Předseda (zvoní): Dalším
přihlášeným řečníkem
je p. posl. inž. Schwarz. Dávám mu slovo.
Posl. inž. Schwarz: Slavná sněmovno!
Dříve než přikročím k
vlastnímu thematu, pokládám za svou povinnost
učiniti několik poznámek k řeči
p. posl. Révaye. Pan poslanec končil tím,
že si republika má vybudovat pevnost také v
srdcích obyvatelstva, a jako metodu vybudování
této pevnosti nám doporučil, aby znásilnila
vůli většiny tohoto obyvatelstva v otázce
jazykové na Podkarpatské Rusi. (Posl. Révay:
To není pravda, pane kolego!) Já konstatuji
proti vývodům p. posl. Révaye, že
je charakteristické: samozřejmou věcí
při připojení Karpatorusů (Posl.
Révay: Rusínů!) k naší republice
bylo, že si vymínili autonomii právě
ve věcech jazykových. Pan posl. Révay
žádá, aby se do zřízení
karpatoruského sněmu definitivně rozhodla
jazyková otázka a aby se rozhodla nikoliv podle
vůle obyvatelstva, nýbrž podle vůle
kulturního výboru této sněmovny a
nějakých odborníků, kteří
by byli povoláni.
Konstatuji jednu věc, už proto, aby se s touto pohádkou
dále nechodilo. Otázka spisovného jazyka
je vždy a všude otázkou vůle obyvatelstva,
a nikoho jiného. Kdyby filologové určovali,
v jakém jazyku se má psát, to by nám
možná někteří řekli, že
slovenština je nářečí české
a že se tam má psát česky, jiní,
že na Hané se má zavést hanáčtina
nebo na moravském Slovácku slováčtina
místo češtiny, a především
a hlavně, by odborníci konstatovali, že se
v Bretagni nemá psát francouzsky, nýbrž
bretoňsky, že se ve francouzských Pyrenejích
nemá užívat spisovného jazyka francouzského,
nýbrž baskického, že na Korsice to má
být italština a nikoliv francouzština, ba dokonce,
že většina národa německého
nemá psát spisovným jazykem německým,
totiž aspoň všichni Dolnoněmci ne, poněvadž
spisovný jazyk německý je hornoněmčina,
kdežto jedno nářečí dolnoněmecké
se udělalo spisovným jazykem, to jest holandština.
Z těchto příkladů je patrno, jak je
to svévolné říci, že nějaký
odborník podle studia, ke kterému spisovnému
jazyku se nářečí více blíží,
má určiti, jakým jazykem má toto obyvatelstvo
psát a jakým jazykem má být vyučováno.
To je věc jeho národního uvědomění.
Když se Dolnoněmec cítí Němcem,
užívá jednotného jazyka německého,
třeba jeho nářečí se od spisovného
jazyka liší více než od jiného
spisovného jazyka. To platí také o těch
Francouzích, Rusích a Podkarpatské Rusi.
Je charakteristická věc, 19 let násilím
se vnucoval jazyk ukrajinský. (Posl. Révay: To
není pravda zase, odkud to berete, pane kolego, vždyť
to není pravda!) Já to znám. (Posl.
Révay: Neznáte!) Já to znám, po
19 let jsem proti této svévoli bojoval. (Posl.
Révay: Ale nerozumíte tomu!) Teprve v poslední
době konečně dalo ministerstvo možnost,
aby rodiče sami se vyjádřili, v jakém
jazyku jejich děti mají býti vyučovány,
a pan poslanec podkarpatoruský proti tomu protestuje. Chápu
proč. Protože jste to prohráli, a kdyby nebylo
této ochranné ruky nad vámi, byli byste to
prohráli úplně. Máte úplnou
pravdu, jazyková otázka na Podkarpatské Rusi
je hlavní překážkou úspěchu,
ona byla také překážkou uskutečňování
autonomie Podkarpatské Rusi, a to z té prosté
příčiny, že kdyby byl sněm zřízen
už r. 1919, jak bylo slíbeno generálním
statutem, tak byl čistě ruský a žádných
"Ukrajinců" tam nebylo. K tomu bylo potřebí
práce 19 let. Jenomže tato práce se dosud nepotkala
s úspěchem a je potřebí jenom velice
litovati, že kulturní výbor sněmovny
takovým způsobem znovu chce zabrzdit, aby obyvatelstvo
Podkarpatské Rusi mohlo rozhodovati o svých věcech,
právě o těch věcech, které
si i v mírové smlouvě i v ústavní
listině vymínilo, že budou v jejich kompetenci,
do které nemá centrála státní
zasahovat. (Posl. Révay: Pane kolego, přečtěte
si Ottův naučný slovník nové
doby a "Slovanský svět" od Lubora
Niederleho, které o tom mluví!) Ale prosím
vás, literaturu! Té jsem o této otázce
přečetl; já vám ji půjčím,
jestliže chcete, přijďte si ke mně.
Slavná sněmovno, nyní přejdu k otázce,
která by vlastně měla býti na programu
jednání tohoto parlamentu, ale bohužel není.
Je to zvláštní zjev: ve Francii, v Anglii,
v Jugoslavii, všude, nemluvě o Italii, a nyní,
jak víme, také v Německu, scházejí
se parlamenty a jiné odpovědné sbory, mluví
předsedové vlád, zahraniční
ministři o mezinárodní situaci způsobené
zabráním Rakouska, mluví o postavení
Československa, o jeho ohrožení, a to Československo,
o kterém mluví a kterým se znepokojuje celý
svět, projednává v té době
prodloužení lhůt zemědělského
vyrovnání, povolení dodatečných
výdajů, které vláda udělala
mimo rozpočet r. 1936, zasedá zahraniční
výbor sněmovny této Československé
republiky a tam se projednávají dodatkové
smlouvy s různými státy, a tato otázka,
která je kardinální a životní
otázkou tohoto státu - aspoň tak o tom soudí
celý svět - vůbec není na programu
jednání této sněmovny. Je to žalostné
vysvědčení pro sněmovnu. (Posl.
Tykal: Myslím, že to děláme dobře,
nenecháme každého do toho mluvit!) Velmi
správnou poznámku učinil zde pan kolega,
že prý přece nenechají každého
do toho mluviti. Já mluvím o tom, že parlament
nebyl povolán, aby do toho mluvil. Správně
jste vystihl situaci. Parlament v této republice patrně
do zahraniční politiky nemá co mluviti. Ale
to je velmi špatné vysvědčení
pro parlamentarismus tohoto státu. Já jsem jeho
skutečnou podstatu - a mohu to říci také
obráceně - jeho zdánlivost zde kritisoval
mnohokrát. Tentokráte byl podán důkaz
o tom jasnější, než by kdo si mohl vůbec
vymyslet: parlament, který nechce mluviti do mezinárodní
politiky v tak kritické chvíli a čeká
jen, až se to mimo něj rozhodne a někdo jej
pak laskavě povolá, aby to zase schválil.
Slyšel jsem výklad, že prý je to projev
klidu, který tím ukazujeme celému světu.
Nu, nevím. Snad leda klidu nerozumného dítěte,
které si hraje ve IV. patře na okně, poněvadž
si nebezpečí neuvědomuje. Chtěl bych
říci ještě víc. Myslím,
že situaci správně vystihl Clément Vautel
v "Journalu" ze 14. března, kde trochu ironisoval
stálé výzvy: Zachovejme chladnou krev! -
Gardons notre sang-froid! - a říkal, když ohlásil
Hitler vojenskou povinnost, když obnovil armádu, když
obsadil levý břeh Rýna, když nyní
změnil Rakousko v německou provincii: po každé
jsme se starali jen o to, abychom zachovali chladnou krev. Nebudu
citovati, co o těchto německých "coups
de théâtre" prohlásil, ale přejdu
hned k pochybnosti, že zachování chladné
krve stačí, aby někdo tváří
v tvář nebezpečí se z něho
dostal. Končí, že "je zbytečné
doporučovati davům, aby ovládly své
nervy. Vizte, jak jsou klidné. Kladu si dokonce otázku,
není-li chladnokrevnost do té míry přepjatá
trochu znepokojující; je to resignace?, kašlání
na všechno?, fatalismus? Trochu horečky by bylo možná
lepší."
Je pravda, náš lid v této situaci prokazuje
výjimečnou statečnost! Ne že by mlčel.
Měl jsem schůze právě ve dnech zabrání
Rakouska na samých hranicích na Náchodsku,
a bylo zajímavé slyšet lid. Nikdo nepochyboval,
že bude "rukovat", ale nikdo se toho nebál
a každý byl pevně rozhodnut splnit svoji povinnost
na 100 %. A je zajímavé slyšeti podněty
z obyvatelstva, co by se mělo dělat. Když parlament
jaksi necítí potřebu do toho mluviti, prostí
občané říkají - takové
podněty jsem dostával - jest nás tolik, co
jsme nebyli odvedeni. Až bude válka, jistě
budou nové odvody, bude jako za světové války
výcvik 3 neděle trvající. Nebylo by
rozumnější, zavésti dodatečné
odvody dříve neodvedených již nyní?
Povolat nás na měsíc, potom, bude-li ještě
čas, na 14 dní atd. a provésti ten předběžný
výcvik napřed? Tedy tak reaguje občanstvo
naší republiky.
My jsme si ovšem vytkli za cíl ukazovat, že se
u nás nic neděje, a dementovali jsme velmi důrazně
zprávy o nějaké mobilisaci. Odpusťte,
že vyslovím zase pochybnost, bylo-li to správné.
Jestliže se v našem sousedství vojensky zabírá
celý stát, máme a měli jsme všechny
důvody, aniž to mělo jakýkoliv provokační
smysl, mobilisovat aspoň částečně
na obranu svého území. A tento čin
by byl působil nejjasněji do celého světa,
protože neračte zapomínat, že onen osud
Rakousko postihl také proto, že se samo vůbec
nebránilo. A nemůžeme se diviti, když
takový Francouz napíše: Proč bychom
měli my prolévat krev za nezávislost Rakouska,
když Rakušané sami tu krev prolévat nechtěli?
Zdůrazniti pevné odhodlání v takových
kritických chvílích je nejlepším
prostředkem, jak zabrániti další mu
pokračování v stejné násilné
metodě. A řekl bych, takové opatření
by bylo mělo velmi krásný vliv zejména
u nás doma. Pochybuji, že by potom vycházely
letáčky: "Přistupte", s tou ručičkou
na hodinách za pět minut dvanáct, "do
1. června", poněvadž patrně, a
tak se také agitovalo ústně, v červnu
již bude pozdě, to již přijde ten den.
(Posl. Klieber: Kdo to psal?) Sudetendeutsche Partei vydala
takové letáčky. (Posl. Klieber: To jste
špatně četl, pane kolego!) Neříkám,
že bylo na těch letáčcích "v
červnu bude ten den", ale mluvím o tom, že
se ústně tak agitovalo. (Posl. Klieber: Teď
to změňujete!) Podívejte se do stenografického
protokolu, zdali jsem to změnil. Já jsem výslovně
řekl, to bylo na letáčcích a že
se ústně agitovalo; poněvadž v červnu
již bude pozdě, to již přijde ten den.
Račte prominout, mohl bych opakovati vtipy, které
se dělaly, do kterých měst 1. června
se bude žádat o visum. Ale o visum se nebude žádat,
to vám, pánové, garantuji.
Tato demonstrace vojenské síly v pohraničním
území by byla ty pány nejlépe poučila,
když se jim tak děsně líbí, viděti
na ulicích motorisované oddíly armády,
dokonce cizí, viděti tanky, viděti nad městy
letadla, myslím, že by byli dokonale uspokojeni.
Slavná sněmovno! Bohužel z té jisté
váhavosti, která se u nás jeví, si
pánové odvozovali právo přímo
vyzývat tuto sněmovnu, tento stát a náš
národ. Když se opovažovali pánové
zde s této tribuny prohlašovati, že již
19 let bojují proti zvůli a svévoli let 1918
a 1919, tedy toho roku, kdy jsme si zřídili tento
stát, řeknu: Myslím, že je to jen tento
parlament, kde takto někdo mohl mluviti a mohl domluviti.
(Posl. Birke [německy]: Rozčilení není
politika!) Máte pravdu. A konstatuji hned: Zde byly
sneseny doklady o tom, jakými způsoby potlačujeme
německou menšinu. Byly zde uváděny statistiky,
kolik škol by se musilo zavřít u nás,
aby naši Němci měli tolik škol, jako má
státní národ, aby měli počet
škol úměrný k počtu obyvatelstva
(Posl. Klieber [německy]: To není pravda!) -
na to vám odpovím později - jako mají
v Německu. Řeknu jednu věc: Jak vás
potlačujeme, toho dokladem je to, že sedíte
tady, a ne na Pankráci. (Potlesk. - Výkřiky
posl. Birkeho.) Kdybychom jenom na 10 % napodobovali režimy
a metody, které vítáte a kterým tleskáte,
co by to znamenalo? Že by nebyly jen rozpuštěny
všechny organisace, zastaveny noviny, nýbrž že
by se obsadily redakce, jmenovali tam vlastní redaktoři,
že by se zabavil všechen majetek, že by se vyměnili
všichni úředníci, všichni činitelé,
dokonce v soukromých společnostech, obsadila německá
divadla, vyházeli se všichni vaši lidé,
a ujišťuji vás, pánové, kdybychom
tyto metody uplatňovali, tak by u nás nebyl v československém
parlamentě ani jeden henleinovec. (Posl. Klieber [německy]:
Nyní říkáte to jinak než dříve!)
Pánům prostě otrnulo; svoboda, kterou
u nás mají, strašlivě je mrzí.
(Německé hlasy: Válečný
štváč!) To jsme viděli u vašich
projevů. (Posl. Klieber [německy]: Zahraniční
ministr se Vám pěkně poděkuje!)
Konstatuji, že nejlepší podporou a posilou zahraniční
situace naší republiky by bylo, ukázati naprostou
rozhodnost proti všem pokusům také u nás
zaváděti trojského koně do našich
bran. A chtěl bych dodati, že to neplatí jen
na adresu pánů henleinovců. Zdá se,
že jejich metody zachutnaly také německé
vládní straně agrární. Požadavky,
které ohlásila, jsou opsány z návrhu
strany Henleinovy. A tu klademe jasnou otázku, co dělá
p. Spina ve vládě? (Výkřiky
poslanců sudetskoněmecké strany.) Je
tam jako ministr republiky, stojící na ústavě
státu, anebo snad chce dělati nějakého
pana Seyss-Inquarta? A to je otázka, kterou adresujeme
ne německým agrárníkům, nýbrž
československým vládním stranám.
(Posl. Birke [německy]: Schwarz bude ještě
ministrem bez zaměstnání!)
Neračte se příliš smát. Vždycky
dosud na vás došlo, já vám to 24. února
říkal, jak jste vystrkovali hlavy před světovou
válkou, a jak to dopadlo. Neříkejte si tedy
o to, aby se historie opakovala. Pak by svět byl moudřejší
(Potlesk.) a tak by už s vámi nenakládal
jako teď. A jsem také přesvědčen,
že to je to, co těm pánům u nás
nejméně imponuje. Oni vědí, jak by
byli s námi zatočili, kdyby byli oni vyhráli.
Oni vědí, co by chtěli dělati ještě
teď s našimi hraničáři ve smíšeném
území, kdyby dostali moc nad tímto územím.
A proto jsme jim k smíchu se svou šetrností,
laskavostí, s tím, že ještě teď
udržujeme privilegia školská a jiná, která
měli za Rakouska. To je to, co právě působí,
že oni nemají náležitý respekt.
Podívejte se, už 24. února jsem o tom mluvil.
Vizte Polsko, Maďarsko, Rumunsko, Jugoslavii. Nejvroucnější
poměr mají k Italii, tedy bychom se měli
naučiti jednat s německou menšinou podle těchto
zemí. To je správná metoda, pánové
pak budou spokojeni. (Posl. dr Hodina [německy]: Zapomínáte
3 1/2 milionu! Zdejší poměry jsou trochu jiné!)
Ano, v Polsku jich je 1 1/2 milionu, v Rumunsku jich je skoro
milion, v Jugoslavii 600.000, v Maďarsku i v Italii několik
set tisíc. (Výkřiky posl. dr Hodiny.)
Ne, ne, pánové, ta situace je jiná, vy
si myslíte, že my si to dáme líbit,
vy si myslíte, že my jsme slabší. Záleží
na nás, abychom vás přesvědčili
o opaku.
Slavná sněmovno! My jsme hlasovali pro prohlášení
pana předsedy vlády proto - a také jsme to
zde jasně řekli - že obsahovalo k aktuálním
zahraničním věcem stanovisko stejné,
jaké jsme prohlásili my již před tím,
to jest: nepřipustíme žádné vměšování
ciziny do našich vnitřních věcí,
budeme se brániti proti každému nátlaku
a s Německem jsme ochotni jednat jenom jako rovní
s rovnými, na základě rovnoprávnosti.
To jsem řekl já, to řekl pan předseda
vlády. Žádáme, aby nebyla žádná
pochybnost, že to také bude dodrženo, poněvadž
víte, že v tisku se objevovaly zprávy, jaké
koncese se budou prý na nás žádat, a
myslím tedy, že je třeba zdůraznit ještě
jednou: Prosím, Polsko a Německo jednaly spolu také
o menšinové otázce na základě
rovnoprávnosti, tak jsme ochotni jednati my. Jaká
práva naši Němci, taková česká
menšina v Rakousku a v Německu a Lužičtí
Srbové. (Potlesk.) Při této zásadě
jsme ochotni s každým jednat.
Slavná sněmovno, nemusím jistě podrobněji
rozebírat požadavky, jež byly ohlášeny,
jak už jsem řekl, netoliko pány henleinovci,
ale také jednou vládní stranou. Konstatujeme
tedy: podle ústavy této republiky, ale nejen podle
ústavy, podle skutečnosti, podle tisícileté
historie tohoto státu, podle historie obnovy tohoto státu
28. října 1918 státním národem
jsou Češi, Slováci a Karpatští
Rusové, a Němci jsou menšina. (Posl. dr
Hodina [německy]: Plné rovné právo
pro menšiny!) Opakuji, cituji tu slova prvního
poselství presidenta Masaryka: "My jsme vytvořili
náš stát. Tím se určuje státoprávní
postavení našich Němců, kteří
původně do země přišli jako emigranti
a kolonisté." Prosím, aby vzali na vědomí,
že při 20. výročí 28. října
by byl smeten v českém národě každý,
kdo by chtěl zraditi tuto zásadu, že republika
Československá je národní stát
náš. (Potlesk.)
Slavná sněmovno, my jsme pro dohodu všichni,
ale na těchto nezměnitelných základech.
My jsme nerozbíjeli Rakousko proto, abychom si udělali
nový národnostní stát (Tak jest!),
my jsme je rozbíjeli, že jsme chtěli míti
svoji národní svrchovanost. (Výkřiky
poslanců sudetskoněmecké strany.) My
jsme vám prokázali tolik dobré vůle,
kterou jste nikde jinde na světě nenašli. (Výkřiky
poslanců sudetskoněmecké strany.) Jako
odpověď jsme dostali vaše stálé
stížnosti a vaše stálé spílání.
(Výkřiky.)
Slavná sněmovno, přejdu k základní
zahraniční otázce. Už jsem se zmínil
o tom, co bylo jednou z příčin rakouského
zhroucení. Ale myslím, že by byla přece
chyba, kdybychom si znovu nezopakovali minulost. Já jsem
jistě nikdy nebyl a také nyní nejsem vyznavačem
"pravd", které tiskne moskevská "Pravda".
Ta, jak víte, obvinila v těchto dnech Anglii, že
přímo smluvila s Německem zabrání
Rakouska, že to již smlouval Halifax při svých
prvních návštěvách, že německé
vojsko proto vytrhlo až po skončení rozhovoru
pana Ribbentropa v Londýně, zkrátka a dobře,
že prý ty všecky další protesty byly
jenom jakýmsi zamazáváním stop a ulehčováním
svědomí. Řekl jsem, že nejsem vyznavačem
"pravd", které se nacházejí v moskevské
"Pravdě", ale je třeba si vzpomenout na
historii. Rakousko bylo chráněno - řekněme:
vsadilo si na tu kartu - římskými protokoly.
Italie už jednou mobilisovala, když Rakousko bylo ohroženo
Německem. (Smích sudetskoněmeckých
poslanců.) Vy ovšem o tom nevíte. Je to
svědectví jednak vaší pravdomluvnosti,
jednak vaší znalosti. Je známo, že Italie
ještě v dubnu r. 1935 uzavírala streské
úmluvy s Francií a s Anglií proti Německu.
V těch to dnech odhalil ve francouzském tisku Bertrand
de Jouvenel, jak Mussolini nabízel přímo
Blumovi, že chce býti s Francií zajedno, že
bude-li Blum chtíti, "jsem připraven, s vámi
budu obhajovati Československo a vy se mnou budete hájiti
Rakousko. Není jiného prostředku, jak zastaviti
podmanění Evropy Německem." Celý
svět ví, že Italie od této politiky,
která byla tehdy oslyšena, odstoupila právě
vlivem sankcí ve věci habešské, celým
tím postupem Společnosti národů proti
ní. Tu věc jsem tady už kritisoval, nebudu
se k tomu vraceti.
Ale v této souvislosti chci něco připomenouti.
Anglie celý svět vehnala - a to vlastně přiznával
i pan ministr Beneš ve svém exposé -
do sankcí proti Italii. Anglie dosud také, a jiný
svět rovněž, neuznala skutečnost italského
záboru v Habeši právně. Ale pan Halifax,
ač se tak rozčiloval - a právem nad německým
postupem vůči Rakousku, přece prohlásil
ihned, že "vláda jeho britského veličenstva
je nucena uznat, že rakouský stát byl nyní
zrušen jako mezinárodní jednotka a že
bude úplně včleněn v Německou
říši". S Habeší to trvalo
kolik let, a ještě se to neskončilo. U Rakouska
stačilo na to Anglii několik dní, aby uznala
skutečnou událost. Trvám, že Anglie,
která zbavila svým postupem Rakousko italské
ochrany, která si teď tak rychle pospíšila
uznat nový stav, má alespoň po této
stránce odpovědnost, i když Moskva v uvedených
tvrzeních nemá pravdu. Myslím, že by
si znovu mohlo Rakousko - ale i jiné malé státy
- vzpomenout, co jsme říkali r. 1935, a mohly by
si vzpomenout také na jeden epigram Karla Havlíčka
Borovského: "Nechoď, Vašku, s pány
na led, mnohý příklad máme, že
pán sklouzne a sedlák si za něj nohu zláme".
Slavná sněmovno! Tato věc znovu potvrzuje
kritiku naší zahraniční politiky v minulosti,
kterou jsem tu přednášel 24. února.
(Předsednictví převzal místopředseda
Langr.) Události rakouské jen nově potvrdily,
co jsem tehdy říkal, a jen nově odhalily
nesprávnost odhadů našich oficielních
činitelů. Vždyť se pamatujete, že
jsme zase o vánocích slyšeli projev, že
r. 1937, těžký a plný nebezpečí
války, je už za námi, ale v r. 1938 že
to už bude lepší, že válečné
nebezpečí bude už zažehnáno. Co
naplat, nakonec i některé vládní strany
na to přicházejí. Mám tu "Mladý
venkov" z 18. března, kde se píše (čte):
"Mladá generace musí v této chvíli
poctivě přiznat, že prognosu nové Evropy
předpověděli nejdokonaleji Švehla
a Kramář. Oba odešli předčasně
a dr Kramář tragicky, neboť nebyl pochopen
vlastním národem. Zahraniční ministři
ubezpečovali národ o stoletém míru
po konferenci v Locarně a ve Strese. V těchto dnech,
kdyby byla demokracie důsledná, resignovalo by na
své funkce velké množství osob."
Ale není pochyby, že k tomu nejeví žádné
ochoty. [ ].
Slavná sněmovno, po mé poslední řeči
vystoupil na tribunu p. posl. Polívka, který
se mnou polemisoval. - Ale jak! Nedotkl se ani jednoho věcného
argumentu, který jsem uvedl o chybách naší
zahraniční politiky v minulosti, ale zato prohlásil,
že jsem urážel osoby: - k "profesoru Wilsonovi"
si dodal slůvko "nějaký", aby to
vypadalo urážlivě, ačkoli ovšem
stenografický protokol ukazuje, že jsem nic takového
neřekl - a potom skončil tím, že útočím
na dr Beneše, jenž se těší
nejvyšší úctě na celém světě.
Předsednictvo sněmovny mi zcensurovalo v minulé
řeči větu, kterou jsem odpověděl
p. posl. Tykalovi, když se ptal: Tak co jsme měli
dělat? - a já mu řekl: Neměli jsme
lidu říkat, co nebylo pravda. Toto bylo zcensurováno,
a jak se dovídám z protokolu sněmovního,
bylo to vyloučeno proto, poněvadž jsem tím
ohrozil bezpečnost státu a mluvil hrubě urážlivě,
což mne překvapuje, poněvadž se pamatuji
na heslo: Pravda vítězí!
Slavná sněmovno!Konstatuji znovu, že tato metoda
je falešná a že s ní nikam nedojdeme.
Já jsem se osobně vůbec nedotkl ani dr Beneše,
kritisoval jsem zahraniční politiku, kterou dělal;
ale schovávat se za veliké jméno, pánové,
to v těchto věcech nic neznamená. Když
třeba nositel Nobelovy ceny bude tvrdit, že odmocnina
z 25 je minus tři, nebude to pravda, a kdyby třeba
sebe bezvýznamnější žáček
obecné školy řekl, že je to plus minus
5, má pravdu. V těchto věcech dovolávat
se autority nic neznamená, a ještě méně
může prospět metoda, která tvrdí,
co zase není pravda. [ ].
Taková je skutečnost. Tedy, pánové,
nelžeme si do kapsy. (Posl. Klieber: Ale to děláte
teď vy, pane kolego!) Vážení pánové,
já jsem hluboce přesvědčen, že
ti, kdo takto křičí, kdo se dnes tak vytahují,
budou nesmírně zklamáni. Žádné
stromy nerostou do nebe a na světě je ještě
stále dost národů, síly a rozumu,
aby si lidé dovedli říci, že dívat
se na to, jak se sráží hlava jednomu po druhém,
by bylo trošičku nerozumné. Přijde den,
ano, ale to budeme my účtovat, pánové!
Slavná sněmovno, už jsem se zmínil,
že dnes večer bude mluvit pan říšský
kancléř Hitler. Slyšeli jsme, že bude
mluvit i o nás, potom, že bude mluvit jen o Rakousku.
Ať bude mluvit cokoli, chtěl bych předem varovat,
aby se svět nedal snad uspokojit zase nějakými
sliby. Rakousko mělo také zaručeno v úmluvě
nezávislost a nevměšování do
vnitřních věcí, Německo už
také uznalo smlouvy locarnské. Hitlerovo Německo.
Pro hlásilo: versailleský mír byl nadiktován,
ten neuznáváme, locarnské úmluvy byly
dobrovolné, ty uznáváme - a zrušilo
je také . . . Já doufám, že přece
jen už svět tak zmoudřel, aby se naučil
nevěřit tomu, kdo tolikrát slovo nedodržel.
A co se nás týče, připomínám
znovu věty, jež nám napsal Viktor Dyk v době,
kdy jsme bojovali za tuto svou zem, věty však, které
platí dodnes. Platí do té míry, že
ještě jednou říkám na adresu
těch pánů: Oni nám nikdy stát
neohrozí! Ten by nám mohla ohrozit jen slabost,
nestatečnost nebo zrada našich vlastních lidí.
(Potlesk.) A aby se to nestalo, pamatujme, co ústy
Dykovými země, vlast, nyní naše republika
mluvila k svému synu, národu: Opustíš-li
mne, nezahynu! Opustíš-li mne, zahyneš! (Potlesk
poslanců národní ligy.)