Čtvrtek 19. prosince 1935

Místopředseda dr Hruban (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je p. sen. Hokky. Dávám mu slovo.

Sen. Hokky (maďarsky): Ctený senát! Odhlasovanie rozpočtu je znamením dôvery voči vláde. A preto ihneď v úvode musím položiť otázku, zda môže zákonodarca, ktorý vážne preciťuje svoje úkoly, chovať dôveru voči vláde, ktorá behom svojho krátkeho, niekoľkotýždenného jestvovania každý týždeň podala demisiu, a ač bola vo svojom úrade po každej znova potvrdená, je i dnes iba povahy: dočasnej a očakáva sa v nej zasa nová, väčšia zmena v blízkej budúcnosti, ale zaiste už po dobu platnosti nového rozpočtu, ktorý práve pojednávame. Rozpočet tedy už ani s tohoto hľadiska nemožno s vážnym svedomím odhlasovať, a nemožno už vopred zaručiť dôveru vláde, ktorá dnes vlastne ani ešte nejestvuje.

Celý rad rokov zabýval som sa vážne ako poslanec s rozpočtom i so záverečným účtom. Robil som to prez to všetko, že tuná sa neberie vážne táto najdôležitejšia funkcia štátu a neberú ju vážne ani páni ministri, ktorí sa ani zastupovať nedajú v plenárnych schôdzach rozpočtových.

Ani sa tomu nedivím. Tam, kde páni ministri bez predbežného schválenía zákonodarstva a bez výčitiek svedomia môžu prekročovať rámec rozpočtu, a tam, kde úkol najvyššieho štátneho účetného kontrolného úradu jakožto najvyššieho revizného orgánu nemá žiadneho významu, tam nemôže byť reči ani o vážnom rozpočte. Ja, ako člen strany za iredentistickú vykričanej, požadoval som od rokov vynesenie moderného zákona, ktorý by vymedzil úkoly najv. štát. kontrolného úradu tak, aby tým správa štátneho imania bola čo najprísnejšie kontrolovaná. A sostavil som tiež nástin takéhoto zákona. Úradníci najvyššieho kontrolného úradu aj ocenili túto moju prácu a uverejnili doslova moju reč i môj návrh vo svojom ústrednom odbornom liste. Avšak moje slovo - ako už pri iných príležitostiach - zostalo len slovom volajúceho do púšte.

Ctený senát! Vlani, keď hlavný zpravodajca rozpočtu považoval za potrebné určité zvýšenie štátneho rozpočtu, aby sa štátnemu účetnému kontrolnému úradu dostalo viac úradníkov, ja som bol za to, lebo som dúfal, že dojde ku zlepšeniu. Dnes mám však zato, že celý rozpočet najvyššieho štátneho účetného kontrolného úradu mal by byť vyškrtnutý, lebo v terajšej jeho forme nemá on poslania a účelu, keďže práve tam ho charakterizuje najväčšia nemohúcnosť, kde by mal vykonať svoju najväčšiu prácu, t. j. pri kontrole štátneho rozpočtu. Najvyšší štátny účetný kontrolný úrad mal by byť pilierom štátneho života. Bolo by mu tedy treba zabezpečiť takú autoritu, ktorej by sa bez podmienky naklonil každý, počínajúc ministerským predsedom až do posledného vojaka.

Práve tak dobre by mohla byť škrtnutá iná položka, rozpočtová. Čudovať sa budete, páni, lebo ide o druhý pilier štátneho života, o najvyšší správny súd. V dnešnej jeho forme i on je zbytočný naprosto. Zbytočný je preto, lebo, ako to poznamenal kol. sen. dr Pajor, má povahu iba dekoratívnu a nie konštruktívnu. Darmo vynáša meritorné rozhodnutia, príslušné úrady si ich proste nevšímajú. A práve v tých najpálčivejších, najdôležitejších a najpodstatnejších otázkach. Druhá príčina však je tá, že bol postavený do služby účelov politických, tejto roly sa sami sudcovia podujali a tak sami prispeli k tomu, že sa prežili.

Najvyšší správny súd má byť sťaby zemský miestodržiteľ Pána Boha, keď má vyriecť spravedlnosť, sťaby pápež mluviaci ústami kolegia kardinálov, keď hovorí ex cathedra. On by mal byť takým, aby sa naň dívali tak, ako sa naň díval v dobe Bedricha Veľkého mlynár zo Sanssouci, od ktorého tento panovník požadoval, aby mu odpredal mlyn pri veľkom parku. Nechcel ho predať. Donútim ťa, povedal cisár. - Je ešte nezávislý súd v Nemecku - a táto odpoveď cisára odstrašila a mlyn ešte i dnes tam stojí ako živý symbol sudcovskej nezávislosti. Najvyšší správny súd je dnes taký ako slon, ktorému dáme muchy lapať, aby sme ho nimi nakrmili.

Dnes sa už i vtipkuje o tom, že strana podáva už štvrtú žalobu, keď na prvú svoju žalobu dostala meritomé rozhodnutie. Za tú dobu uplynie u najvyššieho správneho súdu najmenej 12 rokov.

Do rozpočtu nevidím zaradené trovy potrebné k príprave rešp. k zavedeniu autonomie do Podkarpatskej Rusi. Pán predseda vlády vo svojom expozé sľúbil, že autonomia bude. Ja však po tom všetkom rozhodne tvrdím, že nebude. Uvidíme, kto bude mať pravdu. A i keď bude autonomia, bude ona taká, ako keby jej nebolo. (Sen. Földesi [maďarsky]: My však chceme autonomiu, na tom trváme!) To ti verím, že ty ju chceš, ale žiaľ, na to veľa nedajú. (Sen. dr Pajor [maďarsky]: Priali by sme si, aby sa pán rečník mýlil!) Máš pravdu, prajem si, abych sa mýlil.

U nás niet samosprávy ani v obci, ani v okrese, ani v krajine, ani v obchodných a živnostenských komorách, tým menej v nemocenských poisťovniach; môžem tedy kľudne tvrdiť, že nikde. (Sen. Földesi [maďarsky]: Pravdaže nemáme autonomiu, lebo istá klika drží v rukách celú Podkarpatskú Rus a táto klika panuje nad naším ubohým rusinským ľudom!) Tak je, celou hromadou vládnych komisariátov môžem dokazovať, že tuná niet samosprávnych sväzov, iba zadlžené samosprávne orgány sú tu, u ktorých - tak v prvom rade u obcí - bolo to vo veľa prípadoch, tak i v prípade obce Sevľuše privodené tým, že daňové prirážky nevybierala obec, ale štát. Klasickým príkladom je Sevľuš, ktorej visí vo vzduchu vyše 1 milionu korún, z ktorých bude treba za nedlho značnú čásť odpísať, lebo berný úrad neplatí a od poplatných občanov nemožno to vymáhať. A preto hlavné námestie Sevľuše je bahnom, kde sa kúpajú husy a váľajú sa prasatá. A toto námestie sa nazýva námestím Masarykovým. Nuže, páni, prepáčte, ale je to také zneuctenie tohoto šľachetného mena, že proti tomu musí každý čo najrozhodnejšie protestovať. Výsledkom takého zanedbaného námestia je, že sa tu každého roku rozširujú vážne epidémie, ktoré si vyžadujú hrozných obetí. Preto bude mať Sevľuš v dohľadnej dobe vodovodu a kanalizácie, ačkoľvek pociťuje s už ich pálčivá potreba.

A v tomto svojom zbiedačenom stave nedostane Sevľuš pomoci od nikoho. I pri tejto svojej žobráckej chudobe odhlasovala na pr. na stavbu budovy okresného súdu značnú sumu, k tomu má prichystaný i stavebný pozemok ešte z čias mierových, je prisľúbená i štátna. subvencia, avšak v rozpočte vidím k tomu účelu len 50.000 Ké, čo je samozrejme bagatel; z toho nemožno stavať. Plány už sú dávno hotové spolu s plánmi budov berného úraadu a dôchodkovej kontroly. Dnešné umiestenie súdu je nemožné; dva sudcovia pojednávajú zároveň v tej istej izbe, izby sú tmavé a špinavé. V Užhorode a Chuste sú trestanci lepšie ubytovaní, než v Sevľuši sudcovia. Advokáti nemajú kde sa zdržovať, lebo pitvor je úzky, tmavý a špinavý. Svedkovia a obžalovaní nesmetia sa v úzkych pitvoroch a musia sa zdržovať pod holým nebom v daždi, blate, snehu a vo vode. Priamo s tohoto miesta prosím pána predsedu vrchného súdu v Košiciach, vrchného radu dr Jozefa Gregora, aby tam vyslal komisiu a dal tam pomery vyšetriť. Je-Ii ešte jeden okresný súd v republike, ktorý by bol v tak zchátralej budove umiestený, tu sľubujem, že nikdy viac nebudem žiadať o stavbu budovy okrasného súdu v Sevľuši. (Sen. Steiner [maďarsky]: To je tá najväčšia krivda, páchaní na Ľude Podkarpatskej Rusi?) Nuže tedy vy, pán kolega, nemáte ani pochopu o tom, čo je krivda, jestliže to vytýkate. Ako komunista mali by ste vedeť, že pri stavbe dostane sa práce veľa stom ľudí. (Sen. Steiner [maďarsky]: Stavajte školy!)

Místopředseda dr Hruban (zvoní): Prosím o klid, pánové.

Sen. Hokky (pokračuje): Prehovorím ihneď aj o školách. Ráčte mňa len kľudne vypočuť, ako tiež ja poprajem sluchu protiargumentom, a máte-li pravdu, dám sa presvedčiť. (Výkřiky sen. Bally.) Musím sa ešte zmieniť o tom, že sevľušský okres bol v troch rokoch postihnutý povodňou, krupobitím, tohoto roku hrozným suchom a inými rôznymi živelnými pohromami a preca darmo čaká, aby bol vyhlásený za okres núdzový, príslušné kruhy snáď tú biedu necítia a tak žiadosti okresu nevypočuje nikto.

Zvlášte musím zdôrazniť, že sa nám nedostáva ani minimálnych obnosov k ukojeniu kultúrnych potrieb Maďarov. Podľa slov prvého veľkého prezidenta republiky každému národu patrí toľko práv, koľko si ich vybojuje. Malý zástup 200.000 duší sedmohradských Sasov vybojoval si za starého uhorského režimu toto: 234 škôl ľudových. 7 nemeckých gymnázií, 2 reálné školy, 2 učiteľské ústavy a 7 meštianskych škôl. Práve vyšlo najavo, že československé sčítanie ľudu zistilo v republike nie 700.000, ale 840.000 obyvateľov maďarských. Hľadíme-li na počet škôl Sasov, patrilo by nám podľa výš uvedeného početného pomeru: 983 maďarské ľudové školy, 30 maďarských gymnázií, 30 maďarských meštianskych škôl, 8 reálnych škôl, 8 učiteľských ústavov. Ide sine mi od toho? Oproti našim možno tieto cifry nazvať ciframi astronomickými, zvlášte ak uvážime rozširovanie českých a slovenských škôl na vidiekoch maďarských. V Jasine bola zrušená 166 rokov stará rím-kat. škola, lebo tam trvali na vyučovaní maďarskom. Tri úrady, medzi nimi dve ministerstvá, dopustily sa priamo porušenia zákona, aby k tomu mohlo dojsť. Stalo sa to vtedy, keď cirkvi samy s veľkými obeťmi vydržovaly túto školu, ač by to bolo bývalo povinnosťou eráru. Priamo ich trestali a poslali im na krk četníkov preto, že sa ony odvážily vydržovať školu maďarskú.

Mam sa zmieniť o tom, že do štátnej školy vo Fančike prší a že deti musia sa utiahnuť inam, aby nezmokly, že v zime mrznú, lebo školu nemožno vykúriť? Ak by cirkevná škola bola v takomto stave, ihneď by ju zrušili. Ale načo v tom pokračovať, načo drásať rany, načo vytýkať nespravedlivosti?

Od rokov už žiadam o regulovanie Tisy, ktorá ničí a kantrí, kam len príde, a preca činia sa s rola na rok opatrenia, ktoré prichádzajú človekovi, znajúcemu prúd Tisy, ako hrádze stavané deťmi po daždi. Železničný most, most drevený, bude jedného krásneho dňa Tisou odplavený a bude zničené milionové imanie. V Csetfalve odplavila Tisa už 400 jutár pôdy: táto sa sypala do Tisy tak, ako keď sa koláč drobí do kávy. Z tohoto koláča však nezostalo ani odrobinky. Rumunom v Bílé Cerekvi a Solotvine zapríčinila Tisa mnoho škôd a odtiaľ nadol všade, kde pretieka územím republiky. V iných krajinách regulujú i malé potoky a u nás nestará sa nikdo o desné ničenie, pôsobené touto hroznou, bujnou riekou. (Sen. Földesi [maďarsky]: štát poukázal 600.000 Kč, ale nerobilo sa nič!) Viackráť som žiadal o reguláciu Tisy, ale na to sa ani nepomyslí. (Výkřiky sen. dr Bačinského.)

Místopředseda dr Hruban (zvoní): Prosím, pánové, neračte vyrušovati řečníka, a pana řečníka prosím, aby pokračoval.

Sen. Hokky (pokračuje): Pán sen. Bačinský kladie mi otázky; ráčte len, pán senátor, len raz nadhodiť vo výbore agrárnej strany, čo sa stalo s tými 100 milionami, ktoré boly zaradené do rozpočtu na železničnú trať Užhorod-Mukačevo-Chust, z ktorej však nebol postavený ani meter? Aká obrovská práca by to bola, koľko tisícom ľudí by ona poskytla chleba. (Sen. dr Bačinský [maďarsky]: Túto otázku už som viackráť predniesol a ako viem, práca tá bude prevedená!) Do rozpočtov z r. 1922, 1923 a 1924 boly zaradené miliony, avšak kam tieto miliony zmizly a prečo sa nedáva robotníkom práca, ta naozaj neviem. Vidíte, pán komunistický kolega, ja spolu s vami bojujem, aby bola práca.

Niet peňazí ani na to, aby boly vyplatené vklady bývalej uhorskej poštovej sporiteľne tým veľa vytrpivším ubožiakom. A preca nikto neočakával s tak stiesneným srdcom tento vianočný dar, ako práve títo nešťastníci. S radosťou konštatujem, že rozpočtový výbor rezolučným návrhom požiadal vládu, aby túto vec rychle a definitívne likvidovala.

Je niekedy až k zúfaniu, ako sa nestará vládna správa o veci malých ľudí. Ulynulo už dobrých 10 rokov, čo bol vynesený zákon č. 225 z r. 1924 o výkupe deputátov erárnych lesných robotníkov, ktorý ešte ani dnes nie je prevedený. A preca sú to najchudobnejší obyvatelia republiky, ktorí musia najťažšie zápasiť so životom, a niet pomoci. Darmo žiadam o to už od rokov. Príslušné úrady zákon alebo nedodržujú alebo ho obchádzajú, ako to práve robia bez pochyby u jednotlivcov najnešťastnejších, životom najväčšmi ubitých, u ubohých válečných invalidov, kde srážajú procentá tak hluboko, že títo nedostávajú nič. Dnes je život i pre zdravého ťažký, a čo si máme mysleť o ubohých invalidoch, ktorí nosia ten najťažší kríž života? Ešte horší je osud tých, čo boli zmrzačení v dnešnej vojenskej službe. Týchto posiela ministerstvo národnej obrany k ministerstvu soc. pečlivosti, ministerstvo soc. pečlivosti zasa k ministerstvu nár. obraní, takže v najvýhodnejšom prípade dostanú iba prezatýmnu podporu. Jednotlivci, ktorí boli zmrzačení u vojska, nesmú byť odmeňovaní žobráckou torbou. Podobne mešká z rovnoprávnenie tak zv. štvrtej ka-tegorie staropensistov.

Práve takým macošským spôsobom sa odbýva maloživnostníctvo, jehož ponosy nevypočuje nikto, ač títo prostredníctvom svojich legálnych sväzkov nespočetnekráť predniesli svoje ponosy zo Slovenska a Podkarpatskej Rusi vo svojich nespočetných memorandách. Len z jedinej Podkarpatskej Rusi išlo 21 memorand v tejto veci na príslušná fora, a výsledok toho je, že do rozpočtu bol zaradený bagatel na sociálne podporovanie a iné podporné účele živnostníctva. Porovnám-li to s obnosom venovaným na podpory nezamestnaných, tu padá hlboký tieň na vládu pre toto zvláštne zanedbávanie živnostníctva, zvlášte na ministerstvo obchodu a živností.

Tiež o úpravu zamedelských dlžôb žiadam už od rokov. Už pred rokami predložil som zemedelské moratorium rumunské; v jednej svojej interpelácii už pred 11/2 rokom poukázal som na to, ako skvele sa ono tam osvedčilo; v Rumunsku bol gazda, robotník, živnostník a obchodník postavený na nohy, a u nás na miesto slušnej úpravy má byť vo farme zemedelskej banky zriadený nový pozemkový úrad, ktorý túto otázku, výslovne hospodársku, odsune zasa na koľaj politickú. Môžem už dnes predpovedať, že takéto riešenie tej otázky sa veľmi vypomstí. (Výkřiky sen. Bally.) Nemožno jediným gestom odbaviť rumunské zemedelské moratorium, pán kol. Balla. (Sen. Balla. [maďarsky]: Však vám odpoviem. Som ešte taký krasorečník, ako vy, pane!) Nejde tuná o to, aby ste mňa zdolal rečnením, ale o to, abyste mňa zdolal pravdou, a poviete-li väčšiu pravdu ako ja, uznám vaše zásluhy.

A teraz k tomu najhlavnejšiemu. Veľmi snažne vás prosím, páni, aby ste dotiaľ, kým otázka štátneho občianstva nebude tuná riešená tak, aby každý človek, ktorý bol tuná v dobe tvorenia štátu, obdržal štátne občianstvo, neráčili hovoriť o demokracii. Berete-li demokraciu vážne, tak to musí byť pojem posviatny, a je nemožné, aby sme vo svätom mene demokracie už tuná na zemi posielali do najjazernejších pekiel tých ubožiakov, ktorí už 50--60 rokov boli v tejto zemi, ba tuná sa i narodili, a preca nemajú štátne občianstvo.

Prv než dokončím svoju reč, navrhujem znova, aby vláda ustanovila prísnejšie reglementácie pre kontrolu štátnych a verejných statkov, a to z dôvodov v počiatku uvedených. Nech vláda vypracuje moderný zákon o štátnom účetníctve a kontrole a príslušný vládny návrh nech bez meškania predloží parlamentu, a konečne nech stanoví nezávislosť kontrolnvch úradníkov od úradníkov správnych, keďže práca tamtých bude umožnená len tým, budú-li oni učinení nezávislými od týchto.

Kým neuvidím úplnú nezávislosť najvyššieho štátneho účetného kontrolného úradu, nemôžem za rozpočet hlasovať. (Potlesk.)

Místopředseda dr Hruban (zvoní): Dalším řečníkem je p. sen. dr. Bačinský. Dávám mu slovo.

Sen. dr Bačinský (rusky): Slavný senáte! Dříve než se začnu zabývati otázkou rozpočtu na r. 1936, dovolte mi, abych jménem karpatoruské veřejnosti a jménem stálého výboru poslanců a senátorů koaličních stran na Podkarpatské Rusi vzpomenul prvního! našeho presidenta Masaryka, na něhož i my pohlížíme jako na osvoboditele karpatoruského lidu a jako na jednoho z tvůrců naší autonomní země. K jeho vznešené osobě jsme se vždy chovali s velkou láskou a oddaností. Tato láska a oddanost bude u nás vždy a jen bychom si přáli, aby viděl šťastným obyvatelstvo Československé republiky a s ním i karpatoruský lid.

Dovolte mi, abych rovněž jménem naší veřejnosti a jménem našeho výboru koaličních stran uvítal nově zvoleného presidenta dr Edvarda Beneše, který poznal naši zemi a v minulosti se staralo náš osud, navštívil nás, a my ho prosíme, aby se dále staral o nás, abychom co nejdříve mohli dosáhnouti té úrovně, na které jsou západní kraje Československé republiky.

Slavný senáte! Pohlédneme-li na řeči pronesené v rozpravě o rozpočtu na r. 1936 v obou sněmovnách Národního shromáždění, můžeme poznamenati, že se většina řečníků zabývala nejen otázkou rozpočtu, nýbrž i vystoupením předsedy vlády dr Milana Hodži. To jest přirozené, neboť rozpočet, který nám byl předložen, abychom jej kritisovali a potvrdili, ve značné míře předpokládá program, jejž nám předložil předseda vlády.

Já se své strany rovněž považuji za vhodné zastaviti se u projevu předsedy vlády, jenž podrobně charakterisuje všechny zjevy našeho veřejného života, jenž ukázal, v jaké situaci jsme a jak musíme spojiti všechny svoje síly, abychom přemohli všechny nesnáze současné situace. Dr Hodža před námi nic neskrýval, nýbrž jasně nám ukázal i to, čím všichni musíme býti, chceme-li chrániti čest státu a blaho lidu. Ukázal bezpečnou cestu činnosti, všechny nás postavil do bojových řad a neúprosně odsoudil pesimismus a poraženectví stejně jako kritiky, kteří jsou hotovi všechno kritisovati neukazujíce zároveň svého odůvodněného programu, který by se v této době dal provésti. My všichni musíme souhlasiti s tím, že ten, kdo trpně a záporně nedůvěřuje své vládě, sám v sebe nevěří a šíří ideu beznadějnosti, odmítaje těžkou, ale čestnou práci, která jedině přináší úspěch v životě státu, mimo to však i mravní a hospodářské obrození. Předseda vlády nás spravedlivě napomenul, že demokracie u nás není heslem, nýbrž formou života, že to není vy půjčená ideologie, nýbrž cesta, kterou jsme došli k samostatnosti. Svou samostatnost svou demokratickou svobodu musíme umět chrániti a nepotřebujeme žádného dovozu ideologií.

Navazuje na toto já jako zástupce zemědělského lidu na Podkarpatské Rusi, dovolím si učiniti několik poznámek k programu nor značenému předsedou vlády a k předloženému rozpočtu.

My nepotřebujeme ideologického dovozu, řekl předseda vlády, a já s tím plně souhlasím. AIe musím říci, že na Podkarpatskou Rus se již dávno dovážela cizí ideologie, která jest nebezpečím i pro stát. Soustavně se k nám dovážela jakoby národní ideologie rakousko-polského původu, která má zřejmě politický ráz a jest věcí protistátního významu. Již nejednou jsem mluvil o násilné politice, která se provozovala prostřednictvím školy, a považuji za svou povinnost zastaviti se zase u této otázky, poněvadž se nyní stala ožehavou nejen pro nás, nýbrž i pro stát. Přirozený a zdravý ukrajinismus, s nímž se setkáváme v sovětském Rusku, má jako svůj základ ideu bratrství a společné družné práce s ruským národem. Ideologie, která se k nám dováží, je proniknuta nenávistí ke všemu ruskému v nejširším smyslu slova. To zároveň rozkládá náš veřejný život, rozbíjí naše tvůrčí síly, zeslabuje možnost kulturního rozvoje a šíří nenávist do těch oborů života, kde všichni máme býti jednotni. Nedávno jsme ještě byli jednotni, později ideologie ve smyslu rakousko-polském nás rozbila na dva směry. Nyní se činí nový pokus vytvořiti ještě i třetí směr, prý smiřující, ale ve skutečnosti zbavený vší tradice a praktického smyslu. Nedávno jsme ještě nevěděli, co máme dělati s nenávistí zanášenou do našeho života nejen veřejného, nýbrž i rodinného; obávám se, že tato otázka nyní rozrůstá do velmi širokých rozměrů, neboť dovezený výrobek má již nyní o obměny domácího původu.

My, kteří uznáváme jen jednu svrchovanost československou a kteří otevřeně nejen že se vyslovujeme, nýbrž i pracujeme jménem jednoty československého státu, musíme zároveň ukázati i na jiný druh dovozu, a to na ideologii, která pod pláštíkem ruského nacionalismu jest věcí odporující zájmům republiky. Mluvím to proto, aby se neobviňovala celá karpatoruská veřejnost a lid, že lehkověrně přijímá dováženou ideologii tohoto druhu. Veřejnost a lid, opírajíce se o své národní tradice, mají dosti rozumu, aby odlišily i, své od dovezeného, a ukazují vládě, že jest nezbytné vyhlásiti úplný bojkot dováženým ideologiím, a to v zájmu státu, v zájmu spojeneckých států a tím i v zájmu ruského lidu pod Karpaty.

Naše veřejnost a náš lid přijaly s nadšením slova předsedy vlády o provedení autonomie. Ke slovům dr Hodži je třeba míti zvláštní důvěru, neboť on nás znal a hájil naše práva a staral se o naši budoucnost ještě v dobách, kdy se naše vlast jmenovala "zapomenutou zemí" a "bezejmennou zemí". Zvláště autonomní sněm jest i pro nás forem pro řešení palčivých národně jazykových sporů a tím i přechodem ke tvůrčí práci ve všech odvětvích našeho života.

Když mluvím o autonomii, nemohu přejíti mlčením neobyčejně důležitou otázku, totiž otázku osudu naší mladé inteligence. Nyní jest situace taková, že statistická data z posledních let mluví nejen o postupném snižování počtu karpatoruské mládeže, která se zapisuje do vysokých škol v Praze, Bratislavě a Brně, nýbrž i o mimořádně těžké situaci karpatoruských studentů vůbec. Nemýlím se, řeknu-li, že z úhrnného počtu našich vysokoškolských studentů polovina vede doslova polohladový život: Oba tyto zjevy, a to snížení počtu studentů pro nedostatek hmotných prostředku na pokračování ve vzdělání a tragická situace většiny těch, kteří přes chudobu bojují s ní, aby pokračovali ve svém vzdělání, naznačují nám, že máme před sebou otázku krise mladé karpatoruské inteligence. Můžete mi sice říci, že se s takovou krisí setkáváme skoro u všech evropských národů a že je to zjev všeobecný, ale u nás se má věc jinak. U jiných národů a států působí krisi mladé inteligence nadvýroba inteligence a národ nemá důvodu, aby se obával o svou kulturně-národní budoucnost, zatím co u nás jde o nedostatek mladých inteligentních sil, což hrozí tím, že lid zůstane bez inteligence.

Takovou situaci jsme kdysi prožili, když karpatoruský lid byl chudý a měl inteligenci, která se snažila vzíti na sebe "panskou" tvářnost a zavrhla nejen svůj jazyk, nýbrž i jméno svého národa. Demokratická republika, ku které jsme se připojili jako bratří, nemůže připustiti, aby se taková situace opakovala. Karpatoruští studenti se nejednou obraceli k příslušným úřadům s memorandy v této věci a já se domnívám, že prestiž vlády vyžaduje, aby se karpatoruskému studentstvu poskytla pomoc, jaká se poskytuje studentstvu českému a slovenskému. Tato pomoc se musí poskytnouti i proto, že, jak opakuji, náš národ za dnešních podmínek nemůže zůstati bez národní inteligence; ta by byla národní zkáza. Čeští a slovenští studenti mají kromě vnitrostátních stipendií i tak zvaná zahraniční. Ani jediný karpatoruský student za 15 let trvání republiky nezískal možnosti, jeti do ciziny a tam doplniti své vzdělání, neboť takového stipendia nedostane, ačkoliv by se to podle spravedlnosti a poměru mělo státi. Jeden ze států využívaje této situace již druhý rok demonstrativně poskytuje karpatoruským studentům několik stipendií pro zahraniční studium, což přirozeně má následky. (Předsednictví převzal místopředseda dr Bas.)

Musím se zmínit ještě o jedné otázce týkající se osudu naší mladé inteligence. V ústavě Československé republiky jest řečeno, že místa ve státních.službách v naší samosprávné zemi podle možnosti patří místním lidem. Tato možnost se chápala tak, že podle toho, jak u nás budou kvalifikované síly, bude se jim dávati přednost. Nastal čas, aby si vláda vzpomenula na tento paragraf ústavy a počala jej záměrně plniti.

S velkým uspokoj sním jsme přijali prohlášení předsedy vlády, že dosavadní pasivnost Slovenska a Podkarpatské Rusi nemůže a nesmí býti trvalou a že jako prostředek boje proti této pasivnosti navrhuje rozšířiti daňovou osnovu, a toho lze dosíci tehdy, když důchody poplatníků budou větší. Ale dokud se tak nestane, nelze připustiti, aby daně u nás byly zvýšeny poměrně více než v historických zemích: V období let 1934 až 1936 byla důchodová daň od r. 1934 na r. 1935 ve všech zemích zvýšena, a ta v Čechách asi o 25%, v zemi Moravskoslezské o 25% (Brno) a 12% (Opava), na Slovensku o 12%. Pohlédneme-li na tuto část rozpočtu, která se týká Podkarpatské Rusi, ukáže se, že u nás byla důchodová daň na rok 1934 rozpočtena na 6,500.000 Kč, ale v r.1935 na 15,500.000 Kč, to znamená, že tato částka byla zvýšena více než o 100%. Budí se dojem, že rozkvět na Podkarpatské Rusi pokračuje obrovskými kroky a že její bohatství vzrůstá k závisti všech ostatních zemí. Všechny ostatní daně byly v témž období rovněž zvýšeny o 15 až 20%. "Úroky z prodlení" jsou rozpočteny o 100% výše. V rozpočtu na r. 1936 zvýšení jest sice poměrně nepodstatné, ale taková.situace nespasí věc, neboť takový skok, který.se učinil z roku 1934 na rok 1935, se těžce odráží, když začínáme vybírati pro státní pokladnu rozpočtené daně. Uvážíme-li, že "přirážky" činí u nás 23 mil. Kč, ukáže se, že jsme v r. 1934 musili zaplatiti 50,310.000 Kč, v r.1935 60,105.000 Kč a na r. 1936 bylo pro nás rozpočteno 62,406.000 Kč. Jak se může poplatnost u nás zvýšiti?

U nás byl zaveden obilní monopol. Předseda československého obilního monopolu dr Feierabend poskytl novinářům rozmluvu, ve které prý dokazoval, že věci na Podkarpatské Rusi, pokud jde o obilní monopol, jsou příznivé. Toto tvrzení mohu přijmouti pouze z polovice. Polovinu Podkarpatské Rusi lze ještě považovati za úrodnou a zde monopol skutečně výjimek nepotřeboval. Ale u nás jest ještě Verchovina, kde monopolní knížky zůstaly u notářských úřadů. Pan Feierabend prohlašuje, že požadavky monopolu se nebudou vztahovati na verchovinské zemědělce ani na drobné mlynáře, jinými slovy přiznává, že Verchovinci nebudou míti užitku z obilního monopolu. Ale, v takovém případě se musíme postarati, aby byl pro verchovinské zemědělce zaveden dobytčí monopol, aby i oni se octli pod ochranou monopolu a aby výsledek jejich hospodářství, živý dobytek, nepřecházel do rukou lichvářů a překupníků na úkor zemědělce.

Nezbytně jest nutno provésti u nás i vyvození zemědělců z dluhů. Bez oddlužení, bez monopolu zemědělec nebude moci platiti ani daně, ani dluhy, bez oddlužení se nemůže státi aktivním a následkem toho nelze povznésti ani hospodářský význam Podkarpatské Rusi.

Otázka vyvození karpatoruských zemědělci: z dluhů a jejich sanace není darem pro ně, nýbrž jest to zájem státního významu. Stane-li se zemědělec aktivním poplatníkem, bude míti z toho užitek i stát a nikoliv jen peněžní ústavy, kterým jest dlužen, nýbrž i vkladatelé, neboť u nás, kdyby nebylo obnoveno nařízení o moratoriu a nebyl vydán nový zákon o vyvození z dluhů, všechny selské pozemky by šly na buben. U nás se tvoří taková situace, že jeden nebo dva peněžní ústavy skoupí všechny pozemky v obci, a vzniká pouze otázka, jak lze tuto půdu zdělávati a v jakém postavení se octne obyvatelstvo.

Dochází k tomu, že jsme zahajovati pozemkovou reformu k účelům demokratickým, ale pro četné příčiny (obrat konjunktury, krise, nezaměstnanost) jsou zemědělské masy tak zchudlé, že jim není možno vzíti to poslední ornou půdu, a proměniti je buď v dělníky na cizí půdě nebo v drobné pachtýře nebo v žebráky v pravém smyslu slova, neboť nový majetník půdy může svobodně postoupiti nebo prodati půdu ve svůj prospěch, neohlížeje s na místní obyvatelstvo.

Z toho jest zřejmo, že otázka sanace zemědělské třídy u nás jest veskrze nikoliv prospěchem zemědělců, nýbrž požadavkem pořádku ve státě, a to nezbytným.

My na Podkarpatské Rusi nejsme proti záměrnému hospodaření, ale než lze mluviti o plánování, je nutno míti usedlosti, které by mohly aktivně pracovati a nikoliv očekávati, kdy jejich půda bude ve dražbě prodána. V tomto smyslu jest nutno především zvětšiti pozemkové podíly sedláků, a to proměnou lesní půdy v ornou nebo aspoň v pastvinu. To poskytne zemědělcům i možnost existence a zvýší výrobu hospodářství a tím také udělá selský stav, jemuž jest nyní stále zapotřebí pomocných akcí, aktivním účastníkem státního rozpočtu.

Já se své strany vůbec nemohu souhlasiti s omezením některých kultur na Podkarpatské Rusi, neboť naše země není soběstačná, některé kraje pravidelně ve známých obdobích hladovějí, a dovoz k nám pro vysoké dopravní sazby jest příliš drahý, a to nejen z ciziny, nýbrž i z jiných zemí československé republiky.

My ovšem nemůžeme jinak než uvítati snížení úrokové míry a postupné její srovnání v r. 1936 s úrokovou mírou v historických zemích. Tato míra sama sebou bude nepřímo napomáhati sanaci hospodářství na Podkarpatské Rusi. Situace nezaměstnanosti nyní u nás, chvála Bohu, přestává postupně míti ráz zostřující. Byly zahájeny práce u lesního eráru a na místech největší bídy se začínají investiční práce. Ale s druhé strany vidíme nyní smutný zjev, jak to bylo ve Svatavě, kde 2.500 dělníků stávkovalo proto, že je podnikatelé vykořisťovali, a byly případy, že dělníci dostávali 6 až 7 Kč denně a musili denně choditi 6 až 8 km, aby mohli přijíti na své pracovní místo. Tato stávka byla nyní sice likvidována, ale jest čas, aby v Latorici a Szolyvě, ve Svatavě byl už jednou udělán pořádek.

S uspokojením béřeme na vědomí, že si vláda přeje pomoci Podkarpatské Rusi po stránce kulturní, hospodářské a politické a že pozoruje každý kladný zjev, každé poctivé úsilí a podporuje je. Proto nemůžeme klidně přihlížeti k tomu, že naše země jest v posledních dobách předmětem aspirací jiných národů a států. Nedosti na tom, že importovaná ideologie značnou měrou pronikla k nám, ale teď směřuje import i k našim bratřím do Ameriky. Jsem šťasten, že nikoliv politikové, nýbrž naše karpatoruské studentstvo se chopilo iniciativy, aby projevilo svůj poměr k revisionistickým proudům mezi americkými karpatskými Rusíny, neboť tak to dostalo ráz svobodné výměny názorů mezi bratry. Jak naši studenti, tak i my všichni stojíme na stanovisku, že nám naši američtí bratři upřímně přejí blaha, ale že byli uvedeni v omyl ve dvou bodech: 1. jejich mínění se opírá o lživé, ba dokonce zlovolné informace o živobytí ve staré zemi, které pocházejí z nám cizí a nepřátelské mezinárodní intriky a jejích činitelů tajných i zjevných; 2. naši bratři v Americe se mýlí, když se domnívají, že mají právo rozhodovati nějak o našem osudu opírajíce se o dobrodruhy. My si upřímně přejeme navázati poměr vzájemnosti a bratrství s americkými karpatskými Rusíny, ale tento poměr musí směřovati ke všeobecné kulturně-národní a hospodářské tvořivosti Zatím však podpora a taktika revisionistického hnutí v Americe se naprosto neřídí bratrskými city, neboť oni si přejí bez nás a proti naší vůli rozhodovati o našem osudu. Otevřeně prohlašuji, že fakt, že podnět k našemu dobrovolnému připojení k Československé republice vyšel od amerických karpatských Rusínů a že jejich mínění souhlasilo s naším míněním, naprosto nedává právo našim americkým bratřím, aby za našimi zády rozhodovali o našem osudu, zvláště když nemají pravdivých informací o,situaci v Evropě, i když nepřihlížíme k tomu, že hlásajíce revisionistickou ideu, porušují při nynější situaci nejen zásadu jednoty a nedílnosti Československé republiky, v jejíchž mezích máme zaručena práva, nýbrž plní úkol mezinárodní intriky, směřující proti celému ruskému národu.

Karpatoruský lid, československá republika a její spojenci si přejí míru a klidu k práci ve prospěch kolektivního blaha a pro blaho své vlasti a svého národa. To, co nám navrhuje americká verse revisionismu, jest skokem do neznáma a porušením vší záměrné práce.

Domnívám se, že nynější rozpočet, který projednáváme, bude rovněž jedním z prostředků, který pomůže našemu karpatoruskému lidu, a proto rozpočet na r. 1936 přijímám. (Potlesk.)


Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP