Předseda dr Soukup.

Místopředsedové: Donát, Klofáč, dr Hruban, dr Bas, dr Heller.

Zapisovatelé: Kianička, Pázmán.

Celkem přítomno 126 členů podle presenční listiny.

Členové vlády: ministři dr Beneš, dr Krčmář, Machník.

Z kanceláře senátní: tajemník senátu dr Bartoušek; jeho zástupce dr Trmal.

Předseda dr Soukup zahájil schůzi v 9 hodin 48 minut.

dal předseda na dnešní schůzi sen. dr Budayovi, Jančekovi, Juranovi, Kubačovi, Popovičovi, Steinerovi, Wenderlichovi.

Návrhy tisky 44, 45.

Zápis o 7. schůzi senátu N. S. R. Čs.

"Z cizích parlamentů", rok 1935, ročník XVI, č. 7 až 9.

o 8. schůzi senátu N. S. R. Čs. vyložen byl podle §u 72 jedn. řádu v senátní kanceláři k nahlédnutí.

Ježto nebyly v předepsané lhůtě žádným panem senátorem padány písemné námitky, pokládá se zápis ten za správný a bude vytištěn.

výboru iniciativnímu návrhy tisky 44, 45.

ve schůzi konané dne 6. listopadu 1935 přikázány návrhy:

Výborům národohospodářskému a rozpočtovému tisky 6 až 9, 12, 13, 18 až 21, 23.

Výborům soc. politickému a živnobchodnímu tisk 10.

Výborům národohospodářskému a živno-obchodnímu tisk 11.

Výboru ústavně-právnímu tisk 25.

Výborům rozpočtovému a ústavně-právnímu tisk 26.

Předseda (zvoní): Budeme projednávati pořad schůze, a to:

Uděluji slovo dalšímu přihlášenému řečníku, kol. Pfrognerovi.

Sen. Pfrogner (německy): Dámy a pánové! Klub poslanců sudetskoněmecké strany vyzval vládu již před týdny, aby poskytla panu ministru věcí zahraničních příležitost podati oběma komorám parlamentu zprávu o zahraničně politické situaci. Nyní pan ministr věcí zahraničních svou zprávu podal a můžeme konstatovati, že celá veřejnost s velkým zájmem sledovala tuto zprávu v situaci obzvláště kritické, ve které se v přítomné době Evropa nalézá následkem italsko-habešského konfliktu. Nutno konstatovati, že ve zprávě, která vychází od základu, nic podstatně nového nebylo řečeno, a ti, kdož čekali na nějakou sensaci, budou asi velice zklamáni.

Ministr věcí zahraničních postavil po vylíčení nejdůležitějších událostí r. 1935 do středu svých vývodů italsko-habešský konflikt a při tom konstatoval, že Evropa uprostřed svých snah o zabezpečení míru zcela náhle postavena byla před skutečnost, že dva státy náležející Společnosti národů zapleteny byly do vážného konfliktu, který se sice neodehrává na evropské pevnině, nýbrž v Africe, který však vrhá také své stíny na naši pevninu.

Tato skutečnost zajisté ukazuje, že dosavadní opatření na zachování míru nedostačovala a že také Společnost národů nedovedla zabrániti vzniku takovýchto krvavých konfliktů mezi národy. Je pochopitelno, že tento konflikt byl středem vývodů ministra věcí zahraničních, že z celé řeči patrna je snaha tento konflikt pokud možno brzo skončiti a zabrániti především tomu, aby nezasáhl také Evropu. Tuto snahu dlužno z celého srdce vítati. Jde přece při tom o zabezpečení a upevnění míru pro přítomnost a také pro budoucnost. Naší úlohou je nyní pokud možno objektivně a věcně zkoumati, zdali dosavadní cesta k tomuto, zabezpečení míru byla správná, zdali prostředky, jichž bylo použito, byly vesměs správné a zdali vyčerpány byly všechny možnosti, které by mohly vésti k tomuto trvalému upevnění míru.

Naše stanovisko jakožto mluvčích sudetských Němců jest jasně dáno opětovnými projevy Konrada Henleina a jiných vůdců naší strany. My jako každý odpovědný dávno jsme uznali, že války jsou nejnevhodnějším prostředkem k řešení stávajících problémů. My všichni víme z poučení poslední světové války, že válečné konflikty sice všem škodí, ale nikomu nemohou prospěti, trvale ani jednotlivci. Proto musí býti úkolem všech odpovědných lidí snažiti se všemi silami o zamezení krvavých srážek. Víme velmi dobře, že po posledním těžkém vypořádání ve světové válce další krvavý konflikt mohl a musil by míti za následek úplnou zkázu Evropy a zánik západní kultury. Nemůžeme se ovšem ubrániti dojmu, že se příliš mnoho mluví o míru a jeho zachování, a je tomu tak již jednou ve světě, že věcem, o kterých se mnoho mluví, jednoho dne více dobře nevěříme, a je známou skutečností, že strach před nakažlivou nemocí této nemoci nezabraňuje, naopak, že ten, kdo se jí bojí, více jest ohrožen. Je však také skutečností, že tyto řeči o ohroženém míru mohou vzbuditi náladu nervosy a nejistoty, která jednoho krásného dne může vyvolati konflikty. Zde mohlo by se jistě říci, že trochu méně znamenalo by více. Mají-li snahy po zachování míru míti úspěch, pak po našem názoru musí především býti zase zjednána atmosféra klidu a důvěry. Musíme - sedmnáct let po skončení války - bohužel konstatovati, že tato atmosféra klidu a důvěry dosud není sjednána. Myslíme, že mír Evropy a světa zabezpečen bude teprve tehdy, až osudná válka bude likvidována nejen mírovými smlouvami a na papíru, nýbrž v srdcích všech odpovědných a v srdcích národů.

K tomu bylo by potřebí, aby se všichni národové konečně zbavili nepřátelské nálady, vzniklé během války, a stále ještě trvající poválečné nálady. K tomu by bylo zapotřebí, aby názor o vítězích a poražených ze všech hlav a ze všech myslí a srdcí konečně byl vymýcen, aby přes všechny tyto konflikty byla dána možnost vzájemnou dohodou řešiti všechny problémy, které světovou válkou nebylo možno odstraniti, ba které právě světovou válkou nově vznikly anebo mírovými smlouvami nově byly vytvořeny. Neboť jestliže poslední světová válka měla míti nějaký účel, pak měl by přece toto vzájemné nepřátelství v Evropě nahraditi, řekl bych, pocit solidarity Evropy. Myšlenka evropanství měla by zvítěziti nade všemi jinými myšlenkami, jestliže válka vůbec měla míti ještě nějaký smysl. Neboť mám za to, že dnes nejde již více jen o zájmy Němců, Francouzů, Angličanů nebo Čechů, nýbrž že dnes skutečně jde o existenci a kulturu Západu. Myslím, že tento pojem evropské solidarity je podmínkou, máme-li v budoucnosti splniti své poslání, jež nám ukládá stará evropská kultura.

Při této příležitosti docházím k tomu, abych promluvil o našem stanovisku ke Společnosti národů. Společnost národů se při italsko-habešském konfliktu po prvé pokusila zkrátiti válečné zápletky anebo zabrániti tomu, aby účinky této války nezasahovaly dále, i když se jí nepodařilo zabrániti konfliktu jako takovému. Musíme se tázati, zdali Společnost národů v nynějším svém složení bude s to, aby skutečně také splnila funkci obhájce míru, která jí přísluší. Myslíme, že Společnost národů ve svém nynějším složení není s to, aby toto důležité a nutné dílo míru také dokončila, a to proto, poněvadž jest ještě příliš zaujata ideologií poválečné doby. Teprve když Společnost národů bude místem, na kterém se všichni národové, ať již během války stáli na té neb oné straně, ať vůči sobě stáli přátelsky nebo nepřátelsky, mohou pohybovati a vysloviti jako rovní mezi rovnými, teprve pak, myslím, bude Společnost národů s to, aby splnila své vysoké poslání.

K tomu bylo by ovšem potřebí, aby se Společnost národů odpoutala od mírových smluv a aby se stala něčím více, nežli, jak se zdá, byla během posledních let, že totiž dosud byla jen nástrojem k zabezpečení těchto mírových smluv, čímž bezděky ti, na které se má dávati pozor a dohlížeti, měli trpký pocit, že se na ně právě dohlíží a že jsou pozorováni a že se nepokládají za rovnocenné. Myslím, že teprve tehdy, až zde bude možnost, že se Společnost národů úplně nově přeorientuje, že se úplně osvobodí od dějin svého vzniku, které přece souvisí se zachováním mírových smluv, že teprve potom může se státi nástrojem, jenž slouží všem národům, nástrojem, ke kterému všichni národové mají důvěru, a pak teprve může míti autoritu, které se všichni národové rádia ochotně podrobí.

Pan ministr věcí zahraničních učinil, jak jsem se již zmínil, středem svých vývodů italsko-habešský konflikt a při tom konstatoval, že tentokráte zásahem Anglie bylo možno chopiti se sankcí, ke kterým se připojujeme, a to hospodářských a finančních sankcí, a že se doufá, že těmito sankcemi válečné události budou utlumeny, že nezachvátí pevninu a že tento válečný konflikt pokud možno brzy bude skončen. Je nyní jistě pozoruhodné, že Společnost národů po prvé podniká takovouto akci a že při tom jde o dva státy Společnosti národů. Neboť konflikt není přece jen italsko habešským, nýbrž je konfliktem italsko-habešsko-anglickým, při čemž myslím, že by se při tom mělo Italie a Anglie psáti s velkými písmeny, kdežto Habeš jen podružně stojí uprostřed. To je politováníhodný stav, ale přece nelze popříti, že tomu tak jest. Ať již pohnutky Anglie jsou jakékoliv - pan ministr věcí zahraničních se zabýval také touto otázkou - nutno přece konstatovati, že je to první pokus také proti státu, který patří k bývalé Dohodě, použíti ustanovení Společnosti národů. Můžeme se připojiti k přání pana ministra věcí zahraničních, aby se podařilo co možno brzy vyříditi italsko-anglický konflikt. Nemůžeme zakrýti obavu, že by se toto vyrovnání mezi oběma velikými mohlo na konec přece jen státi na úkor malých a slabších, na úkor Habeše. Skutečnosti jsou bohužel takové a nutno je bráti tak, jakými jsou.

Při tom se však domnívám, že mohu souhlasiti se všemi pány řečníky přede mnou, kteří tvrdili, že bude nezbytno, aby také ve Společnosti národů mocní, velicí a silní byli těmi, kteří jí dávají ráz.

Je zajímavé mimo to, že jsme se dosud mohli domnívati, že Francie, která takřka stála u kolébky Společnosti národů, je velmocí, která Společnost národů vede a řídí a která má největší zájem na politice Společnosti národů; je pozoruhodné to, že v tomto případě jeví se stále zjevněji, že větší, silnější vliv Francouzům byl vzat z rukou následkem jejich zvláštní situace, do které se dostali mezi přítele Italii a přítele Anglii.Věci mají se nyní tak, že v přítomném okamžiku Anglie je tou velmocí, která má větší vliv na Společnost národů. Pan ministr věcí zahraničních mínil, že jednáním Společnosti národů a tímto novým utvářením je dán počátek nové fáze evropské politiky. Jsem rád ochoten souhlasiti s tímto názorem a doufám jen, že tento nový počátek - ať již jsou pohnutky jakéhokoli druhu - povede k tomu, aby se Společnost národů utvářila tak, aby se mohla státi právě tím úplně neutrálním forem pro všechny státy a národy.

Vítáme to, že pan ministr věcí zahraničních výslovně prohlásil, že nejsme zúčastněni konfliktu mezi Italií a Habeší a vítáme zjištění, že se účastníme sankcí sledujíce jen závazky převzaté vůči Společnosti národů, i když při tom se musíme zmíniti, že to, doufejme, nezůstane jen zbožným přáním, nýbrž že se podaří přikloniti se k intencím Anglie, která dnes je zjevným odpůrcem Italie, tedy plně podporovati anglické stanovisko, a při tom nezkaliti si zcela přátelství s Italií. Tendence taková je pochopitelnou, myslím jen pro svou osobu, že jest jistě velkým diplomatickým uměním proplésti se tímto konfliktem.

Dále pak se pan ministr věcí zahraničních zabýval poměrem Československa k ostatním státům. V této zprávě zaujímal pakt s Ruskem velké místo. Naše stanovisko k ruskému paktu nepřekvapí, je samozřejmé a zcela jasné. My tomuto ruskému paktu své svolení z různých důvodů dáti nemůžeme, nýbrž hledíme mu a jeho účinkům vstříc se smíšenými pocity, ba dokonce s velikou nedůvěrou. Souhlasím, že Rusko nemá touhy po expansi. Rusko má dosti půdy a nemá naprosto potřeby rozšiřovati se na některou stranu, a připouštím, že v tomto směru z Ruska nehrozí nebezpečí války. Ale mohu na druhé straně zajisté s určitostí říci, že bolševismus, komunismus má touhu po expansi a v tom spatřuji nebezpečí pro západní kulturu. (Potlesk.) Neboť že bolševismus se nevzdal své touhy pro expansi, ukazuje jistě sjezd internacionály a že také spojenců neušetří svým spásonosným učením, ukazují mnohé brožurky, které na všech rozích v Praze možno koupiti za 1 Kč a které zřejmě ukazují, jaká tendence se tím sleduje. A týž Dimitrov, který ve Společnosti národů je velkým mluvčím pro Rusko a mír národů... (Veselost. - Sen. Kreibich [německy]; čtěte přece alespoň noviny! Sen. Niessner [německy]: Vždyť si to pletete s Radeckým!) Odpusťte, Litvinov, byl to lapsus linguae. Je však také zajímavé, že vyšetřování v kasárnách vynášejí z kufrů vojínů na světlo věci, ze kterých lze jasně seznati, že se propaganda sovětského Ruska nezastaví ani před smlouvou s Československem.

Pak ještě jednu věc. Toto spojenectví se sovětským Ruskem připomíná příliš situaci, jaká byla krátce před rokem 1914. Také tehdy byla Italie zaměstnána v Africe a také tehdy se Evropa členila tak jako dnes: na jedné straně Francie, na druhé Rusko a mezi tím střední Evropa, a právě z této snahy zachovati t. zv. evropskou rovnováhu vznikla válka. Hledí se vždy jednu misku váhy stlačiti hlouběji a z rovnováhy pak nevznikne nic jiného nežli snaha po převaze a místo spolupráce dosáhne se jen napětí, které jednoho krásného dne musí vésti k výbuchu. Také z tohoto důvodu nemůžeme schvalovati seskupení, které se nyní tvoří v Evropě, a máme všechnu příčinu a všechen důvod a také povinnost své pochybnosti včas pronésti.

Pan ministr věcí zahraničních dr Beneš praví ku konci svých vývodů, že se situace Československa označuje jako nebezpečná a připouští to a míní, že nebezpečnou je situace proto, poněvadž je pro celou Evropu mimořádně důležité, poněvadž je klíčem pro znovu vybudování střední Evropy. Situace jako taková je správně označena a odpovídá zajisté názoru, že Československo označiti dlužna za srdce Evropy a obzvláště střední Evropy. Čím více uznáváme správnost tohoto názoru o srdci Evropy a čím více tomuto názoru věříme, tím větší ustává se pro nás povinnost pečovati o to, aby Československo v tamto organismu střední Evropy skutečně plnilo funkci srdce, abychom tedy my, pokud jde o nás, přispívali k tomu, provésti především uklidnění střední Evropy a její zotavení, poněvadž odtud zabezpečiti dlužno mír pro celou Evropu. (Německé výkřiky: Německo!) Zajisté také s Německem.

Rozladění s Polskem ukazuje zřetelně, že při tom otázka menšin hraje velkou úlohu. Nemusí to vždy býti touha po expansi některého státu, mohou také nerozřešené problémy menšin vésti k zápletkám, které mohou míti strašlivé následky pro zúčastněné. Zde musí se nás ve zprávě ministra věcí zahraničních nepříjemně dotknouti, že mluví zároveň o státu a národu a teprve ku konci své zprávy také o národech a třídách a jejich harmonické spolupráci. Myslím, my všichni, československý stát a jeho vůdcové, museli by se osvoboditi od ideologie národního státu, máme-li skutečně dojíti k uklidnění, a to je předpokladem toho, abychom mohli splniti svou funkci ve střední Evropě. Stát, který již jednou hostí více národů, nemůže ani ve vnitřní politice ani v zahraniční politice trvale bráti zřetel na jeden z těchto národů, nýbrž musí svou politiku přizpůsobiti oprávněným tužbám a požadavkům také ostatních národů a musí se pokusiti přání národů, které hostí, uvésti v soulad, aby na základě vnitřní pevnosti plniti mohl svůj úkol vůči světu a sousedům.

Myslím, že jsem se tím dotkl jádra problému vnitřní a také zahraniční politiky. Myslím, že moderní a demokratický stát, jak my jej chápeme, má pečovati o blaho všech svých státních občanů, a to pečovati stejnou měrou, a nikoli jen o hospodářské, nýbrž také o duševní blaho, to jest v našem případě: stát má pečovati o to, aby právem požadovaná věrnost a plnění povinností vůči státu mohly býti uvedeny v soulad se samozřejmou příchylností a věrností k vlastnímu národu. A v těchto věcech zůstal nám stát zajisté ještě mnoho dlužen. Myslím, že mírové smlouvy, ústavní listina a smlouvy o ochraně menšin představují minimum, jež stát má dávati svým menšinám, a v našem případě Československo svým menšinám. Myslím však, že toto minimum, které nám je zde zaručeno, daleko ještě nebylo splněno a že uklidnění uvnitř nastati může teprve tehdy, když dojde k úplnému splnění toho, co nám tyto listiny na právech zaručují. (Výkřiky sen. Hubky.) Budeme míti ještě často příležitost mluviti o těchto věcech a podati důkaz o tom, že slovo o "rovných mezi rovnými" bylo sice řečeno, že je také na papíře, ale dosud nestalo se skutkem. Můžeme uvésti sta, ba tisíce příkladů na důkaz toho, že toto minimum ochrany menšin v Československu není dosud splněno. To však je nezbytnou nutností, má-li Československo dojíti vnitřního upevnění, kterého bezpodmínečně potřebuje pro těžkou svou situaci, kterou pan ministr věcí zahraničních sám připouští.

Tu přicházíme nyní k oboru, který dnes u mnohých z vás patrně vzbudí nikoli porozumění, nýbrž snad narazí na odmítnutí. Máme totiž proti vašemu názoru v nynější době za to, že pro československý národ nebylo žádným neštěstím, že po staletí žil v nejužším kulturním a hospodářském společenství ve střední Evropě s Němci. A mám za to, že tato střední Evropa, která tvoří hospodářský celek, musí býti vytvořena a upevněna nejen ve své východní části, nýbrž že tato střední Evropa musí býti vytvořena jako celek, neboť tato střední Evropa sahá právě přes hranice německého území, a přes tuto skutečnost se trvale nepřeneseme ani my ani vy. Československo leží v této životní prostoře, leží uprostřed střední Evropy a je dějinami, kulturou a hospodářstvím s touto střední Evropou pevně spjato. Proto je potřebí, abychom se s těmito danými skutečnostmi smířili a čím dříve se tak stane, tím bezpečněji a dříve zaručeno a zabezpečeno bude uklidnění národů ve státě a klidný vývoj státu. Je to, i když se to dnes ještě nechápe, přece jádrem problému československého státu a bylo by velkým štěstím, kdyby brzo nastal okamžik, ve kterém tato skutečnost bude uznána. (Sen. W. Müller [německy]: Přednáška o tom v Berlíně byla by velice nutná!) Přednáška o tom zde u nás je při nejmenším právě tak důležitá. Potřebuji poukázati jen k tomu, že pan ministr věcí zahraničních řekl, že naše styky s Německem jsou jen normální a korektní a že přes to máme s Německem výměnu zboží, která značně převyšuje výměnu zboží se všemi jinými spřátelenými a sousedními státy. Tuto skutečnost nelze jednoduše trvale popírati. Nemyslím, že ve střední Evropě pouze na východní její části, na Balkán je dána možnost hospodářského doplnění. I když po starém Rakousko-Uhersku jakožto státu, jakožto monarchii netruchlíme a nemáme, politicky myšleno, příčiny truchliti po tomto starém Rakousko-Uhersku, musíme přece uznati, že společně s Německem bylo hospodářskou jednotkou, která dovedla vyrovnati všechny hospodářské zájmy, zúčastněných národů a států. Ozdravění střední Evropy může nastati teprve tehdy, když tento stav bude zase obnoven. (Různé výkřiky.) To je skutečnost, i když se vám jeví dnes sebe nepříjemněji.

Dlužno uvítati, že pan ministr věci zahraničních ve své mostecké řeči k tomuto našemu stanovisku přihlédl řka, že dobře rozumí přání sudetských Němců, tedy Němců v tomto státě, že si přejí přátelský poměr s velikým německým sousedním národem, že může rozuměti tomuto přání a že je rád ochoten učiniti všechno, aby přivodil přátelský poměr s Německem. Tento zjevný a srdečný tón mostecké řeči byl poněkud oslaben prohlášením pana ministra věcí zahraničních v jeho výkladu. Kdežto na příklad smlouva s Ruskem byla sjednána, aniž by se byl žádal kolektivní postup s Malou Dohodou, kdežto ruská smlouva je vázána pouze na francouzsko-ruskou smlouvu, se kterou úzce souvisí, má pan ministr věcí zahraničních za to, že toto sblížení s Německem a přičlenění Německa do skupiny oněch pracovníků a bojovníků za evropský mír státi se musí kolektivně s Malou Dohodou a se všemi ostatními státy. Vidíme tedy podstatný rozdíl, zdrženlivost a odvislost od politiky jiných států. Myslím, že by Československo jako nejbližší soused Německa a jako srdce střední Evropy mělo všechnu příčinu v této věci učiniti počátek, neboť je-li správné, a my o tom nepochybujeme, že ústava některého státu a národa nesmí míti vliv na to, jaké stanovisko k tomuto státu zaujímáme, jestliže tedy bylo možno dospěti ke smlouvě se sovětským Ruskem, které je spravováno komunisticky, pak také pro Československo nesmí býti národní socialismus žádnou překážkou. (Výkřiky českých a německých senátorů.) Byli jsme vyzváni, abychom konečně jednou jasně vyslovili své stanovisko k Německu. To jsme dosti často učinili. Nikdy jsme nezapírali, že činíme nárok na samozřejmé a přirozené právo, jež má každý národ a každý slušný člověk, a že nikdy nebudeme popírati své společenství s velkým německým národem, že nám to však také nikdo spravedlivě smýšlející nebude zazlívati. Myslím, že také my máme právo s účastenstvím sledovati boj, který německý národ vede o svůj vzestup. Přiznáváme každému národu lásku k vlasti a lásku k vlastnímu lidu, žádáme však totéž také pro sebe. Mohu s tohoto místa zdůrazniti, že jsme svou lásku k německému rodnému lidu neobjevili teprve s národním socialismem. (Výkřiky něm. soc. dem. senátorů.) Milovali jsme německý národ právě tak, když byl pod marxistickou vládou, a vládní forma v Německu nemůže v nižádném případě měniti naše city vůči Německu. Nemáme s národním socialismem nic společného. Kdo tomu nechce rozuměti, tomu nemohu pomoci, ale skutečností jest, že nejsme tak naivní, že to, co pro Německo je správné nebo nesprávné - to ukáže budoucnost - beze všeho možno přenésti na naše poměry. Víme mimo to, že jsme již jednou menšinou a že nemůžeme zeď hlavou proraziti, i kdybychom byli národními socialisty, kterými nejsme, a že se máme smířiti s danými poměry a že také všichni máme za povinnost včleniti se do těchto daných poměrů a podle daných poměrů pro náš lid a pro vybudování státu vykonati to nejlepší. Musí jednou nastati okamžik, kdy se již nebude pochybovati o poctivosti této naší snahy. Myslím, že to není jen v zájmu německého lidu v Československu, nýbrž také v zájmu státu. Nemůžeme činiti nic jiného nežli to vždy znova zdůrazňovati a na důkaz nabízeti svou ochotu.

Ovšem musíme při tom říci, že především nutno skutečně vyříditi jádro problému, že se nám také skutečně bez výhrady dá toto minimum, které nám vývoj ve státě poskytuje a zaručuje. Bez vyřízení této základní otázky bylo by to nemožné, poněvadž tím státu neposloužíme. Přicházím přitom k otázce, zdali státu prokázalo službu dosavadní jednání těch aktivistů, kteří odpovědným vůdcům státu líčili věci vždy tak, jakoby všechno bylo v pořádku, jakoby sudetští Němci byli spokojeni. Události při letošních volbách ukázaly jasně, že tomu tak není a že lid smýšlí jinak. Tím není pomoženo ani lidu ani státu samotnému. Chceme-li zjednati ovzduší důvěry, pak je zapotřebí, abychom své mínění projevili tak upřímně, jak to sami cítíme. Neboť jinak nelze zjednati potřebné ovzduší důvěry a předpoklady pro spolupráci.

Jak daleko sahá tato nedůvěra, jak se zbytečně prohlubuje, ukazují projevy tisku i řeči členů parlamentu, jež nutno bráti vážně. Jestliže na př. včera kol. Winter mluví o tom, že musí býti nápadné a že je zajímavou skutečností, že všichni zatčení v posledním vyzvědačském procesu jsou členy sudetskoněmecké strany, pak musím konstatovati, že to neodpovídá skutečnosti. Bylo zatčeno 20 nebo nevím kolik osob a jistý tisk shledal nutným, všude tam, kde jde o členy sudetskoněmecké strany - muselo by se zjistiti, zdali je tomu tak - připojiti poznámku v závorkách. šlo o 4 až 5 osob, u druhých se upustilo poznamenati příslušnost ke straně. Zde jeví se zjevná tendence stále něco na nás svádět a uvádět nás do podezření. Bylo by zajímavé zjistiti, které straně náležejí ti, kdož s české strany jsou zapleteni do této poslední vyzvědačské aféry a mohlo by se panu sen. Wintrovi velmi lehko státi, že jsou spolu zapleteni příslušníci jeho strany a že by tím jeho strana přišla do stejného podezření, jako se domnívá, že může podezřívati naše hnutí, poněvadž jednotliví lidé náhodou patří k hnutí a zabývají se vyzvědačstvím. Mohl by dokonce nastati případ, jde-li také o vojenské osoby, že by ten neb onen dokonce náležel ke straně pana ministra věcí zahraničních a s touže logikou mohlo by se tvrditi, že strana pana ministra věcí zahraničních není hodna důvěry a že má státu nepřátelskou tendenci. Myslím, že se musí jednou přestati s tím, aby se nás takovýmito argumenty podezřívalo.

Včera si také ještě jeden kolega, kol. Sláma, stěžoval do toho, že sudetskoněmecká strana štve proti českému národu. Musím konstatovati, že se na naší straně nepodniká vůbec žádné štvaní proti českému národu. Jestliže kritisujeme některá opatření a nedostatky ve státě, pak činíme tak plným právem. Doporučoval bych pánům, aby se posadili jednou nepoznáni do oddělení III. anebo také II. třídy na dráze anebo vešli do některého hostince a poslouchali, co Češi sami mluví o státě a o zařízeních státu. Oproti tomu jsme přímo neviňátka, oproti způsobu, jakým Češi kritisují svá zařízení. Jistě tedy není na místě uváděti to jako důkaz, že smýšlíme státu nepřátelsky.

Nemohu tedy upustiti od názoru, ačkoli narazím na odpor, že Československo bude moci své poslání jako nositel míru v Evropě a ve světě plniti, jestliže pozná, že jakožto srdce této střední Evropy v prvé řadě má prováděti politiku středoevropskou a že je věcí samozřejmou dohodnouti se za tím účelem s nejbližšími sousedy. Rozumíme tomu a vítáme, že se Československo snaží zachovati přátelský poměr k Rakousku, vítáme, že se poměr k Maďarsku zlepšil a můžeme porozuměti také tomu, že svazky s Malou dohodou jsou velmi úzké a přátelské. Ale díváme-li se na situaci tak, jakou jest, pak můžeme jako sudetští Němci jen naléhavě žádati, aby poměr k našemu nejbližšímu velkému sousedu, k Německu, utvářen byl tak, aby se nám sudetským Němcům umožnilo svou věrnost ke státu, která je míněna poctivě, uchrániti před každým konfliktem s věrností k národu. Co platilo o sovětském Rusku, musí nám platiti také o Německu. Není-li nám ničeho do vnitřních poměrů sovětského Ruska, může nám býti lhostejnou také vnitřní ústava Německa. Ostatně máme všechnu příčinu prositi pana ministra věcí zahraničních a celou vládu, aby měli na mysli stanovisko, že se nestaráme o vnitřní záležitosti jiných států, a aby energicky pečovali o to, aby se také jiné státy nevměšovaly do našich vnitřních záležitostí. Míním tím zcela zřetelně bolševickou propagandu. Věci se tak mají, i když je vám to nepříjemné, a je příznačno, že právě od německých stran přichází největší odpor proti tomu, aby tato střední Evropa představovala uzavřenou historickou, kulturní a hospodářskou jednotu, která se nesmí trhati a právě vy jakožto zástupcové dělníků měli byste všechnu příčinu pečovati o to, poněvadž to znamená jedinou záchranou také pro průmysl. Ti z našich kolegů, kteří vědí, že celá východní část této střední Evropy je po výtce agrárním územím, musí přece věřiti tomu, že Německo je jediným hospodářským tělesem, které může pojmouti agrární přebytky z východu této střední Evropy a vyrovnati tak hospodářské potřeby. To, co jsem řekl, může dnes zníti velmi nepopulárně a vývoj nedospěl třeba dosud tak daleko, aby náš dobře míněný úmysl byl plně chápán. Ale skutečností je přece, že se nutnosti této uzavřené střední Evropy můžeme naučiti z dějin, a že skutečnosti zeměpisné polohy jednoduše určují naši budoucnost. Tato střední Evropa a, chceme-li, Evropa, točí se kolem dvou přírodou daných os, kolem dvou tepen, které v tomto případě nikoli svou krev, nýbrž svou vodu - nechť se kolo dějin točí jakkoli - neochvějně ponesou dále, kolem Labe a Dunaje, které mají svůj vznik v srdci Evropy. A ať již věci točíme jakkoli, tato daná zeměpisná skutečnost potrvá a tyto dva proudy potekou dále do Hamburku a dále do Černého moře. Svůj tok a svou cestu nezmění, neodchýlí se ani do Paříže ani do Moskvy a čím, dříve přihlédnuto bude k těmto přirozeným skutečnostem, tím lépe bude v budoucnosti pro nás všechny. Chtěl bych svoje vývody skončiti tím, že svůj plný souhlas se zahraniční politikou dáme tehdy, když bude změněna v ten smysl, že okruh svazků a smluv bude úplně uzavřen a celá střední Evropa pojata do tohoto kruhu, když naše zahraniční politika bude nejen francouzskou a sovětsko-ruskou, nýbrž také československou politikou. (Potlesk.)