Velmi často se porovnává stát v jeho hospodářské funkci s velikým podnikatelem, s obchodníkem. Není to nesprávný příměr, poněvadž když stát obhospodařuje své vlastní podniky, není ničím jiným než skutečně velkým obchodníkem. A já bych rád viděl, co byste řekli obchodníkovi, který by, když jeho tržba nedosahuje ani poloviny toho, co dříve - a u nás ten případ je, obrat ve státě klesl s 90 miliard ani ne na 45 miliard o tom neuvažoval a nechal své režijní položky v té výši, jako měl, naopak ještě je zvyšoval?

Myslím, že byste mu řekli, že je to neodpovědný člověk, který takto spěje k bankrotu. A něco podobného by si měli zodpověděti ti, kteří mají odpovědnost za hospodářské a finanční vedení tohoto státu, když viděli, jaká hospodářská krise je, ale při tam nedovedli nalézti cestu, aby se přizpůsobili i na poli výdajovém, aby prostě výdaje byly usměrněny podle zmenšeného příjmu. Ale jak říkám, nelze všechno sváděti na krisi, je nutno si říci, že jednou z hlavních příčin poklesu daní je t. zv. usměrněné, vázané hospodářství i s jeho etatismem.

Vážení pánové, v minulých schůzích při poslední své řeči jsem tu dovodil, jak nepatrné daňové zatížení je u podniků, postavených na družstevních základech proti soukromým podnikům, a dovodil jsem to i z bilance velkonákupny karlínské, která při obratu přes 500 mil. Kč zaplatila právě 3 mil. Kč na daních, to je 3/4 %.

Jestliže od několika let se stále podporují tyto podniky s nepatrným výnosem daňovým na úkor podniků soukromých, jestliže stále více a více se béře možnost existence a podnikání soukromým podnikatelům na účet státu nebo kolektivismu, pak ovšem musí ubývati daní, poněvadž množství poplatníků, kteří platili plné daně, se nepoměrně a neúměrně zmenšuje, zatím co počet podniků velmi nepatrně zdaněných rapidně vzrůstá. Kdyby měl tento stav trvati dále, octneme se jednou před skutečností, že tu nebude nikoho, kdo ty daně bude platiti. A rád bych viděl ty zázraky, které by dokázali páni kolektivisté a družstevníci se svými podniky, kdyby nebyla možnost je sanovati a podporovati. To je jedna z příčin, proč klesly daně od r. 1929 o plných 28 %. To by nemělo ujíti národohospodářům a zejména odpovědným činitelům, kteří vedou hospodářskou politiku ve státě. Měli by se zamysliti, zdali by nebylo dobře, aby tento způsob přestal. Jak je dávno, co sám ministerský předseda dr. Hodža, i sám president státu dr. Beneš prohlásili, že už musí mýti postavena určitá mez tomuto řízenému, čili jak lid říká nezřízenému hospodářství, a že se musí věnovati větší podpora soukromému podnikání, chceme-li z toho vyjíti a míti více prostředků ve státní pokladně!

Ale že krise hospodářská není jenom sama příčnou poklesu daní, chtěl bych dokázati zejména na otázce cizineckého ruchu. Vážení pánové, otázka cizineckého ruchu zřejmě dokazuje, že nemůžeme pokles daní sváděti jenom na krisi. Proč? Poněvadž ti cizinci, kteří k nám přijdou, nejsou občany našeho státu. Na ty se krise nevztahuje, poněvadž nejdou-li k nám, jdou jinam, právě tak jako občané našeho státu jezdí zase do ciziny. A vzpomeňte si, co jich bylo loni v Rakousku! Je pochopitelné, že každý stát, který má zájem, aby dostal co nejvíce prostředků do své státní pokladny, musí v prvé řadě věnovati pozornost cizineckému ruchu, poněvadž to jsou peníze, které k nám nosí cizinci a my jim za to nic nedáme, projedí to a propíjí.

A vážení, jak jsme si počínali po celou tu dobu hospodářské krise v cizineckém ruchu? Takovým způsobem, že mohu říci, ne že jsme nedělali reklamu našim skvělým krajům, ale ještě hůře. Máme na příklad na Moravě Macochu, něco podobného není ve střední Evropě, ale my jí nedovedeme udělat dostatečnou reklamu, jako jí nedovedeme udělat jiným krásným věcem, kterým se v cizině na Československu obdivují. Ale co více! My přímo, abych tak řekl, šikanujeme cizince, když k nám přijedou, čímž jim říkáme: Po druhé se neopovažujte k nám jeti!

Vážené dámy a pánové, jděte se podívat na Václavské náměstí, kde se setkáte, když ne denně, tak ob den se zjevem, že před hotelem Ambasador zastaví auto z ciziny, podle značky je poznáte, a vidíte, jak u šoféra nebo majitele auta je strážník a dohoduje se s nimi velmi ztěžka, pro neznalost jazyka. Okolo se scházejí 1idé, a co se stalo? Auto zastavilo, kde se zastavit nesmí. Byl zjištěn případ, že za 2 hodiny strážník pokutova1 v Praze 70 automobilistů a z nich hodně cizinců, poněvadž přesně podle dopravního řádu nestáli tam, kde státi měli. A ono to není tak jednoduché. Copak může na příklad cizinec vědět, že v Jungmannově ulici na den lichého data může zastaviti na té straně, kde je Škodovka, a ve dnech sudého data na straně, co je Teta? Vždyť to nemůže člověk z Berlína nebo z Milána vědět, že máme v Praze takový zajímavý dopravní řád! A při tom ti naši strážníci - já tu na ně žaluji, na ty pražské - se chovají k cizincům hrubým způsobem. Vždyť on může konati svou povinnost, ale, prosím, když vidí podle značky, že je to cizí auto, může říci: Pane, buďte tak laskav, tady nesmíte stát, nebo: Pane, dejte mi laskavě papíry! Ale nejmírnější způsob vyjádření u nich je, jak jsem měl často příležitost slyšet: Dejte sem papíry a nebavte se!

Vážení, to nám může zjednati sympatie cizinců? A již se o tom hovoří a píše v zahraničních novinách, o tom šikanování automobilistů v Československu. Tento způsob nám přirozeně odrazuje cizince, klesá u nás cizinecký ruch a státní pokladna má z toho méně příjmů.

Ale jsou ještě jiné zjevy. Snad řeknete, že je to maličkost, ale je to zajímavé pro posouzení mentality, jak se to promýšlí, abychom k nám nalákali do Československa co nejvíce cizinců. Všimněte si výpadových silnic z Prahy na Plzeň, Liberec, Kostelec n. Černými Lesy a Tábor, jděte si jenom 3, 4 km od obvodu Prahy a dnes na těch silnicích v prostoru 4 km nenajdete jednu z nich nerozkopánu. Všechny silnice v době, kdy je největší automobilový ruch, jsou nejvíce rozkopány.

Vážení, odpusťte, když řeknu, že je to při nejmenším bezhlavost a že ten, kdo to dělá a nařídí, by měl být veden k odpovědnosti, poněvadž to poškozuje cizince a státní pokladnu. O to jde, když už se něco nemotorného a nešikovného stane, co poškozuje, abychom měli odvahu vyšetřit, kdo to nařídil a udělal, a abychom ho měli odvahu vést k odpovědnosti a vystřídat jej schopným člověkem, poněvadž to se do smrti nedopracujeme žádné nápravy.

Vážení přátelé, mohl bych ještě uvésti celou řadu toho, co působilo na zmenšení příjmů daní, a mohu říci, že by těžko obstála finanční správa před kritikou, kdyby se mělo prokazovat, jeli vinna ona či poplatnictvo; ale o jedné věci bych se chtě1 ještě zmínit, kde si poplatníci sami mezi sebou neobyčejně ztěžují posici z konkurenčních důvodů. Vezměme případ živnostníka, který se zařídí, řekněme cukráře. Za rok si ho pozve berní úřad a vyzpovídá jej, jaký měl obrat, co vydělal atd. a vyměří mu základní daň. Dosud daně neplatil, poněvadž se teprve zařídil. V daňové komisi sedí občané, kteří mají podávat dobrozdání, jsou-li jeho údaje pravděpodobné čili nic. Ale teď tam sedí také jeho konkurent, také cukrář - a je hrůza, případů, že z konkurenčních důvodů řekne: "Ten člověk vydělá jako já nebo ještě více." Tomu chudákovi, který začíná a dosud nemá zákaznictva jako zavedený živnostník, je pak marné předkládat knihy, neboť je neprotokolovaný živnostník, na to se nic nedá, berní úřad mu to naměří a on pod tíhou daně se ze své existence za rok za dva poroučí. To není vinou berního úřadu, nýbrž vinou konkurenta, který jej tak otaxíroval. Proto říkám, že jsou případy, kde živnostníci sami sebou z nezřízené konkurence a ve snaze zbaviti se nepohodlného konkurenta způsobují takové nepřiměřené daňové předpisy, které pak znamenají zkázu existence nově se etablujícího člověka.

Dále zde řekl p. ministr Kalfus, že za krise byla zvýšena daň důchodová a daň z obratu. Slavný senáte, to je prosté konstatování fakta. To je to, co jsme vytýkali už před tím a co vytýkáme i dnes a co bych si býval přál, aby pan ministr financí odsoudil, poněvadž je v soukromém podniku tak jako ve státním přímo nemožné, nechce-li někdo podnik nebo stát hospodářsky zabít, aby mohl klást na jeho poplatnictvo zvýšené povinnosti v době, kdy se mu vede daleko hůře než v době konjunktury. Tento počin bych klasifikoval ne jako nesvědomitost, ani ne jako lehkomyslnost, nýbrž jako zřejmé poškozování státu. Nakládáme- li na poplatníka více, než může unést, může to míti jen jediný důsledek, že ho dříve či později připravíme o existenci a tím zbavíme státní pokladnu zase jednoho poplatníka. Množí-li se takové případy, nastává to, co vidíme nyní, že státu stále ubývá poplatníků, poněvadž zničené existence u více poplatníků do budoucna jsou naopak balast státu, a způsob a množství zatížení je takové, že stále více a více existencí zaniká a tím také ubývá státu poplatníků. Nově založené existence to nevyváží, slavný senáte, to je veliký omyl. Uvedl jsem zle příklad, že teprve po roce existence přijde majitel nově založeného podniku na řadu, aby se vyzpovídal a byla mu předepsána daň; ta je mu předepsána až druhým nebo třetím rokem, ale než je mu doručen platební rozkaz, za 2, 3, 4 roky, stane se často, že je tam třebas jen firma, její majitel už dávno a dávno dokšeftoval a berní úřad z něho nic nemá. To je přirozené, poněvadž lidé jsoucí nebo octnuvší se bez zaměstnání, ale mající vůli a chuť k životu, dávají dohromady, co mají, nebo si vypůjčí malý kapitálek a zařídí si obchod nebo živnost. Ale poněvadž provozní kapitál je minimální a odbytová krise tu je, tím spíše je ten člověk hotov a pak ho může berní úřad hledati, kde chce, on už nic nemá. Tedy ty nové založené živnosti to nevyváží.

Proto je nutno zdůrazňovati znovu a o znovu, že finančník státní není dobrým finančníkem, když zatěžuje pokladnu natolik, aby ohrožoval svoji existenci, a nebéře ohled i do budoucnosti na to, aby měl stálé poplatníky, aby mu neubývali. A to je nutno si uvědomiti, protože budeme pracovati brzy na novém rozpočtu, pro r. 1937, a budeme odhadovati a preliminovati vyšší daně. Řekli jsme si, že takový preliminář a odhad, jako jsme dělali na tento rok, je sice báseň, ale báseň, která je založena na mythu, poněvadž daně se nesejdou v té výši. Ale dávati příkaz výkonným orgánům, aby výše preliminované daně dosáhl, pak samozřejmě tyto orgány nechají každému oči jen pro k pláč a zbaví lidi existence. To je věc, které si musíme všímati.

Pan ministr řekl, že také druhé části osnovy tohoto zákona o dáních přímých byly činěny tiskem nesprávné výtky, jak by měla zpětnou platnost, a dokazoval to zde tím, že prý bylo napřed vyhlášeno, že r. 1936 přijde v úvahu. Slavný senáte, to je tak trochu sofistika, to není logika. Jestliže jednou platí zásada a má platiti zásada, kterou razil pan ministerský předseda dr. Hodža ve svém vládním vstupním prohlášení, že zákony nesmějí platiti se zpětnou platností, pak prosím, v této osnově zákona o daních přímých se praví výslovně, že nabývá účinnosti 1. ledna 1937. Tak to, co z něho má platiti r. 1936, je zpětná platnost, to mi nikdo nevymluví. Prosím, abychom si uvědomili, že se nemůžeme zbaviti toho, abychom nevydávali zákony se zpětnou platností, a neuvědomujeme si při tom, že je to hřebík do právního řádu ve státě a že občanstvo tím způsobem ztrácí právní bezpečnost a také víru v právní řád, která se tímto způsobem podlamuje.

Slavný senáte! Pokud si tu ztěžoval pan ministr financí na daňovou morálku, není sporu o tom, že není vysoká, ale je nutno si zase říci, co je příčinou, že daňová morálka tak poklesla, vždyť po převratu byla, vždyť po převratě každý z lidí národně a státně cítících platil co mohl, a platil rád. Říkalo se: Když je to teď pro naši republiku, tak platím rád! Ale co se stalo? Najednou dostávali lidé daňové předpisy od r. 1916 se zpětnou platností až teprve r. 1923! Lomili nad tím rukama a říkali: To bych musil prodati celou chalupu i s inventářem, a ještě bych to nezaplatil! Kromě toho se vyvíjela berní prakse, která je nanejvýše zavržení hodná, že každý občan, který učinil daňové přiznání - říkám každý, poněvadž to platí na sto procent - dostal rozkaz, aby zaplatili až dvojnásobně tolik, kolik přiznal, poněvadž berní úřad vzal prostě tužku a obratem škrtl třebas 20.000 Kč a napsal při nejmenším 40.000 Kč. To je, řekl bych, nejen lajdáctví, ale je to věc trestní, protože, promiňte mi, já ten život venku znám a v těch městech mimo Prahu, Brno, Bratislavu a snad Plzeň finanční orgány vědí na chlup, co kdo snídá, večeří, obědvá, vidí mu až do žaludku, znají přesně, kolik si může dovoliti vypíti piva, kolik vydělá nebo kolik nevydělá, tam nepotřebuje dlouho o tom uvažovat, neboť z autopsie vidí, je-li přiznání správné nebo ne, zda-li přibližně odpovídá rozsahu jeho živnosti nebo podniku. Ale když se tyto předpisy takto důsledně stoprocentně zvyšovaly a poplatníci nenašli žádné spravedlnosti a dovolání, pomáhali si docela přirozenou a logickou cestou. Řekli: Já jsem letos vydělal 20.000 Kč, kdybych to řekl, tak mi to napaří na 40.000 Kč, řeknu-li, že jsem vydělal 10.000 Kč, zdvojnásobí mi to na 20.000 Kč, já dostanu, co jsem měl dostat, a stát také, ale nebudu šikanován a nebudu nucen posílat rekursy. Takto se dělala daňová morálka, takhle se zhuntovala a jestliže si na ni finanční správa stěžuje, ať udělá pořádnou revisi mezi přednosty berních úřadů a jejich úředníky; ať hodné, kteří pracují pro stát - a to my chceme, ale tak, aby to odpovídalo skutečnosti a poplatník to unesl, - dá na místo těch, kteří mají říditi oddělení, a tam ty pány, kteří si chtějí vysloužiti ostruhy a nechají lidem jen oči pro pláč, ať dá na místa subalterní, kde nebudou moci škoditi.

Vzpomínám si na jeden případ. Chceme-li takto podporovat podnikání, jako se stalo v případě, který uvedu, řeknu hned, že nejednáme dobře. Lázně Trenčianské Teplice jsou akciovým podnikem, kde stát má 51 % akcií a místopředsedou z tohoto titulu v tomto podniku je pan sekční šéf Blažek. Pan sekční šéf Blažek si vzpomněl, že by jistě mohl posloužiti dobré poznámce ve své konduitě, a udělal něco, co by člověk nedovedl dobře chápati, že normální hlava za dnešních poměrů, kdy máme pomoci obratu a obchodu, by mohla vůbec udělat. On si totiž pěkně dal předložiti seznam všech návštěvníků, kteří byli v Trenčianských Teplicích, a dal na ně poslat fermany, aby sdělili, kolik a u koho v Trenčínských Teplicích utratili za celou sezónu, co se tam léčili. To je šílenství, takový člověk má jíti do Bohnic a nemá být sekčním šéfem. Co se stalo? Stalo se, že nastal úžasný poplach mezi návštěvníky lázní. Jedni si řekli: "Sakra, já jsem byl léčiti nemoc, a co když řeknu, že mě to stálo dvakrát až třikrát tolik, budu mít o to menší příjem? Na léčení to musí uznat." A druhý si řekl: "To já nesmím napsat, když přiznám, co jsem utratil, řeknou, když můžeš tolik utratit, můžeš o to platiti více." A ti živnostníci, poněvadž přirozeně na ně chodili, jsou úplně zdeptaní. To je věc důvěry, a fakt je, že dnes v Trenčianských Teplicích oproti loňsku nemají ani 40 % návštěvu. Kdo jim tam pojede, když bude za ním choditi berní fiskus, aby vykázal, co a kde utratil? Odpusťte, když chcete dělat takovou finanční politiku, řiďte něco jiného, ale ne stát.

Pan ministr zde řekl, že státní administrativa je příliš složitá a že je třeba ji zjednodušiti. To je věc, kterou tvrdíme léta a říkáme, že to asi jinak nepůjde, než že budeme musit sáhnout k zjednodušení té administrativy, ale slavný senáte, já mám obavu, abychom se při těch zjednodušovacích pokusech nedostali ještě do širšího aparátu.

Já totiž, co jsem tak v mysli přešel, vím, že kdykoliv se mluvilo o nějakých reformách anebo o zjednodušení, tak to nakonec dopadlo tak, že když tam bylo 10 úředníků, po reformě jich tam bylo 30, ono se to vždycky rozšířilo, místo aby se to zjednodušilo. To je náš starý požadavek, aby se zjednodušila státní správa. Ale my nevidíme, že by se zjednodušovala, když současně vidíme; že na druhé straně je veliká chuť rozmnožovati aparát státních úředníků, jak kol. Kvasnička přede mnou poznamenal, snahou o rozšiřování nových a nových úřadů. Kdyby měly býti na př. aktivovány nucené zprostředkovatelny práce, v tom původním návrhu nemohou býti aktivovány, poněvadž bychom za 3 až 4 měsíce mohli míti úplný finanční hospodářský rozvrat, ale kdyby to bylo i v tom omezení, i v tom torsu aktivováno, tak to znamená několik tisíc nových úředníků. Pak má býti zjednodušení ve státní správě! Myslím, že nejlepším zjednodušením by bylo, kdybychom, si řekli, že není důstojno ministerstva, aby muselo jmenovati každého vrátného a sluhu, že by měly dostati I. a II.. stolice daleko větší kompetenci, aby zmohly tyto věci vyřizovati přímo a nemuselo se to vyřizovati v ministerstvu, a že tímto způsobem bychom zjednodušili celý tento systém. Ale tomu by i síly politické strany jednou pro vždy odvyknouti, když se prosazuje nebo obsazuje někde nějaké místo, aby tam za každou cenu musily míti svého člověka, aby to musil dělat

jejich ministr. Musíme si již jednou říci, že když se to má dělati takovým hokynářským způsobem, že nejsme schopni žádné velkorysé hospodářské reorganizace v tomto státě. To by tedy byla podle mého názoru nejlepší cesta, kdybychom dali více kompetence I. a II. stolicím, abychom nezatěžovali centrální úřady a nedělali to potom složitějším, aby občan, když jde o nějakých 100 nebo 150 Kč, neměl možnost jinde si to vyříditi nežli v Praze a musil třeba z východu republiky jeti do Prahy, poněvadž se to vyřizuje v ministerstvu a nikoliv v nižších instancích.

Ale je jedna věc, o které bychom si měli též pohovořit a nad kterou bychom se měli zamysliti, a to je, když zde velmi správně pan ministr financí se zhrozil enormního vzestupu pensistů. To je otázka politická. Proto jsem se u ní zastavil, jinak bych o ní nemluvil. Dejte si laskavě tu práci, vám jako členům zákonodárného sboru je to přístupno, jako to bylo přístupno mně, podívejte se na pensionování v posledních letech a přesvědčíte se, že velká většina úředníků, kteří se dávají do pense, hlavně u železnic, ale i jinde ve státních resortech, je poměrně z velmi mladých lidí, někteří docela 30 až 35 let. A ptáte-li se po příčině, proč, dovíte se, že je to z politického důvodu. Nepohodlný se dá do pense, a teď ho státe, plať, ale my tě nemůžeme potřebovat, poněvadž rušíš organisaci a děláš takovou nepříjemnou paseku.

Včera zde jeden kolega připomenul, že v severních Čechách v Ústí n. Labem byl poslán do pense velmi mladý úředník u železnice s odůvodněním, že četl fašistické listy. Odpusťte, nejsem fašistou, abych ho hájil, ale pokud nemáme zákona, že se smí čísti jen "Právo lidu" a "České slovo"; není žádným důvodem k pensionování, že četl fašistické listy. Vidíte, jak je to, řekl bych, úžasná úzkoprsost, taková stranickost, která se u nás vyvinula do nemožných rozměrů a která brzdí celý ten vývoj. Vždyť my si opravdu hrajeme na politické hokynáře, ten chlíveček má každá politická strana a jen stojí u vrátek a čeká, aby někdo neutekl. A to, co se děje se státem a vedle, to je úplně fuk. (Sen. Macek: Vy tomu sám nevěříte, že byl suspendován pro čtení fašistických novin!) Odpusťte, nemám příčiny nevěřiti kolegovi senátoru, který není z mých řad, který je z řad mých politických odpůrců. Ale i kdyby tomu tak nebylo, zjistěte si to v řadě jiných případů, že nepohodlní političtí lidé jsou dáváni v poměrně velmi mladém věku do pense, a tím se zatěžuje státní pokladna. Je to fakt, který neoddisputujete. Na to je nutno poukázati.

Velmi závažná věc v prohlášení pana ministra financí byla tato: "Kdyby se neměla najíti cesta k zjednodušení poměrů ve státní správě, bylo by nutno přikročiti ke zvýšení daní." Slavný senáte! Již když jsem tu větu slyšel, vynořila se mně v hlavě otázka, kterou si kladu i ted: Máme přikročiti ke zvýšení daní, ale kdo je bude moci platit? Komu ještě chcete daně zvyšovat?

Pan předseda vlády zde ráno konstatoval, že se začíná jeviti obrat k lepšímu, že jsme o něco více vyvezli a že se tady nebo tam zaměstnalo o něco více lidí, ale to nepadá tak na váhu. Lidé venku nepozorují žádné zvláštní zlepšení. Čteme to jen na papíře, ale ve skutečnosti o tom nic nevíme. Ale i kdyby tomu tak bylo, mělo by nás to vést k tomu, abychom vypisovali nové daně, abychom se tak dostali zpět, až na dno nemožnosti? Zvyšovat daně nebo nové daně předpisovat by znamenalo dospět mílovými kroky tam, kam se bojím, že stejně jednou dospějeme, nezměníme-li způsob hospodaření v tomto státě, poněvadž jsem ještě na světě neviděl nikoho, s kým by to skončilo jinak než finančním rozvalem, když stále více vydává než přijímá. A to my děláme systematicky již od r. 1930. Je nejvýš na čase, abychom obrátili a abychom si řekli, že ani ve státě není možno dělat takovou hospodářskou politiku, při které bychom stále více vydávali než přijímali, poněvadž na konec by se to muselo projeviti v měně státu, jejíž stabilita a hodnota je podle moderní měnové techniky opřena hlavně o hospodářskou situaci a hospodářskou stabilitu státu. Na konec by se to musilo objeviti v měně a chtíc nechtíc bychom se dostali přirozeným zákonem tam, kam se dostati nechceme, čeho se bojíme a čemu se bráníme, totiž k inflaci. To je nutno poctivě říci, neboť inflace vznikla v každém státě přirozeným vývojovým zákonem, když se poměry utvářely tak, že následkem finanční derouty byla měna znehodnocena - a před tím je třeba se varovati.

Máme-li se vyhnouti nutnosti přikročiti k zvýšení daní, je třeba hledat cesty, kterými bychom jednak dosáhli podstatných úspor ve státní správě a kterými bychom jednak dospěli ke zvýšení příjmů státní pokladny ve směrech, kde dosud nebylo spravedlivě postupováno. Ta prvá cesta spočívá v tom, co zde naznačil kol. ing. Havlín, že by totiž bylo již na čase vzíti u nás na všechny spravedlivý metr a rovnoměrně se soukromými podnikateli zdaniti také konsumy a družstva. Velmi správně podotkl, že ty výhody byly možné v začátcích, kdy se družstva zaváděla, ale nikoliv dnes, kdy u družstev dělal obrat za minulý rok přes 2 miliardy, kdy pracují družstva způsobem čistě kapitalistickým a při tom své zaměstnance honorují daleko bídněji než ti od nich nenávidění kapitalisté. Jaký jest zde tedy důvod, aby tyto podniky platily nepatrné daně, zatím co soukromý podnikatel je zdaněn tak, že nemůže ani dýchat? To je jedna cesta, která by vedla ke zvýšení státních příjmů.

Socialističtí a političtí odpůrci nám říkají, že jsme kapitalisty. Ale my jsme to byli, kteří jsme podali návrh, aby enormní zisky i příjmy byly zdaněny. Je zajímavo, že tento návrh nevyšel ze stran socialistických. Nechci býti jízlivý, ale zdá se mi, že ti, kteří by byli měli ten návrh podepsat, by se třeba domnívali, že si podepisují ortel sami na sebe. My se toho nebojíme, z nás, jak tu sedíme, nikdo nemá takové příjmy, aby se musil stydět, že má nějaké abnormální příjmy. Proveďte to v praksi, zdaňte vysoké příjmy a zisky, které nám utíkají tím, že není řádně vyměřeno vyšší procento daní, a uvidíte, že tím státní pokladna velmi získá.

Ovšem především je třeba už jednou si uvědomit škody, které napáchalo t. zv. řízené hospodářství a etatismus. Je třeba udělat pořádek reorganizací v hospodářském životě vůbec. Za druhé je třeba udělat to, co vytýkáme a vždycky jsme vytýkali naší zahraniční politice, je totiž třeba, abychom se intensivně věnovali zahraničnímu obchodu. Důkladné, pořádné smlouvy. Podívejte se, jak nás předběhlo Německo, jak si Schacht obejel Jugoslávii, Řecko, Turecko a vzal celý Balkán. Nevím, bude-li to do budoucna pro nás únosné, ztrácíme-li jedno odbytiště za druhým. To je málo platné, nebudeme-li dělat pořádnou zahraniční politiku, nebudeme vyvážet a nebudeme-li vyvážet, budeme mít pořád statisíce nezaměstnaných. To se nedá jinak dělat. (Výkřiky sen. Rejmona.) To jsou jistě otázky, o kterých se musí vážně přemýšlet. My jsme to tvrdili od začátku republiky, že naše zahraniční politika neměla by se zabývati prestižními otázkami a opomíjeti otázky odbytu našich výrobků do ciziny. V té věci nám dal vývoj za pravdu jako v řadě jiných věcí, pro které jsme byli ještě před nedávném kaceřováni. A dnes vezměte si otázku armády a náš názor na ni, vezměte si otázku obrany státu, vezměte si otázku Společnosti národů a sankcí proti Itálii, vezměte si z vnitřních otázek politických otázku německé menšiny - já k ní ještě v závěru přijdu - a poznáte, že všude to nenáviděné Národní sjednocení mělo pravdu. Proč? Poněvadž jako strana celostátní a celonárodní jsme se nikdy nedívali na problémy politické a hospodářské s toho úzkého stranického obzoru, nýbrž dívali jsme se na ně objektivně a nezaujatě pod zorným úhlem národa a státu, a proto jsme dostali zadostiučinění, poněvadž jsme nebyli zatíženi ve svém uvažování a myšlení těmito stranickými věcmi.

Vážené shromáždění, nechtěl bych příliš dlouho unavovat, ale opakuji, co zde řekl pan ministr dr. Kalfus o škodlivém zasahování politického vlivu do hospodářství státu. To je velmi závažná věc. To je málo platno, pokud budeme dělat hospodářství pod zorným úhlem zájmů jednotlivých politických stran, pokud z toho budou chtít jen těžit a kořistit, to není nic bezedného, jednou se každá nádoba vybere, když se tam nepřidává a pořád se z ní vybírá. Ale když ještě k tomu přistupují takové věci, že se toho opatření využívá na úkor soukromých podnikatelů ve prospěch politických cílů, to je už věc opravdu zavržení hodná. Vzpomínám si, jak se stalo nedávno, když byl přidělen a rozdělen kontingent výroby umělých tuků. A najednou na vyšší nátlak musily tři české továrny po třech vagónech za režijní cenu ze svých kontingentů odprodat živnostenské koncentraci, která to potom odprodala s plným ziskem. Budeme-li to takto dělat, že napřed omezíme kontingenty a výrobu a potom ještě soukromým podnikatelům vezmeme z toho, abychom vydělali my sami pro partaj, pak je všecka snaha marná. Budeme-li takto ve státním hospodářství pokračovat, nemůžeme dojít nikam jinam; než jak jsem to naznačil

A konečně to není výdělek, to je řetězový obchod, to je Kettenhandel, jak jsme říkali ve válce.

Konečnou otázkou, kterou se pan ministr financí zabýval, bylo to, že řekl, že sdělávání příštího rozpočtu, resp. státního rozpočtu na příští rok, bude zkouškou státníkovou. Ano, podpisuji. Bude státníkovou zkouškou ze dvou důvodů: jednak to bude zkouška pro politické strany, jak už daleko se odnaučily nadsazovat svůj vlastní zájem nad pojem státu, a za druhé to bude zkouška státníkova pro ty, kteří tento rozpočet budou sdělávati, aby totiž si už jednou uvědomili, že státní rozpočet, jak ostatně každý jiný, není možno dělati od střechy dolů, jako to už několik let děláme, nemožno říkati, že musíme míti rozpočet v rovnováze a sháněti cifry a cifřičky, aby se té rovnováhy dosáhlo. Musíme jíti přece odspoda a musíme odhadnouti možnost příjmů tak, jal se má každý rozpočet dělati. Musíme odhadnouti pravděpodobnou možnost vydání a teď to porovnáme a řekneme si, jak na tom jsme, jestli je zde předpoklad pro rovnováhu neb pro pasivitu nebo aktivitu státního rozpočtu. Ano, bude to zkouška státníkova, a já bych rád, aby ti, kteří tento státní rozpočet budou sdělávati, při ní obstáli, poněvadž není možno zase se dočkati toho, čeho se dočkáme na konci tohoto roku, že zase za letošní správní rok budeme nejméně miliardu dopláceti na náš vyrovnaný rozpočet, protože tyto vyrovnané rozpočty máme už od r. 1930, ale jak pan ministr financí prokázal, za tu dobu 6 let jsme na to doplatili 8 1/2 miliardy Kč - a máme stále vyrovnaný rozpočet! Ano, bude to zkouška státníkova, jestli už jsme našli tak svědomité státníky, kteří nepůjdou zase se švindlem vyrovnaného rozpočtu do příštího správního roku. O to se bude jednati při sdělávání státního rozpočtu.

A nyní dovolte, abych se ke konci zmínil několika slovy ještě o projevu pana předsedy vlády, pokud se týká jeho politické části. O hospodářské části se zmínil kol. Havlín, nebudu o ní tedy mluviti. Mohu říci, že československá veřejnost byla velmi napjata a zvědava od té doby, co prošla novinami zpráva, že pan předseda vlády učiní projev v senátě, kterým se dotkne a zhodnotí výrok pana Konráda Henleina, vůdce strany sudetskoněmecké. Sám jsem byl na to zvědav, poněvadž mě zajímalo, jaké stanovisko pan předseda vlády zaujme. Mohu říci, že mě jeho odpověď, až snad na tu poslední větu, která byla resolutní, neuspokojuje. Pan předseda vlády předně polemisoval s výrokem Konráda Henleina, pokud se týče toho, že řekl, že raději bude nenáviděn s těmi nenáviděnými Němci, než aby měl z toho nějaké výhody. Z toho, co řekl, vidíte, že nikdo nemůže žádati, aby se naši Němci postavili do fronty proti svému mateřskému národu, Německé říši. Tu větu vynechal pan předseda vlády, a přece je tak krajně důležitá, snad důležitější, než dedukce, které z toho pan Konrád Henlein vyvozuje, a tu je, slavný senáte, důležité, abych dokázal, jak po této stránce nám dala přítomnost za pravdu.