Vítáme, slavná sněmovno, prohlášení vlády ve směru spravedlivé daňové politiky. Vítáme rozhodnutí vlády, aby důchodkové prameny byly spravedlivě postiženy a aby byly úměrně zatíženy všecky složky národa. Přejeme si, aby státní rozpočet byl opravdu zrcadlem hospodářského, sociálního i kulturního života (Předsednictví převzal místopředseda Sivák.) a aby obraz, který se v tomto směru každoročně podává parlamentu, byl obrazem poctivým, aby byl opravdovým originálem hospodářství státního a nikoliv obrazem falešným. Změnit ducha finanční praxe, předpisovat včas daně a dávky, nepronásledovat poplatníky pro maličkosti a nešikanovat je zejména tam, kde nemovitý majetek je dostatečnou zárukou za pohledávky státu. I zde je nutno míti srdce a býti spravedlivý.

Slavná sněmovno! Budeme si dále velmi bedlivě všímat problémů generačních, zejména pak zařazení naší mládeže do hospodářského i politického života. Nové uspořádání našeho národního a státního života týká se mladých a někdy především mladých. Proto je třeba přihlížeti k jejich názorům a požadavkům. V této souvislosti je důležité si uvědomiti, že mladí vyrostli za nových podmínek a že proto přijímají příští úkoly našeho národa a státu v mnohém směru jinak než generace starší. Přiznejme, že jejich nacionalismus má mnohdy určitější, konkrétnější obsah. Nacionalismus nesmí býti povahy třídní, jeho cílem musí býti správné a spravedlivé začleněni všech ohrožovaných společenských složek do národního života tak, aby se ho mohly hospodářsky i kulturně plně účastnit. Takovouto ohrožovanou složkou jsou dnes především mladí lidé všech stavů. Otázka mladých - toť moderní dnes otázka sociální. Musíme zabránit, aby mladí zůstali na periferii národního života. Nesmíme nečinně přihlížet, aby ruce a mozky mladých lidí zahálely. Budeme se starat o naši generaci mladých, dáme jí práci a příležitost k uplatnění.

Řekl jsem, slavná sněmovno, že mladí nesmějí zůstat na periferii nového života. Chtěl bych ještě zdůrazniti, že mladí nesmějí zůstat ani na periferii života politického. Mladým patří spoluodpovědnost, práce a proto také účast na spolurozhodování.

Slavná sněmovno! Chceme viděti v programu nové vlády rozhodný nástup k obnově, k nové orientaci vnitřní i zahraniční. Změnou mentality, změnou politické ideologie, naprostou sociální spravedlností nastoupíme nové cesty a zahojíme rány, třeba osudu tak těžkého. Ano, hledejme příčiny své národní katastrofy, hledejme je však především sami v sobě! Nepokoušejme se skreslovat skutečnost, nechtějme nikdy uhýbat před odpovědností, nepředbíhejme historii! Přiznat vinu, přiznat omyl není žádným zbabělstvím. Naopak: je zejména, a v politice především, dokladem politické vyspělosti i politické kultury.

Je pravda, slavná sněmovno, že jsme nešli vždy dobře, hodnotili jsme mnohdy špatně mezinárodní události, přeceňovali jsme své síly i svou nosnost. Těžce jsme za tyto omyly zaplatili. Ztratili jsme svou historickou hranici, ztratili jsme bohatá a veliká území, miliony obyvatelstva a statisíce příslušníků svého národa. Neztratili jsme však, slavná sněmovno, jedno: svou národní čest a hluboký pocit mravní povinnosti pomoci sobě, spoléhat na sebe a žíti novým, lepším životem. Vždyť, slavná sněmovno, jen ten národ, který zachová svou důstojnost, je sebevědomý a buduje na svém, zůstane věrným sám sobě. Svoboda našeho národa je výslednicí práce celých staletí, je výsledkem nacionalismu a demokracie národa. Nacionalismus byl v dobách poroby národní nekompromisní zbraní, byl prostředkem k dobytí konečného vítězství, byl záchranou národní existence. I dnes i do budoucna bude se nám jeviti nacionalismus náš jako svědomí národa. Svědomí, které bude odpovědností před dějinami. Nacionalismus náš zůstane nám kotvou, které se národ zachytí vždy, zejména v dobách zlých. Přijímáme, slavná sněmovno, dějinné rozhodnutí u vědomí, že těžkými obětmi jsme zachovali mír a našli cestu bohdá k přátelství k největšímu našemu sousedu, Německu.

Nepochopili jsme, žel Bohu, včas, že geografické položení republiky diktuje nám novou orientaci zahraniční politiky. Nerozuměli jsme dobře příkazu dějin, nedovedli jsme hodnotiti sílu a velikost svého souseda, jeho význam pro nás a přeceňovali jsme mnohdy mezinárodní dohody, které se pro nás stávaly den ode dne pochybnějšími.

V nejtěžších dobách ztratili jsme své přátele. Díky Bohu, že ne všecky! V roce 1870 jsme byli jediným národem, který oficielně na svém tehdejším sněmu království Českého, na jediné to své tribuně, kterou měl, obrátil se k francouzskému lidu a před tváří celého světa ujal se, třeba slabě, ale ujal se jeho práv. (Tak jest!) V r. 1938 se nenašel ve Francii ani jediný poslanec, aby v plenu sněmovny francouzské zopakoval apel, který potlačení a nesvobodní Čechové v r. 1870 učinili k poražené Francii. Jsme dnes, slavná sněmovno, o velikou zkušenost bohatší. Možná, že nás to vyléčilo více než jakýkoliv čin a že vtisklo do duše národa tvrdý a reálný poměr k zahraniční politice. Nebylo by proto, slavná sněmovno, moudré, nedívat se do očí tvrdé skutečnosti, nepochopiti chod dějin a neučiti se z chyb minulosti. Měníme proto orientaci politiky vnitřní i zahraniční, měníme ji v zásadě a důsledně.

To ovšem, slavná sněmovno, neznamená a nesmí znamenat, že bychom ve všem zavrhovali svou minulost. Nebylo vše špatným, co jsme od převratu udělali a dělali. I zde spravedlivá historie bude mluvit a psát o velkých úsecích našeho dějinného vývoje. Zbudovali jsme stát za nejtěžších předpokladů, stali jsme se státem právním, státem respektovaným. Povznesli jsme vysoko hospodářskou, kulturní i sociální úroveň svého lidu. Dali jsme mu bezpečnost, dali jsme mu skvělou armádu. To byly positivní stránky naší politiky, to byla zlatá doba národního vývoje (Výborně!), doba, kdy si národ více rozuměl, doba, ve které hodnotil více zájmy státu a národa a kdy dovedl zatlačiti stranický egoismus.

Nebudeme a nechceme rekriminovat. Vše, co se stalo, je pro nás vyřízeno, i kdyby to bylo sebe smutnější. Je příkazem národa, aby znovu spojil všechny konstruktivní síly, aby se znovu vzchopil a šel společně vytyčenou cestou. Ano, porozumět si, kritisovat i kontrolovat, ale umět nalézt slova uznání pro ty, kteří si jich zasloužili. Uznat obětavost národa, uznat to zejména v dobách nejtěžších. Uznat, slavná sněmovno, velikost a pohotovost naší armády, její disciplinu, hrdinnost našich uniformovaných sborů veřejné bezpečnosti, stráže to obrany našeho státu, našich politických úřadů. Uznat to, býti vděčnými a vzpomínat ve cti těch, kteří položili své životy za vlast. Je nutno, i vysoko hodnotit obětavost české ženy, české matky, která hrdinně nesla tíhu národního neštěstí, která pomáhala a pracovala, která si uvědomila, jak odpovědná je její funkce právě v době pro národ nejvážnější, v době, kdy muži šli za vojenskou povinností a ona zůstala doma sama. Československá žena z r. 1938 se zapojila slavně v tradici našich heroických matek a sester z dob války světové. (Výborně!) Je to proto, slavná sněmovno, mravní povinností pochopit úkol a poslání našich žen a dát a zaručit jim takové postavení, které jim v životě soukromém i veřejném patří. (Potlesk.)

Slavná sněmovno, řekl jsem, že je nutno si porozumět zejména v neštěstí, kdy je příkazem národa, aby šel cestou společnou ke svému dobru. Ne státi proti sobě a potírat druh druha, ale pochopit potřeby výroby a všech vrstev, pracujících ať rukama či mozkem, probudit svědomí národa, usměrnit jeho charakterové vlastnosti, nemásti jej, neotravovat jeho duši, neklamat jej, ale učiti jej a mluvit mu pravdu. (Tak jest!) Jen tak vyvstane národ nový, oproštěný od chyb minulosti, národ odhodlaný, odpovědný a sebevědomý. Ano, do veřejného života pokoru, ale i národní hrdost. Jen tak budeme imponovat přátelům, jen tak budeme imponovat i svým nepřátelům.

Řekli jsme si, že změníme svou mentalitu, svou politickou ideologii. Zde je nutno tempo nejrychlejší. Odpovědnost, práce, čest a poctivost, toť politický charakter, toť politická kultura, to jsou předpoklady důvěry a autority. To jsou předpoklady k vymýcení politické zloby, politické malosti a politického nepřátelství. To jsou předpoklady politické nosnosti doma a důvěry v cizině.

Jsme přesvědčeni, slavná sněmovno, že národ náš, tak jako neklesl, neklesne ani v budoucnu. Víme, že se znovu obrodí a že znovu povstane, oživí se ve svých mravních hodnotách, vrátí se ke své tradici, tradici slavné, tradici národní, posvěcené kulturou a krví národa. Bude žíti ve své národní kultuře. Politika bude mu výchovou, ne bojem ani rozkladem. Bude pokračováním v jeho vzdělání, bude nejvyšším a nejčestnějším úkolem veřejného života, bude znamenat jeho mravní povznesení.

Slavná sněmovno, nebudeme se, jak jsme si už řekli, vracet ke svému národnímu neštěstí. Budeme se z něho učit a naše cesta může býti jen cestou vpřed. Ohlédneme se časem zpět, ohlédneme se časem do své historie a budeme se starat a pečovat o to, abychom šli do budoucna dobře. Své věci doma si uspořádáme sami, dobře a ke každému spravedlivě. Budeme vzájemně korigovat svou činnost, budeme se kontrolovat a hledat nápravu všude, kde je jí třeba.

Vládě dáváme, slavná sněmovno, zmocnění, a to zmocnění dalekosáhlé. Dáváme je v důvěře a proto, že je dáváme vládě svojí. Dáváme je proto, aby mohla řešit všechny problémy nového státu rychle a neodkladně. Dáváme je v přesvědčení, že záchrana vlasti, přebudování a zajištění státu nestrpí odkladu.

Slavná sněmovno, strana národní jednoty bude hlasovat pro vládní prohlášení. (Hlučný potlesk.)

Místopředseda Sivák (zvoní): Slovo ďalej má p. posl. inž. Schwarz.

Posl. inž. Schwarz: Slavná sněmovno!

Otázky, které jsou na programu tohoto jednání a události, které se sběhly od doby, kdy tato sněmovna ještě k veřejným událostem mohla zaujímati stanovisko, jsou tak dalekosáhlé a tak významné (Hluk. - Místopředseda Sivák zvoní.), že by si vyžadovaly věru podrobného projednání.

Řečnická lhůta je ovšem omezena a já, řídě se jednacím řádem, nečtu své řeči, mluvím z hlavy a nevím tedy předem, zdali ve lhůtě mně určené budu s to, abych zaujal stanovisko ke všem věcem, ku kterým bych tak rád je zaujal. Pokusím se aspoň, co čas stačí.

Nyní projednáváme dvě věci: vládní prohlášení a zmocňovací zákon. Řečník, který mluvil přede mnou, odůvodnil, že strana národní jednoty bude hlasovati pro zmocňovací zákon proto, že povoluje tento zákon své vládě - svojí, jak řekl doslovně. To je odůvodnění, které ovšem má málo co dělat s otázkami ústavními a s otázkami zásadními. Je to konečně odůvodnění, které každému, kdo nepokládá tuto vládu za vládu svoji, dává přímo výzvu, aby pro zmocnění nehlasoval. Já docela stručně odbudu tuto část zmocnění, které se předkládá a které tato sněmovna odhlasuje. Zajisté že odhlasuje, jako odhlasovala vždycky každé zahraniční exposé, vždycky všecko, co se jí svrchu předkládalo. [ ]. Dává-li se zmocnění vládě a presidentovi, aby mohli dokonce měniti ústavu, račte prominouti, to se ocitáme v stavu horším, než byla kterákoli monarchie, i monarchie, jež nebyla parlamentní monarchií a kde přece pravomoc panovníka byla určena ústavními zákony.

Slavná sněmovno! Když toto sněmovna odhlasuje, bude prostě napodobiti říšský sněm německý. Nu, toho napodobení je nyní opravdu hodně a nebude proto podivné, když tato sněmovna odhlasuje, že se někdo může dokonce usnésti, že jí není ani potřebí. Já v této metodě jsem ovšem zalíbení nikdy nehledal a také ne nyní. Mne může snad někdo dáti do koncentračního tábora, ale já mu k tomu plnou moc neodhlasuji.

Co se týče vládního prohlášení, je opravdu třeba, a to nám pan předseda vlády sám uložil, posuzovati je nejen podle slov, nýbrž posuzovati je i tuto vládu podle činů, ale zmocňovací zákon je první čin této vlády, čin, který dostačuje k posouzení, zasluhuje-li si tato vláda důvěry lidí, kteří trvají na ústavě republiky Česko-Slovenské. Jinak je třeba posouditi vládu a její vládní prohlášení zatím podle jiných příznaků, které nám mohou ukazovati, co lze od této vlády v budoucnosti očekávati. Je totiž třeba říci, že jsme tu již slyšeli kolik vládních prohlášení, a i kdož jsme tu dříve nebývali, tak jsme je četli a většina těchto vládních prohlášení se shodovala s vládním prohlášením vlády nynější. Vždy se slibovalo podporovati zemědělství, průmysl, řemesla, živnosti, obchod, ztenčovati daňová břemena, která zatěžují výrobu, pracovati proti nezaměstnanosti opatřováním práce, veřejnými investicemi atd. Tedy všecky tyto věci, které opravdu můžeme všichni uvítati, trpí jen tím nedostatkem, že je to stálé opakování starých slibů, jenomže dosud jsme měli tu skutečnost, že vláda, která slibovala, že bude snižovati břemena tížící výrobu, přicházela pak zpravidla s návrhy nových daní na tuto výrobu. Zatím bychom tedy musili věřiti, že tato vláda se úplně změní, že to pěkně, co slibuje, bude také doopravdy dělat.

Jaké jsou toho záruky? Osobní složení? Je jen několik nových osobností, které nejsou zatíženy minulostí. To jsou tedy ještě osobnosti, o kterých musíme zkušenosti získávat. Jsou tam také jiné osobnosti, ale které dobře známe, poněvadž zasedaly ve všech vládách předchozích, a jsou tam osobnosti, které se octly v dosti podivném postavení. Mluví se stále o národní tradici a je snad tedy důvodné užívati také národního lidového jazyka. Ten zná jakési pořekadlo o kozlech, ze kterých se udělali zahradníci.

Když si vzpomínám jednak na slova vládního prohlášení o zrovnoprávnění soukromého podnikání s družstevním atd., vidím před sebou pana dr Feierabenda, representanta agrárního družstevnictví a předsedu Obilní společnosti. Nebudu mluviti o tom, co jsem říkal a zde přednášel za kritiky hospodaření p. dr Feierabenda. Já si jen vzpomínám na kritiky - a zdrcující - které jsme tady slyšeli a které jsme četli od poslanců, kteří jsou nyní členy strany národní jednoty. Tedy mě zajímá, zdali opravdu mají tak náhle změněný názor a vítají, že se tento kozel stal zahradníkem.

Mně na druhé straně nemůže ujíti poznámka, že vidím jednu osobu, které si jinak vysoce vážím, že se dostala do postavení obráceného, která byla zahradníkem, pěstovala tu kytičku ústavnosti v naší republice - jako předseda ústavního soudu pilně pečovala, aby se ústavy dbalo, a zdůrazňovala ve svých projevech, ve svých pracích a všude neústavnost zmocňovacích zákonů atd. Najednou se tento zahradník změnil v kozla a předkládá návrh zmocňovacího zákona.

Slavná sněmovno! Nejdůležitější osobou nové vlády jest ovšem její předseda. Předseda této vlády, zároveň dosavadní předseda největší vládní strany a předseda strany národní jednoty, pan posl. Rudolf Beran. Pan posl. Beran ve své funkci dosavadní byl hlavním rozhodujícím činitelem o politice této republiky za posledních 10 let. Všichni, i mluvčí národní jednoty, zde konstatovali a přiznávali už fakt, který jste ovšem ode mne slyšeli od první chvíle, když jsem vystoupil na tuto tribunu, a z mých projevů písemných i knižních dvacet let před tím jste mohli zvěděti, že u nás bylo panství politických stran. Ale právě z této soustavy vyplývá, že rozhodujícími činiteli byli tu vůdcové politických stran. Když někdo neseděl ve vládě, ale byl vůdcem největší strany, byl také nejvíce odpovědným činitelem ve státě, poněvadž také rozhodoval. A konečně i ve chvílích nejkritičtějších pro osud státu slyšeli jsme z oficielních úst, i z rozhlasu, že všechna usnesení byla jednomyslná a že všichni předsedové stran jednomyslně schválili také kapitulaci před plánem francouzským a anglickým, i tu druhou kapitulaci atd. Víme všichni dobře z prakse, že jakékoli vážné politické věci musily býti schváleny těmito vůdci koaličních stran.

Teď jsem se dopustil jakési nesprávnosti, ne z vlastní viny, já jsem citoval zprávu. Říkalo se opravdu, i mně osobně se říkalo, že schválili vše předsedové všech stran. Ale nebylo to tak doslova pravda. Byli to předsedové stran vládních. I v radiu se říkalo: Jednomyslně všechny strany stojí za touto vládou atd. Zase však to nebyla pravda. Na to jsme si ovšem už trochu zvykli, že se lidu dvacet let pravda neříkala. Zdá se, že si máme zvykat, že se mu bude říkat pravda ještě méně.

Nyní se pokusím v několika podrobnostech tuto věc objasnit. Říkal to zde pan posl. dr Černý. Osoba jistě povolaná, poněvadž po léta řídil jako ministr vnitra resort velmi odpovědný. Seděl ve všech vládách, jež tuto špatnou politiku dělaly. Pan ministr dr Černý říkal, že musíme zkoumat chyby a že musíme říkat lidu pravdu. Vítám tuto výzvu a pokusím se o to, zkoumati příčiny katastrofy, která náš národ postihla. Tedy začněme, poněvadž jsme to slyšeli už tolikrát, politikou zahraniční. Že ta byla špatná, to jsme se dověděli i z vládního prohlášení i z projevu pana ministra, který seděl ve všech těch vládách, co tu špatnou politiku dělaly.

Slavná sněmovno! Zahraniční politiku v republice Česko-Slovenské opravdu mnoho lidí kritisovalo. Já jsem dalek toho, abych si činil nárok býti zařazován mezi ty duchy, kteří viděli správně a správně předvídali, jak říkal pan předseda vlády. Mně stačí pouze skutečnost, že jsem správně viděl a předvídal a že mně předsednictvo této sněmovny ještě v březnu zkonfiskovalo z řeči část týkající se tehdejšího tažení proti presidentu dr Benešovi v Italii, obvinění Gaydova, tažení polského a tažení německého. Já jsem kritisoval politiku zahraniční. Ale tady ve sněmovně. Podle své kritiky jsem také hlasoval a jednal, pokud mi to nebylo znemožněno taktickým opatřením. To je totiž třeba nyní říci, když tolik lidí se k tomu hlásí: "Já jsem to také říkal, že je to špatné". Odpusťte, mně to tak připomíná dobu po 28. říjnu. Tehdy to bylo pochopitelnější, tehdy také každý boural Rakousko, třebas tím, když měl více v hlavě, že si někde v hospodě odlehčil. Co je třeba říci: Kdo má odpovědnost za zahraniční politiku tohoto státu? Ti, kdo ji dělali, kdo svým hlasováním ji umožňovali. Tady se nám stále mluví o osobní odpovědnosti. Kam bychom to došli, kdybychom dopustili, že odpovědným za tuto politiku není ten, kdo sice ji schvaloval v ministerské radě, v zahraničním výboru, v posl. sněmovně, ale kdo si prý o tom něco jiného myslil a sem tam i někde to řekl a napsal. Račte dovoliti, odpovědnost u takového člověka je ještě desetkrát horší, protože příkazem podle ústavy je, aby tu každý jednal a hlasoval podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Jestliže někdo byl přesvědčen, že tato politika je špatná, a přece ji trpěl a pomáhal a umožňoval svým hlasováním, pak je mnohem horší než ten, kdo ji dělal patrně v dobré víře, že je dobrá, a nikoliv že je špatná. Tedy z této odpovědnosti se nikdo nevytočí tím, že říká: "Já jsem byl proti tomu," ale schvaloval a hlasoval pro ni a umožňoval ji. Kdyby této koaliční solidárnosti nebylo také v otázce zahraniční politiky, tak se tato zahraniční politika nikdy tak dělat nemohla. To je první věc.

Teď druhá stránka této věci. V čem ta zahraniční politika byla špatná? Tu, slavná sněmovno, je také potřebí učiniti konec jedné nové legendě. Já jsem boj oval proti těm starým, když jsem kurážně potíral Masaryka, když byl presidentem, a Beneše, když byl zahraničním ministrem nebo presidentem. Já nekopíruji ty hrdiny z antické bajky, kteří kopají do umírajícího lva.

Slavná sněmovno! Této politice jsem vytýkal já a vytýkali mnozí lidé, kteří zaujímali stejné stanovisko, co? Že není germanofilská? Teď, když člověk čte, co se píše, myslil by, že dr Kramář byl u nás hlavním stoupencem myšlenky, že nesmíme dělati národní stát! A on bojoval o státní jazyk! Že jsme se měli podrobit Německu? A on kritisoval zahraniční politiku i zde ve své poslední řeči, že se nedostatečně stará o zabezpečení proti hrozícímu nám útoku německému. On vytýkal, jako my jsme vytýkali, tu politiku sankční proti Italii. Proč? Že si tím proti sobě stavíme stát, který do té doby byl orientován protiněmecky. To byla koncepce: ne snad podrobiti se Německu, nýbrž lépe se brániti a lépe se připravovati proti tomu německému útoku.