Pan předseda vlády mluvě o dnešní
mezinárodní situaci zmínil se o Společnosti
národů a o jednotlivých státech, jaký
je jejich poměr k naší Československé
republice. Na prvním místě zmínil
se o poměru, který má republika francouzská
k československému státu. Myslím,
že nemůže býti nikoho, kdo by k této
části projevu předsedy vlády dr Hodži
se nepřipojil, poněvadž víme jedno,
že i při měnivosti různých vlád
ve Francii všechny strany od levice až k pravici vždycky
měly krásný, věrně přátelský
poměr k československému národu a
státu. (Výborně! - Potlesk.) Vidíme,
že Francie, která již za starého Rakousko-Uherska
měla krásný poměr k našemu národu,
že Francie předválečná, která
viděla v českém národu svého
spojence a které my jsme zase projevovali své pocity
přátelství tím, že jsme protestovali
r. 1870 proti dobytí Alsasko-Lotrinska, zachovává
své staré přátelství k nám
v neztenčené míře, ba, můžeme
říci, že od vytvoření Československé
republiky toto přátelství, ať již
vládla ve Francii levice či pravice, se ještě
více utvrdilo, a stále se více zesiluje.
Nemyslím jen oficielní činitele, nemyslím
jen min. předsedu Chautempse, nemyslím jen ministra
zahraničních záležitostí Delbose,
ale račte jíti od jednoho politika ke druhému,
od Bluma k Herriotovi, od Herriota ke kardinálovi Verdiérovi,
který je představitelem katolické Francie,
nebo na pravici k předsedovi senátu Janenymu, nebo
k vůdci pravice Tardieuovi, všude vidíte, že
srdce všech těchto mužů jsou naplněna
upřímnou láskou k Československé
republice. Je proto naší povinností, abychom
měli stejně přátelský poměr
k Francii, jako má ona k nám, abychom jí
přáli ze srdce, aby poučena jsouc zkušenostmi,
které získala z účasti komunistů
ve vládě, opětně vyšla ze svých
vnitřních obtíží silnější
a mocnější nežli dosud. (Výborně!
- Potlesk.)
Slavná sněmovno, pan předseda vlády
mluvil dále o našem poměru k Malé dohodě.
Jistě že všichni ze srdce si přejeme,
aby tento poměr k Malé dohodě byl co nejsrdečnější
a co nejupřímnější. Ale musíme
si říci, že tento nejvýraznější
svazek 50 milionů lidí několikrát
prožil události, podle nichž se zdálo,
že Malá dohoda jest ohrožena. Ale i když
z oficielních prohlášení nyní
vidíme, že tento stav se lepší, přece
jen myslím, že musíme se snažit, aby tyto
svazky mezi státy Malé dohody se prohloubily, aby
se staly těsnějšími a silnějšími.
A jen litujeme, že se nepodařilo ve vhodnějších
chvílích, než jsou nynější,
více stmeliti a zceliti ve všech otázkách,
které se nás dotýkají, Malou dohodu
v jednotný, nerozlučný svazek. Ale i když
nemáme pro všechny případy, pro všechny
události a možnosti mezinárodní politické
smlouvy s jednotlivými státy Malé dohody,
přece si musíme říci, že nad
všechny smlouvy stojí zde láska a přátelství
národa rumunského a lidu bratrské Jugoslavie,
jejichž lid vždycky bude s naším národem
spjat nerozlučnými bratrskými svazky. (Výborně!
- Potlesk.)
Pan předseda vlády mluvil dále o Anglii.
Mám dojem, že zklamání Společnosti
národů nejvíce se projevilo právě
v Anglii. Myslím, že upřímná
slova o Společnosti národů právě
z úst předsedy anglické vlády jsou
pro nás dobrým poučením, s čím
můžeme počítat ohledně Společnosti
národů. Ale na druhé straně by byla
klamná domněnka, kdybychom si myslili, že těmito
slovy říká Anglie, že její vztahy
ke střední Evropě jsou úplně
uvolněny a že nemá zájmu na střední
Evropě. Domnívají-li se některé
kruhy v Anglii, že příští evropská
válka nemusí Anglii tangovat, nýbrž
jen některé evropské státy, je to
velký omyl. Domnívám se, že každá
příští evropská válka
bude válkou o světové postavení Anglie,
neboť Anglie nemá své hranice jenom na kanálu
lamancheském, Anglie má své hranice také
ve střední Evropě, a jestliže by se
někdo zmocnil střední Evropy, ohrozil by
také postavení vševládné Anglie
a její světové panství. Porážka
střední Evropy znamená také porážku
Anglie. Anglie může říkat co chce, ale
její osud je stejně ve střední Evropě
jako na kterémkoli jiném bojišti evropském.
A domnívají-li se zejména některé
kruhy v Anglii, že přesunou otázky a spory
koloniální do střední Evropy, je to
opravdu velký omyl. Střední Evropa potřebuje
být svobodná, potřebuje, aby její
jednotlivé státy byly státy samostatnými
a svobodnými. Tyto státy pojí dohromady velké
společné zájmy, především
hospodářské, jichž řešení
by umožnilo, aby si střední Evropa zachovala
svou svobodu a svůj další rozvoj. Dnes je stav
takový, že vedle sebe trpí Československá
republika, Rumunsko, Rakousko, Maďarsko, Jugoslavie i Bulharsko.
Nikdo těmto státům nepomůže,
nepomohou-li si samy. Zejména my jako stát exportní
potřebujeme hospodářské spolupráce,
spolupráce Podunají, kterážto spolupráce
by byla hospodářskou spásou celého
tohoto území a prospěchem jeho sousedů.
Zdůrazňuji, že by byla prospěchem také
jeho sousedů, neboť čím dokonalejší
bude hospodářská konsolidace Podunají,
tím více bude možno navazovat hospodářské
styky s velkými sousedními mocnostmi, s Italií
a Německem - mluvím samo sebou o stycích
hospodářských - poněvadž Italie
i Německo mají na střední Evropě
nesporně svůj vlastní zájem.
Lituji, že zejména pokud se týče Italie,
nevyvíjely se poměry mezi námi a Italií
tak, jak to bylo dáno z velké historické
účasti našich legionářů
na vítězném skončení světové
války právě v Italii. Ještě dnes
na všech význačných budovách
v Italii jsou pamětní desky, kde je známý
rozkaz generála Diaze, v němž se vzpomíná
účasti československého vojska na
světové válce po boku vojsk italských.
A poněvadž víme, že Italie musí
míti zájem na střední Evropě,
myslím, že by bylo velkým štěstím
pro Evropu, kdyby poměr mezi všemi středoevropskými
státy a Italií byl poměrem dobrých
přátel, který by nám zajišťoval
nesporně neodvislost a samostatnost, kdyby snad byla ohrožována
s některé jiné strany.
Stejně se domnívám, že pokud se týče
hospodářské spolupráce ve střední
Evropě, nebyla by a nemohla by být namířena
proti Německu. Je zajímavo, že všichni
řečníci, kteří se vystřídali
na této tribuně, ať to byl pan předseda
vlády dr Hodža, ať to byl posl. Hampl,
ať to byl posl. inž. Žilka, ať to byl
posl. dr Stránský, všichni se vyslovili
pro dobrý poměr se sousedním Německem.
K tomu musím však přičinit, jaký
dobrý poměr bychom si všichni ze srdce přáli.
Mezi Německem a námi byly vždy velmi těžké
zápasy o vymezení vlivu našich dvou států.
Jsme zde na křižovatce Evropy, na křižovatce
dějin, a naše zeměpisné a historické
postavení je hradbou proti expansi Německé
říše. Proto politika všech, od prvních
císařů svaté říše
římské až po Bismarcka a Bethmana-Hollwega,
točila se okolo poměru Německa k Čechám.
Jak cenilo Německo posici českého státu
v minulosti, o tom nejlépe svědčí
výrok Bismarckův, který řekl, že
kdo je pánem Čech, je pánem Evropy. Ale i
když bylo prosloveno od Bismarcka toto ocenění
významu Čech, že Čechy jsou tak důležité,
že kdo je jejich pánem, je pánem Evropy, tedy
žádný opravdový německý
státník, který se neživil jenom fantasiemi
nebo který nešel za nějakými naprosto
nemožnými přeludy, žádný
opravdový německý státník nemohl
chtít Čechy podrobit. Ani Bismarck nechtěl,
jak známo, podrobení Čech, protože věděl
právě na základě své these,
že svět by nikdy nesnesl, aby se některá
z velmocí stala pánem Čech a tudíž
pánem Evropy. Ostatně věděl velmi
dobře, že by zde jakýkoli výboj byl
jenom obtíží. Bismarck a nikdo po něm
nemohl stát zejména o Němce, kteří
obývají tento stát, neboť naši
Němci nikdy, kdyby se dostali do Německé
říše, neobstáli by v říšskoněmecké
konkurenci, která by pro ně byla neobyčejně
těžká a nebezpečná. Já
jdu tak daleko, že říkám, že kdyby
se jednou Němci, kteří jsou v Československé
republice, dostali pod říšskoněmeckou
nadvládu, prstíčkem by hrabali Československou
republiku, aby se vrátila a aby oni mohli býti zase
v ní. (Potlesk.)
V zájmu evropské rovnováhy je, aby naše
území, které má své historické
hranice, kterými jsme spoutáni dohromady, bylo celistvé,
v zájmu evropské rovnováhy je, aby naše
Československá republika zachovala vždy svou
samostatnost a neodvislost. To nevylučuje dobrý
poměr Československé republiky k Německu,
který je možný a žádoucí.
Ale musí to býti poměr čestný,
poměr důstojný dvou samostatných suverenních
států! (Potlesk.) Proto jestliže bychom
měli jednat kdykoli s Německem, znamená to,
že musíme jednat od státu ke státu,
že nemůže býti žádného
jiného prostředníka, že zde mohou býti
jen dva samostatné státy, které uvažují
o svém příštím vzájemném
poměru. Musely by býti ovšem také splněny
předpoklady, které by umožnily toto jednání.
Myslím především na žurnalistické
útoky v říšsko-německém
tisku, které tak často zkrucují skutečnosti,
píší takové věci, že není
vůbec myslitelno, aby pisatel, který je píše,
byť i v nejbujnější fantasii věřil
tomu, co skutečně píše.
Jsme, opakuji ještě jednou, pro smír a dobrý
poměr se všemi svými sousedy bez rozdílu,
ale prohlašujeme, stejně jako to skvěle a lapidárně
učinil pan předseda vlády, že při
řešení těchto poměrů s
našimi sousedy nesmí býti dotčeny ani
hranice Československé republiky, ale také
ani suverenita, samostatnost a neodvislost československého
státu. (Potlesk.) Na tom nezmění nic
ani žádný projev, ani žádná
hrozba. Zde plně platí to, co řekl dr Hodža:
Nebáli jsme se tisíc roků, nebojíme
se také dnes. Své vnitřní problémy
si rozřešíme my sami.
Mluví-li se o útisku Němců, nemůže
se slavná sněmovno, mluviti o Československé
republice. Pozoruji, že v tomto směru máme
ještě velmi nedostatečnou propagandu. Když
jsme vykonali tolik pro naše menšinové národnosti
v Československé republice, měli bychom také
do celého světa slavnostně ohlásit,
co všechno jsme pro tyto menšinové národnosti
udělali. Byla na př. uvedena v některých
listech rozmluva s jedním anglickým politikem o
poměrech v Československu, ve které tento
anglický politik se velmi rozhorleně vyjádřil
o Československu a vytkl, že Čechoslováci
by mohli Němcům dáti nějaké
školy, aby mohli býti vyučováni v německém
jazyku a pod. Jsou ještě politikové, kteří
se domnívají, že my svým menšinovým
národnostem nedáváme školy. Nedávno
byl v Praze říšský Němec, který
byl pevně přesvědčen, že byla
německá universita po převratě přeměněna
na českou, a nechtěl věřiti, že
v Praze je také německá universita. Vidíme,
že o našich poměrech v cizině jsou ještě
mnozí velmi špatně informováni. Proto
bych apeloval na naši vládu, aby vydala brožury
ve všech čelných jazycích světa,
aby v těchto brožurách byla konstatována
fakta, kolik dáváme menšinovým národnostem
škol, kolik mají u nás menšinové
národnosti poslanců, kolik zde vychází
listů národnostních menšin, kolik je
zde národnostně menšinových úředníků,
a aby v této brožuře se srovnaly naše
poměry s poměry druhých států,
které mají německou menšinu a aby se
tam vypočítalo, kolik podle toho, co my dáváme
těmto svým menšinovým národnostem,
mělo by se dáti Němcům v Polsku, v
Italii, Maďarsku atd. (Výborně! - Potlesk.)
To by byla nejlepší propaganda, která by
ukázala celému světu, jak se staráme
o menšinové národnosti. Jestliže po vší
naší snaze, potom když jsme dali tolik, že
nikdo na světě nedal svým menšinám
národnostním více, píše "Deutsche
Allgemeine Zeitung", že prý Praha je "cizovládou"
německé menšině, odpusťte, to je
něco horšího nežli nevděk. Když
se podíváme na poměry německé
menšiny na Slovensku, která za Maďarska neměla
žádných škol a byla úplně
před vyhubením, vidíme, že jsme vlastně
tuto menšinu přímo ze země vydupali
a zachránili před zánikem, a najednou "Deutsche
Allgemeine Zeitung" píše, že Praha je "cizovládou"
německé menšiny. Jsem přesvědčen,
že my ve věcech menšinových můžeme
snésti každou kontrolu a kritiku ciziny. Naopak je
velmi vítáno, aby cizinci zde sami se přesvědčili
o stavu, jaký je v Československé republice.
Vzpomeňte si, jak přijel do Československa
anglický žurnalista, projel Československou
republiku od Chebu až k Jasině a hledal u nás
utiskované menšinové národnosti a potom
prohlásil, že jediní utiskovaní, které
viděl v Československé republice, jsou Češi
v Karlových Varech. (Posl. dr Eichholz [německy]:
To je starý vtip!) Pane kolego, to není jen
Angličan, řeknu vám světové
jméno Andrého Gidea, velmi známého
francouzského spisovatele. André Gide byl zde v
Československu, byl v Karl. Varech a potom napsal ve francouzských
listech, že by nikdy nesnesl, aby s jeho národem se
zacházelo tak jako s československým národem
v Karl. Varech. (Potlesk.) To napsal francouzský
žurnalista, který, pane kolego, nebyl žádný
nacionalista, nýbrž který tenkráte stál
na levicovém křídle a nabyl tento názor
přímo v Československé republice.
Jsme jistě pro to, abychom s každým loyálním
národem v Československé republice spolupracovali,
ale mluvíme-li o stížnostech, nesmí
se u nás stále a stále mluviti jen o německých
stížnostech, ale mělo by se především
mluviti o tom, co jsme všechno již udělali pro
menšinové národnosti, a také o tom,
co schází u nás státnímu národu
československému. (Potlesk.) Chceme uvažovat
o každé stížnosti, ale jsme proti každé
nespravedlnosti nejen na druhé straně, nýbrž
také na naši straně a zejména stavíme
se proti každému privilegiu, které by zde bylo
v Československé republice ... (Posl. dr Eichholz
[německy]: To už je staré heslo, které
jsme již nesčetněkrát od vás
slyšeli!) Pane kolego, je to pravda, že jste to
slyšeli ode mne mnohokrát, ale, bohužel, nemá
to u vás žádných výsledků,
proto musím to opakovat ještě jednou. Jistě
byl bych šťastnější, kdyby se podařilo
říci to jednou a přesvědčiti
vás, ale nepodařilo se mi to dosud. Jestliže
se říká: Já pán, ty pán
- dobře, ale opakuji ještě jednou, nemluvte
stále jen a jen o požadavcích menšinových
národností, ale především o oprávněných
stížnostech, které máme také
my.
Vznesla se otázka státních úředníků
a řeklo se o nich, že jejich procento v jednotlivých
úřadech neodpovídá národnostnímu
rozvrstvení v Československé republice. Ano,
konstatuji, že v některých oborech opravdu
toto procento neodpovídá národnostnímu
rozdělení. Ovšem zase na druhé straně
musíme říci, že jsou obory, kde toto
procento je daleko větší a daleko vyšší.
(Hlasy: Který je to obor?) Na př. tabáková
režie, pane kolego, chcete-li to vědět. Tam
račte míti 33 %. To jest o dobrých 10 % víc
než kolik vám patří. Prosím,
mluvme si docela jasně o všech těchto věcech
tak, jak jsou. (Výkřiky.)
Slavná sněmovno, není-li v některých
oborech toto procento tak veliké, jaké by připadalo
podle počtu menšinové národnosti, pak
si také položme otázku, proč není
tak velké. Neračte zapomenouti na postoj, který
na př. německá menšina měla vůči
Československé republice téměř
až do r. 1925. Vždyť to byl postoj úplného
odporu ke státu. Jak, prosím, by bylo možno,
aby, když někdo stojí proti státu, byl
jmenován v té době státním
úředníkem? Dokonce vaši lidé
nechtěli býti státními úředníky,
poněvadž popírali tento stát, poněvadž
šli proti němu. A konečně, řekněme
si to docela otevřeně, poněvadž mnohým
chyběla také kvalifikace jazyková, která
pro úředníka československého
státu je přece jistě jednou z nejdůležitějších
věcí.
Tedy, prosím, byla velká chyba, že zde nebylo
loyálních, jazykově a úředně
plně kvalifikovaných sil, které by se hlásily
do státních služeb a které by byly mohly
býti přijaty. A nyní se požaduje, aby
se tyto věci obratem ruky změnily, aby obratem ruky
vyskočilo scházející procento, ačkoliv
je velmi dobře známo, že přece nelze
přijímati úředníky pro to,
aby byly ukojeny požadavky té nebo oné národnosti,
nýbrž státní úředníky
musíme míti pro služby, kterých potřebuje
stát a jeho podniky. (Potlesk.)
A mluvíme-li o československých státních
úřednících menšinových
národností, pak se ptám zase kolegů
na německé straně: Postupuje se stejně
rychlým způsobem v německé samosprávě?
(Posl. dr Eichholz [německy]: Právě tak
jako v Praze, Plzni, Olomouci, Znojmu, Jihlavě.) Postupuje
se stejně v německém území,
v těch městech, kde československý
státní národ tvoří podstatnou
část města, postupuje se obdobně,
jako my postupujeme vůči státním úředníkům?
Tedy prosím, vidíme, že to, co se na jedné
straně od nás požaduje, se na druhé
straně nedává. Myslím, že je
možno dojíti k dohodě, ale jenom na tom podkladě,
že jako my nechceme někomu bráti jeho příslušníky,
tak také nikdo nesmí nám vzíti ani
jednu naši duši. My musíme míti mezi sebou
poměr takový, že každý budeme se
snažit, aby naše národnost vyvíjela se
plně kulturně, hospodářsky, sociálně
a politicky, ale prosím, nebudeme dělati věci,
které jsou nemožné, které znamenají
privilegia, které znamenají nadpráví.
Pan kolega zde řekl při řeči, myslím,
dr Stránského, že prý je 20.000
žáků německých v československých
školách. Pánové, prosím jen jedno:
aspoň neříkat věci, které jsou
absolutně nepravdivé. (Posl. dr Eichholz [německy]:
To jsem byl já a to také dokáži. Dokáži
Vám, že je jich podle úřední
statistiky 19.600!)
Prosím, nemluvím o vašich statistikách,
pane kolego. Budeme-li dělat neúřední
statistiky, dá se udělat všechno možné.
Ale prosím, konstatuji, že to, co říkáte,
pravda není. (Posl. dr Eichholz [německy]: Donesu
Vám zítra důkaz v úřední,
česky psané statistice. 19.600 je jich, chcete-li
to přesně vědět!)
Konstatuji, slavná sněmovno, že není
pravda, že by 20.000 německých dětí
bylo v našich československých školách.
A podíváte-li se na to, kolik českých
dětí je ve vašich německých školách,
tedy budete vidět, že nejsme příliš
daleko od sebe. (Posl. dr Eichholz [německy]: Je jich
4000, to vám mohu přesně říci!)
Ať je tomu tak nebo onak, konstatuji jedno, že dáváme
menšinovým národnostem víc než
kdokoliv na světě a že si proto do svých
národnostních poměrů z ciziny mluvit
nedáme. (Potlesk.) Chceme míti sice dobrý
poměr s každým státem, ale své
národnostní problémy vyřešíme
si sami, samostatně a suverénně. (Potlesk.)
Řekl jsem, že musíme míti dobrý
poměr s každým. Říkám
to proto, poněvadž v poměru k ostatním
státům, ne k národnostem v Československé
republice, ale ke státům, nesmí nám
brániti žádná ideologie. To platí
stejně u Německa, o kterém jsem mluvil, jako
u Ruska.
Dr. Stránský apeloval na oposici a řekl,
že tato oposice dělá prý chyby tím,
že odmítá event. poměr k některému
jinému státu a že v této těžké
době není žádný spojenec přebytečným.
Byl by velký omyl domnívati se, že stojíme
na stanovisku, že je třeba rozvázati smlouvy,
které máme se svými spojenci. Naprosto ne.
A to není stanovisko dnešní, nýbrž,
jak budu dokumentovat, stanovisko, které jsme měli
také v minulosti. Dovolte, abych citoval opět ně
zesnulého dr Kramáře, o kterém
snad v této sněmovně nebude pochybnosti,
že nebyl přítelem bolševického
režimu. Dr Kramář měl 21. února
r. 1937 interview ve francouzském "L'Intransigeant"
a při té příležitosti řekl
(čte): "Vyvolává údiv,
že nám Němci dnes vytýkají spojenectví
se sověty. Což ne byli oni první, kteří
již před 15 lety uzavřeli v Rapallu přátelský
pakt se sovětským Ruskem? Což se nestal tento
pakt podkladem pro berlínskou smlouvu z r. 1926, která
byla v posledních letech potvrzena samým Hitlerem
a doplněna ještě řadou dohod obchodních?
Naše dohoda se sověty je ostatně čistě
obranná a podle jejího ustanovení my nejsme
povinni zakročiti ve prospěch sovětů,
pakli vy sami - to je Francie - neuznáte za vhodné,
aby se zakročilo.
Německo však klidně přehlíží
tyto výhrady, které jsou jistě podstatné,
a proti všemu zdravému rozumu nás obviňuje,
že jsme bolševickým doutnákem v týlu
Evropy. Přizná vám se, že toho nechápu.
Zdá se však, že Ber lín chce udržovat
systematicky proti nám v Německu skrytou nevraživost,
které by jed noho dne mohl využíti."
Konstatuji, že toto dr Kramář uveřejnil
21. února 1937. A já bych k tomu doplnil ještě
to, co v této věci řekl nynější
pan říšský kancléř, který
r. 1933, když obnovoval berlínskou smlouvu, prohlásil
(čte): "Boj proti komunismu je naší
vnitřní záležitostí a nikdy nedopustíme,
aby se jiní do ní vměšovali. Tím
však nemají býti dotčeny politické
vztahy s jinými mocnostmi, se kterými máme
společné zájmy." (Slyšte!) Prosil
bych, aby pan říšský kancléř
Hitler tomuto svému stanovisku zůstal také
věren vůči Československé republice
(Potlesk.), neboť to je to, co právě
chceme. My chceme, abychom si mohli určiti svoji zahraniční
politiku vůči ostatním státům
bez ohledu na jakékoliv ideologické rozpory, ale
jestliže nám nevadí ideologie v cizině,
vadí nám cizí ideologie doma. Žádné
cizí hnutí, žádné cizí
myšlenky, československé strany musí
býti opravdu československými stranami a
ne pod komandem cizích států, ať jsou
to státy kterékoliv. (Potlesk.)