Oba státníci se snažili ve svých řečech
dokázati rozvoj hospodářství za jejich
režimu. Nemáme možnosti, abychom kontrolovali
správnost těchto cifer, ale mluvilo se k celému
světu, a tedy je třeba, abychom tato statistická
čísla brali vážně nebo alespoň
trochu vážně a z nich vycházeli.
Hospodářský rozvoj obou našich sousedů,
doložený číselnými výsledky,
je opravdu uznáníhodný. Ale s našeho
hlediska, řeknu otevřeně, je pro nás
velikým upozorněním. Nesmíme zapomínat,
že vidíme před sebou vyrůstati v Německu
obrovskou vojenskou moc a že slyšíme slova o
mírumilovných úmyslech Německa, ale
že slova tato jsou trvale provázena poukazováním
na tuto vojenskou moc. A my v Československu, kteří
jsme po tak dlouhou dobu přesvědčovali svět
o své neochvějné víře v uhájení
míru mírovými prostředky, dnes jsme
přestali věřit, že trvalou vůlí
k míru mír obhájíme. My právem
dnes spoléháme na sílu svých zbraní,
na jejich dokonalost, a prohlašujeme jasně - všichni
českoslovenští řečníci
to prohlásili - že jsme pevně odhodláni
jich použíti na obranu každé pídě
své československé půdy. (Výborně!
- Potlesk.) To, slavná sněmovno, co řekl
pan rakouský kancléř o léku proti
anšlusu, musí nás daleko větší
měrou, než jsme dosud činili, vésti
k jednomu přesvědčení, totiž
k tomu, že naše práce se musí koncentrovati
k obraně míru i na poli hospodářském,
neboť vidíme před sebou růsti hospodářský
imperialistický rozmach Německé říše,
jemuž my dnes stojíme v cestě, jako jsme stávali
dříve, a jako Rakousko, i my se musíme dáti
na cestu hospodářské obrany.
Pokles nezaměstnanosti obou států jest pozoruhodný,
rovněž tak vzrůst jejich industrií a
také vzrůst jejich živností. Podle prohlášení
kancléře Hitlera vzrostl důchod živností
z 37 miliard v r. 1932 na 75 miliard v r. 1937. I kdyby tato čísla
snad nebyla naprosto spolehlivá, tož je jisto, že
tento důchod stoupl. Také stoupl vzrůst industrií.
Příkladně výroba papíru vzrostla
o 50 %, těžba uhlí o 68%, minerálních
olejů o 90 %, aluminia o 570% atd. Tato čísla
jsou nezvratným důkazem o hospodářském
rozvoji našeho souseda, jehož industrie - a na to nezapomínejme
- byla vždy, je a bude naším největším
konkurentem. Také údaje pana Kurt von Schuschnigg,
zejména jeho rozvedená myšlenka o Ausbau des
Staates, o výstavbě státu, ukazuje, že
je zapotřebí se jí zabývati. Pan rakouský
kancléř zdůraznil, že rakouský
státní dluh poklesl - a to se dá kontrolovati
- a při tom Rakousko zavedlo také allgemeine Wehrpflicht,
Rakousko staví silnice, spoustu různých zařízení
k povznesení hospodářského života.
Já pravím, že nám v dnešní
době nehrozí snad ani tak nebezpečí
válečného konfliktu, jako nám hrozí
nebezpečí hospodářského obklopení.
Proto musíme pracovati na hospodářském
poli. Výsledky zahraniční politiky našeho
souseda vykazují značné aktivum a my pozorujeme,
jak Německo poměrně snadno skupuje jihoslovanské,
bulharské, rumunské a maďarské hospodářské
přebytky a jak se stává stále důležitějším
hospodářským i politickým faktorem
v těchto zemích podunajské oblasti.
Nás právem zneklidňuje to, co nazýváme
anšlusem a všemi důsledky tohoto anšlusu,
a přece konec konců nejde o žádnou novou
věc. Kancléř Schober za vlády socialistů
v Rakousku v roce 1927 a za Brüningovy vlády v Německu
měli tutéž myšlenku. Že k připojení
nedošlo, je třeba děkovati pouze hospodářským
zájmům. Ukázalo se nakonec, že hospodářské
zájmy Rakouska jsou daleko důležitější
nežli jeho politické zájmy. Prohlížíme-li
statistiky a vezmeme-li za základ veškerou spotřebu
poživatin Německé říše,
vidíme, že celé Podunají incl. Polska,
incl. nás a pobaltských zemí jest způsobilé,
aby krylo potřebu Německé říše
toliko z 1/3. A porovnáme-li exportní možnosti
podunajských států i Polska a spotřební
kapacitu všeho obyvatelstva, vidíme, že jde poměrně
o nepatrný zlomek, který by pro německou
industrii a pro německé hospodářství
neměl ani tak zvláštního významu,
kdyby nebylo dalších cílů Německa
na jihovýchodě Evropy. Pro nás a pro Rakousko,
jejichž industrie před válkou byla zařízena
na toto území, má ovšem podunajský
prostor existenční význam.
U nás se svaluje pokles hospodářské
spolupráce mezi Československou republikou a Podunajím
na důsledky naší agrární politiky,
na obranu zemědělského hospodářství.
Já pravím, že tato these nesedí na sto
procent. Naše exportní industrie se zařídila
svým exportem na kompensaci zemědělských
produktů, při čemž zároveň
usilovala o ovládnutí domácího trhu
drobným prodejem ve svých filiálkách.
O vybudování vlastní exportní základny,
která by byla s to obstarati také reexport mezi
Podunajím a ostatním světem, případně
i Německem, se naše velká industrie exportní
nestarala, zejména ponechávala Dunaj, jak o tom
již včera mluvil můj klubovní kolega
inž. Líška, na pospas a nestarala se o
něj. My jsme založili svůj export na velmi
pohodlné basi: kompensovati zemědělské
produkty - jejich konsum měl zůstati doma - ale
nestarali jsme se o to, abychom zvýšili zaměstnanost
a tedy také konsum. A suroviny pro svůj průmysl
jsme dováželi ze zemí s volnou valutou a platili
jsme za ně drahými devisami. To byl veliký
hřích našeho velkého průmyslu,
páchaný na československém hospodářství.
Když studujeme příčiny zemědělské
krise, vidíme, že je jedna hlavní, primérní.
Je to pokles ceny zemědělských produktů
pod výrobní náklady nejen u nás, nýbrž
i v jiných státech, kde je zemědělský
problém. Tak tomu je také u podunajských
států. Jejich zemědělské produkty
se hromadily a hromadí ve skladištích. Nebylo
a není pro ně odbytu. A přece jenom bylo
u nás i v Rakousku tolik hladovějících
lidí. Viděli jsme tedy na jedné straně
veliký nedostatek, ale na druhé straně veliký
přebytek. A když prohlédneme import a spotřebu
západní Evropy, vidíme zde, že Československá
republika mohla jako reexportér velmi mnohé zaříditi
a že právě vinou nepozornosti našeho velikého
průmyslu jsme nezařídili nic, omezili jsme
se na dovoz zemědělských produktů.
Nesmíme zapomenouti, že tato politika byla velikým
hříchem, páchaným na československém
živnostníku, na československém obchodníku
a československém dělníku. Oni všichni
byli konsumenty a také všichni měli nárok
na to, aby se jim dostalo podílu na hospodářské
práci československého národa.
Již při prvním pokusu o "anšlus"
bylo konstatováno mezinárodně, které
země mají přirozený přebytek
a které země mají přirozený
nedostatek a které tedy musejí dovážeti
zemědělské produkty. Proto měla naše
industrie dovážeti z těchto přebytkových
zemí obilí a mohla je reexportovat do těch
zemí, kde potřebovala nakupovati suroviny a mohla
si zjednati velmi snadno platební prostředek; i
kdybychom byli na to něco doplatili, bylo by to přišlo
laciněji než všechny podpory v nezaměstnanosti
a nežli veškeré stamiliony representující
podporu našeho zahraničního obchodu. (Výborně!)
Bylo věcí Československé republiky
uchopiti se hospodářské iniciativy, zkoncentrovati
všechny hospodářské síly v Podunají
a vytvořiti z nich velmoc, kteréžto hospodářské
velmoci by byla Německá říše
nikdy nemohla vnutiti ani svoji politickou vůli ani svoji
vůli hospodářskou.
Když r. 1934 německý kancléř
Hitler zavedl všeobecnou brannou povinnost, bylo jasné,
že Německo pomýšlí opětovně
na hospodářskou válku a že tato hospodářská
válka vlastně již začala. Jenom vzpomeňme
na to, co říkal říšskému
sněmu pruskému Bismarck, že za každým
pluhem a každým strojem německým musejí
státi aspoň dva kanony, aby tyto stroje mohly v
klidu pracovat. Bylo tedy již tenkráte jasno, že
zavedením všeobecné branné povinnosti
chce Německo vynucovati brannou mocí pro sebe hospodářskou
spotřebu a že se bude hleděti hospodářsky
zajistiti na východě. Hrozilo nám již
tehdy nebezpečí hospodářského
obklíčení.
A jestliže dnes říšský kancléř
Hitler ve své řeči poukazuje na výsledky
svého hospodaření, vidíme, že
do této války hospodářské se
již pustil. Vidíme hospodářský
imperialismus, který je ještě nebezpečnější
než imperialismus vojenský, poněvadž imperialismus
vojenský by znamenal vzplanutí všeobecné
války a znamenal by konec německého národa,
ale hospodářská válka konec německého
národa nemusí znamenat, ale bude znamenat jeho budoucnost,
jestliže ti, proti nimž se řídí
německý hospodářský útok,
nebudou na místě a nevytvoří zbraně
na odvrácení tohoto útoku.
Jestliže Bismarck označil Čechy jako klíč
k Evropě, je potřebí, abychom si i my uvědomili,
že nesmíme za žádnou cenu připustiti
a nesmí to konec konců připustiti ani Evropa,
aby se tohoto klíče zmocnil někdo jiný
a zejména, aby se tohoto klíče zmocnil Hitler
se svým Německem. Jsme si velmi dobře vědomi
svého poslání v Evropě, jsme si vědomi
své strategické polohy a víme velmi dobře,
že proto bude a musí s námi Evropa počítat,
ale víme také, že hospodářskou
neodvislost si musíme vybojovat a udržet sami, poněvadž
nám ji nikdo držet nebude. A právě ve
vědomí tohoto našeho státního
poslání s hlediska mezinárodních zájmů
musíme dbát, abychom se nedali vytlačit do
hospodářské neutrality; my se musíme
dát na cestu hospodářských výbojů.
Když v r. 1936 navštívil rakouský
kancléř Schuschnigg - třeba neoficielně
- Československo, přece jasně vytyčil
nutnost spolupráce Československa s Rakouskem v
Podunají. Co to znamenalo pro nás? Pospěšme
si, než nás Německo hospodářsky
předejde! Tento muž, který s uznáním
celé Evropy bojuje za neodvislost své říše,
viděl do budoucna. On také velmi dobře formuloval
svoji otázku k nedělnímu hlasování
rakouského lidu: Chcete samostatnost? Nechcete-li samostatnost,
chcete porobu. A tak zní otázka i pro nás.
My chceme samostatnost do všech důsledků; jakákoli
vměšování do této samostatnosti
a jakýkoliv zásah, který bychom připustili,
znamená porušení naší státní
neodvislosti.
Hospodářskou samostatnost musíme tedy uvažovat
s hlediska své politické nezávislosti, s
hlediska vývoje našeho státu, ale musíme
ji uvažovat také s hlediska sudetskoněmecké
otázky v Československé republice. Žijeme
a bylo to už tolikrát konstatováno - tisíc
roků vedle Německa a uhájili jsme si vždycky
svoji existenci. My ji uhájíme - to je moje víra
- i nadále, ale musíme si býti vědomi
toho, slavná sněmovno, že hospodářský
vývoj světa má své zákony,
které určují rozvoj, které dávají
směrnice hospodářskému životu
a podle kterých se konec konců řídí
každá politika vnitřní i zahraniční.
Když vidíme hospodářský rozvoj
našeho souseda, 70 milionového národa, který
už s hlediska své existence musí sledovat Podunají
a to, co jde za ním, musíme si uvědomiti,
že této dynamické síle stojíme
v cestě a že je potřebí jí čelit.
Proto budovalo Německo už dlouho před válkou
tuto cestu na východ a proto podle ní také
řídilo svou kolonisační politiku kolem
Černého moře. Dnešní německé
kolonie - a je jich velmi mnoho v Černomoří
a Dobrudži - jsou vzorem kolonií a měly by
být pro nás popudem a ukázkou, jak se má
kolonisovat. Kancléř Hitler vznesl ve své
řeči požadavek získání
kolonií pro Německo. Velmi sebevědomou řečí
prohlásil, že ani za cenu mezinárodního
kreditu se Německo nedá od tohoto požadavku
odvrátit. Na německých vysokých školách
přednášeli před válkou vedoucí
profesoři německé hospodářské
vědy o významu kolonií pro Německo.
Mluvili o významu koloniální politiky a musím
říci, že zprávy Institutu für Auslandsdeutsche
poukazují na to, že Hitlerova německá
říše této politice věnuje svou
hlavní pozornost.
Jaké kolonie, slavná sněmovno, mínil
kancléř Hitler, to nám neřekl. Jen
velice zdůraznil, že získání
kolonií je pro Německo životní existencí.
Uvažujme tedy o tom, co němečtí národohospodáři
před válkou napsali a na vysokých německých
školách přednášeli o významu
předválečných německých
kolonií. Které to byly? Bylo to Togo, Kamerun, Jižní
Afrika, Východní Afrika, Karoliny, Mariany a kolonie,
lépe koncese na Východě v Kiaučau.
Co řekli o Jižní Africe? Že neměla
pro Německo téměř žádného
významu, těžko se živila sama a import
do Německa byl nepatrný. Kromě toho hospodářsky
byla ovládána většinou Anglií.
Togo mělo dříví vzácných
druhů, nevelké množství olejnatých
rostlin, ale celkem bylo bez významu, poněvadž
vyžadovalo velkých investic. Kamerun byl kolonie poměrně
velká na čtvereční kilometry, ale
klimaticky velmi nezdravá, nepřístupná
pro bělochy, produkoval kakao, kávu a několik
vzácných druhů dříví.
Tedy ve všech těchto koloniích nemohlo Německo
nikterak krýti své konsumní potřeby
a nemohlo tam říditi masy svého dělnictva.
Karoliny a Mariany, ostrovy, neměly vůbec podstatného
významu. Naproti tomu koncese v Kiaučau měla
ohromný význam, poněvadž byla základním
bodem pro rozšíření německé
expanse do Číny. Dnes kancléř Hitler
o této koncesi nechce ani mluvit, ani nechce slyšet
o konferenci, vzhledem ke stykům Německa s imperialistickým
Japonskem. Co tedy zbývá ze všech těch
kolonií, když o nich uvažujeme s toho hlediska,
jak říkal německý kancléř,
že jsou životní existencí pro Německo?
Zbývá z toho jedině Východní
Afrika, do které Německo investovalo opravdu velké
předválečné hodnoty, kde Německo
hospodářsky velmi pracovalo a kde si udrželo
radiovou zpravodajskou službu. Ale tato kolonie je dnes v
rukách anglických. Anglie jí uzavřela
Indický oceán, tedy uzavřela jí své
imperium. Tedy jaký logický důsledek by z
toho mohl být? Že pravděpodobně Německo
štve Anglii požadavkem vrácení kolonií
k tomu, aby Anglie dala Německu volnou ruku na východě
Evropy, aby tam hledalo klíč pro svou budoucí
hospodářskou existenci. (Předsednictví
převzal místopředseda Košek.) My
stojíme na cestě této expanse, my jsme překážkou
Německu, aby se dostalo tam, kam se pod řinčivými
slovy o velké armádě, o nutnosti kolonií
v pravém slova smyslu chce v zájmu své budoucí
existence dostat.
Tedy naším úkolem musí být zpevnění
té hráze, která má bránit Německu,
aby se dostalo touto cestou na východ. My bychom měli
pracovat ve dvou směrech: Vytvořit předem
skutečně národní hospodářství,
národní podnikání, nepodporovat jen
velkopodniky, velkodružstva, ale umožnit součinnost
širokých vrstev středostavovských, umožnit
součinnost živností, obchodu a středního
průmyslu, vytvořit součinnost všech
středostavovských vrstev, poněvadž tyto
vrstvy byly vždy nejspolehlivějším standardem
výroby a zaručovaly zaměstnanost dělnictva.
Dále pak by mělo býti naším úkolem
skutečné vybudování naší
vlastní cesty na východ, zkoncentrování
veškerého úsilí za tím účelem,
a se vší energií, jak to včera žádal
kol. Líška, pracovati na vybudování
Dunaje.
Náš střední stav, který byl kdysi
nejsilnějším hospodářským
faktorem a tvořil základnu našeho národa,
z něhož se vždy mobilisovala naše národní
síla, která vedla k našemu osvobození,
jest bohužel v Československé republice trvale
zeslabován. Pomohlo se velkému kapitálu,
pomohlo se družstvům, sanovaly se banky, ale o prosperitu
středního stavu se my československá
živn.-obchodnická strana středostavovská
bijeme po celá dlouhá léta a bohužel
velmi často narážíme na neporozumění
a nepochopení. (Souhlas.) Slyšeli jsme pana
kancléře Kurt von Schuschnigg, jak si chce počínati,
aby pomohl hospodářskému rozvoji Rakouska.
Chce pomáhati především rozvoji živností,
obchodu a středního průmyslu a proklamoval,
že státní dodávky v Rakousku budou především
zadávány živnostem a střednímu
průmyslu. Prohlédneme-li si pozorně řeči
obou kancléřů, musíme jasně
a otevřeně konstatovati, že jejich snahou je
intensivní podpora živností a středního
průmyslu. Musíme si uvědomiti, že Německo
za 3 roky dosáhlo více než 100 % zvýšení
důchodů středních pracujících
vrstev. Osvědčila se jeho směrnice, obsažená
v příručkách národního
hospodářství všech vedoucích
vědců německých před válkou,
že pro Německou říši daleko větší
význam má prosperita sta drobných a středních
podniků nežli prosperita jednoho mamutího podniku
- tehdy se ještě nenazývaly tyto podniky mamutími.
Když propočteme početnost živností,
obchodů a středního průmyslu u nás
a uvědomíme si, že bychom svojí politikou
v tom smyslu zařízenou, jak jsem o ní mluvil,
mohli způsobit, že by každý z těchto
podniků průměrně mohl převzíti
novou pracovní sílu, je to vzhledem k dnešní
cifře našich nezaměstnaných odstranění
problému nezaměstnanosti v Československé
republice. Musíme tento problém vyřešiti
již také s hlediska našeho státního
budgetu, protože nemůžeme trvale tento budget
zatěžovati podporami v nezaměstnanosti, poněvadž
lidé konec konců ve své většině
chtějí práci a nechtějí, aby
trvalá podpora je snižovala i v ohledu morálním.
Tedy zvýšená zaměstnanost obchodu a
zvýšená zaměstnanost živností
a středního průmyslu, čili zaměstnanost
širokých vrstev národních, může
u nás trvale rozřešiti otázku nezaměstnanosti.
Tvrdím, opětovně, že si musíme
svoji cestu na východ zajistiti, ale toto zajištění
vyžaduje celých mužů pevné konstrukce,
cílevědomé vůle, žádných
pokusů a propočtů v kancelářích
ministerstev. Může nám býti příkladem
Maďarsko, které se už daleko dříve
zmocnilo velké řady linek dopravních i na
moři. Je to zrovna tak vnitrozemský stát
jako my, je to menší stát, je to chudší
stát, ale vystihl velmi dobře, kde je jeho budoucnost
a kde je jeho hospodářské poslání,
chce-li zajistiti svoji hospodářskou neodvislost
proti každému. Jsme velký průmyslový
stát, takový průmyslový stát,
který musí míti ke svému hospodářskému
zajištění také volnou cestu za hranice,
ven, na moře, tam, kde jsou volná odbytiště,
a ne abychom svoje obchody dělali tam, kde se na každé
křižovatce potkávají celé desítky
obchodních zástupců a nemohou uzavříti
náležitý obchod, poněvadž je jich
mnoho.
Naše podnikavost musí býti rychlejší,
než byla. Podívejte se: Kancléř Schuschnigg
vyložil, za jak krátkou dobu to malé, chudé
Rakousko vybudovalo Großglocknerstraße do výše
2.600 m, vybudovalo ji až nad ledovce. A my tady v Praze
stavíme evakuační silnici z Chuchle na Zlíchov
a už to trvá přes dvě léta, a
jak se na to dívám, bude to trvati další
dvě léta, nežli silnici, která je dlouhá
3 km, vystavíme.
Musíme si uvědomiti, že nemáme před
sebou jenom Hitlerovo Německo. Dnes nebo později
se může změniti v jiné. Máme
před sebou to, co bylo od dlouhých a dlouhých
desítek let: Das deutsche Reich. A z toho, že tato
Německá říše svoji gravitační
přirozenou silou, hospodářskou expansí,
podepřenou ohromnou vojenskou mocí, je nebezpečným
nepřítelem, vysvítá, že ten,
kdo přezírá nebezpečí, jednoho
krásného dne tomu nebezpečí podlehne.
Byli jsme na sedmém místě mezi největšími
hospodářskými státy světa.
Dneska jsme poklesli až na 35. místo, tedy dostali
jsme se až za Paraguay. Naší snahou a nejlepší
obranou proti expansivnosti Německé říše
musí býti dostat se zase na to čestné
místo. Ale nedostali bychom se na ně, kdybychom
dále, jak to teď děláme, chtěli
podporovati hospodářství bez risika, podporovati
jednotkové domy, podporovati kartely a syndikáty.
Ne, musíme vytvořiti typ československého
podnikatele, středního podnikatele (Výborně!
- Potlesk.), který, když buduje svoji existenci,
činí tak v zájmu své rodiny, ale jest
si také vědom, že pracuje pro stát.
Nemůžeme však potřebovati takových
podnikatelů, kterým je jedno, kde dostanou zisk
ze svých kapitálů, kterým na tom nezáleží,
kde, pod jakým nebem, od jakého národa se
jim dostane úroku z peněz, které tam investovali.
Nás učí naše historie, že v dobách,
kdy jsme byli v největším nebezpečí,
byli jsme také nejstatečnější.
Prokázali jsme to, když jsme v dávné
minulosti bojovali za demokratičnost svého národního
života, když jsme bojovali za svobodu přesvědčení
a víry a kdy proti nám stál celý svět.
Byli jsme nejsilnější tehdy, když jsme
byli svorni. A když jsme byli nesvorni, dopadalo to s námi
zle. Pro nás Čechoslováky je rok 1938 skvělým
vysvědčením, že jsme se všichni
našli v přesvědčení, že
mezi námi není rozdílu v tom, jak obhajovati,
jakými prostředky a do kterých důsledků
naši národní čest. (Potlesk.) V
tom jsme jednotni.
A proto pravím: I kdyby se někomu podařilo
překročiti naše pevnosti, i kdyby se mu podařilo
vytlačiti nás třeba z kusu našeho státního
území - to je moje i vaše pevná víra
- zase se vrátíme a vrátíme se jako
vítězové, jako se vrátil malý
srbský národ (Potlesk), poněvadž
naše síla nevězí jenom v síle
těch opevnění a v jejich dokonalosti, ta
vězí také v tom duchu, který svedl
všecky obyvatele Československé republiky,
pokud jsou representováni státotvornými československými
stranami, v jednotné vůli do všech důsledků
a do posledního muže hájiti Československou
republiku. A to je ten duch, ze kterého konec konců
vytryskla i jasná, odhodlaná, mužná
slova našeho předsedy vlády, že jsme se
nebáli tisíc let a že se teď nebojíme
také. (Potlesk.)