Předseda dr Soukup.

Místopředsedové: Donát, Klofáč, dr Hruban, dr Bas, dr Heller, dr Buday.

Zapisovatelé: Sehnal, Kríž.

Celkem přítomno 122 členů podle.presenční listiny.

Z kanceláře senátní: tajemník senátu dr Bartoušek, jeho zástupce Fritsch.

Předseda (zvoní): Zahajuji schůzi. Dal jsem dovolenou na schůze 15. a 16. prosince t. r. sen. Rohlenovi.

Budeme projednávati, pořad schůze, na němž jest:

Uděluji slovo dalšímu přihlášenému řečníku, p. sen. Földesimu.

Prosím, aby se laskavě ujal slova.

Sen. Földesi (rusky): Slavný senáte!

Rozpočet na r. 1938 sněmovna již schválila, schválí jej i senát, i kdyby oposice vystupovala proti němu a prokázala velké jeho mýlky, že totiž daně nemilosrdně ničí obyvatelstvo. Nehodlám se zabývati číslicemi tohoto rozpočtu a pouze řeknu, že 19letá politika vládních stran nebyla prospěšná obyvatelstvu republiky a nepřinesla mu blahobytu.

Do dnešního dne má stát asi 50 miliard Kč dluhů. Víte co to znamená? To znamená, že ani naše šaty nejsou našimi. Rozpočet jest o 1¹/₂ miliardy Kč vyšší než loni. Táži se, z čeho bude platiti tyto nové výdaje náš chudý lid, když je u nás tak velká bída, že lid místy hladoví?

Na Podkarpatské Rusi bylo letos velké sucho, takže zemědělské obyvatelstvo sklidilo pouze 50 % úrody. Co s ním bude na jaře, když se již nyní objevuje hlad, a z čeho má obyvatelstva platiti velké daně? Obyvatelstvu Verchoviny, které žije mezi lesy, lesní erár nedovoluje si přinésti domů ani suchou větev. Když takového chudáka potká hajný v lese, hned ho trestá. A pastviska, která měli naši otcové a pradědové, nám odnímají, aby chudý sedlák neměl na čem pásti svého volka nebo kravku.

My karpatští Rusové již 18 let bojujeme o svou budoucnost, o autonomii, ale nemůžeme jí dosíci. Pravdu mi řekl bývalý president Masaryk, když jsme v květnu 1919 byli na hradě: Pánové, budete míti tolik práv, kolik si jich vybojujete.

Cítím ještě srdečný stisk jeho ruky, když se s námi loučil. Nikdy jsem si nemyslel, že nám bude zapotřebí bojovati dále o naši budoucnost, [ ] my chceme pouze to, co nám zaručuje mírová konference, chceme svá práva, neboť to, co jsme dosud dostali, jak př. práva guvernéra Podkarpatské Rusi, to nejsou práva, to je házení cizině písku do očí, aby viděla, že jsme zde něco dostali, že již úřaduje guvernér. Jak úřaduje, to mně řekl sám guvernér: Když se ve školských věcech jeden učitel odvolal proti disciplinárnímu rozsudku ke guvernérovi a guvernér si vyžádal od referenta spisy, tento referent mu prohlásil, že mu nemůže vydati tyto spisy, neboť jsou tajné. Referent přímo prohlašuje guvernérovi, že mu je nepošle, neboť jest to tajemství. Jaká tedy práva má potom guvernér Podkarpatské Rusi? Nám je zapotřebí práv zajištěných mírovou konferencí.

My jsme se dobrovolně připojili k Československé republice, ale nikoliv tak, jak si to myslí naši bratři Češi, že nás vyhnali z nějaké země a že češi nás milosrdně přijali k sobě. Nikoliv, my jsme se dobrovolně připojili k Československé republice s bohatstvím své země, která jest od Tater do Jasiny bohatší než země Česká. Naše lesy, naše sůl, toť miliardový majetek. Sůl, kterou u nás dolují, odvážejí do Čech, tam ji čistí a nám ji prodávají za drahé peníze. Předevčírem zde prohlásil senátor agrární strany Marcha, že stát doplácí již 15 let na státní železárny v Podbrezové ročně 40 mil. Kč a že z podkarpatské soli má ročně 56 milionů Kč čistého zisku.

Jaké zisky má stát z našich lesů, z tabáku, cukru a j mých věcí, o tom ani nemluvím.

V rozpočtu není preliminováno ani několik milionů Kč na investice na Podkarpatské Rusi, ledaže se žebrákům hodilo několik haléřů. Z miliardových příjmů, které preliminuje rozpočet, nemá Podkarpatská Rus nic, ale naši čeští bratři nepočítají, že Podkarpatská Rus jim vydržuje a krmí 40.000 úředníků (Výkřik: Vy byste chtěli, aby to bili Maďaři!), poměrně i Maďaři mají právo, aby byli v úřadech a nyní jest jich 6 %. Ale naše mládež již 18 let žádá o místa v naší zemi. Hodí-li se Rusín za vojáka, hodí se i na četníka. Myslíte, že Maďaři byli zloději? Vždyť jsem chodil do maďarských škol, ale jsem dobrý Rus, který žádal, aby Podkarpatská Rus byla připojena k československé republice.

Chci říci několik slov o pozemkové reformě. Pozemková reforma nebyla do dneška provedena. Do údolí poslali kolonisty Čechy na dobrou půdu, a na naší Verchovině, kde se lid rozplodil, žijí verchovinci Rusíni, kteří nemají ničeho, ani bramborů ani ovsa. Jim bratři češi nedali půdu, neboť oni sami ji drží. Jest u nás firma Latorica, v jejíž rukou jest ¹/₃ pozemků na Podkarpatské Rusi. Této židovské společnosti byl odevzdán celý majetek hraběte Schönborna, a lid pod jejím režimem žije hůře než dříve. Žádám, aby pozemky byly této firmě zase odňaty a dány chudým zemědělcům, aby oni měli na čem žíti.

O daních nutno říci, že naše obyvatelstvo na ně zahyne. Přijde-li někdo mezi lid, koho má dříve vyslechnouti: tomu berou políčko, tomu zase proti zákonu prodávají poslední houni. Zákon stanoví, že na daně nelze zabaviti zemědělci posledního koně, posledního vola nebo vepře, a zde zabavují zemědělci posledního vepře. A není milosrdenství, není nikoho, kdo by oznámil tuto protizákonnost ministerstvu, aby pomohlo chudému lidu.

A co to znamená? To znamená, že lid ztrácí důvěru v republiku. [ ]. Ale proto jsme se nepřipojili k republice, nýbrž proto, aby náš lid mohl klidně žíti. Dosud nebylo v tomto směru nic napraveno.

Minulého měsíce jsem podal interpelaci ministrovi financí o vinařských hospodářstvích. Vinice, to je ode dávno naše radost, a naše víno je dobré, ale nemá žádnou cenu. Letos se platilo za 1 l vína 1 Kč, a na dani dlužno zaplatiti 1.60 Kč. Zákon předpisuje, že

hospodář, který má 200 1 vína, není povinen platiti daň a dosud ji neplatil. Ale nyní přicházejí finančníci a provádějí exekuce u lidu, který.neví, jak si pomoci. Proto jsem podal interpelaci, aby vláda tento nezákonitý stav odstranila. Nevím, kdy dostanu odpověď, ale zdůrazňuji, že je krajně nutné odstraniti tento nezákonitý stav.

Pokud jde o školské věci, musím zdůrazniti, že dosud bylo postaveno na Podkarpatské Rusi 170 českých škol a že na nich vyučuje 700 českých učitelů. Nevím, proč naši bratři Češi počali s počešťováním od Jasiny a nikoliv od Bratislavy. Kdyby byli začali od Bratislavy, bylo by se jim pravděpodobně povedlo, ale natahovati to jako harmoniku od Jasiny k Tatrám, to je málo užitečná věc.

Tam, kde jsou 4 děti židovské a 2 české, postavili českou školu, a jejich učitel, aby měl býti z čeho živ, chodí od chaty k chatě, láká ruské děti do české školy, slibuje jim šaty atd. To nemá žádného smyslu. Totéž dělala po 200 let habsburská dynastie, která chtěla zničiti náš jazyk a naši víru, ale nepovedlo se jí to. Když nás deptali, zahájili naši otcové a dědové pod vedením Rákóczyho válku proti Rakousku a myslím, že se ani českým učitelům nepovede nás počeštiti. Každý z nás nechť se učí česky, ale násilné počešťování nemá smyslu.

Druhou těžkou otázkou ve školských věcech, u nás jest jazyková otázka. Přišli k nám uprchlíci Ukrajinci, kteří uvedli do našich škol svůj jazyk, o kterém jsme nikdy ani nevěděli, neboť jsme se připojili k Československé republice jako ruský národ, a nikoliv ukrajinský. Zničili náš ruský jazyk, staroslovanský jazyk, zničili církevní knihy a modlitby a píší takovým jazykem, jakého u nás nikdo neznal.

Chytří uprchlíci Ukrajinci svolali do Užhorodu sjezd, na kterém byli komunisti a socialisti. Když jsem viděl, jak tito soudruzi, kteří vždy chodili pod rudým praporem, pochodují nyní pod praporem modrožlutým, řekl jsem sám k sobě: Hle, jak krysy utíkají, když se komunistická loď potápí. (Výkřiky.) Víte, kdo to jsou ti Ukrajinci, s kterými jste šli? Vy křičíte proti Mussolinimu a Hitlerovi, ale víte, že tito uprchlíci jsou exponenty Hitlera na Podkarpatské Rusi?

Žádáme, aby vláda odstranila tyto uprchlíky Ukrajince z Podkarpatské Rusi. Neříkám, že mezi mimi nejsou řádní lidé, kteří nepolitisují, ale ti, kteří politisují, nechť jdou od nás do Prahy a nechť zde dělají svou politiku. Musím dodati, že Ukrajincům pomáhá u nás popovská instituce Basiliánů, která má svou tiskárnu, tiskne knihy a brožury proti Polsku a nám a má ve svých rukou ukrajinské gymnasium.

Chci říci několik slov o zahraniční politice. Před 5 lety jsem četl v jedněch českých novinách o varšavském sjezdu, na kterém byli delegáti 32 států. Mezi nimi se dostavili i naši, čeští. Před tribunou zdravila, každá delegace svou vlajku a přítomní jí tleskali. Když přišli na řadu Češi, tleskalo jim jen několik vlastních lidí. Proč tak krásně přijímali jiné národy a nás nikoliv? Čím jsme se provinili, že nás nemají rádi? Tak psal český novinář.

Loni jsem četl, že zde byl francouzský spisovatel, který navštívil Prahu a psal o tom: Nevím, proč je mi tak za těžko naučiti se česky. My Francouzové se spíše naučíme italsky nebo japonsky, než česky. Tak píše francouzský spisovatel, a my vidíme, že si musíme hledali přátele, kteří by nás pochopili a mohli nás míti rádi. Především je zapotřebí dohody s Rakouskem a Maďarskem. Nedávno jsem byl v Budapešti a měl jsem možnost mluviti s Angličany a Francouzi. Vyptávali se mne, jak žijeme zde v republice. Já jsem řekl: Díky Bohu, dobře. Oni mi radili: Čechoslováci by se měli spojiti nejen s Jugoslavií a Rumunskem, nýbrž i s Maďarskem a Rakouskem. Dohromady by měl tento spolek 70 až 80 milionů obyvatelů a mohl by zaručiti klidný život každého státu na jeho území, tak že by nebylo nutno počítati s pomocí Německa, Italie nebo Francie.

Myslím, že tato otázka je pro nás ožehavá. Myslím, že máme zapotřebí míru se všemi státy, jak to prohlásil pan předseda vlády dr Hodža. My na Podkarpatské Rusi velmi dobře víme co je to válka. Viděli jsme, jak vojáky, kteří ještě žili, házeli do jam, viděli jsme vojáky bez rukou a nohou, viděli jsme plačící ženy a děti. Nám války není zapotřebí, my potřebujeme míru.

Před několika měsíci jsem napsal v našem orgáně "Russkij Věstnik" článek, že se připravuje nová válka a že by nám bylo lépe, kdybychom s Rakouskem a Maďarskem žili v bratrství. Tradice a tisícileté dějiny ukazují, že dobře bylo v dobách, kdy Čech byl Maďaru bratrem. Proč by pan president Beneš nemohl jeti do Budapešti, aby ho maďarský lid srdečné uvítal, a Horthy do Prahy, abychom my Slované mu ukázali svou lásku? Je třeba jen začíti, a vše se dá provésti, neboť nám je zapotřebí míru s tímto národem.

Slavný senáte! Chci říci několik slov o censuře. Náš "Russkij Věstnik" byl letos 17krát zabaven. Interpeloval jsem v této věci pana ministra. On řekl, že pošle na Podkarpatskou Rus vyššího úředníka. Tento úředník tam byl, ale nic se nestalo. Když jsem jel z Košic do Prahy, telefonovali mi, že policie zabavila náš ruský kalendář. Jistě není na policii ani jediného člověka, který by věděl, co ta je politika a co nikoliv, co lze zabaviti a co nikoliv. Prosím vás, zabavili místo, kde je napsáno, že Verchovina hladoví, neboť loni napadl sníh tak, že nebylo lze vybrati brambory ze země. A za to zabavili naše noviny, že jsme napsali, že strana Bačinského dostala 700 vagonů cukru, a za to je zabavili, že jsem napsal, že jsem zakročil u pana. ministra Dérera ve věci toho zabavení. Tak co můžeme dělati, jak máme pracovati na Podkarpatské Rusi, když nemůžeme napsati ani slůvka kritiky? Karpatoruský lid, když vidí každou neděli bílé stránky, si myslí: Aby je Bůh, ty Čechy, nechtějí dovoliti napsati pravdu! Předkládám zde kalendář, který byl zabaven, a prosím pana předsedu, aby nařídil svým úředníkům, kteří umějí rusky, aby přehlédli konfiskaci, aby, oni řekli, co lze zabaviti a co nikoliv.

Zřídili nám pobočku Zemské banky na Podkarpatské Rusi. Já jsem byl při otevření této banky a slyšel jsem krásné řeči, že nám byly přineseny miliony a že nám banka bude pomáhati, že bude investovati atd. Ale co dělá tato banka? Ani ruský nápis nevyvěsí na naší zemi, ani jediného Rusa nevzala do služby, ale přivedla k nám cizí lidi, cizí úředníky. Dosud bylo u nás několik bank, jako Padkarpatská banka, Legiobanka a jiné. Bylo jich pro nás dosti. Zemská banka přišla na Podkarpatskou Rus nikoliv proto, aby dávala, nýbrž proto, aby brala. Co nám přinesla Zemská banka? My upřímně děkujeme pánům, kteří přinesli na Podkarpartskou Rus tolik peněz. Nic nepřinesli. Bráti chtějí. Oni tvrdí, že nám přinášejí kulturu. Chcete od nás bráti atak, jako Italie, která šla na Habeš a nesla jí kulturu. Ne kulturu nám přinášejí, ale půdu nám chtějí vzíti, alby tento národ zůstal bez pomoci jako Habešané, aby se stal otrokem jako Číňané vůči Japoncům.

Rád bych řekl několik slov o kartelech. Máme kartel papírový, železný, cementový a bůh ví, jaké. Dříví, které u nás roste, berou na papír a zvyšují jeho cenu o 35 %, železo, které se u nás nachází, také zdražilo o 20 až 25 %, cement, který se u nás vyrábí, také značně zdražil. Následkem toho zdražily také stavby a ten, kdo si připravil peníze na stavbu, nemůže dnes stavěti, neboť materiál zdražil o 35 až 40 %. Z kartelů mají zisk nejen továrníci, nýbrž i některé politické strany. (Sen. dr Bačinský [rusky]: Nehněvejte se!) Musím se hněvati, neboť vše, o čem zde mluvím, jest pravda. Prohlašuji, že dokud naše požadavky nebudou splněny, nebudu hlasovati pro státní rozpočet.

Předseda (zvoní): Dalším řečníkem je p. sen. Šolc. Dávám mu slovo.

Sen. Šolc: Slavný senáte!

Na sklonku roku tak bohatého na mezinárodně politické události, v době stupňovaného napětí v Evropě a v celém světě projednáváme urychleným tempem státní rozpočet na jubilejní rok naší mladé republiky. Děje se tak v době, ve které na dvou bojištích světa teče krev vojáků, bezbranných občanů, matek i dětí. Na bojištích nešťastného Španělska zuří t. zv. občanská válka, živená a podporovaná různými velmocemi na obou válčících stranách, velmocemi angažujícími se, podle vlastních uchvatitelských zájmů rozvratných. Na ohromném teritoriu Číny postupuje a svými vojsky uchvacuje cizí zem jeden ze členů t. zv. protikomunistického trojúhelníku. Naše republika leží v ohnisku středoevropských problémů. Je opravdovou hrází demokracie proti příboji vln totalitních režimů, pracujících proti nám na půdě diplomatické, ale také na půdě domácí prostřednictvím nepřátel demokracie u nás.

Máme mnoho nepřátel kolem svých hranic a žel také doma. Máme však také hojně přátel a spojenců v Evropě, kteří ne snad jen pro naše krásné oči, ale především také z vlastních potřeb a prospěchů vidí, že je nutno spolu s námi bránit a chránit náš stát před možností válečných útoků proti demokratické republice Československé.

Nejsme státem, který by chtěl mimo své hranice útočnými imperialistickými prostředky uchvacovat nová území. Nejsme státem, který by chtěl uvnitř svých hranic potlačovat kteroukoliv menšinovou národnost. Naopak, jsme státem, který si přeje žít se svými sousedy v klidu, míru a pokoji. Jsme státem, který je ve své velké většině přesvědčen, že jen prostředky kultury, osvěty, hospodářského pokroku a sociální spravedlnosti dá se s úspěchem čeliti velikému nebezpečí, hrozícímu evropské a světové civilisaci. Jsme státem, který ve své převážné většině hned na počátku svého trvání dal svým národnostním menšinám demokratickými prostředky možnost plného kulturního i hospodářského uplatnění.

Odmítáme proto všechny útoky proti republice, ať jdou odkudkoliv, a říkáme na všechny atrapy jasně a nesmlouvavě: Nebojíme se, nedáme se! (Tak jest!) Celistvost svého československého státu ubráníme stůj co stůj! (Výborně!) Při tomto svém pevném odhodlání nespoléháme jen a jen na své spojence, nýbrž především sami na sebe. Tomuto svému odhodlání jsme ochotni přinésti, oběti neznající ani sebe většího hospodářského a finančního odříkání.

Pod tímto zorným úhlem posuzujeme také předložený,státní rozpočet.na jubilejní rok 1938. Je zcela správné, co řekl ve svém exposé pan ministr financí dr Kalfus. Ano, tento rozpočet nese všecky znaky rozpočtu obrany a bezpečnosti státu. Souhlasíme plně s tím, že zvýšením výdajů ministerstva pár. obrany s více.než 1.300 mil. Kč v r. 1937 na téměř 2.100 mil. Kč pro rok příští se dává obraně státu možnost potřebného vývoje a doplňování. Souhlasíme také s položkou takřka 2¹/₂ miliardy Kč věnovaných nár. obraně v rozpočtu mimořádném. Vítáme, že také v rozpočtu ministerstva vnitra se na bezpečnost státu pamatuje v položkách určených státní policii, četnictvu a civilní protiletecké ochraně částkou proti r. 1937 zvýšenou okrouhle o 155 mil. Kč. Rádi konstatujeme, že i v rozpočtu ministerstva financí se pamatuje zvýšenou částkou cca 24.5 mil. Kč na rozmnožení finanční stráže vyplývající ze zvýšených úkolů sborů finanční stráže v důsledku zřízení stráže obrany státu.

Přejme si však, aby na místa u státní policie, četnictva i sboru finanční stráže byli povoláváni muži veskrze spolehliví, oddaní státu a demokracii věrni, ovládajíce perfektně státní jazyk. Souhlasíme, aby do pohraničních krajů Čech a Moravy přijímány byly síly ovládající také němčinu. Je toho třeba. A já bych chtěl při této příležitosti říci, že by se našla řada hraničářských synů, kteří by především měli býti do těchto služeb přijímáni, a že by se nemělo přijímati podle politické legitimace, nýbrž podle kvalifikace. Nemůžeme však dáti souhlas k tomu, aby snad dvouletými odklady, týkajícími se znalosti státního jazyka, jako to slyšíme u četnictva, byly přijímány síly neznalé tohoto jazyka, poněvadž tento postup není zákonitým, nýbrž protizákonným. (Správně!) Přesto, že bychom rádi viděli, kdyby tak ohromných částek, jaké se vynakládají na obranu a bezpečnost státu, mohlo býti použito na kulturní i hospodářské zvelebení naší země, na zvýšení blahobytu pracujících vrstev Československé republiky a na sociálně-politický pokrok, nemůžeme jinak než slavnostně prohlásiti: Svoboda národa, ten nejcennější a nejdražší statek, jeho bezpečnost, demokracie těchto velikých a přetěžkých obětí nevyhnutelně a kategoricky žádá a my je rádi povolíme a přineseme.

Budiž mi nyní, slavný senáte, dovoleno říci několik kritických poznámek a postřehů. Dne 1. července t. r. v 87. plenární schůzi senátu N. S. projednati a schválili jsme osnovu zákona o branné výchově. Měl jsem tehdy čest býti referentem branného výboru k této předloze. Tehdy na sklonku předprázdninového zasedání jsem vytkl chvat, s jakým byla předloha položena na náš stůl a jak musila býti promrskána. Jako důvod tohoto chvatu byla uváděna nutnost nepromeškati v branné výchově zase celý rok, nutnost, aby tento nový zákon mohl vejíti v účinnost 1. zářím letošního roku alespoň v našich školách, atd. Tento důvod nás přesvědčil a my jsme osnovu rádi schválili převážnou většinou tohoto zákonodárného sboru. Co však říci tomu, když ještě dnes není zákon ani ve školách prováděny poněvadž potřebná prováděcí nařízení nebyla dosud vydána? Zákon o branné výchově je vlastně jen rámcem. Do tohoto rámce schází obraz, neboť je třeba, má-li býti zákon v celém rozsahu proveden, aby byl doplněn neméně než 34 vládními prováděcími nařízeními, vedle různých ještě potřebných usnesení vlády. To všechno se dosud nestalo. Chybí především jedno z nejdůležitějších rozhodnutí o zřízení meziministerského sboru obranné výchovy jako předpokladu postupného a plánovitého provádění zmíněného zákona.

Probírám li však výdajové položky rozpočtu oněch resortů státní správy, které v provádění zákona přicházejí v úvahu, shledávám, že jsou naprosto nedostatečné a neodpovídají nákladům ve vládní osnově ze dne 3. června 1937 posl. sněmovně uvedených. Tyto náklady byly ve vládní osnově pro prvý rok účinnosti zákona odhadnuty takto: v působnosti ministerstva nár. obrany 41 mil. Kč, v působnosti ministerstva zdravotnictví 5 mil. Kč, ministerstva školství 12 mil. Kč, ministerstva soc. péče 3 mil. Kč, ministerstva zemědělství 3,400.000 Kč, ministerstva vnitra 1,200.000 Kč, celkem to bylo odhadnuta tedy na 65¹/₂ mil. Kč.

Co však shledáváme v právě projednávaném rozpočtu? V kap. 5, v tit. 2 §u 29 rozpočtu ministerstva nár. obrany jest pamatováno na provádění zmíněného zákona částkou 10,921.000 Kč proti 41 mil Kč, v rozpočtu ministerstva vnitra 200.000 Kč místo 1.200 tisíc Kč, v rozpočtu ministerstva zdravotnictví a těl. výchovy není vůbec zvláštní položky pro tento titul. Snad je tato potřeba zahrnuta pod titulem podpory tělovýchovným institucím a organisacím v celkem nepatrné částce 750.000 Kč, která je zvýšena proti r. 1937 0 200.000 Kč. Takže z toho usuzuji, že tato částka je vlastně pro brannou výchovu určena, ač v důvodové zprávě k finančnímu zákonu na str. 363 praví ministerstvo zdravotnictví doslova toto: "Provádění zákona o branné výchově ukládá ministerstvu nové další povinnosti, tak péči o speciální cvičitele, péči o dostatečný počet hřišť a cvičišť, neboť bude nutné další jich budování. V souvislosti s prováděním zmíněného zákona bude pak též nutno zříditi zdravotní prohlídky na mnohem širší basi a bude nutno založiti novou evidenci tělesného vývoje jak mládeže, tak i dospělých. Státní tělovýchovné kursy bude nutno rozšířiti o speciální kursy brannosti."

To praví ministerstvo zdravotnictví. Táži se a myslím zcela právem, kde na tento veliký program vezme ministerstvo zdravotnictví a těl. výchovy potřebné prostředky, když na podporu tělovýchovy podle mého soudu, aniž!by to ubylo řečeno v rozpočtu, je pouhých 750.000 Kč? To je pro celou tělovýchovu, pro podporu spolků, které u nás v Československé republice vykonávají opravdu skvělou práci a které by měly býti jinak podporovány, pokud se týká jejich činnosti.

V kapitolách ostatních resortů, přicházejících v úvahu při provádění zákona o branné výchově, marně byste hledali jakoukoliv položku. To pro mne zalomená, že proti odhadu vládní osnovy okrouhle 65¹/₂ mil. Kč nacházím v předloženém rozpočtu úhradu ve výši 11 mil. 321 tisíc Kč. To je naprosto nedostatečné. Tento fakt svědčí, že v takovém chvatu předložený a odhlasovaný zákon, který vešel v účinnost 1. zářím t. r., nebude moci býti hned tak v plném svém rozsahu proveden, a řekl bych, že to svědčí také o tom, jakými hausnumery je předkládání tak důležitých zákonů zákonodárným sborům krmeno.

Těmito fakty nechci nijak zeslabovat snahu vlády a zejména příslušných resortů po urychleném provádění a provedení zákona o branné výchově. Nechci také obviňovati jednotlivé vládní resorty, tím méně ministerstvo národní obrany, o němž jest mi známo, že se o provedení zákona opravdu stará, že připravuje a má připravenu celou spleť různých návrhů prováděcích nařízení. (Předsednictví převzal místopředseda dr Bas.) Chci však podtrhnouti a zdůrazniti, že je nevyhnutelně třeba, aby na každý, zákonem podepřený titul bylo v našem rozpočtu vždy a za každých okolností pamatováno. Pak je těžko říkati, že máme pravdivý, vyrovnaný rozpočet. Jde zde o veledůležitou a základní složku přípravy a bezpečnosti našeho státu, která nesmí býti přehlížena a jakýmikoliv úspornými důvody ve svém vývoji a provádění brzděna.

V souvislosti s otázkou realisování zákona o branné výchově, na niž klademe obzvláštní důraz, chci se dnes zmíniti o věci, která se teprve stane předmětem našeho jednání u příležitosti projednávání usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu zákona o zbraních a střelivu. Nechci se pouštěti zatím do merita celé této věci, zdůrazním zde jen otázku držení a nošení zbraní zvláště nebezpečných, mezi něž na prvém místě patří zbraně vojenské. Vládní osnova tohoto budoucího, do značné míry unifikačního zákona, činila v §u 52, odst. 3 výjimku pro držení a nošení vojenských zbraní pro členy Spolků, které mají podle stanov za účel pěstovati vojenský výcvik, pokud se spolkům těmto dostalo od ministerstva vnitra v dohodě s ministerstvem národní obrany povolení držení a nošení zbraní členy těchto spolků. Posl. sněmovna tento odstavec vládní osnovy zamítla, takže až se tato osnova stane zákonem po usnesení senátu a vydání potřebných prováděcích nařízení, budou všem těmto spolkům zbraně odebrány. Jde zde o Spolky, jejichž stanovy se opírají o ustanovení §u 28 branného zákona. V principu souhlasím s tím, že vojenské zbraně náleží jen vojákům a příslušným ozbrojeným orgánům státní správy, ač i za staré monarchie byly pušky propůjčeny i Československé obci střelecké, vybudované na ideách nezapomenutelného dr Miroslava Tyrše.

Nemohu však souhlasiti s důvody referenta ústavně-právního výboru posl.Sněmovny, pana kol. dr Dufka. V této zprávě praví pan referent v podstatě toto: "V §u 22 pod č. 3 vynechána vládní osnovou stanovená výjimka pro členy spolků, které mají podle stanov za účel pěstovati vojenský výcvik. Stalo se tak vzhledem k tomu, že v mezidobí mezi podáním vládního návrhu a jeho projednáním došlo k usnesení zákona o branné výchově, jímž jest ve spojení s §em 37 této osnovy dostatečně postaráno o možnost všestranného výcviku občanstva ve střelbě."

Toto odůvodnění zrušení výjimky pro spolky, budované na základě §u 28 branného zákona, jest nesprávné a neupřímné. Vyložím hned, proč. Zákon o branné výchově nemůže se v této věci vykládati jen po rozumu §u 37, který jedná o branném výcviku ve středisku branné výchovy, nýbrž i, a to především, ve smyslu §u 59 tohoto zákona, pojednávajícího a normujícího ustanovení o spolcích pěstujících vojenský výcvik. Bylo by bývalo jistě na místě, použíti při této příležitosti argumentů zmužilejších a neobcházejících zásadní otázku držení a nošení vojenských zbraní, především pušek.

Tato otázka vznikla jednak ze žárlivosti některých tělovýchovných spolků proti spolkům pěstujícím vojenský výcvik, jednak z obavy, aby vojenských zbraní nebylo zneužito proti státu a především proti jeho demokratickému zřízení. (Tak jest!) Jsem přítelem zásady nazývati věci pravým jménem, neobcházeti a nezabalovati je do nesprávného odůvodnění. Lépe by bylo, kdyby se řeklo, že vojenské zbraně náleží jen vojsku a příslušným orgánům státní správy, než se nesprávně odvolávati na zákon o branné výchově, (Tak jest!) který těmto spolkům, pěstujícím vojenský výcvik, určuje docela zvláštní poslání a má pro ně tak přísné sankce, že nebylo žádných obav.

Při této příležitosti chci zdůrazniti, že nebezpečí nevidím v tom, že spolky, které svým založením chtějí sloužiti a slouží státu, budou držeti a nositi zbraně pod přísnou kontrolou ministerstva národní obrany a ministerstva vnitra ve smyslu přesného provádění sankcí §u 59 zákona o branné výchově, nýbrž spíše v možnosti protizákonného ukrývání nebezpečných zbraní, a to především vojenských. (Tak jest!) Poukazuji na nedávné události ve Francii, kde v tak ohromném množství byly policií nalezeny zbraně nefrancouzské, cizí provenience, takřka celý arsenál. Na toto upozorňuji a toto nebezpečí zdůrazňuji. Naše státní orgány nechť jsou stále v pohotovosti a bdělosti. Nechť jsou stále ve střehu, najmě v našem pohraničí. (Výborně!) Případ z Francie budiž nám poučením! Československý člověk miluje svoji republiku. Československý člověk, odkojený Masarykovou demokracií, není schopen ohroziti klid a pořádek ve státě. Nebezpečí je zcela jinde. (Tak jest!) Rychlé tempo letošního projednávání státního rozpočtu, vymezení poměrné krátké řečnické lhůty, znemožňuje mi zabývati se ještě podrobněji dalšími otázkami obrany a bezpečnosti našeho státu.

Přicházím proto k závěru. V úvodu své řeči jsem řekl, že nespoléháme jen na spojence, ale především sami na sebe. Budeme silní tehdy, když zůstaneme podle Masaryka věrnými těm ideám, z nichž se zrodila naše svoboda a naše samostatnost. (Tak jest!) Potřebujeme nejen ukázněné, všemi moderními prostředky vyzbrojené branné moci, ale také a zejména zdravého, silného dorostu, který může vyrůstati jen a jen z hospodářsky a sociálně uspokojeného malého pracujícího občanstva. (Výborně!) Nebudeme se musiti báti jakéhokoliv konfliktu, když zájmy osob, stavů a tříd podřídíme zájmům národa a státu, když sobecké zájmy jedinců i jednotlivých vrstev národa odhodíme a v dobách dobrých, najmě pak nynějších zlých si uvědomíme, že jen v národní pospolitosti a demokracii je naše síla a vítězná odolnost. (Výborně!) Věřím, že v tomto duchu bude vedena zahraniční i vnitřní politika našeho státu. Věřím, že mír zachováme a že i v nejhorších případech, kdyby se tak nestalo, svou samostatnost a svobodu uhájíme, třebas krví a železem. (Výborně! - Potlesk.)