Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je p. posl. inž. Schwarz. Dávám mu slovo.

Posl. inž. Schwarz: Slavná sněmovno!

Dříve než přikročím k vlastnímu thematu, pokládám za svou povinnost učiniti několik poznámek k řeči p. posl. Révaye. Pan poslanec končil tím, že si republika má vybudovat pevnost také v srdcích obyvatelstva, a jako metodu vybudování této pevnosti nám doporučil, aby znásilnila vůli většiny tohoto obyvatelstva v otázce jazykové na Podkarpatské Rusi. (Posl. Révay: To není pravda, pane kolego!) Já konstatuji proti vývodům p. posl. Révaye, že je charakteristické: samozřejmou věcí při připojení Karpatorusů (Posl. Révay: Rusínů!) k naší republice bylo, že si vymínili autonomii právě ve věcech jazykových. Pan posl. Révay žádá, aby se do zřízení karpatoruského sněmu definitivně rozhodla jazyková otázka a aby se rozhodla nikoliv podle vůle obyvatelstva, nýbrž podle vůle kulturního výboru této sněmovny a nějakých odborníků, kteří by byli povoláni.

Konstatuji jednu věc, už proto, aby se s touto pohádkou dále nechodilo. Otázka spisovného jazyka je vždy a všude otázkou vůle obyvatelstva, a nikoho jiného. Kdyby filologové určovali, v jakém jazyku se má psát, to by nám možná někteří řekli, že slovenština je nářečí české a že se tam má psát česky, jiní, že na Hané se má zavést hanáčtina nebo na moravském Slovácku slováčtina místo češtiny, a především a hlavně, by odborníci konstatovali, že se v Bretagni nemá psát francouzsky, nýbrž bretoňsky, že se ve francouzských Pyrenejích nemá užívat spisovného jazyka francouzského, nýbrž baskického, že na Korsice to má být italština a nikoliv francouzština, ba dokonce, že většina národa německého nemá psát spisovným jazykem německým, totiž aspoň všichni Dolnoněmci ne, poněvadž spisovný jazyk německý je hornoněmčina, kdežto jedno nářečí dolnoněmecké se udělalo spisovným jazykem, to jest holandština. Z těchto příkladů je patrno, jak je to svévolné říci, že nějaký odborník podle studia, ke kterému spisovnému jazyku se nářečí více blíží, má určiti, jakým jazykem má toto obyvatelstvo psát a jakým jazykem má být vyučováno. To je věc jeho národního uvědomění. Když se Dolnoněmec cítí Němcem, užívá jednotného jazyka německého, třeba jeho nářečí se od spisovného jazyka liší více než od jiného spisovného jazyka. To platí také o těch Francouzích, Rusích a Podkarpatské Rusi. Je charakteristická věc, 19 let násilím se vnucoval jazyk ukrajinský. (Posl. Révay: To není pravda zase, odkud to berete, pane kolego, vždyť to není pravda!) Já to znám. (Posl. Révay: Neznáte!) Já to znám, po 19 let jsem proti této svévoli bojoval. (Posl. Révay: Ale nerozumíte tomu!) Teprve v poslední době konečně dalo ministerstvo možnost, aby rodiče sami se vyjádřili, v jakém jazyku jejich děti mají býti vyučovány, a pan poslanec podkarpatoruský proti tomu protestuje. Chápu proč. Protože jste to prohráli, a kdyby nebylo této ochranné ruky nad vámi, byli byste to prohráli úplně. Máte úplnou pravdu, jazyková otázka na Podkarpatské Rusi je hlavní překážkou úspěchu, ona byla také překážkou uskutečňování autonomie Podkarpatské Rusi, a to z té prosté příčiny, že kdyby byl sněm zřízen už r. 1919, jak bylo slíbeno generálním statutem, tak byl čistě ruský a žádných "Ukrajinců" tam nebylo. K tomu bylo potřebí práce 19 let. Jenomže tato práce se dosud nepotkala s úspěchem a je potřebí jenom velice litovati, že kulturní výbor sněmovny takovým způsobem znovu chce zabrzdit, aby obyvatelstvo Podkarpatské Rusi mohlo rozhodovati o svých věcech, právě o těch věcech, které si i v mírové smlouvě i v ústavní listině vymínilo, že budou v jejich kompetenci, do které nemá centrála státní zasahovat. (Posl. Révay: Pane kolego, přečtěte si Ottův naučný slovník nové doby a "Slovanský svět" od Lubora Niederleho, které o tom mluví!) Ale prosím vás, literaturu! Té jsem o této otázce přečetl; já vám ji půjčím, jestliže chcete, přijďte si ke mně.

Slavná sněmovno, nyní přejdu k otázce, která by vlastně měla býti na programu jednání tohoto parlamentu, ale bohužel není. Je to zvláštní zjev: ve Francii, v Anglii, v Jugoslavii, všude, nemluvě o Italii, a nyní, jak víme, také v Německu, scházejí se parlamenty a jiné odpovědné sbory, mluví předsedové vlád, zahraniční ministři o mezinárodní situaci způsobené zabráním Rakouska, mluví o postavení Československa, o jeho ohrožení, a to Československo, o kterém mluví a kterým se znepokojuje celý svět, projednává v té době prodloužení lhůt zemědělského vyrovnání, povolení dodatečných výdajů, které vláda udělala mimo rozpočet r. 1936, zasedá zahraniční výbor sněmovny této Československé republiky a tam se projednávají dodatkové smlouvy s různými státy, a tato otázka, která je kardinální a životní otázkou tohoto státu - aspoň tak o tom soudí celý svět - vůbec není na programu jednání této sněmovny. Je to žalostné vysvědčení pro sněmovnu. (Posl. Tykal: Myslím, že to děláme dobře, nenecháme každého do toho mluvit!) Velmi správnou poznámku učinil zde pan kolega, že prý přece nenechají každého do toho mluviti. Já mluvím o tom, že parlament nebyl povolán, aby do toho mluvil. Správně jste vystihl situaci. Parlament v této republice patrně do zahraniční politiky nemá co mluviti. Ale to je velmi špatné vysvědčení pro parlamentarismus tohoto státu. Já jsem jeho skutečnou podstatu - a mohu to říci také obráceně - jeho zdánlivost zde kritisoval mnohokrát. Tentokráte byl podán důkaz o tom jasnější, než by kdo si mohl vůbec vymyslet: parlament, který nechce mluviti do mezinárodní politiky v tak kritické chvíli a čeká jen, až se to mimo něj rozhodne a někdo jej pak laskavě povolá, aby to zase schválil. Slyšel jsem výklad, že prý je to projev klidu, který tím ukazujeme celému světu. Nu, nevím. Snad leda klidu nerozumného dítěte, které si hraje ve IV. patře na okně, poněvadž si nebezpečí neuvědomuje. Chtěl bych říci ještě víc. Myslím, že situaci správně vystihl Clément Vautel v "Journalu" ze 14. března, kde trochu ironisoval stálé výzvy: Zachovejme chladnou krev! - Gardons notre sang-froid! - a říkal, když ohlásil Hitler vojenskou povinnost, když obnovil armádu, když obsadil levý břeh Rýna, když nyní změnil Rakousko v německou provincii: po každé jsme se starali jen o to, abychom zachovali chladnou krev. Nebudu citovati, co o těchto německých "coups de théâtre" prohlásil, ale přejdu hned k pochybnosti, že zachování chladné krve stačí, aby někdo tváří v tvář nebezpečí se z něho dostal. Končí, že "je zbytečné doporučovati davům, aby ovládly své nervy. Vizte, jak jsou klidné. Kladu si dokonce otázku, není-li chladnokrevnost do té míry přepjatá trochu znepokojující; je to resignace?, kašlání na všechno?, fatalismus? Trochu horečky by bylo možná lepší."

Je pravda, náš lid v této situaci prokazuje výjimečnou statečnost! Ne že by mlčel. Měl jsem schůze právě ve dnech zabrání Rakouska na samých hranicích na Náchodsku, a bylo zajímavé slyšet lid. Nikdo nepochyboval, že bude "rukovat", ale nikdo se toho nebál a každý byl pevně rozhodnut splnit svoji povinnost na 100 %. A je zajímavé slyšeti podněty z obyvatelstva, co by se mělo dělat. Když parlament jaksi necítí potřebu do toho mluviti, prostí občané říkají - takové podněty jsem dostával - jest nás tolik, co jsme nebyli odvedeni. Až bude válka, jistě budou nové odvody, bude jako za světové války výcvik 3 neděle trvající. Nebylo by rozumnější, zavésti dodatečné odvody dříve neodvedených již nyní? Povolat nás na měsíc, potom, bude-li ještě čas, na 14 dní atd. a provésti ten předběžný výcvik napřed? Tedy tak reaguje občanstvo naší republiky.

My jsme si ovšem vytkli za cíl ukazovat, že se u nás nic neděje, a dementovali jsme velmi důrazně zprávy o nějaké mobilisaci. Odpusťte, že vyslovím zase pochybnost, bylo-li to správné. Jestliže se v našem sousedství vojensky zabírá celý stát, máme a měli jsme všechny důvody, aniž to mělo jakýkoliv provokační smysl, mobilisovat aspoň částečně na obranu svého území. A tento čin by byl působil nejjasněji do celého světa, protože neračte zapomínat, že onen osud Rakousko postihl také proto, že se samo vůbec nebránilo. A nemůžeme se diviti, když takový Francouz napíše: Proč bychom měli my prolévat krev za nezávislost Rakouska, když Rakušané sami tu krev prolévat nechtěli? Zdůrazniti pevné odhodlání v takových kritických chvílích je nejlepším prostředkem, jak zabrániti další mu pokračování v stejné násilné metodě. A řekl bych, takové opatření by bylo mělo velmi krásný vliv zejména u nás doma. Pochybuji, že by potom vycházely letáčky: "Přistupte", s tou ručičkou na hodinách za pět minut dvanáct, "do 1. června", poněvadž patrně, a tak se také agitovalo ústně, v červnu již bude pozdě, to již přijde ten den. (Posl. Klieber: Kdo to psal?) Sudetendeutsche Partei vydala takové letáčky. (Posl. Klieber: To jste špatně četl, pane kolego!) Neříkám, že bylo na těch letáčcích "v červnu bude ten den", ale mluvím o tom, že se ústně tak agitovalo. (Posl. Klieber: Teď to změňujete!) Podívejte se do stenografického protokolu, zdali jsem to změnil. Já jsem výslovně řekl, to bylo na letáčcích a že se ústně agitovalo; poněvadž v červnu již bude pozdě, to již přijde ten den.

Račte prominout, mohl bych opakovati vtipy, které se dělaly, do kterých měst 1. června se bude žádat o visum. Ale o visum se nebude žádat, to vám, pánové, garantuji.

Tato demonstrace vojenské síly v pohraničním území by byla ty pány nejlépe poučila, když se jim tak děsně líbí, viděti na ulicích motorisované oddíly armády, dokonce cizí, viděti tanky, viděti nad městy letadla, myslím, že by byli dokonale uspokojeni.

Slavná sněmovno! Bohužel z té jisté váhavosti, která se u nás jeví, si pánové odvozovali právo přímo vyzývat tuto sněmovnu, tento stát a náš národ. Když se opovažovali pánové zde s této tribuny prohlašovati, že již 19 let bojují proti zvůli a svévoli let 1918 a 1919, tedy toho roku, kdy jsme si zřídili tento stát, řeknu: Myslím, že je to jen tento parlament, kde takto někdo mohl mluviti a mohl domluviti. (Posl. Birke [německy]: Rozčilení není politika!) Máte pravdu. A konstatuji hned: Zde byly sneseny doklady o tom, jakými způsoby potlačujeme německou menšinu. Byly zde uváděny statistiky, kolik škol by se musilo zavřít u nás, aby naši Němci měli tolik škol, jako má státní národ, aby měli počet škol úměrný k počtu obyvatelstva (Posl. Klieber [německy]: To není pravda!) - na to vám odpovím později - jako mají v Německu. Řeknu jednu věc: Jak vás potlačujeme, toho dokladem je to, že sedíte tady, a ne na Pankráci. (Potlesk. - Výkřiky posl. Birkeho.) Kdybychom jenom na 10 % napodobovali režimy a metody, které vítáte a kterým tleskáte, co by to znamenalo? Že by nebyly jen rozpuštěny všechny organisace, zastaveny noviny, nýbrž že by se obsadily redakce, jmenovali tam vlastní redaktoři, že by se zabavil všechen majetek, že by se vyměnili všichni úředníci, všichni činitelé, dokonce v soukromých společnostech, obsadila německá divadla, vyházeli se všichni vaši lidé, a ujišťuji vás, pánové, kdybychom tyto metody uplatňovali, tak by u nás nebyl v československém parlamentě ani jeden henleinovec. (Posl. Klieber [německy]: Nyní říkáte to jinak než dříve!) Pánům prostě otrnulo; svoboda, kterou u nás mají, strašlivě je mrzí. (Německé hlasy: Válečný štváč!) To jsme viděli u vašich projevů. (Posl. Klieber [německy]: Zahraniční ministr se Vám pěkně poděkuje!)

Konstatuji, že nejlepší podporou a posilou zahraniční situace naší republiky by bylo, ukázati naprostou rozhodnost proti všem pokusům také u nás zaváděti trojského koně do našich bran. A chtěl bych dodati, že to neplatí jen na adresu pánů henleinovců. Zdá se, že jejich metody zachutnaly také německé vládní straně agrární. Požadavky, které ohlásila, jsou opsány z návrhu strany Henleinovy. A tu klademe jasnou otázku, co dělá p. Spina ve vládě? (Výkřiky poslanců sudetskoněmecké strany.) Je tam jako ministr republiky, stojící na ústavě státu, anebo snad chce dělati nějakého pana Seyss-Inquarta? A to je otázka, kterou adresujeme ne německým agrárníkům, nýbrž československým vládním stranám. (Posl. Birke [německy]: Schwarz bude ještě ministrem bez zaměstnání!)

Neračte se příliš smát. Vždycky dosud na vás došlo, já vám to 24. února říkal, jak jste vystrkovali hlavy před světovou válkou, a jak to dopadlo. Neříkejte si tedy o to, aby se historie opakovala. Pak by svět byl moudřejší (Potlesk.) a tak by už s vámi nenakládal jako teď. A jsem také přesvědčen, že to je to, co těm pánům u nás nejméně imponuje. Oni vědí, jak by byli s námi zatočili, kdyby byli oni vyhráli. Oni vědí, co by chtěli dělati ještě teď s našimi hraničáři ve smíšeném území, kdyby dostali moc nad tímto územím. A proto jsme jim k smíchu se svou šetrností, laskavostí, s tím, že ještě teď udržujeme privilegia školská a jiná, která měli za Rakouska. To je to, co právě působí, že oni nemají náležitý respekt. Podívejte se, už 24. února jsem o tom mluvil. Vizte Polsko, Maďarsko, Rumunsko, Jugoslavii. Nejvroucnější poměr mají k Italii, tedy bychom se měli naučiti jednat s německou menšinou podle těchto zemí. To je správná metoda, pánové pak budou spokojeni. (Posl. dr Hodina [německy]: Zapomínáte 3 1/2 milionu! Zdejší poměry jsou trochu jiné!) Ano, v Polsku jich je 1 1/2 milionu, v Rumunsku jich je skoro milion, v Jugoslavii 600.000, v Maďarsku i v Italii několik set tisíc. (Výkřiky posl. dr Hodiny.) Ne, ne, pánové, ta situace je jiná, vy si myslíte, že my si to dáme líbit, vy si myslíte, že my jsme slabší. Záleží na nás, abychom vás přesvědčili o opaku.

Slavná sněmovno! My jsme hlasovali pro prohlášení pana předsedy vlády proto - a také jsme to zde jasně řekli - že obsahovalo k aktuálním zahraničním věcem stanovisko stejné, jaké jsme prohlásili my již před tím, to jest: nepřipustíme žádné vměšování ciziny do našich vnitřních věcí, budeme se brániti proti každému nátlaku a s Německem jsme ochotni jednat jenom jako rovní s rovnými, na základě rovnoprávnosti. To jsem řekl já, to řekl pan předseda vlády. Žádáme, aby nebyla žádná pochybnost, že to také bude dodrženo, poněvadž víte, že v tisku se objevovaly zprávy, jaké koncese se budou prý na nás žádat, a myslím tedy, že je třeba zdůraznit ještě jednou: Prosím, Polsko a Německo jednaly spolu také o menšinové otázce na základě rovnoprávnosti, tak jsme ochotni jednati my. Jaká práva naši Němci, taková česká menšina v Rakousku a v Německu a Lužičtí Srbové. (Potlesk.) Při této zásadě jsme ochotni s každým jednat.

Slavná sněmovno, nemusím jistě podrobněji rozebírat požadavky, jež byly ohlášeny, jak už jsem řekl, netoliko pány henleinovci, ale také jednou vládní stranou. Konstatujeme tedy: podle ústavy této republiky, ale nejen podle ústavy, podle skutečnosti, podle tisícileté historie tohoto státu, podle historie obnovy tohoto státu 28. října 1918 státním národem jsou Češi, Slováci a Karpatští Rusové, a Němci jsou menšina. (Posl. dr Hodina [německy]: Plné rovné právo pro menšiny!) Opakuji, cituji tu slova prvního poselství presidenta Masaryka: "My jsme vytvořili náš stát. Tím se určuje státoprávní postavení našich Němců, kteří původně do země přišli jako emigranti a kolonisté." Prosím, aby vzali na vědomí, že při 20. výročí 28. října by byl smeten v českém národě každý, kdo by chtěl zraditi tuto zásadu, že republika Československá je národní stát náš. (Potlesk.)

Slavná sněmovno, my jsme pro dohodu všichni, ale na těchto nezměnitelných základech. My jsme nerozbíjeli Rakousko proto, abychom si udělali nový národnostní stát (Tak jest!), my jsme je rozbíjeli, že jsme chtěli míti svoji národní svrchovanost. (Výkřiky poslanců sudetskoněmecké strany.) My jsme vám prokázali tolik dobré vůle, kterou jste nikde jinde na světě nenašli. (Výkřiky poslanců sudetskoněmecké strany.) Jako odpověď jsme dostali vaše stálé stížnosti a vaše stálé spílání. (Výkřiky.)

Slavná sněmovno, přejdu k základní zahraniční otázce. Už jsem se zmínil o tom, co bylo jednou z příčin rakouského zhroucení. Ale myslím, že by byla přece chyba, kdybychom si znovu nezopakovali minulost. Já jsem jistě nikdy nebyl a také nyní nejsem vyznavačem "pravd", které tiskne moskevská "Pravda". Ta, jak víte, obvinila v těchto dnech Anglii, že přímo smluvila s Německem zabrání Rakouska, že to již smlouval Halifax při svých prvních návštěvách, že německé vojsko proto vytrhlo až po skončení rozhovoru pana Ribbentropa v Londýně, zkrátka a dobře, že prý ty všecky další protesty byly jenom jakýmsi zamazáváním stop a ulehčováním svědomí. Řekl jsem, že nejsem vyznavačem "pravd", které se nacházejí v moskevské "Pravdě", ale je třeba si vzpomenout na historii. Rakousko bylo chráněno - řekněme: vsadilo si na tu kartu - římskými protokoly. Italie už jednou mobilisovala, když Rakousko bylo ohroženo Německem. (Smích sudetskoněmeckých poslanců.) Vy ovšem o tom nevíte. Je to svědectví jednak vaší pravdomluvnosti, jednak vaší znalosti. Je známo, že Italie ještě v dubnu r. 1935 uzavírala streské úmluvy s Francií a s Anglií proti Německu. V těch to dnech odhalil ve francouzském tisku Bertrand de Jouvenel, jak Mussolini nabízel přímo Blumovi, že chce býti s Francií zajedno, že bude-li Blum chtíti, "jsem připraven, s vámi budu obhajovati Československo a vy se mnou budete hájiti Rakousko. Není jiného prostředku, jak zastaviti podmanění Evropy Německem." Celý svět ví, že Italie od této politiky, která byla tehdy oslyšena, odstoupila právě vlivem sankcí ve věci habešské, celým tím postupem Společnosti národů proti ní. Tu věc jsem tady už kritisoval, nebudu se k tomu vraceti.

Ale v této souvislosti chci něco připomenouti. Anglie celý svět vehnala - a to vlastně přiznával i pan ministr Beneš ve svém exposé - do sankcí proti Italii. Anglie dosud také, a jiný svět rovněž, neuznala skutečnost italského záboru v Habeši právně. Ale pan Halifax, ač se tak rozčiloval - a právem nad německým postupem vůči Rakousku, přece prohlásil ihned, že "vláda jeho britského veličenstva je nucena uznat, že rakouský stát byl nyní zrušen jako mezinárodní jednotka a že bude úplně včleněn v Německou říši". S Habeší to trvalo kolik let, a ještě se to neskončilo. U Rakouska stačilo na to Anglii několik dní, aby uznala skutečnou událost. Trvám, že Anglie, která zbavila svým postupem Rakousko italské ochrany, která si teď tak rychle pospíšila uznat nový stav, má alespoň po této stránce odpovědnost, i když Moskva v uvedených tvrzeních nemá pravdu. Myslím, že by si znovu mohlo Rakousko - ale i jiné malé státy - vzpomenout, co jsme říkali r. 1935, a mohly by si vzpomenout také na jeden epigram Karla Havlíčka Borovského: "Nechoď, Vašku, s pány na led, mnohý příklad máme, že pán sklouzne a sedlák si za něj nohu zláme".

Slavná sněmovno! Tato věc znovu potvrzuje kritiku naší zahraniční politiky v minulosti, kterou jsem tu přednášel 24. února. (Předsednictví převzal místopředseda Langr.) Události rakouské jen nově potvrdily, co jsem tehdy říkal, a jen nově odhalily nesprávnost odhadů našich oficielních činitelů. Vždyť se pamatujete, že jsme zase o vánocích slyšeli projev, že r. 1937, těžký a plný nebezpečí války, je už za námi, ale v r. 1938 že to už bude lepší, že válečné nebezpečí bude už zažehnáno. Co naplat, nakonec i některé vládní strany na to přicházejí. Mám tu "Mladý venkov" z 18. března, kde se píše (čte): "Mladá generace musí v této chvíli poctivě přiznat, že prognosu nové Evropy předpověděli nejdokonaleji Švehla a Kramář. Oba odešli předčasně a dr Kramář tragicky, neboť nebyl pochopen vlastním národem. Zahraniční ministři ubezpečovali národ o stoletém míru po konferenci v Locarně a ve Strese. V těchto dnech, kdyby byla demokracie důsledná, resignovalo by na své funkce velké množství osob." Ale není pochyby, že k tomu nejeví žádné ochoty. [ ].

Slavná sněmovno, po mé poslední řeči vystoupil na tribunu p. posl. Polívka, který se mnou polemisoval. - Ale jak! Nedotkl se ani jednoho věcného argumentu, který jsem uvedl o chybách naší zahraniční politiky v minulosti, ale zato prohlásil, že jsem urážel osoby: - k "profesoru Wilsonovi" si dodal slůvko "nějaký", aby to vypadalo urážlivě, ačkoli ovšem stenografický protokol ukazuje, že jsem nic takového neřekl - a potom skončil tím, že útočím na dr Beneše, jenž se těší nejvyšší úctě na celém světě.

Předsednictvo sněmovny mi zcensurovalo v minulé řeči větu, kterou jsem odpověděl p. posl. Tykalovi, když se ptal: Tak co jsme měli dělat? - a já mu řekl: Neměli jsme lidu říkat, co nebylo pravda. Toto bylo zcensurováno, a jak se dovídám z protokolu sněmovního, bylo to vyloučeno proto, poněvadž jsem tím ohrozil bezpečnost státu a mluvil hrubě urážlivě, což mne překvapuje, poněvadž se pamatuji na heslo: Pravda vítězí!

Slavná sněmovno!Konstatuji znovu, že tato metoda je falešná a že s ní nikam nedojdeme. Já jsem se osobně vůbec nedotkl ani dr Beneše, kritisoval jsem zahraniční politiku, kterou dělal; ale schovávat se za veliké jméno, pánové, to v těchto věcech nic neznamená. Když třeba nositel Nobelovy ceny bude tvrdit, že odmocnina z 25 je minus tři, nebude to pravda, a kdyby třeba sebe bezvýznamnější žáček obecné školy řekl, že je to plus minus 5, má pravdu. V těchto věcech dovolávat se autority nic neznamená, a ještě méně může prospět metoda, která tvrdí, co zase není pravda. [ ].

Taková je skutečnost. Tedy, pánové, nelžeme si do kapsy. (Posl. Klieber: Ale to děláte teď vy, pane kolego!) Vážení pánové, já jsem hluboce přesvědčen, že ti, kdo takto křičí, kdo se dnes tak vytahují, budou nesmírně zklamáni. Žádné stromy nerostou do nebe a na světě je ještě stále dost národů, síly a rozumu, aby si lidé dovedli říci, že dívat se na to, jak se sráží hlava jednomu po druhém, by bylo trošičku nerozumné. Přijde den, ano, ale to budeme my účtovat, pánové!

Slavná sněmovno, už jsem se zmínil, že dnes večer bude mluvit pan říšský kancléř Hitler. Slyšeli jsme, že bude mluvit i o nás, potom, že bude mluvit jen o Rakousku. Ať bude mluvit cokoli, chtěl bych předem varovat, aby se svět nedal snad uspokojit zase nějakými sliby. Rakousko mělo také zaručeno v úmluvě nezávislost a nevměšování do vnitřních věcí, Německo už také uznalo smlouvy locarnské. Hitlerovo Německo. Pro hlásilo: versailleský mír byl nadiktován, ten neuznáváme, locarnské úmluvy byly dobrovolné, ty uznáváme - a zrušilo je také . . . Já doufám, že přece jen už svět tak zmoudřel, aby se naučil nevěřit tomu, kdo tolikrát slovo nedodržel.

A co se nás týče, připomínám znovu věty, jež nám napsal Viktor Dyk v době, kdy jsme bojovali za tuto svou zem, věty však, které platí dodnes. Platí do té míry, že ještě jednou říkám na adresu těch pánů: Oni nám nikdy stát neohrozí! Ten by nám mohla ohrozit jen slabost, nestatečnost nebo zrada našich vlastních lidí. (Potlesk.) A aby se to nestalo, pamatujme, co ústy Dykovými země, vlast, nyní naše republika mluvila k svému synu, národu: Opustíš-li mne, nezahynu! Opustíš-li mne, zahyneš! (Potlesk poslanců národní ligy.)