mezi jednotlivce a stát měly býti vsunuty jako "meziautorita" Národní rady.

Němečtí soc. demokraté předložili předsedovi vlády Tusarovi memorandum, poukazující především na nepříznivé vyživovací poměry v německém území a stížnosti, že Němci jsou zanedbáváni při přídělu potravin. V německých školách prý se provádí diktatura. Německý národ ocitá se ve stavu politické bezbrannosti a jedná prý se s ním jako s národem poraženým, bez dějin a bez kultury. Němečtí soc. demokraté žádají svolání ústavodárného sněmu a přibrání všech národností k poradám o ústavě. Jestliže by vláda těmto požadavkům nevyhověla, pak by strana musila použíti jiných prostředků a jiných metod.

Řeč memoranda byla, jak z těchto citátů je zřejmo, velmi sebevědomá. Tusar také nebyl tímto vyjádřením svých německých soudruhů nijak nadšen. Odmítl hrozbu "jinými prostředky a jinými metodami". Němci musí nahlédnouti, že revoluční Národní shromáždění je politickou administrativní nutností v době, kdy dynastie i rakouský stát tak neslavně skončily. Věří, že může bez nadsázky říci, že ustavení revolučního Národního shromáždění je také v zájmu Němců, kteří se takto stávají účastni státního pořádku a všech v Československu přislíbených výhod. Ježto ještě před několika týdny měli Němci svou vzdorovládu, je nemožno je do Národního shromáždění povolati. Tusar prohlásil, že ústava a volební zákony budou usneseny revolučním Národním shromážděním, ale že v nich práva Němců budou plně zajištěna.

Dva dny později, 22. prosince 1919, objevili se německo-měšťanští zástupci za vedení dr Lodgmanna u předsedy vlády. Stěžovali si na odstranění německých nápisů a na znásilňování německy mluvících osob na ulicích. Německé měšťanské strany žádají rozpuštění Revolučního národního shromáždění a volby do ústavodárného sněmu, v němž musí býti i Němci zastoupeni. Nestane-li se tak, neuznají Němci nikdy usnesení revolučního Národního shromáždění. "Němci" - praví se v závěru - "jsou dostatečně střízliví, aby věděli, že na nynějším stavu nemohou ničeho změniti, ale vidí též, že existence státu konec konců závisí od právního vědomí a spokojenosti státních občanů."

Tusar odpověděl poselstvu německých měšťanských stran: "Nemůžeme souhlasiti s vašimi návrhy stran Národního shromáždění. Toto naše demokratické a nestranické zákonodárné těleso dosazené právem revoluce, musí nejprve splniti svoje úkoly, a dáti pevný základ našemu dalšímu,státnímu vývoji."

Tolik jsem měl za nutné připomenouti k situaci z tehdejší doby, a řeknu otevřeně, že jsem nesmírně povděčen všem politikům revolučního Národního shromáždění, s tehdejším předsedou vlády v čele, že měli tuto zdravou a statečnou ideu a bránili se tomu, aby nenastalo rozkouskování státu zrovna v době, která byla tak nebezpečná, že by to bylo mohlo znamenati jeho předčasný konec.

Říkal jsem, že trváme na jedné věci: Ať už jde o jakoukolivěk úpravu poměrů, která se týká věcí v ústavě veřejně a jasně prohlášených, nespokojíme se a neuznáme nikdy žádnou změnu, která by nebyla provedena formou ústavní. Toto provedení musí býti uděláno tak, aby je dělali všichni odpovědní politikové tohoto národa a aby také národ sám řekl, zda souhlasí nebo nesouhlasí. Jestliže odkazují páni z německého tábora na určité články, které vycházejí v anglických "Times" a které mají podivuhodnou příchuť - nechci to rozpřádati, abych nevzbudil dojem osobního zaujetí - říkám, že anglické "Times" ovládá určitá malá skupina lordů anglických, kteří jsou germanofilové. Nemohu tam nic jiného čekat, a kdyby tam psali, co chtěli, "Times" pro nás nejsou ústavou a také to nebudeme respektovati, my budeme respektovati jen svou vlastní československou ústavu, danou národu a státu revolučním Národním shromážděním. Chtěl bych ukázati ještě, že se poměry nezměnily, že mentalita zůstala stejná u našich německých spoluobčanů. Přečtu kousek z úryvku interviewu, který měl pan Hacker, předseda Bundu der Landwirte, s redaktorem "Demokratického středu"; a bylo velmi zajímavé porovnati citáty v "Demokratickém středu" a citáty v německých listech, jak se typografickou úpravou v německých listech dával resolutnější výraz některým Hackerovým tvrzením.

Pan Hacker říká: "... v obsahu 18. února nevidíme ani "vyrovnání", ani jen čistě politickou věc s možností nejrůznějších výkladů, nýbrž pokrok ve snaze vymýtiti škodlivou ideu národního státu, která prakticky již utrpěla první ránu v okamžiku, kdy se Němci prvně účastnili vlády. Dnes je už obecně dosti známo, že národní česká koalice nemůže býti na prospěch ani národům, ani státu. Je nanejvýš důležité, aby upuštění od idee národního státu bylo považováno za vývoj demokratických názorů. Ideologie národního státu přímo vyžaduje, aby jedné národnosti byla dávána přednost před druhou, neboť taková idea se nutně dovolává minulosti. Jednou pak bude určitě v nebezpečí, že neviděla přítomnosti a zapomněla na možný vývoj. Před takovým zlým probuzením chceme své německé a české spoluobčany ochrániti, protože budou pak ušetřeni nejkrutějšího rozuzlení, války. Smysl své politické práce a tedy výsledek 18. února vidíme ve vývoji ideologie od národního státu k mírumilovnému spolužití národů v jedné vlasti s rovnými právy a rovnými povinnostmi pro všechny občany, tedy ve svobodném státu svobodných národů."

Račte prominouti, jinými slovy a snad jen trochu obratněji tlumočeno totéž, co jsem citoval právě z německého memoranda, které bylo předkládáno zvěčnělému předsedovi vlády Tusarovi. Ale i pan Hacker se mýlí, idea národního státu nás vedla k obnovení této samostatnosti a my se jí nevzdáme ani k vůli panu Hackerovi, ani k vůli komu jinému na světě. To si nedáme vnutiti, poněvadž by to znamenalo konec tohoto státu. Proveďte toto šílenství, rozdělte tuto vlast podle národnosti - a za několik let budeme v nebezpečí, že nebude Československé republiky! To přece nebudeme dělat, máme povinnosti nejen sami k sobě, nýbrž i k těm tisícům zrozených i nezrozených z naší krve, kteří musí kráčeti jednou po této půdě jako svobodní občané Československé republiky a žádného jiného státu.

Slavný senáte, já odmítám tyto věci a odmítám také jejich formu, odmítám je proto, poněvadž neznám případu a neznám příkladu, abychom i v době naší nesvobody, kdy jsme zápasili o své věci na cizí půdě, byli tím způsobem jednali. Tady se jenom kladou požadavky a slyšíme to v debatách pořád, poučování a umravňování, nebo se i útočí. To je špatná cesta k jakémukoli způsobu spolužití a dohodě. Jak má býti každému českému člověku, když vidí, že převážná většina německých občanů je vychovávána na schůzích a tiskem k odporu k té naší drahé řeči, když já vidím, že se z nich nikdo nesnaží, aby ji ovládl, a podobně, když slouží za posměch, když já v době, kdy jsem už byl zvolen do senátu, musím zakročovati u veřejných úřadů, aby takový "Nordbömisches Tagblatt" nepsal o "Povidlsprache" a pod. To je špatná ouvertura k tomu, aby se naše stanovisko nějak měnilo, a to je také chyba, aby nám někdo stále říkal, buďte hodní, buďte mírumilovní, musíte se dohodnouti, a kdybychom to měli býti jenom my, kteří bychom měli ustoupiti. Chtěli bychom, aby se ukázalo také na jiné a aby byli na lepší frontě také ti druzí. Přál bych si, aby kterýkoli pán, který má jiné názory, také prožil několik let nahoře v těch poměrech, jako jsem je prožil já, nebo každoročně tolik a tolik dnů věnoval návštěvě ne oficielní, kde se nic nevidí, ale věnoval je rozhovoru s malým člověkem, aby viděl útisk, kterému podléhá. A jsem také velmi povděčen kol. Marchovi za to, že tak jasným a otevřeným způsobem jako representant největší koaliční strany nám řekl svoje zkušenosti o pohraničí.

Chtěl bych se ptáti, když pánové neustále vyčítají procenta v proporcionalitě, jak si představují vážně tyto věci. Máme pevný aparát, administrativu, kde je to právem zařazeného člověka, že sedí na tom kterém místě. A myslíte, že bychom mohli snésti, aby mezi oddané služebníky republiky, kteří věrně sloužili, najednou na určitá vysoká místa se nadiktovali jiní, a aby lidé, kteří republice sloužili poctivě, zůstávali zpátky? Myslíte, že budeme moci trpěti, aby advokát, který se nemůže uchytiti, byl jmenován min. radou se všemi důsledky? Jak k tomu přijdou ti čeští lidé, kteří sloužili od počátku, aby se jim zahrazovala cesta? To by mělo býti vyšší spravedlností? Nejsme proti tomu, jestliže se dostane do státních služeb, bude-li se hlásit, nějaký Němec, nejsme proti tomu, aby byli přijímáni, ale musí vyhovovat podmínkám, jako každý uchazeč československý, musí vyhovovat kvalifikačně, jazykově a nikdo nemá práva, ani vláda, aby dávala ústupky od platného ústavního zákona, od zákona jazykového, který dával určité ústupky jenom v prvých 5 letech po svém vyjití, aby se umožnilo starým kolegům německým, kteří sloužíce za bývalé monarchie náš jazyk si neosvojili, státnímu jazyku se doučili a tak si vysloužiti pensi. Tak jsme byli slušní, my jsme dobrý národ. Já jsem tehdy s tím také souhlasil, aby se neříkalo, 'že jsme nějakými hrdlořezy. Ale to bychom si vyprosili, aby v době, kdy pan předseda vlády říkal, když se musí žádat od československého uchazeče, aby se naučil jazyku menšinovému, dávaly se úlevy uchazečům německým. To nemáme právo žádat, aby německý uchazeč ovládal státní jazyk? Co jsme to za národ? Protestuji, aby se to dělalo. Zrovna jako není možná politika, aby se v poněmčeném území obsazovala všechna místa jenom německými zaměstnanci, ať jsou kteréhokoli odboru, vždyť by to bylo dobrovolně via facti utvoření nového uzavřeného území. Pak by nebylo třeba kvalifikace, ta by nerozhodovala, nýbrž jenom zájem oblastní a přišli bychom potom tam, kam se neodvážilo ani staré Rakousko v těch těžkých. zápasech národa o naše národní bytí, neboť nesáhlo k tomu, aby v tomto směru udělalo na severu uzavřenou oblast Čech. Budeme se brániti a nemusí se báti ani kol. Schmidt, ani kol. Brass, že budeme odnárodňovati takového úředníka, který přijde do českých míst. Znám řadu německých úředníků, kteří byli přeloženi do vnitrozemí, nebudu mluviti proč tam byli dáni, ale chci jenom říci, že všichni mezi námi se cítili spokojeni, ani jedno dítě jejich jsme jim nevzali, poněvadž jsme národ, který by se styděl za to, aby mu,před světem bylo dokazováno, že rozmnožuje své řady tím, že ubírá někomu mládež. To neděláme, a nedělali jsme to. Odmítám v důsledku toho paušální útoky, které zde byly - tuším, že to byl pan sen. Schmidt - který útočil na státní administrativu a hlavně na službu policejní a pod. Račte prominouti, slavný senáte, každý člověk v tomto státě je povinen snésti i určitou vazbu, a když se v době vyšetřování zjistí, že nic neprokázal špatného, vychází ven, aniž by to zanechalo úhonu na cti. A najednou jsme slyšeli rekriminace, jakoby to bylo nějaké policejní násilí a pod. Nemůže se nic jiného dělati v oblastech, kde se to hemží velezrádci, tam si nebudeme bráti bílé rukavičky a jednati v kavárně a hotelu, tam budeme jednati s nimi před vyšetřujícím soudcem.