Předseda dr Soukup.

Místopředsedové: Donát, Klofáč, dr Hruban, dr Bas, dr Heller, dr Buday.

Zapisovatelé: dr Karas, Pichl.

Celkem přítomno 131 členů podle presenční listiny.

Členové vlády: ministři dr Czech, Machník, inž. Nečas.

Z kanceláře senátní: tajemník senátu dr Bartoušek, jeho zástupce dr Trmal.

Místopředseda dr Bas (zvoní): Zahajuji schůzi.

Dovolené obdrželi: na tento týden sen. Pechman, Zimák; dodatečně na schůzi dne 14. prosince t. r. sen. Pocisk.

Budeme projednávati pořad schůze, a to nejprve odst. 1:

Zpravodajem je pan sen. dr inž. Botto. Uděluji mu slovo.

Zpravodaj sen. dr inž. Botto: Slávny senát!

Naša národná obrana vôbec, ale obzvlášť jej prvý a najvýznamnejší činiteľ - armáda vyžaduje stáleho zdokonaľovania. Terajšie nevyjasnené pomery medzinárodné tým viac nútia nás robiť všetky možné opatrenia, ktoré prispievajú k väčšej pohotovosti armády na obranu štátu. I zlepšovanie jej organizácie je zdokonaľovaním. Vedený takouto snahou najvyšší veliteľ armády, prezident republiky, rozhodol, aby do štruktúry vyšších vojenských veliteľstiev, a to medzi ZVV a veliteľstvo divízie, bol vsunutý nový veliteľský orgán: sborové veliteľstvo. Tohoto roku máme takto v našej armáde už tri vyššie veliteľstvá, lebo sborová veliteľstvá po stránke veliteľskej už fungujú. Tým prispôsobili sme sa v tomto ohľade zároveň väčšine europských štátov, ktoré majú tiež tri vyššie veliteľské stupne.

Opatrenie toto bolo u nás nutné obzvlášť z toho dôvodu, že oblasti našich ZVV boly príliš rozsiahle a tak veliteľsky a administratívne dosť ťažko ovládateľné. Ťažkosti tieto boly už tedy aj v miere. Pôsobnosť pražského ZVV rozprestierala sa totiž na celé Čechy, brnenského na celú Moravu-Sliezsko, a na Slovensku a Podk. Rusi voj. veliteľský a správný úkol bol sverený ZVVvám v Bratislave a v Košiciach.

Účelom prejednávanej predlohy je odbremeniť ZVVvá, ponechať im iba úkoly veliteľské a súbor ich správnych úkolov preniesť v širokom rámci 1. odst. §u 1 na veliteľstvá sborové. Funkcie sborových veliteľstiev budú teda veliteľské a správne. Tým sa administrácia usnadní a zrýchli, okolnosť to, ktorá má nielen v miere, ale obzvlášť pri mobilizácii a válečnej pohotovosti veľký význam.

2. odst. §u 1 predlohy stanoví, aby aj kárne výbory pre vyšších dôstojníkov boly prenesené od ZVV k veliteľstvám sborovým.

Oblasti pôsobnosti sborových veliteľstiev určí podľa § 2 ministerstvo nár obrany v dohode s ministerstvom vnútra, nakol'ko oblasti tie majú aj význam politicko-administratívny a budú spolupracovať so zemskými úrady, ako dosial pracovaly ZVV. § 3 dáva vláde možnosť prevádzať vládnym nariadením aj ďalšie presuny v pôsobnosti vojenských útvarov, keby potreba toho v budúcnosti vyžadovala. Opatrenie toto je potrebné, aby vojenská správa mohla previesť účelné a neodkladné presuny v dobe čo možno najkratšej. Zákon nabýva účinnosti od 1. januára 1937.

Slávny senát: Branný výbor prejednal predlohu vo svojom zasedaní dňa 15. decembra 1936 a usniesol sa jednomyseľne navrhnúť slávnemu senátu, aby bola schválená v znení prijatom posl. snemovňou sen. tisk 347. (Souhlas.)

Místopředseda dr Bas (zvoní): Ke slovu není nikdo přihlášen, rozprava odpadá.

Nebude-li námitek, přeruším projednání tohoto odstavce a přistoupíme k dalšímu odstavci pořadu. (Námitky nebyly.)

Námitek není, budeme tudíž projednávati odst. 2 pořadu, jímž jest:

Zpravodajem za sen. Dundra je předseda ústavně-právního výboru sen. dr Milota.

Zpravodaj sen. dr Milota: Slavný senáte!

Zákon č. 132 z r. 1936, kterým vláda dostala zmocnění rozpouštěti politické strany a strany náhradní, má účinnost do konce roku. Je přirozeno, že za dnešních neurovnaných poměrů a zejména v době, kdy se střetávají různé politické excentrické cíle, nemůže vláda postrádati tohoto instrumentu, a proto ústavně-právní výbor navrhuje, aby bylo schváleno usnesení posl. sněmovny, kterým se prodlužuje účinnost tohoto zákona do 1. ledna 1938. (Souhlas.)

Místopředseda dr Bas (zvoní): Ke slovu je přihlášen pan sen. inž. Marušák. Dávám mu slovo.

Sen. inž. Marušák: Slavný senáte!

Zákon o rozpouštění politických stran již po několikáté prodlužujeme a je proto dobře, když si řekneme, jaké s ním máme zkušenosti. Když byl tento zákon po prvé odhlasován a když podle něho byly rozpuštěny některé protistátní německé strany, byli jsme svědky toho, že většina státu nepřátelských elementů stala se najednou loyálními. Mohu jako příklad uvésti vrchního magistrátního radu ve Znojmě, který býval kdysi organisátorem vytloukání českých oken, avšak po vyjití tohoto zákona kráčel svorně se Sokoly na 28. října v průvodě. Dnes ovšem už do toho průvodu nejde a nejdou do něho ani ostatní stejně smýšlející občané národnosti německé. Proč se stala tato změna? Můj názor je, že tento zákon se stal zákonem papírovým a nikoli zákonem živým.

Tento zákon byl především namířen po známém židenickém puči proti fašistům. Vidíme však, že se ho nepoužilo. Za druhé byl namířen proti komunistům, avšak také se ho nepoužilo, poněvadž byla obava, že by rozpuštěním komunistické strany byly posíleny strany socialistické, Dnes, ovšem už obav z komunistické strany pro náš stát není, vzhledem k tomu, že máme obrannou smlouvu s Ruskem a že Rusko vyřízením zahraničních revolucionářů vzdalo se mezinárodní revoluce. Za třetí tento zákon byl namířen proti Henleinovcům. Avšak ti, kteří se postarali, aby ho nebylo použito proti fašistům a proti komunistům, postarali se také o to, aby se ho nemohlo použíti ani proti straně Henleinově. Jistě že nás překvapilo včerejší stanovisko některých našich kolegů ze strany republikánské, kde kol. Sechtr a Měchura naopak chválili loyalitu příslušníků Henleinovy strany a velmi se jí zastávali. Z toho důvodu musíme si položit otázku, proč se vlastně za těchto okolností dosavadní zákon prodlužuje, zdali není jenom strašákem na vrabce a zdali jeho neprováděním netrpí státní autorita.

Já chci na příkladech dokázat, že tento zákon je dobrý, a jestliže jej prodlužujeme, že je pro to také důvod, ale že by bylo nutno, abychom se podle tohoto zákona řídili a abychom podle něho, ve spojení se zákonem o obraně státu, postupovali zejména v našem pohraničí. A uvedu příklady zejména z jižní Moravy. Němečtí vůdcové před nedávnem ohlásili, že Němci žijící v zahraničí jsou vlastně ve svých domovských státech jenom hosty. My však vidíme, že někde, a zejména v pohraničí, si počínají tak, jakoby byli dobyvateli tohoto státu. Především příslušníci Henleinovy strany zneuctívají velmi často státní vlajku, o čemž by krajský soud ve Znojmě mohl vydat řadu svědectví. Dále si stěžují, že se nedodržuje nikde tam, kde Henleinovci mají v obcích většinu, jazykový zákon. Na jižní Moravě ve velkých obcích, které podle zákona mají míti i úředníky znalé jazyka českého, poněvadž je tam dostatečný počet Čechů, kteří žádají vyřízení v jazyce českém, nevyřizuje se žádné podání v jazyce českém. Jako drastický příklad uvádím okresní město Mikulov. Předsedou okresní péče o mládež je okresní hejtman. Pan okresní hejtman v této funkci učinil podání na obec, ale ani jemu obec neodpověděla v jazyce českém, nýbrž pouze v jazyce německém, a pan okresní hejtman nemá tolik autority, aby si vynutil plnění jazykového zákona od obce, která je mu podřízena. Je samozřejmé, že ostatní čeští lidé pochodí tím hůře, když pochodil takto špatně representant československého státu.

Zajímavý je případ se stavbou kasáren v Mikulově. Obec se usnesla, že dá pozemky pro stavbu kasáren, avšak Henleinovci poslali protestní přípis starostovi, příslušníku německé strany aktivistické, kde mu vyhrožují, dojde-li ke stavbě těchto kasáren, že zastřelí starostu a že postřílí všechny členy obecního zastupitelstva, kteří hlasovali pro stavbu kasáren. V tomto dopise prohlašují, že je to největší pohana pro Němce v našem státě, jestliže v pohraničním městě má dojíti ke stavbě čsl. kasáren. (Slyšte!)

Tento dopis byl odevzdán četnictvu k vyšetření. Já jsem se asi za týden ptal u policejního ředitelství v Brně a také na zemském úřadě v Brně, co se vyšetřilo. Zemský úřad si zavolal pana okresního hejtmana a ten řekl: Tomu dopisu netřeba přikládat žádné váhy. Asi za 14 dní na to dostal pan starosta mikulovský nový dopis, ale ten už byl tak hrubý a surový, že kromě osobních urážek obecního zastupitelstva obsahoval také hrozby, že uskuteční-li se kasárna, vyhodí je Henleinovci dynamitem do povětří dříve než tam bude moci vstoupiti vojsko. Uplynuly asi 2 měsíce, ale zase se nic nestalo, poněvadž pan okresní hejtman stojí na stanovisku, že to nic není, a nechá i ostouzeti starostu a obecní zastupitelstva, kteří chtějí loyálně konati povinnosti ke svému státu, a neučinil patrně nic na potrestání těchto pachatelů. Zmíněné dopisy mám sebou a kdyby si je někdo chtěl prohlédnouti, dávám mu je k disposici.

Ale stejně tak si počínají i henleinovské časopisy. Také ty jsem přinesl na ukázku. Nikolsburger Wochenschrift, časopis strany henleinovské, přímo provokativně štve obecní zastupitelstvo a celou veřejnost proti povolení stavby kasáren. Píše o Češích, jako by byli přivandrovalci v pohraničí, a vyzývá je, aby se přizpůsobili mravům a zvykům národa německého, jako národa vedoucího v pohraničí. Nenašel se jediný státní orgán, který by to byl zabavil, nebo pohnal redaktora k odpovědnosti. Tomuto časopisu se ponechává úplně volná ruka, aby si tímto štvavým způsobem počínal dále. Pak se ovšem nedivme, když na př. i v Praze, jak mám výstřižek z Moravského slova ze 26. listopadu t. r., příslušník strany Henleinovy posl. Vollner mluvil na veřejné schůzi, která ovšem musila býti rozpuštěna, v tom smyslu, že Češi v pohraničních krajích se musejí chovat jako trpěný host. Mají prý tam jediné právo, totiž jíti domů, když se jim tam nelíbí. Tak se mluví v Praze, ale prakticky se to v pohraničí provádí.

Budiž mi dovoleno zmíniti se o poměrech, které jsou nejen u autonomních sborů, nýbrž i u státních úřadů. Na př. poměry u okr. soudu v Mikulově jsou takové, že by je nesnesl ani ten poslední stát. Přednosta okr. soudu je takový německý šovinista, že se před ním soudní personál bojí mluvit v úřadě česky. Stane-li se tak, prožívá pravé peklo a musí počítati i s pronásledováním.

U téhož soudu je soudcem dr Holzer, který má z nedaleké obce Sedlece ženu, příslušnici prý Henleinovy strany. Tento soudce má přiděleno provádění exekucí. Jak se při tom vede Čechům a Chorvatům, je patrno z toho, že jsou hospodářsky ničeni a jejich majetek přechází houfně do rukou německých. Volání našich menšinářů po nápravě bylo doposud marné. Zástupci nejen Národní jednoty a stran socialistických, nýbrž i příslušníci strany republikánské žádají nápravu, ale dosud se nic nestalo. Dokonce tam byl jeden úředník, který prováděl velké podvody do desítek tisíců Kč při knihovním pořádku, který dělal sám za soud, peníze shraboval, ale neodváděl. Když se na to přišlo, udělali z něho na šest neděl blázna, poslali ho do Kroměříže, aby se mu nic nemohlo stát, a teď s plnou pensí vyjídá republiku dále.

Pak se nedivme, že si tam několik advokátů otevřelo ohromně výnosné kanceláře na ožebračování Chorvatů a vůbec menšinářů, kteří se nedovolali u soudu práva. Proti advokátům bylo sice zavedeno trestní řízení, ale jeho výsledek mi dosud není znám.

Nepříznivé poměry jsou také u okr. soudu ve Vranově, kde má silné slovo německý advokát a naši lidé jsou proti tomu bezbranní.

Ale ani v jiných státních úřadech nejsou v Mikulově lidé, kteří by byli v menšinovém ovzduší na svém místě. Berním ředitelem je tam vysloužilý ředitel Drachovský, který se dodnes nenaučil česky a přes to vede tak důležitý úřad. V nemocenské pojišťovně je 42 % pojištěnců české národnosti, ale máme v ní jen 16 % zastoupení a nemůžeme se dovolat nápravy.

Naši menšináři mně v jednom dopise psali, že pan Henlein jezdí do Anglie a do Ženevy, kde si stěžuje na republiku, ovšem neprávem. A dále píší: "My si stěžujeme u našich úřadů, ale práva se nedovoláme. Pravděpodobně nám nezbude nic jiného, než abychom jeli také do Ženevy nebo do Anglie si stěžovat na naše úřady, že nás neochrání před terorem Henleinovým a že se nedodržují naše zákony na ochranu pohraničí.

Ale ani zaměstnavatelé se tam nechovají jinak. Takový henleinovský velkostatkář Czapek v Lednici netrpí žádného zaměstnance, který posílá děti do české školy. Jakmile něco takového zjistí, přijde zaměstnanec o práci a nedovolá se ochrany před terorem. Sociální život zemědělského dělnictva je hrozný. V pokojíku 10 m², vlastně v místnosti, která se ani nemůže pokojíkem nazvati, poněvadž je to horší než chlév, se tísní rodina 6 až 8členná a nikdo z úředních kruhů se těchto lidí nezastane. Velkostatek liechtensteinský, který má ve Valticích a Lednici ohromné komplexy lesů a zemědělské půdy a také zámky, nezaměstnává, jakmile byla pozemková reforma prohlášena za skončenou, českých lidí. V Lednici je ohromný přiliv cizinců a jen na vstupném do zámku vyberou přes 80.000 Kč. Jediného českého člověka však nezaměstnávají; průvodce mluví jen německy a nesnaží se umožnit českým návštěvníkům dorozumění v řeči české.

Naši menšináři pozastavují se také nad jinou věcí. Na jižní Moravě se Henleinovci organisují ve straně tzv. Sudetendeutschland. My na jižní Moravě však Sudety nemáme a také neznáme Sudetendeutschland. To je asi tak, jako kdybychom znojemské okurky chtěli přejmenovat na karlovarské. Prosím, aby státní úřady jednou rozhodly, je-li či není-li to správné; zdravý rozum říká, že to není správné, že je to vyložená totalita a provokace českého národa. Ať se také po této stránce udělá náprava. To jsou jen namátkou nejkřiklavější případy. Avšak ani čeští zaměstnavatelé nekonají v pohraničí svých povinností. Na zbytkových statcích se netrpí zaměstnanci jiných politických stran, než jaké si přeje zaměstnavatel. Zejména křiklavé případy jsou v Pulgarech, kde je nájemcem statku syn olomouckého starosty dr Fischera, který netrpí nikoho, kdo není organisován v agrární straně. Svolávají se schůze, na něž přijde tajemník republikánské strany, a zaměstnanci jsou povinni je absolvovat, jinak by byli propuštěni. Totéž je na zbytkovém statku býv. posl. Molíka v Sedleci u Mikulova, kde jsou poměry ještě horší, poněvadž on sám jej neobhospodařuje, nýbrž jej pronajal příslušníku Henleinovy strany, nějakému panu Czapkovi z Lednice. To jsou poměry, které neposílí naše hraničáře, ani nedodají vážnosti státu.

Z toho chci vyvozovat závěry, že především musíme dávat do pohraničí jenom výborné, spolehlivé státní úředníky, kteří by konali svou povinnost. (Sen. Sladký: Hraničářský přídavek, aby tam šli!) Také je správné volání po tom, aby lidé, kteří jdou do pohraničí, byli odměněni, poněvadž doplácejí v každém směru na své poslání, mají mnohonásobně větší vydání, nemají možnost dát vzdělávat své děti na školách, jsou odstrkováni a nemohou často ani najíti byt. Státní správa by měla jim vycházet vstříc. Bohužel se to neděje. Je to vidět z velice drahých bytů, které tam má pro pohraniční stráž zemské finanční ředitelství, a z domů, které má v pohraničí, třeba v Hrušovicích nad Jevišovkou, státní správa železniční, kde se zvýšily činže při zavedení 13. služného. To bylo odbouráno, vysoké činže však zůstaly. Často jsou tito zaměstnanci přímo nevolníky. Znám případ, že byl železniční zaměstnanec 1. července t. r. přeložen jinam, ale dána mu podmínka, že se smí vystěhovat teprve tehdy, když najde nástupce do bytu, ale poněvadž dodnes jej nenašel, nemůže se vystěhovati. Tak se zachází s menšináři v pohraničí. (Sen. Sladký: Kdo dělá tuto chytrost?) Myslím, že jeden se v těchto špatných příkladech učí od druhého. Chtěl bych upozorniti, že to, co se provádí v našem pohraničí a co se provádí se zákonem na ochranu republiky, je určitá slabost a poraženectví, že to není duch, kterým máme býti ovládáni, duch husitství a našich legionářů. Je nutno, abychom měli sami k sobě více vážnosti a respektovali svoje zákony a také svůj stát a abychom naše menšináře vzali v ochranu.

Je-li to, co jsem přednesl, důvodem k tomu, aby tento zákon byl znovu prodloužen, mám velkou prosbu především na p. ministra vnitra, aby se postaral o to, aby také jeho podřízené úřady tento zákon v praxi prováděly. (Sen. Riedl: Zákonů je mnoho!) Ano, ale byrokracie je neprovádí. Nepochybuji o dobré vůli p. ministra vnitra dr Černého a nepochybuji, dostane-li se mu upozornění a materiálu, že po této stránce vykoná svoji povinnost. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda dr Bas (zvoní): Ke slovu není již nikdo přihlášen, rozprava je skončena.

Nebude li námitek, přeruším projednání tohoto odstavce a přistoupíme k dalšímu odstavci pořadu. (Námitky nebyly.)

Námitek není, budeme tudíž projednávati odst. 3 pořadu, jímž jest:

Zpravodajem je pan sen. dr Karas. Uděluji mu slovo.

Zpravodaj sen. dr Karas: Slavný senáte!

Všeobecná tíseň finanční a tím také i finanční tíseň státní přiměla státní správu k tomu, že restringovala platy veřejných zaměstnanců. Členové Národního shromáždění pokládali za samozřejmé, že je třeba, aby oni obdobně podobné srážky si uložili a proto byly platy členů Národního shromáždění sníženy o 14 %. Poněvadž tíseň trvá dále a srážky z platů veřejných zaměstnanců trvají dosud, usnesla se poslanecká sněmovna na iniciativním návrhu, aby srážky trvaly dále do konce června 1937. 

Ústavně-právní výbor navrhuje slavnému senátu, aby přistoupil na usnesení posl. sněmovny. (Souhlas.)

Místopředseda dr Bas (zvoní): Ke slovu není nikdo přihlášen, rozprava odpadá.

Nebude-li námitek, přeruším projednání tohoto odstavce a přistoupíme k dalšímu odstavci pořadu. (Námitky nebyly.)

Námitek není, budeme tudíž projednávati, odst. 4 pořadu, jímž jest:

Uděluji slovo prvnímu přihlášenému řečníku, jímž je pan sen. dr Törköly.

Sen. dr Törköly (maďarsky): Veľavážený senát!

Otázka odhlasovania rozpočtu je v prvom rade vec dôvery. Poslanci Maďarstva musia pri rozhodovaní o otázke, či rozpočet prijmú a či nie, skúmať to, či majú dôvod k tomu, aby chovali voči vláda dôveru a pri tomto skúmaní namane sa pred očima skúmajúceho v prvom rade to, že voči Maďarstvu ako národu nechovala a nechová sa vláda od utvorenia štátu až do dnešného dňa korektne a spravedlive. (Předsednictví převzal místopředseda Donát.)

V dobe utvorenia štátu hovorilo sa o ľude Slovenska, ktorým sa však Maďari vôbec nerozumeli, a tedy na Maďarstvo ako ľud bolo vôbec zabudnuté. Už od doby ustavenia štátu boli Maďari zbavení svoje ľudovej kvality, ľudového významu, a úradná mentalita československá pokladaIa za dostatočné dať Maďarstvu povahu moderního otroka, kde o vôli ľudu nemôže byť ani reči a kde významnosť maďarstva vyčerpáva sa tým, že môže stratiť v re publike svoju národnú podstatu.

Takto vypadalo stanovisko úradnej mentaIity voči Maďarom v dobe ustavenia štátu a táto mentalita sa od tých čias vôbec nezmenila. Veď len pred nedávnom čítali sme reč pána zahraničného ministra Kroftu, prednesenú pred okresným vzdelávacm výborom v Karl. Varoch, kde Krofta hovoril o dvoch štátnych národoch, ale o Maďaroch ako národe vôbec sa nezmienil. Pán minister Krofta sa domnieva, že Maďari ako štátny národ vôbec neprichádzajú v úvahu, že nikdy sa nemôžu vyvinúť na významný štátny národ, a pojem národa definuje tak, že tým treba rozumeť pospolitosť ľudí, ktorých sdružujú a stmeľujú spoločný jazyk, spoločné tradicie, kultúra a spoločné ideály. A ač pán minister Krofta vidí, že Maďarstvo v Československu tvoria ľudia, ktorých spoločný maďarský jazyk, spoločné maďarské tradície, spoločná maďarská kultúra, spoločné ideály a mravy nerozlučiteľne spojujú, preca; ač sú tuná všetky tieto faktory, nechce Maďarov považovať za národ, ba ani pojem národnej menšiny nekonceduje rád v prospech Maďarstva.

Za takýchto okolností a napriek tomu, že sám pán minister Krofta tvrdí vo svojej reči, že jestvovanie národa nezávisí od vonkajších faktorov a že i keby tu bol nedostatok štátnej samostatnosti a politickej slobody, ani vtedy neprestane národ jestvovať, prez to všetko, - povedám, - nekonceduje Maďarstvu podstatu národa. A tedy podľa predstáv pána zahraničného ministra Kroftu Maďarstvo nikdy sa nemôže pokladať za taký štátny ľud, t. j. ľud, ktorého viaže záujem na existencii a vývoji štátu.

Zo všetkého toho dôsleduje logicky i to, že podľa Kroftu národ československý so svojou skutočne demokratickou národnostnou politikou ani si nepraje napomáhať utvoreniu tohoto vývoja napriek tomu, že ústava poskytuje k tomu možnosť, čo i pán zahraničný minister Krofta ochotne uznáva.

Za takejto mentality úradných názorov ne- môže Maďarstvo samozrejme chovať dôveru voči vláde štátu, a to je práve prvý dôvod k tomu, prečo nechce odhlasovaním rozpočtu vložit hmotné prostriedky do rúk vlády štátu československého.

Avšak je ešte iná príčina, ktorá zatieňuje naše nazeranie nedôverou voči vláde štátu. V republike Československej slyšíme až do omrzenia zmieňovať sa o demokracii, o potrebe demokracie, ale keď hľadáme túto demokracie, tu, žiaľ, prijdeme k výsledku, že demokracia vôbec nie je uplatňovaná. Pred nedávnom povedal jeden z vodcov opozície v anglickom parlamente, že v demokratickom štáte je dôležité, aby sa uplatňovala vôľa ludu. Povedal, že demokracia znamená, že vládne národ. Nuže, tážem sa s úctou, kdeže sa tuná, v republike Československej, uplatňuje vôľa ľudu, a ako možno tuná hovoriť o tom, že tu vládne národ, nech už ide o ktorýkoľvek národ.

Páni, vo štáte, kde prezident najvyššieho súdu verejne a písomne prehlási, že v tejto republike je právo, zákon a zásada spravedlivosti na ústupe, moc však, hlavne politická moc, na postupe, tam vôbec nemožno hovoriť o uplatňovaní vôle ľudu a o jestvovaní vlády práva. Veď nepovedá to politik opozičný, lež prvý sudca republiky, tedy každým pádom na slovo vzatý činiteľ, ktorý i v cudzozemsku silne padá na váhu.

A prezident najvyššieho správneho súdu republiky len pred nedávnom povedal v rozpočtovom výbore, že sťažnosti z 37-40 % vedú k úspechu, to znamená, že správa v republike je taká, že sťažnosti proti nej sú zo 40 % oprávnené. A je to konštatácia iba čo do sťažností podaných, ale je zamlčané, že vo veľa prípadoch bola by sťažnosť oprávnená, ale tieto sťažnosti sa neuplatňujú, lebo málokto čaká úspech od toho, že sa mu dostane pravdy až za štyri roky po podaní sťažnosti.

Za takýchto okolností samozrejme nelze, hovoriť o tom, že by tuná vládla demokracia. Hovoríme-li o demokracii prejavujúcej sa v živote, tu ponajviac dovolávame sa príkladu Anglie a Ameriky. Nuže, ráčte sa pozrieť na príklad Anglie a Ameriky. Kdeže je taký právny stav v Československu, aký je v Anglii alebo Amerike s hľadiska demokracie? V Anglii možno hovoriť o suverenite parlamentu, o uplatňovaní vôle ľudu, o nadvláde práva. Tam je obžalobná porota, je súdna porota, tam každý zločin prejednáva sa pred porotou, nie tak, ako v Československu. Amerika, ktorá má písanú ústavu, podobne vyslovuje túto zásadu vo svojej ústave, lebo veď v 5. novele americkej ústavy z r. 1790 jasne vyslovuje, že nikto nemôže byť pohnaný k odpovednosti za hrdelný alebo iný trestný čin veľkou porotou bez obžaloby a rozhodnutia.

U československých ustanovizní to naprosto chýba, a veru i u nás by sme potrebovali obžalobnej poroty, lebo ona by bola pravou kautélou ústavy a slobody, zvlášte pre národné menšiny, lebo jestliže obžalobná porota neuvalí obžalobu na stíhanú osobu, tu potom ani súdna porota nemá príležitosti vyniesť trestný roz sudok. Ani v Anglii ani v Amexike nechýba to, čo chýba u nás: priama účast ľudu v zákonodarstve vo verejnej správe a vo vykonávaní sudcovskej moci.

Ale zostaňme len v republike Československej a prečítajme si hodne nahlas učenie prvého prezidenta Tomáša Masaryka, ktoré znie, že demokracia znamená slobodu a čo možná najširšiu samosprávu. Poraďme sa s objektivitou a opýtajme sa jej, či je tuná naozaj sloboda a tá široká autonomia, založená na súhlase ovládaných.

Odpoveď nemôže byť iná než tá, že ústava síce vyslovuje, že každému sa zabezpečuje plná ochrana života a slobody, avšak absolutná ochrana života je učinená silne pochybnou novelou, ktorou sa mení zákon na ochranu republiky, a o absolutnej ochrane slobody nemôže byt ani reči. Na opodstatnenie tohoto druhého tvrdenia môžeme sa právom dovolávať skutku, že v trestnom súdnictve rozbujnela sa dnes prax udavačských manévrov tajných a zatajovaných udavačov, ľahkomyseľné a veľakráť národnostnej zášti nie celkom prosté vznášanie obžaloby vsadzuje so dňa na deň veľakrát i nevinných ľudí do zaisťovacej alebo vyšetrovacej väzby; nie je zriedkavý prípad, že takáto strata slobody trvá 4-11 mesiacov, ba niekedy ešte dlhšie, a celé pokračovanie končí potom oslobodzujúcim súdnym rozsudkom, čo je skvelým dôkazom, že osobná sloboda tuná, nie je tak posviatna ako v Anglii, kde i v najspletitejších trestných veciach musí byť rozsudok do troch mesiacov vynesený alebo musí aspoň vyznieť verdikt obžalobnej poroty. Občianske živly veľmi často podliehajú zásahom tajnej vojenskej policie a keď ináč nie, tak aspoň tým utrpí občan súdnictvom vojenského úradu, že veľakráť tendenčné návrhy tajnej vojenskej policie sú vykonávané štátnym zastupiteľstvom a tým sa preťahuje vyšetřovanie a vyšetrovacia väzba, čo už vlastne znamená trest. Tajná vojenská policia, četníctvo, ba ešte i štátna civilná policia pokúša sa pri vyhľadávaní a vyšetrovaní vynucovať z ubohého zatknutého priťažujúce výpovedi telesným i duševným trýznením a tedy nie je tomu tak ako v Anglii, kde zaisťovacia väzba má len ten účel, aby bola zaistená prítomnosť obvinenej osoby na prelíčení. (Sen. dr Bačinský [maďarsky]: Starý trestný poriadok ešte platí!) Československá republika má možnosť upraviť starý trestný poriadok. My neprísaháme na starý trestný poriadok, lebo jeho predpisy nepokladáme za správne. Neznamená vývoj to, že sotrvávame na niektorom planom predpise, lež vývoj si vyžaduje, aby úradná správa vládna nahradila tieto plané predpisy dobrými predpismi.