Tlupa zločinných lidí, která je nyní v Moskvě souzena a se kterou sovětský lid účtuje za její podlé činy, které páchala ve spojení s fašistickými mocnostmi, nalézá opět své obhájce v kruzích bohužel i t. zv. levých lidí u nás, kterým naprosto nepřekáží, že ony zločinné protisovětské živly pracovaly s hitlerovským fašismem proti Sovětskému svazu a nejen proti Sovětskému svazu jako spojenci ČSR, ale přímo proti spojenectví Sovětského svazu s Francií a Československem, jak se velmi jasně ukázalo nyní z výslechu s Bucharinem, jemuž bylo prokázáno, že nabízel za pomoc Německa rozvázání paktu Sovětského svazu o vzájemné pomoci s Československem a Francií, a jak se jasně ukazuje i z toho, že byla odhalena i v Československu existující kontrarevoluční síť spolupráce mezi p. Henleinem, známým kontrarevolucionářem Maslovem a trockistickými špiony a protisovětskými rozvratníky. Ovšem, pánové, že se opět vyskytují lidé zbytečně starostliví, kteří předstírají obavu o sílu Sovětského svazu a prý také o sílu rudé armády, kteří dělají, jakoby nechápali, že by bylo třeba, aby československá demokracie dovedla se tak energicky brániti proti špionážím a velezrádné činnosti, kterou v Československu rozvíjí německý hitlerismus, jako to dělá Sovětský svaz.

Dělníci a lid Československa přece dobře vědí, co je silou a co je slabostí. A lid Československa si je vědom, že Sovětský svaz dává souzením a trestáním trockistických a pravicových zrádců pádné rány jejich fašistickým spojencům a chlebodárcům, neboli, že se Sovětským svazem se bude musit mezinárodní fašismus srazit přímo, tváří v tvář, aniž by mohl počítati na pomoc zrady a na pomoc zákeřníků v týlu. Československo by mohlo býti šťastno, kdyby to mohlo říci podobně. Jak bezpečným by se cítil lid Československa, kdyby se i v Československu zakročovalo tak ostře proti těm, kdož velezrádně ohrožují republiku. Avšak my vidíme, že v Československu mohou naprosto volně pracovati služebníci Berlína z tábora německé i z tábora české a jiné reakce.

Pánové, chci se vrátiti dále k vývodům o zahraniční politice. Vládní prohlášení velmi správně naznačilo, že neodvislost a svrchovanost Československa má dva přívlastky, jichž nelze v ničem a ničím zadat. Je to především plná svoboda Československa v jeho politice zahraniční, v jeho politice spojenecké, a pak nedopouštění žádného vměšování do vnitropolitických záležitostí ČSR. Chci prohlásiti, že pokud vláda vyhlašuje tyto zásady za nezadatelné a pokud je vláda odhodlána tyto zásady neochvějně [ ] hájiti, má za sebou i všechno dělnictvo a také my zde v parlamentě jsme pohotovi vládu v takovém úsilí podporovati.

Avšak my se dovoláváme z vládního prohlášení slov o nutnosti plné jasnosti a nedvojsmyslnosti a dovolujeme si poukázati na to, v čem podle našeho názoru vládní prohlášení jasnosti a nedvojsmyslnosti nezjednává. Vládní prohlášení mluví o nevměšování v jednom smyslu, v tom smyslu, že by se vměšování dělo cestou otevřeného mocenského útoku a nátlaku zvenčí. Avšak, pánové, my pravíme, že se vměšování může díti jinou cestou a že právě fašistické státy si libují v tom, že provádějí vměšování do druhých států cestou nepřímou, tím, že na př. vnitřní reakce dělá pomocníka vnější moci, dělá pomocníka cizímu státu. My tvrdíme, že právě nebezpečí takového vměšování Československu hrozí, neboť v Československu stále soustavně pracují různé živly, které chtějí dosíci toho, čeho by Hitler mohl dosáhnouti nanejvýš jenom svými válečnými letadly, kanony a přímým útokem. [ ].

My jsme už minule poukázali s parlamentní tribuny na to, jak na př. německý vyslanec v Praze dr Eisenlohr [ ] využívá styků s pravicovými českými politiky, aby zprostředkoval spolupráci mezi českými reakčními stranami a Henleinovou stranou a aby dosáhl zvláště přibrání Henleinovy strany do vlády. My, pánové, upozorňujeme se vší vážností znovu na tyto skutečnosti, poukazujeme na výstražný příklad s gogovštinou v Rumunsku a žádáme, aby i proti těmto formám vnitřních úkladů byla republika náležitě ostražita. Neboť bylo by osudné, kdyby se navenek proti otevřeným hrozbám německého hitlerismu vystupovalo rozhodně, avšak při tom se dělaly ústupky agentům a pomocníkům německého hitlerismu uvnitř. To by bylo stejné zadávání neodvislosti a svrchovanosti republiky jako to, které by se dělo pod přímým vnějším nátlakem.

Pánové, naprosto nejasným se nám však zdá vládní prohlášení v těch místech, kdy opouští jaksi cestu rozhodného a pevného postoje proti Berlínu a kdy se pouští na cestu prokazování dobré vůle při poměru k Německu. Nepřijatelnou se nám jeví ona část vládního prohlášení, která se týká jednání s Německem. Pan předseda vlády při projevu dobré vůle k dohodě s Německem se při tom úplně ztotožnil s Hitlerovým pojmem "narovnání a uklidnění". Pánové, domníváme se, že tu není především jasno, zda Československo zůstává věrno zásadě, že s každým druhým státem může mírově jednati jen na podkladě kolektivní bezpečnosti, anebo zda je Československo připraveno činiti ústupky německé thesi a pěstovati součinnost s hitlerovským Německem přímo, to znamená ve dvou. To by podle našeho názoru byla ovšem velmi nebezpečná linie. Pak se tážeme, co může Hitler rozuměti tím "narovnáním a uklidněním". Jistě jenom ustupování jeho diktátům. Vidíme to velmi jasně na okolnostech t. zv. tiskového příměří. Československo, aniž by tu dohoda byla, ustupuje dobrovolně tak dalekosáhle, že škrtí antifašistický a antihitlerovský boj, že propaganda pro hitlerismus se čím dále tím více uvolňuje a legalisuje, že právo antifašistické německé emigrace na asyl v Československu se omezuje, avšak na druhé straně hitlerovský tisk nedělá žádnou reciprocitu, hitlerovský tisk provádí dále propagandu pro henleinovskou iredentu, Československo je dále ostře napadáno v hitlerovském tisku a v tuto dobu si hitlerovský tisk zvláště libuje v tupení a urážení československých legionářů, [ ].

Pánové, my pravíme, že Hitler, když mluví o narovnání a uklidňování, nemyslí a nemůže mysliti na nic jiného, než právě na to, diktovati Československu cestou různých manévrů dělání různých koncesí v politice zahraniční stejně jako v politice vnitřní. Pokládáme proto ona místa v projevu pana předsedy vlády, která se týkají jednání s Německem, za místa velmi nebezpečná. Zdá se nám, že právě v těchto místech vláda provedla velmi dalekosáhlý oportunistický ústupek argumentaci Hitlerově a argumentaci Chamberlainově a že zde učinila nebezpečný ústupek vnitřní reakci, pravici agrární strany. A bylo také patrno při přednášení Hodžova prohlášení stejně jako z referování agrárního "Venkova" o Hodžově řeči, že agrární pravice pokládá právě tato místa Hodžova prohlášení za svá místa, za své dílo a za svůj program. My proto říkáme, že bude-li lid tleskati Hodžovým slovům o zachování spojenectví Československé republiky se Sovětským svazem a Francií, bude-li tleskati tomu, že Československo nedovolí vměšování do svých záležitostí, nebude naprosto tleskati uvedeným místům vládního prohlášení a bude je naopak odmítati jako ovoce nebezpečného vlivu těch reakčních živlů, které své [ ] názory nyní dovedou maskovati před tváří lidu do roucha sofistických řečí o nutnosti přátelství se sousedy, o nutnosti smírné dohody i s hitlerovským Německem.

My varujeme jménem dělnictva před každým ústupným a kompromisním stanoviskem v poměru k hitlerovskému Německu. Pánové, dělnická třída, pracující masy, všichni antifašisté, demokraté a důslední obránci republiky chápou, že frontu obrany republiky nelze rozvíjeti jenom ve směru odporu proti vnějším otevřeným útokům, nejenom ve směru odporu proti přímému vměšování, nýbrž i ve směru boje proti slabošskému a ústupnému kompromisnictví, ve směru boje proti [ ] živlům, na jichž pomoc stále Hitler hlavně spoléhá, domnívaje se, že bez rány z kanonu, bez risika otevřené války se mu podaří, právě za pomoci vnitřní reakce, Československo zdolati a zlomiti. Lid Československa však říká: Nikdy, ani útokem, ani zradou, ani kapitulací, avšak ani slabošstvím a důvěřivostí nesmí býti neodvislost a svoboda Československa zničena a utracena. Lid je pevný, pevný do všech důsledků, právě proto, že chce mír a právě proto, že chce, aby Československo bylo ponecháno na pokoji, právě proto, že věc Československa vůči hitlerovskému Německu je tak spravedlivá, že celý svět vidí, že Československo má zahynouti jen proto, že někomu překáží, že někomu připomíná svojí existencí, že před 20 lety vítězily národy a lid nad císaři a imperialistickými militaristy. Avšak Československo právě proto nezahyne a jeho věc musí zvítěziti.

Pánové, my jsme si plně vědomi povinností, které v osudových nynějších chvílích připadají dělnické třídě. My zde prohlašujeme, že jsme připraveni nejen společně postupovati se všemi, kdož se staví na obranu republiky, ale že chceme státi s dělnickou silou v prvních řadách svorného boje na obranu nezávislosti Československa, majíce na zřeteli příklad dělnictva rakouského, španělského a francouzského. Dělnická třída svorně chce, aby Československo bylo neodvislé a svobodné. To chtějí nejen dělníci soc. demokratičtí, jak to zde vyjádřil pan poslanec Hampl. To chtějí stejně dělníci národně socialističtí. Avšak to chtějí stejně i dělníci revoluční, dělníci komunističtí. My jsme v této chvíli, pánové, naprosto svorni jako dělníci. A nic nás nedělí, pokud jde o vůli k obraně republiky. A jako před 20 lety, když dělnictvo vybojovávalo proti monarchické rakouské moci samostatnost, bojovalo v bratrském spolku s rolníky, s inteligencí a pokrokovým měšťáctvem, tak i my nyní jménem dělnictva při obraně republiky podáváme ruku k společnému bratrskému postupu opět rolníkům, živnostníkům, inteligenci a všem vrstvám bez rozdílu politického přesvědčení. Jsme si plně vědomi, že v nynější chvíli je hlavním příkazem nejširší fronta obrany republiky. Pánové, my nepřicházíme svornost obyvatelstva v obraně republiky rušit, nýbrž my jdeme naopak svornost lidu v obraně republiky posílit. Usilujeme o sjednocení dělnictva v jednotnou proletářskou frontu, o sjednocení lidu v širokou demokratickou lidovou frontu, aby se právě obraně republiky dostalo v demokratické a lidové jednotě opory, aby republika mohla býti odolná. Odmítáme tvrzení, že by jednotná fronta anebo lidová fronta znamenala nějaký rozkol a že by národ tříštila a jednotu země k obraně republiky oslabovala. Nikoliv! Právě lidová fronta je jedině schopna, aby mohla dáti pevný základ široké jednotě obyvatelstva i národa v obraně nezávislosti země, Pánové, nelze čekati, že by buržoasní nacionalisté byli schopni národ sjednotiti. Ta doba, kdy buržoasní nacionalisté sjednocovali národ, je dávno ta tam. Viděli jsme na příkladě národního sjednocení, že zprava národ a zemi sjednocovati nelze. Národ i zem lze sjednocovati jenom zleva, lze je sjednocovati jenom na podkladě požadavků a zájmů lidu, na podkladě požadavků a zájmů dělnické třídy. Nejsme to tudíž my, kteří bychom lidovou frontou, jednotnou frontou, jednotu země v obraně republiky tříštili. Naopak my říkáme, že jednotu země tříští a rozbíjí reakce. Kapitalisté rozbíjejí jednotu země, když útočí bezohledně na zájmy dělníků, agrární reakcionáři rozbíjejí jednotu, když stále útočí proti komunistickému a socialistickému dělnictvu a když zvláště proti nám, proti revolučnímu dělnictvu stále aranžují provokace. Namísto jednotné fronty proti Hitlerovi dává pan Beran dohromady jednotnou frontu proti marxistům, proti komunistům, proti socialistům, realistům a demokratům. A zatím co dává dohromady jednotnou koalici se Sidorem, Esterházym, Henleinem, zatím co nazývá docela tyto strany státotvornými složkami, vylučuje agrární pravice z jednoty národa nás, komunisty.

Pánově, pan posl. Hampl už také ukázal na zkušenosti z Rakouska. Zkušenosti z Rakouska, pánové, mluví k Československu fakticky velmi výstražnou mluvou. V Rakousku se nakonec muselo dělnictvo a lid katolického smýšlení spojit. Bohužel spojovati se museli přes potoky krve, která byla prolita vinou osudného režimu Dolfussova a Feyova v únoru 1934. Avšak rakouské dělnictvo a rakouský lid katolického smýšlení se nakonec sbratřili. A pánové, měli byste viděti, jak rakouští katoličtí občané líbají a objímají rakouské dělníky za to, že oni v sobě překonali vzpomínku na krvavé události února 1934 a že se dnes rakouský proletariát udatně a statečně bije za svobodu a neodvislost Rakouska. Mělo by to býti výstražným poučením i pro Československo. Poučením v tom smyslu, aby u nás v Československu byli umlčeni ti, kdož i u nás stále kopou propast mezi dělnictvem a ostatními vrstvami občanů republiky, aby byli hnáni ti, kdož stále štvou proti dělníkům, kdož proti dělníkům organisují fašistické, násilnické organisace a kdož ve chvíli hitlerovských hrozeb, kdy je nutná naprostá svornost lidu, naopak provokují dělnictvo a lid svými pravicovými plány a snahami o panskou koalici, svými snahami o to, aby Henlein přišel do vlády. Ano, tam na pravici jsou rozbíječi národa, tam jsou škůdci republiky, a dokud činnost těchto škůdců nebude udušena, znemožněna, nelze mluvit, pánové, o jednotě země. Tyto živly překážejí nejen jednotě lidu, stavějí dělníky proti rolníkům, města proti venkovu, avšak zároveň i podporují nacionální rozbroje mezi lidem Československa; tito čeští reakcionáři ve svém renegátství jdou tak daleko, že podporují protičeský separatismus sidorovský, že podporují protičeský irredentismus hnutí Henleinova a protičeskou politiku Esterházyho atd., v době, kdy je naopak příkazem, aby mezi národy Československa nastalo smíření, kdy je příkazem, aby se obyvatelstvo Československa semklo a společně bránilo každému vnějšímu zasahování do poměrů mezi národy Československé republiky.

Pánové, jak mnohdy byl tupen, haněn a zlehčován proletářský internacionalismus, který je programem dělnické třídy! Avšak teprve v této chvíli lze oceniti, jak ohromný význam má pro obranu republiky, že dělnictvo v německých územích, dělnictvo Podkarpatska, dělnictvo maďarských, polských a slovenských území, pokud je soustředěno pod naším internacionálním praporem, je odhodláno republiku bránit stejně jako český lid a české dělnictvo. Ano, pánové, vláda republiky si musí uvědomit, že i v nečeských národnostech hlavní oporou obrany republiky je dělnická třída. To musí platit zvláště pokud jde o území německé, poněvadž, pánové, my vidíme, že v době, kdy by bylo třeba, aby německé aktivistické strany prokázaly odvahu, aby odmítly vměšování Hitlerovo, že právě v této době Hitlerových hrozeb německé aktivistické strany se začínají krčit a bát, ustupovat tlaku Henleinova hnutí, při čemž některé aktivistické německé živly jsou dokonce ochotny se přeorientovat od jednotné fronty s českými demokraty do jednotné nacionální fronty po boku Henleinově a jsou docela už i ochotny částečně akceptovati autonomistický henleinovský program. Tím více je patrno, že v německém území nutno klásti při obraně republiky hlavní naději v německé dělnictvo. Avšak z toho vyplývá naprosto jiný postup vůči německému dělnictvu, než jaký se uplatňuje nyní.

Je, vážení pánové, velmi smutným zjevem, že docela už i němečtí soc. demokratičtí poslanci si musejí stěžovat, že soc. demokratické dělnictvo, příslušníci vládní strany, jsou ohrožováni terorem Henleinova hnutí. Při tom nemluvím o hnutí komunistickém, o hnutí revolučním. Pánové, vláda republiky by měla pochopit, že takový postup musí zamezit, měla by pochopit, že německým dělníkům, německému pracujícímu lidu by měla především ukázat, že o ně stojí, že stojí o jejich podporu, vláda by měla ukázat, že se o zájmy německých dělníků především stará. Pánové, kdo dává německým dělníkům hladové mzdy? Němečtí fabrikanti, němečtí textilbaroni, němečtí kapitalisté, ale, prosím, při tom Henleinova strana bídu německého dělnictva a lidu svádí na republiku. Já se domnívám, že by bylo povinností vlády, aby se ujala německých dělníků proti německým textilbaronům, proti německým kapitalistům, aby právě v německém území co nejúčinněji sociálně chránila dělnictvo. Pánově, tím by se dokázalo, že by i v německých územích nastal zcela jiný poměr sil.

Podívejte se, v Rakousku platilo po několik let úplně falešné domnění, že nacisté mají Rakousko úplně ve své moci. To platilo do té doby, dokud Schuschnigg a dělnictvo stáli proti sobě nebo vedle sebe. Jakmile se však Schuschnigg a katolické občanstvo rakouské spojili s dělníky, ukázalo se, že naprostá většina rakouského lidu stojí za svobodou a neodvislostí Rakouska. Pánové, ukázalo by se také v německých územích u nás, jak je síla Henleinova hnutí uměle zveličována, ukázalo by se to, kdyby československé demokratické živly měly odvahu se otevřeně opřít o německé dělnictvo a německý lid. Pánové, my se domníváme, že vyhovět požadavkům dělníků a pracujícího lidu nečeských národností je prvním příkazem rozumné nacionální politiky, to je prvním příkazem politiky národnostního vyrovnání, to je také prvním příkazem s hlediska obrany republiky. (Místopředseda Langr zvoní.) Ano, pánové, toto je příkazem - a ne ony marné snahy o dohodu s iredentistickými a separatistickými stranami, s nimiž každá dohoda půjde jen a jen na újmu neodvislosti republiky. Je naprosto jasné, že nevyhnutelným předpokladem obrany republiky je důsledné provedení demokratického národnostního vyrovnání. Republika má možnost, aby zamezila starost cizích, fašistických států o osud nečeských národností v Československu. Republika má možnost, aby čelila demagogii iredentistů a separatistů, kteří dělají demagogii s postavením obyvatelstva nečeských národností. Má možnost, aby čelila rozbíjení jednoty republiky. Tuto možnost má v tom, že bude míti odvahu, aby důsledně, nebojácně provedla politiku, program demokratického národnostního vyrovnání, aby šla energicky cestou 18. února. Při čemž, pánové, na půdě demokratického centralismu lze učinit velmi dalekosáhlé reformy vůči Slovensku, vůči Podkarpatské Rusi i vůči německým územím, takové reformy, které by nijak neohrožovaly republiku, ale které by znamenaly, že práva a moc demokratických činitelů v územích nečeských národů nejsou omezována, nýbrž naopak, právě v zájmu obrany republiky posílena. Pánové, vláda k tomu musí mít odvahu, nesmí se v žádném případě nechat zastrašit ani demagogií českého šovinismu ani demagogií iredentistů a separatistů.

Pánové, další předpoklad obrany republiky spočívá v tom, aby vláda měla odvahu přistoupiti k řešení velkých sociálních a hospodářských otázek, které se týkají postavení pracujících mas. Minulého týdne mluvil s parlamentní tribuny agrární mluvčí, mluvil o nezaměstnaných a útočil na ně s nenávistí, zlobně mluvil o jejich lenošství a vyčítal jim podpory. Pánové, my se tážeme, zdali útočení a štvaní proti nezaměstnaným není právě v této době, kdy Hitler hrozí, zločinem, zda není vskutku velezradou, zdali si oni agrární mluvčí, kteří štvou proti nezaměstnaným, uvědomují, že ten nezaměstnaný člověk může býti třeba zítra již povolán, aby bránil republiku, při čemž však vy mu dáváte ještě dnes na vědomí, že nemá pro republiku ceny ani 10 Kč týdně, že nestojí republice ani za tu žebračenku? Zatím co pro podporu agrárních zbohatlíků (Místopředseda Langr zvoní.) dovede agrární pravice vyhazovat ze státních prostředků stamiliony a miliardy. Nikoliv, pánové, republika si musí dáti pozor, aby nezašla z tohoto materiálního egoismu kapitalistických zbohatlíků, kteří jsou odhodláni udržováním bezohledného třídního útlaku způsobiti nové Lipany a novou Bílou Horu. Republika musí si uvědomiti, že má svoji oporu v dělnictvu, v lidu. Vláda republiky musí pochopiti, že řešení sociálních a hospodářských problémů, které se týkají postavení pracujících mas, je nutným předpokladem obrany republiky. Podívejte, pánové, jak si počíná Francie. Francie se připravuje na velké zkoušky tím, že provádí rozsáhlé sociální reformy přes všechen odpor velkokapitalistů, kagulardsky konspirujících. Francie se s této cesty neodchyluje a provádí veliké sociální reformy, hospodářské, sociální a politické povznesení dělnictva, poněvadž je si vědoma, že to je ta nejúčinnější mobilisace sil k obraně Francie. Sociální reformy, které provádí Francie, to je ta síla demokratické Francie pro zkoušky nejtěžší, to je síla, která se ukáže desetkráte mocnější oproti hitlerovskému Německu, v jehož útrobách vulkanicky vře odpor zotročeného lidu německého, aby jednou přivedl k zastavení celý ten hrozebný stroj německého militarismu. (Potlesk komunistických poslanců.)