Předseda dr Soukup.

Místopředsedové: Donát, dr Bas, dr Heller, dr Buday.

Zapisovatelé: dr Karas, Pichl.

Celkem přítomno 110 členů podle presenční listiny.

Z kanceláře senátní: tajemník senátu dr Bartoušek; jeho zástupce dr Fritsch.

Místopředseda Donát zahájil schůzi v 15 hodin 34 minut.

obdrželi: na dnešní schůzi sen. Popovič; na dny 15. až 17. t. m. sen. Nejezchleb-Marcha.

Místopředseda Donát konstatoval, že senát je schopen se usnášeti, a senát přijal jeho návrh, aby byly dány dovolené: zdravotní dovolená na tři měsíce sen. dr Tischerovi; z rodinných důvodů od 15. do 25. června sen. dr Polyákovi, na měsíc sen. Udrža1ovi.

Interpelace tisky 475/1 a 475/2, 483/1 až 483/6.

Odpovědi tisky 476/1 až 476/3, 477/1 až 477/6.

Zprávy tisky 479 až 482.

Návrh tisk 484 - přikázán výboru iniciativnímu.

Vládní návrh tisk 486 - přikázán výborům kulturnímu, soc.-politickému a rozpočtovému, kterým uloženo podati zprávu do 23. června 1937.

Těsnopisecké zprávy o 70., 73. a 74. schůzi senátu N. S. R. Čs.

Zápisy o 76. a 77. schůzi senátu N. S. R. Čs.

o 78. a 79. schůzi senátu N. S. R. Čs. schváleny byly podle §u 72 jedn. řádu.

výboru imunitnímu žádost vrch. stát. zastupitelství v Bratislavě se žádostí kraj. soudu v Komárně ze dne 23. května 1937, čís. Tk 311/34-58, za udelenie súhlasu k trest. stíhaniu sen. Steinera pro zločin násilí proti orgánům vrchnosti podle §u 4, odst. I, §u 6, odst. I zák. čl. XL z r. 1914 (č. 5687).

Místopředseda Donát (zvoní): Budeme projednávati pořad schůze:

Ke slovu je dále přihlášen kol. dr Bas. Prosím, aby se ujal slova.

Sen. dr Bas: Velevážený senáte!

Při projednávání našeho zákona bude dobře, když si připomeneme slova, která napsal první president nejvyš. správního soudu dr Hácha v úvodu ke komentovanému vydání zákona o nejvyšším správním soudu: "Bylo zásluhou, a pokud myšlenka právního státu nebude přežitkem, zůstane i chloubou liberálního režimu rakouských Němců, že uskutečňujíce příslib prosincové ústavy, postarali se o zřízení nezávislého právního tribunálu s posláním, chrániti občana v jeho právech proti nezákonným aktům úřadů správních."

Takto vzpomínal a oceňoval dr Hácha bezvadné fungování nejvyššího správního dvoru soudního i rakouského zákonodárství, k tomuto tribunálu se pojícího. My po mnoha a mnoha letech nemůžeme chtíti, aby nejvyšší dvůr soudní v našem státě byl snižován a traktován méně významně, než tomu bylo za dob zašlého císařství. Je dobře, projednáváme-li jednotlivé zákony a mluvíme-li k nim, když se nedáme uchvátiti přehnaným nadšením, které pak v širokých kruzích občanstva má po čase za následek určité rozčarování, když se zákon v praxi neobjeví býti tím všelékem, za jaký námi byl vydáván. Vzpomeňte, velevážení, že jsme před rokem projednávali finanční novelu, že byly nadšené řeči, a dnes právě v širokých vrstvách dochází ke stlumení nadšení, když se vidí, že najednou - byť by to bylo bývalo tenkráte předvídáno a byť by o tom bylo bývalo diskutováno - dostává občan v jednom roce dva platební rozkazy a daňová povinnost jeho je následkem toho vypínána do krajních mezí.

U projednávané osnovy zákona budeme rozeznávati světlo a stíny. Nesporně stínem je, že účast živlu soudcovského je zmenšena. Zachránili jsme proti vládnímu návrhu, co se zachrániti dalo, máme oddekretovánu dvoupětinovou účast soudců, ale tato dvoupětinová účast nemůže úplně uspokojiti nás, kteří právě v soudce klademe naprostou důvěru. Proč v soudce, velevážení? Prostě proto, že soudce soudí po celý svůj život. Není to úředník správní ani finanční, jenž pracuje toliko za svým pracovním stolkem; soudce s kathedry vynáší rozsudky, je ve stálém styku se širokými vrstvami a hlavně: není anonym. V nejnepatrnější věci vydává se soudce svým jménem veřejné kritice, a to v urážce na cti stejně jako v bagatelce. Úředník finanční a správní je už jaksi v přítmí, paraduje toliko šéf té které berní správy nebo šéf té které politické okresní správy, stejně jako ve vyšších instancích, kdežto ten, kdo návrh vypracovává, kdo usnesení připravil, je v přítmí. Proto je ta důvěra širokých vrstev k soudci, který pracuje neanonymně, který pracuje a musí pracovati s otevřeným hledím, větší, než k úředníkům druhým. Proto je zajištěna účast soudců u nejvyššího úřadu důchodkového, u patentního soudu, u ústavního soudu, u vrchního pojišťovacího soudu, a to vždy paritně, rovnoprávně s odborníky. My jsme snížili počet soudců u nejvyššího správního soudu a zákon připouští i možnost takové praxe, že by mohly u nejvyššího správního soudu býti v život uvedeny senáty, z nichž by byl živel soudcovský vůbec eliminován a v nichž by byli činnými toliko úředníci, bývalí úředníci berní, finanční a správní, takže nejvyšší správní soud by jaksi ve svém významu poklesl na správní úřad, třeba na nejvyšší správní úřad.

Bojujeme-li, velectění, proti krisi mravní, jež je stejně nebezpečná jako krise hospodářská, třebaže tato krise hospodářská je již na ústupu, není krise mravní na ústupu, nýbrž na stálém vzestupu, a musíme se snažiti, aby široké vrstvy občanstva věřily v právo, v zákony, neboť v nich právě naleznou nejlepší oporu proti všem pochybnostem, jež vyvěrají z krise mravní. Jsou země, kde je právo pouhou formou, pouhou fikcí, kde se prohlašují smlouvy mezinárodní za pouhý cár papíru, který není třeba respektovati, a tím se podkopává v celém světě právní cítění, neboť celý svět je resonanční deskou jednotlivých zemí.

Soudíme, že právo samotné nesmí zabíhati při své praxi, při svém výkonu do nepatrností, že praxe nesmí se utápěti v pouhých hnidách; a to vidíme zejména při praxi daňové, kde stále ještě se objevuje tu a tam - jsou to výjimky, ale jsou ještě - berní úředník, berní správce, který se domýšlí, že poplatník nemá nic jiného na starosti, než aby se obeznamoval se všemi novými a nejnovějšími finančními dekrety, aby vyplňoval všechny možné vyhlášky jednotlivých berních správ, aby zkrátka nešel za výdělkem, nýbrž byl pomocným orgánem berní správy, jež ho podle svého přání zasypává spoustou podání. To není účelem zákona a zejména to také nebylo účelem daňové reformy, na níž jsme pracovali loňského roku. A co vidíme v praxi finanční, to vidíme, velectění, také v praxi správní, ano i v praxi samosprávné. Je třeba si uvědomiti, že v době nedávné byly vydány formuláře pro obecní starosty, krásná tlustá kniha o tisíci formulářích. Starosta na venkově se má prokousávat spoustou formulářů, chce-li býti au fait, chce-li státi na výši doby, když nechce, aby platil za zaostalce. Tedy opak tíhnutí k právu je tíhnutí k maličkostem.

Na obzoru se jeví sice náznaky lepších zítřků, vidíme, že okresní správy politické se odcentralisovávají, vidíme, že vznikají v obvodu jednotlivých okresních správ politických expositury, tedy menší úseky správní, jež mají větší možnost znáti a obeznamovati se s potřebami malého správního celku. Víme, že se uvažuje také o tom, aby byl uveden v život úřad státních tajemníků, který by byl jakousi stabilitou, setrvačností jednotlivých ministerstev při častých osobních změnách tam se vyskytujících. Tedy to jsou náznaky lepších zítřků dole u těch expositur i nahoře při úvahách o zřízení státních tajemníků.

Byl to úžasný počet nedodělků, který vyvolal nutnost, aby přítomný zákon byl oddekretován. Těch nedodělků je na 17.000 a stále jich přibývá. Je-li možno u nejvyššího správního soudu, aby řekněme na rozhodnutí určité věci ten který poplatník, ten který občan čekal 4-5 let, pak musíme zoufati nad takovýmto stavem věcí, poněvadž za 4-5 let při dnešním tempu doby se celá věc stane bezcennou. To, co mělo cenu v r. 1932 pro stěžovatele, je pro něho po případě bezcenným za úplně změněných poměrů v r. 1937. To byl tedy důvod, pro který jsme přikročili k vydání zákona o nejvyšším správním soudu. Žel, že zákon jest sděláván toliko s jednoho hlediska, s hlediska ulehčení nejvyššímu správnímu soudu. Ulehčujeme soudům stále a stále tím, že jim ubíráme agendy, místo abychom zvětšovali počet personálu v jednotlivých odvětvích soudní agendy. Nedodělky objeví se opět, jakmile se objeví nedostatečnost zákonů, jakmile po zákoně bude nutno vydati novelu a po novele další její novelu, jakmile právní stav stane se nejistým a vratkým. Nejistota právního stavu to je, která činí nutným tak ohromný počet stížností, že jich 17.000 leží nevyřízených, a bude-li právní nejistota i po odhlasování tohoto zákona trvati dále, dosáhnou nedodělky za 2, 3 roky opět stejné výše.

Postarejme se o to, aby byl vydán zákon o ručení státu za škodu způsobenou nezákonným výkonem veřejné moci! Ručí-li stát za soudce, ručí-li notář za svoje pochybení a bude-li podle příštího zákona, o kterém právě jednáme, celé konsorcium notářů ručiti za pochybení jednoho jediného notáře, můžeme žádati, aby také stát ručil za veškeré nezákonnosti, které se objeví při výkonu veřejné moci. Co platí pro soudce, musí platiti také pro okresní politické správy a správní úřady vůbec.

§ 88 úst. listiny mluví o soudní ochraně proti správním úřadům. Musíme tedy žádati, aby tato ochrana, která odpovídá ústavě, nebyla nijak a za žádných okolností zmenšována. Ale vládní návrh snažil se tuto ochranu zmenšovati, když vylučoval možnost stížnosti k nejvyššímu správnímu soudu ve věcech nepatrných, a pak všude tam, kde bylo rozhodováno podle volné úvahy. Tyto dva body jsme vymýtili, ale zbyl jeden bod dosti záludný, ustanovení čl. 41, jenž mluví o možnosti pokut. Podle tohoto článku může býti stěžovateli uložena pokuta, pakliže byla jeho stížnost shledána bezdůvodnou. Zde dáváme nejvyššímu správnímu soudu do ruky karabáč, který může svištěti na těle nesčetných stěžovatelů, poněvadž je velmi těžko rozpoznati, kdy a za jakých okolností máme případ svévole a kdy a za jakých okolností máme případ porušení práva.

Stinná stránka našeho zákona - zde jsme nemohli nalézti remedur - jest, že počet členů senátu je snižován. To je právě při každém zjednodušení a t. zv. zrychlení fungování toho kterého soudu, v našem případě nejvyššího správního soudu, že přicházíme se snižováním počtu členů jednotlivých senátů. Podle čl. 23 lze rozhodovati o jednoduchých případech i bez provádění písemného přípravného řízení. Podle čl. 18, odst. 4 může býti jednáno v neveřejných zasedáních v řadě případů. To jsou tedy stinné body, jež ovšem na druhé straně jsou vyváženy body světlými. Tak vítáme a musíme vítati předpisy o závaznosti právních zásad vyslovených rozšířenými senáty, ano i možnost, že úřad, jenž se neřídí normami rozšířeného senátu, může býti odsouzen k náhradě útrat řízení, bude-li z toho důvodu jeho rozhodnutí zrušeno.

Zde vidíme, že se dává do rukou veliká moc jednotlivým rozšířeným senátům nejvyššího správního soudu při výkladu zákona.

Je třeba vítati ustanovení čl. 17, podle něhož je správní úřad povinen rozhodnouti o žádosti a přiznání odkladného účinku stížnosti k nejvyššímu správnímu soudu do 60 dnů. Jinak se má míti za to, že odkladný účinek byl povolen. To je velmi dobré opatření proti nečinnosti úřadů.

Velmi správně je zaváděna instituce t. zv. referentů, kteří připravují referáty pro jednotlivá zasedání nejvyššího správního soudu, třeba by v tom kterém zasedání sami činni nebyli. Referent je tedy čekatelem soudcovského úřadu a v té funkci čekatelské setrvává po dobu tří let, která je dostatečně dlouhá, aby, je-li to soudce, se obeznámil s předpisy práva finančního a správního, anebo, je-li to finanční nebo správní úředník, aby se seznámil s normami zákona občanského a ostatního zákonodárství, o němž rozhodují soudy.

Celý zákon je ovšem opět jenom provisoriem, jak jsem již naznačil, neobsahuje reformu správy v celé její šíři, nýbrž toliko v nepatrném úseku, a to úseku, který pojednává o nejvyšším správním soudu, a to ještě v zúženém hledisku, odlehčení tomuto nejvyššímu správnímu soudnímu tribunálu.

O všech těch našich provisoriích, velectění, jichž je bezpočet, lze říci, že jsou tím jediným definitivním, čím se můžeme stále a stále chlubiti.

Oproti tomu vidíme, že právo správní, finanční a poplatkové musí býti unifikováno a kodifikováno s největší rychlostí. Předpisy a dekrety staré 100 i 150 let, musejí zmizeti. Musíme všichni věděti, která nařízení a které předpisy platí. Právo musí přestati býti pouhou skrývačkou a rebusem. Musí býti právem ve své jasnosti, zřejmosti, musí býti dostupné každému občanu, a to tím více a tím spíše, když máme stěžejní zásadu, že neznalost zákona nikoho neomlouvá.

Tendence celého zákona, který projednáváme, je ulehčení v práci nejvyššímu správnímu soudu. Zákon nenormuje nové cesty a neukazuje k lepším zítřkům, nýbrž jen mechanicky ulehčuje na čas, po případě velmi krátký; a tu, pakli neodstraníme příčiny nadbytečného dovolávání se nejvyššího správního soudu, ulehčíme jenom na čas tomuto útvaru soudnímu, a za čas, pakli právo nebude pevné, jasné, přesné ve věcech poplatkových, správních a finančních, přijdeme velmi brzo tam, kde stojíme dnes, kdy vidíme, že na stole jednotlivých referentů nejvyššího správního soudu je 17.000 nedodělků. Chceme proto, aby i poslední občan republiky se cítil chráněn ve všech svých statcích a právech, aby nikdy se necítil poškozen, zaskočen, vyřaděn. Toho lze dosáhnouti jen, když chráníce právo umožníme i jeho rychlý a bezpečný výkon.

S povděkem ke konci vzpomínám krásného referátu pana zpravodaje, jenž mi jistě nezazlí, pakli jsem v duchu pravdy byl nucen poukázat na několik málo stránek stinných vedle řady stránek dobrých, jež zákon přináší.

Klub náš bude ovšem hlasovat pro zákon. (Potlesk.)

Místopředseda Donát (zvoní): Slovo má dále p. sen. dr Heller.

Sen. dr Heller (německy): Slavný senáte!

Jistě se každému z nás, kdož provozujeme praxi, již stalo, že přišli lidé a s jistou pýchou říkali, že ještě neměli co činiti se soudem, při čemž takoví lidé měli více na mysli trestní soud, ale s lidmi, kteří by byli řekli, že dosud nikdy neměli co činiti s administrativním úřadem ať samosprávným nebo státním, jsem se já alespoň ještě nesešel. Naše správa doprovází vlastně člověka od kolébky až do hrobu a v celém jeho soukromém, veřejném životě a v jeho povolání. Z toho přirozeně je patrna důležitost organisace správy, důležitost činnosti správy pro každého jednotlivého státního občana. Jaká má býti naše správa? Pro veliký význam, který má pro každého jednotlivého státního občana, má býti spravedlivá a sociální, potřebujeme rychlé administrativy a administrativy, která odpovídá demokratické povaze našeho státu. To jsou, jak se domnívám, zásady, podle kterých by měla naše správa jednati.

Slyšíme-li, že k správnímu soudu přichází do roka více než 5000 stížností, a slyšíme-li, že z těchto stížností obrovské procento má úspěch, že se jim vyhovuje pro nezákonnost anebo pro vadnost řízení, pak již z toho vidíme, že požadavek dobré správy u nás splněn není. Proto mám za to, že důležitější nežli reforma našeho nejvyššího správního soudu, který, jak každý spravedlivě smýšlející člověk musí přiznati, funguje bezvadně, a kde nefunguje, brání mu v tom jen přemíra práce, byla by reforma naší správy. Máme přece již komisi pro reformu správy. (Zpravodaj sen. dr Karas: V rozpočtu na to máme položku!) Jak mne pan zpravodaj upozornil, máme v rozpočtu dokonce položku pro tuto komisi. (Zpravodaj sen. dr Karas: 50.000 Kč ročně!) Myslím, že by bylo lépe tuto částku škrtnouti, neboť se obávám, že dokud bude v rozpočtu, nedostaneme žádnou reformu správy, a neváhám říci, že také v oboru veřejného života není dobře činiti kozla zahradníkem a pověřovati reformou správy ty, kdož přece mají podstatnou vinu na stížnostech, které proti správě neustále musíme vznášeti.

Jestliže je něco ukazovatelem toho, jak bychom mohli dojíti k reformě veřejné správy, je to projednávání této předlohy. Byla vládou podána v poslanecké sněmovně a v ústavně-právním výboru poslanecké sněmovny projednávána způsobem přímo nezávadným a vzorným. Ukázalo se, že k projednávání otázky správy je parlament mnohem spíše schopen a povolán nežli nějaká komise vysokých úředníků. Měla by se z toho vyvoditi poučka, že se nejen pro tento zákon, který v podstatě není ničím jiným nežli novelou pro odlehčení nejvyššímu správnímu soudu, nýbrž že se pro naléhavě nutnou reformu naší správy má hledati cesta v dohodě s parlamentem a s ústavně-právními výbory obou komor. Myslím, že by tento způsob byl praktičtější a vedl by dříve a lépe k cíli nežli způsob dosavadní.

Předložená osnova zákona není ničím jiným nežli pokusem urychliti judikaturu nejvyššího správního soudu. Jak důvodová zpráva sděluje, máme u nejvyššího správního soudu více nežli 17.000 nevyřízených stížností; k tomu přistupuje 5000 nových stížností. Na ten způsob nemůže tedy nejvyšší správní soud nikdy dojití k tomu, aby všechny stížnosti vyřizoval včas, a víme z vlastní zkušenosti, že vyřízení stížností u nejvyššího správního soudu již nyní trvá 3 až 5 roků. Tento stav zmírniti - odpomoci mu předloha nebude moci - jest úkolem této předlohy. Ale to znamená stavěti dům od střechy. Nejvyšší správní soud je vrcholem naší veškeré správy. Dokud kmen správy, dokud nižší část správy nefunguje bezvadně, všechno doktorování na nejvyšším správním soudě mnoho nepomůže. Dokud stížnosti obyvatelstva proti způsobu naší správy a proti rozhodnutím správních orgánů potrvají, bude správní soud zavalen stížnostmi a úlevy nebudou moci poskytnouti trvalé pomoci.

Jsme ústavnímu výboru posl. sněmovny vděčni za to, že zamítl dva požadavky, které byly obsaženy ve vládní předloze: Je to vyloučení judikatury nejvyššího správního soudu v bagatelních věcech a ve věcech, ve kterých úřady rozhodují podle volného uvážení. Vládní předloha mohla by právní řízení v těchto věcech omeziti na správní úřady a stížnosti k nejvyššímu správnímu soudu v těchto věcech prohlásiti za nepřípustné. To by bylo mělo pro mnohé lidi nesmírně těžké následky a ústavní výbor to odstranil. Vítáme, že se tak stalo. Právě ve věcech, které podléhají volnému uvážení úřadů, je dvojnásob a trojnásob zapotřebí kontroly nejvyšším správním soudem při stavu, ve kterém se nalézá správa, a je veskrze přiměřené, že tyto požadavky, jež byly obsaženy ve vládní předloze, poslanecká sněmovna zamítla. Úleva, která touto předlohou nastává pro nejvyšší správní soud, záleží v podstatě v těchto věcech: Předně, že se v určitých případech nekoná ústní jednání, za druhé, že v určitých případech omezeným trváním - ale my víme, co u nás znamená omezené trvání; jisto jest, že po roce 1940 nebo 1942 nejvyšší správní soud bude zase potřebovati rozšíření; jak dlouho to tedy bude trvati, nemůžeme říci a musíme počítati, že to bude trvati déle nežli dosud terminováno - že tedy v určitých případech bude se rozhodovati o určitých věcech již nikoli v pětičlenných senátech, v senátech, které se skládají z předsedy a 4 soudců, nýbrž v tříčlenných senátech, tedy předseda a 2 soudcové, dále zavedení pomocných referentů, které upřímně řečeno vítám, poněvadž mám za to, že z řad těchto pomocných referentů časem vyjdou velmi zdatní soudcové nejvyššího správního soudu, a myslím, že tito pomocní referenti znamenají skutečnou úlevu pro soudce nejvyššího správního soudu, i když zde také jako zcela samozřejmé předpokládám, že se soudcové nebudou spoléhati na pomocné referenty, nýbrž že věc také nadále budou svědomitým způsobem přezkoumávati sami, jak se to dělo dosud. Dále má býti počet stížností omezen tím, že v určitých případech bude možno stěžujícím stranám uložiti náklady, tresty pro svévoli advokátům i stranám, konečně, že se za stížnosti a vyřízení budou vybírati poplatky vyšší než dosavadní.

V těchto pěti nebo šesti bodech záleží tedy úleva, která vyplyne z této předlohy pro nejvyšší správní soud. Myslím, že v tom dlužno spatřovati úlevu pro činnost nejvyššího správního soudu, že z toho snad vyplyne malý úbytek stížností na jedné straně a rychlejší a snadnější vyřizování na straně druhé. Ale rozřešením to samozřejmě není, a nemyslím, že se někdo, kdo tuto předlohu podává anebo na ní pracoval, domnívá, že touto předlohou vytvoří také podstatnou úlevu pro nejvyšší správní soud. Plným právem praví náš zpravodaj ve své zprávě, že je především nutno zvýšiti důvěru obyvatelstva v nestrannost a věcnost rozhodnutí úřadů.

V čem to záleží, že naše obyvatelstvo má tak málo důvěry v rozhodování našich administrativních úřadů, ať to již jsou správní úřady, ať to jsou zcela obzvláště finanční úřady, školní úřady a úřady v oboru sociální péče atd.? Je to zjev, který nás nesmí nechati lhostejnými. Neboť jsme zde k tomu, abychom zákony dělali, ale úředníci jsou zde k tomu, administrativa je zde k tomu, aby zákony prováděli, a my všichni, máme-li jen trochu zkušeností v těchto věcech, víme velmi dobře, že obsah zákona není skoro tak důležitý jako způsob jeho provádění, a nesčetné stížnosti ze všech vrstev obyvatelstva ozvaly se proti tomu, že se také velmi dobře míněné zákony, sociálním duchem prodchnuté zákony stávají pro obyvatelstvo skoro bezcennými, poněvadž při provádění selhávají. Potřebuji uvésti jen jeden příklad. Neplatí to jen o zákonech, nýbrž také o nařízeních. Naše vyživovací akce byla velmi dobře míněná, byla určena poskytnouti alespoň malou výpomoc nezaměstnaným, pokud nepodléhají gentskému systému. Ale co se stalo vlivem našich úřadů z této vyživovací akce? Není to školským příkladem toho, co úřady mohou v takovémto případě učiniti z dobře míněného opatření vlády?

Myslím, že věc spočívá především v tom, že naši úředníci nejsou neodvislí. Úředníci administrativy, finanční, školních úřadů atd. nejsou neodvislými úředníky. Jejich kariéra závisí od kvalifikace, kterou dostanou. Že to musí působiti na jednání úředníků, je lidsky naprosto pochopitelné. Úředník má ženu a děti, je špatně placen a musí se snažiti, aby se dostal kupředu. Že v této snaze nebude vždy hájiti své mínění, nýbrž že se velmi často také bez donucení podřídí názoru svého představeného, je lidsky úplně pochopitelné, ale pro naši administrativu k nesmírné škodě. A obzvláště v otázkách finančních. Zde je úřad zároveň soudcem a stranou. Finanční úřad zastupuje zájmy státu v ohledu finančním a rozhoduje zároveň v této otázce. Také v mnohých administrativních otázkách to platí, hlavně však ve finančních otázkách, a toto spojení musí přirozeně vésti k tomu, že se zájmy státu za jistých okolností staví nad předpisy a chrání také proti platným předpisům.

Máme pak právě u finančních úřadů spolupůsobení laického živlu. Nemyslím, že bych mohl říci, že se toto spolupůsobení laického živlu u těchto finančních úřadů zvlášť osvědčilo. Jak se to děje? Při takové schůzi komise projedná se 300, 400, 500, 600 různých případů, referent, který věc zná, který je úředníkem, přednáší jednu věc za druhou a ubohý laik, který při tom sedí, hraje úlohu nejvýš žalostnou. Myslím, že by v zavedení správních soudů a finančních soudů, které by rozhodovaly o stížnostech nebo rekursech proti rozhodnutím prvé stolice, zjednána býti mohla náprava, a kdyby nad to tyto správní a finanční soudy složeny byly z neodvislých, nesesaditelných soudců, podobně jak je tomu u soudů, pak teprve měli bychom záruku spravedlivé, předpisům zákona, zásadám humanity, požadavkům sociálním a požadavkům demokracie vyhovující administrativy a pak by také ubylo obzvláště počtu stížností k nejvyššímu správnímu soudu, pak mohli bychom již počítati s tím, že již nebudeme míti zapotřebí nové novely jako dnes.

Velice uvítati dlužno, abych nezapomněl, ustanovení novely, podle kterého se rozhodnutí nejvyššího správního soudu, učiněná v určité předepsané formě, prohlašují pro úřady za závazná. Je to nesmírně důležité ustanovení, které vyšlo hlavně ze dvou případů, které zase nápadným způsobem jsou případy finančních úřadů, z povinnosti lékařů u sociálních ústavů k placení výdělkové daně a z poplatků z darování při věně. V těchto obou věcech nejvyšší správní soud opětovně rozhodl, že lékaři sociálních ústavů nejsou povinni platiti výdělkovou daň a že věno nepodléhá poplatkům z darování. Přes četná rozhodnutí v této věci rozhodovaly podřízené úřady opačně a tím způsobily, že k správnímu soudu došlo na sta, ba na tisíce takových stížností. V tom má nyní pro budoucnost nastati změna. Ale jsem nucen uvésti ze své praxe případ, který dokazuje, že se správní úřady nejen nezachovávají podle rozhodnutí, jež vydal nejvyšší správní soud v obdobném případě, nýbrž že se správní úřad nezachová ani podle rozhodnutí, které vyšlo v dotčeném případě. Učitel nastoupí r. 1919 svou službu, koná ji do r. 1921, musí pak narukovati k vojsku, r. 1923 se vrátí z vojenské služby, hlásí se podle předpisu u okresní školní rady, je zapsán do seznamu učitelů a onemocní. Následkem toho nemůže nastoupiti na své místo. Na to mu okresní školní výbor odepře právo bráti služné, toto rozhodnutí se ve vyšších stolicích potvrdí a učitel jde se stížností na nejvyšší správní soud. Roku 1926 zruší nejvyšší správní soud rozhodnutí podřízených úřadů jako nezákonné a přizná učiteli právo žádati své služné. Učitel urguje nyní provedení, které by bylo záleželo v tom, že se mu doplatí jeho služné od r. 1923. Urguje po 4 roky a nedostává vůbec žádné odpovědi. Na jaře r. 1930 obrátil se na mne. Převzal jsem to samozřejmě a shledal, že z obrovské kupy spisů byl tento nevyřízený spis vytažen zespoda, a dosáhl jsem pak toho, že ještě v březnu vyšlo rozhodnutí, že učiteli požitky náležejí. Nyní byl šťasten a rád. Věc trvala zase rok a v březnu 1931, 5 let po rozhodnutí nejvyššího správního soudu, rozhodla zemská školní rada v Praze, že učiteli jeho požitky nepatří, tedy přímo proti rozhodnutí nejvyššího správního soudu. Nevím, báli se ti pánové u zemské školní rady, že doplatky za těch osm roků by byly příliš vysoké a lekli se toho obnosu, anebo jim nešlo do hlavy, že prostý venkovský učitel má podržeti práva proti pánům ze zemské školní rady? Ale najde se vždy ochotný právník, který podá dobrozdání, že tomu chudákovi přes rozhodnutí nejvyššího správního soudu ty peníze nepatří. Učitel se odvolal k ministerstvu vyučování, to zrušilo rozhodnutí zemské školní rady a na jaře 1932, více než šest roků po rozhodnutí nejvyššího správního soudu, obdržel nyní učitel doplatek svého služného za 9 roků. Chci přiznati, že se takovéto případy nedějí často. Ale jest, jak vidíte, možno, že se správní úřady neřídí rozhodnutím nejvyššího správního soudu dokonce ani v témže případě. Toho člověka vydržovali dobří lidé, jinak byl by musel žebrati. To jsou věci, které ukazují, že alespoň v některých věcech naše správa není prodchnuta ani spravedlností, ani sociálním smyslem nebo demokracií.