Místopředsedové: Donát, Klofáč, dr Hruban, dr Heller, dr Buday.

Zapisovatelé: dr Karas, Pichl.

Celkem přítomno 107 členů podle presenční listiny.

Členové vlády: předseda vlády dr Hodža; ministři dr Dérer, dr Franke, dr Kalfus.

Z kanceláře senátní: tajemník senátu dr Bartoušek; jeho zástupce dr Trmal.

Místopředseda Donát zahájil schůzi v 16 hod. 10 min.

obdrželi: na dnešní schůzi sen. Juran, Nedvěd, Pfeiferová, Svoboda, Wenderlich, Zmrhal; dodatečně na schůzi dne 23. června sen. Sláma.

Místopředseda Donát konstatoval, že senát je způsobilý se usnášeti, a senát přijal jeho návrh, aby byly dány dovolené pro účast na konferenci Meziparlamentní Unie v Budapešti: sen. dr Hellerovi od 2. t. m. na 14 dnů, sen. dr Karasovi a dr Turchányimu do 10. t. m.

Vládní návrh tisk 253 přikázán výboru zahraničnímu a národohospodářskému.

Zprávy tisky 254 až 256.

Místopředseda Donát (zvoní): Budeme projednávati pořad schůze.

Navrhuji, aby sloučeno bylo ve společné projednávání a společnou rozpravu jednání o prvních třech odstavcích pořadu.

Jsou to:

Kdo s tímto návrhem souhlasí, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Můj návrh byl přijat a budeme tudíž tak pokračovati.

Ke slovu se přihlásil p. min. financí dr Kalfus. Uděluji mu slovo.

Ministr financí dr Kalfus: Slavný senáte!

Projednávání novely zákona o přímých daních, která je předmětem dnešního jednání bylo v poslanecké sněmovně spojeno s velkou rozpravou, která se zabývala jak jest pochopitelno naší berní politikou a také ně kterými názory na funkci administrativy při jejím praktickém provádění, a konečně daňovou praxí vůbec.

Kromě této všeobecné rozpravy věnována byla kritika parlamentu také spolupráci ministerstva financí s Národním shromážděním na této reformě.

Cítím se zavázán ne sobě, ale svým spolupracovníkům a celé finanční správě a veškerému finančnímu úřednictvu pracujícímu za obzvlášť těžkých podmínek, abych na tuto rozpravu odpověděl několika vysvětlivkami, když jsem tak nemohl učiniti pro nedostatek času v poslanecké sněmovně.

Chtěl bych se nejprve zmíniti o věci po stránce všeobecné. Jsou stesky na daňovou politiku, resp. na daně vůbec; jejich tíhu na prvém místě odnáší naše finanční administrativa. Tyto stesky vyplývají však především z velikého našeho zatížení daňového.

Podle statistických dat činil skutečný výnos daní a dávek v Československé republice v jednotlivých letech v milionech Kč:

Jestliže tedy skutečný výnos všech daní a dávek průběhem těchto let od roku 1929 do roku 1935 klesl téměř o 28 %, vidíme, že výnos přímých daní a daně z obratu klesl poměrně daleko méně, t. j. u přímých daní přibližně o 7,6 %, a daně z obratu dokonce toliko o 3,8 %. Pozorujeme tudíž, že během krise se tlak přímých daní a daně z obratu nezmenšil v poměru k celkovému poklesu ostatních daní, ale také ani ne v poměru k poklesu celkového národního důchodu. To jest důsledkem jednak skutečnosti, že jsme během krise zvýšili sazby daně důchodové a daně z obratu ať už přímo nebo nepřímo formou státních přirážek k těmto daním, jednak že finanční správa věnovala zvýšenou a úspěšnou péči též vybírání daní. To znamená, že se tlak těchto daní relativně zvýšil, a to zvláště u daně důchodové. Tohoto zvýšení zůstala ušetřena (až na zvýšení sazby zvláštní daně výdělkové z 8 na 9 %, provedené v r. 1930) daň výdělková, jejíž výnos proti výnosu z let před daňovou reformou z r. 1927 byl v dobách po reformě značně nižší. To vyplývalo z celé tendence zákona z r. 1927, který kromě kodifikace a unifikace chtěl přinésti podnikání daňovou úlevu, protože byly podniky zvláště veřejně účtující dříve tak přetíženy, že bylo nutno celkové daňové zatížení zvláštní normou obmeziti na 80 % výnosu podniku. Kromě toho sledovala daňová reforma svým a nexem, t. j. zákonem o stabilisačních bilancích, umožnění technické rovnováhy podniku zhodnocením reálných hodnot v bilanci podnikové podle zatím znehodnocené peněžní jednotky; tím měl býti zjednán i nový základ pro odpisy.

Ukázalo se, že výhody, kterých se touto reformou dostalo podnikům při dani výdělkové, byly nerovnoměrné a že podklad stabilisačních bilancí se změnil zpětným zhodnocením peněz a jemu odpovídajícím poklesem cen. Odtud je patrno úsilí finanční správy po nápravě, které se projevilo schválením vládního návrhu k zákonu o stabilisačních bilancích a zčásti se projevuje v navrhované novele zákona o přímých daních, která se právě projednává.

Naproti tomu tlak ostatních daní stával se krisí stále tíživější, při čemž zejména spolupůsobila tíha zvýšené daně z obratu, která v krisi těžko může býti přesunuta na odběratele a mění se mnohdy i na daň z hrubého výnosu.

Tlak těchto daňových břemen souvisí nutně s výdajovým hospodářstvím státu a veřejno-právních svazků autonomních. Zde se nepochybně uplatňuje to, co bylo konstatováno čelným členem koaličního subkomitétu poslanecké sněmovny, že v krisi a při stoupajícím tlaku daňovém poplatník velmi kriticky se dívá na to, jak se jeho penězi hospodaří a je-li šetrnost v hospodářství státním. Nedovedeme-li v tomto směru zjednati nápravu - tak se praví ve zmíněném projevu - pak působíme tím zle i na daňovou morálku. Tím se spojuje i v psychologii poplatníka jeho vztah k výdajovému hospodářství státu, jako se tento stav projevuje v hospodaření státu, kde nutně vyšší výdaje vyvolávají vyšší daňový tlak.

Proto na rozdíl od dřívějšího nazírání obýrá se v poslední době teorie státního hopodářství ve zvýšené míře výdajovým hospodářstvím veřejným.

Vidíme-li tudíž, že daňový tlak u nás v poslední době zesílil, musíme tím naléhavěji konstatovati, že jednou z jeho příčin je právě výdajové hospodářství státu a veřejných svazků, jemuž třeba věnovati pozornost tím větší, čím více se stupňuje daňové břemeno, zejména jde-li toto břemeno nad míru únosnosti a stává se tak daňovým útiskem. Pak ovšem mohou výdaje přinášeti méně užitku ve státním společenství, nežli škoda, kterou působí.

Díváme-li se proto na projevované stesky na daně a daňovou politiku a správu, musíme si uvědomiti především tento vztah k veřejným výdajům, jenž se musí nutně projeviti veřejnohospodářskými příjmy, t. j. z největší části daněmi. Teprve potom můžeme věnovati pozornost dalším zjevům v daňové praxi, jichž se týkala všeobecná rozprava o novele tohoto zákona. Při tom třeba míti na paměti, že právě nezbytné zvyšování sazeb daňových v době krise stupňovalo odpor poplatníků proti placení zvýšených daní a tím samočinně působilo nepříznivě na poměr mezi poplatníkem a finanční správou, která tím byla uvedena do postavení málo záviděníhodného.

Mluvilo se zvláště mnoho o poměru mezi poplatníkem a finanční správou, o nesouladu v tomto poměru a jeho příčinách a o vztahu daňové morálky k tomuto poměru.

Budiž mi dovoleno říci především několik slov k jedné z otázek v této souvislosti nadhozených, t. j. k otázce daňové morálky. Není pochyby o tom, že úroveň této morálky v zemích západních bývala již před válkou vyšší než u nás. Jest přirozené, že tlak daňový stoupající přes únosnost morálku neposílil, jako ji stejně neposílí kritické úvahy o tom, jak se s daňovými výnosy nakládá ve veřejném hospodářství, jež právě ve státě demokratickém je vystaveno přísnější kritice, než v režimech autoritativních.

Pokud a jak dalece na tuto morálku má vliv také vytýkaná ostrá daňová praxe, musíme posouditi opatrně.

Již v rozpravě samé bylo poukazováno na to, že je to v demokracii vliv veřejného mínění na vládu a jeho účinky, jež jednou způsobily, že se žádal ostrý postup finanční správy zvláště proti poplatníkům, kteří neplatí řádně daně, po druhé se žádá mírný postup, jako výsledek tlaku veřejného mínění.

S tím souvisí i výtka t. zv. předaňování. Ale mám za to, že ani tyto zjevy nelze ze všeobecňovati. Z velké části bych viděl příčiny t. zv. předaňování, resp. kolísání ve výši daňových odhadů v tom, že poválečné hospodářství bylo průběhem posledních let vystaveno velkým změnám konjunktury, jež vystihnouti po stránce hospodářské a tím i v praktickém zdaňování je úkol velmi těžký.

Uvažme při tom také; jak nesmírně stouply zároveň úkoly daňové administrativy, jak po převratu byla téměř při stejném počtu personálu zavalena novými úkoly, mezi něž zejména patří dávka z majetku a daň z obratu, jimiž se úkoly finančních úřadů zmnohonásobily.

Uvážíme-li vedle toho, že se v poslední době uplatňováním nejširších a speciálních zájmových požadavků daňové zákonodárství stává nesmírně složitým, můžeme si z velké části vysvětliti, že poměr mezi finanční správou a poplatníkem byl v důsledku všech těchto zjevů, a přiznejme si: někde i chybami administrativy, v poslední době zkalen. O nápravu těchto závad v administrativě usilovala finanční správa v poslední době velmi intensivně a mohu tu poukázati jenom na některé cesty finanční správou nastoupené. Nesporno jest však, že velkou složkou těchto závad ve finanční správě jest velká přetíženost úkoly na ni kladenými.

Proto se finanční správa v prvé řadě musí starati o to, aby tyto úkoly byly zmenšeny a aby správa byla zjednodušena. Poukazuji v té příčině zejména na snahy o paušalisaci obratové daně, v níž shledávám při dnešním našem daňovém systému cestu ke zmírnění daňového tlaku zejména u středních a drobných poplatníků, že ovšem toto paušalování není věcí snadnou, vysvitne nejlépe z toho, že na př. úsilí finanční správy o paušalování daně z obratu u textilií zdařilo se teprve po 10 letech. To je důsledek nejrůznějších požadavků, které mají při paušalování jednak zájmové vrstvy výrobní a obchodní, konsument a jednak státní pokladna vzhledem k úhradové stránce rozpočtové.

Důsledek zjednodušení plynoucího z paušalisace je ovšem, že se daň nepřizpůsobuje individuálnímu základu a působí jako každá lineární norma jisté nesrovnalosti.

Ale není sporu, že na této cestě musí býti pokračováno dále.

Druhá základní snaha, zjednodušiti vyměřování, zaměstnávala finanční správu již v předešlém roce, kdy vysláni byli experti ministerstva financí do sousedních států, aby studovali otázky zjednodušení daňového řízení u drobných poplatníků. Výsledkem tohoto snažení je prozatím vládní nařízení, vydané na počátku r. 1936, o zjednodušení vyměřování daně důchodové a výdělkové u poplatníků do 15.000 Kč a s ním zároveň provedené zjednodušení výpočtu úroků z prodlení.

Obě tato vládní opatření byla vtělena také do osnovy zákona právě projednávané. Současně s těmito opatřeními provedla finanční správa rovněž ze své vlastní iniciativy nařízení o bonifikacích pro řádné poplatníky. Je z toho zřejmo, že finanční správa pamatovala těmito úlevami právě na dobré poplatníky. Již z dnešních výsledků jest patrno, že to bylo opatření dobré a že bylo použito poplatníky ve velkém rozsahu.

Za účelem likvidace značných daňových nedoplatků byla pak dalším opatřením finanční správy podniknuta rozsáhlá akce, kterou mají býti jednak rozšířením kompetence nižších úřadů, jednak zjednodušeným řízením likvidovány nedoplatky daňové z let předchozích.

Jestliže do všech těchto prací a příprav, kterými sleduje finanční správa zjednodušení a zlepšení finanční administrativy, přišlo projednávání novely tohoto zákona, vyžadující, aby se příslušná sekce ministerstva financí téměř úplně věnovala několikaměsíčnímu jednání o této novele, jest samozřejmé, že tím projednávání ostatních opatření, týkajících se zjednodušení, bude poněkud odsunuto.

Zmiňuji-li se o této věci, činím tak proto, že vůči ministerstvu financí byla za debaty pronesena výtka, jako by bylo nevítalo iniciativnost parlamentu při daňové reformě.

Dodáme-li k tomu, že tato osnova jest osnovou úhradovou a že úhrada ve výši asi 70 až 80 mil. Kč ročně byla vřazena již jako příjem do rozpočtu na rok 1936, v čemž je rentová daň zastoupena 60 mil. Kč, lze pochopiti, že finanční správa s hlediska státní pokladny s obavou sledovala prodlužování schválení osnovy tohoto zákona, poněvadž oddálením účinnosti zákona o půl roku přichází finanční správa nejméně o 35-40 mil. Kč a samospráva nejméně o 50 mil. Kč. Vedle toho je třeba uvésti, že vládní osnova tak, jak se dostala parlamentu, není už dílem pouze finanční správy, poněvadž její původní osnova byla v důsledku připomínkového řízení podstatně změněna. Jest důsledkem našeho politického systému, že se již v připomínkovém řízení uplatňují zájmy nejenom hospodářských, nýbrž i politických interesentů na každé osnově.

Finanční správě se dále vytýká, že nedbá judikatury nejvyššího správního soudu a jako příklad se uvádí případ lékařů, kde ve velkém počtu judikátů vyslovil nejvyšší správní soud osvobození lékařů od daně výdělkové. Problém sám není jednoduchý; jde nejenom o poměr daňově-právní, ale i o případné důsledky z něho vyplývající pro léčebné instituce. Zabýval jsem se již touto věcí osobně před svým nastoupením v úřad ministra financí. Finanční správa se tu snažila dosíci shody mezi interesenty v této velmi složité a obtížné otázce. Ještě před tím shodla se finanční správa s lékařskými organisacemi o tom, že bude vyvoláno plenární usnesení nejvyššího správního soudu. Poněvadž k tomuto usnesení do projednávání novely nedošlo, usilovala finanční správa o to, aby právní stav této otázky byl v novele zákona úplně vyjasněn. Toto úsilí finanční správy se, jak známo, neuskutečnilo, poněvadž nebylo možno dosíci shody mezi interesovanými složkami, t. j. organisacemi lékařskými a institucemi léčebnými. Z téhož důvodu nedošlo ani v této novele k definitivní úpravě této otázky. Mám za to, že po tomto vysvětlení nelze tuto výtku finanční správě pokládati za opodstatněnou.