Předseda (zvoní): Ke slovu je přihlášen pan sen. Wenderlich. Dávám mu slovo.

Sen. Wenderlich (německy): Vážený senáte! Komunistický klub souhlasí se zákonem o zřízení újezdních měšťanských škol. Zákon poskytuje především dětem malých obcí, zejména venkovských, lepší možnost nežli dosud navštěvovati měšťanské školy. Zákon znamená, i když dosud nedokonale, krok k usnadnění návštěvy měšťanských škol a na základě obligatorního zřizování těchto měšťanských škol rozšířenou možnost učiniti učebnou látku měšťanských škol přístupnou většímu počtu dětí. Konečně je zákon pro taková města, ve kterých dnes jsou měšťanské školy, finanční úlevou jednostranných břemen, jimiž tato města jsou dnes ohrožena.

Nejde však o zákon s nepopiratelnými jeho pokroky v oboru školství, nýbrž jde především o provádění tohoto zákona, nikoli o zákonodárného činitele, nýbrž především o provádějícího činitele. Řeč, kterou včera pronesl zástupce této komory a která vyzněla v ten smysl, že zákon je sice dobrý, že však pochybuje o finanční proveditelnosti zákona, tato řeč nám dokazuje, že nestačí souhlas s tímto zákonem, že prázdný souhlas byl by licoměrností, kdyby se síly, které s tímto zákonem souhlasí, společně také nesnažily ustanovení tohoto zákona prováděti.

Obrátíme veškeru svou pozornost a snahu k tomu, aby ustanoveni tohoto zákona byla také prováděna a aby se přijatá reforma především neobracela proti školám národnostních menšin. Snad je dobře upozorniti také na nebezpečí, že při větší přitažlivosti měšťanských škol jeví se ohroženou také existence mnohých školních tříd, jejichž počet dítek klesá pod zákonitě stanovené minimum. Musí se konečně přestati se zavíráním školních tříd, především se zavíráním školních tříd v německých, slovenských a maďarských krajinách. Nechci zde poukazovati na mnohé případy, kde je v jedné školní třídě směstnáno 60 až 80 a ještě více dítek. Ale rozumíme tomu velmi dobře, že za takovýchto okolností je učiteli nemožno zabývati se dětmi individuálně a především věnovati se zaostalým dítkám. Dětem samým však za takovýchto okolností není škola pramenem radosti z učení a ze života, nýbrž stává se trýzní. Žádáme mimo to obligatorní zřízení čtvrté třídy měšťanských škol.

Žádáme však také, aby se škola a především měšťanská škola nestala buňkou národnostního štvaní a fašistických rejů. Známe případy, že v severočeských okresech Jablonci a Frýdlantě pořádají učitelé měšťanských škol válečné hry, že válečné jeviště habešské překládají do školních Tříd. V Šumperku provedeno bylo na měšťanské škole hlasování mezi žáky o tom, kdo je pro Habeš a kdo pro Italii a učiteli nebylo naprosto vhod, když většina dětí byla pro Habeš. (Sen. Kreibieh [německy]: To je fašistická solidarita!) Známe také na tucty případů z jabloneckého, libereckého a frýdlantského okresu, kde němečtí učitelé štvou ve škole proti Sovětské unii. To znamená štvaní proti státu, spolčenému s Československem. Protestujeme s tohoto místa proti takovémuto štvaní ve škole. (Sen. Kreibieh [německy]: To jsou pokyny sudetskoněmecké strany! - Výkřiky.) Jen se nerozčilujte, je tomu tak! To je přece ve smyslu usměrnění ducha. Vy přece také nemusíte všichni mysleti, za vás všechny myslí přece vůdce. Na této koleji štvaní nesmí se tudy pohybovati rozšíření našeho měšťanského školství a našich újezdních měšťanských škol.

Naše obzvláštní kritika směřuje však se stanoviska provádění tohoto zákona, proti katastrofální sociální nouzi mezi dětmi. Je vám známo, že před několika ty dny byla v severních Čechách komise českých spisovatelů a intelektuálů. Je vám známo, že tito lidé zkoumali a na vlastní oči viděli tuto katastrofální nouzi. Panují takové poměry - to není přehnáno - že v sudetskoněmeckých krajinách tisíce dětí chodí do školy bez snídaně. Panují takové poměry, jak nám sdělují učitelé z frýdlantského, libereckého a jabloneckého okresu, že nemine dne, kdy nutno posílati děti ze školy, poněvadž pro podvýživu nemohou sledovati školní vyučování. Je na tisíce dětí v severních Čechách, které nemají teplého jídla. Čtu v dnešním "českém slově" o takovémto případu českého dítěte v německém území, a takovýchto případů je velmi mnoho mezi menšinami jabloneckého a libereckého kraje, v Šumburku-Jistebsku, Růžodolu, Doubí, Rochlíci atd. České děti, když jejich otcové nemají práce, trpí touto katastrofální nouzí právě tak a nemohou rovněž sledovati vyučování jako německé dítky. Děti jsou špatně oděny, pro sta těchto dětí není při špatnějším a studenějším počasí možnosti navštěvovati školu. Přišli jsme do rodin, kde se mléko a cukr nahražují vodou a sacharinem. Víme však také, že tisíce žáků měšťanských škol opouštějí školu, aniž by měli nejmenší naděje na lepší budoucnost. V okresu chrastavském v obci Bílém Kostelu n. N. konstatoval školní lékař při návštěvě českých intelektuálů, že 26% školou povinných dítek trpí tuberkulosou a křivící a na otázku pana profesora Nejedlého, že by přece dobrou výživou musela býti dětem pomoc, odpověděl lékař: Velké části těchto dětí není již vůbec pomoci.

Proč to říkám? V souvislosti s nebezpečím pro skutečné a dobré provádění tohoto zákona. Vážený senáte! Soc.-politický výbor a myslím, že také již ministerstvo povolily 54 mil. Kč pro nouzová území jakožto zimní pomoc. Je to sice málo, ale znamená to přece více nežli soukromá akce, nežli mohla sebrati Volkshilfe. Ale když jsme v pondělí přišli k okresnímu úřadu v Liberci, museli jsme se tam dověděti, že okresní úřady neobdržely dosud nejmenších pokynů o rozdělení těchto peněz. A máme přece již 4 týdny před vánocemi! žádáme tuto pomoc nejen na papíře a v novinách, toho se hladovějící děti v sudetskoněmeckých krajinách nenasytí, nýbrž žádáme poukázání této pomoci ještě před vánocemi a žádáme, aby severočeské okresy nebyly libovolně a stroze byrokraticky prohlašovány za zemědělské. Okres Německé Jablonné na příklad jest okres zemědělský, ale zahrnuje také průmyslový kraj u Cvikova; prohlašuje se za zemědělské území, ačkoli v dřívějších letech to bylo území uznané za průmyslové. Žádáme, aby splněn byl konečně jednou již často daný slib, že toto severočeské nouzové území bude prohlášeno za nouzový okres.

Nemá-li tedy zákonitá forma pro zlepšení školy býti pouhou přetvářkou, pak pečujte vy všichni, kdož pro tento zákon hlasujete, spolu o to, aby dítky byly uchráněny hladu. Pomáháte-li spolu chrániti dítky před hladem, pak pomáháte chrániti naši školu. Opatřte potravu pro děli, odstraňte hlad z nouzových území, pomozte také českým dětem v těchto krajinách, zjednejte pro děli radost ze života a z učení, a vytvoříte nejlepší předpoklad skutečného vzestupu kulturního, neboť ve zdravém těle bude přebývati zdravý duch. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Další slovo má pan sen. inž. Marušák.

Sen. inž. Marušák: Slavný senáte! československý národ vítězil vždycky svým vzděláním, vysokou kulturou a mravními svými hodnotami.

Této tradici musíme zůstati věrni také i pro celou další budoucnost. To, čeho se nám nedostává na početnosti, budeme vždycky musiti nahrazovati svou převahou duševní a kulturní.

Přítomná doba, kdy zákon o újezdních školách měšťanských je odhlasováván, je velmi významným mezníkem v kulturním vývoji našeho národa, ale i také slavnou chvílí v našem zákonodárství a v životě našeho Národního shromáždění. Tímto zákonem se stanoví jako minimální vzdělání našeho občanstva měšťanská škola. Je to veliký krok kupředu. A už ve včerejší debatě řečníci jak z české, tak německé strany poukazovali na to, že uvedení v život tohoto zákona nebude tak lehké, poněvadž si vyžádá ohromných finančních obětí. Jsem si vědom těchto obtíží, ale přesto pevně věřím, že i v této hospodářsky těžké době se nám podaří spojeným úsilím realisovati tento zákon a že právě v nynější době je nám vítaným, poněvadž stavbou a adaptací škol nejlépe budeme moci tišiti nezaměstnanost, poněvadž jak dělnictvu, tak všem druhům živnostenských odvětví můžeme dáti výdělek.

Namnoze se vyskytují obavy z vyššího vzdělání lidového. A bývají to i osoby vysoce postavené ve veřejném životě, které tyto obavy přednášejí. Tvrdí, že lidé s vyšším školním vzděláním čekají na kancelářské práce a že odmítají práce manuelní.

Slavný senáte, nemohu se postaviti na stanovisko těchto námitek. Naopak jsem pevně přesvědčen, že vzrůstající technický pokrok a racionalisace vynucuje si vyšší lidové vzdělání. Vidíme, že i pro podřízená místa člověk s obecnou školou již nevystačuje (Sen. Mikulíček: I rolník může míti vyšší školu!) a že těžko vystačuje i se školou měšťanskou. Vždyť dneska manuelních prací stále víc a více ubývá.

Vezměme si jednotlivá odvětví výrobní; na př. tam, kde je největší nezaměstnanost, textil a sklářství. Odborníci v textilu potvrzují, že na př. moderní stav pomocí jednoho mechanika vyrobí takové ohromné množství příze, jako za doby, kdy se ještě předlo na kolovrátcích, dovedlo vyrobiti 90.000 přádců. Ve sklářství pomocí racionalizace dělnictvo potřebné k výrobě kleslo snad na nějakých 15, nejvýše 20%. Vždyť na př. žárovek, kterých dělník dříve ručně udělal denně několik desítek, dnes stroj udělá několik tisíc. Podobně je to pomocí Owemsova stroje u pivních lahví, tabulového skla atd. atd. Vidíme to všude jinde, v hornictví, vidíme to v hutích, že stroje vyřazují tisíce a desetitisíce dělnictva dříve dobře zaměstnaného. Konečně vidíme to i v oborech stavebních a oborech dopravních. Ve stavebnictví ku příkladu výroba stavebního materiálu, cihel, už je skoro vesměs strojní, a ruční se už vyskytuje takřka jenom v úplně zapadlých krajích. Vidíme, že už ani to tlučení štěrku se po většině neobstarává ručně, už jsou k tomu drtiče, vidíme, že i ty dlažební kostky se už dělají ponejvíce strojně, vidíme, že míchání betonu a malty se dělá strojně a ne ručně. Výtahy atd. nahrazují ruční práci a konečně i v moderních stavbách pozemních, bagrování hlíny a písku nedělá se ručně, nýbrž strojně, i to betonování provádí se strojně! Máme to i u nás na regulaci Váhu pod Půchovem na té nové velké hydrocentrále, používá strojů i naše státní správa, i k vybetonování svahu.

To jsou ukázky, jak manuelní práce je nahrazována prací strojní. I v jiných fabrikách práce pásová znamená veliké vyřazování obrovských tisíců dělnických rukou. A abych ještě ten obraz uzavřel, musím vzpomenouti také práce našich kartelů, syndikátů a monopolů, které centralizují výrobu, zastavují mnoho podniků a tím vyřazují také dělnictvo z práce. V poslední dubě jsme svědky toho, že ku př. cementářský kartel dělá dohodu o nižších cenách, ale zároveň už má v projektu, že zastaví výrobu určitých cementových podniků jako na příklad kurovického na Hané.

Tedy už z tohoto obrázku je patrno, že práce pro dělníky bude stále méně, a jestli se kdo dovede udržeti v práci, udrží se jen v práci duševní, po případě jako kontrolor. Také je viděti, že v kancelářích je mnohem více úřednictva, mnohem více sil než v dílnách.

Tento vývoj bude stále silněji a silněji naznačeným směrem se pohybovati. My máme ve výrobě plánovité hospodářství, které způsobuje výrobu strojní a znesnadňuje a zmenšuje výrobu ruční, a tato plánovitá výroba hospodářská vynucuje si také zplánování nebo usměrnění hospodářství v životě člověka. Člověk musí býti tím nejdražším, co máme ve státě, a proto se musíme také věnovati i plánovité úpravě života lidského, aby byl spojen co nejmenším risikem, s co nejmenším utrpením a aby byl naplněn co největším životním štěstím.

Máme-li dnes přes 600.000 nezaměstnaných, musíme si uvědomiti, co je to za ohromnou ztrátu nejen lidské energie a lidského štěstí, ale také národní energie a národního štěstí. A to je také úkol moderního školství, aby se zabývalo i těmito otázkami. Naše škola bude muset více a více splývat s praktickým životem, přizpůsobovat se mu, zejména všímati si psychologických a kolektivních zjevů, aby mohla úplně vyhovoval praktickým našim potřebám a praktickému životu. Velmi bych doporučoval, aby na našich vysokých školách a to všech odstínů byla zřízena stolice pro řízení lidské společnosti. Vždyť to jsou věci, které dnes pro nás, pro národ a stát mají ohromný význam, ale nikdo se jim oficiálně nevěnuje. Školní výchova jest pro nás nejdůležitějším posláním státu a má být také jeho výsadním právem, Velmi pěkně včera líčil pan referent kulturního výboru úlohu učitele, když ji přirovnával k činnosti umělce. Stejně jako umělec ze hmoty tvoří krásné dílo sochařské, tak ten umělec učitel tvoří krásnou duši žáka, tvoří z něho teprve občana.

Vážený senáte! U československého národa je zajímavé to, že on dychtí po vyšším vzdělání, že na příklad každý náš dělník dychtí po vyšším vzdělání, a když ho nemůže dosáhnout sám, přeje ho jiným! Důkazem toho je na př. Brno, kde byl to nár-socialistický dělník Pavlík, který obětoval,svůj život v boji za zřízení druhé české university v Brně. Tedy školství musí také lidu a národu sloužiti a tu je potřebí, nemá-li se odciziti svému úkolu, aby byly splněny tři předpoklady. Za prvé musí být škola náležitě vybavena, za druhé musí tu být zdravý dětský materiál a za třetí dobrý učitel.

Slavný senáte, jak z referátů i debaty zde už vysvitlo, Československá republika na poli školství udělala mnoha, ale přece jenom, zejména pokud se týká škol obecných a měšťanských, velmi mnoho nám ještě chybí. Jsou to zvláště naše menšiny v pohraničí, jak na severu Čech, tak zejména v pohraničí jižní Moravy a severní Moravy, v pohraničí zejména Slovenska a Podkarpatské Rusi, kde nám chybí mnoho a mnoho škol, a kde dosavadní školy jsou naprosto nedostatečné a nedostatečné vybavené. Naše děti docházejí stále ještě do škol neosvětlených, do škol vlhkých, nezdravých, malých a nedostatečně zařízených. Jestli se namnoze vytýká u nás stranickost, chtěl abych správě zdůrazniti, že nejvíce postiženy jsou školy s vyučovacím jazykem československým. Ty jsou na tom nejhůře proti všem školám příslušníků národností jiných. Jestli se vytýká stranickost u nás, můžeme i poukázat, že ve středním školství u nás státní správa staví se spíše nepřátelsky proti nám,než komu jinému. Je to v restringování škol, které v poslední době zejména z popudu naší úsporné parlamentní komise se provádí. Tak uvedu jen případ ze země Moravskoslezské. V zemi Moravskoslezské v Ivančicích se zrušily vyšší třídy českého gymnasia přes to, že je zapsáno na tomto gymnasiu okrouhle 230 žáků. Ale naproti tomu v Hustopeči, kde je německá střední škola, která má pouze 61 žáků a kde ve IV. třídě jsou pouze 3 žákyně, ke zrušení nedošlo a úřady také nepomýšlejí vážně na zrušení.

Podobný případ vidíme i na př. na vysokých školách nejenom u nás v Brně, ale i v celé československé republice. Pro více jak 9 milionů Čechoslováků jsou 2 techniky, ale pro 3 miliony Němců jsou také 2 techniky. Je tedy viděti, že jestliže si má někdo právo stěžovat na naši školskou správu, pak jsou to příslušníci československého národa a nikoliv někdo jiný. (Výborně!)

Já bych si dovolil ještě poukázati na to, že škola bude hrát v životě národa stále větší a větší úlohu s pokrokem technickým. Vždyť dnes již světoví technokraté, zejména američtí, poukazuji právem na to, že nemá-li dojíti k otřesům ve společnosti lidské, k revolucím, bude nutno dnešní společenský výrobní řád pozměnit, že bude musiti býti upravena také pracovní doba a tím upraven celý lidský život, nebo náplň toho lidského života. Již dnes technokraté a sociologové, kteří ovládají tyto poměry, tvrdí, že není daleká doba, kdy práce člověka k zajištění chleba bude omezena na 3 až 5 hodin denně, snad po pět dnů v týdnu. Zde je důležitá otázka, co s takto získaným časem? Cituji odpověď, kterou jsem četl, myslím, v knize německého spisovatele Ludwiga, kde reprodukuje výrok našeho parna presidenta republiky, který řekl "Práce není hlavním posláním a údělem člověka, je pouze prostředkem k jeho vyšší kulturní metě a padání." To znamená, že člověk není stvořen jenom proto, aby od svého dětství až do svého stáří si vydělával chléb od rána do noci a plahočil se, nýbrž stát je povinen, aby usměrnil, zhospodárnil také lidský život, to znamená, že my dojdeme také k době, kdy školská správa nebude se zabývati jenom občanem do 14. roku, než vychodí obecnou nebo měšťanskou školu, nýbrž až do doby, než dostane pevné společenské postavení, a že za práci se bude považovati také četba knih, další vzdělávání, návštěva divadel, kin, poslouchání přednášek, radia, věnování se výchově dětí, procházkám, tělovýchově atd., což dnes jest ještě ponecháno všechno soukromým společnostem a státní správa do těchto věcí málo zasahuje anebo někde také vůbec nezasahuje. Tedy úkol státní správy je zde ještě velmi veliký a široký, ale já doufám, že státní správa splní tento svůj úkol již z toho důvodu, že náš lid ukazuje směr, jakým se má Československá republika brát. Máme-li my v Československé republice na nejvyšším místě, na presidentském místě učitele, pedagoga a filosofa, máme-li my na křesle min. předsedy učitele, pedagoga a filosofa, máme-li v úřadě ministra zahraničí učitele, pedagoga a filosofa a je-li naše ministerstvo školství vedeno učitelem, pedagogem a filosofem, pak celý stát říká, jak chce, aby byl veden: kulturním směrem. (Správně!)

Dotkl jsem se toho, že bychom měli my, příslušníci československé větve, oprávněně si stěžovati na některé trpkosti a tvrdosti oproti nám. Musím však žalovati, že přes to, že vyučování má býti výsadním právem státní správy a že od dobrého výsledku vyučování závisí také stabilita státu, máme v tom ohledu velmi závažné stížnosti. Je to na př. vyučování na Hlučínsku, ten t. zv. "Privatunterricht", a jsou to školské poměry na Těšínsku. V zásadě musíme odmítati soukromé vyučování. Je to přežitek z bývalé diktátorské vlády, z panské vlády rakousko-.uherské. Žijeme kolektivně a proto výchova musí býti také kolektivní. (Sen, Sladký: To aby šlechta nemusela choditi do školy!) Ale toho práva, které je nedemokratické a nerepublikánské, se velmi zneužívá proti státu. Německý řečník přede mnou sám poukazuje, že ve školách německých se namnoze více politisuje než vyučuje. A to všechno se dělá na Hlučínsku. Děti nechodí do soukromého vyučování proto, alby se naučily vzájemné občanské toleranci a svým životním povinnostem, které na ně čekají, nýbrž aby se učily iredentě, nepřátelství ke státu, aby se učily nepřátelství ke svým spoluobčanům. Tam namnoze učitelé, kteří jsou sami iredentisty, kteří jsou sami naplněni nenávistí k Československé republice, vštěpují už tomu malému dítěti do duše jed nenávisti a vychovávají je k občanské válce, místo aby je vychovávali k občanské snášenlivosti. (Sen. Sladký: A to jsou české děti!) Při tom jsou to děti Čechů, kteří jsou donuceni hospodářskou krizí, aby posílali děti do soukromého vyučování, poněvadž za to dostávají práci u různých protistátních podniků, po případě i v německém zahraničí. Musíme tedy velmi důrazně žádati státní správu, aby tyto věci ve státním zájmu netrpěla.

Podobné případy máme na Těšínsku. Těšínsko už po celou řadu měsíců poutá nejen naši pozornost, ale i zahraniční. Já jsem letos, vážené dámy a pánové, za své Letní dovolené strávil několik neděl na Těšínsku a poznal jsem z vlastního názoru poměry, jaké tam jsou. Byl jsem přímo pobouřen a pohněván na naši školní správu, že trpí poměry, které tam jsou. A Paláci si stěžují, že je utiskujeme v jejich i školských právech? Já jsem však měl možnost zjistiti, že Poláci mají na Těšínsku školy obecné a střední, kde Poláků ani není, že se jim tam zřizovaly školy bez ohledu, zda tam Poláci jsou, stačilo, když tam byli občané čeští mluvící tamějším šlonzáckým nářečím, a už se z nich dělali Poláci.

Poměry křiklavé jsou na př. v Těšíně samém. Vždyť v českém Těšíně Poláků ani není. Ze 36členného obecního zastupitelstva jsou pouze dva zástupci polští, a při našich demokratických volebních řádech jest jisté, že na víc nemají nároku. A prosím, ať se někdo podívá, jak oni tam mají vybudováno krásně své polské školství. Ale slouží nám ke cti, stejně jako neslouží ke cti Polákům, že my jsme polské školy nezavírali, ani je nevytloukali tak, jak nám to dělali v poslední době příslušníci polské menšiny, po př. příslušníci ze zahraničí polského, a neslouží také polským učitelům ke cti, jakým způsobem iredentistickým a státu nepřátelským vychovávají svěřené děti.

Informoval jsem se u osob, které zaujímají vysoké státní odpovědné funkce, a ty mi potvrdily, že na polských školách předmět vyučovací je vedlejší věcí, hlavní věcí je iredenta. Jak na př. polský učitel, který nemá zkoušku z českého jazyka, může vyučovati polské děti českému jazyku? A to, prosím, se tam děje. A jakou úctu má polský učitel k Československé republice, která ho platí, když po 17 letech trvání Československé republiky ještě nemá ani státního občanství? V českém Těšíně je 7 učitelů na polských školách od našeho státu placených, kteří nemají státního občanství československého, a to z toho důvodu, že ho nechtějí! (Slyšte!) Oni žijí stále v domněnce, že Těšínsko bude připojeno k polskému státu a že by zbytečně měnili za sebou státní občanství, že toho není třeba. A tu se ptám, zdali by v kterémkoli státě na celém světě byly tyto slabošské poměry se strany státu možné! Toto už není potom demokracie, to je slabošství a anarchie, co provádí naše státní správa, a důsledek toho je, že na př., když byly inspekce na obecných školách, žádné z dětí neznalo státní hymnu československou, (Sen. Sladký: Polskou znaly!) - polskou znaly - že žádné nedovedlo odpovědět na otázku, kdo je u nás presidentem, a když odpovědělo, říkalo buďto, že Pilsudský anebo jmenovalo polského presidenta Móscického. Také nějaké odznaky našich státních representantů tam nevidíte, ale různé medailonky a obrazy Pilsudského se tam posílají odsud z Prahy z Poříčí v celých bednách. Učitelstvo tedy je tam hlavním kádrem státní iredenty. A tu, bych hned podotkl, že jimi nebo s nimi velmi úzce spolupracují také polští kněží, že polští kněží provádějí tam rovněž iredentu a protistátní rejdy. Také mně to bylo potvrzeno od významných veřejných funkcionářů, že polští učitelé a kněží jsou státem placení iredentisté. Ministerstvu školství nepřičítám žádnou vinu, naopak musím konstatovati, že to bylo ministerstvo školství, které samo odhalilo tyto nemožné protistátní poměry na Těšínsku. Ale vinu má zemský úřad v Brně, resp. jeho inspektoři, kteří podávali stále nahoru zprávy, že na Těšínsku je vše v nejlepším pořádku, že vyučování je vzorné a loyální. To je stará metoda Brna. Brno ještě za rakouskouherské vlády podávalo relace do Vídně, že je všechno v nejlepším pořádku. Také země Moravskoslezská byla známa jako "Musterland". Zatím to tam vřelo. Brno stejně to dělá i za Československé republiky, že zkresluje skutečnost, čímž ovšem nám velmi špatně slouží. Když tato relace brněnského inspektora od zemské školní rady byla předložena, jak mám zprávy, asi do měsíce si ministerstvo školství mohlo ověřiti, že pravý opak je pravdou, že jsou tam poměry hrozné, nesnesitelné. Ovšem musím se potom tázati, jak byl odměněn ten inspektor, který má dozor nad výchovou tamní školní a který takto falešně nesprávně informuje své nadřízené úřady, jestli také dostal za to svou odměnu? Budeme musit z parlamentních kruhů tuto věc sledovati a žádati od státní správy vysvětlení. Jak pan ministr školství, tak pan ministr vnitra jistě má ke státu povinnost, aby radikálně nesprávnosti na Těšínaku a Hlučínsku vymýtil. Jestli české školy musí se před různými teroristy hájiti, pak jest ovšem velmi silně aktuální otázka postátnění těšínské policie, aby občanstvo mělo aspoň tu oporu a. záruku bezpečnosti.

Vážený senáte! Jak řečníkem přede mnou, tak také ostatními řečníky dnes i ve včerejší debatě bylo poukazováno právem, jaké těžké, sociální poměry jsou mezi žáky na obecných a měšťanských školách. Ty jsou přímo hrozné. Je to také docela zjev pochopitelný. Jestliže podle referátu, který v sociálněpolitickém výboru předkládal naší veřejnosti pan ministr soc. péče inž. Nečas, 53% dělnictva v československé republice má svou mzdu od 4 do 12 Kč a jestli více jak polovina občanstva nemá ani existenčního minima, jestliže dělnictvo, pojištěné u ústřední soc. pojišťovny, má svůj průměrný roční příjem necelých 5.000 Kč, jak to může vypadati v těch rodinách a jak to teprve vypadá u těch více jak 600.000 rodin nezaměstnaných? To jsou poměry hrozné a zoufalé a školní správa, kdyby byla sebe lépe vedena, nemůže míti dobrých výsledků, pokud sociální poměry nebudou upraveny způsobem lidským. Pan referent kulturního výboru to velmi pěkně řekl, že učitel tvoří duši dítěte, že nám tvoří budoucího občana. My si jistě všichni učitelů vysoce vážíme a musíme žádati, aby se splnilo to, co si přejí, nejen jejich touha po vyšším vzdělání, ale i to hospodářské, aby učitel byl neodvislý na všecky strany. Musíme žádati, aby učitel nešel na, své povolání jenom z chlebaření a nehledal v něm jen zabezpečení své existence, ale aby tam šel s vědomím, že učitel je nejvyšším umělcem národa, poněvadž toho občana republiky tam teprve tvoří. Má-li učitel tyto své vysoké a vznešené ideály plniti, musí býti na všechny strany zabezpečen, a správně řekli již páni řečníci, že postavení učitele zejména v našich menšinách je málo záviděníhodné. A ačkoliv do pohraničí, do menšin by měli přicházeti učitelé nejlepších kvalit, dnes tito učitelé odtamtud utíkají; považují to přímo za trest, poněvadž z toho mají jen škodu. Učitel v menšinách není jenom učitelem žactva, nýbrž i učitelem celé obce. Jestliže je to menšina dělnická, musí tam dělati sekretáře, sociálního referenta, advokáta a musí tam obstarávati všechno možné. Učitelé v menšinách dělají nám ohromenou státní službu, která na vedoucích místech není dostatečně oceňována. Je oceňována více laiky, občanstvem, nežli povolanými místy. Jestli bylo učitelům, jako lidem v menšinách pracujícím, ve státní službě slibováno, že dostanou určité příspěvky, je škoda, že se to jen slibovalo, ale nedodrželo; bylo by to v zájmu státním a nás, aby se to dodrželo. Máme také povinnost, abychom neztráceli ani jedno své dítě. Máme na menšinách mnoho lidí odvislých, kde se přímo útočí na rodiče, aby dali dítě do škol jiných, škol svých zaměstnavatelů.

Vážený senáte! Velmi si cením dělnictva, které odolává takovému nátlaku, a nechápu, že jsou to kruhy namnoze dobře situované, kruhy, vyšlé ze školené inteligence, které této povinnosti zadost nekonají. Vzpomínám na jeden případ z Těšínska, kde soudní rada rodem z Vysokého Mýta, odchovanec Karlovy university, který se dostal na Těšínsko jenom proto, že si vzal za ženu Němku, své 4 děti vychoval úplně po německu obecnou střední a vysokou školou. A tu myslím, že každý národ má nejenom právo, ale i povinnost, aby se bránil proti odnárodňování a aby si všímal, jakým způsobem příslušníci jeho se vychovávají. Nedávám tím vinu panu ministrovi spravedlnosti, nemůže to vědět, ale velmi to zazlívám presidentovi krajského studu v Mor. Ostravě, který neví, jak žijí jeho přidělení úředníci, že po dlouhá léta neví, jak vychovávají své děti, jak druhou svoji generaci již odnárodňují. Musíme našim učitelům tuto práci usnadnit, musíme se snažiti, aby učitel mohl opravdu býti tím kumštýřem, který by nám vychovával krásné, ušlechtilé a vznešené občany, a především tedy musíme jim umožniti řešení otázky sociální u školních dítek. Tedy nestačí na to ministerstvo sociální péče samo. Je nutno, aby všecky úřady, aby i školská správa, aby i ministerstvo školství, poněvadž to brzdí celý výchovný plán, se staraly o materielní zajištění školních dětí, poněvadž jinak by nebyl možný řádný prospěch z návštěvy školní.

Vážený senáte! Jménem našeho senátorského klubu nár. socialistického vítám tuto předlohu a přej i si jen, abychom na nastoupeném kulturním poli pokračovali v duchu našeho nejvyššího učitele presidenta Masaryka, aby v tomto duchu se vychovávala naše mládež a také učitelé, a to nejenom na školách s vyučovacím jazykem československým, nýbrž i s vyučovacím jazykem ostatních menšin, aby žactvo čerpalo vědomosti z. kulturního bohatství celého světa, aby učitelé ve státě vychovávali nám občany tolerantní, kteří by ubyli naplněni ne záštím jednoho proti druhým, nýbrž láskou a vzájemnou spoluprácí. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. dr Greger. Prosím, aby se ujal slova.

Sen. dr Greger (německy): Dámy a pánové! Cestu utrpení, kterou předložený zákon v posledních letech prodělal, vylíčil zde včera pan zpravodaj kol. Beneš velmi obšírně. Je to takřka vzorný příklad toho, s jakými obtížemi musí bojovati i takové zákony, které v podstatě chtějí jen dobré.

Vítáme konečné provedení tohoto zákona z různých důvodů. Především bude lidová výchova postavena na širokou a všeobecnou basi, odstraňují se nerovnosti, které dosud byly následkem různých školských typů. Za druhé umožňuje se důkladné vzdělání žactva a konečně bude možno budoucně zřizovati měšťanské školy také tam, kde přiměřeným počtem žáků dány jsou předpoklady pro měšťanskou školu. Zákon zdá se býti způsobilým, aby přivodil přiměřené a nutné vyrovnání. Změna §u 6, podle něhož jednak ministerstvo školství, jednak ministerstvo financí budou míti dalekosáhlý vliv na rozhodování o zřízení měšťanských škol, je snad dobrá, jestliže oba tyto nejvyšší úřady budou skutečně objektivně zkoumati podklady pro zřízení měšťanské školy, a jestliže, jak jsme tomu již namnoze zvyklí, při projednávání návrhů nenastanou u nejvyšších úřadů průtahy.

Jest ovšem ještě celá řada nedostatků, které zákon vykazuje. Především budiž poukázáno k tomu, že zákon stanoví všeobecný a rovnoměrný přestup z obecné do měšťanské školy. Bude nutno i slaběji nadané děti přijímati konečně do těchto měšťanských škol, a to zase znamená dalekosáhlou překážku pro vyučování a pro úspěch, jehož se má na těchto měšťanských školách dosíci. Bylo by zapotřebí jednak pro tyto dítky, jednak však také pro takové, které z jiných důvodů, tělesných atd. jsou osvobozeny od návštěvy měšťanské školy, zřizovati na obecné škole konečné třídy, které by byly podřízeny této obecné škole. Samozřejmě nutno žádati, aby úroveň obecných škol nikterak netrpěla, dojde-li ke zřizování těchto nových měšťanských škol.

Co se týče návštěvy nových měšťanských škol, pokud jde o jejich obvod, chtěl bych poznamenati toto. Zákon stanoví přibližný okruh, přibližnou vzdálenost 5 km od města, kde se nalézá škola. Bylo již poukázáno k tomu, že při zvláštní zeměpisné poloze našeho státu, jednak horstvo a roviny, jednak průmyslové a zemědělské krajiny, rovněž bude nutno vzíti dalekosáhlý zřetel k poměrům, ke zvláštním poměrům dopravním atd. Při § 27 dlužno vytknouti, že se tam nic neuvádí o počtu dětí v jednotlivých školách. Dnes se ve školní třídě nepočítají všechny děti do stavu počtu třídy, děti, které již dosáhly 14. roku věku atd. se nepočítají. Pro učitele však, který stojí před třídou, je lhostejno, zdali se počítají či nikoli, musí skutečně počítati s 50 dětmi, a to je nedostatek, který nutno odstraniti. Musí se za základ pro zatížení dotyčného učitele vzíti skutečný počet dětí ve třídě. Pan ministr školství podal resoluci, podle které se u jedno- a dvoutřídních škol snižuje počet žáků ze 60 na 40. Poukázal jsem již v kulturním výboru k tomu, že je vhodno nejen na jedno- a dvoutřídních školách, nýbrž všeobecně snížiti tento počet. Kdo stál jednou jako učitel před třídou s 50, 60 dětmi, ten ví, co to znamená vyučovati před 50, 60 dětmi, a že při tom důkladné vyučování skutečně není zaručeno. Počet 60 to znemožňuje, ale také při 50 to není možno. 40 je maximum, kterého se nutno domáhati, má-li býti dosaženo cíle.

Také dnes bylo již poukázáno k tomu, že pro obce je za těžko sehnati příspěvek obce. To je správné, přihlížíme-li k okamžité situaci obcí.

Ale počítáme s tím, že se hospodářské poměry konečně jednou musí zlepšiti. Poukazuji zde k vývodům pana ministra vnitra v posl. sněmovně, podle nichž 1. lednem očekávati jest nové zákony, které nově upraví poměry samosprávných korporací. Musí se zlepšiti celá hospodářská situace a pak bude možno sehnati potřebný peněžní náklad. Nejde o zřizování budov samo o sobě, které se podle vývodů pana ministra školství v parlamentě nemají zřizovati jen podle zevnějších znaků, nýbrž podle důvodů účelnosti, nýbrž nutno vzíti také zřetel k tomu, aby se provádělo také ve skutečnosti dotování škol přiměřenými prostředky vyučovacími. Dnes je nouze o vhodné prostředky vyučovací.

Přes tyto nedostatky budeme ovšem hlasovati pro zákon, poněvadž je v zájmu kulturního pokroku všech státních občanů.

Chtěl bych na konec poukázati k tomu, že kol. Wenderlich tvrdil, že se v německých školách v severních Čechách vychovává mládež fašisticky, a kol. Kreibich nemohl si odepříti tvrzení, že se to děje na pokyn sudetskoněmecké strany. (Výkřiky.) Protestuji proti tomuto zcela nevěcnému podezříváni a prohlašuji: Jsme nejen proti fašistické výchově, jsme stejně tak i proti bolševické výchově. (Potlesk.) A pravím dále... (Sen. H. Miiller [německy]: A co dělá německý Kulturverband?) Ten s tím nemá naprosto nic společného, ten nezná nic,společného s politikou ve škole. (Výkřiky.) Podívejte se na váš Turnverband! (Výkřiky. - Předseda zvoní.) Stojíme na stanovisku, že politika ve škole vůbec nemá co činiti. (Souhlas.) Škola je zde k tomu, aby zprostředkovala vědomosti a tvořila charaktery. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Další slovo má pan sen. dr Sobota.

Sen. dr Sobota: Slavný senáte! K zákonu o újezdních školách jen několik poznámek. Návrh zákona jest jistě důkladně propracován. Vždyť se na něm po 13 let pracovalo a jistě s radostí jej musí přijmouti každá strana, tím spíše strana lidová, která si všímá podle svého programu otázky školské neustále. V každém období vývoje lidstva zněla různá hesla, snažící se v lidstvu uplatniti určité idee, které pak vtiskly oné době určitý ráz. Než však nové idee opanovaly veřejný život, nebylo to nikdy bez boje. Proto nepřekvapuje, že i doba přítomná, bohatá tolik na nová hesla, je dobou bojů a zápasů. Při mnohých ideách záleží na konečném vítězství jen určitým stavům, ostatní vrstvy lidu jsou při tom jen diváky. Jsou však idee a zápasy o ně, při nichž nikdo nemůže být pouhým pozorovatelem, poněvadž boj se vede o takové cíle, které úzce souvisí s celou bytostí lidskou. V tomto případě nesmí býti nikomu lhostejno, na kterou stranu se přikloní vítězství. Jednou z takových otázek dneška je otázka školy.

Strana naše, opírající se o křesťanský názor světový, musí míti zvláště na mysli školu, Co je cílem školy? Výchova užitečných charakterních členů lidské společnosti. škola jest ústavem pro všechny děti, není tedy jen otázkou učitelskou, nýbrž všelidskou a musí jí tedy býti věnována všeobecná pozornost. Otázka školy jako všelidská, je též otázkou národní, neboť budoucnost národa záleží na mládeži. I s tohoto hlediska máme právo školními poměry u nás se zabývati. Odmítáme volání těch, kteří nás chtějí zakřikovati a volají, že my katolíci a naše ohromná náboženská obec, církev katolická, na školu práva nemáme, že nemáme práva školního vyučování si všímat. Právě dnes je to svrchovaně potřebí, kdy jsme viděli tolik přestřelků právě ve škole. Mnohé reformy jsou překrásné, to doznat musíme, a plně doznáváme, když vidíme, jakou metodou je dnes mládež vychovávána, jakých prostředků se užívá. Vidíme, že dříve o těchto věcech nebylo ani ponětí. Ovšem je potřebí, aby všecky ty reformy vycházely z lásky ke škole, k dítěti a z touhy po povznesení lidstva. Než my vidíme, že velmi často bývají zde výkřiky záští, zloby a předsudků, zvláště proti katolické církvi, útoky na církev a její učení. Kdo by tomu nevěřil, ať posoudí způsob, jakým se zahájil t. zv. kulturní boj na našich školách. Až jedenkráte bude kulturní historik nestranně listovati na prvních stránkách naší samostatnosti, s politováním musí zaznamenati mnohé zjevy, které jsou jistě ne ozdobou a chloubou našeho století, a s údivem se zeptá, kde zůstaly všecky až do omrzení opakované zásady našich pedagogů, kde takt a slušnost a rozvaha vychovatelů nové, lepší, charakternější generace válkou tolik ohrožené a kdo tak často si beztaktně počínal?

Volá-li se po volné škole, říkám vždycky, že jsme pro volnou školu, ale v tom smyslu, aby dítě bylo volné, t. j., aby bylo vyučováno ve svém mateřském jazyku, aby bylo vychováváno podle té víry, ke které se hlásí. Pravím ne vzděláváno, nýbrž vychováváno. Jsme pro snížení počtu dění ve třídách. Víme, když se ustanovil ten počet na 40 a potom se spojovaly zvlášť třídy při náboženství, že to jistě zásadám pedagogickým naprosto neodpovídá. Vítáme tento zákon o újezdních školách, jsme také pro školy pomocné, jichž zvláště je potřebí pro děti úchylné. Jsme pro zrušení úlev v docházkách do školy, jsme pro ochranu dětí před výdělečnou prací, jsme pro zrušení školního platu a podle možnosti pro udělení potřeb dětem zdarma. Jsme i pro volného učitele, t. j., aby volně mohl užívati vyzkoušených nejlepších metod vyučovacích, aby byl hospodářsky zajištěn, aby více byl po případě i vzdělán k úkolu tak vznešenému, ke kterému je povolán. Souhlasíme a voláme také po občanské svobodě a naprosté neodvislosti učitele. Nesouhlasíme však s tím, aby škola pěstovala jen vědění a tím aby platilo o ní jenom: "osvětou k svobodě", nýbrž aby nám vychovávala mládež pro život. Vzdělání nestačí, je třeba vychovávati charaktery a zde jsme právě u jádra věci. Vyloučení náboženství ze škol anebo znemožnění náboženské výuky a výchovy je zločin, který se páchá na škole a tím na zásadách arciučitele lidstva Komenského. Týž zločin se páše při zlehčování náboženské výchovy. Komenský ve své proslulé didaktice praví: "Tak Bůh káže, tak rozum velí, tak potřeba nutí, nelze jinak, na tom stůj neproměnitelně, ať školy naše křesťanské chrámové a ducha svatého dílny jsou". Může někdo rozumný tomuto hlasu slavnému a tomuto napomenutí snad odporovat? Pakli ano, pak všecko slavení Komenského je, bych řekl, hanebnou komedií. Škola má býti dále štěpnicí charakterů, podle Komenského má býti dílnou lidskostí. Toho se nedosáhne, ne bez pevného základu náboženského.

Goethe napsal: "Bez náboženství není pravé povahy." Náš mladý stát potřebuje lidi zdobené nejvyššími občanskými ctnostmi, lid nejvyšších mravních hodnot, pravé, ucelené, charaktery. Krásně poznamenává sv. Petr: "Kristus zůstavil nám příklad, abychom kráčeli ve šlépějích jeho". V Kristu, jeho náboženství jest pravý základ charakteru. Ve výchově dosud platí: Slova jímají, příklady táhnou. Můžeme poskytnouti krásnější a vzácnější vzor charakteru mládeži naší nad světlou postavu Kristovu?

Válkou utrpěly veškeré ctnosti občanské. Lichva, shon po rychlém zbohatnutí, po vlastním prospěchu staly se takovou horečkou, že lidé bezohledně šlapali po lásce, právu a slušnosti, ono i docela po životě jiných. Kam přivedl lidstvo liberalismus? Co tu bude práce napraviti tylo škody. Lví podíl připadne škole. Škole připadne úkol mládež vrátiti práci, pravdě, poctivosti, bohabojnosti a položiti pevný základ k výchově a rozvoji charakteru. Jak to napsal Goethe? Bez náboženství není pravé povahy. Tedy zase je potřebí náboženství ve výchově.

Válkou utrpěla mravnost. Jedním z úhelných kamenů státní budovy je mravnost. Mravnost má však základ v náboženských citech. Nejspolehlivější pohnutkou jednání je zřetel k věčnosti, to je vědomí odpovědnosti před věčným Tvůrcem, vševědoucím svědkem všech činů a spravedlivým jich odplatitelem. Proto nemůže býti dosti v nynějších smutných dobách doporučováno, aby v zájmu Šťastné budoucnosti národa bylo upuštěno od pokusů vyloučiti náboženství z mravní výchovy dítěte, neboť mravnost bez náboženství udržeti nelze. Tak mluví Tolstoj, ukazuje na to, že ten, kdo hledí odstraniti výchovu náboženskou, podobá se dítěti, které utrhává květině nejpěknější kořínky a nakonec rostlina, kterou chce přesaditi, ovšem zajde. Filosof Spencer pak praví, že je málo těch, jsou-li vůbec mezi vzdělaným lidem, kteří by neuznávali, že lidské blaho je v souhlase s božskou vůlí. Tato učení vštěpují všichni učitelé náboženství, všichni mravokární spisovatelé, a proto je bezpečně můžeme považovati za všeobecně uznanou pravdu. Jiří Washington praví, že rozum a zkušenost nás poučují s dostatek, že mravnost bez náboženství obstáti nemůže. Náboženství a mravnost jsou nezbytné podmínky veřejného blahobytu. I nevěrec Rousseau se přiznává: "Domníval jsem se, že možno i bez náboženství býti poctivým člověkem, ale již jsem se vzdal tohoto bludu." Encyklopedista Diderot praví, že prvý důležitý poznatek, ke kterému mládež vedeme, má býti náboženství, to jest jediným základem mravnosti. Machiavelli doznává: "Kde je náboženství, můžeme předpokládati vše dobré," a náš president výslovně praví: "Není pochybnosti, že jmenovitě náboženství křesťanské, ukazující božský původ povinností, je mocnou pákou mravnosti".

Na to jsem chtěl poukázati při této příležitosti, kdy vítáme zřízení újezdních škol, neboť jest to zákon, který po stránce sociální a hospodářské je velmi vítaný. Vzpomínám si na své rodiště, odkud jsem byl prvním studentem, a nikdy se u nás -neslyšelo, že by některé děti chodily na měšťanskou školu. Tedy jistě je potřebí nyní, aby úroveň vzdělání se povznesla, a je to jistě sociální cítění, které stanoví v zákoně, že i tomu nejchudšímu dítěti dostane se vzdělání jako všem ostatním dětem ve vesnici nebo v městě. Potom ovšem není správné říkati snad, jak jsem zde slyšel, že chudé dítě je vyloučeno z toho vzdělání. Víme přece, že buditelé národa a právě největší mužové našeho státu nepocházeli z blahobytu, nýbrž ponejvíce z těch chudých venkovských chaloupek. Tedy jistě není správné tvrzení, že by snad nejchudší dítě ve škole nemohlo dojíti vzdělání takového jako děti bohatší. Ale tento zákon dává korunu vzdělání tím, že opravdu i nejchudší dítě bude moci dojíti vyššího vzdělání. Po stránce hospodářské jistě se musí tento zákon vítati, když si uvědomíme, že právě ty uvědomělé obce, které chtěly, aby děti ve vzdělání byly povzneseny, které stavěly s tak nesmírnými obětmi školu, byly právě nejvíce bity různými přirážkami, které pak stoupaly do horentní výše. Proto se musí vítati tento zákon, který toto břemeno přenáší, poněvadž jde o otázku všenárodní, také na okresy a konečně i na zemi. Slyšel jsem zde, že Slováci mluvili o tom, že by měl stát převzíti polovičku toho nákladu. Myslím, že se v praxi asi tak,stane.

Co se pak týká dalšího, jenom prosím, aby na těchto školách výchova nás už konečně uspokojovala, aby to byla škola nejen osvětou k svobodě, ale také výchovou, jak jsem pravil, k zachování této svobody. Zhrozil jsem se toho, když jsem četl exposé pana ministra školství, jaký je u nás úpadek natality, kde v celku v republice, počítaje v to i státní školy menšinové, ubývá na obecných školách 23.640 žáků, loňského roku 11.121 žák. Na měšťanských školách ovšem žáků přibývá, ale je zřejmo, že celkový úbytek žactva na školách obecných, který je právě důsledkem snížení natality - a já právem mohu říci, že také následkem snížení mravní úrovně v našem národě - jistě bude míti vliv i na měšťanské školy.

A proto bych také prosil, aby se nerušily, jak je zde řečeno, jednotřídky, když ubude několik žáků ve třídě. Vždyť učitel má co dělati s 20 dětmi zvláště při dnešní výchově

dětí. Přimlouvám se tedy o to, aby zvláště zemská školní rada, zemští inspektoři, starali se, aby tato zredukování tříd na školách obecných se nedálo jen proto, že snad dvě, tři nebo deset dětí z třídy ubylo a že se nedosahuje předepsaného počtu. Tedy o tuto benevolenci prosím, erby se projevila i vůči náboženskému vychovávání ve škole. Vítám také § 22, který neznemožňuje zřizování soukromých škol zvláště v případě, kde by byl lid nespokojen a toužil po vzdělání a výchově svých dítek v duchu a přesvědčení svém vlastním.

Jinak, jak jsem řekl, zákon vítáme a těšíme se, že jistě při dobré vůli tímto způsobem úroveň vzdělání v našem národě jistě bude povznesena. (Potlesk.)