Místopředseda dr Bas (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. Tschakert. Uděluji mu slovo.

Sen. Tschakert (německy): Dámy a pánové! Hospodářská politika tohoto státu, lze-li o takové vůbec mluviti, je pochybená. Potřebujeme především jasného hospodářského plánu. (Sen. dr Heller [německy]: Nyní přijde zase pověstný hospodářský plán! - Různé výkřiky. - Hluk.)

Dvě miliardy Kč přinesla svého času půjčka práce, z čehož podle novinářských zpráv a oficielních zpráv byla jedna miliarda prostavěna. Kam se poděla druhá miliarda, nebylo nám dosud sděleno. (Výkřiky.) Je prokázáno, že 500 milionů Kč pro tuto půjčku práce sehnaly německé okresy. Z těchto 500 milionů plynulo do německých okresů nazpět asi 45 milionů Kč. Těchto 45 milionů není ani 10 % částky, kterou sehnaly německé okresy pro půjčku práce. Kdyby těchto zbývajících 450 milionů bylo plynulo nazpět do našich německých okresů, byli bychom tím mohli zmírniti značnou měrou naši neskonalou nouzi. Těchto 45 milionů šlo do německých krajin ve formě investic. Tu však bylo by se tázati, kam šly. Je přece známo, že I všechny silniční práce prováděli také v německých krajinách čeští podnikatelé a vy víte, že se daň platí vždy tam, kde podnikatel má své sídlo. Prospívá nám přirozeně velmi málo, když práce v německých krajinách provádějí firmy, které sídlí mimo německé území. Možno v poslední době pozorovati zvýšenou podnikatelskou činnost veřejné ruky, okresů, obcí, zemí a státu. Víte, že železnice jsou pasivní, že státní podniky, lázeňské podniky atd. žádají podpory. V Masarykově akademii práce řeklo se zcela správně: "Větší škodu nežli krise nadělalo zničení podnikatelské činnosti." Je známo, že bez osobní iniciativy nelze dosáhnouti úspěchu. (Výkřiky.) Toto poznání je však u hospodářské politiky státu, samosprávy a především u stran neoblíbené. Velmi jasně píší "Národní listy": Stát a samospráva vybírají u nás, od státních občanu, ve formě daní a dávek ročně asi 13 miliard Kč. Při národním důchodu a.si 50 miliard je to 26%, pro dnešní dobu a mimořádné poměry velmi mnoho. Hlavní podíl na dávkách má soukromé podnikatelstvo. Měli bychom se nyní domnívati, že si státní správa z tohoto poznání vezme poučení posilovati soukromohospodářskou činnost. Není tomu tak. Naopak jde se opačnou cestou, na úkor soukromého hospodářství podporuje se družstevní hospodářská činnost. Funkcionáři stran a členové parlamentu dostávají dobře placená místa v soukromých podnicích, těžce vydělávají a jsou na to ještě pojištěni na pensi a nikdy se již nevracejí do svého občanského povolání. (Výkřiky.) Placená a uniformovaná garda strany (Výkřiky a smích.), sestávající ze zaměstnanců konsumních spolků, dělnických pekáren, podniků GEC, tiskáren a samosprávných korporací živí se z daňových peněz soukromé podnikatelské činnosti. (Sen. Niessner [německy]: Ubozí podnikatelé!) Ano, ubozí podnikatelé! Přílišný počet úředníků má vinu na tom, že se vzmáhají nezákonitosti, že tím nesčíslné miliony daňových peněz přicházejí na zmar a že práce při tom nezíská, je vedlejší věcí, jen když pokladna strany při tom neutrpí škody. (Výkřiky.) Že nás nepřivede zase na výši špatná práce při hanebných cenách, nýbrž jen řádná, dobře placená práce, pochopili svobodně tvořící lidé, patrně však nikoli směrodatná místa. Proto snížení přílišného počtu veřejného zaměstnanectva, převedení zdatných lidí do soukromého hospodářství, placení všech veřejných a soukromých zaměstnanců, aby se mohli zbaviti dluhů, a především opatření práce pro soukromé podniky, obzvláště pro malé a střední podniky!

V této souvislosti chci ještě poukázati na to, že ochromení našeho hospodářství hromadným pesimismem a ztrátou důvěry v sebe samo, v přítomnost a budoucnost vede k tupé resignaci. Chci vás (obrácen k semátorům něm. soc. dem. strany děnické a strany komunistické) upozorniti na to, že v Německu našli velmi dobrý prostředek proti tomu, je to "síla z radosti". Ostatní budete přece sami věděti. (Výkřiky.) Dlužno učiti se tam, kde možno se učiti.

V německých okrajových a pohraničních krajích stala se nouze nesnesitelnou. Váš pan poslanec de Witte prohlásil loňského roku v zahraniční debatě, že příčinou této nouze je částečně odstrkování Němců v otázce pracovního místa a ve veřejném životě vůbec. Poslanec vládní strany tedy tím přiznává, že toto odstrkování existuje, aniž by tato strana mohla dodnes zaznamenati nejmenšího zlepšení. (Výkřiky senátorů něm. soc. dem. strany dělnické. - Sen. Kreibich [německy]: Co dělali čeští fašisté, se kterými jste se v Brně spolčili? Co jste vůbec dosud dělali? - Výkřiky.) V téže debatě pravil řečník ještě doslova: "Přiznáváme se bez výhrady a neomezeně ke státu. (Hluk-Výkřiky.) Ale stát musí se také neomezeně přiznati k nám. Nejsme žádní přemrštěnci, nežádáme pro sebe ničeho, co stát nemůže dáti také svým českým občanům, ale co může pro tyto učiniti, myslíme, že můžeme žádati také pro sebe. Nechceme již býti odstrkováni hospodářsky, kulturně-politicky a sociálně-politicky. Náš nárok na pracovní místa, na naši školu, na náš podíl ve veřejné správě není dosud plně honorován:" Ačkoli úzkostlivě pomíjeno bylo slovo "německý" a velmi mnoho se "myslí", vidíme z těchto slov, že páni soc. demokraté německého jazyka dobře vědí, oč jde. Ale jen proboha nedávati v sázku obročí a chtít skutečně pomoci německému lidu! (Výkřiky.) Také to je příspěvkem k demokracii s dvojím dnem. Poměry se při tom nezlepšily, naopak se zhoršily.

Projednávati celostátní poškozování Němců nebo způsob jednání s nimi, vedlo by příliš daleko. Chci tedy vedle ohromných afér, jako afér uhelných, dodávek pražců a vranské přehrady, ukázati na několik případů v německém území, které mají dokázati, že německý průmysl, německé řemeslo a německý obchodník v tomto státě od mnoha let plánovitě jsou poškozováni. (Hluk a výkřiky.) K vranské přehradě mohu jen říci, že je to svinstvo.

Zákona o podpoře stavebního ruchu bylo zapotřebí, ale dnes trpíme nadvýrobou a štědrostí let 1923 až 1924. Zvláště rodinné domky stály stát těžké peníze, které jen vyšším vrstvám obyvatelstva přišly k dobru. Připomínám, že tyto rodinné domky s 80 m² obytné plochy byly zvykem. To je také dnes příčinou, proč stavební regres je tak obtížný. Především proto, poněvadž soc.-demokratické výdělečné podniky, konsumní spolky a velkonákupny využily stavebního ruchu vydatně pro své účely a tak nejen daňově technicky, nýbrž také přímo hmotně státem byly podporovány. (Hluk.) Konsumní spolky mají již ve většině vesnic vlastní, státem podporované novostavby (Německé výkřiky: To jsou lži!) a také svaz GEC má své prodejny v novostavbách, které byly zřízeny se státní podporou. (Sen. dr Heller [německy]: Jmenovat! - Sen. Niessner [německy]: Kde to je? Jmenovat! - Hluk.) V Podmoklech! (Hluk a německé výkřiky:Tak uveďte přece jméno! Kde je to? Vy jste lhář! - Hluk.) Vždyť jsem to přece již řekl, v Podmoklech, na Příkopech. (Výkřiky - Hluk:)

Místopředseda dr Bas (zvoní): Prosím o klid! (Hluk. - Sen. Kreibich [německy]: Vy jste Lháři! - Německé výkřiky senátorů sudetskoněmecké strany: Pane předsedo, slyšel jste to? To si máme nechat líbit? Sen. Kreibich [německy]: Tak s tím přece jděte do imunitního výboru! Musí to dokázat!! Ať uvede jména! - Hluk. - Výkřiky. - Sen. dr Heller [německy]: Řekněte přece kde?)

Sen. Tschakert (pokračuje): Řekl jsem již čtyřikráte, v Podmoklech. (Sen. Kreibich [německy]: To není pravda, uveďte kde, nebo jinak jste Lhář!) V Podmoklech na Příkopech. (Sen. dr Heller [německy]: Ani slovo není pravda!- Výkřiky. - Hluk.)

Místopředseda dr Bas (zvoní): Slovo má p. sen. Tschakert:

Sen. Tschakert (pokračuje): Tak bojuje vysoko zdaněný obchodník bez státního příspěvku o svou existenci proti zařízením vládních stran, které všemi státními prostředky jsou podporovány; státu však nepřinášejí přiměřeného příjmu. Obzvláště v německých krajinách nemohou samosprávné korporace sehnati zákonitý díl a nedostatek hypoték zde rovněž projevuje své účinky. Kdyby se reservy bank vrhly do pracovního procesu, pak bylo by lze vykonati mnohou práci a zmírniti bídu. Ve vládním prohlášení před téměř půl rokem byly ohlašovány miliardové investice, dodnes se nic nestalo a nemůže státi, poněvadž je zase zima přede dveřmi.

Mluvilo se dnes již mnoho o daních. Viděli jsme v okresu děčínském předpisy, které jsou na výsměch každému vylíčení, ale také jakémukoli logickému myšlení. Pokyn shora je zde příliš zjevný a zcela na bíle dni domněnka, že tato nesmyslná zvýšení sloužiti mají jen k vyrovnání rozpočtu, že se tím státu nepomáhá, ale nepokoj vhání mezi německé obyvatelstvo, které je odsouzeno jen k placení, je bez dalšího jasna. Přál bych si, aby se vysocí finanční hodnostáři podívali jednou na bídu německých maloživnostníků a aby zakázali bezvýsledné zabavování pro daňové dluhy. Neboť úmyslným zproletarisováním části státních občanů dosud žádnému státu nebylo pomoženo a také tento účinek silně souvisí s poškozováním německého řemeslníka při státních dodávkách.

Zákon o opravách domů byl prohrou, nemohl projevit účinky, poněvadž zkrátka nebyl k ničemu. V zabezpečení podpor stavebního ruchu jsme se také nedostali kupředu. Je tomu dnes ještě tak, že někdo, kdo dostane do rukou peníze - hypotéky beztoho nelze obdržeti - dělá s nimi co chce a při té příležitosti řemeslníci se svými pohledávkami propadnou.

Sestavil jsem si trochu všechny konkursy r. 1933 v Čechách. Bylo jich 806, z toho v obvodu Chebu 158, v obvodu Liberec 251, dohromady 409, čili více nežli polovina. Vyrovnáni: v Čechách 1764 r. 1933, 359 v obvodu Chebu, 458 v obvodu Liberce, dohromady 817 čili zase skoro polovina. Od r. 1929 do 1933 3328 konkursů v Čechách, z toho v obvodu Chebu a Liberce 1662 konkursů, 9655 vyrovnání v Čechách, z toho 4553 v obvodu Chebu a Liberce, tudíž přes dobrou polovinu, ačkoli podíl obyvatelstva činí 32.4%.

Při sjezdu říšského pracovního souručenství pro německé poradny pro volbu povolání v Brně sděleny byly přesnější údaje o průmyslových hřbitovech v severních Čechách. Podle toho zastaveno bylo textilních podniků v Broumově 4, ve Cvikově 8, v Rumburku 10. ve Varnsdorfu 15, v Děčíně, Benešově nad Ploučnicí 8, v Rochlicích 3 a ve východních Čechách 39. To dává dohromady jen v severních Čechách 117 zastavených podniků. Jiné zastavené a vystěhované podniky při tom nejsou z.počteny. Při těchto 117 podnicích je nápadné to, že jde bez výjimky o německé kraje.

V souvislosti s uvedeným je groteskní případ, že jako senátor československého státu jsem nucen u okresu českolipského dát vykonati zájem. Okres Česká Lípa octl se v nesnázích, jednak poklesem příjmů pro zastavení podniků, jednak došlo neodpovědným hospodařením svazu zemědělců a německých soc. demokratů tak daleko, že okres má dnes milionové dluhu - mluví se o 8 milionech. Okres Česká Lípa byt prý dokonce žalován vlastní finanční prokuraturou, poněvadž jistý věřitel okresu postoupil své pohledávky proti okresu tomuto úřadu za své dluhy na daních. Žaloba se prováděla, nastaly nové výlohy atd. Soukromý obchodník nebo průmyslník, který svůj podnik vede tak jako tento okres Česká Lípa, dostane se pro zaviněný úpadek před soud. Jinak u nás lidé, kteří pomáhali zjednati takovéto poměry, byli dnes na důkaz díků za své činy a v uznání své vynikající správní činnosti zase jmenováni do okresního zastupitelstva, nikoli však voleni. Obava, kterou okresní hejtman vyjádřil vůči mému zástupci stran složení manifestační přísahy jakožto známky neschopnosti okresu platiti dluhy, prý se již třikráte splnila. To jsou neudržitelné poměry, které konsolidovaného právního státu jsou nedůstojny. Odkud má přijíti pracovní horlivost okresních úředníků, když tato bída potrvá? Jak se dívá poplatník na nadřízený svůj úřad, když se doví o takovýchto poměrech? Je nejvýš na čase, aby takovéto improvisace ustoupily konečně jednou řádné hospodářské politice. Tu jest ovšem zapotřebí, aby se sudetoněmeckým nouzovým krajům dostalo konečně hospodářské podpory, která je zachrání od nevyhnutelného jinak úpadku.

"Přítomnost" z 20. března 1935 píše: "Prof. Pekař je proti všem metodám, kterých se ve starém Rakousku používalo proti Čechům, které Češi označovali za bezpráví a kterých se nyní užívá proti Němcům. Přeje si, aby přes tvrdost a prudkost zápasu mezi Němci a Čechy zvítězil smysl pro právo a spravedlnost, boj však aby veden byl ušlechtile." Ve svém pojednání "Omyly a nebezpečí pozemkové reformy" prohlašuje doslova: "Nepokládám dále za to, že posloužíme své národní věci, jestliže se jakkoli zastřeným lupem nebo násilným činem zmocníme hospodářských statků, které dosud byly v rukou národnostního odpůrce. Můj nacionalismus vyžaduje tak sebevědomé češství, že u vědomí své síly opovrhuje prostředky lsti a lupu."

Posuďte sami, jak se k tomu má následující případ. Obdržel jsem loňského roku dopis z 30. července 1934 od jistého stavitele ve Velvarech. Tento stavitel nabízí mně pozemek v Děčíně, jenž patří jistému obchodníku z Kralup, a žádá za tento pozemek 20 Kč za čtverečný metr. Je to týž pozemek, který byl vyvlastněn panství děčínskému za cenu 3.60 Kč za čtverečný metr. Ale má přece samozřejmě pozemková reforma za účel znemožniti lichvu s půdou! Zde vidíte případ, jak se lichva s půdou podporuje. 2200 zbytkových statků korunují sociální dílo. Jak vysoká jest částka, která vázne za zpola darovanými zbytkovými statky a mnoho-li Němců je na tom zúčastněno? Velmi rádi bychom měli odpověď na tyto otázky. Jestliže se nemůžeme spřáteliti s postátněním uhelných dolů, pak neděje se to nikterak proto, abychom nějak chránili uhlobarony a jim naháněli ještě větší zisky, nýbrž výhradně proto, poněvadž jsme dodnes viděli, kam všechna takováto postátnění vedou, a poněvadž chceme jen chrániti své německé dělníky a své německé pracovní místo.

Pan ministr železnic referoval dne 7. listopadu o železničních otázkách. Podle toho má počátkem roku 1936 býti veřejné dopravě předána novostavba nákladního nádraží na Žižkově. Tato novostavba provedena byla podle sdělení pana ministra nákladem asi 100 milionů Kč. Zde jest oprávněna otázka, zdali podíl při této novostavbě zaměstnaných dělníků a podnikatelů odpovídá daňové poplatnosti německých obyvatelů v Praze. Pokládám za samozřejmé, že tam nebyl zaměstnán ani jediný německý dělník. V Prachaticích dal vládní komisař podle "Budweiser Zeitung" ze dne 2,. března 1935 přísný pokyn, aby při stavbě blanické údolní přehrady žádní Němci nebyli vzati do práce.

Dnes došlo již tak daleko, že se české školy zřizují pro hrstku dětí, při čemž náklad nehraje vůbec žádnou úlohu a četné také české obce následkem těchto přepychových staveb se octly v silném zadlužení. Úsporná a kontrolní komise uznala, že tento způsob stavby škol při nynějším zadlužení obcí - asi 2 miliard - nemůže takto dále pokračovati. K tomu píše "Venkov": "V jisté horské obci nechali si vnutiti tak nepoměrně drahý projekt, že obec nemůže nyní nalézti prameny, aby hradila úroky a úmor, takže je zde nebezpečí, že palác bude prodán v exekuci a že škola musí přesídliti do staré budovy." List k tomu ještě píše, že to není ojedinělý případ. K tomu chtěl bych navrhnouti, aby se také při těchto novostavbách používalo klíče obyvatelstva. Konkrétně řečeno znamenalo by to, že by se německé menšinové školy v českém území zadávaly výhradně českým podnikatelům s českými dělníky, české menšinové školy v německých obcích však také přiměřeným způsobem. To by odpovídalo zásadě rovných mezi rovnými.

Pensijní ústav v Praze postavil obrovskou budovu, Ústřední soc. pojišťovna v Praze postavila celé části města. K tomu byla vypsána soutěž. Ačkoli do těchto ústavů plyne nesmírně mnoho peněz z německých krajů, nepovažovalo se za vhodné soutěž vypsati také německy a mohu vám dnes říci, že v rozhodčím sboru nezasedal žádný Němec a že také žádná cena nepřipadla německému architektu. Zde je zajímavé citovati jednou "Montagsblatt". Víte snad všichni, že tento list nám není příliš nakloněn. Přes to píše: "Málo veřejných prací, které se dnes ještě provádějí v německém území, zadává se podle schematu, jež co nejhlouběji musí roztrpčiti obyvatelstvo okrajového území." Následuje nyní několik zadávek, tak v Chebu, Falknově, Lokti, Chomutově, Střekově atd. českým firmám. Pak se praví: "Tento krátký přehled stavební činnosti mezi Chebem a ústím znamená kus národnostního problému tohoto státu. Kdo dovede čísti, může se z tohoto úkazu Henleinova hnutí naučiti více nežli z deseti hlubokých politicko-psychologických pojednání." Vědomé poškozování jde tak daleko, že z 396 prací zadávaných v německém území bylo 332 zadáno českým podnikatelům, i ty nejmenší řemeslnické práce. To je to rovné právo všem! Náš kamarád Richter v posl. sněmovně již odsoudil tuto brožurku. Z okresu děčínského vyjímám jen města Děčín, Podmokly a Jílové u Podmokel. Vzorný příklad, jak se zadávají práce, poskytuje okres děčínský. Přestavbu zámku v Děčíně prováděla česká firma Junek z Pardubic. Přepážka jílovského potoka v Martínkovicích byla zadána české firmě Traza v Praze, rošíření povrchu hladiny provedla česká firma Smetana v České Skalici. Regulaci potoka Welsbachu provedla česká firma Uhlíř a Hahn v Děčíně, most přes Labe zadán byl firmě škoda. Vrcholem je zadání novostavby německé vysoké školy technické v Libverdě české firmě Uhlíř. Firma šla při stavbě do vyrovnání. Práce železobetonářské obstarala rovněž česká firma Fanta. Řemeslnické práce provedli většinou čeští řemeslníci. Jen několik německých povozníků přišlo vyrovnáním podnikatele o těžce vydělané peníze. Tento postup musí vzbuditi rozhořčení a je vším jiným nežli postupem demokratickým. Při tom přicházejí naši němečtí podnikatelé, kteří určitě jsou stejně dobrými odborníky, na mizinu. Zbídačení německého území je přirozeným následkem našeho národohospodářského útisku.

Chci nyní trochu důkladněji probrati jeden typický případ. Roku 1934 vypsala mostecká státní důlní správa, státní důlní správa Masarykova dolu v Břešťanech práce pro novou budovu na třídění uhlí tohoto dolu. Nabídek zúčastnilo se mimo jiné několik stavebních firem z nejbližšího okolí. Zadávací podmínky vydávala správa závodu, orgánové státní stavební správy. Žádalo se, aby se připojily podklady kalkulace. Vypsání se stalo 18. července 1934, odevzdání nabídek dne 31. července 1934. Do tohoto okamžiku bylo celé železné lešení této stavby již hotovo. Vypsané zednické a železobetonářské práce omezovaly se skoro výhradně na pracovní mzdy a poblíž se nalézající materiál vápna a písku. Podnikatelská firma měla tedy dodati jen práci, dále vápno,písek a drť pro beton. Kolektivní mzdy a 40 hodinový týden byly výslovně předepsány. Vodu pro stavbu a elektrický proud měl dodati důl. Skupina domácích stavitelů podala na základě krajní kalkulační base a ovládána jen myšlenkou zabezpečiti domácím nezaměstnaným chleba nabídku, která zněla na 437.189 Kč. Pak přišlo překvapení. Při otvírání nabídek se ukázalo, že nejlevnější nabídka firmy Domanský v Praze zněla na 276.319 Kč, tedy oproti skupině domácích stavitelů rozdíl přes 160.000 Kč. Druhá nejlevnější nabídka firmy Nekvasil v Praze zněla na 291.186 Kč. Přes rok nebylo pak nic více slyšeti. Roku 1935 začala firma Domanský s prováděním prací. Je nepochopitelno a potřebuje vysvětlení, proč provádění dalo na sebe tak dlouho čekati. Obchodní jednání to nikterak není a ukazuje zase jednou nedostatek hospodaření ve státních podnicích.

Podmínky vypsání obsahovaly pod položkou 22 zednické práce, postavení štenýřového lešení kol vnějších stran budovy, která na štítních stranách je vysoká přes 20 m. Skupina domácích stavitelů počítala za 1 m tohoto lešení 70 Kč. Firma Domanský si však věc velice usnadnila tím, že místo drahého štenýřového Iešení jednoduše postavila žebříkové lešení, což dosud při takovýchto stavbách podle zkušeností, podle zákona a podle názoru živnostenského inspektorátu v Teplicích platilo za nedovolené. Ve veřejném dotazu v novinách stavitelů byl živnostenský inspektorát v Teplicích v té příčině interpelován, aniž vešla ve známost nějaká odpověď. Aby se nemohlo nic zapříti, opatřil jsem si několik fotografií tohoto lešení.

Při vypisování veřejných dodávek státu má se věc nyní tak, že můžeme nahlédnouti sice do cifer nabídek, nikdy však do vyúčtování, které bezpodmínečně je zajímavější částí obou. Bylo by bezpodmínečně zajímavé zvěděti, jak draho platila firma Domanský vodu pro stavbu a elektrický proud, jaké mzdy i byly placeny, kdo dal dovolení zříditi žebříkové lešení, zdali zachovány byly čtyřiceti hodinový týden a státní podmínky stavební. Musí zde přece býti závěrečný list, stavební deník a bezvadné vyúčtování o stavebních pracích; které by bylo předložiti německé odborné stavební komisi k odbornému přezkoumání. Je přímo nápadné a od let jsou trpkém stížnosti na to, že se všechny stavební práce státu a země pravidelně zadávají pouze českým podnikatelům. Také při přijímání dělníků nedodržuje se klíč obyvatelstva, čímž zase němečtí podnikatelé a němečtí dělníci jsou poškozováni. (Sen. Kostka [německy] Tak je tomu také při zadávání textilních prací!) O tom ještě promluvím.

Mně se, upřímně řečeno, nedostává víry v báječnou levnost českých podnikatelů. I když již několik českých stavitelů při státních stavbách šlo do vyrovnání a při tom poškodilo své německé dodavatele, je přece několik známých, většinou pražských podnikatelů, kteří přes své veřejně projevené konfekční ceny dostávají mnoho státních zadávek v německém území. Zde bude musit jednou soukromá zkušebna kontrolovati vypisování veřejných dodávek v německých krajinách. Poukazuji zde na protestní schůzi proti firmě Nekvasil a spol. na Slovanském ostrově v Praze dne 14. prosince, při které podle "Bohemie" hlavní referent obrátil své vývody proti této stavební firmě, která prý v poslední době od ministerstva obchodu obdržela oprávnění k provozování asi 40 různých živností.

K tomu ještě kapitolu o stavbě gymnasia v Duchcově. Vyjímám jen tři číslice. Byly zde 4 nabídky ve výši od 17 do 18 mil. Kč, dále 7 nabídek ve výši asi od 23 do 27 mil. Kč a 3 nabídky tří duchcovských firem ve výši asi 32 až 34 mil. Kč. Jde při tom o české stavitele Jane a Minovský, dále o národnostně smíšené konsorcium Kunert, Fiala a Krupka. Zadána byla práce druhému nejlevnějšímu oferentu, firmě Beneš a spol. v Praze za 1,880.637 Kč. Lhůta dokončení stavby měla býti 1. říjen 1924. Do novostavby bylo však možno se nastěhovati teprve v prosinci 1926 ačkoli stavební práce dlouho ještě nebyly hotovy: Firma Beneš zatím, jak jinak nebylo lze očekávati, ztroskotala, ale přes to prováděla práce dále. Je příznačno, že se v posledních 10 letech nikdo nenalezl, aby poukázal na takovéto řádění, jež poškozuje stavebnictví i stát. Nyní se zvláštní výbor pražské obchodní komory zabývá problémem ochrany proti podbízení cen. Jestliže na konec vždy zase stát při takovéto obchodní nemorálnosti je poškozeným, nemůže se tomu nikdo diviti.

Co se týče stavby státních silnic v německém území, je nápadné, že se nikde nesetkáváme s jménem některé německé firmy pro stavbu silnic. Táži se pana ministra veřejných prací, kolik kilometrů nebo čtverečních metrů silničního povrchu provedeno bylo na státních silnicích a mnoho-li z toho postavili němečtí podnikatelé. Kdyby se při investičních pracích zaměstnávali nezaměstnaní té které krajiny, pak by se nebylo dosáhlo cifry přes 400.000 nezaměstnaných. Při této praxi při zadávání není divu, že německé obce dnes již nevědí kudy kam.

Co se týče staveb okresních silnic, uvádím okres karlovarský jako příklad, poněvadž se Karlovy Vary přece vždy označují jako okno republiky, takže možno míti,za to že jde o jeden z nejlépe dotovaných okresů. Přede mnou leží program ze dne 24. ledna 1928, č. 124.509 -III, ze kterého vidno, že se zamýšlené práce započítaly ročním středním nákladem 25 mil. Kč v řádném rozpočtu na 10 roků. Ukázalo se později, že zemské subvence vůbec nebylo lze obdržeti a že se mohlo sáhnouti jen na silniční fond. V prvých letech bylo ještě dosaženo dobrých výsledků. Samosprávy již nemohly vydržeti přísných podmínek. Více než 200 milionů na podporách bylo sice povoleno, musilo však zůstat ležet, poněvadž ustanovení zákona bránila vydati peníze. Kdyby nebyl okres sám již r. 1923 vlastní silou začal s dlážděním, čímž přes 34.000 m² dlážděné plochy bylo položeno, byl by se úspěch také v prvé době stal pochybným. Nyní je zde obava, že zbývajících ještě 15.000 kilometrů jízdní dráhy při nynější hospodářské situaci nebude možno až do r. 1938 provésti. Technicky bylo by možno úkol zdolati, ale administrativně jest okres závislý od třetích úřadů, a finančně-technicky musí se pro nedostatek projektů silničním fondem schválených program výstavby považovati za ztracený. Mělo by se tudíž pro systematické vybudování značné části silniční sítě počítati místo 5 let s 10 až 12 roky. Odstraněním všech štěrkovaných silnic v letech 1922 až 1929 bylo mezi jiným dosaženo toho, že počet počátečních 63 hlídačských tratí na 187 kilometrech silnic mohl býti zmenšen na pouhých 49 hlídačů při 2084 km silnic. Při lehkém anebo středně těžkém povrchu projevují se však účinky počasí mnohem více, takovéto povrchy nesnesou žádných oprav, nýbrž musí se po každé obnoviti. Přes to zůstává okresu štěrkovaných silnic asi 165 km čili 79 % úhrnné délky silnic. Cílem byla přestavba na této štěrkované silnici, nemohlo ho však býti dosaženo, ježto okresní přirážky zjevně klesají. Nynější stav kdysi velice pečlivě udržovaných silnic v okresu karlovarském je pádným důkazem nedostatečného financování silničního hospodářství. Jsou tratě, na kterých se jezdí již po štětu. R. 1929 bylo válcováno průměrně 154 km, od r. 1929 do 1934 ročně průměrně 6 km. Tedy sotva jedna třetina doby před r. 1929! Bylo tudíž v posledních pěti letech válcováno o 47 km méně, jinými slovy: Kdežto do r. 1929 každá trať byla za 11 roků nově pokryta, trvá to podle nynějšího hospodaření 27.5 roku.

Mělo by se míti za to, že by nadřízené úřady měly tolik porozumění, aby nahlédly, že se při takovémto hospodářství národní majetek promrhává. Je známo, že se zmenšená návštěva lázeňského místa Karlových Var z valné části svaluje na katastrofální silniční poměry. Není každému po chuti, aby si na vzorných silnicích československé republiky lámal vaz. Že se tím ztrácejí nenahraditelné hodnoty, dlužno litovati, zdá se však, že to v našem hospodářství nehraje žádnou úlohu. Je prokázáno a bylo vypočítáno, že provozní úspory z méněcenných vozovek na vozovky střední ceny činí asi 15%, na vysokocenných vozovkách však asi 27.5%. Počítáme-li, že auto ujede za rok 15.000 km, činí to v okresu karlovarském při 1.287 vozidlech za rok 19,305.000 ujetých km. Vezmeme-li provozní náklad za 1 km průměrem jen 18 Kč, činí roční náklad pro uvedený počet vozidel 34,659.000 Kč. Provedou-li se jen povrchy střední hodnoty, činí to roční úsporu přes 5 milionů na provozních prostředcích. To jen v okresu karlovarském. Viděli jste nyní jeden německý okres. Měl jsem loňského roku příležitost viděti malé české okresní město, Libochovice u Loun. Tam je doprava ovšem mnohem slabší a byl jsem celý udiven, že se tam stavěla těžká železobetonová silnice. K čemu a za jakým účelem, bylo mně ovšem nepochopitelno.

Chtěl bych se ještě vrátiti k osnově zákona o veřejných silnicích a cestách. Jest ho zapotřebí a každý se zaň přimlouvá, vyhovuje-li zásadě "rovní mezi rovnými". § 44 hlavy V byl proti původním ustanovením stylisován takto: "Odborně technickou službu na zemských a okresních silnicích, s výjimkou nižších služebních výkonů, provádějí na náklad státní správy zemské a okresní úřady. To podmiňuje, že dnem vstoupení nového zákona v platnost všichni zaměstnanci zemských a okresních silničních správ se přejímají do státní služby." Tuto zamýšlenou úpravu nutno již z ryze věcných důvodů bezpodmínečně odmítnouti, poněvadž se silniční agenda odnímá autonomním okresním a zemským správám a přenáší zase na státní orgány. Právě pokud jde o silnice, osvědčila se samospráva okresů a zemí velmi dobře, poněvadž byla v úzkém styku s územím jí přikázaným. To státnímu úřadu takovou měrou nikdy není možno. Vzorné poměry v silniční agendě jednotlivých okresů ne mohly zničiti ani finanční obtíže naší doby a malé státní podpory. Největší pochybnosti vznášíme my, zástupcově sudetských Němců, proti postátnění z národnostně politických důvodů. Nemáme naprosto pochybnosti o tom, že tímto postátněním mají býti poslední němečtí úředníci vyloučeni z těchto autonomních svazků, aby jako vždy a všude Češi nastoupili na tato místa. Že tím dnes ještě částečně v obcích a v krajinách usedlí němečtí stavební živnostníci a také domácí dělníci přicházejí o chléb, o tom podle dosavadních zkušeností nelze pochybovati.

Také vnikání velkých firem až do okresů neslouží nikterak povznesení domácích živností. Při této příležitosti chtěl bych zároveň podrobiti kritice peněžní hospodářství veřejných míst. Je prokázáno a tisícerými příklady potvrzeno, že se platební povinnosti včas neplní. Tím bylo umožněno, že také největší firmy pro stavbu silnic musily jíti do vyrovnání a do konkursu. Ztráty národního jmění pro nedobytné pohledávky dodavatelů jsou ohromné. Tím povstává nekonečný šroub a vede nezvratně k rozvratu celého státního hospodářství. Náš německý životní prostor byl v posledních 15 letech tak zmenšen a zúžen, že většího nátlaku již nesnese. Vidíme také zde zase, jak systematicky se pracuje k tomu, aby poslední německé posice ve prospěch státního národa první třídy byly ztenčeny.

Loňského roku měl jsem příležitost shlédnouti práce na silniční stavbě v malém venkovském městečku Libochovicích u Loun. Při tom mohl jsem konstatovati, že tam při frekvenci 0.01, většinou kravských potahů, stavěny byly těžké betonové vozovky. Tento postup je, mírně řečeno, mrháním daňovými penězi. Kapitolou je rozšíření silnice v Podmoklech. Tam bylo vypsání tak lehkomyslné, že se při této silnici, která musí nésti těžké zatížení, jako podklad pro obrubníky položily dvě vrstvy cihel, takže obec Podmokly musila zamítnouti převzetí obrubníků, poněvadž by při dláždění silnice byla přišla hlouběji nežli je základ těchto chodníkových obrubníků.

Chtěl bych říci několik slov k investicím. Považuji investice za nemorální. Investice mohou se přece podnikati vlastně jen z výtěžku práce. Není-li zde však žádného výtěžku práce, pak nemohou se také dělati žádné investice.

Nyní přicházíme ke kapitole stavby nemocnic. V květnu 1935 konaly se u ministra zdravotnictví dr Spiny porady stran programu stavby nemocnic. Bylo poukazováno na to, že jen ve výjimečných případech pověřeni bývají soukromí architekti vypracováním stavby nemocnic, ve většině případů prováděli tyto stavby veřejní úředníci, především zemského úřadu, praxe to jistě málo chvályhodná. Schopní autoři měli by se hledati cestou veřejné soutěže, jen tím způsobem možno dostatečně hájiti veřejné zájmy. Ačkoli bylo slíbeno, že se všechno stane, co by v kompetenci ministerstva zdravotnictví bylo možno, nestalo.se dodnes takřka nic.

K tomu bylo by poznamenati, že proti vyl pracování projektů úředníky zemského úřadu nebylo by nic namítati v tom případě, kdyby se dbalo zájmů zadavatelů v peněžním a umělecko-technickém směru. Tomu je v praxi jinak. Od 15 let staví se v republice nemocnice a mnoho návrhů pro tyto stavby dodal pan zemský úředník inž. Thymich, týž úředník, který jako referent pak podává dobrozdání o svých vlastních návrzích a doporučuje se k provedení. V kruzích architektů je známo, že na podaných návrzích soukromých architektů žádá změny, doplňky a přepracování tak dlouho, až takovému architektu do jde trpělivost a on pověří Thymicha vypracováním. Jsou zde výpovědi svědků, kteří vypovídají, že pan inž. Thymich při svých slibech stavebníkům jde tak daleko, že pro stavby jím projektované s určitostí slibuje subvence země. Může tak velmi lehko činiti, ježto je přednostou oddělení, které rozhoduje o subvencích pro stavby nemocnic. Chtěl bych se zde otázati, zdali vláda ví o těchto poměrech. Při tom budiž hned poznamenáno, že na příklad subvence pro novostavbu nemocnice v Karlových Varech dodnes nedošla. Bylo by nyní velmi zajímavé zvěděti, kolik nových nemocnic bylo v republice za posledních 15 let postaveno a kolik projektů vypracoval úředník zemského úřadu pan inž. Thymich jako soukromý architekt. Rovněž bylo by dobře věděti, jaké částky má jako vedlejší příjem k svému platu státního úředníka z této soukromé činnosti. Bylo by zkoumati, zdali je pravdivým údaj, že práce za projekt nemocnice v Karlových Varech činí přes 200.000 Kč. To by byla jedna stránka věci. Snad může také příslušný berní úřad podati vysvětlení o tom, jaké částky tento zemský úředník odvedl na daních ze své soukromé činnosti. Srovnání mezi vyšetřeným vedlejším příjmem a daňovou základnou ukázalo by snad malou diferenci. Při tom jsou v sudetoněmeckých krajinách činní - vlastně jsou po celá léta bez práce - uznaně dobří architekti, kteří se svými rodinami jsou vydáni nouzi a přímo zmírají hladem. Buď koná úředník svou službu podle zákona s plným nasazením své osoby a svých znalostí, anebo je činný jako podnikatel. Dvěma. pánům nikdo nemůže zároveň sloužiti. Trpí tím buď jedna nebo druhá činnost.

Že tomu tak není, dokazuje novostavba v Karlových Varech. Bylo by velice na čase vyhledati cestou veřejné soutěže schopné autory pro projekty nemocnic podle dříve zmíněných vývodů. Při tom bulo by dbáti toho, aby k prozkoumání výsledků soutěže podle mí sta novostavby přibrán byl podle klíče obyvatelstva přiměřený počet soudců. Jen tak bude možno odstraniti neudržitelné poměry, soukromým architektům opatřiti práci a tím chléb a konečně udržeti státu pramen daňových příjmů. (Sen. Kostka [německy]: To se nesmí zevšeobecňovati, u nás tomu tak není!) Proto se ptám, kde to bylo.

Zajímavým případem jsou poměry sklářství v Kamenickém Šenově. Podle nejpřesnějších statistik o kontingentování vývozního skla činí průměrná cena jednoho kilogramu rafinovaného skla do Francie 24 Kč. Přináší tudíž 10.000 kg kontingentu pro Francii státu na devisách asi 240.000 Kč. V těchto 240.000 Kč vězí jen na platech a mzdách 142.000 Kč. Může tedy při 200 Kč průměrné týdenní mzdy a dodávce 10.000 kg skelné rafinády býti po celý týden zaměstnáno 712 kvalifikovaných dělníků. Naproti tomu má stát od zájemců tlačeného skla za 10.000 kg kontingentu na devisách jen 20.000 až 30.000 Kč, takže stát nejen ztrácí jen na každém vagoně při kontingentu tlačeného skla 200.000 Kč na devisách, také asi 700 dělníků ztrácí práci a potřebuje podpory. Pro těchto 700 pracovních sil a týden nezaměstnanosti má.stát a organisace sehnati dohromady asi 40.000 Kč. Při vývozu levného tlačeného skla se tudíž skutečně vyvážejí hotové peníze. Francouzské kontingenty činí za čtvrtletí pro tuto nejdůležitější položku, t. j. 350 B, asi 400.000 kg brutto. Z toho má severočeské sklářské území kol Boru a Kamenického Šenova nárok asi na 10%, ježto návrh provésti zde také interně rozdělení podle francouzské základny kontingentování 1927/28/29 nepronikl a vzata byla léta 1929/30/31. V letech 1930/31 zaplavovaly Francii především továrny na tlačené sklo, kdežto kvalitní sklo následkem krise šlo obtížněji. Podle interního klíče rozdělovacího bylo území kol Boru a Kamenického Šenova již předem silně poškozeno. Intensivní práci gremia severočeského sklářského průmyslu se sice podařilo kontingenty přiměřenými reservami zvýšiti, ale nárokům členských firem daleko nebylo lze vyhověti. Teprve 15. listopadu t. r., tedy před zcela krátkou dobou, zaslalo ministerstvo obchodu hospodářskému svazu sklářského průmyslu v Praze výnos a trvá na tom, že se kontingentů musí použíti,skutečně v prvé řadě pro vývoz hodnotného zboží povahy českého sklářského umění. Jen případných zbytků těchto kontingentů smí se použíti pro méně hodnotné.a tlačené sklářské zboží. Tento výnos byl výsledkem tvrdých zápasů světoznámého německého sklářského území v Čechách se sídlem v Boru a Kamenickém Šenově proti jiným sklárnám pro výrobu tlačeného skla. Nastal dokonce groteskní případ, že loňského roku v severočeském sklářském území byly tu z Francie dobré objednávky ve výši 11/2 milionu, které nemohly býti provedeny, poněvadž na tento kontingent musilo býti vyvezeno tlačené sklo. Škoda na ušlém výdělku, ušlých daních a na podporách v nezaměstnanosti činí pro stát a zúčastněné několik milonů Kč. Hospodářský svaz sklářských průmyslníků bude se musit zabývati

citovaným výnosem. Zde se ukáže, zdali ministerstvo obchodu je dosti silné, aby pomohlo proniknouti státní hospodářské politice, anebo zdali se určité skupině továrníků podaří prosaditi své zvláštní zájmy. Měli bychom míti za to, že stát musí býci pyšným na.světovou slávu sklářského zboží z Boru a Kamenického Šenova, které dobyla německá zdatnost. Mohu vám říci, že nezřídka jdou skleněné lustry do Australie a tam je montují naši němečtí dělníci z Kamenického Šenova. Bylo by tudíž neodpustitelné, kdyby tento vysoce hodnotný průmysl měl zajíti ve prospěch výroby, která se jako výroba tlačeného skla v kterékoli zemi může prováděti bez kvalifikovaných dělníků. Že však také v tomto území kol Boru a Kamenického Šenova, kde vedle německých pracují také české sklárny, tyto české sklárny ku podivu jsou značně silněji zaměstnány nežli německé, je nápadné. Přicházím také zde zase ke zjištění, že v celém hospodářském životě tohoto státu německý podnikatel a německý dělník jsou poškozováni.

Měl bych ještě několik malých zvláštností. Dodavatel cementu pro vranskou přehradu byl hokynář,obchodník se zeleninou, ovšem byl zavřen. V Cejsicích u Vimperka má se zříditi nová škola, ačkoli zde není jediného českého dítěte. Hodinář Sichrovský je znalcem v oboru železničních pražců, vydělává tím velmi hezké peníze. Pak je tu dítě, které se každého dne jmenuje jinak. "Koncentrace výroby", "autarkie", "decentralisace ze strategických důvodů", "postátnění podniků pro válku důležitých" "socialisace výrobních prostředků" atd. Pravé jméno zní: zkracování německého podílu na výrobě, lhostejno zda jde o margarín nebo líh. Máme 649 kartelových ujednání, z toho jen 72 v potravinářském průmyslu, Stavební živnosti jako základní živnosti zaměstnávají nejvíce lidí. Ve městech přes 10.000 obyvatelů bylo r. 1928 10.257 novostaveb, r. 1933 však jen 4.196.

Pánové, náš bývalý president státu řekl: Musíme si uvědomiti, že demokracie a republika musí se zakládati na mravnosti. Dále řekl: Politickou nauku poskytuje nám Amerika také o tom, že republika a demokracie jsou federativní, je to opak evropského centralismu, který se nikde neosvědčil. Pak řekl Samospráva a poměrné zastoupení jsou požadavky demokracie. Náš nynější president státu řekl, že československá vnitřní politika respektuje menšiny, jak se k tomu zavázala smlouvami.

Obdržel jsem v posledních dnech od svazu:průmyslníků z Bruntálu sdělení, které se zabývá vojenskou dodávkou. Píší zde: Velké soutěže pro lnářský průmysl provádí -především ministerstvo národní obrany. Naše svazové firmy, pokud vyrábějí lněné zboží, zúčastnily se před několika lety takovéhoto vypsání a propadly u vlády z cenových důvodů, ačkoli předložena byla takřka minimální kalkulace a o nějaký zisk v kalkulaci , nebylo postaráno, poněvadž se vědělo, že při takovémto vypsání podává nabídky celá konkurence a případné zakázky považovati dlužno jen za t. zv. krmivo pro tkalcovské stavy. Ceny nabídek byly podbízeny o 20%. Firmy žádají, aby se při textiliích ze lněné příze, při které domácí surovina musí býti převzata za v cenu pro celý stát stanovenou, kalkulace dála na podkladě této ceny příze. Zdá se však, že tomu tak není. Neboť píší, že jejich nabídka nebrala zřetele na spotřebu síly, režii správy, výlohy spojené se státními dodávkami. To je také skutečnost. Ty mnohé kolky mohou průmyslníka dohnati k zoufalství. Píší na konec: Naše firmy se dohodly, že se státních dodávek již nezúčastní, poněvadž výlohy při vypsání dodávek jsou značné a pravděpodobnost konkurovati na reálním podkladě označiti dlužno za minimální. Zde jako ve všech oborech je poškozování zřejmé. Co říci tomu, že u městské rady v Praze německé nabídky jsou vyloučeny, nevím. To naráží na tolik paragrafů zákona, že jiná obec, která by učinila takovéto usnesení, dnes by již seděla ve vyšetřování. Ačkoli byl podán protest, zdá se, že věc spočívá na pravdě.

Vidíte z těchto několika, málo příkladů, že, poškozování německých území v každém případě je prokázáno, že však také u Němců stále ještě jest ochota z těchto neudržitelných poměrů vybřednouti. Chceme spolupomáhati při přestavbě a vybudování hospodářství, bude-li nám k tomu dána příležitost. Viděli jsme, že překládáním podniků z německého území do vnitra země Němci v okrajových územích z valné části byli připraveni o vezdejší chléb. Pozemková reforma připravila tisíce zaměstnanců o jejich pracovní místo. Předčasné pensionování ve státních úřadech obzvláště u železnic a ustanovení nových českých sil zdražilo nehospodárně tyto výlohy a zmenšilo životní úroveň restringovaných německých státních zaměstnanců. Zkracování německých studujících v sociální péči státu je rovněž symbolem odnímání práv jako zadávání státních dodávek. 31/2 milionu Němců ve státě nedostává se dnes přes 40.000 státních zaměstnanců, jak by jim podle klíče obyvatelstva a podle ústavy právem náleželo. Vezměme šílené daňové předpisy, zubožený obor stavební pro nedostatek hypoték a falešnou měnovou politiku, s tím souvisící mnohé nucené správy a soudní dražby, manifestační přísahy a sebevraždy jakož i zastavení práce našeho nejlepšího průmyslu, pak vidíme metodu. Jak daleko sahá štvaní, dokázali němečtí a čeští soc. demokraté dne 11. srpna 1935 v Hřensku. Při výletu, který byl podniknut ve státních a soukromých nákladních autech, jejichž používání k dopravě osob jinak úředně je zakázáno, vezli s sebou vlastní vozy s pivem ze Smíchova, aby obyvatelé Hřenska byli potrestáni za výsledek voleb. To jest jen malá episoda mezi denně se opakujícím popichováním. Vždy provokují Němci, proti čemuž o nějaké provokaci s druhé strany nikdy není nic slyšeti. Duch je to, jenž si staví tělo. Dokud tento duch kráčí po starých, z dřívějšího Rakousko-Uherska převzatých cestách, nemůže nastati ozdravění. V souvislosti s tím je zánik zbytečných a nijakou důvěrou neopřených stran. Příspěvky těmto nepatrným stranám jsou vyhozené peníze a slouží jen povalečskému životu jednotlivců. Zrušení těchto příspěvků bylo by prvním požadavkem.

Hospodářská politika tohoto státu není ničím jiným nežli výsledkem vzájemné výměny stranických požadavků. Že při tom požadavky, často naléhavé požadavky státu, přicházejí zkrátka, je věcí samozřejmou. Při tom zůstávají bez povšimnutí návrhy byť sebe lépe odůvodněné, nepřicházejí-li z řad koalice. Naše životní úroveň ve srovnání s předválečnou dobou silně poklesla, kvetoucí kdysi obce jdou vstříc zániku a naše řemeslníky drtí velkokapitál a marxistické kolektivní podniky. Musíme opět dospěti tak daleko, aby státní občan prací svých rukou sebe sama a svou rodinu mohl živiti a šatiti. Německý sedlák musí nadále býti schopen zděděnou půdu neztenčenu předávati svým dětem a německý dělník má býti tak lidsky postaven, aby ale svou rodinou nehladověl a aby mu zabezpečeno bylo člověka důstojné obydlí. Sociálně-politické požadavky sudetoněmecké strany v soc.-politickém výboru obsahují všechny naše požadavky, pokud jde o právo na život, o životní prostor a zabezpečení německého dělníka, Našich požadavků proti státu v ohledu kulturním a hospodářském do sáhnouti možno decentralisací a dalekosáhlým sebeurčením. Označil přece ve svých spisech náš president Masaryk rovněž centralismus za zlo každého státu. Mají-li nám sudetským Němcům místo samosprávy vnuceni býti t. zv. územní tajemníci jako politické chůvy, pak budeme před celým vzdělaným světem protestovati proti tomu, abychom byli stavěni na stejný stupeň s obyvateli Podkarpatské Rusi. Obracíme se dnes proti vyslovené politice vyhladověná, která plánovitě ničí naše sudetoněmecké hospodářství a která se snaží odlouditi nám naše děti. Tato politika vyhladovění projevuje již zcela katastrofální účinky v naší mládeži. Dvacetiletí jsou od skončení své učební doby, tudíž alespoň od tří let bez práce a z části morálně zchátralí. Nejen že tito mladíci od let strádají a vědomosti v učení nabyté zapomínají, ale bude velmi za těžko tyto lidi zvykati zase na. spořádanou práci. Vyloučením našeho řemesla z veškerého hospodářství klesá samočinně smysl pro kvalitní práci.

Že náš pan předseda vlády plně pochopil tíži tohoto problému, dokazuje jeho výrok, že malé národy mohou vítěziti pouze kvalitou. Proto musíme my Němci v tomto státě co nejnaléhavěji žádati, aby se naši dorůstající mládeži dostalo jejího základního práva na živo, k čemuž patří také přijímání do státních úřadů. Při zadávání státních dodávek očekáváme v budoucnosti zachovávání práv státních občanů, slíbených v memoiru III a stanovených v ústavě státu. Byli bychom vládě také vděčni, kdyby svého vlivu použila k tomu, aby se novinám, které žijí jen z národnostního štvaní, zvýšil trochu žlab. Musím vám sděliti jisté pozorování. R. 1840 byl v německé obci Stolicích u Ústí postaven pomník Přemyslův a v německém a českém jazyce potomstvu hlásáno, že na tomto místě kníže spatřil Libuši. To bylo přibližně před 100 lety. Nedaleko od tohoto pomníku, který němečtí obyvatelé chovají v úctě, vznikly po bojích o svobodu r. 1848 pomníky osvoboditele selského stavu z poroby a roboty - také českého - lidovému císaři Josefu II. Všechny tyto pomníky však musí dnes sloužiti jinému nežli zamyšlenému účelu. Vždy zase tento dvojí loket. Chtěl jsem tím jen ukázati, že jest možným spolužití obou národností, založené na vzájemné úctě ke kultuře druhého. K tomu není zapotřebí dále nic jiného, nežli aby vláda byla do posledních důsledků spravedlivá ke všem skupinám lidu. (Potlesk.)