Předseda dr Soukup.

Místopředsedové: Donát, Klofáč, dr Hruban, dr Bas, dr Heller, dr Buday.

Zapisovatelé: Kříž, Sehnal.

Celkem přítomno 123 členů podle presenční listiny.

Členové vlády: předseda vlády dr Hodža; ministři dr Czech, dr Dérer, inž. Dostálek, dr Kalfus, dr Krofta, dr Spina, dr Šrámek.

Z kanceláře senátní: tajemník senátu dr Bartoušek.

Předseda (zvoní): Zahajuji schůzi.

Vážený senáte! (Senátoři postávají.)

Po hrozné katastrofě na uhelném dolu Nelson III v Oseku u Duchcova stojíme znovu před hornickou tragedií, jež vyvolala úžas a zděšení v celé naší veřejnosti. Dvě katastrofy od sebe rozdílné svou povahou i rozsahem a přece obě vyvolané z týchž příčin povrchnosti a hrubého zavinění. Na Nelsonu byl to výbuch uhelného prachu, jenž se tu po léta usazoval a přes všechny zákonné předpisy nebyl odstraňován, na Plzeňsku strašlivý příval vody, jež se po léta shromažďovala v opuštěném dolu a proti všem zákonným předpisům nebyla odčerpávána. Důsledkem toho je nová řada hornických mrtvol, pohřbených v hlubokých bahnech pod zemí, a nahoře řada zhroucených vdov a opuštěných sirotků.

Bylo to v sobotu před skončením práce, když došlo na Plzeňsku k novému důlnímu neštěstí, jež zničilo životy 14 horníků. V Chomli u Radnic je důl na černé uhlí Ferdinand. Majitelem dolu jsou dva soukromí podnikatelé. Na dole pracovalo 100 horníků na dvě směny. Důl Ferdinand jest hluboký asi 70 m. V okolí tohoto dolu jsou staré doly uzavřené. Nejbližší důl, jenž se jmenuje David, jest vzdálen asi 1 km. Tento důl David byl uzavřen již před několika lety. Časem nahromadilo se v tomto opuštěném dole ohromné množství vod jednak z pramenů spodních, jednak z vod horních, pronikajících sem dešti a táním sněhu. Utvořilo se tu celé podzemní jezero. Nesmírným tlakem vod se protrhla stěna, jež tento důl dělila od sousedního dolu Ferdinand, a s přímou zběsilosti důl zaplavila. Vše ničící proudy vod 70 hl za vteřinu zničily v několika okamžicích vše, co tu bylo živého. V dolu Ferdinand pracovalo v té chvíli v nejnižších polohách 14 horníků. Všichni zde byli pochováni. Všechny záchranné práce se ukázaly marnými. Po zahynulých zůstává zde 14 vdov a 26 sirotků. Jaké to úžasné risiko práce hornické, jaká neodpovědnost kruhů povolaných k ochraně práce na světě nejtěžší a nejobětavější!

Důl David je opuštěn již r. 1931. Patří velké akciové společnosti, jež jest součástí jednoho z největších uhelných koncernů v našem státě. Od r. 1931 se na dolu David již nedolovalo, těžní jáma byla zasypána, ale nikdo se nestaral o spodní vody, jež se tu shromažďovaly ve skutečné podzemní jezero. A přece všechno nebezpečí hrůzné katastrofy nebylo neznámo. Při sebe primitivnějším dozoru mohlo býti katastrofě zabráněno. Byli to sami horníci, kteří viděli a upozorňovali, že voda nepřetržitě do dolu Ferdinand prosakuje, že stéká se stěn a zaplňuje otvory, jež byly vyvrtány pro nálože výbušných látek na trhání uhlí. A přece se nestalo nic, co by tomuto neštěstí bylo zabránilo včas. Teprve nyní nad řadou nevinně zničených a utracených hornických životů stojíme před důsledky a úkoly dne, před pracovním plánem na vyčerpání vody ze zatopeného dolu a před organisací výpomoci pozůstalým po mrtvých.

Je samozřejmo, že příčiny katastrofy musejí býti co nejpříměji vyšetřeny. Voláme po řádné důlní inspekci a místo toho se nám řadí jedno neštěstí za druhým. Když, majitelům dolu David bylo v r. 1931 dovoleno provoz na neurčitou dobu zastaviti, vzešla jim zákonná povinnost, vodu z dolu nepřetržitě odčerpávati a důl udržovati konstantně ve stavu, aby s dalším provozem mohlo býti započato. Bude proto nutno také zjistiti, které úřady zbavily majitele dolu povinnosti vodu odčerpávati a tím spoluzavinily a spolupodepsaly ortel smrti nad 14 horníky z dolu Ferdinand.

S radostí jsme slyšeli, že ministr veř. prací inž. Dostálek dostavil se okamžitě na místo neštěstí, a mohu také sděliti, že pan ministr se dostavil osobně do dnešní schůze senátu, aby nám ihned podal zprávu o výsledcích šetření, jež bylo v této věci zavedeno (Senátoři usedají.)

Došel přípis ministerstva vnitra ze dne 21. dubna 1937, č. j. 25.977/1937-9, o úmrtí sen. dr Ludevíta Labaje a o povolání náhradníka Jana Jurigy, jako člena senátu Národního shromáždění.

Žádám p. zapisovatele sen. Sehnala, aby přípis ten přečetl.

Zapisovatel sen. Sehnal (čte):

Předsednictvu senátu Národního shromáždění republiky Československé v Praze.

Na místo, uprázdněné úmrtím sen. dr Ludevíta Labaje, povolávám podle §u 2 zákona o složení a pravomoci senátu a §u 56 řádu volení do posl. sněmovny za člena senátu Národního shromáždění Jana Jurigu, úředníka státní nemocnice v Bratislavě, a vydávám mu ověřující list, opravňující jej ke vstupu do senátu.

Zároveň to vyhlašuji v úředním listě republiky Československé.

Ministr: dr Černý v. r.

Předseda: Do dnešní schůze dostavil se pan Jan Juriga a vykoná ústavou předepsaný slib do rukou předsedy senátu.

Žádám pana tajemníka senátu, aby přečetl příslušnou formuli slibu, a pana sen. Jana Jurigu žádám, aby vykonal do mých rukou slib podáním ruky a slovem "slibuji". (Senátoři povstávají.)

Tajemník senátu dr Bartoušek (čte): Sľubujem, že budem verný republike Československej a že budem zachovávať zákony a mandát svoj zastávať podľa svojho najlepšieho vedomia, a svedomia.

Sen. Juriga (podávaje předsedovi ruku): Sľubujem. (Senátoři usedají.)

dal předseda: na dnešní schůzi sen. Ballovi, Dundrovi, Korvasovi; na tento týden sen. dr Bačinskému, dr Krčmérymu, dr Turchányimu, Wellanovi; dodatečně na minulý týden sen. dr Štefánkovi.

Předseda konstatoval, že senát je způsobilý se usnášeti, a senát přijal jeho návrh, aby byla udělena zdravotní dovolená do 1. září t. r. sen. Sladkému.

Interpelace tisk 438/1 až 438/4, 440.

Zprávy tisky 441, 443.

Těsnopisecká zpráva o 61. schůzi senátu N. S. R. Čs.

Zápis o 66. schůzi senátu N. S. R. Čs.

o 67. a 68. schůzi senátu N. S. R. Čs. schváleny byly podle §u 72 jedn. řádu.

K návrhu předsedovu uloženo bylo výboru ústavně-právnímu, aby o vládním návrhu tisk 437 a o usnesení posl. sněmovny tisk 439 podal zprávy ve lhůtě co nejkratší.

Předseda (zvoní): Budeme projednávati pořad schůze:

Na této předběžné rozpravě usneslo se předsednictvo podle §u 20 jedn. řádu dne 13. dubna t. r.

Podle §u 20 jedn. řádu zahájí předběžnou rozpravu člen vlády.

V rozpravě může promluviti z každého klubu toliko jeden jeho člen a jeden řečník ze senátorů mimo kluby. Návrhy věcné v předběžné rozpravě nejsou přípustny.

K zahájení rozpravy jako člen vlády se přihlásil pan ministr pro sjednocení zákonův a organisace správy dr Šrámek.

Uděluji mu slovo.

Ministr dr Šrámek: Slavný senáte!

Vláda předložila zákonodárným sborům osnovu občanského zákoníka. Tím byl podniknut zajisté krok mimořádného významu, když mají pro celé státní území býti vydány jednotné právní předpisy vztahující se na soukromoprávní styk a přerozmanité vztahy z něho mezi jednotlivými občany vznikající.

Přes to však nebyl by vykonán úkol celý, kdyby se vláda omezila jen na sjednocení hmotného práva občanského. A proto není jen nahodilou shodou okolností, odevzdává-li vláda k ústavnímu schválení druhou velkou osnovu zákona, upravujícího civilní řízení procesní, neboť teprve předpisy o tom, před kterými orgány lze soukromým právům, byla-li jakkoli porušena, zjednati v životě účinnost, k nimž se pojí předpisy o tom, jak má býti těmito orgány a před nimi postupováno, aby soukromým právům mohlo se dostati uznání a ochrany, nabývají předpisy občanského práva své plné váhy. Teprve procesní právy tedy dodává veškerému právnímu životu jednotlivců plný důraz, dopomáhajíc občanu skutečně oprávněnému k uznání jeho práva a donucujíc občana hmotnému právu se vzepřevšího k tomu, aby plnil svou povinnost. Za tím účelem zřizuje stát své orgány - občanské soudy - jež vyzbrojuje mocí, aby spory, vznikající mezi jednotlivci o jejich soukromá práva, svým autoritativním výrokem rozhodovaly, a zároveň zavazuje své občany, aby se těmto rozhodnutím podrobili.

Právní úprava všech otázek vztahujících se na tyto soudy, na určení a rozdělení jejich působnosti, na jejich složení a vzájemný poměr je předmětem zákona o soudní příslušnosti. Právní úprava toho, jak mají tyto soudy i strany dovolávající se jejich pomoci postupovati, aby byl za součinnosti soudu i stran zjištěn správně a úplně nejprve skutkový podklad sporu tak, aby potom na něm mohl býti vybudován správný rozsudek, je předmětem civilního řádu soudního.

Předpisy tyto jsou v našem státě rozdvojeny a to má v zápětí neblahé a téměř denně se opakující zjevy, jež v účastnících budí bezděky dojem, že nejsou v témže státě, neboť nesluší přehlížeti, že dvojitost procesního práva jest i na venek mnohem nápadnější i citelnější než při právních úkonech soukromých. Toho si byla vláda od počátku vědoma a proto přistoupila již v r. 1922 ku pracím, připravujícím sjednocení civilního práva procesního. Výsledkem těchto prací je vládní návrh zákona o soudní příslušnosti, civilního řádu soudního a osnova uvozovacího zákona k ním.

Při těchto přípravných pracích byla především naprosto vyloučena cesta, která by byla jinak nejpohodlnější a zároveň nejrychlejší, t. j. sjednotiti procesní práva výhradně podle jednoho z procesních zákonů, které na území republiky jsou v působnosti, a docíliti jednoty buď tím, že by pro zemi Slovenskou a Podkarpatoruskou bylo zavedeno procesní právo ze země České a Moravskoslezské aneb naopak. K tomuto jednostrannému řešení by bylo mohlo sváděti jednak to, že obojí zákony nejsou svým vznikem od sebe příliš vzdáleny, jednak že vůdčí zásady jsou v obou stejné neb alespoň velmi podobné. Ale při podrobnějším studiu objeví se přece mezi nimi nejenom v jednotlivostech, nýbrž i v zásadním východisku a nazírání velmi četné a podstatné rozdíly, jež varovaly před jednostranným řešením.

Proto bylo třeba voliti cestu jinou: srovnávati předpisy obojího práva, aby byly zjištěny rozdíly, tyto rozdíly nestranně a svědomitě zvážiti, hledati stránky světlé i stinné stejně tu i tam, promítati tyto předpisy do života a uvědomiti si účinky, jež tam působí, nepouštěti se zřetele dubu dnešní a její potřeby a při tom všem míti stále na mysli, že ve sporu má soud co činiti se dvěma stranami, zaujímajícími zcela protilehlá stanoviska, že každá z těchto stran usiluje o to, aby ze sporu vyšla vítězně, ale že není každá z nich stejně ochotna přičiniti se také o to, aby pravda vyšla ve sporu na jevu a aby spor byl rozhodnut co možná rychle. Ideálem každého procesního práva je, aby spor byl rozhodnut správně, ale i levně a rychle. Splnění tohoto požadavku však nezávisí, bohužel, jen na úpravě právní, nýbrž v prvé řadě na mravním založení sporných stran a v nemalé míře i na zdatnosti a pohotovosti soudců. Nemůže-li tedy právní řád procesní splnění tohoto požadavku zaručiti, musí se snažiti, aby se mu svou úpravou alespoň co nejvíce přibližoval.

Než promluvím o obsahu vládního návrhu, považuji za nutné aspoň zběžně a jen v hlavních věcech se zmíniti o uspořádání a průběhu předcházejících prací na osnově. Bude z toho viděti, jak usilovně byly hledány a zajišťovány vhodné prostředky, aby od samého počátku prací sjednocovacích byl zabezpečen výsledek co nejuspokojivější.

Sjednocením civilních zákonů procesních bylo pověřeno ministerstvo pro sjednocení zákonův a organisace správy. Podjalo se tohoto úkolu v r. 1922, povolalo za tím účelem do svého středu předního znalce procesního práva, universitního profesora dr Václava Horu, a svěřilo mu vypracování sjednocovacích osnov. Oceňujíc spolupráci zástupců procesní vědy s vynikajícími zástupci procesní praxe, kladouc zvláštní důraz na rovnoměrnou účast právníků z obou právních oblastí a všemožně usilujíc zároveň o žádoucí urychlení složitých legislativních prací na budování sjednocených zákonů, rozhodlo se ministerstvo pro sjednocení zákonův a organisaci správy pro postup účelně vyhovující všem těmto ohledům. Vykonavši nezbytné práce předběžné k získání pevných základů pro řešení některých základních otázek, vypracovalo nejdříve předběžné návrhy osnov, zajistivši si zároveň jejich projednání ve zvláštních odborných komisích. Se zřetelem na platnou právní dvojitost zřídilo ministerstvo pro sjednocení zákonův komise dvě: jednu v Praze se zřetelem k procesnímu právu platnému v zemi české a Moravskoslezské, druhou v Bratislavě se zřetelem k procesnímu právu země Slovenské a Podkarpatoruské. Do pražské komise povolalo jednak přední zástupce procesní vědy jako experty, jednak vynikající právníky praktické jako zástupce nejvyššího soudu, vrchních soudů v Praze a v Brně, advokátních a notářských komor v Praze a v Brně a zástupce významných právnických korporací. Obdobným způsobem zřídilo ministerstvo pro sjednocení i procesní komisi v Bratislavě, do které vedle představitelů procesní vědy byli povoláni čelní právníci z řad slovenských soudců, advokátů a veřejných notářů jako zástupci slovenské praxe. Obě komise byly navzájem zcela samostatné.

Předběžný návrh zákona o soudní příslušnosti byl vypracován již v r. 1923. Jeho projednání bylo zahájeno v procesní komisi pražské v říjnu téhož roku, v procesní komisi bratislavské v květnu roku příštího.

Aby projednání předběžného návrhu civilního řádu soudního mohlo býti co nejvíce urychleno, byla tato osnova i důvodová zpráva k ní vypracována po částech, tvořících pro sebe ohraničený celek. Takto bylo komisím postupně předloženo k posouzení pět částí osnovy, což práce v komisích podstatně urychlilo, protože nebylo nutné odkládati s projednáním až po dokončení celé osnovy.

Porady odborných komisí o osnově sjednoceného civilního řádu soudního se začaly v Praze v únoru r. 1926, v Bratislavě v říjnu téhož roku a byly úspěšně skončeny nejprve v Bratislavě v září r. 1929 a na to v Praze v říjnu téhož roku.

Mimořádně obtížným úkolem bylo připraviti osnovu uvozovacího zákona k novým procesním zákonům, která má jednak tyto zákony doplniti, jednak umožniti hladký a klidný přechod k novému právu. Po této stránce šlo zejména o to, aby byly co nejpečlivěji zjištěny a přezkoumány porůznu ve zvláštních zákonech umístěné výjimečné předpisy o příslušnosti nebo o řízení, které nutno výslovně zrušiti nebo ponechati nedotčeny. Podle vzoru nynějšího procesního práva v zemi České a Moravskoslezské mělo ministerstvo pro sjednocení původně na zřeteli dva samostatné zákony uvozovací: jeden pro zákon o soudní příslušnosti, druhý pro civilní řád soudní - a také je vypracovalo a projednalo v pražské komisi. Avšak na návrh přijatý v komisi bratislavské se ministerstvo pro sjednocení zákonů rozhodlo pro jednotný zákon uvozovací k oběma novým zákonům procesním, uznávajíc výhody této úpravy. Konečný text osnovy uvozovacího zákona byl projednán napřed v komisi bratislavské v září r. 1928, v komisi pražské na to v březnu r. 1929.

Tím byly porady obou procesních komisí o těchto předběžných osnovách skončeny. Referentem při jednání komisí byl autor osnov profesor dr Hora. Je radostné konstatovati, že při práci v komisích se unifikační dílo setkalo s neobyčejným zájmem a s porozuměním pro důležitost těchto sjednocovacích prací.

Následující období sjednocovacích prací bylo především vyplněno přezkoumáváním všech tří osnov podle výsledků jich projednání v odborných komisích. Dalším úkolem ministerstva pro sjednocení bylo dohodnouti se s ministerstvem spravedlnosti o konečné úpravě osnov pro meziministerské řízení. Také s některými jinými ministerstvy bylo již v této době jednáno o otázkách dotýkajících se převážně jejich zájmu.

Příprava osnov a důvodové zprávy pro meziministerské řízení připomínkové byla dokončena na jaře r. 1931. Ministerstvo pro sjednocení vydalo celou osnovu i důvodovou zprávu tiskem, rozeslalo ji k připomínkovému řízení meziministerskému a zároveň vyvolalo o tomto díle veřejnou expertisu. Práce ministerstva pro sjednocení se od r. 1931 soustředily na prozkoumání a zpracování připomínek, návrhů a námětů zaslaných ministerstvu pro sjednocení v připomínkových elaborátech ostatních ministerstev, posudků došlých od soudů, veřejných úřadů a korporací a návrhů, námětů a posudků uveřejněných v odborném tisku. Výsledkem této obtížné práce byla zejména obsáhlá zpráva podávající přehled všech důležitějších návrhů a připomínek, přičemž bylo uvedeno stanovisko ministerstva pro sjednocení a dále, které návrhy a připomínky se vyhrazují projednání ve zvláštní komisi. K projednání obsahu této zprávy zřídilo ministerstvo pro sjednocení "ústřední komisi pro formální právo civilní", jejímiž členy jmenovalo zástupce procesní vědy, zástupce soudní praxe z řad soudců, advokátů a notářů, přihlížejíc při tom k oběma právním oblastem, dále úředníky svého resortu a ministerstva spravedlnosti. Také při jednání této komise byl referentem expert ministerstva pro sjednocení profesor dr Hora. Ústřední komise pro formální právo civilní konala porady v dubnu r. 1933 a projednala celý jí předložený materiál. Výsledků porad Ústřední komise použilo ministerstvo pro sjednocení zaujímajíc konečné stanovisko k navrženým změnám osnovy.

Před skončením prací na osnově bylo nutné ještě projednati některé návrhy a náměty dodatečně došlé a zkoumati návrhy a náměty uveřejněné v odborné literatuře.

Na všech těchto základech vypracovalo ministerstvo pro sjednocení konečný text procesních osnov. Neopominulo při tom přezkoumati a upraviti znění osnov také po stránce jazykové, svěřivši tuto práci odbornému filologu.

Věnoval-li jsem zvláštní zmínku organisaci mnohaletých a mnohotvárných prací na přípravě sjednocovacích osnov procesních zákonů, učinil jsem tak i proto, abych s tohoto místa mohl vzdáti díky všem, kdož účastí na pracích v procesních komisích a v komisi ústřední nebo jakkoli jinak přispěli ke zdokonalení tohoto díla právního sjednocení a tím k jeho zdárnému výsledku.

Z toho, co jsem dosud uvedl o uspořádání, postupu a způsobu prací ministerstva pro sjednocení zákonů na budování jednotného civilního práva procesního, jest již zjevná i jeho povšechná charakteristika. Vládní návrh je především dílem sjednocovacím. Odstraňuje dosavadní dvojí předpisy, platné o věcech, jež upravuje a nahrazuje je žádoucími předpisy jednotnými, které mají platiti na celém území našeho státu. Vládní návrh je však ve význačných směrech i dílem reformním ve snaze zabezpečiti nové potřeby a zájmy právního života, i podmínky jeho zdravého vývoje. Je konečně dílem kodifikačním, soustřeďujícím v jednotné soustavě předpisy dosud částečně roztříštěné.

Po zevní stránce systematické se vládní návrh přimyká částečně ke vzoru slovenského zákona - a to, jak jsem již uvedl, u zákona uvozovacího - částečně k procesním zákonům, platným v zemi České a Moravskoslezské, a to pokud jde o zákon o soudní příslušnosti a civilní řád soudní. Ministerstvo pro sjednocení zákonů se po pečlivých úvahách rozhodlo pro zvláštní zákon o soudní příslušnosti proto, že je tím umožněno shrnouti řadu ustanovení, která se vztahují na veškerá odvětví soudní působnosti, do všeobecné části tohoto zákona, čímž se předejde nevítané nutnosti opakovati tato ustanovení v zákonech zvláštních a po případě i nutnost tato ustanovení teprve pracně po různých zákonech, shledávati.

Pro převzetí systematiky civilního řádu soudního z roku 1895 - kterémužto převzetí neodporoval nikdo ze slyšených odborníků-znalců převzatého právního systému uherského - pak mluvila jednak značně delší doba, po kterou je v účinnosti, a tedy i bohatší a naveskrz uspokojivé a tím i spolehlivější zkušenosti s jeho praktickým upotřebením jednak s ohledem na snadnější vžití nového práva ta okolnost, že většina našich praktických právníků, především soudců, a pak advokátů jako zástupců sporných stran a stejně i převážná většina našeho právnického dorostu pracuje se soudním řádem z r. 1895, je obeznámena s jeho systematickým uspořádáním a navyklá jeho soustavě, takže nový civilní proces nejen nebude většině právníků po této stránce činiti obtíže, nýbrž přímo přispěje k tomu, aby se nový zákon co nejdříve v praxi vžil. Avšak ani právníkům z oblasti práva slovenského nemůže systematické uspořádání zákona činiti zvláštní obtíže, neboť jde o rozdíly zevní a povahy nikoli zásadní.

K povšechné charakteristice vládního návrhu jsem již poukázal na jeho trojí úkol jako díla především sjednocovacího, dále mírně reformního a díla kodifikačního. Ukáži na některých zvlášť významných ustanoveních vládního návrhu, jak tyto konečné cíle mnohaletých prací byly usilovně sledovány a jakou měrou došly uspokojivého uskutečnění.

Do uvozovacího zákona byla pojata ustanovení o tak zvaném kausálním soudnictví. Jde o zvláštní soudnictví ve věcech obchodních horních a v podstatě o účast laického živlu na výkonu tohoto soudnictví: vedle soudců z povolání je členem senátu soudce laik z obchodníků nebo ze znalců hornictví. Mezi oběma dosavadními zákony je zde zásadní rozdíl. Kausální soudnictví je v zemi České a Moravskoslezské vžitou institucí, právní řád v zemi Slovenské a Podkarpatoruské jí však nezná. O účasti soudců laiků na výkonu soudnictví jsou arci mínění velmi různá. Na jedné straně se popírá vůbec, že by účast laika měla v zápětí zlepšené rozhodování soudů a že by tedy podržení této instituce i v příštím zákonodárství bylo žádoucí, na druhé straně se zase usilovně volá, zejména z kruhů obchodnických, o zachování dosavadního stavu a prohlašuje se za zhoršení, kdyby tento stav byl změněn. Ministerstvo pro sjednocení uváživši co nejopatrněji dosavadní zkušenosti získané v zemi České a Moravskoslezské, a stejně i nikoli bezvýznamnou okolnost, že v oblasti práva slovenského se nedostatek tohoto soudnictví neprojevoval, rozhodlo se pro řešení střední cestou mezi oběma protichůdnými stanovisky. V zemi České a Moravskoslezské jsou podle dosavadního stavu obchodní senáty u všech krajských soudů. Právě to je však spojeno se značnými nesnázemi, protože u menších soudů anebo u soudů v místech s méně vyvinutým obchodem nelze najíti dostatečný počet vhodných osob, kterých by bylo lze s prospěchem použíti jako soudců laiků. Vládní návrh proto upouští od zásady, aby obchodní senáty byly zřizovány u všech krajských soudů. Nadále se ponechává obchodní soud krajský a okresní v Praze, avšak vyhrazuje se vládě, aby zřídila zvláštní senáty obchodní u krajských soudů v místech, jež jsou střediskem zvlášť vyvinutého obchodu. Jen v takových místech bude po ruce dostatečný počet osob, které by mohly býti jmenovány soudci laiky, a jen při dostatečném výběru těchto laiků bude lze sestaviti obchodní senáty tak, aby v nich zasedal skutečně odborník mající znalosti právě toho hospodářského prostředí, z něhož spor, o nějž jde, vyšel. Jen z činnosti takto vyzbrojeného odborníka lze očekávati pro výkon soudnictví prospěch. Vládní návrh výslovně klade tento požadavek jako pravidlo.

Co jsem uvedl o složení a zřizování senátů obchodních, platí obdobně i o senátech horních.

Kausální soudnictví při této navrhované úpravě nabývá instituce nikoli obecné a pravidelné a proto je vládní návrh důvodně vyjímá z dosavadního umístění v jurisdikční normě a jeho úpravu pojal do uvozovacího zákona.

Po vzoru práva platného v zemi České a Moravskoslezské jsou do uvozovacího zákona pojata též jednotná ustanovení o bursovních soudech rozhodčích.

Z obsahu zákona o soudní příslušnosti, který tvoří druhou část vládního návrhu, bude předmětem zvláštní pozornosti stanovisko vládního návrhu k rozsahu samosoudcovství u krajských sudů. Spory o majetková práva do 20.000 Kč budou rozhodovati samosoudcové jako dosud. Rovněž spory o rozvod a rozluku manželství; v těchto sporech však jde vládní návrh poněkud dále, než je tomu dosud, tím, že nepřipouští rozhodování senátem k návrhu strany, byl-li učiněn před průvodním usnesením. Tyto spory bude nyní vždy rozhodovati jen samosoudce. Ustanovení toto, obsažené v zákonu č. 123 Sb. z. a n. z roku 1923, bylo dáno v nejistotě, jak občanstvo přijme toto - tehdy nové - rozšíření principu samosoudcovství. Avšak zkušenosti nabyté od účinnosti tohoto zákona ukazují, že návrhy, aby na místo samosoudce rozhodoval senát, jsou zcela výjimečné. U některých krajských soudů jich vůbec není anebo jsou v tak nepatrném množství v poměru k celkovému počtu těchto sporů, že lze v novém zákoně od podmíněného rozhodování senátem vůbec upustiti.