Předseda dr Soukup.

Místopředsedové: Donát, Klofáč, dr Hruban, dr Bas, dr Heller.

Zapisovatelé: Kříž, Sehnal.

Celkem přítomno 120 členů podle presenční listiny.

Členové vlády: ministři dr Spina, dr Zadina.

Z kanceláře senátní: tajemník senátu dr Bartoušek; jeho zástupce dr Trmal.

1. Zpráva imunitního výboru o žádosti okr. soudu v Mukačevě ze dne 8. září 1936, č. j. Nt VI 16/36-3, za souhlas k trest. stíhání sen. Popoviče pro přestupek urážky na cti podle §u 1 zák. č. 108,/33 Sb. z. a n. (č. 3454/1936) (tisk 387).

2. Zpráva výborů národohospodářského a zahraničního o vládním návrhu (tisk 275), kterým se předkládá Národnímu shromáždění k projevu souhlasu dodatková úmluva k obchodní dohodě mezi republikou Československou a republikou Rakouskou ze dne 4. května 1921, č. 14/1921 Sb. z. a n., podepsaná dne 2. dubna 1936, se závěrečným protokolem z téhož dne a s dodatkovým protokolem ze dne 9. července 1936, jež byly uvedeny v prozatímní platnost vládní vyhláškou ze dne 9. července 1936, č. 233 Sb. z. a n. (tisk 380).

Předseda (zvoní): Vážený senáte! Zahajuji schůzi. (Senátoři povstávají.)

Slavný senáte! V naší politické generaci, jež vzešla z doby předválečné, prošla hrůzami světové války a prvá dvě desítiletí pracuje na budově naší svobody, jsou jistě chvíle, kdy je těžko a smutně žíti. Z této generace bojovníků a budovatelů nám pomalu odchází druh za druhem, tentokráte dva v jednom měsíci. Jsou tomu dnes sotva tři týdny, co jsem se v Londýně všecek zachvěl, když k nám československým delegátům do Ústřední síně londýnské proti Westminstru při jednání s anglickými přáteli poslanci o zachování míru a o významu nejenom Anglie pro Československo, nýbrž Československa pro Anglii, přišla zpráva o úmrtí Emila, našeho drahého Emila, senátora Emila Špatného, toho vzníceného bouřliváka naší odbojné předválečné protihabsburské mládeže, onoho bezručovského sýčka, jenž se svým zapáleným okem a vlající kšticí šel vždy tak hrdě žaláři a koncentračními tábory staré monarchie - a nyní, sotva se nám otevřely prvé vroucí paprsky nového jara 1937, odešel nám další druh, jeden z těch bojovníků a budovatelů naší svobody, senátor Josef Vraný. Bylo to v sobotu ve sněmovně poslanecké bezprostředně před prohlášením míru velikonočního, když nás přímo ohromila zpráva, že kolega Josef Vraný jest na prahu svého míru věčného. Tak těžko bylo tomu věřiti. Vždyť je tomu několik málo týdnů, co jsme ho měli zde ve svém středu v senátě, plného mužné síly, jakoby přímo hýřil svým žulovým zdravým, a náhle ta zpráva, při níž se chvěje duše člověka s mučivou otázkou: Život - co je to život lidský? Senátora Josefa Vraného již není. V našem kruhu se již neobjeví tato markantní osobnost českého sedláka a českého novináře. Jakoby hnán podvědomím lidských osudů, šel k tomu jedinečnému moři a slunci jižní Francie. Blíž k tomu slunci, k němuž šel Tomáš Masaryk i Antonín Švehla pro upevnění nejvyššího daru a pokladu života, který člověk má: svého zdraví. S tou rudou barvou krve lidského srdce, k tomu modrému moři a žhavému bílému slunci, jež jsou a zůstanou věčnými barvami naší svobody.

Josef Vraný dobojoval tu svůj boj poslední. Jeho tělo v rakvi nastoupí zítra svou poslední pouť Evropou, od moře nejstarších kultur lidstva, Ženevou a Kostnicí do té jeho rodné půdy, v níž spočine navždy.

Celý život Josefa Vraného je dnes před námi jako otevřená kniha. Za několik týdnů dne 9. května byl by dosáhl 63. roku svého života. Byl ze selského gruntu ve Stránce u Mělníka. Toto selské, zemanské sebevědomí bylo živnou půdou vší jeho životní práce. Zákon půdy, jak mu s jeho spolupracovníky vyrostl v představách o primérní důležitosti zemědělské práce a produkce, stal se evangeliem jeho života, ve směru, praktickém i teoretickém. Vystudoval na odborných školách zemědělských v Praze, v Táboře, v Děčíně a Libverdě, a dokončil svá studia na zemědělské fakultě university v Halle nad Saalou.

Josef Vraný byl jistě od samých počátků své veřejné činnosti výraznou individualitou a skutečnou osobností. My Omladináři jsme ho poznali již v prvých bouřlivých dobách devadesátých let minulého století. Proto ve chvíli, kdy stojíme nad rakví mrtvého spolupracovníka, jsme povinni viděti jeho dílo v jeho celé životní souvislosti.

Je tomu letos na 45 let, co jsme jako mladí studenti novináři v této historické zasedací síni bývalých sněmů království Českého a s této žurnalistické galerie viděli jako zemského poslance Alfonsa Šťastného, tu kostnatou postavu s markantní bílou hlavou jihočeského padařovského proroka, jehož "Selské noviny" nám po vzoru Karla Havlíčka a Josefa Baráka otvíraly nové horizonty lidského svědomí a myšlení. Josef Vraný se stal již od prvé doby let devadesátých jeho spolupracovníkem. A v tomto směru se nám zjevují tři hlavní období ve vývoji našeho agrarismu: od filosofa Alfonsa Šťastného k organisátoru a budovateli Antonínu Švehlovi a k publicistovi Josefu Vranému. Všechen tento vývoj byl ve znamení dvojí velké tradice našeho národa: svobody a demokracie. Svobody svědomí a národa, i demokracie sedláků a dělníků jako nesmrtelného odkazu našich dějin a trvalé, bezpečné záruky naší budoucnosti.

Přišla doba, kdy Antonín Švehla již před válkou, před celým čtvrt stoletím po smrti nezapomenutelného Karla Jonáše svěřil vrchní redakci všeho tisku své strany Josefu Vranému. A od té doby se Josef Vraný stává nejenom tribunem selského lidu v našem národě, nýbrž zároveň také jednou z nejvýznamnějších osobností jeho života novinářského.

Tím bylo rozhodnuto o všem jeho ostatním životě. Při tom je nutno si představiti, čím je novinář doby dnešní. V tom jest jistě jeden z největších převratů moderního světa. Novináři před padesáti lety, jak je pamatujeme a jak jsme jimi konec konců byli sami, byli skutečnými pastorky světa a obětmi lidského milosrdenství. Dnes je publicistika největší světovou velmocí, jež vytváří veřejné mínění i světové svědomí, a rozhoduje o osudech lidstva.

Není naší věcí dnes, abychom hodnotili význam tohoto selského průkopníka na poli naší literatury románové, k níž i v bouřích svého života našel tolik času i lásky. To je věcí našich autorit kritiky literární. My dnes vidíme Josefa Vraného jako publicistu politického a především revolučního.

Víme všichni, že v dobách naší národní revoluce byl Josef Vraný hlavním a vpravdě odvážným publicistickým tlumočníkem revolučního díla Antonína Švehly.

Josef Vraný nebyl nikdy mužem tribun lidových shromáždění. Jeho tribunou bylo jeho pero - ty pyramidy jeho článků a zpráv, jež jsou také největším a nejtrvalejším pomníkem jeho života. Josef Vraný dal toto své pero odhodlaně, hrdinně a cele do služeb naší revoluce. Byla to revoluce Masarykova, Benešova, Štefánikova, stejně jako Švehlova, Rašínova, Klofáčova, Habrmanova, revoluce celého národa, všech našich mrtvých i živých, revoluce proti odvěké tyranii, revoluce za svobodu národa i člověka, za novou Evropu a nové lidstvo.

V této revoluci se Josef Vraný na vždy zapsal do dějin svého národa.

Když jsme se již v prosinci r. 1914 jako poslancové národa scházívali s Tomášem Masarykem v pracovně Antonína Švehly, byla nám pracovna Josefa Vraného vždy k disposici.

Když 8. ledna 1917 byla vydána slavná diplomatická nota Dohody, v níž byl velký triumf Edvarda Beneše a v níž celý svět poprvé četl jméno Čechoslováci, jich sjednocení a osvobození, a v květnu poté bylo vydáno poselství českých spisovatelů k poselstvu národa na říšské radě vídeňské, byl Josef Vraný jeho neohroženým publicistickým tlumočníkem ve svém listě. Když koncem květny r 1917 při zahájení říšské rady vídeňské bylo vydáno naše slavnostní prohlášení nejenom pro svobodný a demokratický stát český, nýbrž i pro jeho spojení s naší větví slovanskou, tedy pro naši společnou a jednotnou státní svobodu československou, byl Josef Vraný v prvých řadách těch, kdož svým tiskem tak vášnivě mluvili pro osvobození našich bratří slovenských i při nebezpečí, že persekuce maďarská se se vší svou brutalitou vrhne na naše Slováky. A když jsme se dne 12. dubna 1918 večer s Jaroslavem Kvapilem vraceli od patriarchy národa Aloise Jiráska s jím schváleným tekstem naší národní přísahy dne 13. dubna 1918, byl to vedle Antonína Švehly a Aloise Rašína Josef Vraný, jenž přejal konečný tekst přísahy, aby prvý učinil vše pro její publikaci u nás doma i za hranicemi.

Bylo jen samozřejmé, že v osudových chvílích převratu vstoupil Josef Vraný na půdu našeho republikánského parlamentu, že zde stál s námi již 14. listopadu 1918 jako člen revolučního Národního shromáždění, když jsme Češi a Slováci s takovým nekonečným enthusiasmem zdravili svého prvého presidenta, a že byl pak jako jeden z vůdců své strany zvolen za člena sněmovny poslanecké; od r. 1925 pak, tedy po dobu celých 12 let, že byl členem našeho senátu Národního shromáždění.

Je v živé paměti naší, co Josef Vraný jako člen Národního shromáždění vykonal na poli naší celostátní organisace hospodářské, zejména pak na rozsáhlém a v mnohém směru tak příkladném - i pro ostatní Evropu - oboru naší reformy pozemkové jako místopředseda Státního úřadu pozemkového a jeden z hlavních tvůrců pozemkové naší reformy.

Toto životní dílo Josefa Vraného na poli novinářském stejně jako správním a zákonodárném bylo předmětem zápasů a bojů. Není věcí tohoto okamžiku, aby toto dílo bylo podrobeno diagnose objektivní historické analysy, neboť jeho hodnocení zůstává vyhrazeno suverenitě klidu a spravedlnosti dějin národa. Josef Vraný byl celou svou povahou bojovníkem, jenž odhodlaně, neohroženě a tvrdě šel vždy za tím, co bylo jeho přesvědčením, za vším tím, v čem viděl živelní zájem těch, z nichž vzešel, ale i životní zájem národa, jehož byl synem a do jehož půdy se vrací ke svým předkům. Bojovník, jenž ve vřavě polnic velel k útoku a před ranami protiútoků se nehroutil, ale bojovník, jehož Švehlovu rozumu, svědomí a srdci byl nakonec dalekým všechen fanatismus, násilí nebo křivdy! A kdykoli by volala nová dějinná osudová chvíle národa na obranu jeho svobody, vždy by to byla bývala tato velká osobnost, jež by stála na prvých barikádách nových bojů za tu naši svobodu a pravdu.

Ale v této chvíli před majestátem smrti umlkají všechny úvahy o zápasech bojovníků a mužů. A zůstává jen bolest a smutek nad prázdným místem těch, kdož desítky let stáli v prvých řadách největších bouří národa a státu.

Jeden z nejužších přátel zesnulého, ministr vnitra dr Josef Černý, mohl právem o něm tesati tato slova:

"Byl to muž dobrého a šlechetného srdce. Dovedl přiznati i chybu, a to statečně. Nikdy se neuhnul, nikdy se neschovával za druhého. Konal v životě mnoho krásného, o čemž nevěděli druzí a o čemž veřejnost se nikdy nedoví. Zapomínal zlého - i svým nepřátelům, a ti i nepřátelům osobním. V nejlítějších bojích měl vždy na zřeteli jen věc a šlo mu vždy jen o věc. Proto nebyl a nemohl býti nikdy nepřítelem osob".

Josef Vraný s hrdostí a láskou opatroval na svém stole revoluční medaili. Byl v tom symbol tvrdého selského rebela českého, jenž od pluhu povstal k peru, aby vydatně přispěl k pádu světa starého, a tak podstatně se zasloužil o vítězství nového, lepšího a spravedlivějšího řádu svobody a demokracie u nás, a tím i v ostatní Evropě. A proto také tomuto vrcholnému dílu jeho života zůstane v dějinách vděčného národa zachována paměť čestná, vroucí a trvalá. (Senátoři usedají.)

Předsednictvo senátu N. S. došly přípisy předsedy vlády ze dne 19. března 1937, a to: č. j. 2479/1096 S-37 m. r., o ukončení podzimního zasedání 1936/37 Národního shromáždění, a č. j. 2480/1096 S-37 m. r., o svolání Národního shromáždění k jarnímu zasedání 1937.

Žádám pana zapisovatele sen. Sehnala, aby přípisy ty přečetl.

Zapisovatel sen. Sehnal (čte):

Předsednictvu senátu Národního shromáždění republiky Československé v Praze.

Pan president republiky prohlásil rozhodnutím ze dne 19. března 1937 zasedání obou sněmoven Národního shromáždění za ukončené dnem 19 března 1937.

Předseda vády: M. Hodža, v. r.

Předsednictvo senátu Národního shromáždění republiky Československé v Praze.

Pan president republiky svolal rozhodnutím ze dne 19. března 1937 obě sněmovny Národního shromáždění k zasedání do Prahy na den 31. března 1937.

Předseda vlády: M. Hodža, v. r.

Místopředseda Donát (převzav předsednictví - zvoní): Pan sen. Paulus vznesl na předsedu senátu podle §u 69 jedn. řádu dotaz ve věci ustavení inkompatibilitního výboru, v němž se táže, z jakých důvodů inkompatibilitní výbor nebyl ustaven a zda je předseda ochoten ustavení tohoto výboru v nejbližší době provésti.

K tomuto dotazu sděluji, že v 17. schůzi senátu byli členové, tak i náhradníci inkompatibilitního výboru zvoleni. Předseda svolal tento výbor na dnešní den k ustavující schůzi. Ustavení tohoto výboru zdrželo se proto, že bylo třeba dříve dojednati různá jednání v senátě.

K poukazu místopředsedy Donáta přečetl zapisovatel sen. Sehnal přípis předsedy vlády ze dne 24. března 1937, č. j. 2632/1076/37 S m. r.:

Předsednictvu senátu Národního shromáždění republiky Československé v Praze.

Předsednictvo ministerské rady sděluje dodatkem ke svému dopisu ze dne 29. dubna 1936, č. 3161/1076/S/36 m. r., že při podpisování zákonů a nařízení podle ustanovení § 1 zákona ze dne 9. dubna 1920, č. 294 Sb. z. a n., jakož i v případě nepřítomnosti v ministerské radě, při vedení resortní agendy atd. bude pana ministra sociální péče Ing. Nečase zastupovati nadále pan ministr spravedlnosti dr Dérer.

O tom se dává věděti předsednictvu poslanecké sněmovny i senátu Národního shromáždění republiky Československé.

Předseda vlády: M. Hodža, v. r.

dal předseda: na dnešní schůzi sen. Ballovi, dr Budayovi, Dundrovi, Karpiškové, Nejezchlebu-Marchovi; dodatečně na schůzi dne 11. března 1937 sen. Šelmecovi; na tento týden sen. dr Labajovi, Fr. Müllerovi, Zimákovi.

Předseda konstatoval, že senát je způsobilý se usnášeti, a senát přijal jeho návrh, aby byly dány dovolené: na zasedání rady Meziparlamentární unie v Římě do 17. dubna 1937 sen. Stodolovi, zdravotní dovolená do konce r. 1937 sen. Roudnickému.

Vládní návrhy tisky 425, 431.

Usnesení posl. sněmovny tisk 426 - přikázáno výboru živn.-obchodnímu.

Zpráva tisk 422.

Interpelace tisky 423/1 a 423/2, 427/1 až 427/5, 430.

Odpovědi tisky 421/1 až 421/10, 424/1 až 424/7, 428/1 až 428/7, 429.

Těsnopisecké zprávy o 57. a 59. schůzi senátu N. S. R. Čs.

Zápisy o 61. až 64. schůzi senátu N. S. R. Čs.

o 65. schůzi senátu N. S. R. Čs. schválen byl podle §u 72 jedn. řádu.

výboru imunitnímu žádost kraj. soudu trest. Praha za vydání sen. Vraného k trest. stíhání pro přečin proti cti spáchaný tiskem (č. 4881).

Místopředseda Donát (zvoní): Budeme projednávati pořad schůze, a to nejprve odst. 1 pořadu:

Zpravodajem je pan sen. Jakubec. Prosím, aby se ujal slova.

Zpravodaj sen. Jakubec: Slavný senáte!

Vrch. stát. zastupitelství v Košicích předkládá podle §u 40 tr. řádu žádost okr. soudu

v Mukačevě ze dne 8. září 1936, č. Nt VI 16/36-3, o zrušení imunitního práva sen. Popoviče pro přestupek urážky na cti podle §u 1 zák. č. 108/33 Sb. z. a n.

Dne 21. dubna 1936 podal soukromý žalobce Ivan Balogh "Horkij", rolník ve Velkých Loučkách trestní oznámení proti Vasilu Popovičovi, senátoru Národního shromáždění, pro přestupek urážky na cti, kterého se měl dopustiti tím, že dne 20. dubna 1936 na silnici před obcí Klučárky řekl na soukromého žalobce před jinými toto: "Nesluchajte toho čolovika, ten vás navede do bídy a nikdy ne dobré, dále že okradl a podvedl lidi ve Velkých Loučkách".

Tyto výroky pronesené sen. Popovičem jsou beze sporu urážkou na cti, a vzhledem k tomu, že sen. Popovič i žalobce jsou z jedné obce, má možnost sen. Popovič v případě, že výše uvedené výroky jsou pravdivé, před soudem provésti důkaz pravdy, a v případě, že nejsou pravdivé, nemůže ani člen Národního shromáždění podobných výroků použíti vůči jiným občanům.

Imunitní výbor navrhuje plenu senátu, aby žádosti okr. soudu v Mukačevě vyhověl a sen. Popovič vydán byl.

Místopředseda Donát (zvoní): Ke slovu není nikdo přihlášen.

Prosím pány senátory, aby zaujali místa. (Děje se.)

Budeme hlasovati o návrhu výboru imunitního, aby senát dal souhlas k trest. stíhání sen. Popoviče pro přestupek urážky na cti podle §u 1. zák. č. 108/33 Sb. z. a n.

Senát je způsobilý se usnášeti.

Kdo s tímto návrhem výboru imunitního souhlasí, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Návrh výboru imunitního byl schválen a senát dal souhlas k trest. stíhání sen. Popoviče.

Dalším odstavcem pořadu je:

2. Zpráva výborů národohospodářského a zahraničního o vládním návrhu (tisk 275), kterým se předkládá Národnímu shromáždění k projevu souhlasu dodatková úmluva k obchodní dohodě mezi (republikou Československou a republikou Rakouskou ze dne 4. května 1921, č. 14/1921 Sb. z. a n., podepsaná dne 2. dubna 1936, se závěrečným protokolem z téhož dne a s dodatkovým protokolem ze dne 9. července 1936, jež byly uvedeny v prozatímní platnost vládní vyhláškou ze dne 9. července 1936, č. 233 Sb. z. a n. (tisk 380).